top of page
Kotva 1

Kapitola 1.
Figurky a šachovnice

Byl to den jako každý jiný. Stejně začínají všechny velké příběhy plné hrdinů, netvorů, velké odvahy, ztrát a krásných žen. Ten se však značně lišil od legend a bájí, které vyprávějí múzy. Tohle je příběh, který se zapsal do temné historie jako řecká tragédie. Nepřeháním. A pokud mi nevěříte, vraťme se na začátek.

Kdysi dávno, když Kronos poprvé stvořil… oh, nepůjdeme tak daleko. Stvoření bohů už máme za sebou, to dnes není náš cíl. My se ocitáme v době, kdy Zeus zaujal své místo na Olympu a Poseidon si přivlastnil moře jako svůj domov. Éra, kdy si bratři rozebrali rovnováhu sil, a kde na posledního zůstala největší odpovědnost, břemeno, které nikdo nechtěl nést.

Hadés vládl podsvětí pevnou rukou a nikdy nezapomněl na křivdu, které se na něm jeho sourozenci dopustili. Přijal svůj úděl bez nadšení, ale až později zjistil, jaké výhody mu tato pozice přinášela. Protože kdo na celém světě byl mocnější? Správně, ten, kdo vládl nad životem a smrtí.

A tady, přesně v tom malém koutku u Hádovy zaprášené amfory začíná náš příběh.

„Sakra, já jsem to rozbil! Je to všechno na kusy! Hádés mě nechá rozčtvrtit!“ začal bědovat Zmatek a snažil se smést střepy staré vázy na jednu hromadu.

„Co to děláš, ty nemehlo? Tohle nepůjde slepit ani smolou,“ peskoval ho Bolest.

„Musí, je to Hádova oblíbená amfora. Rychle! Pomoz mi to odnést, třeba to nepozná,“ povykoval zelený imp a díval se na to neštěstí se zoufalstvím v očích. „Jak to mám všechno pobrat, mám jenom dvě ruce, Zmatku!“

„Dělej! Za chvíli se vrátí, jestli to tu takhle najde, zašlape nás do země!“

Oba skřeti pobrali, co mohli, a prchli, jako by jim hořelo za zadkem a vlastně měli tak trochu pravdu, protože jakmile jejich hlasy utichly v chodbě černého hradu, v trůnním sále vybuchl kouř a z něj vystoupil on. Hadés. Pán podsvětí. Se vší svou samolibostí.

Šedý chitón pohlcoval světlo, když kráčel podél sloupořadí. Na okamžik se zastavil u prázdného piedestalu.

„Nebylo tady náhodou něco?“ Nikdo však v místnosti nebyl, aby mu odpověděl. „Ne, asi ne, to se mi muselo zdát.“

Trůnní sál byl zalitý modrým světlem podsvětí, které se lámalo o hladký mramor podlahy. Stíny se hýbaly po stěnách a kreslily na ně pradávné vzory. Vzduch byl těžký, voněl sírou a něčím kovovým — jako krev, která ještě nestihla zaschnout, podkreslená pachem myrhy.

Uprostřed kruhové místnosti stál mohutný stůl. Nerodil se z podlahy — on z ní vyrůstal, jako by byl jejím srdcem. Neměnný střed paláce.

Na jeho desce ležela šachovnice. Nebo spíše — celý stůl byl šachovnicí. Hracím polem plným intrik. Vše bylo vypracováno do posledního detailu. Krajina vytesaná v reliéfu, v jejímž středu se tyčil Olymp — majestátní hora, která se zdála prorážet samotné nebe.

Šachovnice nebyla z obyčejného kamene. Pole byla vykládaná obsidiánem a kostí, chladná a lesklá. Dále tam byly figurky… ne, nebyly to figurky. Byly to miniatury — démoni, nestvůry, titáni, hrdinové s přelomenými meči. Každá měla rysy, výraz, osobnost. Bolest měl kupříkladu uražený roh. Zmatek zase jazyk vyplazený v němém výsměchu. Kerberos byl oproti ostatním větší — tříhlavý, hrozivý, s vyceněnými zuby.

Hadés došel k figurkám a hleděl na ně s tichým, nebezpečným zamyšlením, které nevěstilo nic dobrého, jelikož problém přišel nečekaně sám, bez ohlášení.

Meg si to nakráčela přes chodbu přímo do trůnního sálu. Zvuk jejích sandálů pleskajícího i podlahu by pro pána podsvětí velmi rušivý element.

Kráska s levandulovýma očima se postavila proti němu na druhé straně stolu, noha v koleni ladně pokrčená, ruce založené vzdorovitě na prsou, váha těla přenesená na levou špičku nohy. Výraz klidný. Příliš klidný na někoho, kdo právě nesplnil úkol.

Hadés zatnul čelist a zvedl pohled. Jeho plameny dnes nebyly modré. Byly žluté. Varování před nebezpečím.

„Já čekám,“ sdělil prostě Hadés a dramaticky mávl rukou, jak se v sobě snažil dusit hněv.

„Na co čekáš, Háde?“ Meg pokrčila rameny s nezájmem. To napnulo jeho nervy víc než výmluvy. Na neúspěch svých poskoků byl zvyklý, ale od ní si na to nehodlal zvykat.

„Na ospravedlnění, můj muškátový oříšku.“ usmál se sladce.

Úsměv byl dokonalý. Jen koutky úst mu nepatrně cukaly směrem dolů v nelibosti.

„Už jsem to řekla předtím.“

„Tak mi to řekni znovu,“ pronesl sladce. Až podezřele sladce. Mělo ji to varovat. „Pomalu, nespěchej. Jako kdybych byl hloupý. Chci slyšet každé slovo.“

Meg protočila oči. „Nezískala jsem ho.“

Hadésův úsměv se rozšířil, ale nebylo v něm nic veselého. Byl tenký. Ostrý. Žraločí. „Výborně. A teď ta delší verze, děvče. Ta, kde za to nenesu vinu já.“

Bůh podsvětí natáhl ruku a posunul figurku — malého kamenného satyra s pytlíkem mincí — přímo do středu šachovnice, aby nebylo pochyb, o čem mluví.

„Nic jsem neudělala jasný? Ten kozlomuž byl vyděšený,“ pokračovala Meg. „Měl rodinu. A mozek, který uměl používat. Což je, upřímně řečeno, dost nešťastná kombinace pro tvůj náborový program.“

Ani teď nevypadala, že by přiznala pochybení.

Hadés se zasmál. Krátce. Bez radosti. Teatrálně. Žlutý plamen vyšlehl vzhůru a na okamžik ozářil celý sál v ostrém, světle.

Meg neuhnula, ale jak dlouho jí ta statečnost vydrží?
„Ach ano. Hlava. Mozek. To je dnes mezi smrtelníky tak přeceňovaná věc.“

Prstem ťukl do figury. Ozvalo se tiché křupnutí. Praskla. Hlava se oddělila od těla a kámen se rozpadl na prach.

Meg sledovala, jak se drobné úlomky rozkutálely po obsidiánovém poli, a na okamžik ji napadlo, že takhle jednou skončí i ona. Možná si nalhávala, že je potřebná, ale ve skutečnosti nebyla o nic víc důležitá než satyr nebo Bolest a Zmatek. Jen další pěšák, který hraje svou určenou roli.

„Říkala jsem mu pravdu. Jen jsem ji podala trochu jinak,“ dodala Megara klidně. „A světe div se — nepodepsal tvou smlouvu s drobným písmem o věčném utrpení. Upřímně? Ani se mu nedivím.“ Ušklíbla se ironicky.

Hadés se opřel dlaněmi o stůl. Mramor pod nimi lehce zasyčel, jak se rozžhavil, div nepraskl.

„Pravdu,“ zopakoval po ní. Rty zkroutil do kyselého úšklebku. „To slovo u mě doma moc často nezní.“

„Možná by mělo,“ utrousila na oplátku bez mrknutí oka.

Trůnní sál pohltilo napjaté ticho. Pak zaznělo prasknutí kamene. Napříč šachovnicí se táhla tenká, žhavá jizva a plameny na jeho hlavě vyšlehly výš, až ozářily Olymp v miniatuře jako předzvěst katastrofy.

„Ty jsi ho měla zlomit. Přinutit ho. Dobře vím, že to umíš,“ procedil skrz zuby naštvaný Hadés.

„Měla jsi mu ukázat, že nemá na výběr. Takhle se uzavírají smlouvy. Výhodné pro mě. Zničující pro ně.“

Trhl hlavou po jejím směru. „Jednoduchá rovnice.“

„On ale měl na výběr, Háde,“ odsekla prudčeji. „A vybral si.“

„Špatně,“ vyplivl to slovo, jako by chutnalo odporně.

Meg se k němu naklonila přes stůl. „Možná problém není ve mně. Možná už lidé nechtějí sloužit bohu, který s nimi hýbe jako figurkami. Možná se odmítají nechat vydírat. A možná si raději zvolí těžší cestu — i kdyby vedla skrze bolest — jen aby jejich duše zůstala jejich.“

Hadés se narovnal. Pomalu. Nebezpečně klidně a nespouštěl ji z očí.

„Pěšci a svoboda,“ pronesl tiše. „To jsou dvě věci, které se vzájemně vylučují. Svoboda je jen slovo, úhel pohledu. Platí nahoře. Jen do chvíle, než přijdou sem dolů,“ řekl a zvedl figurku Megary — drobnou, vyzývavou s jemnými detaily a vzdorovitým postojem.

„A tady končí.“

Megara polkla.
Hadés zvedl její figurku do vzduchu a pak ji postavil doprostřed šachovnice. Na stejné místo, kde před chvílí stál satyr.

„Pěšci jsou však nepostradatelní, i když je jejich život krátký,“ dodal měkce.

A tentokrát to nebyla jen figurka, kdo stál v ohrožení.

„Bez nich se žádná hra nevyhraje. Strategie bez nich nemá cenu a někdy stačí i jediný pěšec k vítězství.“

Meg se na figurku podívala. Pak zpátky na něj. „A co když pěšec odmítne jít dopředu a riskovat smrt?“

Pán podsvětí se usmál. Pomalu. Až se zaleskly všechny jeho špičaté, žraločí zuby.

„Pak ho postrčíš.“

Dlaní udeřil do stolu. Mramor zaduněl. „Jenže, to by někdo musel svou práci dělat dobře, že?“

Šachovnice se zachvěla.  Figurky se samy pohnuly — některé popadaly, jiné se rozlomily v půli, jako by jejich život byl dávno vetkaný do tapisérie osudu. Teprve teď Megaře poskočilo srdce nervozitou.

„Selhala jsi,“ řekl tiše Hadés. Odsoudil ji jediným jantarovým pohledem zpod přivřených víček. „A já selhání netoleruji.“

„Takže mě potrestáš? Tak jako obvykle?“

Nebyla to jejich první taková chvíle, ale dnes bylo ve vzduchu cosi jiného a nikdy předtím to nebylo tak vážné. Co se změnilo? Nešlo o satyra. Nešlo o jednu zmařenou smlouvu. Hadés se nezlobil proto, že přišel o duši. Zlobil se proto, že ji Meg nechala vědomě vyklouznout.

Megařina odvaha ho zastavila před výbuchem.

Plameny pohasly do temně modré jako by mu došlo dřevo na podpal, i když byla připravena zalézt pod stůl, kdyby se situace vyhrotila.

Hadés obešel stůl. Klidný. A právě to ji zneklidnilo víc než křik. Po každém drtivém neúspěchu přišel výbuch, a pak se jeho cholerická stránka vzpamatovala. Tohle bylo jiné.

I ten nejmenší nerv v těle jí našeptával, aby ustoupila. Udělala krok zpět. Zachránila si kůži, než by čelila jeho nevyzpytatelné povaze. Jenže, zůstala stát na místě. Někdo by řekl hloupé. Jiný odvážné.

Hadés zamířil přímo k ní. Jeho kroky se rozléhaly sálem — pomalé, těžké a záměrné s jasným vědomím toho, co dělá.

„Potrestat tě, drahá Meg,“ zašeptal jí u ucha, „by bylo příliš snadné.“

 Kdy se dostal tak blízko? Ptala se sama sebe.

„Ty mě chceš vyprovokovat, Háde? Já ale nemám náladu se hádat.“ Meg se nepohnula, nedala na sobě znát, jak moc jí to vadí, protože na to přesně čekal. Hadés miloval hádky, slovní pření, přetahování o slova, aby druhému ukázal, že má pravdu, jen protože to uměl se slovy.

Meg jen zvedla hlavu, povytáhla obočí a podívala se na něj se znuděným, téměř lhostejným výrazem. Věděla, že čeká na výbuch. Záminku. Na jiskru, která zapálí svár. Jenže ona mu ji odmítla dát. Ticho mezi nimi bylo mnohem účinnější než jakákoli urážka.

Pán všech mrtvých se pousmál, jako by právě tohle čekal. Neměl rád ticho. Nebylo to pole, na kterém uměl vyhrávat. A ona mu ho právě vnutila.

Zasmál se. Tiše. Dech jí ovanul krk.

„Děláš chybu, a není to tvoje první. Dával jsem do tebe větší naděje. Máš takový potenciál a ty ho zahazuješ. To ti snad na těch hlupácích záleží?“ zamumlal s pusou plnou ironie.

„Tak mě potrestej,“ namítla znovu. Hlas měla pevný, téměř znuděný — jako by mu nabízela přesně to, po čem toužil. Ani se nezachvěl. Spíš mu pohladil ego, než aby ho vyzval k útoku.

Hadés naklonil hlavu, jako by si ji prohlížel z nového úhlu — ne jako protivníka, ale jako hádanku a to jak ji vyřešit.

V jeho očích se cosi zalesklo; nebyl to hněv, spíš zájem.
„Ty si opravdu myslíš, že bych plýtval trestem na někoho, kdo si o něj říká?“

Nahnul se blíž, až mezi nimi zůstala sotva šířka dechu.
„Trest má smysl jen tehdy,“ pokračoval tiše, a díval se na ženu svrchu, „když si ho někdo nepřeje.“

Jeho prsty jí sklouzly z brady k linii čelisti a zastavily se těsně pod uchem. Dost blízko na to, aby ji to znervóznilo.

„Je lehké zaměnit odvahu s pošetilostí, Meg. Nemám pravdu?“

Zvedla k němu oči fialové jako lán levandule. „A ty si pleteš moc s neomylností.“

Na okamžik se mu v pohledu mihlo něco temnějšího. Ne vztek — výzva.
„Ne, ne, ne,“ opravil ji klidně. „Já si jen nikdy nepletu, kdo z nás dvou má poslední slovo. Nezapomínej, kdo je tu pán a kdo sluha.“

„Nechtěl jsi říct, otrok?“ mračila se a zoufale si přála uniknout, ale nebylo kam.

„Otrok, pěšák, služebná, poskok. Rozdíl je jen v pojmenování. Když se jeden zlomí, vezmu si dalšího. Svých cílů se nevzdávám. Já neustupuji,“ namítl a pokrčil rameny.

Meg měla náhle pocit, že nejde o tu hloupou šachovnici za jejími zády. Že jde o něco mnohem osobnějšího.

