top of page
kniha 24

Kapitola 24.

Kraken

Tichou Marii zahalil stín. 

Stvoření zpola lidské čekalo ve stínu, ruce přitisknuté k hrbolaté skále černé jako dehet vyčnívající jako kopí válečníka z vody. Kdysi tu všude bývaly korálové útesy hrající všemi duhovými barvami, hejna pestrých ryb se honily v houfech průzračným oceánem, ale od doby, kdy se toto místo proměnilo v nežijící pustinu, se tu život změnil z ráje v peklo. Málo jídla, málo příležitostí a žádný únik pro všechny přežívající obyvatele.

Tu a tam do Ďáblova trojúhelníku vplula nějaká loď zahnaná ke skaliskům bouří nebo zvědaví dobrodruzi pokoušející štěstí a s vidinou pokladu před očima. Tentokrát to byla válečná galeona. Tato byla skutečně obrovská. Azull nikdy nic takového neviděl. Zaujalo ho to majestátní vzezření, masivní rozměry, zdobení a vlastně byl zvědaví, co se z ní bude dát vzít, až se potopí ke dnu. Ukrývá zásoby? Jídlo? Šperky? Látky?

Nejvíce ho na tom těšilo to, že objeví něco, co ještě nezná a bude zkoumat, k čemu to patří, a jak se to používá. Miloval překvapení.

S dychtivým očekáváním vyčkával, až galeona padne, až poškození bude tak velké, že se její útroby naplní vodou a vrak se zaryje do písku na dně.

Mrtvoly ve vodě se už dávno naučil ignorovat, stejně jako jejich nevidoucí skleněné oči, když na něho hleděly ze světa za oponou. Ne, že by lidské maso nezkusil, v těchto vodách se považoval za predátora a byl by blázen, kdyby odmítl cokoliv, co naplní jeho žaludek, protože za ta léta měl syrových škeblí a korýšů až příliš.

Azullova mohutná tmavá chapadla se obtočila kolem skály, jejíž špička vykukovala nad hladinu jako kousek zrádného ledovce. On byl však pod hladinou ve svém přirozeném prostředí. Skrytý ve stínu, čekající predátor, nikým neviděn, a i kdyby tím místem někdo pohlédl, jeho dokonalé maskování chobotnice dokázalo přesvědčit kohokoliv.

Lidi na vybuchující lodi měli však svých problémů až nad hlavu. Azull byl v dostatečné vzdálenosti od galeony, byl opatrný, několikrát se mu stalo, že na něho dopadl kus lodi, když byl příliš nedočkavý, ale dělat chyby se tu nevyplácelo, dokonce jednou dostal i kulku do paže, když ho jeden z mužů viděl vykukovat na povrchu.  Naštěstí to byla jen ruka.

Hlasité výbuchy čeřily klidnou vodu, proudy, které se k Azullovy nesly, se mu otíraly o citlivé přísavky, které se otevíraly a zavíraly jako by lapaly po dechu, z toho odvodil hodně, například teplotu vody nebo chuť toho, co drží, či toho, co je ve vodě a teď to byla pachuť střelného prachu, hořký, syrný a nepříjemný, odporem nakrčil nos.

Azull necítil k obyvatelům tohoto plavidla žádnou lítost, každý si mohl vybrat, zda sem vpluje a riskuje zkázu, jen z toho profitoval on a ostatní stvůry Ďáblova trojúhelníku.

Další kusy trosek a dřeva dopadly na hladinu jako malé hořící ostrůvky, nebude to jistě dlouho trvat, odhadoval mladý kraken, ale ať čekal, jak dlouho chtěl, loď byla stále tvrdohlavě na hladině k jeho smůle.

Chapadla se hladce odlepila od skály jako by ho přitahovala neviditelná ruka, někdy před nedočkavostí vítězila zvědavost i přes hrozící nebezpečí. Nemohl riskovat bezhlavě připlout až ke korábu, kdyby se galeona naklonila, mohla by ho uvěznit v troskách nebo ještě hůře, mohlo by na něho dopadnout těžké dělo z paluby.

V prstech mačkal ohmataný pytel a čekal na svou příležitost, už se těšil, až své objevy přinese matce a ona mu řekne, co která věc dělá. Matka vždycky všechno věděla. Ač už dávno nebyl bezbranné dítě, jako každý syn své matky ji chtěl potěšit a přinést jí něco, co se jí hodí.

Vznášel se ve vodě jako něco, co člověk najde jen v těch největších černých utajovaných hlubinách, dlouhé silné končetiny rozprostřené kolem a každá z nich se vlnila jako by tančila ladným pohybem milostného tance, byla v tom smrtící krása, když se na černé kůži objevovaly nepatrné bílé tečky jako hvězdy na nebi, stávalo se to vždy, když byl vzrušený nad novou věcí, novou událostí. Poslední dobou tu moc lodí neztroskotalo, což v něm vyvolávalo patřičné zklamání.

Azull se díval vzhůru, v dálce viděl dlouhý kýl lodi, jak narazil do vyčnívajících skalisek, i ve vodě slyšel vrzání dřeva, které se lámalo jako stébla rákosu. Galeona se vychýlila ze svého kurzu, otřásla se, a pak do vody dopadla dvě další těla. Jedno větší a jedno menší, drobnější.

Kdo ví, proč ho jedno z nich zaujalo, to s vlasy dlouhými a karmínovými jako oheň, který se objevoval na palubě. Něco v něm zareagovalo, možná nějaká primitivní zvědavost, chtěl se na toho člověka blíže podívat. Nešlo tomu odolat. Možná mu ta barva připomínala kdysi tak živé korálové útesy a on chtěl mít v rukou alespoň chvíli něco tak krásně barevného, tento kus moře rozhodně postrádal život.

Stáhl všechna chapadla pod sebe a odstrčil se od skály. Pokud chtěl, byl jako vystřelený šíp, v jeho mohutných končetinách byla nezměrná síla, hravě dokázal ublížit i žralokovi, kdyby chtěl.

Během mrknutí oka byl Azull u svého cíle a popadl jej do natažených paží. Ihned, jak svou kořist uchopil rukama a přitiskl k sobě, se mrštně otočil a zamířil k pevnině v dálce. Až bude odtud, lépe se podívá, co to ulovil. Loď a její poklady nikam neutečou, jen klesnou ke dnu a tam bude mít týdny na prozkoumání nového vraku. 

 

*********************************************************************************************************************

 

Pro Hyppolitu to bylo nejpodivnější probuzení v životě. Nejen, že nečekala, že vůbec procitne, a i kdyby ano, jistě by cítila tu strašnou stravující bolest, ale tady žádná nebyla. Bylo to probuzení plné podivností, a to nej nepravděpodobnější bylo, že ji někdo líbal. Rozhodně to muselo být ono, byla si jistá, že to není sen, protože cítila dotek na svých rtech. Studený vlhký dotek. Ihned, jak si to uvědomila, se jí udělalo špatně, poslepu dotyčného odstrčila rukama, otočila se na bok a začala kašlat a prskat vodu z plic. Hyppolita lapala po dechu, jako by měla plíce plné vody. Až když ten záchvat přešel a mohla se nadechnout, uvědomovala si, že je na zemi, či spíše, že ležela na pláži. Podivný tmavý písek vypadal smutně skoro jako světlý sopečný popel. Pomalu se posadila a hřbetem ruky si otřela oči, aby z nich dostala slanou vodu a s tím si vzpomněla na ten tlak na rtech. Kdo se opovážil ji líbat v takové situaci, když sama sebe považovala za mrtvou?

Hyppolita polkla a prsty rychle prohmatávala kůži pod mokrou látkou, která se jí lepila na tělo. Všechno, co našla nad levým ňadrem, byl úzký vpich po rapíru, dlouhý jako její palec. Rána nebyla zacelená, ale nekrvácela, vypadalo to zhruba tak, jako když se zabodne nůž do melounu.

Chvějícími prsty pohladila řez, ale nic necítila. Vůbec nic. Nechápala to.

„Žiješ,“ ozvalo se znenadání za jejími zády, nebo to bylo konstatování?

Co nejrychleji se Hyppolita postavila na vratké nohy, cítila se jako právě narozené jehně, na oblečení měla písek, vlasy také mokré, nepříjemně se lepily ke krku, nemohlo to být dlouho, co byla mimo vodu.

„Kdo je to?“ otočila se směrem k ostrovu, ale nikdo tam nebyl, dobře, teď už přicházela i o smysly.

„Schováváš se? Snažíš se mě líbat, a pak nechceš ukázat svoji tvář jako zbabělec?“ snažila se neznámého vyprovokovat.

„Nejsem zbabělec, važ svá slova, ženo, zachránil jsem tě z moře,“ ozvalo se mezi kameny, pláž jich byla plná, velké kusy skalisek omletých vodou, jako by všechno okolo mělo tvar kamenů, aby krajina naháněla strach a vyhlížela nehostinně.

„Zachránil…“ zopakovala Hyppolita jako by jí až teď docházel přesný význam.

„Ano a jediné, co jsem chtěl na oplátku, jsem si vzal.“ 

Za jedním z větších shluků útvarů vykoukla hlava. Cizinec měl bledou mladou tvář bez nějakého kazu a bílé jemné krátké vlasy s jedním delším pramenem vpředu, který mu spadal do pravé tváře. Oči měl křišťálově modré, bystré, zvědavé a prohlížely si ji s obezřetností. Byl hezký, o tom nepochybovala, s jakousi ženskou krásou, ale hlas byl rozhodně mužský a hladký, ale této tváře by si jistě na Tiché Marii všimla, rozhodně to nebyl voják ani opálený Španěl.

Otázkou bylo, kdo to tedy byl? Místní domorodec?

„Za záchranu života je polibek laciná věc, asi bych ti spíše měla poděkovat, než na tebe házet obvinění,“ přejela si prsty po rtech a přemýšlela, jaký měl ten mladík motiv k tomu, aby to udělal. Přeci nebude líbat někoho cizího, koho právě potkal. To bylo nanejvýše podivné, pokud to tedy nebyl místní zvyk.

Hlava cizince se mírně naklonila v tichosti na stranu, jak přemýšlel.

„Jak se jmenuješ?“

„Matka mi říká Azull Aquamandis.“

„Nemusíš se mě bát a být ostýchavý, Azulle, můžeš se přestat schovávat, já ti neublížím,“ Hyppolita pomalu mávla rukou směrem k sobě na cizincovu plachost, ale jak záhy zjistila, nebyla to stydlivost, co ho drželo pozadu ani zranitelnost.

„Já se tě nebojím, ale ty můžeš mít strach ze mě,“ odvětil vážně a než se Hyppolita nadála, obešel kameny a ukázalo se, co je zač ve skutečnosti. Při tom pohledu naprosto ztuhla, bylo to jako by se dívala přímo na něco z knihy, co by nemělo existovat. Celé mračno chapadel silných jako její noha začaly vířit po tmavém písku směrem k ní. Každá jako by žila svým vlastním životem.

Azull se na nich vztyčil do své plné výšky jako by chtěl svou kořist zastrašit. Nyní ji převyšoval nejméně o polovinu těla. Byl obrovský, jeho horní část byla zbarvena do tmavě šedé, ta zvláštní barva pokrývala lehce tónované svaly, ale byla tu i část uprostřed hrudníku, kde byla jako její světle růžová až bílá kůže. Horní polovina byla lidská, ale od boků dolů vypadal jako chobotnice. I ve své velikosti se po pláži dokázal pohybovat lehce a s elegancí, jak se jeho končetiny vinuly do prstenců. Vůbec mu nevadilo, že je mimo vodu a dýchá vzduch.

Hyppolita pocítila posvátný strach, naprosto ji ochromil pocit, že je malá a bezmocná jako malá myš, udělala krok dozadu, ale mokrý písek se jí pod patou vojenské boty propadl, a tak se zřítila zpátky na zem. Než se vzpamatovala, byl Azull nad ní a tyčil se v její bezprostřední blízkosti, přesto se jí ani jedním chapadlem, které vypadalo jako klubko hadů, nedotkl.

Žena zůstala sedět, do dlaně sebrala hrst písku, v nejhorším mu to může hodit do očí a pokusit se utéct, pokud ji napadne, přemýšlela.

„Takhle reaguje každý, kdo mě vidí,“ vydechl Azull nosem a vypadal zklamaný.

„To bude nejspíše tím, že máš místo nohou chapadla,“ vykoktala Hyppolita a poukázala na to, co je do očí bijící. Rozdíl mezi nimi byl vskutku enormní.

„Takhle jsem se narodil,“ pokrčil cizinec rameny, „stejně tak bych mohl říct, že je pro mě divné, že nemáš chapadla, ale máš jen dvě nohy,“ vtipkoval s úšklebkem na rtech.

„Lidé mají jen dvě nohy, to je holý fakt,“ namítla a nemohla se nedívat na tu změť černé a stovky fialových přísavek. Ne, že by nikdy neviděla velkou chobotnici, ale rozhodně žádná neměla ruce a lidskou hlavu.

„Ještě jsi mi neřekla své jméno, nebo žádné nemáš, člověče?“ ušklíbl se znovu Azull.

„Jistě že mám, jmenuji se Hyppolita.“

„Rád tě poznávám, vítej v Ďáblově trojúhelníku, Hyppolito. Dovol, abych byl tvým průvodcem v této nehostinné pustině,“ udělal vstřícné gesto a ohnul se v pase v jakési pokloně. Natáhl k ní svou ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala nabídku hned, nejprve si jeho ruku prohlížela, vypadala, jako ta její jen od zápěstí se ze zdravě růžové měnila na šedou až černou. Váhavě položila prsty do jeho dlaně, a pak ji lehce vytáhl na nohy, přitom cítila, jak se jí do zad opřelo jedno z jeho chapadel na podporu. Trhla sebou a odstoupila o kousek dál z dosahu.

„Tohle už prosím nedělej. Já… omlouvám se, to bylo hrubé, já jen, že je to pro mě tak nové, musím si na „to“ zvyknout, potřebuji čas a… co se stalo s lodí a posádkou?“ změnila náhle téma a prudce se otočila čelem k vodě, ale z této části pláže, kde stáli, nebylo nic vidět. Nic na obzoru jen klidná černá voda a skaliska vykukující z vody.

„Nevím, kdo sem vpluje, potopí se, nedělal bych si příliš velké naděje,“ konstatoval prostě Azull jako by ho to nezajímalo a vlastně proč by mělo, on i další ze zbytků profitovali jako mrchožrouti.

Takže to bylo všechno zbytečné, pomyslela si Hyppolita, možná je jediná přeživší, a to díky stvoření za sebou. Bylo hrozné si to připustit. Cítila se strašně.

„Třeba se někdo dokázal zachránit,“ naléhala a stále pátrala po něčem, co by tomu nasvědčovalo, ale neviděla trosky, ani těla, nic.

„Mohl bych se tam podívat, pokud bys chtěla, ale nejprve bych tě odvedl do bezpečí ke své matce,“ snažil si Azull získat její důvěru, která byla zatím křehká jako sklo.

Hyppolita stiskla pěsti podél těla, nechtěla se odtud hnout, ale naopak si toužila s někým promluvit, říct co se stalo a také dostat nějakou radu.

Chvíli tam stáli v tichosti a dívali se na klidnou vodu. Hyppolita vstřebávala všechny možnosti, jaké měla, zážitky, co prožila a že nebyly právě příjemné. Buď tu mohla sedět na jednom z kamenů a čekat, zda se někdo objeví nebo jít s Azullem bůh ví kam.

Žena si skousla spodní ret, hrdlo se jí svíralo a hrozilo, že se poddá zoufalému pláči, protože nevěděla, co se sebou, cítila se ztracená, opuštěná a z pomyšlení, že je jediná přeživší neměla pomalu ani vůli chodit. Lesaro byl pryč. Loď, která by ji odtud odvezla, byla pryč…

Kdyby se teď proměnila v kamennou sochu, mohli by na ní sedat alespoň ptáci a byla by užitečná.

„Jsi v pořádku?“ něco slizkého se dotklo jejího ramene, tenký konec chapadla se tam vznášel jako varování, rychle se odtáhla a otočila, bála se té věci, protože byla tak moc jiná, ale neměla z Azulla strach, kdyby chtěl, už by jí dávno ublížil. Ona pro něho nebyla žádnou hrozbou, asi jako komár pro člověka.

„Nedotýkat se,“ připomněla mu a monstrum omluvně stáhlo svá chapadla, která jí byla nejblíže, jedno dokonce hladilo ze strany ženinu botu.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit,“ zamručel kraken, „nejsem zvyklí být mezi jinými lidmi, asi chápeš proč. Je to vzácnost.“

Hyppolita přikývla, „jsou tu i jiní… lidé?“ zeptala se.

„Ano, není jich mnoho ale ti, co přežili ztroskotání, jsou na různých místech ostrova, ale bezpečně je u matky, to ti mohu slíbit. Měli bychom jít, tam si můžeš odpočinout,“ přemlouval ji kraken naléhavě.

„Dobře, kudy?“ ohlédla se ještě zpátky přes rameno k moři, jako by čekala nějaké boží znamení.

„Tudy, z Černé pláže je to nahoru přes kopec, pak musíme sejít zpátky dolů k pláži, kde je velká jeskyně pod útesy, musíme to stihnout do přílivu, jinak tamtudy nejde projít a vchod se zatopí. Odtamtud se dostaneme do jejího domu. Je tu i strmá cesta po úbočí, kde jsou schody až do vody, ale nejde se mi tamtudy dobře, je to pro mě velmi namáhavé,“ ukázal na svá mohutná chapadla.

„Takže to místo tvé matky není pod vodou?“ oddechla si Hyppolita a Azull se upřímně zasmál.

„Ne, pod hladinou žijí jiní tvorové, dost nebezpeční a draví, které bys nechtěla potkat.“

„A co jsi potom ty?“ prohlížela si jeho impozantní tělo, zvláště tu odlišnou polovinu, „nikdy jsem ani slovem neslyšela o něčem, co by tě připomínalo.“

„Já jsem kraken,“ položil si hrdě dlaň na srdce, „kdysi byl tento ostrov místem mého lidu ale, pokud vím, přežívá nás tu jen pár a jeden druhému se navzájem straníme. Máme povahu samotářů a nemáme rádi cizince, kteří náš ruší.“ Azull se zapomněl zmínit, že jeho lid jsou predátoři těchto vod, loví kvůli hladu, nebo když je období páření, ale kvůli zdejším zničujícím zoufalým podmínkám se tato věc stává velice složitou, a to samce vede k agresivitě, jelikož není dostatek družek, o které by se ucházeli. Nebylo tak neobvyklé, že pokud se tu objevila žena, a některý z krakenů ji ucítil poté, byla unesena do jeho hnízda, aby s ním žila nedobrovolný život v ústraní. Vlastně té ženě před sebou prokázal službu. Byla mladá, přitažlivá a netrvalo by dlouho, než by na ni někdo uplatnil svůj nárok. Krakeni byli chamtivý, pokud jednou získali družku, už se jí nevzdali, i kdyby při tom měli zemřít, v tomto bylo jejich myšlení dosti primitivní. Azull byl jiný, vyrůstal s matkou a nepropadal šílenství jako ostatní, s ním byla tato žena v bezpečí, alespoň prozatím.

„Nemusíš se mě bát, ženě bych nikdy neublížil, půjdeme?“

V té větě, kterou Hyppolita slyšela, bylo velké ale, možná jí by neublížil, ale to neplatilo pro ostatní námořníky. Měla tedy štěstí, že ji zachránil právě on, ať byl sebevíce jiný a odlišný. Tato velkorysá nabídka byla jen pro ni.

„Slibuješ ale, že se podíváš na moji loď, zda někdo nepřežil?“ vynucovala si jeho slib.

„Jakmile dorazíme k matce, poplavu tam ale ne teď, nechci tě tu nechávat samotnou. Mohlo by se ti něco stát.“

To znělo logicky, ani ona nechtěla být na tomto podivném depresivním místě sama.

„Pojďme,“ zopakovala a společně vyrazili za svým cílem.  

 

*********************************************************************************************************************

 

Cesta po ostrově nebyla namáhavá jako spíše depresivní, všude převládala černá barva nebo nepřeberné množství odstínů šedé, ale pak tu byly třeba i bílé kosti zahynulých zvířat nebo lastury. Jakmile se dvojice trochu vzdálila od pobřeží a šla do kopce, mohla si Hyppolita všimnout trsů suché trávy nebo pahýlovitých stromů bez listí, jen skutečně málo rostlin neslo mizivé množství zelené nebo vypadalo přirozeně zdravě. Vše neslo dojem, že pomalu umírá. Jak tu vůbec někdo mohl žít? Ptala se sama sebe Hyppolita, ale tak nějak tušila, že tohle nebyl život, který by si někdo dobrovolně vybral, ale spíše nucený okolnostmi, nic by nedala za to, že Azull nevěděl, jak to vypadá tam venku v opravdovém světě, jak je voda modrá a pevniny přetékají barvami, nebo jak slunce hřeje na kůži. Pokud poznal jen toto místo, pak to bylo tragické, a netušil o co je ochuzen.

Moc spolu nemluvili, Hyppolita si vždy držela odstup od svého průvodce, byl to přirozený instinkt, kterého se nešlo zbavit. Neustále si ho prohlížela, když nesledovala okolí. Svým způsobem byl zajímavý a monstrózní, raději nechtěla vědět, kdyby proti sobě stáli jako nepřátelé, nebo kdyby na ni byl agresivní, jak se prve zmínil o svém druhu. Nešlo si ho nevšímat, prostě přitahoval pozornost.

„Líbí se mi tvé vlasy, matka mi jednou vyprávěla o zvířatech, které se pyšnily takovou hřívou,“ snažil se ji Azull přimět k hovoru, ale ona byla myšlenkami jinde, právě teď nebyla zábavná společnice.

„Myslím, že měla na mysli lva, krále zvířat,“ zamumlala, ale dále neměla snahu nic rozvíjet, a tak jejich hovor zase upadl do trapného ticha.

Po nějaké chvíli si Hyppolita povšimla, že se na ni Azull pokradmu dívá nebo spíše na její hrudník jako by bylo něco v nepořádku. Skoro se lekla, že by její rána začala krvácet, ale košile byla jen umazaná od zaschlé krve jako by se polila vínem, přesto bylo něco špatně. Pánská košile byla mokrá a zcela průhledná.

Jak si toho mohla nevšimnout? Bylo to tak od chvíle, co ji vytáhl z vody? To bylo tak trapné! Zastyděla se až po kořínky vlasů, které se pomalu vysoušely mírným vánkem.

Dala si ruce přes sebe křížem, jako by jí byla zima a odvrátila tak od sebe nechtěnou Azullovu pozornost, ne že by si ji i potom neprohlížel.

„Už tam budeme,“ upozornil ji kraken, když se vyšplhali na kopec a jeho ruka ukazovala k velké skále nebo spíše útesu před nimi. „Tam dole je vstup do jeskyně, odtud není vidět, ale kdysi tam rybáři schovávali své lodě, než se vydávali lovit ryby na moře. Velká loď by se tam nevešla, jen několik menších člunů.“

„Hm…“ přisvědčila neurčitě Hyppolita. Za chvíli sestoupili na pláž plné nechutných chaluh a začali se brodit do sluje.

„Začíná příliv, musíme si pospíšit,“ upozornil Azull. Voda Hyppolitě sahala po kotníky, a jak se s dalším novým krokem míchala s tmavým pískem, vytvářela tak nevzhledné bahno. Pokud tam žádný průchod nebude a chce ji tam zatáhnout, aby ji tam spořádal, bude mít lehkou práci, protože mu jídlo přijde až do hnízda. Na tuto alternativu Hyppolita raději nemyslela, musela věřit, že má Azull dobré úmysly a říká pravdu. Neměla důvěru věřit někomu, kdo vypadal jako z Hádovy říše, ale jakou měla možnost?

Nestvůrný průvodce ji vedl dovnitř, vnitřek té sluje byl opravdu rozlehlý, bylo tam dřevěné molo, které podpíraly staré kůly, z toho mohla odhadnout, kam až se voda při přílivu vyšplhala. Vzadu na kamenném podloží stály dávno opuštěné stavby či spíše chýše s rákosovými střechami, které mohly kdysi sloužit jako úschovna náčiní a rybářského vybavení. K ničemu takovému ji Azull nevedl, spíše ji doprovázel těmi pozůstatky civilizace k jedné ze stěn, ve které byly vraženy kovové háky a na nich visely kulaté uzavřené lampy, ne s olejem ten by poznala, ale podivnou tekutinou, která vydávala éterické modré světlo, které se mihotalo na kamenech. Ta prapodivná záře dodávala Azullově kůži nadpozemský lesk a zvýraznila jeho fialové přísavky z dolní části chapadel.

„Jeskyně má několik vchodů, na východ odtud bys došla do opuštěného města nebo spíše teď už jsou z něho jen zříceniny. Není tam už nic zajímavého, ale mohl bych tě tam později vzít,“ nabídl se, když ji vedl vzhůru po strmé cestě, než spolu skončili v domě? Ten přechod byl tak překvapivý, že Hyppolita nevěřila svým očím. Uprostřed skály, kde byla jeskynní dutina, byl skutečně dům, který zatím jako jediný vypadal hojně obývaný a přetékal barvami. Někdo si dal tu práci a obložil ten prostor dřevem nebo rohožemi, dost možná tu bylo i několik místností. Nijak by to nerozeznala od jakéhokoliv jiného domu v Santa Domingu tedy po té vnitřní stránce, z venku to byla prostě skála.

Jakmile Azull odhrnul rukou tenký orientální závěs z korálků, udeřila ji do nosu ne vůně ryb nebo hniloby, ale jakási vůně, která se podobala kadidlu z kostela.

„Vítej v domě mé matky,“ řekl kraken a vedl ji do prostoru s kamny v rohu a krbem, ve kterém byl hák se zavěšeným kotlíkem, něco se tam rozhodně vařilo, protože tam stoupala pára do díry ve stropě.

Byl tam také stůl plný věcí, knihy na policích, skleněné lahve a bedny na zemi, nějaký ten sud u stěny, různorodé dekorace, které visely tu a tam. Tkaná tapisérie s aztéckými symboly, zvláště zlatá soška Buddhy z orientu dodávala místu na útulnosti. Dokonce na jedné ze stěn byl připevněn kus sítě z velké lodi a tam byly přivázané ryby a sušily se. Bylo tam tolik věcí, že rudovláska nedokázala všechny pojmout a věnovat jim pohled. Různorodé věci rozmanitých kultur, které byly jistě léta sbírány ze všemožných zdrojů, které trojúhelník poskytl. Jedno se však muselo nechat, toto místo bylo oproti té pustině venku alespoň normální.

Hyppolitu dojalo, že našla kousek lidskosti mezi chaosem, něco, co připomínalo domov, obydlenou část, jež byla normální a barevná nejen depresivně šedá a černá. I zde nejen dole v jeskyni byly různě rozmístěné závěsné sklenice s tou podivnou modrou kapalinou, která svítila, ale zlatavé světlo z krbu dávalo věcem hřejivý nádech žluté, a ne chladně modré.

„Matko, přivedl jsem…“ začal Azull, ale byl vzápětí přerušen.

„Váženého hosta, můj drahý synu. Vidím,“ jako na zavolání se na protější straně odsunul další závěs a do světla vešla štíhlá ženská postava a s úsměvem jim šla naproti.

První, čeho si Hyppolita všimla, bylo, že ta osoba nevydávala žádný zvuk a našlapovala jako tanečnice, protože byla bosa a kroky tlumil ošoupaný perský koberec s vybledlými barvami. Šaty v barvě broskví měla léty použité, ale čisté a nepotrhané, jen už trochu vybledly. To, co bylo zarážející, byla její krása. Žena před ní byla více než pohledná, políbená jakýmsi temným kouzlem. Měla bledou jemnou pleť jako Azull, oba měli špičatou výraznou bradu a pronikavé modré oči jiskřící energií. Jejich společná podoba byla zjevná na první pohled s tím rozdílem, že majitelka jeskynního domu měla vlasy dlouhé a tmavé jako ebenové dřevo a neměla s chobotnicí nic společného, na první pohled byla člověk stejně jako Hyppolita.

„Věřím, že Azull v tobě musel vidět něco jedinečného, nikdy sem nikoho jiného nepřivedl. Dovol, abych se ti představila, jmenuji se Ursella a jsem tvou hostitelkou jak vidno, můžeš se tu chovat jako doma, můj příbytek je ti otevřen a můžeš v něm zůstat, jak dlouho budeš chtít.“

Ursella se stále usmívala jako by neuměla nic jiného, na tom, jak kouzelně dokázala vytvořit úsměv, bylo něco nadpozemského. Pro Hyppolitu byla tajemnou záhadou, jak někdo mohl vypadat tak půvabně, a přitom být ve středním věku, vždyť ta žena neměla jedinou vrásku, pihu, žádný sebemenší nedostatek. Člověk by předpokládal, že z neštěstí ocitnou se a žít tady v té pustině by předčasně zestárla, ale spíše jako by tomu bylo naopak. Něco na ní bylo zvláštní, to, jak se ladně pohybovala, jak hýbala prsty, všechno přitahovalo pozornost a nutilo sledujícího uvěřit všemu, co říká jako by nějaký klam, blud.

„Musela jsi urazit dlouhou nelehkou cestu, nemám pravdu? Ztracená, nebohá duše,“ mluvila na ni Ursella jako na dívku, která se ztratila v davu lidí. Hyppolitu to nutilo cítit se zranitelně, a to právě teď nepotřebovala.

„Jak se jmenuješ? Prozradíš mi své jméno?“

„Já… jsem…“ Hyppolitě náhle došla slova a jako by jí ztěžkly nohy úlevou, že je konečně mezi lidmi, a ne sama na pustém ostrově na neznámém místě. Cítila, jak se třese, a jak se snaží ovládnout náhlou paniku a srdcervoucí smutek. Všechno se to v ní nahromadilo a hrozilo, že vybuchne v hysterii, že se zhroutí v slzách.

„To je v pořádku, chudinko malá, určitě jsi zažila hodně špatného,“ podívala se Ursella na její mužskou košili potřísněnou zaschlou krví, i tak udělala dva kroky dopředu a objala Hyppolitu kolem ramen jako dlouho ztracenou sestru. Prsty jí konejšivě hladila po zádech, když ji tiskla k sobě jako plaché zvíře.

„Tady jsi v dobrých rukou,“ utěšovala ji.

Hyppolita se nehýbala, tiše plakala se zavřenýma očima vděčná i za cizí dotek. V tu chvíli jí bylo jedno, kde je nebo s kým je. Jediné, co chtěla, bylo pochopení.

„Všechno bude v pořádku, ale musíme ti najít něco na sebe, takhle nemůžeš zůstat, tvé oblečení je špinavé a k ženě se nehodí, navíc jsi celá zmrzlá a mokrá. Azulle, nech nás prosím o samotě,“ podívala se Ursella výmluvně na svého syna a ač to bylo s podivem, neskutečně tiše se vydal ke dveřím, jen šoupání chapadel o koberec Hyppolitu probudilo z apatie jako by ji neviditelná síla píchla jehlou. Dostala se z ženiných paží a se zoufalým výrazem se otočila ke krakenovi a chytila ho pevně za ruku, když se k němu rozeběhla.

„Uděláš, cos mi slíbil, prosím? Podíváš se tam? Podíváš se po Tiché Marii, a jestli někdo nepřežil?“ žadonila, a držela Azullovu ruku, jako by na tom závisel její život, vůbec jí nevadilo, že se krakenova chapadla kolem ní vznášela jako mořská pěna.

„Můj drahý syn jistě udělá, co slíbil, nemám pravdu? Teď ho nech jít, potřebuješ si odpočinout,“ na rameno Hyppolitě dopadla jemná ženská ruka, ale hlas byl tentokrát autoritativní, a ne tak sladký jako předtím, skoro jako by ji nutil krakena pustit a skutečně se tak stalo, prsty jí sklouzly po jeho hladké kůži jako by ani nebyly v ten moment její. Sledovala, jak Azull přikývl, otočil se a zmizel v průchodu za kanárkově žlutým závěsem.

„Pojď, dítě, najdeme něco, co by ti slušelo,“ žena znovu zapředla hovor a nasměrovala svého hosta do zadní části jiné místnosti, kde byly dámské marnivosti. Na jedné straně trčel u stěny starý toaletní stolek s oloupanou bílou barvou a v něm v rámu vsazené barokní zrcadlo s ozdobným okrajem. Povrch měl několik prasklin a zubatý kus nahoře chyběl. Kolem stolku stálo pár dřevěných truhlic, některé otevřené jiné zavřené, na jednu ji Ursella posadila a začala se přehrabávat ve věcech jako by byla stále s něčím nespokojená.

„Ještě jsi mi neřekla, jak ti mám říkat.“

„Omlouvám se, jmenuji se Hyppolita,“ utřela si oči do rukávu a cítila, jak ji tam škrábe písek zachycený na látce, cítila se špinavá a opotřebovaná.

„To je Řecké jméno, ale podle přízvuku musíš být Angličanka, ale ne rodilá, že?“ nadchnula se Ursella a vyčlenila jedny šaty na stranu a hledala dál, „musíš být silná, děvče, na tomto prokletém místě budeš potřebovat všechen důvtip, abys přežila. Měla jsi velké štěstí, není mnoho těch, kdo se dokázali zachránit. Oceán je krutý, mrtvá těla vyvrhne na pláž, ale většina z nich skončí na dně, a pak tu z nich po čase najdeme jen holé kosti.“

Hyppolita se otřásla nad ženiným chladnokrevným konstatováním, ale mlčela, poposedla si na truhle a pomyslela na Lesara. Z toho, co si matně pamatovala kromě strašné bolesti, bylo, že než ji stožár smetl přes palubu, viděla ho zaútočit na toho proradného piráta a jedním silným úderem ho mečem srazit k zemi…

Možná přežil, možná…

„Proč jsi na sobě vlastně měla mužské šaty? Potřebovala jsi někam odcestovat a neměla peníze? Převlékla ses za muže nebo tě věznili piráti?“ vyptávala se hostitelka.

„Na místě, kde jsem žila, jsem už nikoho neměla a samotná žena mívá problémy se uživit, musela jsem utéct a narazila jsem na loď Španělského námořnictva v přístavu. Schovala jsem se tam v noci a předstírala, že jsem voják, ale…“

„Někdo tě objevil, muži na tohle mají nos,“ přisvědčila Ursella, „vycítí ženu všude jako psi.“

„Zavřeli mě pod zámek, v dalším přístavu jsem měla být odvedena na úřad a souzena za provinění být černým pasažérem.“

„Pak by ses měla radovat, že ses dostala pryč a ne brečet, holka.“

„Ne všichni se ke mně chovali špatně, někdo byl ochotný se za mě postavit a nabídnout mi pomoc, ale teď už je nejspíše… mrtví,“ namítla Hyppolita a ta slova se jí lámala na jazyku, jak je spolkla skrze potlačované vzlyky. Pořád tomu nechtěla věřit.

„Hm, tvůj milenec?“

„Cože? Ne. Bože, ne. Lesaro byl slušný muž svého slova. Mezi námi nebylo nic tělesného,“ pospíšila si s odpovědí, ale do mysli se jí vtiskl obrázek ne prvního důstojníka, ale kapitána Salazara. Skoro ji to samotnou vyděsilo, vždyť k tomu muži cítila jen pohrdání, myslet na něho romantickým způsobem bylo nepřípustné.

„Chápu a věřím ti, ale není nic špatného hledat útěchu v cizím náručí,“ hostitelka se narovnala a pokynula Hyppolitě, aby vstala.

„Tyhle budou přímo pro tebe, mají barvu jako tvé vlasy. Pomohu ti je obléknout.“

Ursella se ujala role matky, která nikdy neměla dceru, o kterou by se starala a začala ji svlékat. Jakmile bílá pánská košile spadla na zem k jejich nohám, starší ženu něco zaujalo.

„Co je to? To je bodná rána?“ Ursella hleděla na Hyppolitina záda, kde byla znatelná jizva vedle lopatky. Pomalu ji obešla, a i když se host snažil zakrýt svou nahotu, Urselly oči byly zaměřeny na ránu, která protínala tělo skrz na skrz.

„Chudinko, takže jsi prokletá,“ povzdechla si smutně a lítostivě zároveň.

„P… prokletá?“ vyděsila se Hyppolita, něco takového ji na pláži nenapadlo, ale teď když to slyšela, se to zdálo očividné ba co víc, do očí bijící.

„Myslíš si, že s takovou ránou bys chodila a dýchala? Dokonce nemáš ani bolesti, tedy kromě té duševní. Lidé umírají i na menší věci, než je tohle.“

„Takže, jsem… mrtvá?“ svraštila Hyppolita nechápavě obočí, jak se to snažila pochopit.

„Ano i ne,“ naklonila Ursella hlavu na jednu a hned na druhou stranu jako by ji to zjištění nijak nepřekvapilo. „Žiješ, a přitom jsi mrtvá, mé dítě. To je holý fakt. Nejde proti tomu vzdorovat jen to přijmout, a čím dříve to pochopíš, tím to bude snadnější. Možná ti to teď nedává smysl, ale já jsem za ta léta zde viděla prazvláštní věci, které se vymykají zdravému rozumu. Viděla jsem mluvit hlavu bez těla nebo sem na skalní římsu létá papoušek, ze kterého jsou jen pouhé kosti. Život a smrt jsou tu různě propojeny, protože tam někde v nás je stále duše, která nechce odejít do podsvětí a lpí na tomto světě.“

Hyppolita svlékla boty i kalhoty a hostitelka jí pomohla do šněrovačky, která stáhla její tělo, aby vynikly všechny ženské křivky. S hrůzou si Hyppolita uvědomila, že si už na tento mučící nástroj pomalu, a tak lehce odvykla, že to teď bylo nepohodlné. Než se nadála a vstřebala všechny nové dosavadní informace, byla oblečena do dlouhých jednoduchých tmavě červených šatů s drobnými bílými kvítky. Sama by řekla, že vypadá jako krvavá bohyně, ale Ursella byla s výběrem více než spokojena. Podle úsměvu na ženiných rtech skoro, jako by pro ni nebyla nic víc než panenka na hraní.

„Dokonalé,“ ohodnotila svůj výběr Ursella, „a teď pojď, vysvětlím ti některé věci, drahá, a uvařím ti něco, po čem si dobře odpočineš.“ 

Hyppolita v tichosti, jak nad vším přemýšlela, ženu následovala jako duch, byla usazena u nízkého orientálního stolku na zemi a před ní byl postaven porcelánový hrníček zdobený růžovými kvítky, který by se spíše hodil do salonu nějaké aristokratické rodiny.

Paní domu se elegantně posadila na polštář naproti ní a uhladila si růžovou sukni, než se na ni podívala očima, které viděly až do duše tím nepříjemným způsobem, skoro jako by o vás věděly všechno. Hyppolita se pojednou cítila nejistě, ta náklonnost a vděčnost udělala místo opatrnosti, vlastně tu ženu před sebou neznala, netušila, kdo to je, i když ji přivítala ve svém jeskynním domě s otevřenou náručí, ale chovala by se tak k někomu jinému, kdyby ho Azull nepřivedl? Mohla by ji považovat za vetřelce a nepřítele? Proč měla tak najednou rozporuplné pocity?

„Co to znamená, když jsi říkala, že jsem prokletá, vždyť dýchám, necítím bolest a nekrvácím. Mluvím tu s tebou a necítím se jako mrtvola,“ namítla Hyppolita a Ursella se sladce usmála jako by jizva v srdci byla jen kosmetický nedostatek.

„Ta rána uprostřed hrudníku mluví za vše, nebyla bys první ani poslední, kdo by tomu nevěřil, ale viděla jsi to v zrcadle sama, jaký jiný důkaz potřebuješ?“

„Takže kdybych si uřízla hlavu, nic se mi nestane?“ zvolala Hyppolita nevěřícně a druhá žena se zasmála jako by si právě vyměňovaly chutné recepty na vaření a mávla rukou.

„Záleží na tom, jakou kletbu v sobě nosíš, dítě.“

Hyppolita se zatvářila zmateně, „nerozumím, Ursello.“

„Řekněme to tak, že si tě vybral Ďáblův trojúhelník z nějakého důvodu, lidé tady mají různé pohnutky. Můžeš si myslet, že to prokletí ti zachránilo život nebo naopak, že je to trest za nějaké provinění. Nebo za něho vůbec nemůžeš ty ale někdo jiný.“

„Takže jsem opravdu prokletá,“ zamumlala Hyppolita sama k sobě rezignovaně a objala prsty porcelánový šálek, nechápala, jak je to možné, jak mohla být mrtvá a přitom nebýt? Přeci cítila teplo z krbu, vnímala vůně kadidla a soli, a dokonce cítila i teplo na bříšcích prstů z horkého šálku. Její mysl odmítala to, co viděly oči.

„Čím dříve to pochopíš a přijmeš, tím lépe pro tebe, jinak se z toho zblázníš a budeš bloudit po ostrově jako smyslů zbavená.“

„A co ty?“

„Já?“ usmála se Ursella líbezně, „já jsem prokletá tím, že nemohu opustit toto místo ostatně jako nikdo tady. Žádný z nechtěných obyvatelů se nedostane z Ďáblova trojúhelníku, to je Posejdonova kletba. Všichni jsme tu uvízli bez možnosti návratu."

„To je strašné,“ polkla Hyppolita a cítila frustraci z toho, jak je to nespravedlivé.

„Ano, já a můj milovaný syn jsme tu nejdéle spolu s ostatními nelidskými stvořeními, které doufej, nikdy nepotkáš.“

„Nikdy jsem nikoho jako Azull neviděla… je zvláštní…“ obrátily se Hyppolitiny myšlenky ke krakenovi. Když byla malá, otec jí vyprávěl různé příběhy, jedna z nich popisovala obrovskou zlou chobotnici, která dokázala chapadly stáhnout pod vodu jakýkoliv kolos a rozdrtit celé lodě, tak si představovala krakena, ale Azull ten obrázek popíral.

„Ani já nejsem obyčejná, dítě, možná vypadám všedně, ale vzhled může velice klamat, nic tu není takové, jak se zdá,“ Ursella vzala misku s vodou opodál a polila si ruku. Ta se Hyppolitě přímo před očima začala měnit, nejprve se stala zvláštně lesklou a objevily se malé perleťové šupinky, mezi štíhlými prsty se vytvořily modré plavací blány a růžové nehty se protáhly na tmavé špičaté drápy. Proměna skončila nad zápěstím, kam už voda nedosáhla.

„Vidíš? I já mám pár tajemství stejně jako ty, Hyppolito. Věděla jsem, kdo jsi, dlouho předtím, než ses tu objevila. Mám dar vědění.“

Hyppolita se na svou hostitelku zamračila, že ji celou dobu klamala.

„Proč jsi tedy chtěla vědět, kdo jsem, když už jsi to věděla?“ dožadovala se odpovědi.

„Abych věděla, zda nebudeš lhát, a zda se ti dá věřit, drahá,“ odůvodnila své počínání Ursella.

„Pokud víš, kdo jsem, kdo jsi tedy ty?“ kývla hlavou Hyppolita k podivné ruce, která jak usychala, měnila se zpátky do lidské podoby.

„Věděla jsem, že se zeptáš, já jsem to, čemu námořníci říkají siréna. Siréna, která se zamilovala do prince na tomto ostrově a za to stihl celé toto místo velký trest od samotného vládce moře a mého otce. Tragická náhoda, že? Romantický příběh se špatným koncem, ale teď není chvíle na takové dlouhé vyprávění,“ zasmála se ironicky, „vidím na tobě, jak jsi rozrušená novými událostmi a únava z tebe skoro sálá. Vypij můj lék a bude ti lépe. Prosím. Mě můžeš věřit.“

Hyppolita vdechovala výpary toho podivného nápoje, který voněl jako čerstvé lesní ovoce, což byla záhada, kde by se tu něco takového vzalo. Cestou sem s Azullem neviděla žádný les, natož nějaké plody k jídlu. Vonělo to však božsky, a pokud jí to mělo uklidnit… co by se jí asi tak mohlo stát, pokud by to byl jed, jak by jí to mohlo ještě více uškodit, když už je podle všeho mrtvá?

Pozvedla tady porcelán a trochu upila. Chuť byla ještě lepší než samotná vůně, dokonce labužnicky zasténala. Sama se ještě nerozhodla, zda té siréně má věřit nebo ne, stejně jako jejímu synovi, ale jako jediná, jí tady nabídla útočiště. Byla by hloupá, kdyby odmítla jakoukoliv pomoc.

„Doufám, že je mé tajemství u tebe v bezpečí, dítě.“

„Ano… ano, je…“ zívla Hyppolita a cítila, jak se jí klíží oči.

„To ráda slyším,“ sledovala Ursella s vypočítavým úsměvem, jak se její host choulí víc a víc, dokud nespí na stole s rukama pod hlavou.

Nová kniha, nové tváře. Začínáme se pozvolna nořit do temnějších vod. Okolnosti nejsou pro Hyppolitu právě povzbudivé, myslí si, že Tichá Marie klesla ke dnu a nemá moc nadějí na to, že by někdo přežil, na druhou stranu nemusí sama bloudit po ostrově a hledat co k jídlu nebo kde složit hlavu. Řekla bych štěstí v neštěstí, že ji našel a „zachránil“ zrovna Azull ale pozor, možná je to zvědavý tvor, ale rozhodně je nebezpečný a má sílu několika mužů. Jak sám řekl, jeho druh je agresivní, což se nám potvrdí později.

I jeho matka má svá tajemství.

 

Tento zajímavý nápad mě trknul, když jsem si vzpomněla na Malou mořskou vílu od Disneyho. Uršula byla předlohou Urzelly a Azulla jsem si vypůjčila z jedné Japonské hry vizuálem. Všechny, kterým se tento nápad nelíbí, se předem omlouvám.

Kapitola 25.

Pouto, krev a dřevo

Vinc stopoval už různé druhy neřádů. Pašeráky, vojáky cizích mocností, dokonce i vlastní druh, ale nemrtvé? Tohle byla novinka. Ovšem oproti ostatním jmenovaným měla tahle chátra jednu nepopiratelnou výhodu. Rozhodně se nesnažili zamaskovat svoji přítomnost. Hluboké rýhy v písku, které zanechávaly svými pahýly, jasně značily, kudy se upíraly jejich kroky a nejen jejich. Tu a tam se dal dokonce nalézt nějaký jejich pozůstatek, který ztratili. Co však Vince znepokojovalo, byly občasné krvavé stopy. Nebyl si jist, zdali z nemrtvých mohlo vůbec něco krvácet. Jediné možné vysvětlení se tak nabízelo, že krev patřila někomu z posádky. Tyto temné myšlenky ho hnaly vpřed a pronásledování piráta zavedlo do míst, která nejvíce připomínala lodní odpočívadla. Páchnoucí mělčina, kde ležely snad stovky lodních vraků. Bylo více než jasné, že zde nebyl prvním ztroskotancem.
Lodní hřbitov se mu s obtížemi podařilo překonat, ale klidná cesta Vince dál rozhodně nečekala. Pirátovi nohy sice spočinuly na něčem, co konečně připomínalo pevninu, po celém obzoru se ale táhl jen zmar a šeď. Suchá vyprahlá zem v barvě sopečného popela bez jediného náznaku vegetace. Dokonce i písek měl takto pochmurnou barvu. To vše ještě dokreslovalo matné nažloutlé světlo bez žádného zjevného zdroje. Jako kdyby nevycházelo odnikud, a prostě se jen potulovalo tímto temným krajem.
V přístavních krčmách Vinc slýchal povídačky o místech věčného zatracení, a i když na něco takového nikdy nevěřil, tohle místo se jim zatraceně podobalo.
Obezřetně dál sledoval stopy a snažil se postupovat co možná nejopatrněji. Rozhodně netoužil po přímém setkání s další užvaněnou mrtvolou, natož s těmi, kteří drželi jeho druhy ve zbrani. Trvalo tak několik hodin, než se někam posunul, i když na něho to působilo jako věčnost, než v okolí zaznamenal první změny. Kopcovitý terén se táhl, kam až oči dohlédly, ale stop v písku s každým dalším krokem přibývalo. Dokonce se zdálo, že se táhnou z různých směrů a všechny mířily do jediného místa.
Vincův cíl se blížil, to bylo jisté, jen se modlil, aby už nebylo pozdě. Přelézal tak další nánosy černého písku, který se mu dostával nepříjemně do bot a nabaloval na podrážky. Po dalším kopci však rychle klesl k zemi.
Vinc čekal jen další obzor plný zármutku, jenže před ním se najednou rozkládala planina plná děr, která přecházela ve skalnaté pohoří. Co více, v každé z děr vřela voda a připomínala gejzíry, připravené každým okamžikem vybuchnout. Co mu ale dělalo nejvíce vrásek na duši, byly temné postavy kolébající se v dáli. Byly jich desítky možná stovky a tvořily dokonalý zástup, který mířil ke skalnatým výběžkům. Nemrtví. Někteří dokonce v lepším stavu, než byl nešťastník, se kterým se setkal u lodi. Mnozí na sobě měli ještě dostatek masa, že z dálky připomínali téměř normální lidské bytosti.
Prozrazovala je pouze jejich kolébavá chůze a mrtvolná barva. Co bylo ale důležitější, prosvítala mezi nimi i jiná, mnohem živější těla. Chtělo to trochu zaostřit, ale s jistotou rozeznával odstíny lidské kůže. Té skutečné, živé. Ano. Tohle byli moji hoši, moje posádka. Zachvátila Vince vlna radosti. Ještě nebylo pozdě! Tedy snad, celý tento průvod mířil ke skaliskům, kde zřejmě měli nějaké sídlo. A ať už se tam nacházelo cokoliv, rozhodně neměl v úmyslu, nechat je jejich cestu dokončit. Jestli jim chtěl nějak pomoci, musel si opravdu pospíšit a něco vymyslet.
Vinc se přehoupl přes kopec a tiše sjel po jeho okraji. Plížil se opatrně kolem a využíval veškeré terénní nerovnosti, aby se skryl a co nejvíce snížil náskok skupiny, jenže nemrtví nejevili nejmenší zájem o cokoliv jiného, krom své kořisti. Možná by stačilo, prostě se za nimi rozeběhnout. To však pirát nehodlal riskovat.
Celý zástup se mu tak podařilo dostihnout jen pár metrů před skalní průrvou, která zřejmě plnila funkci vstupní brány. Nebylo času nazbyt, využil tedy menší kamenný výstupek jako kryt a sledoval pohyb zástupu. Nemrtví se pohupovali ze strany na stranu a drželi mezi sebou členy jeho posádky.
Na spoustě z nich byly patrné stopy boje, otlučení, špinaví, unavení a někteří se sotva jen drželi na nohou. V očích se jim zrcadlil strach a beznaděj, tak jen mlčky drželi pomalé tempo. Připomínali spíše zkrocené stádo koní než hrdé piráty. Vinc ale moc dobře věděl, jak málo stačí, aby se opět probudil jejich bojový duch. Naděje dokázala zvrátit nejednu ztracenou bitvu.
Mladý první důstojník pevně sevřel jílec své šavle a prohlédl si zrezlé ostří.
„Bude to muset stačit,“ povzdechl si. Zneschopnit co možná nejvíce nemrtvých a vyvolat takový zmatek, aby se ostatní zapojili do boje, to byl plán. Nic moc, ale nemohl dopustit, aby je ty obludy odvedly… kdo ví kam, možná do podzemí.
„Teď nebo nikdy,“ dodal si Vinc odvahy, udělat naprostou šílenost. Už vyskakoval ze svého úkrytu, ale jeden z gejzírů mezi jím a nemrtvou hordou najednou hlasitě explodoval. Vinc s leknutím opět zapadl za výběžek a sledoval, jak do vzduchu vyletěla masa vody a snášela se na zem v podobě drobných kapiček. Jakmile se všechna pára rozplynula, něco přeci jen zůstalo. Něco, z čeho mu zůstával rozum stát...
Na hladině gejzíru najednou stála nějaká postava. Nikdo netušil, kdy přesně se tam objevila, ale najednou tam prostě stála jako zjevení, jako kdyby ten prudký vodní sloup snad stvořila. A aby záhad nebylo dost, tentokrát se nejednalo o nemrtvého nebo cokoliv stejně odpudivého. Byla to žena. Žena velmi ladných křivek, bělostné kůže a uhlově černých vlasů spadajících až na záda. Oděná do stejně temných šatů, na kterých ale nebyla jediná známka vlhkosti. Taková dávka vody by skoro potopila loď, ale na té osobě neulpěla ani slza. Vinc ten zjev nechápal a zároveň pocítil i trochu zklamání. Promočená látka by dozajista vykreslila nespočet úžasných detailů jejího těla a tím piráti nikdy nepohrdli.
Vincova mysl byla tak zaměstnána novým překvapivým objevem, že skoro zapomněl na hordu nemrtvých. Počkat, ty stvůry teď stály jen pár metrů od neznámé krásky a jako jeden muž všichni najednou zastavili. Ucítili snad novou oběť?
Pirátovo chrabré srdce bilo na poplach, bránit nebohou ženu před těmi netvory a okamžitě přispěchat na pomoc pro něho nebylo cizí, zvláště, kdyby si potom uzurpoval její náklonnost pro sebe. Instinkt mu však radil vyčkávat. Ženy obvykle přitahovaly problémy a kolikrát se v nich ukrývalo více zla než blech v Londýně.
Kdo byla tato podivná kráska? Nevypadala jako nějaká bloudící chudinka, jejíž loď najela na útesy, a co více, když ani voda nedokázala odhalit její půvaby. Tady bylo něco nepřirozeného, to mu říkal jeho nos, a jak zjistil, měl pravdu.
Nemrtví se před ženiným zrakem začali naopak klanět. Ano, přesně tak, nejen, že celý průvod zastavil, několik stvůr ho navíc opustilo a před ženou ohnulo své kostnaté hřbety. Tohle bude obzvláště nebezpečná partie, říkal si Vinc v duchu. Pro takové potvory měl vždy slabost.
„Paaaní,“ zachroptěla nejmohutnější z klanících se oblud, aby vzdala přízeň.
„Pochytali jste je? Jsou živí nebo poskvrnění?“ ihned spustila žena tónem tak ostrým, že by přesekl kámen a rozdrtil ho na prach.
„Živí, plní teplé tepající krve, chutného masa a…“ sípalo tělo, ale jeho paní ho nehodlala více pustit ke slovu, jako by ji bezduché žvásty nijak nezajímaly. Rázně zvedla ruku na znamení ticha jako bohyně před smrtelníky.
„Všechny odvést do cel, oddělit slabé kusy a postarat se, aby jich pošlo co nejméně,“ střílela jeden rozkaz za druhým.
S každým slovem Vinci přejížděl mráz po zádech. Rozhodně se mu nelíbilo, že někdo rozhoduje o osudu jeho lidí jako by to byla zvířata. I tak ale nehodlal zjišťovat, jaký osud čekal na ty „silné kusy,“ a co teprve na ty slabé.
Nemrtví přisluhovači mezitím jen pokorně poslouchali.
„Vše jasné?“ vyštěkla žena na své zkřehlé sluhy. Tentokrát ale nikdo neodpovídal a mrtvoly jen tiše chroptěly jako by jim docházel vzduch. Po chvíli se jeden postavil, ten jediný, který předtím podával hlášení. Napřímil se a svými zapadlými očními důlky pozoroval svou paní.
„A naše odměna?“ hlasitě zachrčel.
Žena se zhluboka nadechla, nadmula hruď a její oči zaplály žlutým plamenem jako jádro slunce. „Až bude o všechny postaráno, zbytky jsou vaše,“ pronesla tentokrát s nezájmem. Byl to ale přesně ten pověstný klid před bouří. Takový, který ale nemrtvý nedokázal prohlédnout, a ještě jednou se rozhodl narušit koloběh událostí a tlačit své štěstí. Přes práh ženiny trpělivosti.
„Ne, dohoda byla dovést, ne ustájit. To až pak… chrrr,“ další zvuky už byly ztraceny v ozvěně praskajících kostí. Žena se ve vteřině objevila u nemrtvého a svojí malou rukou doslova rozdrtila jeho lebku jako by to byly kovářské kleště. Zbylé ostatky se následně skácely k zemi, kde se rozpadly a smísily se s temným pískem. Ostatní nemrtví jen bezduše stály a nevěnovaly smrti svého druha žádnou pozornost. Žena ovšem pokračovala.
„Ty,“ ukázala na dalšího z klečících sluhů. „Vstaň, tobě je teď dáno právo mluvit.“
O něco menší nemrtvá ohavnost se postavila na vrzající kolena a upřela zrak na svou paní, nebo spíše prázdný oční důlek. Tahle věc měla stále jedno pohyblivé oko, ale zato jí chyběla část ruky a v čelisti se zubila velká díra. To jí ovšem nebránilo v odpovědi.
„Děkuji,“ sklonil pokorně hlavu jako by mu sama darovala jazyk.
„A vy,“ zaměřila žena svou pozornost na zbytek davu. „Chci jednu oběť. Tu, která se sotva drží na nohách, hned!“ zakřičela a její hlas se nesl temnou krajinou. Tentokrát o sobě dali vědět i chycení piráti. Davem se ozývaly nářky, a dokonce i tlumené nadávky. Neklid byl ale stejně rychle potlačen a jeden z pirátů byl z toho chumlu těl doslova vyhozen vpřed. Do písku zabořil kolena mladý chlapec.
Vinc ihned poznával toho klučíka. Byl to mladý plavčík, kterého on sám našel v jedné zapadlé krčmě, když se ho snažil obrat. Chlapec plný života, vždy veselé nálady a s šikovnými prsty. Teď se z něho stala v bolestech se svíjející hromádka neštěstí. Od kotníku až k patě měl rozseknutou nohu a jeho rána nebyla ani vyčištěna, natož ošetřena. Kroutil se bolestí, kulhal a oči upíral k ženě stojící před ním.
„Pomoc,“ natahoval v zoufalství ruku s olámanými nehty, snad aby se jí ho zželelo. Žena poprvé od jejího zjevení projevila trochu lidskosti. Naklonila se k nebožákovi a jemně uchopila jeho dlaň. Opatrovnicky ji pohladila a zadívala se do chlapcových slzami podlitých očí.
„Neměj strach, tvé utrpění brzy skončí,“ usmála se na něj. Nebyl to ale úsměv dávající naději. Tenhle byl děsivý, temný a značil přesný opak. Chlapec začal z ničeho nic křičet a jeho ruka zaplála zeleným světlem. Bolestivý křik rostl a ruku v ruce s ním doslova sílila i intenzita záře. Osvětlovala klukovu kůži, na které se začínaly objevovat drobné praskliny. Žena si ovšem celou scénu náležitě užívala a bylo více než zřejmé, že právě ona je strůjcem veškerého utrpění. Lačně držela jeho paži, ze které vysávala zbytky chlapcova mladého života své oběti. Nechtěla ho ale pro sebe. Zlověstně se podívala zpět na nově vyvoleného nemrtvého vůdce a pozvedla k němu svůj prst. Stejně zelený záblesk vyšlehl z jejího ukazováčku a zprudka udeřil do oživlé mrtvoly. Ta nejprve zasténala, ale nepříjemné chroptění pomalu přecházelo v něco, co připomínalo smích. Čím víc chlapec trpěl, tím více se nemrtvá věc projevovala. Jejich propojení však stále nekončilo. Na mrtvole se začínaly zhmotňovat nové kusy masa, a dokonce dorůstat části.
Chybějící pazoura se protáhla a nabrala ostrých obrysů a tvaru. Na tváři se zaleskly nové špičaté zuby, které zacelily díry a dodaly celé věci ještě odpornější ráz. Přes zbytek se pak jako vlna převalila nazelenalá hrubá kůže, která vše sjednotila jako pečeť. Výsledkem byl tvor, rozhodně stále nemrtvý, ovšem s novou dávkou síly, která z něho doslova sálala. Už ne netečně, ale se zájmem si prohlížel své změny a vražedně se usmíval, když se mu oko v důlku koulilo radostí.
Několikrát máchl svou nově naostřenou končetinou a následně ji nasměroval na své druhy.
„Dle rozkazu, pohyb, holoto!“ zahřměl na ostatní, aby si vyzkoušel i nově nabytý hluboký hlas. Poté se otočil ke své paní a chystal se na něco jako úklonu. Ta jen mávla rukou a věnovala odpudivý pohled tomu, co ještě před chvílí bylo mladým chlapcem. Dokonce i Vinc musel odvrátit zrak, takový osud si to dítě nezasloužilo. Modlil se, aby alespoň jeho duše spočinula na nějakém klidném místě, když jeho tělo potkal tak strašný osud, buď mu země lehká.
Žena následně netečně vstala a pozůstatkům mladíka už nevěnovala nejmenší pozornost. Zamířila směrem ke gejzíru, jako by se vůbec nic nestalo a opět se postavila na jeho hladinu. Naposledy ještě kývla na svého nově vyvoleného přisluhovače na znamení důvěry.
Zem kolem se trochu zatřásla a prostor znovu protnul vysoký vodní pilíř a najednou byl klid. Žena zmizela stejně bez varování, jako se objevila a nemrtví se bez jediného dalšího slova daly do plnění rozkazu.

************************************************************************************************************************

Kapitán Salazar dopadl do vody jako kámen a všechny svaly a údy jako by mu ztěžkly, že by mohly být ze železa. Bylo to vodou? Tou podivnou tmavou vodou, která ho teď obklopovala a namočila každý kousek kůže a oblečení? Dostala se všude, držela ho za údy jako přízračná řeka Styx, ve které plavaly mrtvé duše s tím rozdílem, že nikde kolem nebyly nehmotné duše v zeleném éterickém oparu a nenatahovaly se prosebně k hladině. Ne, místo duší to byly kusy dřeva lodě, která mu po celé roky byla oporou a dobře mu sloužila. Jeho loď, jeho pýcha, a ta se právě teď rozpadala kus po kusu. Prkna sténala nářkem rozkladu, dolehlo to k jeho uším i přes vodu stejně jako výbuchy nad hladinou. Oheň se šířil po palubě i v podpalubí a muži umírali. Muži, kteří na něm záviseli, věřili mu, měli ho za příklad. Všechno se zdálo ztraceno a obraz se mu před očima rozplýval, čím více klesal ke dnu. Oceán teď bude jeho hrobem.
Pár dalších žlutých a rudých skvrn na povrchu mu způsobilo dalších pár bodnutí u srdce. Vlastně… byl si jistý, že ta agónie, kterou zažíval, byla jakýmsi trestem, pokud by byl bůh milosrdný, ušetřil by ho utrpení už ve chvíli, kdy ho srazil přes palubu stěžeň. Měl tedy snad trpět?
S hrůzou si uvědomil, že vlastně necítí fyzickou bolest, mohl za to ten úder zezadu do temene? Nevěděl, byl si však jistý, že to, co cítí, je nenávist a ta ho sžírala mnohem víc než bolet srdce, hlavy nebo jiné končetiny. Pokud tohle jsou jeho poslední vzpomínky, pak proklíná všechny piráty ve všech mořích světa. Ta zloba kolovala celým jeho tělem tak silná, tak bouřlivá, že by pro pomstu udělal všechno.
Zaprodal by duši ďáblu a byl by jeho pravou rukou, jeho katem.
Ničeho dosud nelitoval, ale teď začal z představy, že nezardousí vlastníma rukama Jacka Sparrowa, chlapce, který ho poslal ke dnu svou vynalézavostí, frustrovaný.
Tohle nemohl být konec.
Kapitán Salazar zavřel oči, docházely mu síly i dech v plicích, proud krve se vlnil ve vodě unikající z jeho rány. Docházel mu čas a život na tomto světě. Věděl to, každý to věděl, když umíral a měl naposled vydechnout.
Armandovo těžké tělo kleslo na písečné dno, kupodivu voda nebyla tak hluboká, jak se domníval. Přinejhorším by se jeho žijící schránka mohla ještě nabodnout na nějaká ta skaliska, aby byl jeho pád o to tragičtější, ale ani toto mu nebylo dopřáno. Pod prsty, které pomalu klesly a otřely se o jemný písek, bylo něco mírumilovného. Dech už dávno došel a nebylo co vtáhnout do plic, a přesto neumíral. Život byl opravdu krutý.
Otevřel oči. Sloupec klikatící červené krve jako by ho spojoval s lodí jako pupeční šňůra novorozence s matkou.
V této poslední chvíli neměl Salazar na co vzpomínat, neměl ženu, stálou milenku, děti jen pověst. Bylo snad pozdě přiznat si, co vše si odepřel? Jeho vlastní mysl to však nechtěla přijmout, ba ani slyšet, on žil pro svou pomstu, byla jeho náplní, jeho denním chlebem, jeho cílem. Nemohl se jí vzdát, nemohl ji opustit, byla jako druhá kůže. Vše, co chtěl, bylo vykoupit život svého děda i svého otce a nechat zaplatit ty, od kterých všechno to zlo pocházelo.
Vztek v něm opět rostl, zatemňoval vše okolo, až mu připadalo, že kolem je naprostá tma. Ne ta utěšující, ale ta přízračná, nepřirozená, chladná. Po celém těle mu běhal mráz, až se mu chvěl i ten sebemenší sval, jeho tělo nejspíše spotřebovalo všechno teplo. Prsty zaryl do písku, jako by se snažil vyprostit z provazů, a přitom jej nic nedrželo, ale ten svíravý pocit…
Pak přišla bolest, ta nejhorší bolest, jakou kdy zažil. Měl pocit, jako by mu všechna krev v těle bublala jako kyselina, jako by mu maso někdo trhal z kostí a kůži opaloval nad plamenem. Za očima mu bodalo, kosti neznámá síla drtila na prach a na plíce pro změnu někdo šlapal. Nemohl se nadechnout, a když popadl dech a otevřel ústa, do hrdla se mu dostala voda, a přesto nějakým způsobem dýchal, jako by měl žábry. Netušil, co se to děje, to smrt, esa muerte byla taková?
Salazar zařval, ale ničemu to nepomohlo. Jak by člověk mohl bojovat s osudem? Armandovo vědomí se zaleklo, nikdy se smrti nebál, na bitevním poli šel jako první nepříteli tváří v tvář, ale před smrtí každý ohne hřbet a před bolestí a utrpením padne na kolena. Nějakým šestým smyslem věděl, že je tohle konec, nikdo nepřežije bodnutí do srdce, nechtěl se vzdát, nechtěl darovat nepříteli vítězství, a právě v ten moment se v něm něco změnilo, jako když se obrátí přesýpací hodiny. Jeden život skončil a začal jiný.
Qué es?
Salazarovo tělo se otřáslo, prohnulo v zádech jako by mělo prasknout, a pak všechno pominulo, tma se rozptýlila do stran jako závěs nad postelí, ale byl to jen tmavý písek, který kolem sebe všude vířil, když bojovat s neviditelnou rukou Chárona, která ho chtěla vytáhnout k sobě na loď a převést po řece mrtvých. Tato vidina byla však hned rozprášena.
Nyní viděl jasněji, všechno kolem v Ďáblově trojúhelníku mělo smutné barvy a vypadalo ponuře, tady dole u dna jako by nebyl ani proud. Nahoře byl vidět kýl Tiché Marie, ale všechno ostatní se rozpilo jako inkoustová skvrna. Kusy prken se snášely vedle něho dolů a zabodávaly se do dna spolu s různými věcmi, které vypadly z galeony.
Ale ten pocit… esa sensación se nedal s ničím jiným srovnat, bylo to jako nemoc uvnitř jeho hrudi, čekající, číhající a spalující.
Proč neumíral? Proč se cítil tak zvláštně, jinak? Jak to, že dýchá pod vodou a potřebuje vůbec dýchat? Měl spoustu otázek, ale odpovědi žádné. Záhady byly vítaným zpestřením všedních dnů, ale tady toužil vědět pravdu, bohužel se zde okolnosti neopíraly o logický základ. Pochyboval, že i sebelepší doktor by dokázal tuto anomálii vysvětlit.
Najednou nedaleko něho dopadlo do písku něco velkého a těžkého, vytvořilo to vlnu toho tmavého smetí, které ho zasypalo. Jakmile Salazar mávl rukou a nečistoty se rozptýlily jako hejno ryb, viděl, že pár metrů vedle něho je kotva. Někdo spustil kotvu dolů nebo se poškodilo jištění.
Armando namáhavě vstal, ve vodě se pohyboval pomalu a nejistě jako ve stavu beztíže, zprvu si nebyl žádné proměny vědom jen, že bylo něco jinak, špatně. Udělal pár kulhavých kroků, dokud se nedotkl silného kovu. Kotva sebou několikrát trhla a poposkočila, když se Tichá Marie pohnula tam, kam ji odstrčil náraz o skaliska. Kotva se nedala za nic zaháknout, a tak jen volně visela na řetězu, zabořena do písčitého dna.
Armando se chopil příležitosti a znovu došel ke kotvě, než se chytil prvního oka řetězu a začal šplhat. Ruce pracovaly zcela automaticky a střídaly se jedna přes druhou, s nohama to bylo těžší, téměř jako by se jeho poraněné koleno z dřívějších dob znovu přihlásilo k rekonvalescenci a ztuhlo při každém ohnutí.
Řetěz zavibroval, zatnul tedy prsty do železa, kov byl poměrně čistý a nebyl pokrytý planktonem ani zelenými chaluhami, vždy se postaral o to, aby vše bylo nejméně jednou měsíčně očištěno ostatně jako vše. Pokud se měl na něco spolehnout, bylo potřeba se o to starat, díky tomu byla nyní cesta nahoru podstatně snadnější, než mohla být.
Kapitán Salazar se snažil nic si nepřipouštět, teď nebyl čas na to, zjišťovat okolnosti proč se běžný chod světa zbláznil a začal být nenormální, věděl jen, že ho něco nutilo být na lodi. Byla to jakási potřeba, nutkání stát podrážkami na prknech.
Po čase, co mohla být hodina nebo pár minut se jeho hlava objevila nad hladinou. Z Tiché Marie už nešlehaly plameny, byl jen cítit a vidět kouř.
Možná někdo přežil, možná někdo uhasil to, co zbylo, napadlo jej. Někdo musí být naživu, en todas las serpientes marinas.
Válečná galeona se z nějakého důvodu nepotápěla, byly všechny světové síly v rozporu, a naopak i v tomto případě, nebo se, zatímco on byl na hladině, plnila jeho Maria Silenciosa vodou, aby viděl, jak jde ke dnu? Ten obrázek se mu v mysli vzpříčil a znovu přilil olej do ohně jeho zuřivosti bojovat proti osudu.
Odrazil se od řetězu kotvy k boku lodi, udělal pár temp, než se chytil provazového žebříku a začal znovu stoupat po provazcích lan, tentokrát po korpulentní straně galeony.
Vzduch byl těžký, vlhký, nepříjemný, plný síry a soli. Armando by se vsadil o celý svůj roční plat, že takhle předtím vzduch nevoněl, vlastně měl pocit, jako by ho opouštěl tento smysl. Pach kouře a oleje se vytrácel, a přitom byl všude stále znát, jen jeho ostrý nos nedokázal pomalu určit nic, co bylo před chvílí. Zamračil se nad tím a úchop jeho rukou byl ještě pevnější. S větší vervou šplhal nahoru, dokud se nezachytil obruby a nevytáhl se na palubu, v tu chvíli, kdy stál skutečně nohama na prknech, pocítil šok, protože všechno kolem bylo zcela jiné jako by se realita nestvůrně překroutila. Všechno utichlo, znehybnělo a vše bylo prázdné, opuštěné v barvách černé a šedé. Škvíry mezi prkny prosakovala nadpřirozená zelená záře, jako by v podpalubí byl schovaný velký smaragd o velikosti slunce. To, jak se ovíjela kolem jeho mokrých bot a leskla se v kaluži černé vody kolem něho, která z něho stékala, bylo něco nesprávného.
Proč tam nikdo nebyl?
Žádná těla, žádná krev, žádný shon… a přímo před ním na přídi stála socha vytesaná ze dřeva, třikrát větší než on, tmavá jako dehet. Něco takového nepoznával. Kde se to vzalo? Vypadalo to jako řecká socha, ale ze dřeva se všemi detaily.
Armandovy tmavé oči bloudily po něčem, co tu být nemohlo, a přitom to tam svým způsobem patřilo. Někde už ji viděl, ta socha měla tvar krásné ženy, na hlavě měla vrbovou ratolest, a zatímco v jedné ruce třímala kopí, ve druhé se zakrývala kulatým štítem s erbem černé Španělské orlice. Na ramenou do poloviny pasu byla oděna v brnění, zatímco až po prsty na nohou ji halily rozevláté šaty.
„María Silenciosa,“ zachraptěl v posvátné úctě kapitán, jakmile se rozpomněl. Musela to být vidina, co jiného by to bylo? Po chvíli překvapení se rozešel k soše, noha trochu zaostávala, tak byl jeho pohyb nerovnoměrný ke vší jeho nelibosti. Připomínalo mu to vzpomínky na bezmoc a vztek, který cítil kdysi, když ležel na lůžku jako lazar a doktor mu prorokoval, že nejspíše nebude už nikdy pořádně chodit.
Po dvaceti krocích po zeleně podsvícené palubě došel až k Tiché Marii a natáhl ruku. Dotkl se krásně opracovaného dřeva jako by ji právě teď spustily na vodu a v tu chvíli si všiml své ruky. Byla jiná, hrozivá, bledá na pár místech skoro šedá, i když neztrácela nic na své síle, ale kůže vypadala popraskaná jako letitá keramika. V úleku udělal Salazar krok dozadu a socha se změnila. Jasné hladké dřevo na sebe vzalo tmavý až černý nátěr, ukázaly se praskliny v dýze. Mladá tvář Marie jako by halil smuteční závoj téměř… jako by se podobala jemu samotnému, cítil to.
Otázkou bylo, jak vypadal on? Co byl? Kým byl?
Tichá Marie nepromluvila jako by chtěla dostát pověsti svého jména, její mlčení bylo nervy drásající i pro někoho jako Salazar.
Armanda pojal strach, zasekl do něho své drápy. Ocitl se v pekle a tohle byl očistec? Ptal se sám sebe, nebo je tohle jen předpeklí? Pravdou bylo, že tu nebyla žádná bolest, žádný zármutek, tak čeho by se měl bát, pokud už je mrtvý?
I teď bylo okolí tiché jako hřbitov, zato socha se začala hýbat. Dřevo vrzalo, jak se údy samotné ženy probouzely k životu. Otočila se k němu zády.
Zklamal ji?
„Perdóname,“ slova mu upřímně splynula ze rtů jako by si myslel, že tím odčiní všechny své hříchy, soudila ho snad Tichá Marie? Byla ona tím katem, kdo nad ním provede poslední soud?
Ženina hlava se mírně pootočila jako by se na něho dívala přes rameno, poté zvedla ruku a špičkou kopí ukazovala do dálky. Celý ten výjev byl neuvěřitelný a šílený zároveň. Salazar se díval do tmy, ale v dálce nebylo nic vidět, žádný obrys, žádný ostrov, útes, nic. Pokud mu chtěla socha něco říct, minulo se to účinkem.
Armando byl příliš zmatený, a přesto cítil jakési pouto právě s touto dřevěnou sochou, ne se sochou ale celou lodí. Téměř jako by to byla živá bytost, tříska, každé prkno a stožár mohlo být masem, kormidlo srdcem a kostra páteří. Bytost, entita, duch, se kterým je člověk nerozlučně spojený.
Najednou z čista jasna všechno pominulo jako sen. Záhrobní zelené světlo pod prkny přestalo svítit jako by bylo uhašeno vědrem vody, temnota kolem se rozplynula. Do popředí se vrátily zvuky nářku a vrzání lodi jako by ji nějaký titán kroutil v ruce a chtěl, ať praskne vedví. Voda, vlny narážející na boky vraku, který naříkal v pláči, mu trhala srdce. Největší a nejslavnější bitevní galeona Španělska byla minulostí…
Salazar hleděl stále dopředu, kde už nebyla žádná socha, jen zpola utržené zábradlí. Ten podivný sen pominul a vystřídala ho ta pravá noční můra reality.
Armando si přál, aby se probudil, ale v ten moment, kdy se zvedla nadpřirozená opona, téměř doufal, aby se to nestalo. Dlouhé minuty se ani nepohnul snad z obavy, že se promění v popel, nebo že je jen duchem, dokud neucítil dotek na rameni.
„El Capitán?“
Salazar otočil hlavu k osobě, která na něho mluvila, hlas poznal ihned, ale tvář nikoliv a přeci ano. Díval se na něho někdo s ožehnutým černým kloboukem a bledou popraskanou tváří. Jen páska přes oko výstižně poukazovala na fakt, že je to jeho první důstojník.
Nereagoval, jeho tmavé oči, prázdně zkoumaly Lesarův obličej, bez známek strachu, hrůzy nebo překvapení. Armandova vlastní tvář postrádala výraz stejně jako muže před ním, jako by si navzájem nechtěli přiznat to velké selhání a stud uvnitř.
„El Capitán, jste v pořádku?“
Otázka byla vyřčena s větším zmatkem než předtím, ale Salazar potřeboval chvíli, aby se trochu vzpamatoval a Guillermo mu ho dopřál.
„Těžko nacházím slova,“ vydechl kapitán po chvíli, a pak jeho pohled upoutal pohyb okolo. Na palubě nebyl jen Lesaro, ale i jiní námořníci stejně zmrzačení, popálení s obavami vepsanými ve tvářích. Všechny pohledy se upíraly na něho, málo kdo se přiblížil nebo vyslovil ten prostý fakt.
„Ano, my také, kapitáne,“ mluvil Lesaro za ostatní.
„Kapitáne? Sí?“ zašeptal s hořkou ironií Armando a pomalu rozpřáhl ruce, „sotva se mohu nazývat kapitánem ničeho,“ z hlasu zaznívala prohra a deprese.
Jeho oči popatřily na kdysi tak opečovávanou loď nyní v troskách držících pohromadě jen z božího rozmaru. Jeho nitro začalo znovu doutnat a žhnout nenávistí, kterou dusil uvnitř v sobě, nikdo tady si ji nezasloužil ale piráti, ti ano.
„Přísahal jsem loajalitu Španělské koruně stejně jako kapitánovi Tiché Marie, má věrnost vždy byla a bude vaše, to se nezmění, i kdybych byl jen chodící mrtvola. V srdci mám stále čest a potřebu sloužit, ať jsme skončili na mořském dně, nebo na boha ví, jakém ďábelském místě, kapitáne,“ prohlásil Lesaro a vysloužil si od ostatních přihlížejících obdiv za odvahu. Ozvalo se souhlasné mručení ze všech světových stran.
„Možná teď všichni z nás pochybují, ale naše životy si nevzal Poseidon do své vodní říše, stále jsme tady, máme naši loď a máme svého kapitána.“
„MÁME SVÉHO KAPITÁNA!“ ozvalo se ze všech stran jako povzbuzení. Jako chrstnutí ledově slané vody do tváře a do krvácejících ran.
Salazar se nevěřícně podíval po své posádce jako by nevěřil svým uším, pokud jejich loajalita sahala až za hrob, byla to ta pravá ryzí oddanost, o které se vedly balady a legendy po všech ostrovních tavernách. Mohl být hrdý, že je to právě on, komu tito stateční muži přísahali, a přesto se styděl, že pochyboval a stále ještě pochybuje sám o sobě.
Lesaro sledoval jeho výraz, snažil se ho číst, zda se obrátí k šílenství nebo opaku, ale Salazarova grimasa byla kamenná, pak tam svitl plamínek uvědomění.
Armandův pohled se vrátil zpátky ke svému prvnímu důstojníkovi, ale mluvil ke všem přítomným: „utrpěli jsme velké ztráty, všichni bez rozdílu a nejen my, možná jsme ztratili hodně, možná všechno, ale Španělé se nevzdávají. Budeme čelit výzvám, budeme bojovat s tímto místem za naše životy, za to, co jsme a pomstíme se každému pirátovi, který se ocitne na dosah.“
Lesaro podpořil svého kapitána přikývnutím hlavy.
„Prázdná slova!“ vykřikl někdo posměšně a doslova tím všechny pobouřil.
Salazar jako sám démon se otočil za hlasem jako žralok, strnulost byla ta tam. Vzadu, v obležení čtyř vojáků byl ten, kdo mohl za tohle všechno. Sám pirát, který se dostal z vězení, pirát, který chtěl zranit jeho prvního důstojníka, pirát, který probodl kapitána a pirát, který z nich udělal nemrtvé nebo tím, čím teď byli.
Armando beze slova vykročil. Dopadal na jednu nohu, což ho nutilo se mírně děsivě hrbit a vypadat tak divočejší, oči mohly zabíjet. Ač před pár okamžiky vylezl z vody, na jeho oděvu se nenašla ani kapka vody, místo toho se do vzduchu z jeho poničeného oděvu vznášel popel, jako by se vrátil z pekla.
Dal si načas, nemusel pospíchat, ale jeho rozbouřená černá krev a vidina pomsty ho zcela ovládla. Kapitánova hrůzostrašná postava se nyní tyčila před pirátem, popadl ho rukou za krk a přirazil ho ke zdi kabiny vedle schodiště do podpalubí.
„Jaká radost, že tvoje duše neodešla do záhrobí, pirátská špíno, ruka spravedlnosti je neúprosná a já si nenechám ujít příležitost vyměřit ti, zcela jedinečný trest,“ zavrčel mu Salazar zblízka do tváře, aby si ji dobře zapamatoval.
„A co mi chceš udělat, tady tvůj kamarád,“ kývnul kamsi za kapitánova záda na Lesara, „mi probodnul všechny orgány a pořád nemůžu chcípnout. Vypadá to, že sem nesmrtelnej. Nemůžeš mě zabít, já už sem mrtvej,“ rozesmál se Jinglebell bez známek strachu jako psychopat, jako by byl ještě pobavený nad celou situací. Šklebil se na svého uzurpátora a byl si jistý, že se mu nemůže nic stát, protože, co uděláte někomu, kdo nemůže umřít? Fyzicky takovému člověku nejde ublížit a psychicky? U zkaženého piráta, hrdlořeza a násilníka těžko, ale to ještě nevěděl, že je to první osoba, na které se může kapitán a jeho posádka pomstít.
„Tím bych si nebyl tak jistý, hombre,“ pronesl Salazar, a než se pirát nadál, v rameni měl zabodnutý jeho rapír a byl tak přišpendlený na místě ke dřevu za sebou, aniž by se odtamtud mohl hnout a utéct pryč.
Armanda moc nepotěšil fakt, že ta mrzká duše neřve bolestí, ale to se brzy změní.
„Najděte a přivalte sem pět prázdných sudů. Rápido!“ křikl za sebe na posádku a ta se dala do pohybu spokojená, že slyší nějaký rozkaz, který může splnit.
„Jsou i horší věci než smrt, věřím, že si to budeš dlouho pamatovat, piráte, hodně a hodně dlouho, to ti slibuji...“