Hádovy pavoučí prsty sklouzly po ženině čelisti zpátky na bradu. Uchopil ji mezi ukazováček a palec. Ne bolestivě a ne jemně. Neodvratně. Jako by říkal: můžu si s tebou dělat, co chci.

„A víš, co dělám s těmi, kdo mi odporují?“

Její srdce bušilo. Donutil ji zaklonit hlavu a podívat se mu do očí. Tekutý jantar pohltil veškerý prostor a vesmír.

„Klameš je. Zlomíš je a vezmeš jim všechno, co mají výměnou za to, co chtějí.“

„Ano, to je obchod s pánem podsvětí,“ přikývl klidně bez nějakého přikrášlování.

„Všechno má svou cenu. A já si ji vždycky vyberu.“

Jeho palec se nepatrně pohnul — sotva znatelný tlak. Připomínka, že ji drží. Ne kvůli bolesti. Kvůli kontrole.

„A pak…“ Nedořekl to.

Naklonil se a políbil ji.

Nečekala to. Zorničky se jí rozšířily panikou i překvapením nad tahem, který jí vzal královnu jediným pohybem — bez varování, bez možnosti obrany. Bez náhrady. Bez možnosti protiútoku.

Byl to lstivý úskok a ona nevěděla, co to znamená. Co tím sledoval? Bylo to nečekané a podlé. Až pozdě, kdy se jeho široké rty tiskly na její, si uvědomila, že tohle má být ten trest, o kterém mluvil.

Nebyl to něžný polibek žádající o svolení. Byl temný. Nárokoval si ji. Plný moci a tiché hrozby.
Jako pečeť. Jako podpis pod smlouvu, která ještě nebyla napsaná.

Zaskočil ji nepřipravenou. Tělo se odmítlo bránit, myšlenky se rozutekly do všech směrů.

Megara zalapala po dechu, když se odtáhl jen o zlomek — jako by zapomněla, že vzduch existuje. A pak přišla poslední rána, když jí do rtů zašeptal:

„…si ji nechám.“

Nemohla se pohnout. Tělo ji neposlouchalo. Neproměnila se snad v kámen? Byla horká. Rozpačitá. Zmatená z toho, co se právě stalo.

Teprve když si byla jistá, že se realita znovu usadila kolem ní jako prach, polkla. Prsty si přejela po rtech. Stále horké. Stále zarudlé.

V trůnním sále zůstalo ticho a šachovnice s jedním pěšcem, který právě přežil další tah.

Moc nad životem a smrtí je těžké břemeno.
Ještě těžší je ticho, které po ní zůstává.

Hadés měl všechno. Strach. Respekt. Poslušnost.
Jen ne někoho, kdo by mu odporoval bez strachu.

Podsvětí neznalo lásku. Znalo smlouvy. Znalo dluhy. Znalo cenu.

Hadés byl mistrem tahů, které se tvářily jako trest a končily jako vlastnictví.
Ale i mistr hry může někdy zatoužit po partii, která není jen o vítězství.

Byl ten polibek jen další strategický tah?
Nebo první chyba boha, který byl příliš dlouho sám?

Kapitola 2.
Král a královna

Sál byl protkaný nepopiratelným napětím rezonujícím v každém sloupu a v každém plameni. Kámen byl chladný, a hrad sám působil nedobytně jako stará krypta.

Podsvětí odráželo svět nahoře jako hladina zrcadla. Tam, kde kypěl život, a ulice byly plné lidí, se zde vytrácel život a duše končily v řece Styx, než na ně přišla řada u soudců. Oba světy lišící se jako den a noc však měly přísná pravidla. Oba světy lišící se jako den a noc však měly přísná pravidla. A pravidla byla tím, co udržovalo rovnováhu. Co drželo nebe nad hlavou živých a kamenný strop nad říší mrtvých.

V Podsvětí nic nepřicházelo náhodou. Samozřejmě tohle byla poslední zastávka každého smrtelníka.

Každý krok duše měl své místo. Každý soud měl svou váhu. Každý plamen hořel tak, jak měl. A přesto dnes něco narušovalo tu tichou, neměnnou přesnost.

Plameny v mísách neklidně zapraskaly. Modré světlo vrhalo ostré stíny, které se natahovaly po podlaze jako dlouhé prsty. Sloupy, jež po staletí mlčky podpíraly klenbu sálu, jako by teď naslouchaly.

Hádova říše.

Podsvětí znalo jeho chladnou logiku, jeho intriky, jeho dlouhou trpělivost. Znalo smlouvy uzavřené šeptem i hrozby pronesené s úsměvem.

Tyto staleté zdi ctily svého vládce. Byly svědky jeho vítězství, jeho pomsty i jeho mlčení. Znaly každé tajemství, které kdy zůstalo nevyřčeno, každý plán, jenž se zrodil dávno před tím, než byl vysloven nahlas.

A právě teď byly svědky dalšího.

Hadés udělal první tah.

Jenže pravda byla složitější. Tah, který se dnes zdál být prvním, byl ve skutečnosti jen pokračováním partie rozehrané před rokem. Tahy, které tehdy působily náhodně, byly ve skutečnosti součástí vzoru. Pomalu se skládajícího obrazu. A teď se ten obraz začínal uzavírat.

Na šachovnici zbývalo jen několik figur.

Kruh se zužoval.

Ne hlučně. Ne násilím, ale nevyhnutelně s jasným záměrem.

Meg stála na druhé straně pole. Od vítězství — nebo prohry — ji dělilo jediné rozhodnutí. Jedno políčko. Jediný krok vpřed.

A ona váhala.

Váhání bylo krásné. Lidské. Křehké, ale také nebezpečné. Protože pokud pán Podsvětí něco skutečně ovládal, nebyla to jen moc nad mrtvými. Byla to schopnost zasadit do mysli semínko myšlenky a nechat jej vyrůst tak, aby se zdálo, že vyklíčilo samo. Přesvědčit druhého, že jeho volba je jeho vlastní.

A pokud pouhé přesvědčování nestačilo… vždy existoval jiný tah. Jiná možnost.

Meg byla pěšcem — alespoň tak to zpočátku vypadalo. Obyčejnou figurou, kterou lze obětovat při dalším tahu. Jenže Hadés věděl, co ostatní přehlíželi. Některé pěšce není radno podceňovat.

Stačí jeden krok. Jedno políčko a z pěšce se stane královna.

Teď stáli naproti sobě, černý proti bílé, poslední dvě figury, a Hadés nehodlal neustoupit ani o krok a už vůbec ne prohrát.

Polibek byl příslibem i vyjádřením jeho cílů. Manifestací boha s těmi nejtemnějšími záměry.

Tohle nebyla jen chvíle rozmaru — byla to lekce. A lekce se mají vtisknout do paměti tak hluboko, aby je už nebylo možné ignorovat. Vždyť ho sama vyzvala. Sama šeptem pronesla slovo „potrestat“, jako by nevěděla, že každé takové slovo má v podsvětí váhu.

U všech bohů — ona mu k tomu dala svolení. Otevřela dveře a on si jen vybral, jakým způsobem jimi projde. Vlastně mu svěřila podobu trestu do rukou. A Hadés nikdy neplýtval slovy, a už vůbec ne úmysly.

Proč to nemohlo být jako dřív?

Jako ty téměř neškodné hry, kdy by ji celý den nechal sbírat žížaly po Asfodelových polích jen proto, aby jí je večer s teatrálním potěšením vysypal do vlasů. Trapné, směšné, předvídatelné.

Ale tohle už nebyla hra o žížaly. Tohle bylo o hranicích. A o tom, kdo je skutečně určuje.

Meg měla záda nalepená těsně u okraje stolu, chlad kamene jí prosakoval skrz tenkou látku levandulových šatů. Studený povrch byl jediným pevným bodem v prostoru, který se zdál nebezpečně zúžený. Hadés stál příliš blízko. Stačilo by se nadechnout o zlomek vteřiny později a jejich rty by se znovu střetly — a to odmítala připustit. Pokud to dovolila jednou, nepodá mu záminku k dalšímu opakování. Ne tentokrát.

Jenže co jí zbývalo?

Pán podsvětí neudělal krok vzad. Neuhnul pohledem. Nenechal se odradit ženiným odmítnutím. Jako by možnost Megařina úniku přestal uznávat.

Modré plameny v mísách kolem trůnního sálu pohasly. Jejich jas se snížil, zeslábl, až světlo získalo hlubší, těžší odstín. Žluté oči vládce podsvětí v tom šeru zazářily jako dvojice spalujících sluncí. Stíny se protáhly podél stěn a slepily se k sobě, zatímco klenba sálu působila nižší, dusivější, přesně jak chtěl, aby působil.

Prostor se změnil.

Ne proto, že by se skutečně zmenšil — ale proto, že si to Hadés přál. A všechno zde vždy poslouchalo svého krále.

„Podsvětí,“ promluvil Hadés tiše. Slovo převaloval na jazyku pomalu, s tónem, který nezněl jako výčitka, ale jako trpělivá lekce. „Podsvětí není místo, Meg. Je to neodmyslitelná realita. Řád.“

Naklonil hlavu mírně na stranu, jako by si vychutnával ozvěnu vlastního hlasu mezi sloupy.

„Všichni nahoře si myslí, že je to jen temná díra pod zemí, kde se skladují duše jako staré amfory. Ale ne.“ Povzdechl si s přehnanou důstojností. „Je to administrativní noční můra. Rovnováha. Soudy. Evidence. Nekonečný tok mrtvých, kteří si pořád myslí, že se stala chyba.“

Zvedl prst, téměř učitelsky.

„Udržet tohle všechno v chodu je práce na plný úvazek. Bez dovolené. Bez slunce. A věř mi — způsobuje to migrény, o kterých by Olymp mohl napsat epos.“

Plameny v jeho vlasech lehce zapraskaly, jak se pousmál.

„Takže když říkám, že Podsvětí je řád,“ dodal téměř samolibě, „myslím tím, že někdo musí být dost schopný, aby ho udržel. A já se té role, jak vidíš, zhostil s pozoruhodnou elegancí.“

Krátce se odmlčel, spokojený s vlastním výkladem.

„Někdy si říkám, že bych si měl za tyhle projevy účtovat vstupné,“ mlaskl jazykem téměř spokojeně, jako by právě dokončil řeč, kterou by si sám ochotně vyslechl ještě jednou.

Meg na něj hleděla zpod řas. Napětí mezi nimi nezmizelo — jen změnilo podobu, jako kouř, který se vsakoval do látky jejích šatů a už tam navždy zůstal.

„To by vysvětlovalo,“ pronesla suše, „proč tu nikdo netleská.“

Ticho.

Plameny v mísách lehce zapraskaly.

Hadés na ni upřel pohled, který byl z poloviny pohoršený a z poloviny… pobavený, a pak si sám teatrálně zatleskal.

„Ach, vidíš?“ poukázal. „Tohle je přesně ten okamžik, můj muškátový oříšku, kdy mi připomínáš, proč si tě chci nechat.“

Meg pozvedla obočí. „Kvůli mé upřímnosti?“

„Ne, to není přesně to slovo,“ pousmál se křivě. „Kvůli tvému načasování. Je kruté. Obdivuhodné. A krajně nebezpečné. Přesně jak mám rád. Víš kdy a kam říznout, aby to bolelo. Ber to jako kompliment.“

O krok se přiblížil a vzduch se mezi nimi vypařil.

„A já mám slabost pro nebezpečné věci.“ Plameny v jeho vlasech se znovu rozhořely jasněji.

Meg jen lehce naklonila hlavu. „To vysvětluje tvou práci.“

Tentokrát už se neubránil tichému, upřímnému zasmání. A Podsvětí si ten zvuk zapamatovalo.

„Ale vraťme se k vážnějším věcem,“ pronesl klidně, jako by právě uzavřel drobnou odbočku. „Kde jsme přestali? Ano — Podsvětí je řád.“

Jeho dlouhé, šedé prsty se lehce dotkly hrany stolu vedle Megařina pravého boku. Nebyl to dotek určený jí, a přesto ho cítila. Jako kotvu v chaosu. Jako tiché ujištění, že je stále tady — a že rozhovor zdaleka neskončil.

Nesáhl na ni. Zatím ne. Prozatím mu stačila pouhá blízkost. Přesto sebou nepatrně trhla, protože věděla, jak blízko jeho ruka je. Možná blíž, než si chtěla připustit.

„A ty se k němu chováš,“ pokračoval, hlas měl klidný, ale pod ním se skrývala výčitka pečlivě zabalená do dramatu, „jako by to byl špinavý kout světa. Místo, kam tě někdo odložil, když už pro tebe neměl využití.“

Meg polkla. Jazyk měla suchý a v hrdle se jí utáhl uzel.
„Podsvětí není můj domov,“ odpověděla opatrně. „Tohle jsem si nezvolila.“ Krátce se nadechla. „Je to temné, ponuré místo, kde se mrtví ukládají k odpočinku. Kde ztrácejí duši… a rozum.“

Hadovi se zkroutily rty. Ten úsměv byl klidný. A právě proto nebezpečný.

„Ne,“ opravil ji tiše. „Mrtví se zakopávají do země tam nahoře.“ Naklonil hlavu, jako by opravoval drobný omyl v učebnici. „Mně patří zbytek. Všechno to, čím byli. Vzpomínky. Touhy. Strachy. Věci, které si s sebou nesou i tehdy, když už tělo dávno přestane fungovat.“

Jeho prsty se nepatrně pohnuly po kameni. Znervózňovalo ji to, protože s každým malým pohybem se co chvíli mohl dotknout těch jejích. Meg to udržovalo v napětí, jako strunu lyry.

„A duše?“ zopakoval pomalu. „Ach, drahá Meg… duše není to jediné, o co se tady dole dá přijít.“

Jeho hlas ztišil, zhoustl.

„Někdo tu ztratí naději. Jiný iluze. Někteří ztratí sami sebe dřív, než pochopí, že to nebyla povinnost, a někdo skočí do jezírka zapomnění. Nehody se stávají, nu což.“

Pokrčil rameny a zvedl k ní pohled. Odmlčel se, nechal slova dosednout, a aby dodal důraz svým slovům, naklonil se zase o kousek blíž. Ženin zadek se přimáčkl k chladnému kameni. Už neměla kam ustoupit, aniž by se Háda sama dotkla.

Meg už se nadechla, aby také přispěla do jeho monologu, ale umlčel ji jediným zdviženým prstem.

„Smrtelníci přicházejí o iluze, milenci o lásku, bohatí o majetek, zbožní o víru, hrdinové o sílu, i když si myslí, že jsou výjimeční. Tady dole… tady konečně pochopí, čím skutečně jsou.“

„Takže ne,“ zakončil tiše. „Podsvětí není místo, kde se duše rozpadají na kousky. Je to místo, kde si někteří užívají a jiní žijí ve věčném zatracení. To mi připomíná, že bych měl udělat menší revizi v Tartaru. Ten požadavek mi v pracovně visí už pár let,“ vzpomněl si na kus zaprášeného svitku opředeného pavučinami. Holt některé věci se prostě odsouvají na jindy.

Meg na něj chvíli jen hleděla, pak se pousmála. Ne vřele. Spíš s úzkostí a nepohodlím, které v sobě cítila.