Zdá se, že Vinc má smůlu a štěstí zároveň, sice našel svoji posádku, ale něco tu rozhodně nehraje. Co bude s ostatními? Jak si poradí s hordou nemrtvých kostlivců? Jen blázen by se vrhnul do vřavy něčeho tak šíleného co v podstatě nejde zabít. Sice jednu kostru vyřadil z provozu, ale tady stojí proti celé skupině. Nebude to mít lehké, naštěstí je dost chytrý, aby něco vymyslel.
Kdo je, ale ta tajemná krásná žena, která je stejně smrtící jako nadpřirozená? Na ostrově se dějí podivné věci a tohle je skutečně jen střípek tajemna, který obestírá Ďáblův trojúhelník, o čemž se přesvědčila i posádka Tiché Marie.

Kapitánova reakce je dostatečně přiměřená tomu, co zažil. Komu by nepřišlo zvláštní vědět, že jste mrtví a přitom nebýt, musí to být opravdu děsivé uvědomění, zvláště, když se netopíte, přes to, že byste měli. Pro všechny je takový stav nový, neprozkoumaný a každý se s ním vyrovnává po svém. Změní se vám pohled na svět, emoce prožíváte jinak než dosud, všechny základní věci se změní. Bude nějakou dobu trvat, než toto postižení osudu bude posádka Tiché Marie vnímat jako výhodu než jako přítěž.

Kapitola 26.

V prach se obrátíš

Lesaro měl sám smíšené pocity, to, co se s ním stalo, bylo nanejvýše neobvyklé a zmatečné. Už jen to, jak se na něho dívali ostatní vojáci a on na ně a řekněme, že on měl alespoň obě ruce a obě nohy, někteří na tom tak dobře nebyli. I pro samotného nositele bylo obtížné pochopit, jak vlastně může bez nohy chodit. Rozum se vzpíral tomu, co bylo zjevné a svým způsobem nemožné.

Důstojník Magda, který měl právě toto postižení, si pamatoval jen hlasitý výbuch, tlak, který ho mrštil o podlahu a bolest, když mu střelný prach utrhl končetinu, načež vykrvácel a teď tu Guillermo stál nedaleko od něho. Vypadalo to jako zázrak, ale nikdo si to nemyslel.

Magda pevně stál na jedné noze, zatímco ta druhá byla spíše neviditelná, a přesto na ni mohl došlápnout a normálně se pohybovat bez známek obtíží. Angelovi, který měl na starosti lanoví, naopak chyběla polovina hlavy, a když se ho Lesaro dotazoval, jak se cítí, sdělil mu, že ho i tak vidí oběma očima jasně jako den. Proč tomu tak je, na to nikdo neměl odpověď, a ač se posádka dala zpátky do práce, nikdo s nikým příliš nemluvil vyjma toho, co bylo nutné.

Guillermo stál vedle kormidla, které snad jako jediné bylo na svém místě, zatímco dřevěná balustráda před ním byla vychýlená a některé z okrasných sloupů byly vylomeny, kdyby se o něho opřel, pravděpodobně by se zřítil dolů.

Ještě na místě vydržel pár minut a sledoval, jak muži vytahují věci z vody, než se obrátil ke kapitánově kajutě. Byly to už dva dny, kdy ho vlastně neviděl vyjít ven. Skoro jako by se bál, že najde nechvalně známého řezníka moří oběšeného za trám ve své pracovně, ale ať už se za dveřmi skrývalo cokoliv, byla to kapitánova volba a on věděl jedno, Armando Salazar nebyl zbabělec.

Každý se však s neštěstím vyrovnával jinak, Lesaro dával přednost práci, která ho dokázala dostatečně rozptýlit od vtíravých myšlenek.

Guillermo zvedl ruku, tu ruku, která byla bílá a popraskaná jako stará malba na plátně, zatnul ji v pěst, snad podruhé odložil všechna společenská pravidla stranou, když bez klepání otevřel dveře a pomalu vešel dovnitř kapitánovy kajuty.

Místnost byla kupodivu netknutá od vší té hrůzy, která se stala venku snad proto, že byla až na vršku lodi. Tak nějak čekal, že bude zakopávat o rozházené věci, ale nic mu nestálo v cestě, vše, co bylo kdysi na zemi, bylo zase úhledně dáno na své místo. Tomu dodalo odvahu.

První důstojník za sebou tiše zavřel dveře a prohledával místnost utápějící se v šeru, dokud nenalezl postavu stojící zády k němu u zadního vitrážového okna, které zabíralo celou jednu stěnu. Jednotlivé tabulky neodrážely žádný obraz. Čím byl blíže, tím si všímal, že se Salazar o něco opírá, byl to jeho rapír, jehož špička dělala v prkně vedle boty malý důlek, jednu nohu měl pokrčenou, ramena shrbena a černé vlasy mu poletovaly kolem tváře jako by byly ponořeny ve vodě, na rozdíl od kabátu, ze kterého stoupala zrníčka popelu a občas se ukázala žlutá nebo červená jiskra jako když hoří pergamen.

Neodvažoval se to říct, ale teď opravdu dostál obrazu své legendy, nade všechnu pochybnost. Lesaro se zastavil před stolem jako by se dál neodvážil.

„El Capitán, myslel jsem…“

„Myslel sis, že mě uvidíš na zemi s dýkou zabodnutou do krku?“ zeptal se ponuře Salazar. Četl mu nad myšlenky?

Guillermo se zamračil a zastyděl se, že na to vůbec pomyslel. „Ne, určitě byste zvolil důstojnější odchod, kapitáne,“ pravil opatrně.

Oba věděli, že za důstojnou smrt se považuje smrt z rukou někoho jiného, sebevražda je a vždy byla důkazem slabošství.

„Kdybych se rozhodl skončit se životem, požádal bych tebe o laskavost, Lesaro.“

S tím Guillermo souhlasil, ale nechtěl toto téma dál rozebírat, a tak přešel raději k formalitám.

„Přišel jsem podat hlášení, El Capitán.“

Odpovědí mu bylo hrobové ticho, a tak pokračoval: „věci, které se daly pochytat z hladiny, jsme vylovili. Muži se teď snaží získat vše, co by se nám mohlo hodit ze dna moře. Jeden z vojáků tvrdí, že pod vodou nepotřebuje vzduch, tudíž je to sice podivná věc, ale o to snadnější, stále však materiál na opravu lodi ani zdaleka nestačí. Byly provizorně vyspraveny jen nejnutnější díry po nájezdu na skaliska, ale stále jsme plní vody, bude trvat ještě asi jeden den, než bude voda z podpalubí pryč, ale i tak se nikam nepohneme. Plachty jsou roztrhané a hlavní stožár je zlomený.“

Salazar to vše přecházel s ledovým klidem a Lesaro měl podezření, že důvod, proč nevyšel ze své kajuty je proto, že nenávidí pohled na Tichou Marii v tomto stavu. Jako by až tam kde stál, pořád cítil závan doutnajícího hněvu a zášti.

„A naši hosté?“

Pokud mohl Guillermo říct, tak tohle byla otázka, kterou nečekal. Kapitán se mohl zeptat na cokoliv jiného, na tisíce dalších věcí, ale proč právě toto? Pak to Lesarovi došlo, byla to chytře položená otázka a pokud věděl, na lodi měli celkem dva hosty dvě ženy, a pak jednoho vězně téhož pohlaví. Kapitán se schválně otázal tímto způsobem, ale Guillermo přesně věděl, na co se ptá, a vlastně ho to ani nepřekvapilo. Bylo na první pohled jasné, že ho Hyppolita zaujala, byla to jedna z mála žen, která mu odporovala a zanechala v něm svůj otisk, chápal to, i na něho udělala nezapomenutelný dojem... 

„Je nezvěstná, pane, nikdo z vojáků, který se vydal pod hladinu, nenašel živou duši. Dovoluji si říci, že slečna Riversová zahynula, kapitáne, a proud její tělo odnesl pryč.“

Lesaro to řekl bez emocí, ale uvnitř cítil kousavou lítost nad tou ztrátou. Dnešního rána se rozloučil s nadějí, že by tu ženu našli. Z chmurných myšlenek ho vytrhl tupý zvuk, jak se špička rapíru vytrhla ze dřeva a znovu se do něho zabodla.

„A ostatní?“ zeptal se kapitán stále zády ke svému prvnímu důstojníkovi.

„Ta dáma je netknutá a její služebná vypadá v pořádku, asi vás nepřekvapí, že jejich vzhled je též totožný jako náš a nejsou z toho právě nadšené. Ať už nás postihlo cokoliv, zasáhlo to každého bez rozdílu a vyznání.“

„Kletba, amigo, námořníci slýchávají mnoho pověstí, ať už je na nich zrnko pravdy nebo ne, jak jinak vysvětlit to, čím jsme? Chodící živé mrtvoly, schránky, dokud jim neopadá maso z kostí,“ Salazarův ponurý šepot se odrážel od tabulek okna.

„Kletby se dají zlomit, kapitáne, stačí znát jak.“

„Jsi plný optimismu, Lesaro, obdivuji tě,“ Guillermo poznal mírný sarkasmus a tušil, že Salazar se svou proměnou stále ještě nevyrovnal, a možná ani nikdy nevyrovná. Bojoval s ní a nemohl vyhrát, a to ho užíralo kousek po kousku. Jeho hrdost utrpěla nenávratné škody a on ji bude sbírat po malých střípcích ještě dlouhou dobu zpět.

„Zahořklost není tvou silnou stránkou, Armando,“ neodpustil si drze poznamenat a vysloužil si za to neveselé odfrknutí.

„Víš snad, jak takovou kletbu zrušit, mi amigo?“ otázka visela ve vzduchu.

Lesaro zapřemýšlel, jistě že to nevěděl, nikdo to nevěděl, ale neztrácel duchapřítomnost, „ne, nevím, ale proč nezačít s tímto.“

Kapitán Salazar se otočil a upřel na prvního důstojníka své černé oči s jiskrou nového zájmu. Guillermo natahoval ruku a v ní držel dalekohled. Kapitán se k němu rozešel a při chůzi se opíral o svůj rapír, který nahrazoval vycházkovou hůlku. Hrdý postoj námořního kapitána, který nosil hlavu vysoko zdviženou, byl pryč. Místo něho tu byl někdo, kdo si drtivě uvědomoval pokroucenou realitu, která se na ně všechny snesla jako posmrtný závoj.

Armando vzal do ruky složený dalekohled, a když Lesara míjel, na pár chvil se střetly pohledy. To, co tam Guillermo viděl, by roztřáslo každého nejstatečnějšího muže do morku kostí.

Salazar otevřel dveře a vyšel na horní palubu následovaný mužem za sebou.

„Tam,“ ukázal do dálky, „je tam velký ostrov, není moc daleko, možná tak tři, čtyři míle a támhle nahoře je světlo, a kde je světlo jsou i lidé. Mohli bychom zjistit, co je El Triángulo del Diablo za podivné místo.“

Kapitán prudce rozložil monokulár, podíval se a uzřel ostrov. Chvíli si prohlížel okolí, zda neuvidí nějakou pevnost, město nebo přímořskou osadu, ale jediné, co poutalo oko, bylo právě to záhadné žluté světlo mezi skalisky na útesu, a pokud je tam světlo, musel ho někdo zapálit.

Po chvíli kapitán dalekohled odtáhl od tváře, praskliny v jeho obličeji jako by se prohloubily samým přemýšlením, než přikývl.

„Kolik máme člunů, které můžeme použít?“

„Jeden, ale když spravíme ještě druhý, který nám zbyl, bude i ten, kapitáne.“

„Dobře, do hodiny vyrazíme, naložte sebou 3 prázdné sudy,“ rozkázal a Lesaro šel splnit úkol.

 

************************************************************************************************************************

 

Plně obsazené dva čluny se houpaly na malých vlnkách, čtveřice pádel rozrážely neúnavně černou vodu. Jediné, co bylo slyšet, bylo šplouchání a slova z jednoho malého sudu posazeného mezi pryčnami. Celý člověk by se tam nemohl vejít, ale jedna jeho část rozhodně ano. Pokud kapitán někomu slíbil osud horší než smrt, našel způsob, jak toho dosáhnout, v tomto konkrétním případě to příliš času nezabralo.

„Kde to sakra jsme? Je tu tma jako v pod šatama kdejaký děvky z Tortugy, no tak, dejte mě někdo ven,“ hlaholilo to z bečky.

„Cállate, pirata,“ okřikl sud muž, sedící proti němu na konci člunu a bouchl pěstí na víko, ale hlava uvězněná uvnitř si nechtěla nechat říct.

„Jen tak dál, dělej, mlať do toho a rozbij to nebo se mě bojíš, že bych ti plivnul do oka?“ provokoval Jinglebell, sud se otřásl a chvíli kymácel ze strany na stranu, takže se hlava mlátila z jedné strany na druhou a skučela, když do bečky navíc důstojník Moss kopl vojenskou botou.

Antonio měl na starosti právě všechny tři sudy, ve kterých byla kromě hlavy jedna noha a jedna paže nebo to byl trup? Těžko říct. Nechybělo málo a Moss by dopadl stejně, jeho postava byla tím bizardní, že vypadal jako by ho přesekla gilotina, když procitl z mrtvých. A že to bylo podivné probuzení. Nejen, že jeho pěkná sluncem opálená tvář vypadala k nepoznání, ale jeho tělo bylo na dvě části zcela odděleno. Pruh vlastního těla mu chyběl, přesněji řez byl šikmo a začínal od pravé horní části paže pod ramenem a končil u levého stehna a mezi tím chyběl asi palec.

Už po několikáté si sáhl na svůj žaludek a pořád ho cítil, i když tam byl jen prázdný prostor, nic podivnějšího nikdy nezažil.

Stejné i podobně nevěřícné myšlenky zažívali i ostatní námořníci a vojáci, ale právě od vyšších důstojníků se očekávalo, že na úkor situace půjdou příkladem a nebudou nepropadat panice, a tak mohl své otázky jen spolknout. Stejně pochyboval, že by někdo znal odpověď.

Jak se Moss přesvědčil, byl to těžký úkol neztratit rozum a přesvědčit ostatní, aby si ho také udrželi zvláště poté, co byli svědkem toho, jak kapitán rozřezal toho piráta na několik kusů, a každý z nich samostatně zapečetil do jednoho sudu. Menším překvapením už bylo, že z každé bečky se občas ozval nějaký ten zvuk, jak pěst narazila do dřeva nebo noha nakopla víko. Nejhorší byla hlava, která s oblibou prskala nadávky v různých jazycích. Jaká škoda, pomyslel si Moss, že mu nikdo nezacpal pusu nebo neuřízl jazyk, teď už bylo pozdě.

„Neodvedli jste moc dobrou práci, budu řvát tak dlouho, dokud mě někdo nenajde a nesešije dohromady,“ poškleboval se korzár. Moss protočil oči a zvedl je k tmavému nebi bez hvězd. Modlil se, ať už tohle mučení skončí.

„Jestli vydáš ještě hlásku, přísahám, že tě vytáhnu a nacpu ti hlínu až do krku, je to jasné?“ Antoniovi docházela trpělivost a raději se soustředil na vojáka, který před ním pádloval, naštěstí už byli u břehu. Pár Španělů vyskočilo a odtáhlo čluny bezpečně na písek. Všichni byli řádně ozbrojeni, kdyby je čekalo nějaké nemilé překvapení i když, čeho se nemrtví mohli bát? Přestože je smrt nechtěla, nikdo nehodlal riskovat možnost znovu ji lechtat na žebrech.

Moss seskočil na suchou zem jako poslední.

Všichni se pomalu seskupili kolem kapitána Salazara, který si mezi tím měřil nový obzor a krajinu jako by se za prvním kopcem měl objevit celý pluk nepřátel. Podle toho, co se stalo s nimi jen odhadovat, že zde mohou být podobní prokletí nešťastníci a jen hlupák by předpokládal, že budou přátelští.

I krajina jako by vyprávěla svůj temný příběh, kam až oko dohlédlo, nebyla právě moc přívětivá, žádná zeleň jen vyprahlý písek a skály. Měkká zemina byla problém, Salazarovi se noha nepohodlně bořila do toho tmavého svinstva plného prázdných mrtvých lastur. Nešlo tu použít hůl nebo rapír na podporu, a tak chůze byla o to více kulhavá ale ne bolestivá.

„Vezměte jeden sud a zakopejte ho půl míle na sever a druhý na východ,“ přikázal, „třetí poneseme sebou a zakopeme ho cestou,“ řekl to dost nahlas, aby to hlava v sudu slyšela a užírala se svým dalším osudem.

Deset mužů se oddělilo ze skupiny a po pěti se ve skupině vydali s lopatami určeným směrem, zbylých deset si stejně jako kapitán prohlíželo neúrodnou krajinu.

Moss vytáhl menší sud ze člunu, došel k ostatním a hodil náklad na zem, až se obruba zabořila do písku a hlava uvnitř poskočila.

„Hey! Opatrně, jo? Sem křehký zboží, zlomíš mi obratel a budu mít modřiny,“ stěžoval si Jinglebell. Antonio odolal sud pořádně nakopnout, místo toho sykl, „Cállate cabrón!“

Důstojník se prošel po pláži a pod podrážkami mu křupal písek, který měl podivně tmavou barvu, a mezi tím vším se třpytily bílé lastury, jednu z nich zvedl a prohlížel si ji, vypadala jako perleťový penízek s omletými vlnkami, poté si ji pro štěstí zastrčil do kapsy kabátu jako nějaký malý suvenýr. Když se Antonio otáčel zpět, pod nohou mu něco hlasitě křuplo, nebyla to žádná seschlá větev, bylo to něco dlouhého a bílého, když na to šlápl. Zabořilo se to do země, ale druhý konec se zvedl a odhalil kost, přesněji na něho mávala lidská ruka se všemi prsty i kůstkami.

Moss ustoupil a končetina spadla zpátky do prachu. Chvíli na ni hleděl v myšlenkách, jako by sebou měla začít mlátit, ale nic se nestalo a jeho napadlo, jakému nebožákovi asi patřila. Pokud někdo přežil ztroskotání a dokázal doplavat, až sem nejspíše podlehl zraněním a vzdal boj se smrtí. Antonio neslyšně vyslovil dvě modlitby ve svém rodném jazyce, a přitom držel v dlani zlatý křížek jako jedinou památku po své sestře, která nešťastně zahynula na nemoc spolu se svým dítětem, když se provdala na sever Španělska.

 

„Padre nuestro que estás en el cielo,

santificado sea tu Nomb,

venga a nosotros tu Reino;
hágase tu voluntad,
en la tierra como en el cielo.“

 

Palcem přejížděl po hladkém kovu, což mu vždy přinášelo klid, ale nyní cítil jen prázdno jako by byl dutý, možná, že takto prokletý už neměl právo žádat o odpuštění, a přesto s ním byly staré zvyky tak neodmyslitelně sepjaté, že to nemohl přestat dělat.

Jakmile Moss otevřel oči jako by doufal v to, že tohle všechno zmizí a ze země začnou růst palmy, nebe zmodrá a moře dostane tu krásnou azurovou barvu, tak, jak by to mělo být, ale všechno zůstávalo stále pochmurné jako jeho myšlenky. Snažil se v sobě udržet alespoň malé pozitivum a to, že mohl dopadnout daleko hůře jako ona kostra zasypaná pískem. Právě teď jeho duše uvízla mezi tímto a oním světem, zdálo se to nemožné, podivné, ale jak tak hleděl na bílé lastury, připadal si stejně prázdný a bez radosti jako ta mrtvá schránka. Pro Antonia, který miloval hudbu, sklenku dobrého vína a objetí ženy, které obdivovaly jeho pěknou tvář, to bylo holé neštěstí. Jak by se teď mohl na nějakou seňoritu v přístavu podívat? Každá by s křikem utekla, odpovědělo mu jeho ješitné já.

„Stalo se něco, pane?“ z úvah ho vytrhl hrubý hlas, který pocházel od jednoho ze člunů. Antonio se otočil a potlačil zavrčení, jak ho ohořelá paruka škrábala na krku.

„Jen se modlím za nás všechny, ať nás nepostihne ještě něco horšího…“ políbil letmo zlatý křížek popraskanými rty a zastrčil ho za vázanku, než se vydal k vojákovi, který sejmul lucernu z držáku loďky.

„Kapitán není sám sebou,“ promluvil k němu, „taky to cítíte?“

Moss se podíval na muže, který měl ve svém těle několik děr od šrapnelů, a pak se podíval ke kopci, na kterém stála Salazarova silueta. Nerad si to přiznával, ale od chvíle, kdy se stala ta hrozná nehoda, cítil podivné spojení s ním i s posádkou. Nedokázal to vysvětlit jinak, než jako perlový náhrdelník, z čehož každý z nich představoval jeden korálek navlečený a spojený nití. S každým cítil podivné pouto, ale to nejsilnější vedlo ke kapitánovi.

Cítil s nimi to samé? I teď vnímal zatahání neviditelného provazu, který jako by vedl k těm, kteří zůstali na Tiché Marii.

„Ano, nikdo není sám sebou. Nemám ale pochybnosti o tom, že kapitán ví, co dělá. Vždycky si věděl rady a vím, že nás odtud dostane. Možná ne hned, ale nezbývá nám nic jiného než věřit, nebo se proměnit v prach, ve který jsme se stejně měli obrátit.“

 

************************************************************************************************************************

 

Skupina vojáků se vydala krajinou, pochod nebyl rychlý ani pomalý, muži nepospíchali, přizpůsobili se chůzi kapitána, ale byli i opatrní, kdo ví, co se tu mohlo skrývat, zatím neviděli ani živáčka, jako by byl ostrov jen pohřebištěm minulosti.

Byli asi dvě míle od svého cíle, když si jeden z vojáků všiml v dálce nějakých stavení, neměli sebou dalekohled, ale jistě to nebylo jen nějaké uskupení skal. Bylo rozhodnuto změnit směr a podívat se na to odlehlé místo. Čím se skupina blížila, tím bylo jasnější, o co se jedná.

Překročili to, co kdysi mohlo být úrodné pole, teď ze suché popraskané země koukaly jen uschlé stonky trávy, které jejich boty zašlapaly do zeminy. Okolo se daly zahlédnout obyčejné dřevěné ploty, nakloněné od větru nebo vichřice, ztrouchnivělé a nedržící pohromadě. Jose do jednoho takového lehce kopl a ten spadl.

Bývalo tu město nebo vesnice, které vypadalo, jako když ho někdo velmi dávno zkropil deštěm dělových koulí. Architektura rozhodně nebyla Španělská ani Anglická, nebyly to ani chatrče podle toho, co bylo možné odkoukat. Pár domů tu ještě stálo, zbytek byly jen pouhé zdi nebo trámy, bludiště kamenů, labyrint vzpomínek. Kolem se prohnal vítr a hodil na ně nemilosrdně clonu prachu.

Španělští prokletí vojáci zamířili hlouběji, muži kráčeli neohroženě ruinami a rozhlíželi se po všem, co by se jednak dalo použít nebo co by napovídalo o tom, co se tu stalo. Než se dostali na náměstí, srovnal krok s kapitánem Santos, nenápadně se přiklonil k němu, když zašeptal. „Někdo nás sleduje, kapitáne.“

„Hm… sí, očividně,“ kapitán nezpomalil, ale jeho černé oči prohledávaly nenápadně okolí. Teď něco zašustilo po pravé straně. Skrývalo se to mezi sutí a přemisťovalo jako myš před predátorem. Nebylo to zvíře, ale bylo to chytré, aby se to nepřiblížilo na dosah.

Jako by všichni do jednoho vycítili to samé, udělali větší rojnici, a zatímco to něco sledovalo ty vpředu, někteří muži záměrně zpomalili, až zůstali pozadu, čímž se nenápadně ztratili, aby tomu, co je sledovalo, nadběhli a obklíčili to.

Kapitán Salazar přešel obytnou část města a dostal se na náměstí, kde pořád ještě stála studna a kus věže, ale to nebylo vše. Najednou se ocitli na hřbitově. V zemi byly zaraženy klacky ve tvaru křížů svázané buď provazem, nebo trávou a znatelné hromádky před nimi naznačovaly zakopaná těla.

Bylo jich tolik, že je nemohli spočítat. Na některých náhrobcích visely cennosti, na jiných jako připomínka zesnulého, vyjadřovala například helmice zpola zavátá prachem nebo meč do poloviny zabodnutý v zemině.

„To jsou tumbas,“ vyslovil jeden ze Španělů s posvátnou úctou a pokřižoval se, ostatní následovali jeho příkladu.

„To je zlé znamení,“ zamumlal další a vysloužil si od kapitána varovný podmračený pohled. Chtěl je okřiknout, že mrtví jim ublížit nemohou, ale rozmyslel si to.

Salazara zaujala místo hrobů samotná věž. Střecha už byla pryč, místo toho končila zubatými opracovanými kdysi bílými kameny, omítka už se téměř všude oloupala, dveře byly vypáčené. Stavba stála pevně, ale budila dojem, že se zhroutí každou chvílí. To, co Armanda zaujalo, bylo písmo.

Věž do dvou metrů od země byla popsána latinskými slovy. Kulhavou chůzí přišel až ke stavbě a prohlížel si písmena, byla v různých jazycích, ale převládala převážně latina. Některé úryvky znal, byly to žalmy, modlitby z bible. Hustě popsané pasáže nebyly vyryty do kamene žádným ostrým předmětem, ale namalovány černou barvou, jako by dotyčný namočil prst do petroleje a takto vytvořil toto dílo nářků. Někde byla barva čerstvá, jak se přesvědčil, když natáhl ruku a dotkl se lesklého povrchu okrasného písmena D, jinde tmavé jako dehet.

Kdosi právě tento verš napsal, dost možná před hodinou nebo jen obtahoval staré úryvky, aby se na ně nezapomnělo a neupadly v zapomnění…

O pár chvil později se ozval výkřik asi třicet metrů jižně, a pak všichni zaslechli známky boje, který záhy ustal. Salazar se otočil právě ve chvíli, aby viděl přicházet druhou část své skupiny, která mezi sebou vlekla vzpouzejícího se muže v dlouhém pytlovitém léty obnošeném černém hávu.

„Pusťte mě, vy pekelné zrůdy!“ vrčel a snažil se vykroutit z úchopu několika rukou, ale Santos ho držel pevně. Cizincovy oči byly lesklé a horečnaté jako by bojoval se šílenstvím sám v sobě. Těkaly rozezleně z jednoho na druhého, ale svou vzpurností jen maskovaly strach. Když vojáci nechali kleknout postavu do prachu, opřel se do něho vítr a přitiskl mu starý potrhaný háv k tělu. Byl vyzáblí, i když byl v nejlepších letech, tváře měl mírně propadlé nedostatkem stravy, rty suché jako by trpěl žízní, vlasy jako by si něčím řezal nakrátko, což značilo, že má nejspíše u sebe zbraň, možná schovával dýku uvázanou ke stehnu nebo pasu pod svým oděvem.

„Inglés?“ zeptal se pohrdavě Salazar a začal kulhat k zajatci. Tmavé vlasy se kolem něho vznášely jako bouřkový mrak.

„Nevěřil bych, že někdo tak málo houževnatý jako Angličané dokáže přežít na takovém pustém místě. Jsi trosečník, hombre? Nejsi z původních obyvatel, ty, jak vidím, jsou pod zemí,“ odhadoval kapitán.

„Neznabohu, měj úctu k mrtvým, démone,“ mhouřil oči muž samou nenávistí směrem k němu.

„Odpověz na mou otázku, knězi,“ odhalil kapitán mužovu totožnost pouhou dedukcí z jeho zjevu a činů.

„Jak víš, že jsem posel boží?“ znovu bojoval proti svým věznitelům, ale jen si víc ubližoval.     

„Kdo jiný by dopřál poslední pomazání všem, kteří tu leží, kdo jiný by psal úryvky ze starého zákona a střežil tohle místo smrti. To není obětavost, sacerdotes, to je povinnost duchovního. Stačí se jen pořádně dívat.“

Muž se mračil jako klubko hadů a sáhl si ke krku, kde byl sice černý stojací límeček, ale bílý kolárek vyznačující jeho úřad tam chyběl.

„Jsem otec Aldrich, mou loď, na které jsem cestoval, zastihla bouře a zanesla nás k tomuto prokletému ostrovu. Přežil jsem, ostatní tolik štěstí neměli,“ uhnul pohledem k hrobům, jako by mezi nimi měla být i jeho posádka. Salazar se vsadil, že i teď by dokázal ukázat přesně, které náhrobky jim patřily, takové věci si člověk pamatuje, protože s těmi lidmi trávil nějaký čas, znal jejich tváře i osobnost. Uvnitř pocítil kapku obdivu k tomu svatému muži, ale stejně tak jeho uhýbavému pohledu nemohl věřit. Neříkal mu pravdu, alespoň ne celou nebo to bylo jen jeho šílenství, které ho mátlo.