„To je zvláštní,“ poznamenala suše. „Protože tam zvenku kolem paláce to pořád vypadá jako chaotická díra. A to nezmiňuji vchody, které vedou do podsvětí.“

Jeho obočí se sotva znatelně zvedlo, jak přemýšlel, zda to myslí vážně a všímá si takových věcí nebo ho chce jen popíchnout.

Meg si narovnala ramena, i když zády stále cítila chlad kamene. Teď měla konečně možnost mluvit.

„Ale co já vím, možná je to celé jen otázka vnímání, nebo organizace,“ pokračovala lehce. „Možná bys měl přidat víc světla. Nějaké květiny. Hudbu. Ceduli s nápisem „Vítejte v říši věčné pravdy“.

Ženin pohled sklouzl k jeho ruce na stole.

„A možná by ses nemusel tvářit, jako bys právě přednesl manifest o existenciální čistotě.“

Meg si povzdechla, teatrálněji, než bylo nutné. Hadés se nehnul, jen otevřel pusu a tentokrát to byla ona, kdo zvedl prst a umlčel protesty.

„Podívej, Háde, neříkám, že nemáš systém. Jsem si jistá, že máš tabulky. Grafy. A možná i barevně označené svitky, ale to pro mě ještě neznamená domov.“ Na okamžik její hlas zjemněl.

„Domov je místo, kam chceš patřit. Kam se chceš vracet. Kde voní baklava a moussaka. Čerstvý vzduch, kde si můžeš s někým promluvit, aniž bys za tím viděl intriky,“ ty levandulové oči se zachytily na jeho chytónu jako vzpomínka, která pro ni byla nedosažitelná, jako sen, který se nikdy nemohl stát skutečností, ať se snažila sebevíc.

Meg si povzdechla a pak znovu nasadila lehkost.

„A jestli mi chceš tvrdit, že být obklopená věčností, šepotem mrtvých a tvými filozofickými projevy je výhra… no, pak máš opravdu velmi specifickou představu o komfortu.“

Plameny kolem nich lehce zapraskaly. Kouř vířil.

Meg mu pohled neoplatila klidně. Bylo v něm vzdorování. A něco dalšího.

„Tak mi to neprodávej jako dar, jasné?“ dodala tišeji. Její prsty se sevřely na hraně stolu. Zvedla k němu oči, tentokrát bez úsměvu.

„Nepřesvědčuj mě, že je to privilegium, když to pořád vypadá jako klec s lepším výhledem, a já jsem jenom položka v inventáři tvého řádu.“

Ticho mezi nimi zhoustlo.

A tentokrát to nebylo jen Podsvětí, kdo čekal na odpověď.

Hádův jantarový pohled sklouzl po její pohledné tváři hodnotícím způsobem, jako by zvažoval váhu jejích hříchů, pravd i přesvědčení. Toho, jak se na celou věc dívala. Jak rozdílný názor měla. Ne, nebyla tu šťastná, protože tu byla jako někdo vázaný smlouvou. Nebylo to dobrovolně.

„Jaká krutá slova. Jsem uražen,“ prohlásil dramaticky a přitiskl si dlaň na srdce — nebo alespoň na místo, kde by podle většiny básníků mělo být. „Pokud jsi měla nějaké námitky, mohla jsi je napsat do knihy stížností. Je anonymní.“

Meg pochybovačně našpulila rty.

„Nespálil jsi ji náhodou poté, co tam někdo napsal, že podsvětí postrádá světlo, čerstvý vzduch a… cituji… ‚přívětivější management‘?“

Plameny v jeho vlasech na okamžik vyšlehly výš.

„To byla konstruktivní kritika,“ ohradil se suše. „A já jsem ji velmi pečlivě zvážil.“

„A pak?“ nadzvedla obočí.

„A pak jsem usoudil,“ pokračoval s kamenným klidem, „že autor si zaslouží osobní konzultaci.“

„Takže skončil v Tartaru,“ Meg usoudila s jistotou, a on ji v tom nechal i když to přímo nepotvrdil.

„Po rozhovoru pochopil, že světlo je přeceňované a čerstvý vzduch přichází s nepříjemným množstvím optimismu.“

Meg protočila oči.

„A ta anonymita?“

„Ach, ta byla skutečná,“ odvětil bez mrknutí. „Já jen náhodou poznám něčí rukopis.“

Na okamžik se odmlčel, pak se k ní lehce naklonil, až si připadala ještě menší.

„Ale klidně tam něco napiš,“ zazubil se jako dravá ryba. „Mám rád, když se věci hýbají.“

Jako na zavolanou nad jejich hlavami proletěla duše, číselník se pohnul a připočetl podsvětí jeden bod.

Meg si povzdechla. „Jestli máš oddělení lidských zdrojů, tak jim upřímně přeju hodně štěstí.“

„Nemám,“ odpověděl okamžitě. „Mám jen zdroje bez těch lidí.“

A tentokrát se musela proti své vůli usmát. Ten starý, bezpečný štít, za který se mohla schovat, a kousek po kousku sbírala odvahu zpět.

Hadés ji chvíli pozoroval, plameny v jeho vlasech tiše pohasínaly do klidnějšího modra.

„Jen si nemysli, že mě to vyvede z rovnováhy,“ poznamenal téměř nenuceně. „Mám víc času než kdokoli jiný tady nahoře i dole — a trpělivost je jedna z mála věcí, které si nemusím půjčovat.“

Naklonil hlavu a jeho úsměv zůstal tenký. „A věř mi, Meg… když čekám, tak nečekám zbytečně.“

„Zdá se mi, že pořád stojím. Takže asi tolik k tvé trpělivosti, Háde.“

Pán všech mrtvých se zasmál. Krátce. Tiše. Jako by právě vyslovil tajemství, které nesmí být slyšet nahlas.

„Stojíš,“ souhlasil klidně. „Protože ti to dovolím.“

Koutek úst se mu zkřivil a zvedl ruku. Konečně. Prsty se zastavily těsně u její tváře — tak blízko, že cítila jejich chlad, aniž by se jí skutečně dotkly.

„Ale to, co můžeš získat, Meg, miláčku,“ zašeptal lákavě, „je mnohem víc než to.“

Ztuhla.

Co tím myslel? Proč zrovna dnes? Proč mluvit v hádankách právě teď?

„Získat co?“ zeptala se a nepatrně naklonila hlavu opačným směrem, dál od jeho ruky.

Všiml si toho. Samozřejmě že si všiml.

Nepřitlačil. Místo toho ruku stáhl. Kouř mezi nimi se zavlnil jako temná vlna, která se pomalu stáhne z pobřeží, jen aby se vzápětí vrátila silnější. Nechal mezi nimi vzniknout prostor. Prázdno. Krátké, kruté ticho naplněné otázkami, které visely ve vzduchu těžší než samotné kamenné klenby.

Když znovu promluvil, jeho hlas byl jiný. Vážnější. „Podsvětí má krále. Jsem bohem smrti. Správcem mrtvých.“

Bylo to téměř klišé. Slova, která by mohl pronášet ve spánku. Slova, která pronesl už tisíckrát — a přesto v nich dnes znělo cosi navíc.

„A každá říše,“ pokračoval pomaleji, „má rovnováhu.“

Zvedl obě ruce před sebe. Dlaně se lehce vyrovnaly, jako by skutečně držel neviditelné misky vah.

„Bez ní se svět nahoře rozpadne. A ten dole… začne hladovět.“ Jeho soustředěný dračí pohled se vrátil k ní.

„O rovnováze jsem mluvil,“ dodal tišeji. „Ale nikdy jsem ti neřekl, co jí chybí.“

Meg se zamračila. „Mluv jasně, Háde.“

Pán podsvětí se otočil k šachovnici. Jeho pohyb byl klidný, téměř obřadný. Mezi figurkami se zablesklo cosi nového — a on po tom sáhl. V jeho prstech spočinula královna.

Kdy se tam objevila? Byla tam od začátku? Nebo ji Meg přehlížela stejně jako některé jeho tahy?

Figurka byla temná a vznešená, vyřezaná z černého, jemně třpytivého obsidiánu. Koruna na její hlavě připomínala trny — ostré, elegantní, nebezpečné.

„Královna,“ pronesl Hadés tiše.

Otáčel ji mezi prsty s pozorností, která nebyla náhodná. Jako by držel něco vzácného. Něco, co mu dosud nepatřilo. Něco cizího. Něco, co si vyžadovalo víc než jen moc.

Prohlížel si ji způsobem, jakým si generál prohlíží poslední figurku na mapě před rozhodujícím tahem. V jeho mysli byl plán. Vždycky byl. Jen ona do něj zatím neviděla.

Meg se zasmála. Nervózně, jakmile tu narážku pochopila. „To je vtip.“

Její hlas zněl lehce, ale v očích už lehkost nebyla.

Hadés neodpověděl hned. Pomalu se pootočil, stále držel figurku mezi prsty, a jeho pohled sklouzl k ženě stojící vedle něj. Ten jantarový záblesk se usadil hluboko — příliš hluboko. Těžký. Samolibý. Jistý volbou, kterou ona neučinila. Rozhodnutí se před ní zhmotnilo bez varování. Jako zkouška. Jako plamen, do něhož může vstoupit — a uhořet v něm.

Sakra. Nikdy o tom ani neuvažovala. Už samotná představa byla absurdní. Směšná. Nemožná.

A přesto stála přímo před ní, vyřezaná z černého kamene, a čekala.

Srdce jí prudce udeřilo do žeber a pak znovu a znovu, jako by jí neviditelná ruka svírala hrdlo.

„Ne,“ vydechla a zavrtěla hlavou. „Ne. To nepřipadá v úvahu.“

Hadés se k ní vrátil pomalu, ne krokem, ale přítomností — jako smyčka, která se kolem kořisti nestahuje naráz, jen se pokaždé o něco zúží. Kouř ji obklopil, chladný a poslušný. Každý jeho pohyb byl promyšlený. Nezastavitelný. Takový, že by se i hora Olymp rozestoupila, kdyby mu stála v cestě.

„Proč?“ zeptal se jemně. Na někoho tak hrozivého byla ta jemnost téměř krutá sama o sobě. Horší než otevřená hrozba. Horší než samotná smrt.

„Protože tohle nejsem já,“ vyhrkla rychle, příliš rychle. „Nemůžeš mě jen tak postavit před hotovou věc a očekávat, že...“

Hlas jí znejistěl, a to ji rozčílilo víc než jeho blízkost.

„Nejsem další tah na tvé šachovnici,“ dodala ostřeji. „Nejsem figurka, kterou si přesuneš, kam se ti zrovna hodí.“ Zvedla k němu oči. Vzdor byl skutečný. Stejně jako strach z takového závazku.

„Tohle je můj život,“ řekla tišeji. „Ne tvoje strategie, Háde.“

„Mohu tě donutit,“ přerušil ji, „to je jedna možnost, nebo mohu učinit nabídku.“

Teď si měla jako vybrat? To bylo směšné. Od Bolesti a Zmatka občas zaslechla, že si Hadés stěžuje na samotu. Ale že by byl až tak zoufalý? Ne. A ona sama? Byla tou nejméně vhodnou kandidátkou na trůn, jakou si lze představit. Přislíbit se bohu bylo samo o sobě riskantní. Přislíbit se bohu Podsvětí? To už znělo jako pointa hodně temného vtipu.

Jenže on nežertoval. Jeho tvář byla chladná. Soustředěná. Za tou obvyklou ironií bylo cosi pevného — rozhodnutí, které nehodlal vzít zpět.

Hadés připlul k Megaře. Tentokrát si udržoval alespoň minimální odstup.

„Nabízím,“ zvedl prst, jako by zahajoval prezentaci, „moc.“

Další prst.

„Ochranu. Postavení.“

Třetí.

„A především… vliv.“

Hádův hlas zůstal klidný, téměř obchodní. Koutek úst se mu lehce zvedl.

„Být královnou boha má svá privilegia — kdo by to nebral? Je tu volný pohyb po celé říši. Můžeš komandovat kohokoli, kdo se ti připlete pod nohy. To se mi zvlášť líbí.“

Odmlčel se, jako by si nechal projít hlavou další položky.

„Samozřejmě jsou tu jisté… povinnosti. Formální přítomnost na poradách. Příležitostné návštěvy nahoře na Olympu.“ Povzdechl si s teatrální únavou. „Večírky, diplomacie, nekonečné řeči o hrdinech a sklizni oliv.“

Pokrčil rameny.

„To není zrovna hlavní argument. Ale přežít se to dá. Většina bohů tam stejně spí s otevřenýma očima. Ten trik tě můžu naučit.“

Naklonil hlavu a zjistil, že ho pořád poslouchá. Šlo to lépe než čekal.

„A ano,“ dodal suše, „pět týdnů placené dovolené ročně zní rozumně, ne? Někde nahoře, kde je rušno. Osobně bych hlasoval pro Zakynthos. Slunce. Moře. Tragédie jen v malém množství. Příští rok tam Poseidon chystá nějakou potopu, to bychom měli stihnout.“

Jeho pohled se znovu usadil na ní, jak si tak maloval společnou budoucnost. Jenže se mu kolem krku nevrhala. Žádný nadšený jásot nepřišel.

„Tak kde to vázne, Meg? Hm?“ rozzářil se nadšeně — jen aby vzápětí zase pohasl.

„Takže ne, co?“ uzavřel otráveně. „Nedívej se na mě tak. Nejde o zoufalství. Jde o volbu.“

Mezi nimi zhoustl vzduch.

Meg cítila, jak se jí třesou ruce, přestože ještě před chvílí situaci shazovala vtipem. Nabídka, jakkoli absurdní, měla svou váhu. Pro některé smrtelnice by to bylo pokušení, kterému by nedokázaly odolat. Byly tu ty, které žily v chudobě, hladověly, snily o bezpečí, o postavení, o jistotě.

Jenže Hadés měl pověst, která dusila i ty nejodvážnější představy. Ti chudí by raději dál třeli bídu s nouzí. Hladoví by žebrali na tržištích. A ti, kdo měli sny, by čekali, že se splní bez pomoci boha, jehož jméno se vyslovovalo šeptem.

„Já… já se k tomuhle neupsala,“ řekla pevněji, než se cítila. „Neslíbila jsem nic takového. To bych si pamatovala.“ Její pohled ztvrdl. „A četla jsem i to drobné písmo pod čarou.“

Hadovi se zavlnily rty. Pomalu. Vítězně. V tom úsměvu nebylo nic lehkého — jen tichá jistota predátora, který ví, že kořist už stojí přesně tam, kde ji chtěl mít. Jehlovité zuby se na okamžik zaleskly.

„Ale…“ zvedl prst, jako by opravoval nepřesnost v účetní knize, „slíbila jsi poslušnost.“

Jeho hlas byl klidný. Téměř laskavý.

„A to je tam černé na bílém.“

V místnosti cosi zapraskalo. Ne dřevo, ne kámen — spíš samotný vzduch. Jako by se stáhl a zhoustl, až se Meg na okamžik přerušil dech.

Před nimi se zhmotnil svitek. Pergamen byl starý, temně zažloutlý, okraje lehce ožehnuté. Inkoust na něm však zářil čerstvě, nepřirozeně rudě. Pod textem se skvěl její podpis. Krvavý. Nezpochybnitelný.