„Nezajímá mě, co se stalo s tvou posádkou,“ nerozpakoval se řezník ukázat nechuť k Angličanům, „chci vědět, co se stalo tady, pokud to víš.“

Aldrich zatínal prsty do dlaní, protože pro démona před ním, bylo lidské utrpení zřejmě ničím podstatným, nedokázal ocenit ani jeho záslužnou práci a už vůbec ne, že musel přitáhnout každé tělo, které našel a pro každé vykopat místo posledního odpočinku. Trvalo mu to celé týdny ba dokonce měsíce.

„Tohle je země nikoho, nic tu neroste, nic tu nežije, neplatí tu zákony přírody. Můžete přežívat jen na vařených chaluhách, nebo co moře vyvrhne a jediné, na čem se dá profitovat, je další nešťastné ztroskotání nové lodě. Je to pořád tentýž tragický koloběh. Žádná velká ani malá loď se nikdy z této bohem zapomenuté země nedostala. Viděl jsem desítky plavidel bojovat s útesy, ale každé podlehlo. Odtud není úniku. Nikdy. Můžeme se jen modlit za milosrdnou smrt,“ blábolil otec Aldrich a bojovně sebou škubal.

Salazar přistoupil o krok blíž nečekaně rychle a špičku svého rapíru zabodl do země těsně vedle mužova kolena, na znamení, že mu došla trpělivost, a tak za sebe nechal mluvit činy.

„Možná ztrácíš svůj čas, ale neplýtvej také naším, pokud víc o tomto místu nevíš, možná bude lepší ukončit tvoje trápení, otče, svou práci jsi tu odvedl, možná bys vyměnil život mučedníka za vykoupení.“

Znělo to jako výhrůžka od někoho, kdo očividně nebyl živý, ale byla to také nabídka.

Aldrich zaklonil tvář vysušenou horkem a se stále obdivuhodným ohněm v očích si dovolil soupeřit s kapitánem. Mezi nimi se odehrávala bitva vůle a bylo na knězi, co si vybere. Nikdo z mužů proti tomu neprotestoval, i když zabít kněze bylo velkým zločinem. Pokud by o to však sám poprosil, bylo by to jejich tajemství. Udělit poslední ránu z milosti člověku, který už ztratil rozum, bylo to největší milosrdenství.

Otec Aldrich však neprosil o smrt, v jeho tváři byl vzdor a zápal, jaký by nikdo z vojáků nečekal po hrůzách a strastech na tomto pustém místě, které musel zažít a vidět.

„To bůh rozhoduje o mém osudu, jsem v jeho rukách a je jen na něm, kdy mě povolá k sobě. To on mě vytáhl z vody, má víra mi dodala sílu, abych se zvedl a došel až sem, sesbíral tisíce kostí a pohřbil je v této neúrodné půdě. Mou povinností je starat se o své ovečky. Předčítat jim z bible, aby jejich duše zůstala čistá a nevinná.“

Salazar poslouchal, a pokud to předtím nebylo patrné, teď už začínal silně cítit, že ten muž musel být pomatený, to je přesně to, co s vámi udělá samota. Zuby nehty se držíte naděje, že vás někdo zachrání, ale jak týdny a roky ubíhají, nejen že přestáváte věřit, sami si namlouváte bludy a věříte jim. Kněz mluvil o mrtvolách v zemi takovým způsobem jako by stále žili, možná by přeci jen měl zasáhnout, a pak ho pohřbít mezi ostatními. Udělal by to dříve, než sám pošpiní svou duši a vezme si život, což je pro duchovního ta největší zrada, pak by jejich duše nespočinula v ráji mezi apoštoly ale v pekle. Tato vidina kněze musela držet mezi živými, ale na jak dlouho?

Zatímco kapitán přemýšlel, otec Aldrich odrecitoval několik veršů z bible po paměti. Linuly se z jeho rtů rychle jako by si myslel, že ho každou chvílí démon před ním probodne.

„Pusťte ho a připravte se k odchodu,“ rozkázal náhle Salazar Santosovi a Alvarézovi.

„A co s ním, pane?“ podivil se Moss stojící u jednoho z křížů, jehož dva klacky spojené provazem se rozpadaly.

„Necháme ho jít nebo ho vezmeme s sebou na loď?“

„Necháme ho tady, není pro nás žádnou hrozbou, pochybuji, že by naše pohostinství ochotně přijal, jak řekl: Dios decide su destino.“

Kněz se rychle jako ještěrka vyškrábal na nohy, zaprášená dlouhá klerika mu plandala kolem bosých nohou. Připomínal slaměného strašáka, do kterého když se opře vítr, spadne, ale na rozdíl od neživé loutky měl tento muž tolik odhodlání a odvahy, že neutekl, jen se stáhl dál od Španělských vojáků k věži, jako by ho snad svými nápisy měla ochránit a tiše si šeptal: „Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti, ke svému Bohu, křičel jsem – on ve svém chrámu slyšel mé volání, až k jeho uším dolehl můj křik…“

Vojáci se začali obracet, nebylo už proč se na tomto hřbitově zdržovat, zde informace nezískají.

V tom jako by se kněz probudil z poblouznění, „kam nyní vedou vaše kroky?“ štěkl na ně, jako by je vyháněl z tohoto místa jako by ho považoval za svaté a oni ho jen svou přítomností znesvěcovali.

„Tam, na východ, to byl náš původní směr, viděli jsme tam světlo,“ odpověděl pohotově Jose, a vysloužil si od Salazara varovný pohled, je jasné, že pořád knězi nedůvěřoval, nebylo příliš strategické prozrazovat někomu svou pozici, zvláště na nezmapovaném místě jako je toto.

To, co nikdo z přítomných nečekal, bylo, že otec Aldrich začal pobouřeně rozhazovat rukama.

„V těch skalách žije čarodějnice, sedí tam ve svém hnízdě, na černých vejcích. Vždyť i ten vrabec domov má, hnízdo si našla zrůda pekelná, která z moře vystoupila, aby vyvedla svá mláďata – u tvých oltářů, Hospodine zástupů, Králi můj a Bože můj!“ citoval žalm s takovým sebezapřením, až se mu třásly ruce.  

„Radím vám dobře, nechoďte po té cestě, která ke zkáze vede, nebo upadnete do pařátů té šelmy. Uhrane vás pohledem, zatne do vás drápy, svede vás svým hlasem.  Vtom jsem spatřil, jak z moře vystupuje šelma se sedmi hlavami a deseti rohy; na těch rozích měla deset korun a na hlavách rouhavé jméno. Leviathan...“

Španělé se po sobě nechápavě podívali, a nemohli uhodnout, z čeho má muž takový strach. Chtěl je od toho místa odradit? Proč? Ač byl kněz, díval se na ně jako na nepřátele, nebylo by logické poslat je právě na to místo?

Salazar už knězi nevěnoval pozornost ani jeho zmatečné řeči a razil si cestu uličkami mezi kříži, zanechávaje za sebou v půdě stopy. Jeho muži ho následovali bez zdráhání, ale stále slyšeli ševelení Aldrichova hlasu za svými zády, jak je doprovází: „Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla, hory hroutily se do moře a vše pohltila pekelná propast…“

Menší ukázka, jak se posádka Tiché Marie a zvláště kapitán Salazar stále nemohou smířit se svým prokletím. Armando by ho nejraději zavrhl, protože to jeho chytrá mysl nedokáže vysvětlit, ale nemůže ignorovat to, co vidí oči. Musí být silný pro své muže a nepřipouštět si selhání, i když každý ví pravdu.

​

Všichni se tedy upírají jako správní vojáci a objevitelé na svou novou misi a to prozkoumat tohle místo a jeho zákoutí. Uvidíme, s kým budou mít tu čest, kněz je totiž to nejméně nebezpečné, co tu lze potkat. Pomatený člověk může sice bodnout dýkou a usmrtit, ale v jejich případě se toto snažení stává velkým selháním.

Kapitola 27.

Dohoda s ďáblem

Kapitán šel v čele a připomínal havrana se zlomeným křídlem, kterého následují démoni. Z ruin města vedla cesta v prachu do neznáma.

Jak tu mohla být vyšlapaná cesta, když tu evidentně přežíval jen šílený kněz? Něco tu rozhodně nesedělo. Stop v zemině bylo mnoho a nejen to, některé vypadaly jako podrážky bot, otisky holých chodidel, a pak něco, co vyhlíželo jako kost se všemi články prstů…

Salazar teď už věděl s jistotou, že mu Aldrich něco zatajoval, otázkou bylo co přesně. Na tomto ostrově bylo zřejmě více tajemství, než se zprvu zdálo, ale netvor jako Leviathan? Nic takového neexistovalo, bylo to jen přirovnání z bible nic víc. Pár veršů, aby jim vehnal strach do duše. Armando by se tomu jistě od srdce zasmál, nebýt té neustálé melancholie a zášti kolující pod jeho bledou popraskanou kůží…

Zanedlouho měla skupina vojáků na dohled velký skalnatý útvar, který se tyčil k zamračenému nebi jako ostny na vrcholu velkého mořského ježka.

Stopy vedly očividně přímo tam. Nebyli jediní, kdo se tím směrem v poslední době vydal.

Kapitán se náhle zastavil uprostřed kroku. Cosi se válelo v prachu zašlapané v zemi mezi otisky. Dloubl do hlíny špičkou svého rapíru. Vyprahlá zemina popraskala jako vyschlé koryto řeky a odhalila nějaký lesklý předmět. Armando se ohnul v pase a uchopil prsty zlatý řetízek. Vytáhl ze země kapesní hodinky. Později bude čas se na ně podívat podrobněji, zastrčil je do kapsy ke Sparrowově kompasu a ukázal k jeskyni, která se před nimi rozevírala jako žraločí tlama.

„Připravte se k případnému střetu,“ zavelel kapitán.

Skupinu pohltil stín sluje velké jako hradní nádvoří, čím šli dál, tím se objevovaly menší rybářské chatrče, ale nikde ani živáčka. Prokletí Španělé měli ruce na jílcích mečů, ti opatrnější již tasili ale nepřítel nikde. Jediná lucerna, kterou držel Jose ve zkřehlé ruce, poblikávala mdlým přízračným žlutým světlem na křivé molo a odrážela se od hladiny vody, která tam proudila druhou stranou jeskyně.

„Co jste všichni tak zticha?“ ozval se z menšího sudu pirátův hlas právě, když bylo hrobové ticho a napětí se dalo krájet. Jinglebell byl v ruinách celou dobu zticha a Moss ho podezříval z toho, že všechno bedlivě poslouchal a přemýšlel, co z toho vytěžit, i když nemohl nic vidět, ale teď se rozhodl žvanit v tu nejméně vhodnou chvíli.  

„Hele, slyšeli jste o tom, že když vám někdo uřízne ruku nebo přijdete o hnátu, pořád ji cejtíte? Myslím, že mě něco kouše do prstů, vážně, cítím štěnici a nemůžu se podrbat!“

Antonio měl chuť zabořit ostří svého meče mezi prkénka malého sudu, a prostě propíchnout hlavu toho piráta skrz na skrz. Už ho nesl na molo, aby ho hodil do vody, ale Santos, jehož prokletí ještě více zhyzdilo jeho charakter, mu sáhl na rameno a ukázal k cestě, která vedla po straně jeskyně někam nahoru.

„Žádné zdržování,“ zavrčel Santos, který jako by se od doby, co se to celé stalo, uzavřel do sebe a byl z něho opravdu nevrlý muž, prokletí jako by ho v tom ještě utvrdilo. Téměř, jako by to, jak nyní vypadá, zrcadlilo přesně to, co bylo předtím jen neviditelné uvnitř. Santos patřil k těm, kteří při nájezdu na skaliska spadl do vody, jeho kabát vypadal jako by tam zůstal, stále mokrý, nasáklý mořskou vodou a pohyboval se tak zvláštně sám od sebe jako unášený vlnami na rozdíl od Mosse, jež zahynul na výbuch střelného prachu a z jeho suché uniformy stoupal v malých smítkách popel.

„Dobře, ale nahoru to nepotáhnu, vrátíme se pro něho později, stejně nikam neuteče,“ hodil sud na prkna dřevěného mola, ať si tam třeba křičí o pomoc, alespoň si chvíli odpočine od toho nepříjemného břemene.

„Kdyby bylo po mém, nechal bych ho tomu knězi, ať má alespoň nějakou společnost, třeba by toho piráta otec Aldrich obrátil na svou víru. Po tom, co by mu četl z bible každou volnou chvíli, by svých odporných činů jistě litoval. To je přeci poslání katolíků, napravovat hříšníky,“ mávl rukou Antonio.

Santos si odfrknul a sevřel v prstech pevněji pažbu muškety, „pochybuju, že by stál o společnost piráta, natož hlavy bez těla, spíše by ten sud zakopal pod kříž jako ostatní nešťastníky.“

Muži si vyměnili pár slov a rychlými kroky dohnali svou skupinu, která už stoupala nahoru. Modré zářivé světlo v baňkách podél kamenné cesty vrhalo na stěnu jeskyně dlouhé hrůzné stíny, takže ať už byl nahoře kdokoliv, musel o nich vědět, otázkou bylo, zda nepochodovali slepě do pasti.

Salazar se nijak nerozpakoval s tím, že by tlumil nějaký zvuk, stříbrná špička rapíru hlasitě narážela na prkna, která tvořila úchyty pod nohama na cestě, aby dotyčný neuklouzl, a když Španělé došli nahoru do nitra útesu a prošli závěsem, vešli do velké místnosti namísto pevnosti.

„Očekávala jsem vás,“ ozval se znenadání ženský hlas z druhé strany místnosti. Veškerou pozornost upoutala ženská postava v růžových šatech, která stála za mohutným dubovým stolem. To, co měla v ruce, vypadalo jako tenký nůž s kostěnou rukojetí, odložila dýku pomalu jako dáma mezi ostatní věci na desce a pomalu obešla roh, aby je přivítala.

Urzella se lstivě usmívala těmi líbeznými rty jako by před ní stáli šlechtici a nabízeli jí všechny poklady světa.

„Pojďte blíže pánové, ať vím, s kým mám tu čest,“ povzbudila je jemně, ale Salazar se ani nepohnul ze svého místa, stál tam ve stínu, z jedné strany mu svítila modrá záře do tváře, zbrázděné nestvůrnými jizvami a z druhé se utápěla v temnotě. Připravený, rozkročený, mírně děsivě shrbený jako by očekával útok, a přesto vypadal pasivně klidný čelit jakémukoliv nepříteli.

Při pohledu před sebe na bezbrannou krásnou ženu by se kterýkoliv muž rozplýval blahem, ale Armando dokázal hledět mezi řádky a znal lidi natolik, aby věděl, že to, co ukazují světu, může být jen slupka od prohnilého ovoce uvnitř.

Dost možná tu našli lidskou bytost, ale míra nedůvěry v něm ještě stoupla, když se jich žena nezalekla, neznal žádnou seňoritu, která by teď při pohledu na ně ihned nezačala ječet. Ne, ta mujer hermosa se chovala podbízivě a vstřícně jako by to byla vážená delegace, a navíc jak řekla, byli očekáváni.

„Myslím, že není třeba zbraní, jsem tu jen já a sotva bych vám mohla ublížit,“ výmluvně sklouzla pohledem ke kapitánově rapíru, o který se opíral, a schválně poukázala na svou zranitelnost, jako by v nich chtěla povzbudit pocit, že dělají něco špatného.

Ani tentokrát se nikdo nepohnul, aby zandal zbraně, meče byly jen decentně skloněny, aby nevyvolávaly představu ohrožení.

Salazar udělal tři kroky vpřed a upoutal na sebe ženinu plnou pozornost jako vůdce skupiny. „Zahlédli jsme světlo z této části ostrova,“ začal pomalu a nechal Urzellu mluvit. Čím více bude hovořit, tím více se dozví a oni nemusejí naopak příliš prozradit ze své situace, jednoduchá strategie a skutečně, žena se hned sebejistě ujala slova.

„Mé světlo je světlem naděje jako maják pro všechny nebohé duše. Jmenuji se Urzella a toto je můj dům, jste v něm vítáni, pokud přicházíte v míru, cizinci.“

„Jak je vidno, ostrov je prázdným místem, dá se tu zakopnout spíše o holé kosti, než nějakého obyvatele,“ rozhlédl se kapitán po místnosti, než se pohledem vrátil zpět k postavě před ním.

„Jak říkáš, ostrov není moc pohostinný, ale obydlený je, jen vědět, kde hledat, kapitáne,“ usmála se. Zřejmě poznala, že jeho uniforma se neshoduje s oděvem ostatních, „ne však všichni jsou vstřícní jako já.“

„Cestou jsme potkali jednu nebohou zpola šílenou duši v ruinách města, ale nebyla moc otevřena s informacemi, které potřebujeme, doufal jsem, že tady bychom pochodili lépe,“ odvětil chladně a dával ženě najevo, že se nejedná o prosbu.

„Jistě, znám mnoho věcí a pomohu, jak budu moci, ale…“

„Ale?“ nadzvedl Salazar obočí.

„Ale všechno něco stojí, kapitáne Salazare, každá odpověď má svoji jedinečnou cenu. Některé věci se dají vyvážit zlatem, sliby nebo oddaností, ale i laskavost je dobrým platidlem. Laskavost za laskavost,“ prohlédla si jej se zájmem, jako by hodnotila mužovy kvality.

Španělé za kapitánem se nejistě pohnuli, všem bylo jasné, že je tu něco špatně, cítili to, vnímali z každé věci kolem sebe, ale nebyli to zbabělci a neutíkali, na to byla jejich duše léty zocelená.

„Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, hm?“ odvětil Salazar a najednou jako blesk udělal výpad vpřed, rychlostí šermíře, jakou by u něho nikdo nečekal, se ocitl před ženou jako přízrak a jednu z ostrých stran rapíru jí naplocho přitiskl k hrdlu těsně pod bradu.

Urzella byla jako socha, nehnula se, dech se jí neprohloubil, jako by nevěřila, že je v nebezpečí, byla ledově klidná a měla stále úsměv na rtech. Rozhodně by si za takový herecký výkon zasloužila potlesk.

„Před necelou hodinou o tobě řekl jeden muž, že jsi čarodějnice, nemám důvod mu nevěřit, pokud mi neprokážeš opak. Nemám příliš v lásce věci, které se vymykají normálním principům a kacířství s čarodějnictvím jsou středověké pomluvy pro ty nepohodlné, kterých se vlivní chtěli zbavit. Sám to považuji za fámy, ale nemám příliš důvěry v šarlatány,“ dal jí jasně najevo, že nebude hrát nějakou její hru a nenechá se sebou manipulovat, řezník moře byl vždy nad věcí a měl rád přesná fakta.

Urzella zvedla oči a naklonila hlavu, jako by jí ta výhrůžka přišla k smíchu.

„Nemám důvod vyvracet tvá slova, pane, ale budu tě muset zklamat, věřím, že bys mou lež neocenil, a proto je skutečnost velice prostá. Před tebou stojí vědma, která vidí za závoj věcí, které se stanou. Jsem rádcem mnohých, kdo vyhledají mé obydlí, nedělám nic špatného, jen využívám svůj dar, kapitáne.“

Pokud by ta žena skutečně věděla věci, které se vymykají zdravému rozumu, mohla být buď nebezpečným protivníkem, nebo neocenitelným spojencem, běželo Armandovi hlavou.

„Říkal jsi, že jsi přišel pro odpovědi, jednu pro tebe mám, dám ti ji jako dar, ukázku mé dobré vůle,“ nabídla.

„Ještě jsem ti žádnou otázku nepoložil a už znáš odpověď?“ Salazarův ledový vážný výraz se nezměnil, jen z něho čišel sarkasmus. Nevěřil jí, proč by také měl. Myslel si, že ti, kdo k ní přijdou, chytá jen za hezká slova, které chtějí slyšet a využívá tak jejich slabosti a situace. Pro krásnou seňoritu by to byla lehká práce přesvědčit zoufalce, že je jejich rádcem, tady však stáli zocelení muži, které neuplatili piráti, kuplíři ani pašeráci.

„Vím, co hledáš,“ ženiny oči sklouzly na jeho srdce, které už netlouklo, ale stále tam bylo ukryté pod vrstvami látky kabátu, mrtvé a probodnuté.

Na co tím poukazovala? Salazarovy myšlenky teď vířily chaoticky kolem a on se ptal na úplně stejnou otázku. Co hledal? Co bylo pro něho a jeho muže nejpřednější?

Vzpomněl si na rudý záblesk měděných vln kadeří, na modré oči plné vzdoru, které s ním soupeřily, ten pocit, kdy se cítil živý, teď postrádal smysl. Připomínat si svůj bývalý život jen zatínalo drápy do jeho kůže a drásalo nervy. Než si stačil rozmyslet další slova, Urzella pokračovala.

„Ostrov má tvar velké fazole, dostaň se na západ, obepluj pevninu a uvidíš světlo, maják. Pluj za ním a dovede tě na hřbitov lodí, tam najdeš, co hledáš, kapitáne, ale dej pozor, abys přitom něco neztratil, slova umí zraňovat více než činy.“

Salazarovo husté tmavé obočí se spojilo dohromady a vytvořilo vrásky na jeho čele, tento rozhovor ho unavoval, ale cítil, že z té ženy nedostane nic víc než hádanky a zavádějící neurčitá vodítka. Bylo frustrující spoléhat na někoho, kdo měl takový dar a věděl daleko víc než oni, kteří bloudili jako slepí ve tmě. Mohla jim říkat pravdu, ale mohla je přivést i do pasti, aby se jich zbavila, pokud je viděla pro sebe jako zjevnou hrozbu.

„Vím, že mi nevěříš, ale stejně tak vím, že ti má slova nedají odpočinku a budou tě pronásledovat. Dříve nebo později tam stejně dopluješ,“ řekla to s takovou jistotou, která byla pro všechny zarážející.

„Jestli nás svými řečmi klameš, ženo, věř, že se ti revanžuji stejnou měrou, dávám ti slovo Španělského kapitána.“

„Spoléhám na to, můj kapitáne, jistě mi za to později poděkuješ, nevidíme se naposledy.“

Tato věta se Salazarovi líbila ještě méně.

„Kapitáne? Ta žena…“ rozhovor přerušil důstojník Moss, který na něco upřeně hleděl.

Salazar prudce otočil hlavu, neztrácel u Urzully svůj výhrůžný postoj, a dál jí tiskl meč k hrdlu ale to, co uviděl, ho donutilo, aby jeho ruka i s rapírem klesla.

Antonio poukazoval na tělo ležící u stěny jeskyně nebo spíše dřevěného obložení, kterým byla skalní místnost obehnána, a stačil jeden pohled, aby věděl, že to byla žena, kterou doprovázel z hlavní paluby do zadržovací místnosti na Tiché Marii. Bylo jeho povinností na to upozornit.

Urzella neztrácela svou přetvářku dobrodinky, „oh, tu ženu jsem našla před pár dny na pláži, nejspíše ji vyvrhlo moře, chudinka, byla zesláblá, zmatená, nebohé stvoření. Poskytla jsem jí přístřeší a dala elixír, aby si pořádně odpočinula, bůh ví, že to potřebovala,“ lhala a pěla svým holubičím hlasem. Všimla si totiž Salazarova zájmu, v jeho upřeném pohledu i v reakci těla, stačilo jen počkat na správnou příležitost a zatím její plán vycházel. Mohla tu holku nechat v jiné místnosti ukrytou před zraky všech, kdo by sem zavítal, ale netoužila mít tu někoho, kdo by se jí pletl pod ruce a vyptával se, teď se té holky jen musela chytře zbavit. Všechno záviselo na tom, zavděčit se nemrtvím, kteří by jí mohli pomoci k tomu, co chtěla a tu šanci si nenechá vzít nějakou hloupou chybou.

„Znáte Hyppolitu?“ zeptala se Urzella s předstíraným překvapením.

Kapitánovo mlčení bylo dostatečným přiznáním.

„Vyprávěla mi o své lodi, která se zřejmě potopila jako ostatně všechny nešťastné lodě v Ďáblově trojúhelníku, nikdo zde neskončí bez újmy. Viděla jsem tolik tragických osudů, o kterých bych mohla vyprávět,“ zašeptala smutně, ale Salazar jako by ženino tlachání nevnímal. Prohlížel si provizorní lůžko a ženu zpola zakrytou přikrývkou. Vypadala přesně jako předtím, ani v nejmenším nepřipomínala mrtvolu jako on a jeho druzi.

„Ta žena půjde s námi,“ rozhodl pevně, a když se obrátil zpět k Urzelle, věděla, že mu to nevymluví, a přesto hrála svou roli dál. Prošla rychle kolem něho a postavila se před Hyppolitu, která tiše spala.

„Ta žena je pod mou ochranou, kapitáne, vložila do mě svou důvěru. Nevydám vám ji.“

„Říkala jsi, že všechno má svou cenu, čarodějnice,“ připomněl jí Salazar, co mu řekla na začátku. „Ta žena patří na naši loď, jakou cenu za ni požaduješ? Co chceš za svou důvěru, kterou ti dala?“

„Žádáš mě, abych ji zradila?“ Urzella zvolala pohoršeně, ale pak předstírala, že přemýšlí, jako by se v ní objevilo lakomé jádro a její pohled třpytivých očí pomalu klouzal po Salazarově těle jako by měla zájem přímo o něho, ale poté ženiny oči minuly jeho srdce a klesaly níže, dokud nezůstaly na kapse jeho kabátu.

„Pokud ji opravdu chceš,“ řekla významně, „požaduji jako cenu to, co máš teď ve své pravé kapse, kapitáne.“

Armando přemýšlel, zda skutečně věděla skrze své třetí jasnovidecké oko, co tam leží nebo jen hádala. Zvedl ruku, strčil ji do kapsy a prsty se dotkly vypouklého předmětu.

Kompas, chtěla ten? Bylo tedy na něm skutečně něco zvláštního, že by ho chtěla? Mužovy prsty však sevřely v dlani něco jiného, to vytáhl a podal to vědmě.

Nepodívala se na předmět, jen ho spokojeně převzala, než ustoupila a nechala jednoho z vojáků, aby se pokusil Hyppolitu vzbudit. Nereagovala. Španěl tedy klekl na jedno koleno, odhrnul přikrývku, uchopil ji v pase a prostě si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor.

Mezi tím se Urzella podívala do své dlaně a její tvář se zkřivila nelibostí a vztekem, než se zase ovládla. „Tak počkat, to není to, co jsem požadovala,“ zamávala zlatými kapesními hodinkami, které Salazar našel po cestě a chytře je obětoval.

Bez zjevného znepokojení se na ni ohlédl přes rameno, „máte to, co jste chtěla, cena byla přijata, výměna uskutečněna. Vojáci, odcházíme.“

 

**************************************************************************************************************************

 

La Maria Silenciosa byla temným místem víc než kdy jindy. Už to nebyl obávaný koráb, který hrdě pluje po Karibském moři. Poblíž nezmapovaného ostrova se vznášela na vodě jako děravý vor vrzající bolestí při každém sebemenším pohybu jako umírající člověk. Neštěstí bylo slyšet i z malých třísek jako by to byly jizvy na kůži kapitána Salazara. Otevřené a stále živé rány, které se koupaly ve slané vodě. Těžko říct, zda se loď samotná cítila jako on nebo on jako jeho obdivovaná galeona, možná při pohledu trpících námořníků by nejspíše nezúčastněný divák tvrdil, že je to vzájemné. Trpěla loď, trpěl kapitán a trpěla posádka.

Salazar už po několikáté přešel sem a tam po své ložnici od okna ke komodě a zase zpátky ve chmurných myšlenkách a s rukama za zády. Všechno kolem zůstalo navzdory neštěstí zachovalé a neměnné, červená barva závěsů mužova masivního lůžka měla stále barvu karmínové krve a těžké střapce na nich vypadaly jako zlaté ozdoby jeho náramenic.

Tohle bylo jeho soukromí, tam, kde by se člověk měl uvolnit a vydechnout, tady mohl předstírat, že se nic z toho nestalo, jenže by lhal jen sám sobě. Realita vypadala jinak, viděl ji, pocítil ji a byla jako bezedná propast. Ne nadarmo se říká, že pokud do ní hledíte, ona hledí na vás, až vás pohltí, užírá vás kousek po kousku, až nic nezbude.

Zabouchání na dveře vytrhlo Armanda ze zadumání vlastních mučivých myšlenek, které týraly jeho ztrápenou mysl. Trhl hlavou směrem po zvuku a udělal několik kulhavých kroků, než vzal za kliku a otevřel.

„Zavolal jste mě, El Capitán?“ na druhé straně stál muž v nejlepších letech se cvikrem na nose, a v jedné ruce držel velkou koženou lékařskou brašnu. Nedostatek důstojnického kabátu a paruky vynahrazoval odborností v rámci lékařství.

„Doktore Cortézi, mám pro vás úkol,“ pozval jej Salazar dovnitř, když ustoupil stranou. Oba muži předstoupili k oknu, aby vedli soukromí rozhovor, mezi čtyřma očima.

„Doslechl jsem se jakési zvěsti, že je na palubě někdo nový, předpokládal jsem, že bude potřeba mé přítomnosti, ale důstojník Lesaro byl rychlejší, když přišel s vaší zprávou,“ začal vlídně. Důstojník Cortéz, se zdržoval po většinu času na ošetřovně, ale nenadálými událostmi byl lazaret dosti poškozen, alespoň sklad léčiv byl zachován, tak jak byl, ne, že by ho teď potřebovali, přihlédneme-li k jejich stavu bytí.

Tak jako tak nechtěl Nico zanedbat své povinnosti v už tak těžké době, když se snažil přiložit ruku k dílu, kde bylo potřeba a snažil se pochopit jejich nelehkou situaci naopak z té vědecké stránky, avšak se stejnou marností jako ostatní. Dokonce experimentoval s několika léky, které sám požil, nebo si roztok nalil na kůži. Výsledky byly neuspokojivé ani dobré ani špatné. Dá se říct, že se mu nijak nepřitížilo, ale ani nic nezlepšilo. Za jiných okolností bylo trestné, plýtval vzácnými léky, nýbrž zoufalství člověka tlačilo za hranice zdravého rozumu. Nico se tak stal badatelem i kronikářem této prapodivné nemoci a zapisoval si každý důležitý poznatek pro pozdější zdokumentování.

Salazar pohlédl na koženou brašnu a poté zpátky do doktorovy tváře s nevyslovenou vážností.

„Máme hosta ano, ale neřekl bych, že se jedná o někoho nového, bohužel.“

„No comprendo,“ naklonil Cortéz hlavu na stranu a bylo jasné, že identita nového pasažéra byla zatím mezi posádkou skryta, otázkou bylo, na jak dlouho. Pokud šlo o kapitána, jakékoliv tajemství u něho bylo lépe střeženo, než truhla galeonů v trezoru, ale někteří muži z posádky si pouštěli jazyk na špacír až příliš snadno.

„Už jste se s tou ženou setkal, i když předtím vypadala jako joven soldado.“

„Skutečně?“ podivil se Nico, ale jeho pohled přitom na chvíli sklouzl kamsi jinam, což řeklo Salazarovi, že o tom ví víc, než dává na povrchu vědět, ale to teď nebylo podstatné.

„Přejděme k věci, doctor, chci, abyste tu ženu prohlédl, zda nemá žádné zranění, je možné, že je otrávena nějakým jedem nebo omámena, nejeví známky probuzení už několik hodin.“

„Claro, seňor, to je má práce,“ přisvědčil muž.

„Abyste rozuměl,“ kapitán trhnul hlavou směrem k muži vedle sebe, „požaduji recorrido completo. Té ženě to vadit nebude, když je v bezvědomí. Chci kompletní zprávu o jejím zdraví, abychom si rozuměli. O její jemnocit se starat nemusíte,“ přikázal Salazar chladně.

Cortéz dobře věděl, co se po něm žádá a neřekl ani písmenko. Muž zachoval profesionální diskrétní odstup, kterým se podřizoval kapitánově vůli.

„Kde je tedy pacient, El Capitán?“

Salazar se k doktorově překvapení odvrátil od okna a pohlédl na svou postel.

„Eh… vaše lože…“ zarazil se Cortéz, ale nejvyšší velení ho zastavilo ve vyzvídání.

„Nelze ji přesunout v této chvíli nikam jinam, ostatní kajuty jsou v dezolátním stavu a pochybuji, že podlaha by byla adekvátní náhradou,“ mávl ostře rukou jako by ho to rozčilovalo, že vetřelec dlí v jeho pohodlných pokrývkách, když on z toho nenachází pražádných výhod.

„Máte pravdu, pane, obnažit před posádkou pacienta něžného pohlaví není právě vhodný krok,“ doktor Cortéz si posunul svorku na brýlích lépe na nos, aby zakryl svou nervozitu.

Salazar loupl varovným pohledem po muži vedle sebe, aby dával pozor na svou drzost.

Nico to přešel mlčením a vykročil k lůžku, koženou brašnu odložil vedle na stolek, a začal si vyhrnovat rukávy své bílé ušpiněné košile, na které se ukazovaly popelavé šedé skvrny ladící s jeho popraskanou kůží na rukou a dírou v boku, která vypadala, jako by si kus masa ukousl žralok.

Kdyby měl doktor důstojnický kabát, ve kterém kdysi nastupoval hrdě na Tichou Marii, nejspíše by si jej svlékl, ale jeho ležérní ošacení mu bylo tolerováno, jelikož momentálně plnil úlohu ranhojiče a ne vojáka. Cortéz svýma rukama zachránil už nespočet životů, ale také mu jich pod prsty hodně odešlo. Boje byli nelítostné a každý den mu smrt připomínala, že je pořád tady a má dlouhé nenechavé prsty, zvláště po tom, co se stalo před pár dny, kdy se jim muerte negra krutě vysmála do tváře.

I se všemi svými schopnostmi a zkušenostmi nedokázal Nico nic, co by objasnilo jejich prokletí, nebyl na to hmatatelný lék ani modlitba. Dokonce vyzkoušel polít se svěcenou vodou z křtitelnice, kterou udával poslední pomazání zesnulým, ale bez známek zlepšení. Ze své bezmoci byl konsternovaný, protože nemohl pomoci jak sobě, tak ani ostatním, kteří na něho spoléhali, ale tohle nebyla nemoc těla ani ducha.

Doktor se ohnul v pase a odtáhl duchnu z ležící postavy. Ano, ta tvář mu byla povědomá. Zběžně si jen očima prohlédl pacienta, narovnal se a promnul si přemýšlivě bradu, poté si uvědomil kapitánovu neblahou přítomnost za zády.

„Musím vás poprosit, abyste odešel, El Capitán, o výsledku vás budu brzy informovat, až skončím s prohlídkou této dámy.“

Pokud si však myslel, že to bude tak lehké, tak se Nico mýlil.

„Esa mujer je v mé posteli, zodpovídám za ni, i když to není něco, co bych preferoval.“ Salazar zůstával v pozadí před oknem jako by na vše chtěl osobně dohlížet, vlasy se kolem něho vlnily jako černá aura démona a stejně takovou energii vyzařoval do okolí.

„Trvám na tom, pane, nepotřebuji vaši pomoc a rád bych zachoval alespoň trochu soukromí ohledně lékařského tajemství vzhledem k této ženě. K ponížení jí zcela stačí, když se na její nahé tělo podívají moje oči, není potřeba dalších,“ podíval se Cortéz vážně přes rameno a začal být znovu nervózní, jak vteřiny dál plynuly. Pokud by tu kapitán zůstal, nemohl by s tím nic dělat, jak řekl, byla to jeho kajuta a jeho slovo bylo rozkazem na této lodi, naštěstí se k Nicově úlevě pohnul a kostrbatou chůzí se vydal do své pracovny.

Doktor si oddechl, jednat s tvrdošíjnými lidmi bylo opravdu těžké, přejel si rukou po papírově suché tváři a otevřel brašnu, vydalo to zvuk cvaknutí kovové spony, jak se rozevřela dokořán jako ústa barakudy. 

Jakmile se dveře ložnice zaklaply, sklonil se nad ženským tělem a začal ho pracně svlékat ze šatů…

 

**************************************************************************************************************************

 

Mezi tím ve vedlejší místnosti panovalo dusivé ticho. Všechno bylo na svém místě, ozdoby na podstavcích a policích se leskly do přítmí šera a ukazovaly nedotknutelnost časem. Nikdo je však neobdivoval ani pro jejich vzhled ani hodnotu.

Salazar za sebou zabouchl dveře a nechal doktora dělat svou práci bez jeho přítomnosti. Jakmile přešel práh, všiml si dvojice, která na něho trpělivě čekala. Ihned postoupil dopředu a postavil se jí svým zohyzděným zevnějškem. Armandovi tmavé oči ukazovaly hloubku nicoty.

„Nikdo neodpovídal, El Capitán, rozhodli jsme se vstoupit a počkat na vás, až…“ začal Lesaro, jehož polovina sombrero de tres picos byla ohořelá stejně jako byla raněna jeho pýcha, zachovával si však zúčastněný vážný výraz.       

Santos vypadal nafoukaně jako vždy, jeho tvář vyhlížela poškozena od střelného prachu daleko více než ta muže vedle něho, v jeho kůži byly nehezké dírky, ale ani to mu nebránilo tvářit se sebevědomě. 

„Hm, bien, důstojníku,“ přerušil je Salazar a ten moment si vybral Santos za chvíli, kdy přidat ruku k dílu a chopit se slova.