Hadés se na něj ani nepodíval. Nemusel, znal ho zpaměti.

„Podpis je krásná věc. Připomíná lidem, že slova mají následky, jak jistě víš.“

Jeho pohled se vrátil k ní.

„A poslušnost, Meg,“ zašeptal, „má velmi široký výklad.“

„Dva roky,“ pokračoval spokojeně Hadés. „Dva roky mé vůle. Mých rozhodnutí. Mé… volby. Teď už ti zbývá jen jeden rok.“ Jeho pohled se do ní zabodl. Vlastnický. Těžký jako kámen přivázaný k nohám tonoucího. „Mohl bych ti ho odpustit,“ dodal téměř velkoryse. „Zapomenout na něj. Vymazat ho z podmínek. Výměnou za jediné slovo. Řekni ano, Meg. To je všechno, co chci slyšet.“

Koutek úst se mu lehce pohnul.

Meg zavřela oči.

Srdce jí bušilo tak hlasitě, že měla pocit, že ten zvuk musí rezonovat celým sálem. Možná by bylo jednodušší, kdyby jí ho skutečně vyřízl a vystavil jako varování — aspoň by přestalo tak zběsile připomínat, že je naživu.

To, co naznačoval, nebylo lákavé. Byla to past. Otrokářská smlouva převlečená za danajský dar.

„Takhle to nefunguje,“ vydechla. „Jsou tu hranice. Pravidla. Ty sám jsi mi neustále opakoval, jak je ctíš.“ Otevřela oči. „K tomuhle mě nemůžeš donutit.“

Poslední věta zněla spíš jako otázka než jistota.

Hadés se zasmál — tím svým tichým, klouzavým smíchem, který nikdy nezvyšoval hlas, ale vždycky se dostal pod kůži.

Samozřejmě že měl v rukávu triky. Cesty, jak smlouvu vyložit jinak. Jak posunout hranici o krok dál, aniž by ji zjevně překročil. Byl to bůh. A tohle bylo jeho království, kde měl absolutní moc.

„Jistě, řád je pevně daný, smlouva je platná,“ souhlasil a významně se odmlčel.

„Ale já tě nemusím nutit a v tom spočívá celé kouzlo, můj muškátový oříšku,“ neztrácel sebevědomí postoj.

„Protože pokud tě donutím, nic nezískám.“

Jeho hlas klesl o tón níž. „Ty ke mně přijdeš sama.“

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Naklonil hlavu, plameny v jeho vlasech se stáhly do klidnějšího žáru.

„A až to uděláš,“ dodal téměř něžně, „bude to tvoje volba.“

Tah byl položen, figurka vystavena na šachovnici a nabídka vyslovena nahlas. Nešlo už jen o smlouvu ani o poslušnost vytesanou do pergamenu. Šlo o moc v její nejnebezpečnější podobě — o moc, která nenutí silou, ale čeká. O přesvědčení, které se vplíží do mysli tak tiše, že si ho člověk začne plést s vlastní vůlí. Hadés nepotřeboval řetězy. Stačilo mu semínko pochybnosti a čas, kterého měl víc než kdokoli jiný.

Meg stála na hraně mezi vzdorem a možností. Mezi svobodou, která bolela, a bezpečím, jež vonělo po zlaté kleci. Král podsvětí si byl jistý, že přijde sama. Ale jistota boha ještě neznamená konec hry. Protože i pěšec, který se dostane na poslední pole, si může vybrat, čím se stane — a ne každá partie končí tak, jak si ji naplánoval ten, kdo drží černé figury.

Kapitola 3.
Obrana je útok

Meg zůstala stát jako němá. Nevěděla, jak reagovat na takovou nabídku ani co si počít s Hádovými úmysly. Vlastně ano — logicky, nade vší pochybnost by měla říct dost, najdi si na takové žerty někoho jiného, když se nudíš. Jenže tomu bránil pocit, který se jí usadil na dně žaludku a tížil tam jako žhavý kámen.

Než tedy stačila vymyslet odpověď, po které by ji neproměnil v ohořelý uhlík — protože pán podsvětí odmítnutí zrovna neuznával jako přijatelnou možnost — vyřešil to dilema za ni svým obvyklým způsobem.

S těmi svými drzými slovy se Hadés jednoduše otočil a zmizel v oblaku kouře stejně lehce, jako se předtím objevil. Zůstal po něm jen dým vlnící se při zemi… a spousta otázek bez odpovědí.

Meg by si už skoro oddechla. Jenže tohle nebyl konec. Ne.

Hadés se tak snadno nevzdával. A trik byl v tom, že sotva se dvakrát nadechla, dramaticky se znovu objevil — tentokrát rozvalený na svém černém trůnu.

Proč ji to vlastně vůbec nepřekvapilo?  

Meg si toho všimla okamžitě. Temná aura zaplnila místnost a vzduch jiskřil energií jako bouřkové mraky. Ta změna nebyla náhoda — všechno, co dělal, mělo nějaký skrytý úmysl.

„Víš,“ promluvil klidněji a mávl prsty ve vzduchu. V dlani se mu zjevila křišťálová sklenka s jedovatě zeleným obsahem, ve kterém se kroutila žížala. „Máš o mně až příliš jednoduchou představu,“ povzdechl si pán podsvětí, labužnicky upil a nechal žížalu dál kroutit se v tekutině, jako by to byla oliva, která má nejdřív natáhnout chuť.

Meg si ho chvíli měřila pohledem, pak si pomalu založila ruce na prsou a naklonila hlavu na stranu, jako by hodnotila nepříliš povedené divadelní představení.

„Jednoduchou představu?“ zopakovala a povytáhla obočí. „Háde, moje představa o tobě zahrnuje modré vlasy, výbušnou povahu, dramatické vstupy v oblaku kouře a zvláštní zálibu v pojídání a popíjení věcí, které by měly spíš lézt po zahradě než plavat ve skleničce.“

Ukázala bradou ke sklenici, ve které se žížala dál nešťastně kroutila, nejspíš s tichou nadějí, že unikne svému osudu.

 „Takže jestli říkáš, že tě vidím příliš jednoduše, možná bys měl začít tím, že přestaneš potvrzovat každou jednotlivou položku na seznamu věcí, které se vymykají normálnosti.“

Pohodila hlavou a na okamžik se odmlčela. Pak pokrčila rameny.

„Na druhou stranu,“ dodala lehce, „musím uznat, že to má styl. Ne každý dokáže nabídnout ženě trůn, zmizet v kouři a o dvě vteřiny později se objevit s koktejlem, který by vyděsil i harpyje.“

Meg se opřela bokem o stůl a zúžila oči.

„Takže ano, možná tě podceňuju,“ připustila s ironickým klidem. „Ale víš co? Klidně mě oprav. Ráda si rozšířím obzory. Jen bych ocenila, kdyby to tentokrát nebylo ve formě velkolepé řeči o tom, proč je pro mě být královnou podsvětí skvělá životní příležitost.“

Koutek úst jí cukl v úšklebku a Hadés se uprostřed přípitku zakuckal.

„A jestli tam bude i kapitola o těch žížalách,“ dodala, „tak ji prosím přeskoč.“

Znuděně mávla rukou, aby dala najevo, jak málo ji to zajímá.

Plameny v mísách zůstávaly tlumené a modré světlo se lesklo po hranách sloupů jako studená voda.

„Žížaly v tom nehrají žádnou roli,“ odkašlal si Hadés a podíval se na skleničku. Druhou rukou dvěma prsty chytil tu kroutící se věc, s chutí si ji strčil do pusy a spolkl.

„Vidíš? Už tu žádná není.“

Dopil zbytek jedovatého nápoje a sklenička zmizela, jako by nikdy neexistovala.

Meg už se nadechovala k proslovu o nechutnosti celé situace, ale Hadés ji umlčel zdviženou rukou a dál zůstával rozvalený na svém trůnu.

„Počkej, počkej,“ luskl prsty.

Megařiny rty se okamžitě spojily k sobě, jako by je někdo slepil smolou. Ať se snažila sebevíc, nedokázala je od sebe odtrhnout.

„To je lepší,“ zazubil se pán podsvětí jako žralok a naprosto ignoroval vražedné pohledy, které po něm vrhala.

„Takže, drahá Meg. Pro některé se to zdá být jednoduché: narodí se, žijí… a pak zemřou. Cháron je převeze přes řeku za nějaký ten drobný poplatek a já si připíšu další duši do evidence.“

Počítal na prstech.

„Nezapírám, že pro některé jsem poněkud nepohodlným aspektem celého toho koloběhu. Pro jiné zase tak trochu trnem v patě. Ehm… Zeus by ti o tom mohl vyprávět.“

Povzdechl si, jako by právě čelil nespravedlivému pomlouvání.

„Ale jako zaměstnavatel nejsem tak krutý. No vážně.“

 „Sisyfos má skvělý program fyzické kondice. Ten kámen je výborný na záda. Upřímně, měl by mi za to platit.“

Naklonil hlavu na stranu a zamyšleně poklepal prsty o opěrku.

„Tantalos drží dietu už několik tisíc let, takže bych řekl, že tu podporujeme i zdravý životní styl. Dává to smysl?“ zeptal se sám sebe a nejspíše si to i v duchu odsouhlasil.

Mávnul rukou kamsi do prostoru.

„Podívej se třeba na Kerbera. Ten si nikdy nestěžoval, že má málo lidí na hraní.“

Zvedl prst, jako by odškrtával položky na neviditelném seznamu.

„A Fúrie? Ty mají velmi flexibilní pracovní dobu. Občas sice křičí… ale to je součást pracovního popisu.“

Pokrčil rameny a pohodlněji se opřel do opěradla trůnu.

„Sisyfos má skvělý program fyzické kondice. Ten kámen je výborný na záda. Upřímně řečeno, měl by mi za to ještě platit.“

Naklonil hlavu na stranu a zamyšleně poklepal prsty o opěrku.

„Tantalos drží dietu už několik tisíc let, takže bych řekl, že tu podporujeme i zdravý životní styl.“

Na okamžik se odmlčel, jako by skutečně zvažoval vlastní argumenty.

„Dává to smysl?“ zeptal se sám sebe a nejspíše si to i v duchu odsouhlasil.

Hadés se pak na okamžik se odmlčel, a nakonec znovu zazubil tím vychytralým způsobem.

Hadés se na okamžik odmlčel a pak se znovu zazubil tím svým vychytralým způsobem.

„A Asfodelová pole?“ pokračoval lehce. „Klidné prostředí. Žádný stres, žádná očekávání. Někteří smrtelníci by za takové pracovní místo prodali vlastní duši. Vlastně… pár jich to už udělalo.“ Pokrčil rameny. „A kdo bych byl, abych odmítal něco, co se mi zrovna hodí.“

Jeho jantarový pohled sklouzl zpátky k Megaře, jejíž rty zůstávaly pevně slepené.

„Takže když říkám, že nejsem špatný zaměstnavatel,“ dodal spokojeně, „myslím tím, že nabízím opravdu širokou škálu… kariérních možností.“

Hadés se ležérně zvedl z trůnu a sestoupil po mramorových schodech až k ní. Kouř kolem něj zlověstně vířil.

„Ale tvoje situace, miláčku, je přece jen trochu jiná,“ poznamenal téměř vlídně. „Ty na výběr nemáš. Tedy… dřív jsi měla. Ale zoufalství tě zahnalo ke mně. Nemám pravdu?“

Natáhl ruku a dřív, než stačila ucuknout nebo uhnout, chytil ji za bradu a přidržel ji na místě.

„Jen se podívej sama a řekni, že nejsem velkorysý.“

Ukazováčkem druhé ruky jí lehce poklepal na rty a pobaveně se usmíval. Očividně čekal na odpověď, která nepřicházela — dokud si neuvědomil proč.

Meg přece odpovědět nemohla, a že to není tím, že by byla jeho slovy ohromená.

„Ach,“ zamručel pobaveně.

„Můžeš mluvit,“ luskl prsty.

V okamžiku, kdy se její rty konečně rozevřely, dodal téměř okamžitě:

„…nebo vlastně ještě ne.“

Meg naštvaně zavrčela, když se neviditelné lepidlo znovu vrátilo a umlčelo ji dřív, než stačila vypustit jediné slovo.

Hadés se ušklíbl.

„Musím říct,“ poznamenal spokojeně, „že tě takhle mám skoro raději.“

„Uznej sama, že bych ti tvou službu mohl dost znepříjemnit. Podívej se na Bolest a Zmatka. Ti se třesou už jen při vyslovení mého jména — a právem. A ty, Meg?“ pokračoval Hadés. „Nebičuju tě, neupaluju, nikdy jsem tě neproměnil v kus nábytku, nezamykám tě tady.“

Pokrčil rameny.

„Nejsem tvůj žalářník.“

Když ta slova dořekl, Meg se nijak neulevilo. Nehodlala si však připustit, že by to něco znamenalo. Že by snad měla nějaké výhody a privilegia jako smrtelník. I bez toho byl Hadés často nesnesitelný — a ke všemu navrch ještě bůh. Kombinace ješitnosti, hněvu a pomsty v jednom výbušném balíčku.

Meg se zasmála, tentokrát už bez drzosti. Spíš nevěřícně.

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně,“ odpověděl.

Jeho palec a ukazováček se přiblížily k sobě a přinutily ji groteskně našpulit rty. Meg trhla hlavou a lehce se tak vymanila z jeho sevření.

Hadés přešel k šachovnici a ledabyle odsunul figurky, jako by započatá hra ztratila význam.

„Máš volnost. Víc než kdokoli jiný,“ poznamenal. „Když tě zrovna nepotřebuji, můžeš odejít nahoru. Jít na slunce, opalovat se, poklábosit s přáteli, trhat kytky…“

Pohrdavě protočil oči.

„Co já vím, co dělají ženy za hlouposti.“

Pak k ní znovu obrátil pohled.

„Jednoduše řečeno — nemusíš trávit věčnost tady dole.“

Otočil se k ní.

„A přesto se vždycky vrátíš.“

Hadés k ní pomalu zvedl pohled. Ta dvě spalující slunce v jeho očích jako by jí viděla až do duše — a nebyl to zrovna příjemný pocit.

Meg sevřela prsty v pěst.

„Protože musím. Proč asi,“ namítla.

„Protože chceš?“ opravil ji měkce. Jenže tohle bylo jen jeho přání, ne realita.

„Tak to rozhodně ne,“ vyhrkla. „Je to proto, že jsi manipulativní, samolibý a přesně ten typ boha, který si myslí, že když něco dostatečně dlouho opakuje, stane se to pravdou a…“

Meg se zarazila.

To pána podsvětí okamžitě zaujalo. Právě to nevyřčené. Slovo, které zůstalo viset mezi nimi, neodhalené a nebezpečné.

Vlastní hlas jí náhle zněl cize v uších, když se snažila spolknout to, co měla na jazyku.

„A?“ pobídl ji dramaticky Hadés a jeho obočí se zvědavě zvedlo.

Meg konečně polkla.

Pohled jí sklouzl stranou — k pohasínajícím mísám s ohněm, kde plály modré plameny, ke stínům na stěnách, které se nehýbaly… a přesto jako by sledovaly každý okamžik jejich rozhovoru.