„Když se průzkumná skupina vrátila, jaký bude další rozkaz, kapitáne?“

Všechny důležité myšlenky Salazar ještě teď probíral ve své hlavě po slavném návratu z pevniny, některé byly jasné a jiné zakalené tajemstvím jako mlha nad přístavištěm po ránu. Ne, že by bral slova té krásné ženy na lehkou váhu, evidentně toho věděla dost, a i když nabízela pomoc, byl si jistý, že mohla stejně tak uškodit jako had v trávě. Proto z opatrnosti Armando váhal, zda přijmout radu a plout tam, kam Urzella navrhovala.

Otázkou bylo, měli jinou možnost?

Ano, možností bylo mnoho, ale jejich loď byla ošklivě poničena a manipulace s ní by byla spíše zátěží. Stále byla záhada, že se nepotopila ke dnu a nějaký zázrakem zůstávala na hladině. Ze všeho nejvíce potřebovala opravu. Bylo rozhodnuto.

„Poplujeme zde, není třeba se tu více zdržovat,“ Salazar se prudce otočil, až zacinkaly stříbrné medaile na jeho kabátu a udělal několik kroků ke svému stolu. Natažená ruka směřovala doprostřed většinou prázdné mapy, která zdá se byla nakreslena nedávno. Uprostřed pergamenu byl jen kostrbatý náčrt ostrova a nic jiného. Malé x nedaleko označovalo cíl jejich cesty na určitých souřadnicích.

Lesarovi bylo jasné, že sám neměl všechny informace po ruce a s kapitánem od nalodění nemluvil, a ještě více udivující pro něho byl to, co posádka přinesla s sebou.

V inkoustu malovaném X byl zabodnutý špendlík s ozdobnou hlavičkou, další dva byly ještě na místech poblíž jako nějaké záchytné body.

„Takže plujeme na západ?“ zorientoval se rychle Lesaro svým jediným okem, jak též přistoupil k mapě, aby zhodnotil situaci.

„Zhruba tím směrem, sí, první důstojníku. Nemáme přesné souřadnice, jen pár nepřesných vodítek. Podle slov ženy z ostrova se na tomto místě nalézá materiál, kterým bychom opravili naši galeonu. Cesta by nás měla zavést k majáku. Nedokážu přesně určit, co tam najdeme, ale posádka musí být připravena na vše.“

„Takže je to past,“ řekl to přímo Lesaro zadumaně, který svého kapitána znal dlouhá léta a věděl, jak přemýšlí.

„Pravděpodobně, počítám na tomto peklem opuštěném místě se vším. Připravenost byla vždy naší výhodou díky disciplinovanosti posádky. Jack Sparrow nás sice přelstil úskokem pirátům vlastním, ale neporazil nás v boji muže proti muži, tváří v tvář.“

Ta slova jim všem přinesla zachmuřený výraz plný raněné hrdosti jako připomenutí toho, že o slávu a život se dá velice lehce přijít, nýbrž dílem náhody jim byla dána druhá šance převrátit štěstí ve svůj prospěch a vstát jako bájný fénix z popela.

„Rozdejte rozkazy, zvedněte kotvu, vyplouváme, inmediatamente!“ rozhodl pevně Salazar a zahleděl se na důstojníka Santose jako by ho posílal pryč. Ne, že by tomu pohledu nerozuměl, ale evidentně byl imunní k zastrašování.

„Plachet je málo, kapitáne, budeme plout sotva s několika menšími, hlavní stožár a čelen je zlomený, když loď narazila na skaliska, nepůjde to moc dobře, navíc to vypadá, jako by v téhle prokleté části oceánu nevál ani vítr.“

„Pak nezbývá nic jiného, než sešít cáry, které zbyly a upevnit je na takeláž jako náhradní plachty, bychom dokázali plout alespoň jeden uzel za hodinu,“ hrozivě se nad něho kapitán naklonil, jako by pro něho překážky neexistovaly.

„Myslím, že by se něco takového dalo vyrobit, pane,“ přikývl Santos.

„Dobře, teď odejdi, důstojníku,“ vyporoučel ho úsečně Salazar a pohledem sklouzl zpátky k mapě, na které pracoval přes minulou noc. Prsty uchopil špendlík nad X a odhodil jej na stůl jako šachovou figuru, která prohrála.

Dva zbývající muži osaměli v tichosti.

„Rád bych byl v obraze o tom, co se stalo na pevnině, El Capitán,“ promluvil jako první Guillermo. To, proč měl zůstat zde, mělo jistě svůj účel a on by jako první důstojník měl být informován neprodleně. Teď napjatě čekal, co mu bude řečeno.

Salazar pomalu zvedl hlavu a podíval se na svého přítele.

„Pokud jsem očekával pusté místo plné ztracených duší, dostal jsem přesně to, co jsem hledal. Kromě bláznivého kněze, písku a skalisek se o ostrově příliš říct nedá,“ odvětil kapitán kysele se špatně skrývanou nespokojeností.

„A žena, o které jste mluvil? Quién es?“

Salazar se dlaněmi opřel o kraj stolu a zadíval se na zeď před sebe za svým křeslem na pověšenou mapu Karibského moře a na nože v ní, které značily jeho velké úspěchy, teď mu to však příliš radosti nepřinášelo. Měl pocit, jako by se mu každý malý nůž zabodávat do těla a tlačil na nervy.

Najednou se narovnal a rozhodil rukama, jako by až teď uvolnil svou frustraci a vztek, který byl u něho pověstný, jen v tomto novém vzezření démona vyhlížel jako přízrak, kterého by se člověk měl právem obávat. Pokud měl předtím pověst nelítostného řezníka, jeho legenda se tím teď jen prohloubila stejně jako nenávist k pirátům.

„Šarlatánka, Lesaro, curandero, obyčejná bruja. Snažila se mě u všech bohů sedmi moří přesvědčit, že ovládá temné síly, že má dar jasnozřivosti. Tohle podivné místo dokáže člověka zmást a ovládnout, ale nepřinutí mě věřit v to, že existuje dios con cuernos. Tomu věří jen pověrčivý hlupáci.“

„A přesto plujeme tam, kam ta žena řekla, že máme směřovat?“ zeptal se vážně Guillermo a díval se na kapitánova záda a jeho kabát, který se neustále sám od sebe vlnil a vznášel jako rozvířený písek na dně moře.

Armando se uklidnil a téměř děsivě jako sama smrt se podíval za sebe na muže u stolu, kterého znal tolik let. „Nějaký směr je lepší než žádný, mi amigo.“

Lesaro si byl jistý, že ať už kapitán vyslechl na ostrově cokoliv, nevěřil tomu, byl to muž, který uzná jen to, co vidí a zastrašit ho nějakými řečmi o ztracené duši nebo přízracích bylo jako házet na zeď perly sviním. Souhlasil s tím, ani Guillermo nevěřil báchorkám, kterými se snažili ať už duchovní nebo šarlatáni omámit mysl slabého člověka, ale také viděl, co s nimi takový fanatismus a bezhlavý zápal dokázal udělat. Víra, ať už v boha nebo temné umění dokázala nemožné věci. Ne nadarmo se říkalo, že víra i hory dokáže přenášet.

„Pravda, je možné, že i když nenajdeme to, co hledáme, dozvíme se něco víc, každá jednotlivá informace je lepší než nic,“ souhlasil první důstojník.

Oba muži nechali tu myšlenku trochu usadit, ale Guillermo měl ještě jednu věc, kterou už den odkládal.

„Je tu ještě jeden problém přímo v našich řadách, El Capitán.“

„Nemyslíš, že problémů je dost?“ koutky Armandových rtů se mírně zkroutily směrem dolů s další nepříjemností, kterých měl až nad hlavu.

„Trest bych vykonal sám, ale k všeobecným okolnostem…“ Lesaro sevřel rty, posádka teď potřebovala někoho, kdo by je vedl, potřebují kapitánovy rozkazy, ne jeho.

„Bien? O co se jedná?“ přerušil ho Salazar popudlivě.

„Jeden z vojáků se dopustil zločinu na ženě. Služebná dámy, kterou jste vzal na palubu, ohlásila, že ji znásilnil mladík, jenž byl přidělen na záď lodi pod velením důstojníka Magdy. Údajně podle jejího barvitého popisu, detaily vás zahrnovat nebudu, se měla událost stát v době katastrofy. Domnělý námořník nejen, že neplnil své vojenské povinnosti, navíc se dopustil zločinu na mujer indefensa. Madam Mercier se dožaduje spravedlnosti.“ Netřeba říkat, že ho sama hnala ke kapitánovi tím svým barvitým jazykem, který měla.

Pokud to bylo možné, Salazarovy rty se znechucením zkroutily jako by bral takový zločin velice osobně, něco takového nemělo na Tiché Marii obdoby za celou dobu jeho působení.

„En el Rey de España,“ zaklel, „kde je teď ten násilník?“

„Stráže ho hlídají venku na palubě… čekají, až vykonáte trest,“ než stačil Guillermo říci dalšího slova, prohnal se kapitán kolem něho jako pekelný pes, až zřetelně ucítil v nose pach popela. Náraz dveří a zavrzání pantů značilo, že už je venku, a přitom se opíral o svůj kord, když kulhal vstříc nevyhnutelnému v ještě horší náladě, než byl doposud.

Rána shora upoutala pozornost posádky v neblahé předtuše, postavy přerušily svou rutinu a hlavy se začaly otáčet. Kapitán došel až k poničenému zábradlí a skočil dolů na palubu jako by to byl jen malý schod. Prkna zavibrovala pod nohama námořníků. Armando se hrůzně narovnal přímo před vystrašeným vojákem, který zdá se čekal na ten nejhorší trest. Téměř jako by si přál, že už neumřel předtím.

Santiago s doširoka vykulenýma očima sledoval, jak se před ním kapitán tyčí. S rudými mraky na obzoru a černým mořem si myslel, že je to jeho poslední soudný den a možná nebyl tak daleko od pravdy.

„K… kapitáne,“ vykoktal, ale jako by mu došla slova i odvaha. Žádat o milosrdenství se neodvážil.

Voják nepotřeboval příliš inteligence na to, aby odtušil, že před ním stojí hodně naštvaný člověk, jehož přízeň už si nikdy nezíská. Kdyby ho nedrželi dva důstojníci po stranách, asi by padl na kolena jako podťatý.

„Já… nechtěl jsem…“ chvěl se Santiagovi ret a polykal andělíčky, nechtěl se Salazarovi dívat do tváře, ale nedokázal uhnout očima a sklonit poníženě hlavu, navíc jeho mužství stále nepříjemně tvrdé ho tlačilo v kalhotách, naštěstí to skrývala těžká pevná vesta s knoflíky.

„Suficiente!“ zahřměl Salazar a zabodl špičku svého ostrého rapíru do prkna vedle mladíkovy holínky. Santiago zadržel dech, očekával, že mu meč probodne nohu. Všem přítomným jako by projela špička kovu do těla, jakmile se dotkla prkna, každý pocítil nepříjemný pocit v žaludku a vnímal pocit podráždění, který nebyl ani jejich ale kapitána, jak je situace podivně ovlivnila.

„Jsi si vědom toho, co jsi provedl, soldado? Tvé jméno. Hablar!“

„Santiago, Alfonso, Ballesta, El Capitán,“ odpověděl rozechvěle mladík.

„Věřím, že tví předkové se za tebe stydí, že jsi zahanbil svou rodinu tak odporným činem, kterého ses dopustil na nevinné ženě. Vrháš špínu na tuto loď, a především její posádku a kapitána. Od teď už nebudeš vojákem de la Armada Real Española, degraduji tě, už nikdy nevstoupíš do armády. Nechť je tvé jméno zneuctěno tvým odporným činem,“ s každým slovem studeným jako led utrhl mladíkovi jednu výložku z ramene po druhé. Následoval klobouk, na který bylo šlápnuto jako význam pohrdání.

„Neoblečeš si uniformu a nebudeš se nazývat vojákem. Budeš uvězněn, dokud nebudeš předán patřičným úřadům za svůj, mrzký zločin, tak jsem rozhodl con plena validez.“

Z davu se ozval zřetelný ženský hlas se slovy, že by měl raději viset v oprátce, netřeba říkat, čí to mohl být hlas, než Santiagovi oběti, která si rozhodně přála jeho smrt.

Ne, že by Salazar nepřistoupil na tento tvrdý trest sám, ale při přihlédnutí k jejich prokletí se smrt momentálně zdála něčím nedosažitelným, navíc tohle nebyla dezerce, za kterou bylo zastřelení jediným krutým trestem.

„Pokud se někdo jiný dopustí podobného zločinu, nebudu dělat žádné výjimky, to, že naše současná situace je nezáviděníhodná, není důvod uchylovat se k tělesným pohnutkám, nejsme zvířata ani monstra, jen ti, kdo podlehnou hříchu a zatemnění rozumu si zaslouží muka, proto budeš přemýšlet o svém prohřešku, dokud za tebe spravedlnost nerozhodne. Budeš mít dost času přemýšlet o samotě, co jsi spáchal.“

„Por favor, señor, já..“ nadechl se Santiago, ale vzduch se mu z plic vytratil, když se do něho zabodávaly černé kapitánovy oči ostré jako dýky.

„Chceš snad zpochybnit své činy a lhát mi, že jsi nevinný? Chceš raději, aby za mě vykonala trest ta, které jsi ublížil na tele i na duchu?“ udělal Salazar jeden výhrůžný krok k němu, až byli od sebe jen pár centimetrů a to stačilo, aby se odsouzený začal viditelně třást jako list ve větru.

Santiago už to nevydržel, dívat se do té pusté pekelné temnoty, která se s každou chvílí prohlubovala, aby ho spolkla, bylo nesnesitelné. Mladík sklopil hlavu ponížením před všemi přihlížejícími, snad až teď mu došel ten velký omyl, kterého se dopustil, ale jak mohl vědět, že se právě tohle stane. Evidentně byla i příroda proti němu, možná by býval byl raději, kdyby se loď skutečně potopila. Teď byl chycen v očistci.

Atmosféra byla tak hustá, že se dala krájet, něco jiného bylo rozhodovat o osudu nepřítele a něco jiného odsoudit člena vlastní posádky, zvláště tam, kde platila přísná pravidla jako zde.

„No, El Capitán,“ zakňučel Santiago, na čele se mu perlil pot, nějak nechápal, proč tam vedle něho není také Polo, ale nyní měl dost práce sám s sebou, a ne se starat o svého nohsleda, který se zřejmě někde schovával jako lasička. Dříve nebo později i na něho dopadne trest.

„Od teď nejsi o nic víc dobrý než pirata, chlapče. Odvést do podpalubí, inmediatamente!“ rozkázal Armando, ale nikdo se nehýbal, jako by byli všichni ztuhlí strachem, že kapitánova špatná nálada se teď obrátí i proti nim.

Ještě chvíli mladíka propaloval Salazar pohrdavým pohledem, než se otočil, prošel kolem svého prvního důstojníka, který sešel shora po schodišti a zalezl do své kajuty jako špatně naložený jezevec do své nory. 

Dveře kapitánské kajuty se zabouchly se stejnou hlasitostí, jako se předtím otevřely, až pak se shromáždění dalo do pohybu jako loutky připravující se na nový part divadelní hry.

​

Nejprve chci všem poděkovat za velkou podporu a sledovanost tohoto úžasného napínavého příběhu! Jste úžasní! VŠICHNI!

 

Stále je tu plno záhad, které nejsou vyřešené a hned tak nebudou. Ďáblův trojúhelník je pekelné místo, jaké tvory tu ještě najdeme a co Urzella hledá a proč?

 

Jedna dobrá zpráva je, že Hyppolita je zpátky na palubě! Jaký status ji teď čeká? Vrátí se vše do stejných kolejí? Bude uvězněna podobně jako Santiago? Nebo jí snad šoupnou do cely s ním?

Jak bude reagovat na nový stav věcí? Přeci jen, když posádku viděla předtím, byli ještě lidmi. No, těšte se na další kapitolu!

 

Ps: A co Polo???

Kapitola 28.

Staří známí

Dveře bouchly a démon vletěl dovnitř jako kouř z uhasínajícího ohniště.

„Qué indisciplina, qué vergüenza!“ zaklel Armando, znechuceně.

Hlasy v Salazarově hlavě křičely nad urážkou, kterou se ten bláhový mladík dopustil, taková nekázeň, taková potupa právě na jeho lodi. Neslýchané.

Prkna Tiché Marie zavrzaly pod jeho podrážkami jako by chtěla uklidnit jeho nervy, které byly teď nataženy na hodně tenké niti. Cožpak jeho pýcha musela být pošlapána podruhé? Teď si ji leda tak mohl seškrábnout z podrážky jako špinavé lejno.

Co by na to řekl Španělský král, kdyby zjistil takový poklesek?

Armando sevřel ruku v pěst, až mu zapraskaly klouby.

„To si lidé neuvědomují důsledky svých činů?“ rozčiloval se a několikrát se rozezleně prošel tam a zpět.

Pokud něco tak námořníci byli vizitka kapitána a on to bral velice osobně jako by to byl jeho poklesek. Bohužel i jednotlivci z dobrých rodin se dopouštěli velezrady, a přesto tady na lodi uprostřed moře věřil, že něčemu tak ohavnému dokáže zabránit pod svou pevnou rukou jako neukázněné děti. To, že jste v armádě a prokazujete čest vlasti, není znamením toho, že vám cokoliv projde. Armando teď litoval, že si nevšímal těch pár mladíků na lodi mnohem více…

Byla to krátkozrakost mladých mužů nebo jeho vlastní?

Salazar si přejel rukou po obličeji jako by byl neskutečně unavený a vdechoval nosem pach soli a dřeva, poté se jeho kroky přemístily ke skříňce, odkud vytáhl zlatý pohár a karafu vyzrálého vína z Lesarova domu a tamních vinic. Toužil vztek utopit v chladné rudé tekutině, která mu připomínala krev, bylo to pořád lepší, než ji dostat z toho hlupáka a vidět, jak kape na palubu, což by právem připsalo jeden nelítostný bod jeho pověsti.

Hrdlo broušeného skla cinklo o okraj leštěného poháru. Prsty uchopily cáliz, a poté smočil rty v tekutině. Nepochyboval o její vyzrálé kvalitě, ale na jazyku víno chutnalo jako voda, možná ještě hůře.

Cítil vůbec něco? Žádný požitek, žádné chvění po páteři, žádné uspokojení…

Všechny příjemné pocity mu protékaly mezi prsty jako něco nedosažitelného a zbývaly jen ty opačné a negativní.

„A todos los santos y todos los demonios del océano mismo, por qué Dios cometió tal traición con nosotros!“ zaklel z plna hrdla a pohár letěl přes místnost, než se srazil se stěnou v návalu vzteku. Jako by mu sami démoni vedli ruku a posmívali se jeho trýzni, se kterou se těžce potýkal a nenáviděl to každou minutu dne i noci.

Až o chvíli později si koutkem oka povšiml pohybu, když se z jeho ložnice vynořila postava a hleděla na něho jako by se bála promluvit o tom, čeho byla právě svědkem.

Jakmile doktor Cortéz posbíral odvahu, přistoupil k němu.

„Co jsi zjistil?“ zeptal se Salazar a jeho nálada alespoň na povrchu se usadila na chladné grimase, jen oči prozrazovaly zájem.

„Prohlédl jsem tu ženu a mohu konstatovat, že je mrtvá asi jako vy nebo já. Bohužel. Možná její vzhled vypadá odlišně jako by se jí nic z toho, co se zde přihodilo, nedotklo, ale zdání klame, El Capitán. Přesněji řečeno, nalezl jsem bodnou ránu, která proťala srdce skrz na skrz, něco takového i s okamžitou péčí by nikdo nebyl schopen přežít.“

„Takže mé domněnky byly správné…“ zapřemýšlel nahlas Armando.

Doktor přikývl a sundal si z nosu cvikr, který připevnil skřipcem ke košili.

„Co se týče těla, nenašel jsem žádné jiné poškození kromě modřin nebo oděrek, ale mým předpokladem je, že jí bylo podáváno něco na spaní po delší dobu. Nemyslím si ale, že byla otrávena, což by se dalo poznat podle viditelných příznaků, které rozličné jedy mají. Zkoušel jsem nejprve čichací sůl, ale bez úspěchu, nyní jsem jí dal k pozření lék, co by jí měl pomoci procitnout, ale těžko říct kolik toho uspávacího lektvaru jí bylo naposledy podáno. Tudíž, musíme čekat, až otevře oči, více dělat v tomto případě nemohu, kapitáne Salazare. Moje práce zde skončila.“

Salazarovo obočí se mírně zachmuřilo, jak posbíral nové informace a ustoupil doktorovi z cesty.

„Sí, můžete odejít, svou povinnost jste splnil.“

Cortéz toužíc se dostat ven z blízkosti řezníka moře, měřil dlouhé kroky ke dveřím, když ho přeci jen přepadla jedna myšlenka, která se starala o blaho pacienta, pro kterého by bylo přinejmenším nepohodlné být blízko samotného kapitána. Nico se zastavil nedaleko dveří.

„Měl bych připravit nějakou soukromou místnosti pro tu ženu? Jistě není vhodné, aby nadále dlela ve vaší ložnici,“ otočil se ještě ranhojič.

„Ne, zůstane zde, prozatím,“ rozhodl přísně Armando, „dokud neurčím jinak.“

„Sí señor, pero... mohu vám připomenout, že…“

„Do toho, proč je tady, vám nic není důstojníku a teď běžte,“ odbyl ho ještě rázněji kapitán a jeho nevrlý tón nepřipouštěl dalších námitek.

„Jen chráním její čest, pane,“ odvětil Cortéz se vší důstojností a zavřel dveře.

Salazar se nadechl hlasitě nosem jako býk v aréně, myslel si snad doktor, že se zachová podobně jako mladík, kterého odsoudil před pár minutami? Snad teď vypadal jako démon, ale nebyl monstrum, nebo si to alespoň snažil namluvit. Ne, znásilnění bylo něco, čeho by se nedopustil, v tom ještě jeho čest nikdy nezakolísala. A přesto jsem nechal Santose, aby ji použil, našeptávalo mu jeho vlastní svědomí, které hned zase zahnal do černého kouta své mysli.

El Matador del Mar se tiše zadíval směrem ke své ložnici, kde dlela jeho dámská společnost, která si uzurpovala kousek jeho nejsoukromější části lodi. Jako by ho tam něco táhlo, napínalo nit a tahalo za ni. Ta, která byla omotaná a neviditelná kolem jeho těla spojena s lodí a s každým, kdo na ní byl. Nerozuměl tomu poutu. Mohl ho přirovnat k ocelovému lanu, které ho svazovalo, stahovalo se kolem každého kousku jeho těla, a čím více s tím pocitem bojoval, tím více se mu zařezával do masa. Kapitánovou přirozeností bylo odporovat tomu, co mu přišlo cizí a co jeho rozum nechápal… 

Čekal, že najde odpovědi, ale vše bylo ještě příliš nové a syrové.

Samotná Tichá Marie vedla jeho kroky, které se ozývaly pod vrzajícími prkny a šustěním koberce, doprovázenými pravidelnými údery špičky rapíru, dokud nestál nedaleko postele, která byla jeho milenkou každou noc a odváděla mužovu bloudící mysl do spánku.

Salazar stál před ložem jako démon z noční můry. Připomněl si, že od doby jejich prokletí ani jednou neulehl, a ač na zádech cítil tíhu únavy, neměl potřebu zavřít oči a spát nebo možná nemohl z obavy, že se stane něco, čemu nebude moci zabránit. Všechno to byli relevantní věci, co a kdyby, protože když existovalo pár lidí na tom podivném ostrově smrti, mohla se kdykoliv objevit záhadná loď a využít příležitosti, aby je poslala ke dnu natrvalo. Zde si člověk nemohl být ničím jistý. Po sčítání jim stále zbývala většina děl a koulí, nebylo pochyb, že by se ubránili, ale i ve chvíli překvapení by mohl nepřítel využít situaci k napáchání větších škod.

Salazar se odvrátil od lůžka a stáhl se k oknu. Tvář se kostrbatě odrážela od úzkého skla okna a dala mu náhled na jeho vlastní pokroucenou podobu, kterou sotva poznával.

Jeho ruce se pevně stočily do pěstí, jedna kolem jílce a druhá, jako by měla sklo udeřit, když zaslechl tichý povzdech za zády.

Žena v jeho posteli se pohnula, pootočila tvář ke straně a zase zpátky, pokrývka jí sahala do pasu a jediné, co ji zakrývalo, byla bílá spodnička na ramínka. Doktor zřejmě tak spěchal s touhou na rtech z jeho přítomnosti, že nepovažoval za důležité ji obléct, nebo bylo jeho záměrem pacientovo pohodlí?

Kapitán Salazar stál bez hnutí jako socha, poslouchal nyní tiché sotva slyšitelné mumlání slov. Pokud mohl určit, něco se té holce zdálo. Mohl snad působit lék, který jí Cortéz podal? Chtěl to ignorovat, ale byl zvědavý. Udělal pár kroků a poklekl na jedno koleno vedle pelesti postele, sklonil se, aby slyšel každou slabiku, která se linula z ženiných rtů.

 

*************************************************************************************************************************

 

Svět se propadl do kolotoče mlhy a barev. Realita se rozmazala na miliony střípků a střepů kaleidoskopu, už zase a bylo na ní je pracně poskládat jako mozaiku. Byla v nějakém podivném snu nebo to nebyl sen? Ne, tentokrát Hyppolitě něco říkalo, že tohle není noční můra, byly to záblesky něčeho neuchopitelného, něčeho, co nikdy nezažila nebo snad mohla zažít? Chvilky záblesků, ze kterých byla akorát po probuzení zmatená, jak už to sny dokáží.

Tentokrát jako by slyšela veselou hudbu a pár slov známé Španělské písně, kytary, loutnu, buben, píšťalu v divokém reji, které se překrývaly a ladily. Kolem svítilo jasné slunce a bylo tam hodně veselých lidí ve svátečních šatech.

Nějaká oslava jarního svátku? Kolem visely prapory, na kterých byl černý býk na rudém pozadí.

Sama Hyppolita se točila v tanci, až se jí motala hlava. Sukně, kterou letmo zahlédla, byla bílá zlatě prošívaná jako padlý sníh, viděla jemnou krajku a někdo na ní házel rudé a růžové květy. Proč jí to připadalo jako veselí po svatebním obřadu? Chtěla otočit hlavu a podívat se, koho to drží za ruku, ale obraz byl najednou pryč. 

Další záblesk střípku byl také z venku, krajina kolem vypadala jako vinice s výhledem na třpytivé moře v dálce. Hyppolita téměř cítila, jak jí na kůži pálí slunce a ovívá vítr provoněný sladkými hrozny a rozmarýnu. V dálce připlouvala loď, tak povědomá a přitom nedosažitelná. Její velké plachty se nadouvaly a ona cítila prazvláštní radost. Náhle ji však něco zatahalo za šaty, jakmile se podívala dolů, viděla usměvavou hlavu holčičky a chlapečka, jak se drží za ručky. Byli si navzájem tak podobní. Chlapec měl tmavé vlasy a hnědé oči jeho prstíky mačkaly látku sukně a holčička měla také černé vlásky ve dvou copech a jasně modré oči. Ve své volné ručičce držela barevné luční kytičky jako by se chtěla pochlubit. „Cuándo llega el padre?“ zeptal se chlapeček.

„Brzy, chlapče, brzy…“ bylo vše, co dokázala říct, než obraz s výhledem na moře zmizel…

Poslední střep budoucnosti byl z tmavého místa. Vpravo bylo okno a za ním měsíc. Záda měla Hyppolita opřená o pohodlný slamník, a přesto ji bolela záda. Pomocí rukou se na posteli trochu posunula. Náhle se otevřely dveře na chodbu neznámého domu a někdo vstoupil. Viděla jen vysokou siluetu muže, ale neměla žádný strach.

Neznámí si zřejmě myslel, že stále spí, a tak slyšela, jak se tiše svléká. Neviděla vůbec nic, byla jako slepá, jen cikády z venku dokreslovaly noční píseň.

Chtěla se posadit, ale nešlo to, něco jí v tom překáželo, byla tím překvapená, když ruce nahmataly poměrně velký a kulatý výstupek břicha pod jemnou látkou košilky. Pohladila ho a nějak věděla, že to není tím, že by tak moc přibrala, ale že tam byl život.

Náhlá bolest zad ji donutila si povzdechnout. Hned vedle se matrace prohnula pod mužskou vahou, jak k ní někdo ulehl na lože. Přivítalo ji pohlazení na tváři, tak uklidňující… nechtěla o ten pocit pohodlí přijít, chytila muže za ruku, stiskla ji.

Neznámí jí cosi pošeptal, hlas měl zkreslený a slovům nerozuměla, ale tak moc chtěla, aby to bylo skutečné. Opravdový život beze strachu, tak všední, jak jen může být.

„Cariño mío, neopouštěj mě, por favor,“ zašeptala tu prosbu jako by se bála, že je to jen stín a jen co mrkne, zmizí. Sáhla dopředu, a ať už uchopila v prstech cokoliv, přitáhla si mužova ústa na své.

Obraz se promíchal, barvy vybledly, a nakonec vše zmizelo. Hyppolita měla pocit, jako by se propadla do bezedné díry, a přesto se něčeho držela, něčeho hmatatelného, čeho se nechtěla pustit. Pod bříšky prstů vnímala tvrdou škrobenou látku a o klouby prstů se jí naopak otírala měkká a jemná. Byla to jakási kotva s realitou a nejen to. Její rty se skutečně tiskly k něčemu, co však bylo chladné a nehybné, přesto cítila jakousi spokojenost. Spříznění, jako by jí něco šeptalo, že je to správné.

Žena lehce pootevřela rty, ale ty druhé se neodtáhly, možná přeci jen dokázala tu iluzi snu přetvořit v realitu. Možná…

Hyppolita tiše vydechla tím opojným pocitem nebo to bylo zasténání? Nestyděla se za to.

Konečně našla něco hmotného, něco, co není přelud. Přitiskla ústa silněji k těm druhým v prosbě o záchranu a věděla, že dříve či později bude muset otevřít oči a opustit svou představu, kterou si chtěla namlouvat, a když tak učinila, viděla několik věcí najednou. Jednak se nad ní skutečně nakláněl muž, jehož tmavé vlasy se kolem nich vznášely jako oblak Hádova kouře, tak étericky jako by plavaly ve vodě. Tvář, na kterou se zblízka dívala, byla bledá a popraskaná jako rozbitá pálená amfora, ale rysy, tvar široké čelisti, silný nos a hluboké nepřátelské černé oči mluvily jednoznačně.

Hyppolita se s polekaným výkřikem odtrhla od kapitána Salazara, zabořila hlavu do polštáře a byla u všech pekel vděčná za to, že ji nenásledoval, když mu k tomu dala záminku jako předtím. Rozhodně tahle hra byla pro každého muže velice zajímavá a pro ženu naopak nebezpečná.

Bez dechu pustila kapitánův límeček vesty, který držela svými prsty, hned poté vstal a udělal dva kroky dozadu, aby mezi nimi nechal patřičnou vzdálenost.

Hyppolitě zamrzl výkřik na rtech, jako by jí někdo odebral hlas, ale strach byl v její tváři patrný, jako by viděla ducha. Ihned se prudce posadila a hledala nějakou oporu, ale zjistila, že je jen ve spodním šatu a co hůře, leží v cizí posteli zcela bezbranná a zranitelná.

Jediné, co mohla udělat, bylo přitáhnout si pokrývku s přehozem k sobě a zakrýt se jí. Trapnost situace s přibývajícími minutami nijak nepomáhala. Chtěla si instinktivně sáhnout na ústa, ale potlačila to nutkání, místo toho zírala na kapitána téměř obviňujícím pohledem, jako by to byl on, kdo se něčeho nečestného dopustil.

„Tohle je sen, tohle se mi musí zdát… loď se přeci potopila,“ zakroutila Hyppolita hlavou a její vlasy barvy mědi se vlnily na jejích zádech a ramenou jako plameny.

„Pokud se mohu ptát, kdo vám takovou věc tvrdil?“ zeptal se El Carnicero chladně.

„Ta žena Urzella, ona. Azull říkal, že se všichni utopili, že jste…“ těžce polkla, „muerto… ale… teď tu stojíte živý přímo přede mnou.“

„Vidím, že pochybujete, ale pokud tohle považujete za život, slečno Riversová, pak bych mohl mluvit o vaší slaboduchosti,“ měřil si ji pohrdavě a ona se to snažila všechno vstřebat a rozhodně tu něco nebylo v pořádku.

Ženino obočí se stáhlo k sobě v náznaku zmatení, „urážíte mě? To je mi příjemné probuzení, kapitáne. Mohu říct, že spánek byl mnohem příjemnější,“ odsekla stejným tónem jako jeho a snažila se zapomenout na to, že ho políbila.

„Vaše drzost není na místě, seňorito, ostatně jako nedostatek vašeho oblečení v přítomnosti muže,“ pokáral ji, ale ani to nebyla její vina, prostě jí chtěl ukázat, kde je její místo a že má ukázat pokoru. Jenže, se prostě nedokázala přimět k tomu, aby pokorně sklonila hlavu.

„Je mi líto, nevybrala jsem si, že procitnu právě ve vaší okouzlující přítomnosti, ani jsem to neočekávala, natož…“ nadechla se, ale jako by jí znovu došla slova, a hlavou se jí promítl jejich společný polibek.

Hyppolitě se z toho zachvěl žaludek, že se dopustila něčeho tak nesprávného, bohužel, dnes byl ten den, kdy překročila pevně stanovenou hranici. Ženy přeci nelíbaly někoho, ke komu nic necítí a už vůbec ne někoho, kdo si o nich myslel jen to nejhorší. Styděla se za sebe a tváře ji pálily rozhořčením jako rozžhavená kamna.

„Natož, abyste projevila své city na nesprávném místě? Chápu.“

Zdálo se jí to nebo se cítil uražený? Dobře, s tím se mohla spokojit, navíc alespoň měl v tomto ohledu svědomí čisté, to ona byla viníkem v plném rozsahu a nemohla popřít, že nějaké primitivní části v ní se to líbilo.

„Můžeme prosím na ten incident zapomenout, kapitáne?“ sdělila mu rázně. Už se k tomu nechtěla vracet, ani teď ani později.

„Bueno, přejděme tento politováníhodný omyl a vraťme se k tomu, co mě zajímá, seňorito Riversová.“

„A to je?“ zeptala se Hyppolita netrpělivě.

„Odpovědi, samozřejmě, co jiného bych od vás mohl chtít?“ vydechl netrpělivě nosem.

Ženiny prsty mačkaly prošívaný červenozlatý přehoz se střapci v jakési nervozitě, rozhodně jí neušlo, kde se nachází a na lodi byla jedna jediná tak honosná postel, jeho postel. O důvod víc cítit se jako na jehlách. Kdyby jen věděla, co ho donutilo dát ji právě sem, ze zkušennosti věděla, že to není muž, který by něco někomu ulehčil, tím spíše jí. Proč ji nepohodil raději na zem? Mohl jí zavřít zpátky v té hrozné malé cele… nebo přivázat ke stožáru jako divocha.

„I já mám otázky, na které bych ráda znala odpověď,“ výmluvně se rozhlédla po ložnici.

„Já jsem ten, kdo se ptá a vy jste ta, kdo odpovídá,“ zpražil ji Salazar smrtícím pohledem a netrpělivě třikrát ťukl špičkou rapíru do podlahy.

Hyppolita už se nadechovala k odporu, ale on byl první, kdo promluvil, „zmínila jste jméno, o kterém bych rád věděl víc. Kdo je Azull?“

Hyppolita si stiskla spodní ret mezi zuby, sklopila řasy a bloudila očima po cizí místnosti, „to je mladík, který mě našel polomrtvou na pláži. S jeho pomocí jsem se dostala k Urzelle. Řekl, že je to její syn,“ odpověděla popravdě, ale některé důležité podrobnosti jako například to, že se jedná o bytost, která má obrovská chapadla, vynechala. Nějak tušila, že by to neznělo příliš věrohodně, i když to, co stálo s ní v jedné místnosti, bylo stejně nepravděpodobné jako samotný kraken.

„Co o nich víte?“

„Neřekla bych, že je toho hodně, nabídla mi přístřeší a jídlo. Řekla, že tam mohu zůstat, léčila mě, „vysvětlovala Hyppolita, aniž by zabíhala do podrobností. „Poučila mě, jaké to je žít na ostrově a jen se zmínila, že za ní chodí ti nešťastníci, které vyvrhne moře, a přežijí ztroskotání.“

Z pohledu kapitána Salazara se nedalo nic vyčíst, ale každou informaci si ukládal do paměti a hodnotil ji, jestli nelže. Necítila se přitom nijak příjemně, spíše jako kuře zahnané do kouta lasičkou.

„Pokud vám tohle tvrdila, pak podle jejích slov, viděla jste tam někoho jako vy? Někoho dalšího, o koho by se starala?“

Hyppolita se zamyslela a zakroutila hlavou, „pokud vím tak ne, zcela určitě tam nikdo jiný nebyl kromě nás tří.“

„Hm…“ ložnicí se ozvalo dlouhé zamyšlené zamručení, a pak nepříjemné ticho, jak kapitán hledal možné souvislosti a díry v jejím příběhu.