„A… a někdy skoro zapomenu, proč bych ti měla odporovat,“ dořekla tišeji, než zamýšlela.

Sálem se rozlehlo vnímavé ticho.

Hadés se usmál svými širokými rty, až mezi nimi na okamžik vykoukly špičky ostrých zubů. Ne vítězoslavně. Spíš pozorně. Přesně tohle byl ten náznak — malá trhlina v její obraně, která ho vybízela pokračovat.

„Takže,“ pronesl pomalu a vykročil k ní, vysoký a hrdý, „už to slyšíš sama.“

Souhlasně pokýval hlavou.

Začal kolem ní kroužit. Neuspěchaně. Pomalu, v čím dál menším kruhu. Jako dravec, který už ví, že kořist neutekla, i když měla možnost.

Prsty pána podsvětí se lehce dotkly jejího odhaleného ramene — jen na okamžik. Jakoby náhodou.

Meg sebou trhla, jako by se jí dotkla sama smrt.

„Baví tě to,“ zašeptal jí u ucha. „Ty hádky. To přetahování. Ten neustálý tanec na hraně.“

Na rtech se mu objevil samolibý úšklebek.

„Se mnou.“

Vznášel se za ní jako duch — příliš hmotný, příliš skutečný, příliš mocný.

Jeho ruce tentokrát spočinuly na jejích ramenou. Pevně, ale ne bolestivě. Držel ji na místě, aniž by ji skutečně nutil.

Jeho dlaně studily jako kámen. A Meg měla najednou téměř absurdní nutkání natáhnout se k ohni, jen aby se zahřála, i kdyby se měla popálit.

Jenže takové bylo celé podsvětí. Studené. Tiché. Bezútěšné.

Meg stála nehybně, nervózní z jeho přítomnosti přímo za svými zády — jako by jí někdo přidržoval nůž u krku.

„Nenávidíš mě. To jsou tvoje slova, Meg,“ pokračoval tiše. „Ale kdyby to byla pravda… nedovolila bys mi stát takhle blízko.“

Meg zavřela oči. Srdce jí bilo příliš rychle.

Co to vlastně znamenalo? Byla to jen nervozita? Strach z toho, že o ni projevil zájem právě někdo jako Hadés?

A co když to bylo něco jiného? Něco, co celé měsíce přehlížela. Něco, co tu možná bylo od začátku — a ona to jen odmítala vidět.

O čem to vůbec přemýšlí? Všechny tyhle myšlenky byly špatný nápad.

Cožpak už nerozdala své srdce tolikrát, že se jí nikdy nevrátilo zpět?
Proč riskovat? Proč znovu zkoušet něco, k čemu byla od začátku skeptická? Kvůli tomu všemu byla přeci tady, na samém dně.

Hadés si s ní jen hrál. Zkoušel ji. Nudil se. Všechno, co ho zajímalo, bylo podsvětí, jeho smlouvy a pomsta Olympu — ne ona.

„Tohle je špatný nápad,“ vydechla unaveně.

Nemohla se té tíhy zbavit. Nebo to byly jen jeho dlaně na jejích ramenou, které vážily příliš mnoho a jen čekaly, až se sesype. Až se zlomí.

„Všechny dobré věci jsou špatné,“ odpověděl prostě.

Hádovy paže ji obepnuly zezadu. Pomalu se jako dva hadi plazily po její kůži rukou, dokud nebylo příliš pozdě.

Nebylo to sevření — spíš objetí. Takové, které bylo stejně ochranné jako vlastnické.

Jeho široká hruď se dotkla jejích zad. Dech jí zlehka ovanul spánek a ona na malou prchavou chvíli cítila prchavou úlevu, že se může opřít, že to břemeno zklamání nemusí nést sama.

„Můžeš odejít, můj muškátový oříšku,“ zopakoval klidně. „Nikdo tě nezastaví.“

Jenže jeho blízkost, jeho paže, říkaly pravý opak.

Meg se ani nepohnula.

Nemohla… nebo nechtěla?

„Ale když zůstaneš,“ dodal tišeji, „možná zjistíš, že tu dole existují věci, které nahoře nikdy nenajdeš.“

Jeho hlas sklouzl ještě o tón níž.

„Můžu ti nabídnout víc než jen místo v mém království, miláčku.“

Meg se náhle otočila v jeho náruči. Vyklouzla mu z paží dřív, než je stačil sevřít. Ale to ho neodradilo.

Hadés mohl prohrát nesčetněkrát, a přesto ho vidina vítězství vždycky přitahovala blíž. Pokud se mu něco postavilo do cesty, našel způsob, jak to obejít. Pokud mu někdo uštědřil ránu, jeho odveta byla ničivá a spalující.

A když čelil odmítnutí… jen přehodnotil strategii.

Meg ustoupila o krok zpátky. Jen jeden. Více si nedovolila.

Byla to hranice, kterou se snažila postavit jako hradbu mezi ním a sebou. Mezi jeho ostrými úsměvy a jejím chabým srdcem.

Malý prostor, který ji měl chránit.

„Ne, Háde,“ řekla pevněji. „Nechci být tvá královna. Nechci být nic z toho!“

Hadés se narovnal.

Úsměv zmizel, jako by nikdy neexistoval — jen klam, maska, kterou si nasazoval podle potřeby. Masku samaritána, milovníka, dobyvatele, diplomata, vládce. Jakoukoli tvář, která mu mohla zajistit to, co chtěl.

„Opravdu?“ zeptal se tiše. Chladně. Bez emocí.

Jeho oči byly najednou prázdné a tvrdé jako jantar, v němž zkameněly všechny naděje.

Zvedl ruku. Vzduch se zachvěl.

Meg sevřel žaludek nepříjemný pocit. Něco se stane. Něco, co už nepůjde vzít zpátky.

Něco špatného.

A právě teď měla odejít. Otočit se k té situaci zády a zavřít všechny dveře. Měla tu možnost. Sám jí ji nabídl. Jenže ho neposlechla.

Kouř se stočil do tvaru, který Meg poznala dřív, než se plně zhmotnil.

Granátové jablko z podsvětí.

Těžké. Temně rudé. Lesklé jako krev pod hladinou vody.

Hádovo oblíbené — to, které se zapékalo do věčného koláče.

Pán podsvětí do něj zabořil špičky prstů a bez námahy ho rozlomil na dvě poloviny přímo před jejíma očima.

Byla to demonstrace. Tiché oznámení, že čas vyjednávání skončil.

Meg nasucho polkla.

Červená šťáva stékala po jeho šedých prstech a kapala na podlahu.

Jadérka se třpytila v tlumeném světle jako drobné rubíny nejvyšší hodnoty.

Meg přesně věděla, co to znamená.

A věděla také, že stojí před bohem, který se neštítí ničeho — a který dokáže svá slova i sliby měnit rychleji než kdokoli jiný.

„Tohle není o chtění,“ pronesl Hadés klidně.

„Je to o smlouvě. O podpisu. O dodržení podmínek.“

Jednu polovinu jablka zahodil a z druhé pomalu vyloupl jediné jadérko. Zvedl ho mezi prsty tak opatrně, jako by držel něco mnohem cennějšího než pouhé semínko.

Temně rudá slupka se v modrém světle plamenů leskla jako kapka krve.

Pozvedl ho k jejím rtům.

Nedotkl se jí. Nemusel.

Meg sledovala ten drobný bod v prostoru, neschopná od něj odtrhnout oči. Věděla, co znamená. Každý v podsvětí to věděl.

Tohle už nebyla hra. Ani další z jeho teatrálních výstupů.

„Dva roky,“ připomněl tiše a vychutnával si každou slabiku. „Dva roky, kdy mě musíš poslouchat. Zní ti to povědomě? Určitě by mělo.“

Hádův jantarový pohled se zaryl do jejího tak pevně, až měla pocit, že jí proniká pod kůži.

„A ty jsi právě promarnila možnost volby, kterou jsem ti nabídl.“

Nezněl zklamaně. Právě naopak. Jeho hlas byl klidný, téměř spokojený. Jako hlas soudce, který už dávno ví, jaký rozsudek padne. Jako někdo, kdo rozhoduje o osudu druhých bez lítosti a bez pochybností.

Meg se nadechla. Další nádech byl těžší než ten předchozí.

„Neudělám to,“ vydechla. „A ty mě nebudeš vydírat.“ Zavrtěla hlavou.

Hadés se usmál. Pomalu. Temně. Přesně takovým způsobem, při kterém se člověku začnou kroutit prsty u nohou, aniž by věděl proč.

„Uvidíme,“ zašeptal.

Jadérko se v jeho prstech zalesklo jako slib i hrozba zároveň.

Pak ho pustil.

Neupadlo.

Zůstalo viset ve vzduchu mezi nimi.

Semínko se pomalu začalo pohybovat. Líně opisovalo malé kruhy, jako kyvadlo, které neodměřuje čas, ale rozhodnutí. Čas, který už Meg možná ani nepatřil.

„Víš,“ pronesl klidně, skoro pobaveně, „jak neuvěřitelně snadné by to bylo?“

Meg cítila, jak se jí stáhl žaludek.

„Stačilo by jediné slovo,“ pokračoval. „Jediný příkaz. Pouhá myšlenka.“

Jadérko se zastavilo. Těsně před jejími rty. Cítila jeho sladkou, lákavou vůni.

Vzduch mezi nimi zhoustl.

„Tvoje vůle, Meg, miláčku,“ zašeptal, „teď zrovna nestojí na prvním místě.“

Plameny v mísách se nepatrně zachvěly. Hadés ji pozoroval s klidnou trpělivostí někoho, kdo ví, že čas pracuje pro něj.

„A víš, co je na tom nejlepší?“ dodal tiše.

Jadérko se pomalu přiblížilo ještě o vlásek blíž.

„Ani bych se tě nemusel dotknout.“

Koutek jeho úst se zkřivil, ale ani teď v tom nebyly žádné emoce.

Meg ustoupila o krok zpátky. Narazila na stůl. Znovu. Opět ta překážka. Ta zatracená šachovnice, na které stály dvě figury. Dvě její verze stojící naproti sobě.

Hadés se pousmál. Pohled měl intenzivní.

„Mohl bych ti přikázat kleknout si na kolena,“ řekl lehce, jako by mluvil o počasí.

„Nazývat mě pane. Přísahat mi nehynoucí oddanost. Ne že by mi to nelichotilo — myslím, že by to byla docela zajímavá podívaná, ale nechci od tebe nic tak falešného, jako mají všichni ti uctívači, kteří mě chtějí uplatit, aby obelstili smrt.“

Hádův hlas zůstal klidný. Téměř stoický. A právě proto byl tak děsivý.

„A víš, co je na tom nejzábavnější?“ naklonil hlavu. „Že bys věděla, že to nejsi ty. A přesto bys to udělala.“

Jadérko se znovu pohnulo. Pomalu. Hrozivě. Jen o nepatrný kousek.

Meg sevřela čelisti. Srdce jí bušilo o žebra, ale v hlavě se cosi přeskládalo. Strach nečekaně ustoupil o krok stranou. Nezmizel — jen uvolnil místo něčemu jinému.

Sebezáchově.

„To bys mohl,“ vydechla. „Ano. Jsi bůh. Můžeš lidi donutit k čemukoli. To není nic nového.“

Hadés přimhouřil oči, jako by ho snad nebrala vážně. Jako by hrozba vznášející se jen kousek od ní nebyla víc než otravný hmyz.

„Ale neuděláš to,“ dodala.

Ticho mezi nimi bylo nepříjemné.

„Mmm?“ pobídl ji a v jeho hlase se objevil záblesk zájmu. „A proč bych to neudělal?“

Meg se narovnala, jak jen dokázala. Zvedla hlavu, i když se jí třásla kolena.

„Protože donutit mě k něčemu takovému…“

Odmlčela se a pečlivě volila další slova.

„…je pro tebe příliš snadné.“

Její levandulové oči se znovu setkaly s jeho.

„Kde by v tom byla zábava?“ Použila proti němu jeho vlastní slova.

Hadés se zasmál. Krátce. Ironicky.

„Teď mě chceš urazit?“

Tohle nešlo správným směrem. To poslední, co potřebovala, bylo ho rozzuřit a brnkat na strunu jeho neexistujícího smyslu pro čest. Nikdo totiž nebyl podlejší než Hadés. Snad jen Hekaté.

„Ne,“ zavrtěla rychle hlavou. „Chci tě vyzvat.“

Jadérko přestalo kroužit ve vzduchu a zůstalo viset na místě, jako by náhle ztratilo směr.

„Jsi bůh, Háde,“ pokračovala Meg. „Mistr manipulace. Vládce smluv. Kdybys mě donutil, nic bys tím nedokázal.“ Odvážila se zvednout své levandulové oči a podívat se do těch jeho. Roztavené zlato v nich pálilo, ale vydržela to.

„Jen bys tím dokázal, že bez triků a nátlaku nic nezmůžeš. Že mě neumíš získat jinak než podvodem.“

Plameny v mísách nepatrně vzplanuly.

Přehnala to?

Napjatě čekala na jeho reakci. Hadés však mlčel. Něco, co u pána podsvětí nebylo typické. A většinou to předcházelo záchvatu sžíravého hněvu.

„Takže?“ zeptal se pomalu.

Meg těkala očima ze semínka na něj a zase zpátky.

„Takže ano. Máš smlouvu. Rok tě musím poslouchat. To je pravda.“

Polkla.

„Ale pokud o mě opravdu stojíš. Pokud jsi si tak jistý, že jsem pro tebe ta pravá…“

Na okamžik se odmlčela. Každé slovo teď bylo krokem po tenkém ledě. Horší než vyjednávat s kentaury nebo gorgonou.

„Pak máš rok na to,“ řekla tiše, „abys mě přesvědčil, že chci být tvou královnou.“

Ticho mezi nimi zhoustlo natolik, že by se dalo rozříznout.

Dala mu ultimátum. A zároveň naději.

Svolení, aby se jí dvořil.

Doufala jen, že toho nebude litovat, protože právě hrála o čas. Neřekla přímé ano — jen možnost. Možnost, na jejímž konci, až smlouva vyprší, může být volná.

Stačilo přežít. A vydržet Hádovy pokusy.

Pán všech mrtvých se usmál. Ne široce. Ne krutě. Spíš zaujatě.

„Zajímavé,“ zamumlal přemýšlivě a olízl si dva prsty od šťávy. Jadérko granátového jablka se rozplynulo v kouři.

„Takže mi dáváš svolení… tě svádět?“

Meg zaváhala. Jen na zlomek vteřiny.

Příliš pozdě si uvědomila váhu a význam těch vyřčených slov.

„Dávám ti výzvu,“ opravila ho se zdviženým prstem.

Hadés se rozesmál. Tentokrát doopravdy. Tichý, temný smích se rozlil trůnním sálem a vrátil se k nim v nepříjemné ozvěně. Meg se rozbušilo srdce. Plamen na Hádově hlavě modře vzplál nahromaděnou energií.

Dosáhla alespoň zlomku toho, co chtěl. A on chtěl víc.

„Ach, moje drahá Meg,“ pronesl mazlivě a vykročil k ní.

Už ne hrozivě. Tentokrát s radostí. S potěšením.