„Mám ještě jednu otázku, jak jste se dostala ze své zadržovací cely? Clave de celda,“ mužovy prsy vytáhly ze svého poničeného bíločerného kabátu kovový předmět. Klíč. „Mám ho celou dobu stále u sebe, a to je něco, co mě nenechává spát. Pokud jste tedy s vaším chabým tělem nevyrazila ty silné dubové dveře, o čemž pochybuji,“ mužovy hodnotící oči sklouzly po jejím zakrytém těle nahoru a dolů dosti výmluvně.

Čekal na tu lež, kterou mu předhodí.

Hyppolita ztuhla, nějak ani v nejmenším nečekala, že se bude ptát právě na tohle, mělo ji to napadnout. Ten chlap hledal detaily, aby měl celý příběh. Co teď? Nemohla mu říct, že jí pomohla panenka, která mluví a chodí, má lidskou duši a obléká se jako Španělský infant. Znovu sklopila oči a bloudila po orientálních vzorech na přehozu. Pokud měla lhát, jelikož pravda nepřicházela v úvahu, pak musela vzít tu nejvíce obyčejnou a pravděpodobnou nepravdu.

„Pustil mě,“ řekla prostě.

„Pustil vás kdo?“ kapitán Salazar udělal krok vpřed blíže k posteli, snad aby ji více zastrašil a přestala s tím divadlem, ale to nemohla udělat. V žádném případě.

Vzhlédla k němu s ohněm v očích a rozhodila rukama, „kdo? Jak bych to měla vědět, nejspíše některý váš voják. Když jsem otevřela dveře, za nimi už nikdo nebyl. Asi měl více shovívavosti a svědomí mě pustit, než abych se tam utopila, kdyby šla loď ke dnu,“ vynadala mu a naznačila, že každá sebelepší loď může být potopitelná.

„To je zajímavé, slečno Riversová, protože oba klíče, tento i náhradní mám já a jsem si jistý, že to nebyla moje ruka, která vás pustila, to bych si jistě pamatoval a o paměť jsem bohužel nepřišel k vaší smůle,“ byl k ní sarkastický a dával jí zřetelně najevo, že lže.

„Třeba jste to byl vy a nechcete se přiznat, protože by to vaše hrdost nepřipustila,“ spustila na něho a hodila mu bílou rukavici.

Vše nasvědčovalo k hádce, jako se blížila bouře a blesky na obloze, ale Armando se tentokrát nenechal unést a zapojit se do něčeho tak malicherného, neměl na to náladu ani čas.

„Una teoría interesante, ale musím vás zklamat, měl jsem na starosti jiné věci, než pouštět vězně na svobodu.“

Hyppolita byla připravena syčet urážky jako zmije, ale rychle si to rozmyslela, popudit někoho jako El Matador del Mar nebylo na jejím seznamu, alespoň teď a v jeho posteli. Pohledem sklouzla k rapíru, o který se opíral jako by to byla vycházková hůl, až příliš často na její vkus viděla ten kus železa z pochvy venku a až příliš mnohokrát jí usiloval o život.

„Zapomněla jsem na vaši pověst, záchrana mladých žen v nesnázích není váš koníček, kapitáne,“ naklonila hlavu na stranu téměř uraženě.

Jako by ji chtěl Salazar vyděsit, špička rapíru se hlasitě zaryla do prkna vedle jeho boty a Tichá Marie zavrzala jako by ji ťal do živého, „dovolil bych si s vámi nesouhlasit, pokud jste si nevšimla, ležíte v mé ložnici, v mých pokrývkách, na mé lodi, a ne v jeskyni na rohoži z rákosí.“

 

*************************************************************************************************************************

 

Salazar se neustále potýkal se svou temnou stránkou a popudlivostí, ale pokud se jednalo o toto konkrétní stvoření, které vypadalo, jako panenská oběť ošacena v bílém před drakem, narostla jeho špatná nálada do obřích rozměrů. Byla jeho kamenem v oku. Trnitou korunou na hlavě a vypadalo to, že se s její přítomností bude potýkat i nadále, protože nějaký škodolibý bůh mu ji neustále házel do cesty nejspíše pro to, aby přišel o rozum.

Dios mío, zavrčel v duchu nad svým nelehkým údělem, nepotkal žádnou ženu s tak ostrým jazykem, která by mu do očí odmlouvala a dokonce lhala. Kde byla pokora, kde vděčnost za záchranu života? Dokázala tato esposa del diablo někoho jen napadat a urážet?

Armandovy prsty se stáhly kolem jílce rapíru, chladný kov ho uklidňoval a dodával muži jistotu a teď právě v tuhle chvíli se skutečně dá se říct, bavil, protože ji dostal do rozpaků. Konečně jedna z mála věcí, které si vychutnával.

Nacházel v tom jakési uspokojení, které ho snad i zahřálo, ale byl to jen falešný pocit, protože jeho tělo bylo chladné jako led. Ne, jeho srdce netlouklo, ujišťoval se o tom hodinu, co hodinu a přesto, když se nad ní naklonil a ona ho přitáhla tak nečekaně k sobě jako dávného milence, cítil jako by byl živý a plný energie. Slovo jako nemožné v tomto ohledu ztrácelo význam.

Měkké rty ho přivítaly spalující horkostí tak něžnou, že ho naprosto bez pochyb překvapila nepřipraveného. Držela okraj jeho vesty s takovou němou zoufalou prosbou, že se nedokázal odtáhnout a zabránit této události a on toho nelitoval…

Nechtěl… byla nepřítelem, se kterým najednou nemohl bojovat.

Teplo, které se mu rozlilo po celém hrudníku, mu dodalo sílu, jako by se mu vrátila krev do žil a proudila silně jako řeka, ten pocit byl naprosto odzbrojující. Nechápal to a nechápal to ani teď a také se ptal, zda cítila to samé. Rozhodně by ji s tímto nezpovídal, protože, i když to byla náhoda, byla by jistě ráda, kdyby na to zapomněla. Nebylo to vhodné ani slušné, nebylo mezi nimi žádné pouto, kromě nepřátelství, jež si mezi sebou tak pracně vytvořili.

Salazarův pohled sledoval ženiny reakce, to, jak se snažila zmenšit, schoulit, více se nahnula dopředu, pozvedla ramena, zatímco hlavu mezi ně krčila jako by chtěla být všude jinde jen ne blízko něho. Tuto nervozitu poznával, ukazovala se na tvářích odsouzenců, kteří se mu dostali do rukou, když slyšeli jeho jméno.

„Nezasloužím si poděkování za vaši záchranu, slečno Riversová?“ dobíral si ji se zlým úšklebkem na té popelavě bílé tváři, která bývala tak zlatavě opálená.

„Proč bych vám měla děkovat, když tam mi bylo daleko lépe, než tady v zadržovací cele, nikdo mě tam neomezoval, a dokonce mi nabídli i jídlo a vodu. Nežádala jsem vás o záchranu,“ odsekla v obraně a Armando věděl, že se tak lehce nevzdá stejně jako on.

„Proč jste mě vlastně dovlekl zpátky sem? Nesnášíte mě a já vás, nebo to není očividné? Proč si přidělávat zbytečné starosti?“ odvětila Hyppolita ironicky a prsty se znovu zmocnila jednoho ze střapců, jehož třásně začala nervózně probírat.

„Byla to má povinnost, nejste sice součástí posádky, ale mám za vás zodpovědnost, seňorito Riversová, jelikož jste stále černým pasažérem na Tiché Marii.“

Nechápavě se na něho podívala, v jejích jasných modrých očích se zračila nedůvěra a překvapení. Pochybovala o jeho nezištných úmyslech.

„Vojákova povinnost…“ vydechla, „bez toho byste asi nemohl žít, že.“

„Pokud pochybujete o mé cti, pak vám mohu poskytnout jeden z našich člunů a můžete veslovat zpátky na ostrov k ženě, která vám poskytla tolik dobrodiní.“

„Ne!“ vyhrkla hned a Salazar povytáhl obočí.

„Tedy chci říct, že ať na Tichou Marii nemám ty nejlepší vzpomínky, tak se zde cítím jako… jako bych sem patřila,“ dořekla s mírným zaváháním a on to cítil také.

„Mohu se domnívat, že vysvětlení je jednoduché a vaše spojitost s mou lodí je údělem kletby, což jistě netěší vás ani mě.“

„Maldición? Počkejte, o jaké kletbě to mluvíte, já přeci nejsem… prokletá. Dýchám, chodím a určitě nevypadám jako vy.“

El Carnicero udělal rychlý krok k ní, až stál u pelesti postele, kde se jeho vojenské holínky dotýkaly prkna. Hrůzou Hyppolitě vyklouzla z prstů pokrývka i přehoz a oboje sklouzlo na klín. Viděla, jak se k ní kapitánova ruka natáhla, chytila okraj lemu spodničky a stáhla ji kousek dolů, ne tak aby ji hanebně obnažil ňadra, ale aby byl vidět průnik meče. Štěrbina velká zhruba centimetr.

Nedokázala se v tu chvíli pohnout, byla zcela zmrzlá a zcela ignorovala příjemné mravenčení v místě, kde se jí o horní část prsou otíraly kapitánovy klouby prstů. 

„To, myslím, jako důkaz postačí, nebo si stále myslíte, že vás osud ušetřil? Jste stejně mrtvá jako všichni na palubě, jen váš vzhled klame oči, ale to ostatně bylo vaším úmyslem od začátku plavby, pokud se nemýlím,“ Salazar pustil látku spodničky a vydal se ke dveřím. Dříve hrdá chůze Španělského aristokrata byla pryč a Hyppolitě připadalo jako by se spíše belhal podpíraje se svým mečem.

Příjemný pocit na kůži byl v tu ránu pryč a připadalo jí, jako by byla o něco důležitého ochuzena…

Dveře do ložnice se záhy zabouchly a ona osaměla se směsicí pocitů a otázek. Třesoucí rukou odhrnula tenkou látku bílé spodničky a prsty nahmatala jizvu. Byla tam. Trhla sebou, když se dotkla popraskané kůže. Je mrtvá. Muerto. To vědomí ji pohltilo a hodilo k branám pekla. Takže Urzella měla pravdu, když jí řekla, že posádka už nežije. Svým způsobem nelhala, proč jí ale neřekla, že i ona…

Osud je vážně krutý a teď to vypadalo, že jí ukazuje svou odvrácenou tvář.

Hyppolita se znovu natáhla po pokrývce, protože jí připadalo, jako by jí byla hrozná zima. Najednou litovala, že kapitán odešel, byl sice děsivý a nepříjemný, ale nechtěla být sama s touto pravdou, nevěděla, jak se s ní vyrovnat.

 Ztracena ve svých truchlivých myšlenkách uslyšela po chvíli šustění někde pod sebou, pod postelí. V první řadě se obávala, že je to myš, a tak se naklonila k okraji, neměla nic, čím by ji zabila, ale vlastně ani nemusela, protože se zpod postele vysoukala malá postava, která se začala záhy oprašovat, jakmile si stoupla na nohy.

„Rád tě zase vidím, Hyppolito,“ Oliver zvedl hlavu a usmál se jako by se nikdy nic špatného mezi nimi nestalo. Očividně byl svědkem celé debaty, ale to hlavní, byl tady. Nebyl ztracený ani rozbitý, tedy kromě praskliny, pod levým okem, dvě čáry, které se klikatily po porcelánu jako blesky a hyzdily jeho dokonalou tvářičku.

„Olivere?“

„Trefa do černého, holka,“ jeho úsměv se ještě více rozšířil, s těmi malými zoubky vypadal tak rozkošně.

„Co tu děláš? Por todos los dioses…“ zvolala Hyppolita, když si postavičku prohlížela jako by to byl krab, který vykoukl z ulity.

„Schovávám se, co jiného, loď je děravá jako sýr, nerad bych někde vypadl a skončil, kdo ví kde na mořském dně,“ pokrčil ramínky a kopnul do neviditelného kamínku špičkou botky, která už nebyla tak vyleštěná jako kdysi. I takový narcis jako on musel snížit své standardy v tak zoufalých podmínkách.

„Děravá?“ zatajila dech Hyppolita a loutka pohotově přikývla.

O tomhle se kapitán zapomněl zmínit nebo jí to neřekl záměrně? Námořníci nejspíše dělají, co mohou, aby galeonu spravili. Na mysl jí přišla vzpomínka na ten podivný sen a vodu na chodbě, dále na předešlý rozhovor s loutkou u zadržovací cely, který se neubíral právě dobrým směrem, a pak…

„Bože… on měl pravdu…“ polkla s prsty na rtech a pohledem do neznáma. Probodli ji, ten špinavý pirát ji probodl, a pak spadla z paluby do moře.

„Co? Kdo měl pravdu? O čem to mluvíš?“ nechápal Oliver a díval se na ni, jako by pochyboval o jejím duševním zdraví.

„Kapitán…“ svěsila hlavu a ruka teď hladila látku košilky a zranění, které nebylo vidět.

„Myslíš ten démon s kordem, co se belhá kolem a je připravený propíchnout kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty?“ snažil se rozhovor Oliver trochu odlehčit, ale ani Salazarovo zesměšnění nevykouzlilo na tváři Hyppolity očekávaný úsměv.

„Neměl bys ho takhle pomlouvat,“ napomenula ho.

„Ne? A ty ano? Nezapomínej, že jsem slyšel tam dole pod postelí celou vaši konverzaci, navíc, za to celé může on, nebýt jeho rozhodnutí, nebyli bychom v téhle svízeli,“ založil si ruce vzpurně na bocích jako umíněné děcko.

Hyppolita konečně zvedla hlavu a podívala se na něho, a to jako by Oliverovi vzalo vítr z plachet, protože se jí v koutcích očí leskly slzy. Malý obličej se zatvářil provinile a loutka pár krůčky došla k posteli. Drobnými prstíky se snažil vydrápat nahoru, ale postel byla příliš vysoká, a tak místo toho chytil dlouhý střapec, který visel podél svázaného závěsu po straně a použil ho jako lano.

„Co to děláš?“

„Uff… uff… šplhám,“ zavrčela loutka, než se vyškrábala nahoru na duchnu.

„Co když tě někdo uvidí, Olivere?“ začala Hyppolita mírně panikařit v obavách, co by si kapitán pomyslel, kdyby takovou scénu viděl. Rozhodně by asi měla co vysvětlovat a tomu by se opravdu ráda vyhnula stůj co stůj, už takhle byla v jeho očích jasným podezřelým číslo jedna.

„Běž dolů, když někdo přijde, můžeš zalézt zpátky pod postel,“ dloubla ho špičkou nohy pod peřinou, ale loutka se nedala, zavrávorala a chytila se jejích prstů přes duchnu.

„Tak to ani náhodou, víš, kolik je tam prachu? A je tam vlhko a špína,“ stěžoval si Oliver.

„Už takhle jsem podezřelá, a co teprve, kdyby někdo zjistil, že mám mluvící loutku a navíc… pořád se na tebe zlobím,“ zamračila se a trhla nohou.

Porcelánový chlapec spadl do peřin přímo po hlavě s kletbou, kterou utlumila látka.

„Udělal jsem, co jsem považoval za správný, za to mě nemůžeš vinit,“ obhajoval se Oliver, když stával zpátky na nožky a uhlazoval si kalhoty, i když už dávno nebyly vyžehlené a navoněné.

„Pustit nebezpečného vraha není žádný dobrý skutek,“ mračila se zrzka.

„Možná to není čin, který by pánbíčkáři uznali za svatý, ale pořád si stojím za tím, že si to Španělé zasloužili. K ženě by se měli chovat jako ke královně ne jako k děv…“

„Olivere!“ okřikla ho zděšeně než stačilvyslovit to, co měl na jazyku.

Odkud se její malý Oliver naučil taková sprostá slova.

„Ten pirát jen udělal svou práci, a než ho zapíchli, určitě jich sebou vzal svůj díl,“ přisadil si chladnokrevně a jeho tmavé korálkové oči jí říkaly, že to myslel smrtelně vážně.

„Kvůli němu se tohle všechno stalo, nechápeš?“ začala se hádat a loutka na ni ukázala svým obviňujícím prstíčkem.

„Sotva můžu za to, že naše nepřemožitelná galeona pronásledovala pirátskou loď a najela na skaliska, byl jsem snad já u kormidla? Za tohle všechno si může Řezník sám.“

Hyppolita byla naštvaná a skousala si spodní ret, v tomhle měl bohužel Oliver pravdu. On nebyl u kormidla a on nedával rozkazy vojákům, přestože svým dílem náhody se na tomto celém neštěstí podílel.

„Dobře, možná máš pravdu, ale… ale… prostě pustit někoho, aby zabíjel je špatné, a jsem zklamaná, že jsi něco takového udělal. Měl by ses stydět, Olivere.“

„Nejsem dítě, abys mě poučovala, mám svůj rozum,“ pohodil umíněně hlavou.

„Nemáš svědomí, vůbec si neuvědomuješ, co tvé činy můžou způsobit,“ našpulila přísně rty Hyppolita.

„Jsem panenka, už nejsem člověk,“ namítl Oliver jako neprůstřelnou obhajobu.

„To tě neomlouvá,“ trucovala žena v posteli a on se pod jejím podmračeným pohledem kroutil.

„To kvůli tobě se mi stalo tohle!“ už jí došla trpělivost a sáhla po lemu košilky a rozzlobeně mu ukázala na to, na co se sama nechtěla dívat.

Loutka si prohlížela zčernalou díru s propastným tichem, kdyby mohl dýchat, asi by zadržel dech. Začal se po pokrývce šourat blíž, dokud nestál vedle jejího boku a zblízka nezkoumal zranění své jediné přítelkyně.

„Co je to? En todos los demonios, vypadá to jako rána od kulky, kolem je to ohořelé?“ malé prstíky se dotýkaly zčernalého kraje a malých tmavých žilek.

„Tvůj pirát, kterého jsi tak svědomitě pustil z cely, mě probodl mečem. To jsi chtěl?“ plácla ho přes ručku, až ucukl, jako by se spálil. Ruce dal za záda jako dítě, které je káráno učitelem za neposlušnost.

„Každý čin má nějaký důsledek a já pochybuji, že jsi mě chtěl zabít nebo ano?“

„Ne! To víš, že nechtěl. Jak bych mohl. Nikdy bych si nepřál nic, co by tě zranilo nebo ti ublížilo mi amado, tohle… jsem nechtěl…“ 

„Ale stalo se, doufám, že příště budeš víc přemýšlet, než něco uděláš, Olivere…“

Za dveřmi ložnice se náhle ozvaly těžké kroky, Hyppolita ztuhla a oba se podívali tím směrem jako lovená kořist, která v trávě strnula před predátorem.

Jediné, co zrzka vymyslela, bylo chytit loutku vzadu za kabát, srazit ji dolů a překrýt peřinou, mohutná duchna lehce skryla jakýkoliv důkaz cizí přítomnosti.

Oba dva nevydali ani hlásku a kroky se naštěstí zase zastavily, klika se lehce pohnula a stlačila dolů, ale pak se narovnala zpátky a kroky zamířily z ničeho nic pryč.

Najednou sebou Hyppolita trhla, když bouchly dveře Salazarovy kajuty, nejspíše odešel ven na palubu.

Žena si viditelně oddechla, že je nebezpečí zažehnáno a odhrnula cíp peřiny.

Oliver se převalil na záda a posadil se.

„Ty dveře moc netěsní. Snad nic neslyšel.“

„V to také doufám, jinak budeš ten, kdo se mu bude osobně zodpovídat.“

„Myslíš, že má mluvící loutka nějaká práva?“

Hyppolita se výmluvně ušklíbla, „asi stejná jako černý pasažér na vojenské galeoně.“

Mnozí z vás se těšilo na Olivera a jeho vylomeniny, tak je znovu ve hře a vypadá to, že mu bylo odpuštěno, i když jeho hřích je dost závažný. Když se to tak vezme, vlastně způsobil takovou menší genocidu a rozhodně je jedním z několika vodítek, které způsobily samotnou kletbu. Co ještě ten malý ďáblík provede? Ať je jeho karma dobrá nebo zlá, pořád je to Hyppolitin nejstarší přítel, dokázal by udělat něco, za co by ho zavrhla?   

 

A co polibek, první polibek našich dvou hlavních postav je překvapivý? Zajímavý? Rozhodně to ani jeden z nich nečekal o to je to taková libůstka, která v nich může něco pohnout. Jak to zapůsobilo na Hyppolitu a jak na Salazara? Rozhodně to přišlo dost možná v nevhodnou chvíli, ale takové situace si nevybírají. Bude zajímavé ty dva sledovat, jak kolem sebe budou tančit a zapírat tuhle situaci :D

Co je však hlavní, že Hyppolita se dostala zpět na Tichou Marii.

Kapitola 29.

Dáma v nesnázích

Pokud by se mohlo mluvit o štěstí, tak to právě Vinci došlo a dá se říct, že Poslední Modlitba šla ke dnu, obrazně řečeno. Jejich milovaná loď teď spočívala vyvrhnutá na břehu jako zdechlá velryba, na jejíchž vnitřnostech si pochutnávali racci. Ne, že by na tom on a ostatní byli lépe s jejich nezáviděníhodnou situací.

Kov perlíku zazvonil o tvrdý kámen stejně jako kladivo opodál a kus ho odštípnul, suť se oddělila a popadala dělníkům na boty. Mladíkovi už z toho zaléhaly uši jako by mu do lebky bušil permoník. Ten nepříjemný virvál se ani v nejmenším nepodobal přiťuknutí plných půllitrů piva v přístavní kanjpě. Teď v téhle díře se mu mohlo nechat zdát o opilém, hlaholu a prozpěvování laciných děvek, když lákaly piráty pod sukně.

„Šetři se trochu, Vinci, tady není kam pospíchat,“ zavrčel vedle něho kapitán Mendόza, jehož vousy byly vlhké od těžkého vzduchu, který se tu srážel.

Mladík si otřel zpocené ruce do zaprášených kalhot a narovnal se. Záda ho bolela jako psa a jeho dobrá nálada byla ta tam.

„To vy byste si měl odpočinout, kapitáne,“ vydechl s mírným zasténáním na staršího muže, když cítil, jak mu prokřupala páteř.

„Pravda, vy všichni, padla, dřepněte si, než nás přijdou zkontrolovat,“ piráti zahodili lopaty a krumpáče.

Všichni popadali dech a ploužili se k sobě, aby si posedali buď na zem, nebo na větší kameny. Za ohbí šachty nebylo nic slyšet, možná jen vzdálené kutání ostatních nedobrovolných vězňů.

„Nikdo se sem nevláčí, už tu sakra dlouho nikdo nebyl, třeba na nás zapomněli,“ poznamenal muž, jehož klobouk se honosil dvěma ohořelými pery. Jakmile si dřepnul do prachu, sundal tříbokou pokrývku hlavy a začal se jí ovívat.

„Ten zvuk, jak se třou ty jejich kosterní pařáty o zem znám i poslepu, vybrali jsme si dobrou chodbu, pánové.“

Skupina šesti se zmoženě opřela zády o nerovnou horninu a užívali si chvíli zaslouženého klidu.

„To ticho je jako balzám na duši,“ neodpustil si Vinc, kapitán souhlasně zamručel a olízl si suché popraskané rty. Bylo tu horko a všichni měli žízeň, nikdo však nehodlal jít do hlavního prostoru, aby na sebe upozornil, někdo by pak mohl pojmout podezření, že některá skupina není hlídaná a potřebuje garde.

„Celej život hledám zlato, abych pak mohl v poklidu na starý kolena shnít v nějakým domku u pláže, a teď lituju, že jsem se jako mladej nevyučil ševcem. Utekl jsem pryč po necelým roce z učení, abych nemusel pulírovat naleštěný holínky důstojníkům,“ odplivl si muž s kloboukem pohrdavě.

„Rozhodně bys měl spokojenější život než teď tady, život piráta není vždycky růžovej,“ zamručel Mendόza, jehož pokročilý věk napovídal o moudrosti člověka, který za svůj vlastní život udělal nejednu chybu. „Ale lásce k oceánu neporučíš.“

Vinc si utřel rukávem čelo a pozoroval, jak jeho kapitán zašmátral v jedné, a pak i v druhé kapse, než zaklel, když nenašel, to co hledal.

„Nehledáte tohle?“ Vinc se natáhl a ze své kapsy vyndal krásně vyřezávanou dýmku.

„Nevím, že bych ji ztratil, děkuju, hochu,“ kapitán si svůj majetek vzal a téměř láskyplně dřevo pohladil, aby viděl, že dýmka nepřišla k úhoně.

„Našel jsem ji na lodi, když jsem se probudil, v tu chvíli mi došlo, že by posádka neodešla jen tak.“

„To nebylo moc dobrý rozhodnutí jít nás hledat, považovali tě za mrtvího, měl jsi toho využít,“ zamručel závistivě kormidelník.

„První důstojník má svoje povinnosti,“ stál si za svým Vinc a pirát proti němu se ušklíbl nad jeho hloupostí.

„Jak seš mladej, tak seš blbej.“

Ostřílený bukanýr nestačil zakroutit ani hlavou, když mu zezadu přiletěl pohlavek, převážil se dopředu a rozplácl se do písku.

„Učil sem tě dobře, vo tom žádná, chlapče, ale tady Anton má pravdu. Měl jsi vzít nohy na ramena a pokusit se dostat pryč na vlastní pěst,“ přikývl Mendόza když se zamračením zjistil, že postrádá jakékoliv kuřivo, které by nacpal do dýmky.

„Vděčím vám za víc jak jeden život, nemohl bych se podívat na samu sebe do zrcadla, když tu byla naděje, že ještě dýcháte,“ Vinc se podíval před sebe na svoje natažené nohy, „nelituju toho předtím ani teď.“

„Možná začneš a to brzo, tohle je jen začátek konce,“ promluvil náhle jediný muž, který do jejich posádky nepatřil. Všechny pohledy se upřely na něho.

„Vo čem to mluvíš, chlape?“

„To nestačí, že tu otročíme za kus shnilýho chleba pro nemrtvý?“ zavrčel s nechutí pirát vedle kapitána a probodával muže nevraživým pohledem.

„Buďte rádi, že pořád dejcháte a máte co žrát, jinak…“

„Mučení už je, dívat se na zlato, který si sám vytěžim a ne ho někomu sebral z kapsy,“ opakovaně si odplivl bukanýr s kloboukem a jeden z kamenů, který uchopil do ruky, hodil po džberu plného zlatých valounů, který stál u ohbí chodby.

Všichni se cítili stísněně a nepohodlně v téhle nesnázi, ze které nikdo nevěděl jak ven.

„Sliboval jste mi před pár lety dobrodružství, kapitáne,“ remcal pirát, „ne tohle.“

„Každý dobrodružství jednou končí, pane Crowley,“ odvětil Mendόza prostě se značnou kapitulací.

„A ty,“ obrátil svou vrásčitou tvář na cizího muže, „vypadá to, že jsi tu dýl než my, tak nám řekni, co je horší, než takhle se lopotit?“

Lampa zavěšená na kovovém háku nad jejich hlavami zlatě ozařovala strhané obličeje a Vinc přemýšlel, zda jim ten chlap nechce jen nahnat strach.

„Nebudete mi věřit,“ zakroutil hlavou cizinec a povzdechl si s lokty opřenýma o kolena.

„To už nech na nás,“ pobídl ho Vinc.

„Dobře, ale já vás varoval. Takže… čas od času tohle podzemí navštíví monstrum z hlubin. Je velký asi jako tři chlapy dohromady. Horní polovinu má lidskou jako ty a já, ale ta dolní… samý chapadlo. Je to odporný pohled na tu hemžící slizkou nestvůru. Výměnou za perly si může vybrat někoho z nás,“ teď se významně podíval na všechny přísedící. A zatímco to všichni brali jen jako báchorku, teď jim úšklebky z tváře zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

„A k čemu mu jsme?“ zeptal se pan Crowley naivně jako by se bál zeptat přímo.

„K čemu asi…“ tentokrát zavrčel kapitán a pevně semkl rty, „co takové monstrum asi žere? Chaluhy to nebudou.“

„Je to obchod, něco za něco. Jedno zboží, které se těžce hledá za jiný,“ pokrčil rameny cizinec, „takhle jsem přišel o pár dobrých chlapů ze svojí vlastní posádky.“

„A k čemu potřebují ty perly?“ vložil se do hovoru Vinc nahlas, který hledal v celém příběhu nějaké vysvětlení a indicie.

„Dobrá otázka,“ ukázal na něho koncem fajfky Mendόza.

„To nikdo neví, ale odnášejí je pryč, víc nevím.“

„To jim zlato nestačí?“ podivil se nevěřícně pan Crowley.

„Určitě to má nějaký důvod, otázkou je jaký,“ přemýšlel Vinc a uměl si představit desítky věcí a ani jedna z nich nemusela být ta správná.

„No a co když jim dojdou dělníci? Říkáš, že jsme v jejich očích jen maso, a pokud je těch monster víc a vyčerpají všechny zásoby…“

Oči všech znovu utkvěly na cizinci jako špendlíky na mapě.

„To se stalo jen jednou, pokud vím, buď ztroskotá loď, najede na skaliska a nemrtví pochytají ty, co dejchaj, anebo jdou k majáku. Říkají tomu Faro de la Muerte. Nikdy jsem tam nebyl, nevím, co přesně tam je, ani kde to je, ale slyšel jsem to říkat tu divnou ženskou s černými vlasy.“

„Myslíš tu…“ pirát váhal, jak ten úkaz pojmenovat, byla krásná jako svatý obrázek stejně jako smrtící přízrak z pekla. To, že vypadala, jako chodící hřích, vedlo nevědomé muže jen do záhuby. Každého ihned přešla chuť na jakékoliv sblížení, protože tohle nebyla lidská bytost ale něco, s čím by si nikdo neměl zahrávat jako mořské panny.

Všichni hned věděli, o čem to cizinec mluví stejně, jako měli před očima smrt toho nebohého kluka, ze kterého byl doslova vysán život v několika málo chvílích.

„Přesně tu,“ zašeptal cizinec, možná ani on neznal její jméno a rozhodně se nepokoušel vyslovit něco, co by ji mohlo přivolat.

„U všech sedmi moří, jsem tu už nějakou dobu a jediný pohled mi na tu čarodějnici stačí, abych se rozklepal na těle i na duchu,“ přiznal se bez obalu.

„Kdo to vlastně je? Nikdy jsem o nikom s takovou mocí neslyšel, a že jsem toho vyslechnul dost,“ přihodil Vinc další otázku do debaty a doufal, že když bude sbírat úlomek po úlomku, mohl by se dobrat celku.

„Stvůra, dcera ďáblova, nestvůra z hlubin, siréna nebo sama smrt, i Poseidon má své démony stejně jako jsou v podsvětí i na souši,“ prorokoval cizinec.

Vinc z toho byl nesvůj, pot mu stékal po zádech a vsakoval se do plátěné ušpiněné košile, kabát už dávno zahodil na hromadu ostatních věcí, ze kterých nemrtvý vybrali všechny cennosti. Teď mu stejně nebyl k ničemu, a navíc při práci by mu jen překážel.

„Tohle nikam nevede,“ plácl se do kolena kormidelník, pořád je tu víc otázek než odpovědí, hergot.“

Vinc najednou vstal, už nechtěl poslouchat ty strašidelné báchorky, které se mu snažili namluvit, potřeboval prostor k přemýšlení.

„Půjdu hlídat, kdyby něco, dám znamení,“ mávl rukou a oddělil se od skupiny, aby zašel za roh chodby.

Kdesi z dálky slyšel šumění vody, která se vymykala přírodním zákonům. Celý tento komplex chodeb a jeskyní pod útesem byl prapodivný. Nikdy nic takového neviděl. Nejen, že toto místo bylo pod vodou, což bylo nepřirozený, navíc hlavní jeskyně, kde je všechny večer nahnali spát, končila jakousi bublinou, kterou bylo vidět dno moře. Bylo to jako hladina zrcadla, za kterou plavaly ryby, a přesto se voda nedostala ani kousek dovnitř, aby všechno zatopila.

Tohle nebylo samo sebou, opřel se ve stoje Vinc o chladnou skálu a přemýšlel o podzemí.

Kromě toho podivného vodního zrcadla tu byl i druhý vchod, a to ten, kterým přišli. Ten byl hlídaný těmi chodícími kosterními pozůstatky, a to byli strážní, kteří se nedali uplatit. Ne že by to nezkusil. Co by jim však mohli nabídnout? Zlato? Toho tu bylo všude až příliš. Jídlo? Pochyboval, že by kostra měla hlad. Většina z nich také nemohla mluvit, takže jen plnila rozkazy jejich velitele.

Jaké měli slabiny?

Ať to bral z jednoho konce úvah na druhý, Vincova bystrá mysl nemohla přijít na nic jiného než strach. Strach sám o sobě byl dost velká motivace k posluhování. Na vlastní oči viděl tu krásnou sirénu zabít nemrtvého jako lusknutím prstů.

Nepochyboval, že ona tomu tady vládla ale proč? Proč potřebovala všechno to zlato?

Kdyby ho dokázala nějak zpeněžit… nakoupit si polnosti, statky, domy a služebnictvo, světské radosti, tak by to pochopil, ale tohle byla jen pustá díra a z toho, co z ostrova viděl, nebyly žádné honosné zahrady natož paláce. 

„U všech jedovatých hadů, nic nedává smysl,“ zaklel Vinc.

Zachmuřeně se díval na stíny pokrývající stěnu před ním, kámen byl šedý místy hnědý a mezi ním se proplétaly zlaté žíly. Rozhodně to byl fascinující pohled, u kterého by každého piráta svrběly dlaně, ale teď by do toho džberu plného lesklého kovu nejraději kopnul. Stál přímo vedle něho jako výsměch bohů. Mohl by ho rozhazovat plnými hrstmi, a k čemu by mu to bylo?

Vlastně by stačil jeden jediný džber, aby do konce života nemusel hnout prstem. A záhy si uvědomil, že ten konec nemusí být zas tak daleko…

Vinc otočil hlavu k ohbí chodby, kde slyšel, jak se skupina bavila bez něho.

Měl tomu chlapovi věřit? Co když ho sem nemrtví nastrčili, aby vzbuzoval v ostatních strach za nějaké to lepší zacházení. Neříkal snad, že už tu nějakou dobu trčí?

Mladík si uvědomil, že by měl věřit jen své vlastní posádce, to ji sem přišel zachránit. Bohužel ani jeho kuráž a síla nestačila k útěku. Možná si ukousl větší sousto, než mohl žvýkat a spolknout.

Nejmoudřejší bude, sledovat ze stínu, jak to tu chodí. Pak vymyslí plán a až se naskytne příležitost…

Vinc byl tak pohroužený do vlastních spletitých myšlenek, že si nevšiml podivného zvuku, jako když se kost dře o písek a úlomky horniny. Až když otočil hlavu zpátky, stanul tváří v tvář zpola oblečené kostře s pahýlem místo jedné ruky.

Tohohle Vinc zpovzdálí znal, protože uvnitř hrudníku, kde měl několik zlomených žeber, sedělo ptačí hnízdo. Hrudní koš měl vystlané slámou a uprostřed dva živé ptáčky, o které se staral, jako by to byla jediná modla jeho existence, na které mu záleželo.

Podivný úkaz téhle nemrtvé schránky, jen co je pravda, pomyslel si.

„Co chceš?“ zavrčel Vinc nevraživě, aby ukázal, že z toho otrhance nemá strach.

Kostlivec v kabátu něco naznačil rukou a pahýlem, čemu nerozuměl.

„Neumíš mluvit?“

Dva prázdné oční důlky na něho zíraly jako černá nicota.

„Nebo nemůžeš?“ opravil se Mendόzův první důstojník.

Kostlivec rozevřel čelisti a zase je zavřel, než se smutně podíval stranou a sklopil hlavu.

„Měl by sis pořídit jazyk, třeba by měl někdo z tvojich jeden navíc,“ ušklíbl se Vinc.

Kostlivec zašoupal nohama jako nějaký výrostek, který právě okradl bohatého kralevice a teď se zpovídal před soudem.

„Tak co vlastně chceš?“ zeptal se ještě jednou, když se kostlivec k ničemu neměl.

 Nemrtví znovu jen pokrčil rameny a jedním kostnatým prstem poklepal na své zažloutlé žebro. Ptáčci uvnitř jeho hrudníku začali vesele cvrlikat.

„Hej, co se to tu děje?“ z ohbí tunelu se objevilo několik postav, které se postavily vedle Vince.

„Koukej vypadnout, ty vyzáblá morem prolezlá kryso,“ zaburácel kormidelník Poslední Modlitby a rozpřáhl se jako neurvalec. Rozhodně teď byli v přesile.

Kostlivec si zakryl pahýlem svůj hrudník a klopýtl dozadu, aby chránil život uvnitř sebe ve strachu, že by ptáčkům někdo z nich ublížil.

Vinc měl pro strach uděláno, a i když kostlivec před nimi představoval nepřítele, nemohl k němu cítit nic jiného než lítost. Hbitě natáhl ruku a chytil za paži kormidelníka, který nikdy nešel pro ránu daleko.

„To stačí, pane Sullivane, je to jen chudák,“ zdůraznil mladý muž a kormidelníka pustil.

„Vypadá to, že jsi změknul, první důstojníku, tahle verběž by potřebovala zpřelámat hnáty, třeba když počkáme dost dlouho,“ loupl zamračeným pohledem plným násilí po kostlivci, „tak se promění v prach.“

Zmíněný nemrtví udělal pár kroků vzad, načež se otočil a utekl pryč.

„Wimpy, počkej!“ prodral se zezadu skupiny cizinec, kterého dosud neznali ani jménem.

„On přišel za mnou,“ povzdechl si a hned na to byl kormidelníkem přitisknut ke zdi šachty, až zasténal, když se mu tvrdý kámen zarazil do lopatek, zatímco mu košili zepředu svíraly dvě mohutné pěsti.

„Co to má bejt? Ty se s nimi bratříčkuješ, zrádce? Seš s náma nebo s nima?“

„Pane Sullivane, není potřeba na sebe být jako dvě vzteklé kočky. Pusťte ho,“ na rozezleného kormidelníka padl stín kapitána.

„Proč bych měl, co když tenhle slizký úhoř pro ně jenom špehuje?“

Vinc si uvědomil, že kormidelníka napadla ta samá myšlenka, jako jeho, ale nehodlal někoho obviňovat bez důkazů a štvát jednoho proti druhému.

„Nejsem zrádce, přísahám u samotného Poseidona, u všeho, co je mi svatý,“ bránil se cizinec.

„Dobře, přísahej,“ Crowley zašmátral v kabátu a vytáhl z náprsní kapsy bibli v černé kožené vazbě a přistrčil ji k cizinci.

„Od kdy u sebe nosíš bibli? Vždyť neumíš číst,“ nechápavě nadzvedl obočí kormidelník.

„Od tý doby, co mi kulka škrábla ucho,“ utrousil a znovu potřásl svatou knihou.

„A ty přísahej,“ tlačil na cizince.

Muž třesoucí rukou natáhl dva prsty a dotkl se vazby, „přísahám na svou čest a svatou knihu, že nejsem zrádce.“

Piráti se po sobě podívali jako by si to museli nejprve odsouhlasit.

„Tak už ho pusť, přísahal snad ne?“ zasáhl Vinc, aby téhle frašce odpískal konec.

„Dobře a teď to ze sebe vyklop. Co máte vy dva společnýho? Je to snad někdo z tvý bejvalý posádky?“ šel rovnou k věci kapitán Mendόza.

Cizinec zakroutil hlavou a sledoval vzdálenou lucernu. „Říkám mu malej Wimpy, on není jako ostatní, je trochu… divnej, ale není zlej,“ snažil se najít vystihující slova.

„Takže trochu vesnickej pablb?“

„Duševně mimo?“

„Krypl?“

Každý si tak trochu přisadil se svou troškou do mlýna.

„Možná od všeho trochu, když mě sem poprví přivedli, měl jsem takovou žízeň, že bych vypil i svoje chcanky, a on mi přinesl vodu, aniž by musel. Tím chci říct, že ne všichni tady jsou zabijáci.“

„Jedna výjimka nedělá pravidlo, ale toho by se dalo i využít…“ přemýšlel nahlas kapitán Mendόza, který si přemýšlivě hladil svůj vous.

„Napadá vás něco, kapitáne?“ zeptal se Vinc, když všichni uslyšeli zvuk, který se nedal zaměnit s ničím jiným než dusotem několika strážných, kterým o sebe cinkaly kosti.

„U všech dělovejch koulí!“

 

***********************************************************************************************************************

 

„Co teď budeme dělat?“

„My? Snad já, ty budeš hezky mimo všechny zvědavé oči a nechci slyšet žádné výmluvy.“ Ukázala Hyppolita na loutku varovným prstem.

„Sejde z očí, sejde z mysli… a, i když se dokážu skrývat lépe než ty, tak s tebou budu prozatím souhlasit, ale jen pod podmínkou, když mi zašiješ kabát.“

„A kde mám asi vzít jehlu a nit?“ rozhodila rukama, teď měla opravdu jiné starosti než se starat o jeho vzhled.

„V kufru?“ nabídl snadnou odpověď.

„Takže jsi nesbalil žádné jídlo ale jehlu a nit ano?“ nafoukla tváře Hyppolita a vzpomínala, jak umírala hladem hned první den na lodi.

„Jen tě škádlím, mi pequeña niña,“ mrknul na ni Oliver, „jen se tě snažím trochu rozptýlit.“

„Pro začátek,“ povzdechla si zrzka, „abych tu asi neměla být takhle, a ještě ke všemu v kapitánově posteli, je to ostudné. Nejsem žádná jeho amante, která mu rovnou skočí do náruče.“

Už jen říct to nahlas bylo absurdní a měla z toho husí kůži na rukou, nemohla tu být a vyhřívat se v těch naducaných měkkých pokrývkách, ve kterých strávil tolik nocí. A aby toho nebylo málo tak ho ještě políbí.

Políbí!

Ženiny tváře dostaly červený nádech, ne, teď na to nechtěla myslet, ale i přes mentální zákazy cítila nesnesitelné horko a stud. Proč on ze všech možných námořníků. Znělo to jako výsměch, někdo ji opravdu neměl rád.

„Proč jsi červená jako papoušek?“ Oliverova tvář se objevila před ní a na tváře se jí přitiskly jeho malé ručičky s lehkým plácnutím. Byly příjemně chladné, studený porcelán byl velkou úlevou asi jako led na kůži v tom největším letním horku.

Hyppolita zamrkala, protože se jí rozutekly všechny myšlenky jako hrách z talíře. „Nebudeš brečet, že ne?“ vyzvídala loutka s obavami. Oliver předpokládal, že je nešťastná ze své stávající situace, a i když byla odvážná, pořád to byla citlivá žena, která podléhala emocím stejně jako každá jiná.

„Ne, jen… nevím co dál…“ sklonila hlavu a vlnité prameny rezavých vlasů jí spadly přes obličej jako závoj jisker. Svými prsty nahmatala Oliverovy ručky a stáhla je pomalu dolů, i když byl ten chladivý dotek příjemný a dával jí pocit bezpečí.

„Mohla by ses pro začátek obléct, nemůžeš tu běhat polonahá jako divoch.“

Hyppolita přikývla, tohle znělo rozumně, v té posteli nechtěla zůstat déle, než bylo zdrávo.

Žena odhrnula duchnu s karmínovým přehozem a bosýma nohama se dotkla prken podlahy. Zvedla se, narovnala a protáhla, svaly měla ztuhlé jako by se dlouho nehýbala.

„Kde je mé oblečení?“ začala se rozhlížet do všech koutů, ale ať se snažila, jak chtěla, nikde své šaty neviděla. Teď se jí vážně chtělo plakat zoufalstvím.

„Co to má být? Teď nikam nemůžu jít!“

I Oliver hledal pod pokrývkou, na židli, ale ani po otevření skříně nebylo kromě uniforem vidět nic ženského.

„Přeci nejsem slepá, kde je moje oblečení, snad ho nezničili,“ teď se přímo zhrozila nad tou představou, jelikož její zavazadlo mohlo být, kdo ví kde a nemuselo být už ani na lodi samotné. Co když ho vyhodili? Co když je v lodi díra a kufr vypadl nebo se zničil?

„Přeci nepůjdu ven v tomhle,“ chytila plnými hrstmi bílou látku, která jí dosahovala téměř ke kotníkům, zato vyzívavě odhalovala obě alabastrová ramena a dekolt.

„Vzali mi šaty, nemohu tomu uvěřit…“ soptila Hyppolita a začala přecházet sem a tam jako tygr v kleci. „Seberou ženě oblečení a důstojnost.“

„Nechali ti tu alespoň boty,“ přisadil si Oliver a ukazoval ke konci postele.

„Tak to je vrchol!“

Hyppolita se jako naštvaný hroch vrhla ke dveřím, vzala za kliku a…

Kov se pohnul tak o čtvrt palce a dál už ho nedokázala stlačit.

„On mě tu zamknul?“ vykulila oči.

Zrzka několikrát zalomcovala dveřmi, ale bez dalšího úspěchu. Kopla do dřeva bosou nohou a vykřikla bolestí, protože neměla nic, co by tlumilo úder. Botky u postele se jí mlčky vysmívaly.

„Zavřeli mě tady jako nějaké zvíře, ale to mu nedaruju, tohle si za klobouk nedá!“

Rázovala k posteli a zpět ke dveřím jako generál, nakonec se ale musela vzdát, jediný vchod byl nepřístupný a ona neměla ani vlásenku, kterou by mohla zašmátrat v klíčové dírce.

Ztěžka si sedla zpět na postel, když vpředu bouchly dveře s poněkud mírnou kadencí než předtím.

Hyppolita ihned zase vyskočila na nohy a běžela zpět.

„Haloo, můžete mě pustit ven?!“ pěstí jemně poklepala na dřevo a jen doufala, že ji ten chlap nebude ignorovat, v tom případě byla odhodlaná tu stát a obtěžovat ho svým hlasem a boucháním, dokud se nezblázní.

Z druhé strany se ozvalo nejisté zakašlání. Rychle přitiskla ucho ke dveřím, ale slyšela jen tiché kroky, které se přesouvaly po místnosti.

„Prosím, jste tam? Kapitáne?“ zavolala sladce, až jí skřípaly zuby, jak se držela, aby nezačala křičet jako banshee.

„Je mi líto, ale kapitán je momentálně pryč… budete muset vyčkat, slečno, až se vrátí zpět,“ ozval se mužský hlas z druhé strany poněkud nejistě.

„Ne! Prosím, mohl byste mě pustit? Mám tu hrozný strach! Je tu tma a já… celá se třesu!“ začala přehrávat a Oliver se začal šklebit, ale rychle se schoval do otevřené skříně s uniformami.

„Nemyslím si, že by bylo vhodné…“ pokusil se muž o zdrženlivost a Hyppolita sklonila hlavu, aby se podívala klíčovou dírkou, jak ten chlap pomalu couvá ke dveřím. Evidentně s touto situací nehodlal mít nic společného, zvláště pokud se to týkalo kapitánovy ložnice.

„Na to ti neskočí,“ zašeptala loutka a evidentně se celou situací začínala bavit. Rozhodně, kdyby bylo s kým, by se vsadil, zda se jí opravdu podaří toho chudáka přemluvit, aby pustil býka z arény.

Zrzka po něm mávla rukou, teď nepotřebovala žádné rozptýlení.

„Není mi tu dobře, pomozte mi, přeci tu nebohou ženu nenecháte zavřenou v cizí ložnici,“ škemrala a byla hrdá na to, že to znělo jako by se měla co nevidět rozbrečet.

„Mám své rozkazy, estimada señora,“ zatínal námořník pěsti, jelikož bojoval s tím ji pomoci a zároveň splnit rozkaz a odejít, ale to by nebyla ona, aby si takovou šanci nechala uniknout. Nechtěla tu být už ani malou chvíli a dokázala být dramatická, když bylo potřeba.

„POMOC! PROSÍM, POMOZTE MI NĚKDO! Por favor soldado…“ začala křičet a bouchat do dveří, čímž muže zahnala do úzkých, rozhodně se začal nervozitou potit.

„Dobře, dobře, vydržte, madam, hned to bude,“ tentokrát zareagoval pohotově a přispěchal ke dveřím jako rytíř na bílém koni.

„Není tu klíč.“

Jak předvídatelné, zamračila se Hyppolita.

„PROSÍM asi omdlím. MUSÍTE HO NAJÍT,“ přilévala olej do ohně a muž začal panikařit a přešlapovat po kapitánově pracovně.

„Mám ho,“ zvolal vítězně od stolu a hned se hnal k jejím dveřím. Kov zachrastil, klika cvakla a dveře se rozlétly dokořán jako rozražené větrem. Muž s napřaženýma rukama zřejmě doufal, že mu padne do náruče, než omdlí, ale nestalo se tak.

Hyppolita otevřela dveře a ve chvíli, kdy toho muže a jeho prokletou tvář spatřila, téměř litovala toho, že to udělala. Byl to hrozný pohled, jen co je pravda.

„Jste v pořádku, seňorito?“ voják s ohořelým kabátem vypadal děsivě asi jako někdo, kdo se zaživa vyškrábe zpod zapálených balíků slámy. Jeho obličej byl jeden velký škvarek, kdy se mu maso loupalo od kostí.

Hyppolita zadržela dech a couvla zpátky. Námořník si až poté uvědomil, že nevypadá jako dříve a teď dost možná ještě přitížil nebohé ženě svým vzhledem. Pořád byl připraven přiskočit a splnit svou povinnost, kdyby se jí udělalo nevolno.

„Nemusíte mít strach, madam, neublížím vám, dávám vám své slovo. La palabra de un soldado,“ chlácholil ji.

Muž zacouval a vzdálil se, aby nemyslela, že ji ohrožuje a natočil se k ženě bokem, aby skryl svůj hrůzostrašný vzhled alespoň z části a zároveň ji měl stále na očích, druhou stranu obličeje si zakryl dlaní.

„Omlouvám se za to, jak vypadám,“ stiskl hořce rty a bojoval se svými vlastními pochybami, až jí ho bylo líto. 

„V pořádku, námořníku, já jen… nechci tu být zavřená jako slepice v kukani,“ začala mírně, ale vztek se znovu začal dostávat ven, když k němu vykročila jako neohrožená valkýra.

„A odmítám, aby mě tu někdo zamykal, jsem svobodná žena, neumíte si představit jaké to pro mě je, určitě už to každý ví, kde se nacházím. Co si o mě na lodi pomyslí, když mě kapitán zavírá ve své ložnici,“ rozhodila rukama a voják oněměl, když si až teď všiml, že na sobě nemá téměř žádné oblečení kromě spodní košilky.

Rozhodně si v tu chvíli uvědomil, že se dopustil něčeho, co rozhodně neměl a otevřel Pandořinu skříňku s dobrým úmyslem, kterého teď záhy litoval. Nejenom, že nechtěl slyšet podrobnosti, co se mezi touto ženou a kapitánem odehrává v soukromí, ale už nevěděl, jak ji dostat zpátky za dveře, aniž by použil násilí a nátlak.

„Obávám se, že mé rozkazy zněly jinak, ne že vás mám pustit, a k vaší druhé otázce.  To, že jste, ehm… dlela v té místnosti má své jednoduché vysvětlení, madam. Loď je v dezolátním stavu, mohla byste dojít k úhoně, kdybyste šlápla kupříkladu na uvolněné prkno nebo se opřela o vyvrácené zábradlí,“ snažil se voják smířlivě vysvětlit situaci a nepřidělat si více problémů. Narovnal se, a i když se snažil vcítit do její situace, snažil se být neoblomný, když k ženě udělal krok spřed.

„Co tím naznačujete?“ zděsila se Hyppolita.

„Že byste měla vyčkat na příchod kapitána v jeho…“ voják nechtěl vyslovit slovo ložnice, aby ženu před sebou neuvedl do rozpaků, a tak raději zvolil neutrální slovo, „habitaciones personales.“

Hyppolita se začala mračit a zatínat pěsti, už toho měla dost, dobře věděla, o co se ten muž snaží, už nechtěla hrát to divadlo na hodnou holčičku, která poslušně sedí v koutě a čeká, až ji někdo vyzve k tanci.

„Na to zapomeňte, pane,“ zakroutila rozhodně hlavou a nehnula se z místa.

Voják udělal ještě jeden zastrašující krok směrem k ní a snažil být se co nejvyšší.

„Prosím nepřidělávejte problémy jak sobě, tak i mě,“ prosil ji a zvedl paže, jako by ji chtěl zahnat zpět do místnosti, ale Hyppolita se sehnula a proklouzla mu rychle pod pravou rukou.

„Myslím, že na kapitána počkám zde, trvám na tom, vojáku,“ dupla si nohou a umanutě se posadila do křesla před Salazarovým stolem, na kterém byl položen tác s občerstvením, které námořník nejspíše přinesl.

Muž svěsil ramena, nebylo právě příjemné být poražen ženou, ale už měl i tu čest se služebnou jiné dámy a tu by nejraději vystřelil kanόnem, tato žena byla proti ní jako cukrový bonbonek.

Voják se otočil a viděl, jak se žena v košilce posadila, naštěstí dlouhé vlasy jí zakrývaly ramena, takže nevypadala tak odhaleně, alespoň na první pohled.

Hyppolita narovnala záda, protože kožené opěradlo bylo příliš studené, což jí neustále připomínalo nedostatek oblečení, ale snažila se vypadat pořád hrdě a neohroženě. Odtud už ji nevyžene.

Voják se vydal zpátky kolem křesla, ale svědomí mu přesto nedalo se naposledy nezeptat. „Opravdu si to nechcete rozmyslet, seňorito? Mohla byste nastydnout a onemocnět.“

Prokletému vojákovi sklouzly oči na ženiny bosé nohy, a kdyby mohl, začal by se červenat, když zahlédl oblinu kotníku.

Hyppolita se k němu ani neotočila a zakroutila umanutě hlavou.

„Počkám tu, jsem otužilá,“ v pěstičkách svírala látku košilky na stehnech a rozhodně nehodlala přiznat, že jí mrznou nohy, pořád byla však dost rozpálená a potřebovala vztek ventilovat na správnou osobu, která byla zatím v nedohlednu.

„Está bien seňora,“ kapituloval námořník a nechal ženu v kapitánově pracovně samotnou, když zavíral dveře.

Jakmile vyšel na můstek, nadechl se, i když jeho plíce byly pořád plné sazí a měl pocit, že každý výdech zní jako sípání konvice na čaj. Právě splnil úkol a zároveň měl neblahý pocit, že něco pokazil, co bylo v rozporu s tím, co měl udělat.

Voják ušel pár kroků, zakašlal a zamířil ke schodišti, po kterém právě stoupal samotný El Matador del Mar. Do každého schodu se zabodla kovová špice a on trhl ramenem, zvláštní kostrbatá chůze vypadala děsivě.

Muž polkl, mohl jen pozdravit a odejít, nechat všechno plynout, ale pud sebezáchovy mu narovnal páteř, jeho povinnost byla kapitána upozornit na svou chybu, i když tak jako tak bude některým důstojníkem později potrestán.

Voják si posunul ohořelý klobouk i s parukou více dozadu, než se s kapitánem setkal u horního konce schodiště.

„Úkol splněn, El Capitán a lo siento mucho, vyskytly se jisté okolnosti, za které se velice omlouvám,“ zasalutoval, mužův palec se dotkl čela a malíček klobouku.

Kapitán propaloval jeho obličej očima jako by se ptal, co provedl, ale než stačil vyslovit další slovo, voják ho obešel a spěšně mu mizel ze zorného pole, když scházel schody.

„Circunstancias?“ podíval se na námořníkova záda, než se vydal ke svým dveřím.

Jakmile vkročil dovnitř, ihned věděl, že je něco jinak, a že záplava měděných pramenů vykukujících za opěradlem křesla tam rozhodně nepatří.

Patou své boty zabouchl dveře záměrně hlasitě a neušlo mu, jak sebou jeho něžný vězeň trhl. I když se to snažila skrýt, nebyla však moc úspěšná.

Rozhodně si byla vědoma každým vláknem své bytosti, kdo přišel, a kdo se na ni právě dívá s nevraživostí a zvědavostí zároveň.

Několik dlouhých vteřin nebylo slyšet nic ani zrnko prachu, které by spadlo na zem, doslova ji nechal dusit v tom hrobovém tichu jako by čekal, kdo z nich dvou to nevydrží a promluví jako první, nakonec to však byl on, kdo se ujal slova.

„Jaké překvapení, slečno Riversová,“ zavrčel tím tónem hlasu jako by hladil nabroušené ostří, se kterým si vědomě zahrávala.

Posádka Poslední modlitby nedopadla právě nejlépe, Vincův plán ztroskotal jako námořník na pustém ostrově bez možnosti záchrany v dohledné době, a teď se z nich stali dělníci v dole. Není nad to vyzkoušet si různé profese pod bičem svých zaměstnavatelů, takový pohled do budoucna. I když oni za to vlastně nedostanou ani zaplaceno, můžou si naplnit kapsy zlatem, ale není jim to nic platné.

Dozvídáme se tak nové informace, jak to tam chodí. Nevím, zda jsem dobře popsala polohu, ale to místo by se mělo nalézat pod útesem, kde vede dlouhý tunel pod zem.

Už brzy dáme nějakou akci, těšte se :D

 

A kdo z vás držel palce Hyppolitě? Evidentně jsou ženy dost vynalézavé, a pokud jsou v úzkých, dokáží předvést znamenité divadlo, kdo by také chtěl zůstat zamčený v Salazarově ložnici? Všichni z vás? Já to věděla :D

Rozhodně je tam z nějaké důvodu a nejspíše je těch důvodů více, kapitán určitě nechce, aby mu ptáček uletěl moc brzy, jinak by se nedozvěděl odpovědi na své všetečné otázky.

Jak se tedy Hyppolita popasuje z jeho promněnou, která je teď ještě děsivější a to nemluvím o jeho náladě.

Kapitola 30.

Dojemné shledání

Hyppolita věděla, že tohle je jediná šance, jakou může dostat a sázela na mužovu čest, že jí zpátky do ložnice nezavře a nepoužije zbytečnou hrubost. Pakliže by se o to pokusil, musela by i ona udělat nějaký nerozvážný krok, například vyběhnout na palubu a ztropit scénu, což by si ani jeden z nich neužil. Naštěstí měl ten voják dost rozumu, nezahrávat si s naštvanou ženou a jen doufala, že jí to divadlo odpustí. Hrát si na zoufalou rozmazlenou dámičku nebylo něco, na co byla zvyklá, ale účel světí prostředky a na muže takové chování působilo. Žádný totiž nesnesl ženský pláč, a pomyšlení, že by tak křehké květině způsobil nějakou újmu.

Teď už stačilo jen netrpělivě čekat, až vypadne, a jakmile se zavřely dveře, oddechla si. Vyhrála. Tohle malé vítězství jí vehnalo do žil kuráž.

„Tady by člověk umrzl,“ zamumlala posléze a objala se rukama. Špičky prstů u nohou, které už měla proměněné v led, zabořila do koberce pod Salazarovým stolem pro zdání alespoň minimálního tepla, když ji chloupky lechtaly na kůži.

Jak dlouho tu bude čekat? Po chvilce opravdu téměř litovala toho, že nezůstala pod pokrývkou, podívala se tím směrem k ložnici.

Ne, rozhodně si to nerozmyslí, zakroutila hlavou se vší tvrdohlavostí a zatínala prsty do dlaní, aby rozproudila krev. Měla nutkání přitáhnout si kolena k sobě a chodidla opřít o sedadlo ale to ihned zamítla, nehodlala vypadat jako dítě, nejistě a zranitelně i když se tak cítila, teď potřebuje vystupovat dospěle.

Před Řezníkem moře byl každý i sebemenší náznak strachu tím, co mu nad vámi dalo moc a on ho uměl dobře využít ve svůj prospěch.

Hyppolita se rozhlédla po pracovně, když tu byla poprvé, neměla moc příležitostí prozkoumat kapitánovo území. Jak její zvědavé oči klouzaly po nábytku a detailech, musela uznat, že místnost je velkolepá a vkusná, přesně, jak by od Španělského kapitána očekávala. Vše jaksi mělo své místo, různé předměty stály na podstavcích a tmavé dřevo, ze kterého byly skříně a komody, skrývaly zajímavá tajemství.

Možná by se mohla podívat, co je v jedné z nich, položila ruce na opěrky, ale nevstala, něco ji od toho odradilo, stejně by tam našla jen samé mapy a podobné věci a dost možná by byly zamčené a truhlice také.

Hyppolita se zatvářila otráveně a nejistě se ošila, pak jí pohled padl na něco lesklého u jednoho z ozdobných výklenků u okna. Na dřevě se leskla voda, alespoň se domnívala, že je to voda a dole na zemi byla hrst střepů. Něco spadlo nebo něco záměrně rozbil?

„Pověstná Španělská horkokrevnost,“ nakrčila nos. Nikde nic popadaného ani zničeného nebylo, a když začichala nosem, mohla slabě cítit vůni nějakého alkoholu.

Tohle nebylo dobré, co když pil, předtím, než odešel?

Bylo moudré tu být? Neměla by se raději vrátit později? Hádat se s mužem, který požil alkohol, bylo daleko těžší než vést konverzaci se střízlivým.

Možná to opravdu nebyl dobrý nápad…

Tentokrát, když se zapřela rukama o područky křesla, uslyšela bodání něčeho ostrého do dřeva dost blízko, než aby stačila nepozorovaně utéct zpátky do ložnice.

Jediné, co stihla, bylo se natáhnout a popadnout jeden z ozdobných špendlíků ze stolu, které se tam povalovaly, než se dveře rozletěly dokořán. Trhla sebou, když se dveře zase zavřely. Kdoví proč se jí vybavila jeho dřívější poznámka o prásknutí dveřmi, když ji plísnil jako neukázněného spratka.

Hyppolita s bušícím srdcem počítala kroky za svými zády.

Nedala na sobě nic znát a její nervy se natahovaly jako špagety, aniž by se otočila.

Mlčel? Proč mlčel? Uvědomoval si, že je tady? Jistojistě, už jen podle toho, že dveře ložnice byly otevřené a smály se mu do tváře.

„Jaké překvapení, seňorito Riversová, qué sorpresa,“ zavrčel tím tónem hlasu jako by hladil nabroušené ostří, se kterým si vědomě zahrávala.

Tohle neznělo mile, kousla se do rtu a kroky se přiblížily, jeden po druhém, pomalu s rozvahou, možná si myslel, že bude utíkat, ale ona seděla jako přilepená na místě.

„Vysvětlete mi, jak jste donutila jednoho z nejsvědomitějších vojáků na mé lodi, aby vás pustil… a ocenil bych, kdyby každé slovo z vašich úst nebyla lež.“

Než to dořekl, obešel stůl a postavil se jí čelem. Vysoký a zastrašující jako démon.

„Ne každý dokáže nečině přihlížet, když je žena v nesnázích, a ne každý má kamenné srdce, které nereaguje na prosby,“ odvětila s našpulenými rty.

„Musela jste být vskutku zoufalá,“ Salazarovy oči si ji výmluvně prohlédly a nebylo pochyb, co si myslí a co vidí. Hyppolita skrytě doufala, že ho její nedostatek oblečení alespoň trochu zaskočí, ale nevypadalo to tak.

„I takový ostřílený voják jako Benito rychle zapomene na své rozkazy, když se před něho postaví polonahá žena,“ provokoval ji kapitán.

„Zopakujte to ještě jednou,“ otevřela v šoku ústa, „naznačujete, že jsem ho snad vědomě sváděla?“

Ten varovný tón, který na něho zkoušela, ho bavil, aniž by to dal znát. Mohl by zajít ještě dál? To byla výzva, kterou rád přijal.

„A mám si snad myslet něco jiného, slečno Riversová?“ nadzvedl káravě obočí, „pro ženu není nic jednoduššího než útočit na nejnižší pudy vojáka, který neviděl něžné pohlaví několik týdnů či dokonce měsíců.“

„Jak se opovažujete!“ Hyppolita v pěsti sevřela špendlík a bolestivě ji píchal do masa.

„Vy sám jste mě uvrhnul do své ložnice bez mého dovolení, a to nemluvím o pomluvách, které se dozajisté šíří celou lodí, mohla bych mluvit o tom, že jste zničil mou čest,“ rozohnila se a řekla narovinu, jak velký je to pro ženu přestupek, což si musel uvědomovat, jelikož pořád mluvil o pravidlech a zákonech. Pokud znal nazpaměť ta vojenská, jistě mu neušla ani ta společenská.

„Posádka má teď daleko jiné starosti než věnovat pozornost klepům, slečno Riversová,“ ušklíbl se neznatelně koutkem rtů, „ostatně, kdybyste na sebe neupozornila, mohli jsme se něčemu jako pomluvám lehce vyhnout. Vaše totožnost byla utajena až na pár mých mužů, se kterými jsme vás eskortovali z pevniny.    

„Takže…“ vydechla pomalu.

„Takže, bych být vámi příště nedělal unáhlená rozhodnutí,“ v očích mu svítily hnědé jiskřičky něčeho jako pobavení, ale zase to bylo hned pryč.

On se smál její situaci? Špendlík ji znovu začal píchat do dlaně, jak ho svírala.

Ten chlap byl nemožný! Chrlil na ni jeden posměšek za druhým jako by to všechno byla její chyba! Ten hrozný ničema! Teď už také měla chuť házet nějakým sklem.

„Jen jsem se snažila dostat ven a stojím si za tím, že jsem k tomu nepoužila žádný ženský donucovací prostředek, kapitáne.“

Salazar skepticky nadzvedl pravé obočí, které se tak zdálo ještě hustší jako bouřkový mrak, když opřel dlaně o desku stolu a naklonil se nad ním směrem k ní.

„No me hagas tonto! Vysvětlete mi tedy, proč tu u všech moří pobíháte polonahá, pokud se nesnažíte svádět mé vojáky, nemáte stud? Počestná žena jako vy,“ použil její vlastní označení, „by neukazovala na odiv své přednosti každému muži, který nešťastně projde dveřmi!“

Jejich hněv byl oboustranný, když se měřili zamračenými pohledy a to, že zvýšil hlas a huboval ji, jen nechalo průchod ženině spravedlivému hněvu.

„Nepobíhala bych tu takhle, kdybych se mohla do něčeho obléknout. Myslíte si, kapitáne, že vzít ženě šaty je legrační? Pokud ano, máte podivný smysl pro humor!“ Udeřila zpátky a namířila na něho ukazováček v obviňujícím gestu.

El Matador del Mar se zarazil, když si dával souvislosti dohromady.

„Ráda bych věděla, proč jste mi vzal mé oblečení, jako by nestačilo, že jsem zamčená, takhle nemohu nikam jít, aniž by na mě někdo nekoukal,“ láteřila Hyppolita a přešlápla z nohy na nohu, jak jí zábly prsty.

„Říkáte že, nemáte tu vestido?“

„Nedělejte hloupého, takové dětské vylomeniny jsou pod vaši úroveň.“

Salazar stáhl své dlaně z desky stolu a vydal se rychlou chůzí ke své ložnici, přičemž na ní nechal varovný pohled o něco déle, aby se o nic nepokoušela.

„Kam to jdete, mluvím s vámi!“ zavolala na něho s rukama v bok, když si stoupla, ale nehodlala ho tu nahánět ve spodní košilce.

Kapitán prostě odešel, musel se sám přesvědčit o této informaci, a tak i on zběžně prohledal svou ložnici, bohužel se stejným výsledkem a prázdnýma rukama.

Zavrčel, aby ze sebe dostal část své frustrace, a nakonec se obrátil ke své skříni. Otevřel vyřezávané dveře a popadl první kapitánský kabát, který se namanul. Naštěstí loutky vzadu, která se tiskla k zadní stěně, si nevšiml.

Hyppolita netrpělivě poklepávala nožkou, než se prokletý kapitán vrátil a něco sebou vláčel.

„Tentokrát vám musím dát za pravdu, seňorito, vaše oblečení skutečně není na svém místě. Prozatím vám dovoluji, půjčit si můj kabát, než se vaše garderoba vrátí zpět.“

Tohle znělo bezelstně a Hyppolita byla spokojená, že si prosadila svou.

Salazar několika kulhavými kroky bez ptaní napadl její osobní prostor a byl tak blízko, že se jí o tvář otřely jeho vlasy, které se mu vlnily kolem tváře jako babí léto. Než se nadála, hodil jí na ramena horní díl své náhradní uniformy, která se tak výrazně lišila od té ohořelé, kterou měl teď na sobě.

Neočekával od ní poděkování, stejně jako ona od něj omluvu.

Hyppolita nevěděla co říct, její hněv vyprchal do čistého překvapení. Jistě tohle by udělal jiný čestný muž ale on? Vážně? Právě jí propůjčil něco, co je jeho?

Stačil jediný nádech a byl zase pryč, zatímco ona ucítila tíhu toho tvrdého kabátu, který ji táhl dolů jako závaží.

„Takže vy s tím zmizením nemáte nic společného?“ otázka vyzněla nedůvěřivě.

Armando měl na jazyku jednu ze svých úderných poznámek o tom, že si jisto jistě pro zábavu nechává kousky ženského prádla na památku, ale něco takového by bylo krajně nevhodné, pokud se nechtěl pouštět do další zbytečné hádky. Navíc, by to jistě nevzala jako vtip ale jako pravdu.

„Obávám se, že nikoliv, seňorito Riversová, mám však podezření, kdo by mohl být tím viníkem, kdo vám odnesl šaty. Uděláte nejlépe, když počkáte v en mi cabaña, než se vaše oblečení v pořádku navrátí,“ střelil výmluvným pohledem tím směrem.

Opravdu očekával, že ta una mujer testaruda en el descuido, pochopí šanci dostat se z jeho dosahu s bílou vlajkou a nebude rozdmýchávat oheň jeho trpělivosti více než je zdrávo, jenže ženská umíněnost byla bezedná. Z toho důvodu byl raději námořním kapitánem než kapitánem stráže v královském paláci, protože preferoval samotu a jeho život byl spokojenější bez zbytečného dohadování s takovými lidmi, jako je ona.

„Chci své šaty hned, nejsem tak hloupá, El Capitán, jak si myslíte. Jakmile tam vejdu tak mě znovu zamknete…“

Armando v duchu zaklel, tato žena byla vskutku ďáblem s rudými vlasy na jeho cestě. Pokud si tedy chtěla hrát s Řezníkem, uvidíme, jak je odvážná.

„Pak byste si pro ně sama mohla dojít, samozřejmě s doprovodem, pokud nedokážete chvíli počkat,“ utnul rázně ženiny protesty a vnitřně se usmíval nad jejím nevěřícným výrazem, když prošel kolem ní ke dveřím. Nedal ženě prostor nic odmítnout nebo si to rozmyslet, tuhle cestu si vybrala sama. Budiž, nechá ji projít po prkně.

Salazar rozrazil dveře a vyhlédl ven, kdo se vyskytuje v nejbližším dosahu. Samozřejmě nehodlal ji pustit s někým nezodpovědným, kdo by využil příležitosti, nebyl estúpido idiota, aby svěřil takto zpola obnaženou ženu kdejakému námořníkovi, když je to chvíle, co musel potrestat jednoho z vlastních řad za poskvrnění cti.

„Oficial, por una palata,“ zavolal si důstojníka Magdu k sobě mávnutím ruky.

Miguel přestal mluvit se dvěma řadovými vojáky a otočil se.

„Sí, El Capitán?“

„Doprovodíš tady slečnu Riversovou k doktoru Cortézovi,“ poručil muži přísně mezi dveřmi a udělal místo, aby Hyppolita mohla projít jako královna.

Teď už vůbec nemohla svá slova vzít zpět a on si dobře uvědomoval, jakou odvahu musí vynaložit ke každému kroku, který k němu vedl. Ano, tvářila se přesně tak, jak předpokládal, doslova jako by ji ostrý meč dloubal do zad, když šla po prkně a měla skočit do vody se svázanýma rukama.

I nad očekávání poníženě nesvěsila hlavu a nedívala se do země, naopak zvedla bradu nahoru a propnula krk jako krásná volavka. Prsty urputně držela strany jeho kabátu, ve kterém se její postava ztrácela. Vehementně se snažila zakrýt tak, aby nikdo neviděl, že je téměř nahá, naštěstí tenká látka spodničky zakrývala její nohy tak, že nebylo poznat, zda se jedná o tenkou sukni nebo spodní šat.

Hyppolita mu nevěnovala jediný pohled a koukala jen dopředu.

Salazar si počkal, dokud ho těsně nemíjela, aby přidal poslední hřebík do rakve, „být vámi, seňoro, vzal bych si boty, než vykročíte ven.“

Hyppolita zčervenala až po uši a zarazila se uprostřed kroku, než se prudce otočila a rozeběhla se do ložnice, obléct si alespoň to málo, co jí zbylo.

Magda venku mlčel, nepříslušelo mu, se ptát a důstojníkem nebyl proto, že kladl zbytečné otázky. Přijal svůj úkol takový, jaký byl. Bez zbytečných slov pokynul ženě vedle sebe a ukázal jí směr, kudy se měla vydat.

„Tudy por favor, madam.“

 

************************************************************************************************************************

 

Den se překrýval s nocí, nebe však bylo pořád tmavé a červené jako krev s šedými mraky na obzoru. Zlověstné a depresivní oproti azurově modrým vlnám, které tolik let vídával den, co den a miloval stejnou měrou jako svou rodinu, která teď byla od něho míle a míle vzdálena přes celý oceán.

Lesaro stál u bočnice na hlavní palubě a hleděl do dálky s rukama založenýma za zády.

Toto místo bylo velkou záhadou. Galeona se pohnula a velice pomalu si razila cestu vpřed. Byli možná pět mil od břehu ostrova a nikde nebylo památky po jediném rackovi, který byl pro mnoho námořníků poslem dobrých zpráv.  

Zachmuřeně si povzdechl a pohlédl dolů, trup Tiché Marie rozrážel až prapodivně klidnou hladinu, jako by to bylo zrcadlo.

Ani tohle nedávalo smysl, klidná voda byla předzvěstí blížícího hurikánu, ale takto klidná voda byla od chvíle, kdy loď narazila na skaliska. Počasí bylo také pořád stejné a neměnné.

Přesně tato stejná věc dělala vrásky nejen jemu, ale celé posádce.