„Ty vůbec netušíš, co jsi právě udělala.“

Zastavil se těsně před ní a lehce se naklonil.

„Souhlas přijímám,“ zašeptal. „A dávám ti své slovo…“

Hádův jantarový pohled se jí vpálil do mysli a rozlil se po těle jako neblahá předtucha.

„…že až ten rok skončí, nebudeš se ptát, jestli chceš.“

Narovnal se do své plné zastrašující výšky. Spokojený. Samolibý. Vítězný.

„Budeš se ptát, jak sis vůbec kdy mohla myslet, že bys mohla chtít něco jiného.“

Meg zůstala stát zaskočená jeho drzostí. Srdce jí bušilo až v krku.

Příliš pozdě pochopila, že nestanovila žádnou podmínku. Neurčila žádné hranice.

Dala pozvání. A to bylo jediné, na čem záleželo.

Hadés se k ní znovu přiblížil — ale jen proto, aby kolem ní prošel.

Tak blízko, že ucítila kořeněnou vůni doutníků, ohně, zeminy a železa. Přesně tu vůni, kterou si s ním vždy neodmyslitelně spojovala.

Nechal mezi nimi prostor. Tentokrát ji skutečně nechal odejít.

Meg se otočila a bez dalšího slova vyšla z trůnního sálu.

Nezastavil ji. Nepřikázal jí nic. Nezavolal ji zpátky.

Jen ten jeho pohled se jí zabodával do zad jako horké šípy.

Vychytralý. Vědoucí. Sebejistý. Pohled někoho, kdo ví, že už dosáhl alespoň části toho, o co usiloval od samého začátku.

Samozřejmě, Meg byla tvrdohlavá. S jejím odmítnutím počítal. Jenže jemu stačil i pouhý náznak svolení. A on byl rozhodnutý ty pomyslné dveře rozrazit dokořán.

Pokud se totiž pozornost pána podsvětí na něco zaměřila, byla jen velmi malá šance uniknout bez následků.

Hadés si pomalu mnul ruce a spokojeně se zazubil od ucha k uchu.

Ne.

Meg neměla ani tušení, čeho je schopný.

Ten dravý pohled jí hořel mezi lopatkami ještě dlouho poté, co se za ní zavřely dveře.

Někdy se zdá, že vítězství patří tomu, kdo řekne poslední slovo.
Jenže ve hrách, které řídí bohové, bývá pravda mnohem složitější.

Meg si myslela, že vyhrála alespoň čas.
Rok. Dvanáct měsíců, během nichž může přežít, odolávat a nakonec odejít.

Hadés si myslel něco jiného.

Pro něj nebyla její slova ústupkem, ale otevřenými dveřmi.
Ne výzvou, ale svolením vstoupit do hry, kterou uměl hrát lépe než kdokoli jiný.

Meg věří, že obrana je útok.
Že když bude dost ostrá, dost vzdorovitá a dost tvrdohlavá, dokáže si udržet odstup.

Hadés ale ví něco, co ona zatím odmítá připustit.

Nejzajímavější partie nejsou ty, kde se figurky okamžitě střetnou.
Nejzajímavější jsou ty, kde se hráči pomalu učí jeden druhého číst.

A někdy se stane, že největší nebezpečí nepřichází ve chvíli, kdy stojíte proti sobě.

Ale ve chvíli, kdy zjistíte, že vás ta hra začíná bavit.

 

Hádův vlog:

 

Smrtelníci mají zvláštní představu o vítězství.

Myslí si, že vyhráli ve chvíli, kdy odejdou se zdviženou hlavou.
Ve chvíli, kdy řeknou „ne“.
Ve chvíli, kdy si myslí, že získali čas.

Meg si myslí, že právě to udělala.

Rok.

Rok, během něhož ji mám přesvědčit.
Rok, během něhož věří, že si uchová odstup, že zůstane nedotčená mou hrou.

Je zvláštní, jak často smrtelníci zapomínají na jednu věc.

Já jsem bůh.

Čas pro mě není překážka. Je to nástroj.

A trpělivost je luxus, kterého mám víc než kdokoli jiný.

Meg mi dala rok.

Netuší, že právě udělala tu nejzajímavější chybu svého života.

Protože některé smlouvy se nepíšou inkoustem.

Některé se zapisují pomalu — pohledem, slovem, tichem mezi dvěma dechy.

A když konečně pochopí, co se stalo…

nebude už otázka, jestli zůstane.

Otázka bude jen jediná.

Jak dlouho už vlastně patřila mně.

Kapitola 4.
Nová strategie

Následující dny byly zvláštní, tak jak jen v podsvětí mohly být.

Nikdo ji neposílal pro žížaly. Žádné:

-Běž a přines svačinu. A koukej vybrat jen ty velké, co se nejvíc kroutí.-

Žádné bizarní požadavky typu:

-Shromáždi celé stádo kentaurů a zařiď, ať se navzájem nezmasakrují, než jim představím náš nový náborový plán pro podsvětí.-

Ne.

Od chvíle, kdy spolu vedli ten podivný rozhovor, Meg nikdo nenutil vyjednávat s nestvůrami ani se ponižovat plněním nesmyslných úkolů.

Žádné dramatické porady plné řevu, ohně a létajících předmětů. Žádné výpravy za mrtvou vodou, posvátným zlatým rounem nebo jinými absurdními artefakty, které Hadés zrovna potřeboval k získání nějaké pochybné strategické výhody.

Nic.

Jako by se pán podsvětí vypařil ze svého vlastního království.

Hadés ji nechal být. A tím bylo myšleno úplně. Jako by na světě neexistovaly žádné povinnosti, žádné úkoly ani položky z jeho míly dlouhého seznamu, který by bez problémů několikrát obtočil celý Olymp.

Meg se to nelíbilo. Jako by byla vyškrtnuta ze všech intrik.

„Co plánuješ, Háde?“ zamumlala si pro sebe. A právě to ji znervózňovalo víc než výhrůžky, manipulace nebo výbuchy vzteku. Ticho bylo u pána podsvětí podezřelé. Tohle zavánělo nějakou záludností.

Nakonec se rozhodla jednat. Když člověk nemá co dělat, začne přemýšlet. A když přemýšlí příliš dlouho, začne si klást otázky, na které nechce znát odpověď.

V posledních dnech měla času víc než dost. Všechny možné scénáře jí vířily hlavou a štípaly jako roj dotěrných komárů.

„Jestli si myslí, že mě bude obcházet,“ zamumlala nahlas a zamračila se.

„Tak to tedy ne.“

Megara vstala a začala přecházet sem a tam po svém pokoji, který se jí najednou zdál nepříjemně malý a stísněný. Pravda, mnoho osobních věcí tu neměla, ale pár by se jich našlo. Převážně však šlo jen o oblečení. Meg nikdy nepatřila k lidem, kteří hromadili majetek.

K čemu by jí byly malované amfory, desítky sad brnění, legendární zbraně, otroci přibíhající na zavolání nebo truhly přetékající dináry a šperky?

Komu by to tady v podsvětí ukazovala? Komu by se chlubila bohatstvím, ke kterému navíc nepřišla právě čestným způsobem?

Daleko větší cenu pro ni mělo přátelství s Cháronem, Lamií nebo prosté pohlazení Kerbera.

Ty jiskřičky v jeho šesti očích, když mu hodila kost, byly k nezaplacení.

Jenže právě to byl problém. I když si tu několik obyvatel oblíbila, nesměla zapomínat, že její otroctví jednou skončí. Až ten den přijde, ona zůstane nahoře ve světě smrtelníků. Oni zůstanou tady. V podsvětí.

Po tom přece celou dobu toužila. Žádný dluh. Žádné rozkazy. Žádné smlouvy.

Jen svoboda. A pak si Hádes dovolí přijít s takovou nehorázností, že by s ním měla zůstat tady. V podsvětí. Bez slunce. V téhle díře bez života.

Doslova.

Meg kopla do černého kamínku a sledovala, jak několikrát poskočil po zemi, než s tichým žbluňknutím zmizel ve vodách Styx.

Několik duší kolem toho místa zavířilo. Na okamžik se za ním vydaly, jako by doufaly, že jde o něco důležitého, něco, co by jim mohlo pomoci. Když však zjistily svůj omyl, pomalu se vrátily ke svému nekonečnému putování směrem k soudcům mrtvých.

Meg nechápavě zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.

Kdy se sem vlastně dostala? Nebyla před chvílí v paláci? Nuda byla strašná věc.

Člověk se na chvíli zamyslel a najednou skončil na druhém konci podsvětí, ani nevěděl jak.

Možná by měla zajít do Delf. Jen na skok. Jen aby přišla na jiné myšlenky. Když jí Hádes poskytl tak velkorysou možnost zahálet, byla by skoro škoda ji nevyužít.

V dálce si všimla pomalého pohybu na hladině Styx. Temnou mlhou se líně prodírala známá loď.

Cháron.

Převozník mířil se svým člunem k černému paláci, a tak na něj Meg zamávala.

Pár slov s někým známým by jí možná pomohlo přijít na jiné myšlenky. Jenže vzápětí si uvědomila, že o tom, co se stalo mezi ní a Hádem, nemůže nikomu říct ani slovo.

Meg těžce vydechla a objala se pažemi.

To poslední, po čem toužila, bylo poslouchat další nepodložené drby, které by se podsvětím šířily rychleji než duše.

Ne.

Tohle nebyl problém pro Chárona. Ani pro Lamii. Ani pro nikoho jiného tady dole.

Mnohem rozumnější by bylo zajít do Delf a promluvit si s Kasandrou. Ta by snad mohla vědět, co dělat. Byla přece věštkyně. Nebo alespoň tvrdila, že je.

 

***************************************************************************************************************************

 

Chrám v Delfách byl přesně takový, jak si ho Meg pamatovala.

Barevné hedvábné šátky vyšívané hvězdami a měsíci. Obrázky bohů v pokřivených rámech. Stan voněl kadidlem, levandulí a neidentifikovatelným kouřem, který se linul z puklin v kamenné podlaze. Podpěrné trámy vrhaly dlouhé stíny a někde v útrobách stanu kdosi zpíval falešně tak hlasitě, že by se i múzy rozplakaly.

Meg se zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř. Teď už nebylo cesty zpět. Potřebovala ze sebe ten kámen na duši konečně shodit.

„Kasandro?“ zavolala.

Zpěv okamžitě ustal a nastalo ticho.

Meg se rozhlédla. Zdálo se jí to snad? Byla vůbec uvnitř?

„Kasandro! Jsi tady?“ zkusila to znovu.

Kdesi vzadu se ozvalo hlasité rozbíjení skla a mohutné žuchnutí. Pak další. A nakonec:

„Počkej! Už jdu! Neumírej, než tam dojdu!“

„Nemám v plánu umírat,“ zavolala Meg a při té představě se cítila ještě o něco hůř. Pokud Kasandra kvůli ní právě zničila polovinu věštírny, nebyl to zrovna nejlepší začátek návštěvy.

„Výborně! Už jsem se lekla, že je to zase ten chlap jako ráno! Asi to dělá to sluníčko. Nemáte náhodou v podsvětí poslední dobou trochu nával?“

Zpoza barevného šátku se vynořila štíhlá žena s rovnými tmavými vlasy. Mezi prameny jí trčely dvě větvičky olivovníku, na nohou měla každou ponožku jinou — jednu červenou a druhou zelenou, nejspíše pro štěstí — a na čele jí visel nalepený fíkový list. Prstem přitom ukazovala někam k podlaze, kde by mělo být podsvětí.

Meg zamrkala na ten zjev.

„Nevšimla jsem si ničeho neobvyklého. Podsvětí je podsvětí.“

„Vážně?“ Kasandra překvapeně povytáhla obočí. „Nikomu to neříkej, ale lidé mi tu poslední dobou padají jako shnilé švestky ze stromu.“ Polkla. „Snad to není nějaká otrava.“

Na okamžik se nad tím zamyslela.

„Jinak tě zdravím, Meg.“ Přešla k pozdravu tak nenuceně, jako by před chvílí nemluvila o možné epidemii.

„A neměla bys to vědět právě ty?“ zeptala se Megara.

„Nevím všechno. Budoucnost je nejasná. Někdy se mé vize ukážou příliš brzy a jindy až ve chvíli, kdy je pozdě,“ pokrčila rameny mladá věštkyně, „a s tím už nic nezmůžu.“

„A mimochodem, být tebou, ty broskve na rohu nekupuju.“ Naznačila dávivý zvuk.

„Jak víš, že jsem je chtěla…“

„Intuice, má milá. Sama jsem se včera nachytala.“ Kasandra znechuceně svraštila obličej. „Navrch huj, vespod fuj. Ještě teď mi není dobře.“

Meg se ušklíbla.

„Proč máš na čele ten list?“

Kasandra se zarazila. Oči se jí pomalu stočily ke kořeni nosu, až začala šilhat na vlastní čelo.

Meg jen stěží potlačila smích.

„To je dobrá otázka.“ Věštkyně si fíkový list odlepila z čela a bez většího zájmu ho hodila za sebe.

„Vlastně nemám tušení.“

Potom udělala několik kroků ke stolu a pokynula Meg, aby se posadila. Sama se usadila naproti ní.

„Takže, co tě sem přivádí?“

Meg si nervózně pohrávala s lemem šatů. Jak vlastně popsat to, co cítila? Dodnes netušila, jestli je to všechno skutečné, nebo jen další z Hádových krutých žertů. Možná se právě teď někde baví na její účet, zatímco ona kvůli tomu už dvě noci pořádně nespala. Kousla se do rtu.

„Já jen... potřebovala bych od tebe radu.“

„Výborně. Od toho jsem tady. Nejlepší věštírna v Delfách.“ Kasandra poklepala prsty o desku stolu a zamyšleně se zadívala do prázdna.

Meg se nadechla, že vysvětlí víc ale věštkyně byla rychlejší.

„Sežeň si hřeben.“

Meg zamrkala a automaticky si prohrábla vlasy, zda nejsou zacuchané.

„Co? Nechápu, Kasandro.“

„Hřeben.“

„Proč?“

Kasandra se zadívala někam za její rameno. Nevypadala však, že by byla v tranzu. Spíš jako někdo, kdo si právě na něco vzpomněl.

„Ten kozel potřebuje vyčesat.“

Meg několikrát zamrkala. „Jaký kozel?“

„Ten v podsvětí.“

„Já žádného kozla nemám.“

Kasandra několikrát zamrkala nazpátek. Pak lehce zatřásla hlavou jako by se chtěla zbavit vody, která jí natekla do uší.

„Promiň.“ Mávla rukou do prázdna. „Chyba přenosu.“

„Prosím?“

„Byla jsem napojená na někoho jiného.“

„Na koho?“

„Na jednu paní z Korintu, byla u mě včera.“

Meg na ni nevěřícně zírala. „A kdo se tak nudí, že češe kozla?“

„Já jí to poradila.“

„Ty jsi jí to poradila? Proč by někdo něco takového dělal?“ podivila se Meg.

„Její manžel je plešatý, toho kartáčovat nemůže, tak jsem jí řekla, ať místo něho češe to nebohé zvíře.“

„Aha.“

„Česání uklidňuje, víš?“

„Mohla česat sebe ne?“

„To nemá takový efekt,“ namítla druhá žena. Kasandra se opřela do židle.

„Její kozel vypadá opravdu hrozně.“

Odmlčela se.

„Kdybys ho viděla, souhlasila bys se mnou. Vlastně jsem oběma prokázala službu.“

„Dobře. Teď vážně. K tomu tvému problému, Megaro.“

Věštkyně strhla šátek z křišťálové koule, pak na ni plivla a tím samým kusem látky ji pečlivě vyleštila.

Meg se na ni podezřívavě podívala. „Funguje to?“

„Možná. Někdy se jí moc nechce a pak se musím spoléhat jen na své vize. A to bychom tu mohly být třeba celý týden.“

„Tolik času nemám,“ přiznala Meg, protože netušila, kdy si ji Hádes zavolá zpátky.

„Já vím, já vím. Jen chvilku vydrž, už se zahřívá.“

Kasandra několikrát poklepala na sklo, jako by probouzela ospalého psa.

„To je křišťálová koule, ne krb,“ namítla Megara skepticky.

„Nehádej se s ní. Je náladová,“ varovala ji věštkyně.

„Ta koule?“

„Minulý týden mi tři dny ukazovala jen recepty na olivový koláč.“

Meg pozvedla obočí. „Měla by sis koupit novou.“

„Křišťál je teď dražší než mramor a já nejsem král Midas.“ Kasandra pokrčila rameny. „Ale kdybys chtěla, přijímám i dary.“ Spiklenecky na ni mrkla.

Meg si promnula spánky. Tohle bude na dlouho, pomyslela si.

Kasandra položila dlaně na kouli. Zavřela víčka. Chvíli bylo ticho, jak se soustředila. Pak náhle vykulila oči.

„Ne! Oh, můj bože! U Apollóna!“

Meg sebou polekaně trhla tak prudce, že málem spadla ze židle.

„Co? Co je?“

„Nic.“

„Tak proč křičíš?“

„Viděla jsem muže, jak si strká úhoře do sandálu.“

Meg na ni několik vteřin jen zírala. „Proč?“

„To vážně nevím.“ Kasandra se zamračila. „Ale pořád je to lepší, než kdyby si ho strčil za tógu.“

Meg si promnula kořen nosu. Začínala ji bolet hlava.

„Kasandro...“ krásce docházela trpělivost.

„Ano?“

„Potřebuju tu radu. Řeším životní krizi."

„Ano, ale ten úhoř tam byl dřív. Nedívej se na mě tak. Já vím. Už jsem u toho.“

„Opravdu ji potřebuju,“ naléhala Meg zoufale.

„Já vím. Už se na tom pracuje.“

Tentokrát věštkyně opravdu ztichla. Stan se naplnil něčím téměř posvátným. Nebo možná jen venku začalo pršet. Kapky bubnovaly do plachty a vytvářely příjemnou, uklidňující kulisu.

„Dobře. Dobře.“ Kasandra se naklonila dopředu. „Tak mi řekni, jaký máš problém.“

Meg otevřela ústa a zase je zavřela. Jak měla vysvětlit něco takového? A hlavně, jak to podat, aby se jí Kasandra nezačala smát?

„Řekněme...“ Začala pomalu. Kasandra trpělivě čekala. „...že někdo dostal nabídku.“

„Ano?“

„Velkou nabídku,“ zdůraznila Megara.

„Jak velkou?“

„Hodně velkou.“

Kasandra se zamyslela. „Loď?“

Meg zamrkala. „Cože?“

„Dostala jsi loď?“ Vysvětlila věštkyně.

„Ne.“

„Tak palác?“

„Tak trochu možná…“

„Aha!“ Kasandra praštila pěstí do stolu tak prudce, až křišťálová koule poskočila. Věštkyně se rozzářila. „Takže tě někdo požádal o ruku! Je to ono?“

Meg málem sjela ze stoličky.

„COŽE?! Tak to není, ne tak úplně. Nejde v tom jen o ruku jako takovou.“

„Takže ano! Já to věděla.“

„Ne!“

„Tak zasnoubení?“ vyzvídala.

Meg si přitiskla prsty ke spánkům. „Kasandro, neposloucháš mě?“

„Poslouchám. Jen si z toho vybírám zajímavé části.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Pořád to ale znamená, že jdeme správným směrem!“

„Nejdeme!“

Kasandra se zamyslela. „Když jsi předtím říkala palác, myslela jsem si, že půjde o svatbu. Dneska má přece palác každý druhý hrdina.“ Mávla rukou jako by to bylo něco nezajímavého.

„Ale já tady vidím něco jiného.“ Ukázala do středu křišťálové koule.

„Korunu.“

Meg zmlkla. Tohle už se nebezpečně blížilo pravdě.

Kasandra se zarazila také. Její úsměv pomalu zmizel. Narovnala se na židli. A pak jí najednou došly souvislosti.

„Aha.“ Tentokrát to bylo úplně jiné aha.

„A ne ledajaká koruna. Královská?“ vyzvídala Kasandra další fakta.

„Možná.“

„Velmi temná?“

Meg tentokrát mlčela. Rty měla pevně sevřené a tváře jí začínaly podezřele rudnout.

„Velmi, velmi temná?“ nedala se odbýt věštkyně a zdůraznila každé slovo.

Meg dál zarputile mlčela.

Kasandra se zamračila. „Dobře.“

Opřela se lokty o stůl. „Tak to zkusíme jinak.“ Ukázala prstem na Meg.

„Řekněme čistě hypoteticky, že někdo dostal nabídku.“

„Ano,“ souhlasila druhá žena.

„Napadá mě spousta možností.“ Kasandra se zamyslela.

„Ale protože jsi mladá a pohledná, mohla by to být svatba.“

„Ne!“

„Tak zasnoubení.“

„Ne!“

„To je přece dřív než svatba.“

„Pořád ne!“

Kasandra mávla rukou. „Jen se snažím zúžit možnosti.“

„Tímhle je nerozumně rozšiřuješ.“

„To je také metoda.“

Meg si povzdechla. „Není.“

„Mně většinou funguje,“ namítla věštkyně důležitě.

„Pak ještě zbývá královská svatba. Dostaneš palác. Ta koule nelže.“

„Kasandro!“

„Dobře, dobře...“ Věštkyně zvedla smířlivě ruce. „Takže budeš královna.“

„Já jsem to neřekla!“ ohradila se Megara.

„Nemusela jsi.“

Meg protočila oči.

„A ten muž je... komplikovaný. Hodně komplikovaný. Má komplexy a obrovské ego, které by se nevešlo do tohohle stanu.“ Kasandra přikývla vlastnímu úsudku.

„Má modré vlasy?“

Meg málem spadla ze židle podruhé.

„Neřekla jsem, že má modré vlasy!“

„Dobře, jen se ujišťuji,“ Kasandra pokrčila rameny. „Tak je nemá, ale mohl by je mít.“ Odmlčela se.

„Nebo je plešatý?“

„A neříkala jsem ani, že je to muž!“ bránila se Meg s úmyslem mlžit informace.

„Aha.“ Kasandra se zamyslela.

„Takže je to bytost? Duch? Nestvůra? Satyr? Bůh?“

„Kasandro!“

„Něco nadpozemského?“ Při každé možnosti zvedla jeden prst.

„Kasandro!“

„Dobře, dobře,“ věštkyně uhladila ubrus na stole. Spustila ruku.

„Jen si dělám poznámky.“

„Ty si žádné poznámky neděláš, jen ze mě taháš informace.“

„V duchu ano.“

 

O dvě minuty později.

 

„Takže je to bůh...“

„Já neřekla, že je to bůh!“ bránila se Meg.

„Promiň.“ Kasandra pokrčila rameny. „Jen čtu, co stojí v té kouli.“

„A neřekla jsem ani podsvětí!“

„Já taky ne.“

Ticho.

Oběma bylo okamžitě jasné, kdo se právě prořekl. Meg si zakryla obličej rukou naprosto v rozpacích, protože pravda byla venku. Celá, ponižující.

„Počkej.“ Kasandra zvedla prst.

Položila obě dlaně na křišťálovou kouli. V jejích očích se na okamžik objevilo něco zvláštního. Tentokrát žádný zmatek. Žádné kozly. Žádní úhoři. Žádné recepty na olivový koláč. Jen krátký záblesk budoucnosti. Tak rychlý, že si Meg ani nebyla jistá, jestli ho skutečně viděla.

Kasandra ztuhla. Pak prudce vydechla. Na čele jí vyrazil pot.

„Ach.“

Meg okamžitě narovnala záda.

„Co?“

„Tak o TOHLE jde.“ Věštkyně dál zírala do koule. Poprvé od chvíle, kdy sem Meg přišla, nevypadala pobaveně. Ani zmateně. Jen zaskočeně.

Meg okamžitě ztuhla. Najednou měla pocit, že se jí nedostává vzduchu.

„O co jde?“ naléhala. „Tak už něco řekni. Co tam bylo?“

Kasandra na ni několik vteřin jen zírala. Pak si promnula spánky a polkla.

„Víš, jak jsem říkala, že česání uklidňuje?“

„Ano.“

„Možná by sis měla pořídit celé stádo.“

„Kasandro,“ varovala ji Megara tónem, že když jí to hned teď neřekne, skočí po ní a začne ji škrtit.

„Ne.“

„Kasandro!“

„Ne, ne, ne.“

Věštkyně vyskočila ze židle tak prudce, až málem převrhla stůl.

„Tohle je jedna z těch věcí, které nesmím říct.“

„Proč ne?“

„Protože by ti to nijak neprospělo.“ Kasandra rozhodně zavrtěla hlavou.

„A některé věci by prostě neměly být vidět.“

Meg cítila, jak jí začínají hořet tváře.

„Proč ses tvářila tak divně?“

„Protože jsem něco viděla. A teď si budu muset vypláchnout oči.“

„Co to bylo? Co jsi viděla? Je to přeci moje budoucnost.“

„Nic.“

„Kasandro!“

„Nic, nic, nic. Jak jsem řekla, všechno má svoje meze. A někteří lidé by měli zůstat oblečení.“

„To nedává smysl!“

„Vítej v mém životě.“

Kasandra si utřela čelo rukávem a znovu se posadila na své místo. Sáhla pod stůl, vytáhla láhev vína a pořádný doušek si lokla přímo z hrdla. „Některé dny jsou horší než jiné.“

Když se na Meg znovu podívala, byla tentokrát neobvykle klidná.

„Chceš vědět radu?“

Meg přikývla. „Proto jsem přišla.“

Kasandra se chvíli dívala do křišťálové koule. Pak na Meg. Pak zase do koule, tentokrát s jistou opatrností.

„Myslím...“ Odmlčela se. „...že se celou dobu ptáš na špatnou otázku.“

„Jakou?“

„Ty víš, kdo to je.“

Meg mlčela.

„Víš, jakou má pověst. Víš, jak je nebezpečný, lstivý a zákeřný.“ Věštkyně si povzdechla.

„Tohle všechno už dávno vím. Právě proto mě to děsí. Je to někdo, o kom bych nikdy neuvažovala.“

„Ne,“ zarazila ji věštkyně.

Meg překvapeně zvedla oči.

Kasandra se opřela o opěradlo židle.

„To není to, čeho se bojíš.“

„Tak čeho?“

„Kdyby ses ho bála, už bys tu neseděla. Ty se nebojíš jeho ale to, co představuje.“

Ticho.

Meg stiskla rty. Protože v tom bylo něco nepříjemně pravdivého.

„Možná je to zkouška, možná je to osud a možná je to velký špatný. Neumím ti odpovědět, jestli tu nabídku přijmout nebo ne, moje třetí oko už je dnes vypálené,“ promnula si oči.

„Ale radu mám. Měla by ses zeptat sama sebe, proč tě děsí odpověď, kterou bys mu dala. A až ji najdeš, bude pro tebe jednoduché mu říct výsledek.“

Meg zůstala sedět bez jediného slova a to bylo možná poprvé za celý den, kdy ani Kasandra neměla potřebu něco dodat.

 

***************************************************************************************************************************

 

Tentokrát to byla Meg, kdo se orosil potem. Tohle zašlo příliš daleko. Přesně takhle to dopadá, když člověk nosí tajemství v sobě a nemůže ho nikomu říct. Bylo to vyčerpávající.

Kasandra se zadívala do křišťálové koule.

„Aha.“

Meg se okamžitě naklonila dopředu.

„Co tam vidíš?“

„Kozla.“

„Už zase? Jakého kozla?“

„Modrého.“

Meg zavřela oči.

„Kasandro, soustřeď se.“ Měla čím dál větší chuť ji kopnout pod stolem do holeně. Možná opravdu nebyl nejlepší nápad chodit pro rady právě sem.

„Je velký.“

„Jak mi tohle má pomoct?“ rozhodila Megara rukama.

„Je naštvaný.“

„To taky není užitečná informace.“

„Má problémy s autoritou.“ Meg si promnula obličej. Nervy jí vypovídaly službu.

„To zní jako každý druhý kozel.“

Kasandra se zamračila. „Počkej.“ Naklonila se blíž ke kouli.

„Něco mi na tom nesedí.“

Meg poslušně čekala. Kasandra několikrát zamrkala. Pak ještě jednou.

„Ne.“

Znovu se podívala do koule.

„To není kozel.“

Meg si oddechla. „Výborně.“

„Je to bůh.“

Ticho.

„Velmi protivný bůh. S modrými vlasy.“

Meg si zakryla obličej rukama. Nejraději by se propadla zpátky do podsvětí.

Kasandra se dál zamračeně dívala do koule.

„Myslím, že ten kozel je Hádes.“

„HADÉS NENÍ KOZEL! Vždyť ani tak nevypadá,“ vybuchla Meg.

Kasandra pokrčila rameny. „Říkám, co vidím, dobře?“

„On není kozel! Je to pán podsvětí, nafoukaný, ironický a sebestředný ale není to zvíře,“ bránila ho Megara.

„Ale energie kozla tam pořád je.“

Meg zasténala, opřela si čelo o desku stolu a kapitulovala.

 

***************************************************************************************************************************

 

Mezitím v podsvětí.

Hádes stál před Bolestí a Zmatkem. Za nimi visela na kamenné zdi obrovská mapa Řecka. Její okraje byly místy ohořelé a na několika místech zela podezřelá spálená kolečka po jistých výbušných incidentech, ke kterým zde čas od času docházelo.

Hádes švihl ukazovátkem ve tvaru dlouhé vybledlé kosti ze strany na stranu a zaměřil se na jeden konkrétní bod mapy.

„Takže poslouchejte pozorně, moji dva podlézači.“

Bolest i Zmatek poslušně narovnali záda patřičně hrdí na takové oslovení.

„Kdybychom hypoteticky,“ zdůraznil, „ano, čistě hypoteticky, chtěli ovládnout Olymp, musíme postupovat strategicky.“

Ukazovátko kleplo do mapy.

„A strategicky znamená, že NEVYHODÍTE TITÁNA DO MOŘE jen proto, že vás napadlo zjistit, jestli plave.“

V místnosti zavládlo ticho a Bolest pomalu zvedl ruku.

„A když plave jako dřevo, vaše špatnosti?“

Hádes zavřel oči.

„Ne,“ odmítl byť si to jen představit.

„A když—“

„BOLESTI!“

Modré plameny na jeho hlavě vyšlehly do žluta.

„Otázky si nech na konec prezentace! TEĎ MLUVÍM JÁ!“

Konec kostěného ukazovátka propálil do mapy malou dírku. O několik vteřin později začalo hořet celé nakreslené moře.

Pán podsvětí si povzdechl a plameny sfoukl.

„Vidíte?“ ukázal na ohořelou mapu. „Přesně proto máme porady.“

Hádovy plameny vyšlehly do žluta, až se z něj stala zářivá koule, ze které bolely oči.

Zmatek raději zalezl pod stůl.

K výbuchu už příliš nechybělo, když se Hádes náhle zarazil a pohasl. Bůh nakrčil svůj špičatý orlí nos a promnul si ucho.

„Hm.“

Zmatek opatrně vykoukl zpod stolu. „Co je, šéfe?“

Hádes se zamračil.

„Nevím. Cítím se divně.“ Znovu se poškrábal za uchem.

„Proč mi tak zvoní v uchu?“ Na okamžik se odmlčel.

„Někdo o mně mluví.“ Další zamračení.

„Ne.“ Přivřel podezřívavě oči.

„Někdo mě pomlouvá.“

Bolest se okamžitě chytil příležitosti. „Mám někoho zapálit, pane?“

„Ne.“

„Mám někoho mučit?“ zkusil to znovu.

„Ne.“

„Mám někoho sežrat?“

„To už vůbec ne! Už takhle jsi tlustý jako bečka,“ ohradil se ukazovátkem pán všech mrtvých.

Bolest se dotčeně podíval na vlastní velké břicho, zatímco Hádes se dál mračil a přemýšlel.

„Ale někdo o mně určitě mluví.“ Znovu si promnul ucho.

„A uctívač to nebude. To bych poznal.“

Pán podsvětí se prudce otočil. Neviditelná síla okamžitě popadla Zmatka za ocas a bez milosti ho vytáhla zpod stolu.

„Hej!“ zaprotestoval démon.

„Zmatku.“

„Ano?“ Zmatek se okamžitě narovnal. „Co si přejete, Vaše ničemnosti?“ snažil se podlézavým hlasem.

„Přines mi seznam všech osob, které by o mně mohly právě teď mluvit,“ poručil Hádes.

Zmatek zamrkal.

„Úplně všech pane?“

„Všech.“

„To bude dlouhý seznam,“ podotkl Bolest.

„Tak ho rozděl podle toho, jak moc mě mají rádi,“ urazil se pán všech mrtvých.

V místnosti zavládlo ticho. Bolest se podíval na Zmatka. Zmatek na Bolest.

„To bude krátký seznam,“ přidal se Zmatek a místnost vybuchla ve žlutém ohni a ještě dlouho zůstala plná kouře.

 

***************************************************************************************************************************

 

Meg tu ignoraci vydržela tři dny. Pak bez ohlášení vtrhla do trůnního sálu.

Hádes stál u velkého kruhového okna vytesaného do skály ve tvaru lebeční očnice a hleděl na své temné království. Pod ním se rozprostíralo Asfodelové pole. Šedé, tiché a nekonečné. V dálce obklopovalo palác jako moře mrtvé trávy.

Modré plameny na jeho hlavě dnes hořely klidněji. Unaveněji.

Neotočil se hned. Buď byl skutečně zamyšlený, nebo jen chtěl, aby si myslela, že je.

Meg udělala několik kroků vpřed.

„Háde.“ Oslovila ho poprvé bez ironie. Bez posměchu. Jen jeho jménem.

Vysoká postava se pomalu otočila.

„Megaro.“

To jediné slovo jí projelo páteří. Nikdy si neuvědomila, jak zřídka používá její celé jméno. Žádné „drahoušku“. Žádné „miláčku“. Žádné otravné přezdívky, které jí lezly na nervy.

Proč to znělo tak... dospěle? Tak důstojně. Jako by si až teď uvědomil, že už není dívkou s copánky, kterou kdysi vytáhl z neštěstí, ale krásnou ženou hodnou obdivu a uznání. Ne jen další figurkou čekající na svůj tah.

„Potřebuješ mě?“ zeptal se s lehce předstíraným nezájmem.

Meg se zamračila. Neznělo to jako dvojsmysl. Jenže u Háda nikdy nic nebylo takové, jak se na první pohled zdálo. A ona si byla téměř jistá, že tam nějaký druhý význam je.

„Já...“ Zarazila se. „Přišla jsem si promluvit. Dlouho jsem přemýšlela a...“

Jantarové oči se nepatrně zúžily. Na tohle čekal. Zájem. Konečně.

„A?“ pobídl ji. V koutku úst mu zacukalo. „Pokračuj, Meg.“

„Chci vědět, jestli to myslíš vážně, nebo je to jen nějaká hloupá hra.“ Meg cítila, jak se jí rozbušilo srdce s každým proneseným slovem.

„Tři dny nemůžu spát. Nemůžu myslet na nic jiného. Nemůžu to nikomu říct. Neumíš si představit, jak je to frustrující!“ Na okamžik se odmlčela. „Takže jsem tady.“

Jantarové oči ji nepouštěly ani na chvíli.

„A chci odpovědi.“

Meg se přiblížila. Pomalu. Vědomě. Tentokrát to byla ona, kdo vstupoval do jeho prostoru.

„Pokud to všechno, co jsi mi říkal, myslíš vážně...“ Nervózně polkla. „...tak mi to dokaž.“

Hádes ani nemrkl a poslouchal a tím to bylo ještě těžší.

„Říkal jsi, že mě můžeš přesvědčit.“ Její hlas zesílil.

„Tak začni.“

V sále se rozlehlo ticho.

„Ale jestli je to jen šaráda a ty se bavíš stejně, jako se bohové rádi baví na účet smrtelníků...“

Přimhouřila oči. „...pak si najdu způsob, jak se ti pomstít.“

Hádes se nepohnul. Jen se na ni díval z výšky, jako by se snažil přijít na to, co po něm vlastně chce. A pak se v koutku jeho úst objevil náznak úsměvu.

„Začít s čím, drahoušku? Asi nechápu zadání. Můžeš to vysvětlit i někomu takovému jako jsem já?“ nedobíral si ji, on vážně nechápal.

„Ukaž mi,“ vyzvala ho. „Proč bych měla chtít stát po tvém boku. Ne jako pěšec. Ne jako zaměstnanec.“ Odmlčela se. Pak dodala tišeji: „Jako rovný s rovným.“

Ta slova mezi nimi dopadla těžce jako kyvadlo. Až ve chvíli, kdy je vyslovila, si uvědomila, jak pošetile znějí. Jak by ji mohl považovat za sobě rovnou? Kdyby mu měla být rovná, musela by být bohyní. Musela by mít moc. Nesmrtelnost. Království. Meg neměla nic z toho. Byla jen smrtelnice. Ano, byla krásná. Měla vlastní hlavu a dost tvrdohlavosti, aby se dokázala postavit i bohům. Jenže krása jednou zvadne. Síla opustí tělo. Rozum se s věkem otupí. A nakonec přijde smrt.

V porovnání s Hádovou věčností byla pouhým okamžikem. Krátkým zábleskem. Proč by právě s ní chtěl strávit svůj nekonečný čas?

Hádes k ní došel. Ne rychle. Ne hrozivě, aby ji zastrašil jako obvykle. Prostě tam byl během několika úderů srdce.

„Takže přece jen o mé nabídce uvažuješ, Meg.“ Na rtech se mu objevil ten jeho žraločí úsměv. Jeho ruka se zvedla a lehce se dotkla jejího lokte. Nebyla v tom síla. Byl to test.

Meg se nepohnula. Neustoupila. Ani o krok. To ale ještě neznamenalo, že mu hodlá dát za pravdu.

„To jsem neřekla, Háde.“ Dobře, pomyslela si. Teď vedu já. Tentokrát to ustojím. Nenechám se zastrašit a neodkývám všechno, co řekne.

„Vidíš?“ Udělala ještě jeden krok k němu. Teď už cítila chlad černého kouře, který se kolem něj líně ovíjel.

„Nebojím se tě.“

Jantarové oči se do ní vpíjely. Příliš pozorně. Příliš dlouho. Jako by se snažily najít něco, co skrývala i sama před sebou.

„Ne,“ souhlasil tiše. Ani na okamžik od ní neodvrátil pohled.

„Bojíš se jiných věcí.“

Jeho prsty vystoupaly po její paži výš. Přes rameno. Ke klíční kosti. Zastavily se těsně pod krkem jako by zkoušel, co si může dovolit. Z lehkého škrábání špiček jeho drápů jí po zádech přeběhl mráz.

„Čeho bych se měla bát?“

„Bojíš se, že by ses mohla cítit dobře.“ Jeho hlas zněl tiše. Příliš tiše.

„Že by sis mohla dovolit na chvíli odpočinout. Přestat bojovat. Radovat se z toho, co máš.“

Lákal ji. A oba to věděli.

Meg cítila, jak jí vysychá v ústech.

„To je směšné.“ Ušklíbla se a založila si ruce v bok.

„A z čeho bych se asi tak měla radovat? Z toho, že jsem otrok? Že za tebe dělám špinavou práci?“

„Co třeba vyhřívat se v mé slávě?“ Hádes nadzvedl obočí. Tentokrát bylo zřejmé, že žertuje. Alespoň částečně.

„Vezmi si třeba Héfaista. Má snad on pomocníky? A co Athéna? Nebo Amor? Ten sice disponuje armádou létajících dětí v plenkách, ale s tím si člověk kariéru nevybuduje.“

Meg protočila oči.

„Ty jsi víc než otrok.“ Jeho pobavený výraz na okamžik zmizel.

„Víš víc než většina mých služebníků. Důvěřuji ti víc než většině bohů.“ Odmlčel se.

„Jsi více než jen pomocník, Meg.“

Jantarové oči se na okamžik setkaly s jejími.

„Máš pro mě neocenitelnou hodnotu, miláčku.“

Hádes ji pomalu obcházel. Kroužil kolem ní jako dravec, který nikam nespěchá. Než si to Meg vůbec uvědomila, zastavil se těsně před ní a druhou ruku opřel o stůl za jejími zády. Neuvědomila si ani, kdy ustoupila, než se nechala vlákat do pasti. Jen najednou zjistila, že stojí mezi ním a tvrdým kamenem. Opět v nevýhodě.

„Přišla jsi sem,“ připomněl jí jemně, „protože chceš mít kontrolu.“

Naklonil se blíž. Jejich čela od sebe dělilo jen několik centimetrů.

„A to je od tebe odvážné, můj malý ptáčku.“

Meg sevřela prsty do látky jeho chytónu. Nevěděla, jestli ho chce odstrčit. Nebo přitáhnout. Možná s ním prostě zatřást, aby neobcházel celé téma.

„Tak mi řekni pravdu,“ vydechla. Její hlas zněl tišeji, než zamýšlela.

„Alespoň jednou. Bez přetvářky. Bez manipulace.“

Dožadovala se toho privilegia. Pán všech mrtvých se však zasmál. Tichý, hluboký zvuk se rozlil sálem a odrazil se od kamenných stěn.

„Meg...“

Na okamžik zavřel oči. Jako by ho ta prosba upřímně pobavila.

„Ty jsi právě vstoupila do mého trůnního sálu, požádala mě, abych tě přesvědčil, a myslíš si, že vedeš hru.“

Hádova ruka sklouzla po její paži dolů. Pomalu. Vědomě. Bral si od ní teplo, protože jeho vlastní tělo ho postrádalo.

„Tohle není šachovnice,“ dodal mile. „Tohle je trůnní sál. Já ani ty nejsme figury na bitevním poli.“

Meg se pokusila znovu získat pevnou půdu pod nohama. Zvedla bradu.

„Dobře.“ Její hlas zněl klidněji, než se cítila.

„Takže tě vyzývám, Háde.“

Pán podsvětí se zastavil uprostřed pohybu. Tohle nečekal. Možná předpokládal, že se mu bude vyhýbat. Že využije darované volno a bude předstírat, že se ten rozhovor nikdy nestal. Jenže místo toho stála přímo před ním. A vyzývala ho.

Na okamžik se v jeho jantarových očích objevil záblesk překvapení. Pak něco jiného. Potěšení. Protože jestli sem Meg přišla sama, znamenalo to jediné. Myslela na něj.

To pohladilo jeho ego víc, než by si kdy přiznal.

Kdyby tušil, že ji k sobě přiláká pouhou nepřítomností, udělal by to už dávno.

Meg ucítila malý záblesk vítězství a okamžitě pokračovala.

„Podsvětí je mi svědkem,“ prohlásila. „Bez triků. Bez příkazů. Bez magie.“

Nadechla se. „Dávám ti možnost.“

Odmlčela se. „Není to jasné ne.“ Pak se podívala přímo do jeho očí. „Ale ani jasné ano.“

V jantarových očích se objevilo něco temného. Něco lstivého. Něco, co nedokázala pojmenovat a co ji nutilo okamžitě se otočit a začít utíkat. Jenže pořád stála na místě.

„Chceš dvoření,“ pochopil a přikývl.

„Chci volbu,“ opravila ho se zdviženým prstem. „Bez toho, abys ji udělal za mě.“

Hádes ji chvíli pozoroval. Upřeně. Mlčky. Pak udělal něco, co ji vyvedlo z míry víc než všechny výhrůžky.

Ustoupil. Jen tak. Bez boje. Bez námitek.

„Dobře, dobře, dobře. S tím se dá pracovat,“ pronesl a teatrálně mávl rukou. Jenže tohle nebyla kapitulace, to byl pravý opak.

Meg to poznala okamžitě. Nebyl to souhlas. Bylo to něco mnohem horšího. Hádes právě začal plánovat.

„Když to bereš takhle, začneme zítra,“ dodal klidně. Jenže v jeho hlase bylo slyšet něco nového. Energie. Nadšení, jako by právě dostal nečekaný dárek.

Meg si dovolila malý vítězný úsměv. Myslela si, že získala prostor. Čas. Možnost nadechnout se. Netušila však, že mu právě dala něco mnohem nebezpečnějšího.

Pravidla.

A Hádes miloval pravidla, protože se dala obcházet.

Po Hádově nečekané nabídce zavládne v podsvětí něco ještě děsivějšího než jeho výbuchy vzteku – ticho.

Megara se snaží přijít na to, co pán podsvětí chystá, a nakonec zamíří za věštkyní Kasandrou do Delf. Místo jasných odpovědí ji však čekají podivné vize, kozli, úhoři v sandálech a jedna velmi nepříjemná pravda, které se snažila vyhnout.

Zatímco Kasandra vidí v budoucnosti víc, než by si přála, Hádes v podsvětí rozjíždí vlastní „strategickou poradu“ s Bolestí a Zmatkem. A když nakonec Megara sama vyhledá pána mrtvých, padne mezi nimi nová dohoda.

Žádná magie. Žádné příkazy. Žádné triky.

Jen dvoření.

A Hádes právě dostal pravidla.

Což je možná ten největší problém.

AUDIOKNIHA !

Kotva 2

AUDIOKNIHA !

Kotva 3

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

Kotva 4
  • Facebook
bottom of page