Lesarova ruka cítila pod konečky prstů leštěné dřevo, vnímal každý odštěp, třísku, roztřepený okraj chybějícího zábradlí, všechno co bylo jinak a jak to nemělo být, loď ho volala, smutně zpívala bolestivou píseň o jejich neštěstí. Bylo to tak nové, tak hluboké jako jeho vlastní pocity, ale bylo to tam pořád ne, jen chvíli, stalo se to jeho součástí, jako by byl jedním z prken, které tvořily celek. Ať už chtěl nebo ne, byl s lodí spojený v životě i ve smrti.

Guillermo polknul zášť, která se mu usídlila vzadu v krku, už po několikáté přemýšlel o Armandových slovech, jaká škoda, že nebyl součástí skupiny, která vyrazila na pevninu, nicméně Antonio se s ním podělil o detaily postupu. Pokud byl kapitán ve špatné náladě, neměl jinou možnost a optat se jinde.

Po vyslechnutí celého příběhu, byl ještě zmatenější a vlastně nevěděl, co si má myslet, tím více toužil vrátit se domů a pověsit kord na hřebík. Jeho život byl napínaví a plný bojů a teď mu byla vidina odpočinku vzata tak krutým způsobem. Ne, tohle si nezasloužil. Nikdo z nich si to nezasloužil. Pravá ruka položena na zábradlí se mu sevřela v pěst, ale ovládl se a narovnal prsty, aby si nikdo nevšiml, jaké bitvy se v něm odehrávají…

Lesaro se zahleděl na tajemný ostrov zdánlivě bez vegetace místy zahalený mlhou se skalnatými výběžky, připomínalo mu to Řecké báje o podsvětí. Co když se Tichá Marie plaví po řece Styx a tam ten ostrov jsou Elysejská pole? Bylo by tak těžké tomu uvěřit? Ano, protože Élysion bylo místo, kam po smrti přicházejí hrdinové, místo světla, veselí a klidu. Jenže nic z toho ostrov nebyl a nepředstavoval. Byl tak moc vzdálený od ráje jako slunce od měsíce. Měsíc…

Jak dlouho už měsíc neviděl? Pár dní? Týdny? Pro námořníka bylo velice těžké ne-li nemožné orientovat se bez toho rybího oka a hvězd.

Nyní jeho tvář směřovala nahoru na rudá pekelná oblaka, ale jeho myšlenky přerušily kroky.

Guillermo otočil hlavu a nevěřil svým očím. Jeho instinkt mu velel vtisknout tu ženu do náručí na uvítanou po tom všem, kdy se mučil myšlenkami na její smrt a teď scházela dolů ze schodů nikoliv jako duch, ale živá bytost k nerozeznání od toho, kdy ji viděl naposledy.

Vlnité vlasy té múzy se jako hadi pohupovaly po látce kapitánova kabátu. Dívala se mlčky pokorně dolů, aby nezakopla, ale ani když sešla na hlavní palubu, nezvedla pohled. Kam se poděla ta odvážná usměvavá amazonka, kterou znal? Změnilo ji toto místo stejně jako jeho?

Lesaro měl pocit, že jeho vlastní tělo zkamenělo, když důstojníkovo podezřívavé oko cestovalo po pruzích na kapitánově uniformě. Proč ji měla na sobě? A ta bílá látka pod ním, která jí zakrývala nohy? Sotva to jsou nějaké šaty. Stal se snad nějaký další politováníhodný incident?

Guillermo se zamračil, a mužovo podezření ještě více stouplo, když sledoval, jak se Hyppolita zastavila a vyčkala na Magdu, až ji předejde a znovu nasměruje.

V tu chvíli, aniž by o tom přemýšlel, se jeho nohy pohnuly v rychlém tempu, aby dvojici zastihl, než vejde do podpalubí.

V hlavě mu znělo, že by se do toho neměl plést, už jednou stačilo, že se kvůli ní dopustil neuvážených chyb, ale nemohl si pomoci, něco ho táhlo za srdce.

„Důstojníku Magdo, kam vedete tu ženu?“

„K doktoru Cortézovi, Lesaro,“ odvětil prostě muž, když mu věnoval pozornost.

Guillermo přikývl, ale v žaludku měl pořád takový pocit, jako by spolykal střelný prach. Jestli se jeho domněnky potvrdí…

„Je zraněna?“

„Ne, nejsem,“ zakroutila rychle Hyppolita hlavou, aniž by se otočila.

„Bien, od teď přebírám tvůj úkol já osobně, můžeš jít, Magdo,“ rozkázal Lesaro a propustil důstojníka. „Myslím, že by Moss ocenil tvou pomoc při rozdělování úkolů,“ doporučil mu o něco přátelštějším tónem.

„Půjdeme, seňorito,“ přikázal jí posléze a přiložil Hyppolitě dlaň mezi lopatky, čímž ji mírným tlakem naznačil, že má sejít schody do podpalubí. Ten dotek ho vnitřně uklidnil, když poslechla. Jeho svěřenkyně neřekla ani slovo a do puntíku udělala, co jí řekl jako krotké jehňátko.

Pro všechny, kdo by je viděl, byl pouze jako doprovod bez nějakých vazeb, a tak by to mělo zůstat, i ona hrála svou roli dobře, dokud nesešli dolů a neudělali pár kroků od vchodu, kdy je pohltilo šero.

Jakmile si byl jistý, že je žádné oči nesledují a nikdo jiný v chodbě nebyl, natáhl se a prsty uchopil rukáv kabátu, nečekal však, že nenahmatá žádnou paži. Rusovláska se zastavila a zalapala po dechu, když mírně zatáhl a kabát jí sklouzl z jednoho ramene.

I v šeru chodby bylo zřetelně vidět, jak vykouklo ženino bělostné rameno, než ho rychle skryla, jak si přitáhla kapitánovu uniformu zpátky. Stačil záblesk holé kůže, aby mu ten střelný prach v žaludku vybuchl, a ne právě tím příjemným způsobem.

Guillermovy ruce jí sevřely obě ramena a otočily čelem k sobě se značnou naléhavostí, až se mírně zapotácela.

Dvojice zůstala v tichu a prostor se naplnil napětím a emocemi. Hyppolita měla stále hlavu dolů, snad jako by očekávala, že na ni začne křičet, nebo jí cokoliv vyčítat, což se Lesara dotklo. Tak moc si přál, dát všechno dopořádku, vrátit se na začátek, udělat věci jinak a lépe…

Co by měl říct, aby všechno ještě víc nepokazil? Nějak měl pocit, že ať řekne cokoliv, tak se rozpláče. Musel do toho skočit oběma nohama, nic jiného nezbývalo.

„Je příjemné se s vámi znovu setkat, Hyppolito, modlil jsem se ke všem bohům, abyste byla živá a zdravá,“ zašeptal jemně jako modlitbu, „osud nám vás znovu dal do rukou. Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem vás viděl, jak vaše tělo vytahují ze člunu.“

„Guillermo…“ pomalu k němu vzhlédla jako ovečka s těma velkýma modrýma očima, ve kterých na malou vteřinu viděl dojetí, naději i úlevu, než se mu podívala do popraskané ohořelé tváře a všechny ty výrazy nahradil jediný, úlek a strach.

Nebyla to ona, kdo odstoupil ale on, nechal mezi ně vejít prázdnotu a bál se, že ji nic nedokáže zaplnit, ale to se mýlil.

Hyppolita necítila zhnusení ale lítost nad jeho zhyzděným zevnějškem.

„Guillermo…“ vydechla znovu snad, aby mu dodala kuráž, ale on se z části odvrátil, takže petrolejová lampa vzdáleně ozařovala jen jeho rysy zpola skryté v šeru podpalubí.

„Omlouvám se, neměl jsem…“

„To je v pořádku,“ zakroutila hlavou a natáhla k němu ruce.

Znovu jako kus kamene se nemohl pohnout a najednou cítil, jak se dotkla jeho tváří. Darovala mu to životodárné teplo, které se začalo rozlévat do všech koutů jeho těla jako by na něho znovu svítilo slunce. Ten pocit byl tak silný, tak skutečný.

Palci pohladila tu popraskanou pokožku, aniž by jí to vadilo a on byl velice vděčný, že s křikem neutekla, naopak. Přijala to, viděla ho takového, jaký je, jakého ho znala před tím vším.

„Také tě ráda vidím, mi amigo,“ usmála se na něho a naklonila hlavu na stranu. Ta slova zněla jako domov, jako ty pastviny, které vídal za statkem, zelené a plné života, cítil se vítaný, spokojený. Vůně vína a květin, chuť jablek a rozmarýnu na čerstvém pečivu, hebkost vlny. Radost, jakou celé ty dny při pohledu na krvavé nebe postrádal, byla zpět a byla to úleva. Cítil se jako by procitl po dnech úmorné horečky.

Ta touha políbit ji na obě dlaně byla silná, ale odolal tomu a věnoval ženě před sebou alespoň malý úsměv, který si za ten čin zasloužila.

„Co se stalo…“ prohlížela si jeho tvář, „dime, por favor.“

„Dlouhý příběh, až bude možnost, celý vám ho budu vyprávět, a vy mě naopak ten svůj,“ splynulo mu ze rtů jako slib, zatímco sledovala ukazováčkem shluk prasklin na jeho pravé straně pod okem. Vypadalo to jako by nějaká starožitná váza dostala úder kamenem, politovala jej.

Guillermo sňal její ruce ze své tváře velice nerad, ale nic netrvá věčně, v tu chvíli to životadárné teplo najednou zmizelo a pod jeho kůži se začala znovu vkrádat ta melancholie, které se chtěl tak moc zbavit.

S posledním požehnaným dotekem odešlo štěstí a zůstala jen prázdná nádoba, nicméně měl naději, naději, které se mohl držet, protože věděl, že tato rozmrzelost a beznaděj není trvalá.

Lesaro otevřel oko a viděl, jak se kapitánův pruhovaný kabát rozevřel, když k němu natáhla ruce a on zahlédl, že na sobě má velice málo ošacení, které je nejen krajně nevhodné ale dokonce nestoudné, zvláště na lodi plné mužů.

„Co se stalo?“ tohle byla otázka, které nebylo vyhnutí a kterou říct nechtěl.

Hyppolita se zakryla, sevřela obě strany kabátu, „já… vlastně ani nevím. Probudila jsem se v… posteli a byla jsem velice zmatená, a když jsem vstala a chtěla se obléct, neměla jsem, co na sebe,“ vynechala některé trapné detaily, které by prvnímu důstojníkovi neřekla, ani kdyby ji mučili. „Kapitán byl tak laskav a půjčil mi svůj kabát. Z toho, co jsem pochopila, by z nějakého důvodu měl mít mé šaty doktor.“

Teď byl Guillermo ještě zmatenější a byl by vskutku rád, kdyby se to celé co nejrychleji vysvětlilo.

„Nechce se mi věřit, že by vás kapitán poslal jen tak v tomto… ehm, stavu sem dolů, byť s doprovodem.“

Hyppolita zakoulela očima, „nechtěl, to je pravda, ale tak nějak, jsme se nepohodli mírně řečeno…“

Tady to celé bylo, měl předpokládat, něco takového. Povzdechl si.

„Dobře, měli bychom tedy najít vaše oblečení,“ uzavřel to jednoduše Lesaro a povzbudivě přimhouřil oči do chodby. „Lazaret je tudy.“

„Vím, kde je a došla bych tam sama ale bohužel, už nemám mužskou uniformu,“ zavtipkovala.

„Kdybyste ji měla, některý z důstojníků by vás nahnal ke kýlu lepit díry, a to je pro ženu dost těžká a špinavá práce,“ varoval ji a odradil od takového činu.

„Tady pozor, uvolněná prkna,“ řekl včas, aby místo v chodbě překročila, „buď opatrná, loď je dosti poškozená.“

„Jak moc je to vážné?“ zeptala se zvědavě Hyppolita a Lesaro nechtěl odpovědět, aby ji nevyděsil, místo toho natáhl krok, dokud se nezastavil na požadovaném místě.

„A jsme tady,“ nechal ji raději nahlédnout do místnosti.

Tohle byla první věc, která byla v katastrofálním stavu, jedna část boku možná jeden až dva metry byla pryč nebo spíše vypadalo to, jako by stěnu někdo něčím ostrým rozřízl jako nůžky látku. Narychlo zatlučené latě zabraňovaly dalšímu vylamování a vypadalo to provizorně. Některými většími škvírami bylo vidět ven, což nebyl právě dobrý pocit pro ty, kdo by leželi v postelích, které byly teď pouze podél jedné vnitřní stěny.

První důstojník vstoupil neohroženě dovnitř a okem rychle přelétl místnost.

„Co tě sem přivádí, Lesaro?“ zvolal doktor Cortéz od stolu, kde něco zapisoval brkem do knihy.     

Jakmile uviděl pohyb za prvním důstojníkem, ihned vyskočil na nohy, protože si myslel, že za ním stojí samotný kapitán, ale byl to jen jeho kabát, co ho zmátlo.

Vypadalo to, že si vnitřně oddechl. Tyto dny byly napjaté i pro něho, přestože lůžka byla prosta pacientů. Absence práce poskytovala prostor k jiné a závažnější.

„S… Seňora Riversová?“

Hyppolita došla ke stolu. „Ano,“ přikývla na srozuměnou, že si její jméno pamatuje správně.

„Jsem velice rád, že vás vidím při vědomí, opravdu jste potrápila moji mysl, bylo těžké vás vzbudit, protože ani čichací sůl vás nepřivedla zpátky. Dal jsem vám ten nejsilnější prášek, jaký jsem měl, a když ani ten nezabral, vyzkoušel jsem jeden z protijedů z mé sbírky. Člověku se takové věci opravdu hodí, když vojáci pochodují na souši, zvláště v noci, kde je může uštknout had nebo škorpion. Nemám pravdu, Guillermo?“ doktor zdá se byl plný energie, tedy přesný opak toho, jak se Lesaro cítil, až ho podezříval z toho, že si sám vzal nějaký medikament.

„O čem to mluvíte? Nemohla jsem se vzbudit?“ nechápala zrzka.

„Z toho, co vím, jste se nevzbudila ani po tom, co vás dvě hodiny průzkumná skupina vláčela ke člunům, ani když vás vytáhli v síti na palubu. Každý jiný člověk by se z normálního spánku vzbudil hned, pokud není zraněný nebo opilý. A pak je tu třetí možnost, a to, že vás někdo omámil, ať už záměrně nebo ne.“

Doktor nevěděl, jaký to na dvojici bude mít účinek, a zatímco Hyppolita překvapeně pootevřela ústa, Lesaro se zamračil.

„Omámil?“

„Ano, vskutku, madam, to je pro mě nejjednodušší vysvětlení.“

„Pila jsem jen čaj a…“ snažila si něco vybavit, ale všechno se tak nějak smíchávalo v zamlžené útržky.

„Čaj? Nevíte, co přesně to bylo za čaj nebo směs bylin?“

„Je mi líto, nebyla jsem obeznámena s tím, co přesně bylo v té horké vodě, jen že jsem po tom byla velice unavená a kdykoliv jsem se vzbudila, cítila jsem se zmatená. Asi jsem si ani neuvědomila, co se mnou děje, ale kdykoliv jsem otevřela oči, znovu mi ho dala napít.“

„Takže předpokládám, že nevíte, jak dlouho vám byl tento nápoj podáván?“ ptal se doktor a posunul si cvikr na nose.  

Hyppolita zakroutila hlavou zklamaná tím, že jí nejspíše Urzella neříkala pravdu a její slova o bezpečí byla jen výkřiky do větru. Proč ji ale chtěla uspat? Měla opravdu takové štěstí, že ji posádka Tiché Marie našla. Kousla se do rtu, když ji napadaly hrozné věci, co by se s ní mohlo stát. Možná si kapitán Salazar opravdu zasloužil poděkování…

„Omlouvám se, že vás přerušuji, doktore, ale tady seňorita Riversová sem přišla z jiného důvodu,“ zasáhl Lesaro.

„Ano, pravda, hledám své šaty, doktore, nevíte náhodou, kde by mohly být?“

Nico Cortéz zamrkal a chytil se za hlavu, „oh, omlouvám se, slečno! Vzal jsem vaše oblečení po tom, co jsem Vás prohlédl. Nebyl v tom žádný špatný úmysl, to vám přísahám. Všiml jsem si, že jsou dole natržené a chtěl jsem je předat ke správě, než se probudíte. Nečekal jsem však, že to bude tak brzy. Přijměte mou hlubokou omluvu.“

„Takže s tím kapitán opravdu nemá nic společného?“ ujistila se pro jistotu.

„Nikoliv, nejspíše jsem mu měl tuto maličkost sdělit, než jsem odcházel, ale nebyl v právě dobré náladě… však chápete,“ malá očka se podívala skrze skla na prvního důstojníka za ženinými zády.

„Snad jsem nezpůsobil mnoho povyku,“ zeptal se kajícně Nico.

Hyppolita se přinutila k úsměvu, „vše je v pořádku, nemohu se zlobit na něco, za čím je dobrý úmysl.“

„Opravdu jsem si oddechl, věříte mi?“ přitiskl si doktor dlaň na srdce.

„Vypadá to, že bychom se tedy měli přesunout jinam, seňor Campillo bude jistě vědět, kde jsou vaše šaty,“ šel Guillermo k věci.

„Počkejte, napadlo mě, že pokud je seňora Riversová již při vědomí, mohl bych se zeptat na její stav, tady prosím, posaďte se na mojí židli, a vás Lesaro poprosím, zda byste neskočil dolů sám. Bude lepší, když tu slečna zůstane se mnou a nebude ji okukovat více očí, než by chtěla.“

„Bien, zanedlouho jsem zpátky,“ schválil tento krok Guillermo a nechal svou přítelkyni v doktorových schopných rukách.

Hyppolita se posadila a doprovodila prvního důstojníka, kterému chyběla část klobouku očima ke dveřím.

„Takže bychom měli začít, než Guillermo přijde zpět, což mu nebude dlouho trvat,“ začal doktor hladce a spráskl ruce.

„Jak se cítíte?“ jedna otázka střídala druhou, zatímco jí přitiskl dlaň na čelo, podíval se na bělma očí i na zornice, a pak chtěl vidět i její jazyk.

Ve všem mu vyhověla, když se kolem ní přesouval.

„Cítím se normálně, možná jen trochu unaveně.“

„Máte hlad? Žízeň?“ vyzvídal doktor Cortéz.

„Vlastně trochu, když o tom mluvíte.“

„A bolí vás něco? Máte těžké nohy? Není vám na omdlení? Nevolnosti? Zrychlený tep? Dech?“

Hyppolita zakroutila hlavou, „ne, jen mi je zima, ale to je asi normální, když nemám šaty, navíc kapitánův kabát je těžký a tvrdý, není to nic pohodlného.“

Nico si vybavil složité garderoby žen se všemi spodními sukněmi, korzety, vycpávkami, konstrukcemi a málem se zasmál. „Muži málo kdy nosí pohodlné oblečení, vojenské uniformy to příliš neumožňují, i když bychom u krejčího ocenili pohodlnější střihy.“

Hyppolita se mírně usmála, ale oči jí pořád klouzaly ke stolu a knize, která tam byla otevřená.

„Co je to?“

„Oh, omlouvám se, měl jsem to zavřít, když jste přišli, jistě vás to znechucuje. Jsou to všechny mé poznatky a kresby toho, čím jsme byli postiženi,“ natáhl se, aby rozepsaný deník zavřel, ale ona mu v tom zabránila.

„Neděsí mě to, doktore, je to zajímavé. Mohu?“

Nico se nejistě podrbal na hřbetu ruky, ale ona už začala listovat a prohlížet si náčrtky různých částí těla, u některých by se dokonce zarděla.

„Máte úžasný dar, zachytit vše v takových detailech…“ musela uznat a téměř by neodolala přejet prsty po inkoustu, ale obávala se, aby malby nerozmazala, pokud by nebyly suché.

„Děkuji, seňorito, je mou povinností doktora, zaznamenat vše co se děje, zvláště takto neobvyklou věc jako je toto hrozné prokletí. Možná se může zdát, že všichni vypadáme stejně a máme stejné příznaky, ale jednotlivá postižení se liší kus od kusu, dáli se to tak říct bez obalu,“ Hyppolitě neunikla jeho zapálenost pro věc. Pokud by mu poskytla více času, byla i šance, že by jejich nemrtvý stav změnil nebo dokonce vyléčil, ale i tak to byl běh na dlouhou trať.

„Máte pravdu, to, co se stalo je, tragické… nenacházím pro to jiné vhodnější slovo. Ale z vašeho zápalu usuzuji, že vás to fascinuje.“

„Svým způsobem. Nikdy jsem nic takového neviděl. Námořníci často vyprávějí pohádky o tom, co vidí a s čím se potkají, ale zažít to na vlastní kůži je… jiné,“ podíval se na svou ruku, která svou bledostí mohla soupeřit s její spodničkou.

„Nejde to přesně vyjádřit, a tak to raději zapisuji a sbírám poznatky od ostatních.“

„To je chvályhodné, ráda bych vám také nějak pomohla.“

„Už jste pomohla, seňorito, i o vás je tu jedna stránka, ale nemusíte se bát, tato kniha není lodní deník a nahlížejí do ní jen mé oči,“ ubezpečil ji gentlemansky a sám nalistoval na určitou stranu nadepsanou jejím jménem. Bylo tam jen pár řádků.

Hyppolita nepochybovala o tom, že až odejde, přibydou k těm stávajícím další.

„Kéž byste nalezl řešení, jak všechny vyléčit.“

„Snažím se, zatím však marně, ale to neznamená, že se vzdávám,“ věnoval ženě úsměv v koutku úst, až jeho tvář ještě více popraskala a mezi jizvami se ukazovaly černé prolákliny.

Na tohle si bude muset zvyknout, uvědomila si Hyppolita, nechtěla někoho pohoršit tím, že by ukázala strach nebo znechucení.

Zrzka stáhla ruce do klína, zabloudila k mužově zástěře a něčeho si všimla. Látka sice dobře skrývala, co bylo pod ní, ale z boku bylo mužovo zranění více než viditelné.

„To…“

Doktor si upravil zástěru a zakryl místo, kde chybělo maso. „Když Tichá Marie narazila na skaliska a vytvořila tuto díru,“ poukázal prstem ke stěně, „spadl jsem na zem a při naklonění jsem přepadl do vody. Poslední, co si pamatuji, bylo, jak ke mně pluje žralok a poté bolest. Vypadá to, že to zvíře mělo lepší den než já,“ dodal ironicky.

„Mohu dovnitř?“ ozval se najednou hlas zpoza zavřených dveří.

„Jistě, důstojníku, Lesaro, pojďte dál,“ vyzval Nico pohotově Guillerma ke vstupu.

Hyppolitě se vážně ulevilo, když viděla své šaty přehozené přes jeho ruku.

„Zde se můžete obléct, seňorito, počkáme zde,“ otevřel doktor dveře do skladu léčiv, kde ji předtím prohlížel po tom hrozném incidentu se Santosem. Jen si na to vzpomněla, měla husí kůži.

Jakmile bylo vše na svém místě, cítila se daleko jistější a sebevědomější.

„Ještě na malou vteřinku,“ doktor vběhl do skladiště a přiběhl s malou tmavou lahvičkou a vyndal korek, „prosím otevřete ústa, než půjdete.“

Hyppolita poslušně udělala, co chtěl, a když lahvičku naklonil a opřel skleněné hrdlo k jejímu spodnímu rtu, nechal jí na jazyk spadnout dvě kapky, ihned poté se začala šklebit jako by polkla slanou vodu.

„Co je to? Je to hrozně kyselé,“ stěžovala si Hyppolita.

„Jen citrón, alespoň teď vím, že máte pořád chuť,“ zasmál se jejím výrazům doktor Cortéz.

„Už vás nebudu trápit, to je všechno, můžete odejít,“ usmíval se, když dvojici doprovázel na chodbu.

S kapitánem Salazarem není lehká domluva a konverzace s takovým mužem je jako klestit si cestu trním, zatímco šlapete po rozžhavených uhlících, ale Hyppolita je tvrdohlavé děvče. I tváří v tvář nemrtvým necouvne o krok dozadu a čelí tomu statečně, jen co je pravda. Naštěstí její nedostatek oblečení nedřáždí kapitána tolik, jak by očekávala nebo to jen nevidí? Ono je těžko určit, co je uvnitř té tvrdé slupky.

Naštěstí tu máme další srdceryvné shledání, vážně miluji ty interakce s Lesarem, je to po kapitánovi moje nejoblíbenější postava, která se ze všech sil snaží být na neutrální půdě a posuzovat vše s nadhledem a nestraně, i když ho srdce chvíli vede jednou, a pak zase druhou cestou, ale život také není růžový a nemá přesně danou linii.

 

Co říkáte na doktora Cortéze? Náš lékař postoupil o krůček dál na kronikáře a je poněkud fascinován jejich prokletím, což u někoho jako on není nic divného, snaží se na to jít z té vědecké stránky, uvidíme, zda se mu podaří nějaký pokrok.

Kapitola 31.

Sladké nebo trpké?

„Opravdu musím zpátky, Guillermo?“ povzdechla si těžce, když se rozloučili s doktorem Cortézem a vraceli se zpět potemnělou chodbou.

„Myslím, že je to nevyhnutelné, vaše zmizení by vyvolalo plno nepříjemných otázek zaměřených na důstojníka Magdu, a nakonec by se zjistilo, že jsem to byl já, kdo vás viděl poslední, Hyppolito.“

Zase mu mohla uškodit kvůli vlastní chybě, posmutněla.

„Mohl byste kapitánovi namluvit, že jsem skočila přes palubu a plavala zpátky k ostrovu,“ ušklíbla se v náznaku vtipu a potlačila vlastní svědomí.

Nemohla si nepovšimnout, že při té představě se i Lesarovi začaly zvedat koutky rtů směrem nahoru.

„Malá prostá lež,“ spojila dlaně k sobě jako by se chtěla pomodlit.

„Myslím, že tentokrát, budou muset lži a polopravdy stranou, kapitán je hrdý muž, a tak s ním musíte jednat, ukažte mu, že dokážete být přínosem, a ne závažím,“ navrhl Guillermo taktně.

Hyppolita se zamyslela jakým přínosem by pro vojenskou galeonu mohla být, ale nakonec zakroutila hlavou, „jak můžu být přínosem, když mě nespustí z očí. Přinejlepším budu drhnout podlahu v jeho kajutě a oprašovat věci,“ povzdechla si.

„Mám jistý nápad, ale to nechte na mě, postarám se o to, a pokud kapitán přijme moji myšlenku, budete mít více volnosti, v což doufám.“

Hyppolitě svitla naděje, netušila, co přesně tím první důstojník myslí, ale věřila mu. I kdyby měla leštit hlavně děl, nebyla by pod Řezníkovým dohledem celý den, a to stálo za tu dřinu i kdyby měla mít prsty ošoupané na kost.

„Pozor, prkno,“ upozornil ji pohotově Lesaro, když se zamyslela a málem šlápla do díry v podlaze. Guillermo ženu chytil pohotově za pas jednou rukou, až se její záda přitiskla do jeho uniformy.

„Omlouvám se, asi jsem byla duchem někde jinde,“ mírně zatlačila na jeho paži a on ji nechal jít, přitom se však naklonil dopředu a nadechl se ženiných vlasů, až ho zalechtala v nose vůně ovoce.

Sladká a vábivá téměř jako mango, které si rád dával coby sladkost k večeři. Není to tak dávno, co se o něj podělil s touto tvrdohlavou amazonkou. Velice litoval, že takových večerů nemohlo být více, než se všechno provalilo.

Hyppolita překročila díru a poté, dvojice potkala na chodbě tři vojáky, kteří se zvědavě ohlédli za červenými šaty s bílými kvítky s nevyslovenými otázkami.

„Pokud bych vám mohl poradit, podruhé bych kapitána zbytečně nedráždil, pokud s ním chcete vycházet, nebo si alespoň zachovat neutrální pole, nevyvolávejte sváry, dejte na má slova,“ apeloval na ni Guillermo a přál si, aby následující dny proběhly v klidu.

„To je těší, než se zdá, je velice předpojatý a mám dojem, že mu vadí i stejný vzduch, který s ním dýchám. Jak s ním někdo dokáže vycházet?“ rozhodila rukama.

„Pokud dodržujete určitá pravidla, pak je život na Tiché Marii snesitelný.“

„Ah, málem jsem zapomněla, že je to válečná loď, a vojáci jen poslouchají rozkazy, ale já jsem žena, nepodléhám armádě,“ protočila očima.

„To ano, avšak pokud jste na této lodi, ať už jako vězeň nebo host, podléháte kapitánově vůli.“

„A jeho rozmarům,“ zašklebila se kysele.

Guillermo málem zaúpěl, jak jí měl ukázat, že vojenská síla tu byla pro to, aby chránila nevinné, ženy i děti, evidentně k nim byla stroze nedůvěřivá a bohužel jedinou příležitost jakou s vojenskými silami měla, byla tato a ta nebyla bez chyby. Snažil se jí trochu otevřít oči, aby je viděla v jiném světle, ale zatím se mu to nedařilo.

Kdyby byl na jejím místě nejspíše by se choval se stejným despektem, přiznal si rozmrzele. Snad kdyby jí ukázal jejich historii, mohlo by to nést požadované ovoce…

„Marie Silenciosa není jen tak nějaká obyčejná bárka, je to největší válečná loď Královského Španělského námořnictva, je to pýcha naší země a náš domov. Není lodě, která by nesla tolik úspěchů jako právě tato. Jsem hrdý, že na ní mohu sloužit. Možná by nebylo od věci, prozradit vám její původ. Nuže, před dvaceti lety, jsem byl u toho, kdy jedné noci ve svátek Fiesta de todos los Santos si biskup Felipe Aguado Requejo otevřeně dobíral našeho kapitána kvůli jeho mladému věku. Uzavřeli tedy spolu sázku.“

„Jakou sázku?“ zajímala se Hyppolita a nějak pochybovala, že El Matador del Mar je někdo, kdo by holdoval něčemu, jako jsou sázky a karban.

„Nuže, biskup pochyboval o Armandově odvaze, řekl, že se honí za přeludy, že ďábel nikdy neustane ve svém snažení a kapitán oponoval tím, že jednoho dne vymýtí všechny piratas inmundos a spálí jejich vlajky v popel. Jeho svatost se samozřejmě smála, ale Armando chytře využil jeho lásky k vínu. Vsadili se, že do dvou let, přiveze zpět patnáct nejbrutálnějších pirátských kapitánů, jejichž tváře zdobily na pergamenech každou strážnici, od Madridu až po Cádiz. Živé nebo mrtvé. Kapitán svou část splnil na měsíc přesně. Do vlasti jsme se vrátili jako hrdinové i s poklady z potopených bukanýrských lodí, které značně navýšily hold každého vojáka na lodi jako odměna za dobré služby Španělskému impériu.“

Hyppolita nevěřila svým uším, čeho všeho byl ten muž schopen. Na patách se ho drželo takové štěstí, že to nebylo možné.

„To je neuvěřitelné…“ vydechla a nemohla zapřít obdiv nad takovou houževnatostí.

„Vskutku, nikdo nemohl tu sázku popřít, toho večera na hostině bylo mnoho dvořanů, kteří slyšeli každé pronesené slovo, a tak musel Requejo ze své vlastní pokladnice odsypat pěkných pár pytlů zlatých mincí na novou loď, o kterou se s Armandem vsadili. Netvářil se při tom právě šťastně, ale nám to pomohlo v tom zvětšit počty posádky, nabrat více zásob a pokračovat s požehnáním koruny v celoživotním poslání, zbavit svět té nečisté nákazy.“

„Ale ta loď nebyla Maria Silenciosa, no es así?“ pokud si tedy pamatovala dobře z Lesarových příběhů vyprávěných při svíčce.

První důstojník se usmál, když vzpomínal na ty časy a barevné průvody jásajících občanů, kdykoliv loď připlula do přístavu.

„Ne, to nebyla, naše první loď, která kapitánovi patřila, byla fregata se třemi stěžni, lehká a rychlá, když se jí do plachet opřel vítr, jmenovala se Piedra Preciosa, Drahokam. Od té doby nás provázelo štěstí a nevídané úspěchy, a to díky Salazarově vedení a tvrdé disciplíně. Každý pirát, který skončil na konci našeho meče, nám dláždil krvavou cestu k vrcholu až jednoho dne, za vykonané služby Španělsku daroval sám král kapitánovi šperk, na kterém se plavíme nyní. Tichou Marii.“

Hyppolita napjatě poslouchala a visela na každém mužově slově a na každém nádechu. Guillermo dokázal poutavě říct jakýkoliv příběh jako pohádku, které se dalo jen těžko uvěřit, ale nepochybovala, že je to všechno holá pravda. Právě teď by se ráda posadila na sud v podpalubí a vyprávěla si dlouho do noci, oba by pak přišli na jiné myšlenky, ale realita byla neúprosná, na Lesara čekaly povinnosti důstojníka a na ni dá se říct vězení. Dvě neslučitelné věci, ke které se blížili krok za krokem.

„Kapitán Salazar je právem hrdý muž a legendy, které bukanýři zanechávají na ostrovech a pevninách jsou skutečné jako den a noc. Všichni, kteří o něm mluví lehkovážně, toho brzy litují.“

„Obdivuješ ho,“ přikývla uznale.

„Ano, je to můj přítel a kapitán, náleží mu moje loajalita a oddanost, to se nikdy nezmění, ani teď ani později,“ odvětil s vážnou tváří Lesaro a ta slova byla na jeho jazyku jako tisíckrát řečená mantra. I v samotném hořícím pekle by stál Armandovi po boku, zbraň vedle zbraně.

„Mluvíš o loajalitě, ty bys pro něho zemřel, ale udělal by pro tebe to stejné? Pro kohokoliv z posádky?“

„Loajalita se dá vyjádřit mnoha způsoby, Hyppolito, obětováním, podáním pomocné ruky, ale loajalita je dvojsečná sekera. Stejně jako my vzhlížíme ke kapitánovi, tak i on musí nést zodpovědnost a poslouchat autority vyšší než on. Všichni jsme Španělští námořníci podléhající armádě, a pokud by se zde objevila flotila i někdo jako Salazar by se musel podřídit admirálovi a plnit jeho rozkazy.“

„Tomu se jen těžce věří, někdo jako on si spíše razí vlastní cestu, než aby ohnul záda pro někoho jiného,“ namítla.

„Pokud mu to král umožní, tak ano, pro korunu je výnosné udržet pořádek na moři a zamezit černému obchodu a přepadávání lodí, v tomto ohledu má kapitán volnou ruku a požehnání, zvláště, pokud skonfiskujeme zlato a zboží z přemožené lodi a odvezeme ho zpět, pokud nejde ke dnu hned, jakmile se do ní udělá pár děr.“

Hyppolita o tom pár kroků přemýšlela a viděla za tím celý obrázek krvelačného Řezníka něco víc, a tím nemyslela politiku a machinace šlechtické vrstvy. Za tím vším byl muž, který si díky odvaze a chytrosti získal respekt ale přesto…

„Neznám tvého kapitána tak jako vy, Lesaro, ale za tím celým toda la historia je pořád něco temného a neblahého, co vrhá temný stín,“ objala se rukama jako by mrzla.

„Neříkám, že vše, co dělá, výhradně schvaluji, ale od prvního důstojníka se očekává soudržnost, ačkoliv kapitán potřebuje někoho, kdo má jiný pohled na věc, rozhodnutí je vždy na něm.“

„Ať to jsou dobrá nebo špatná rozhodnutí,“ zareagovala pohotově.

Guillermo jen vážně přikývl a pokynul ženě s rudými vlasy, aby vystoupila z podpalubí ven na hlavní palubu. Už se nemohli déle zdržovat.

V tu chvíli Hyppolita zmrzla na místě, až teď, kousek po kousku viděla tu zkázu venku, předtím klopila oči k podlaze ale…

„Oh, para todos los estados,“ málem se pokřižovala. Hlavní stěžeň lodi byl zlomený v polovině stožáru jako kmen stromu, do kterého udeří blesk. Větší část se zřítila kolmo dolů a špička se strážním košem teď brázdila hladinu vody, nejvyšší plachty se máčely v moři jako špinavé prádlo a zbytek visel dolů na palubu. To, co zahlédla za hlavním zlomeným stěžněm, byla jen jedna větší potrhaná plachta, zbytek byl zřejmě utržený nebo servaný. Vše vypadalo jako špinavé prádlo pověšené na šňůře za domem. Dále mohla vidět vylámané zábradlí a několik ocelových děl chybělo i s lafetami. Oba lanové žebříky i takeláž se válely na palubě jako klubka jedovatých hadů, o které nikdo nejevil zájem.

Všechno, co viděla, bylo v dezolátním stavu, teď už chápala, proč jí Lesaro neodpověděl, když se ptala předtím.

„To je strašné,“ vydechla Hyppolita a zakryla svá ústa dlaněmi před zjevnou pravdou. Co se stalo s tou obrovskou lodí v přístavu, kterou si vybrala jako svou záchranu? Nezdolný titán s majestátními proporcemi byl pryč jako sen nad ránem a teď chápala, jak moc to kapitána ťalo do živého…

Bylo toho všeho příliš a on to musel skousnout jako ostré střepy, které by drtil mezi zuby, dokud by maso nerozřezalo ostré sklo. Tichá Marie právě přišla o svou hrdost, která byla budována kousek po kousku a dlážděna odvahou a zásluhami, jen aby v jednom okamžiku tohle všechno bylo vzato krutou rukou osudu.

Štěstí nikdy netrvá věčně, dcero, vzpomněla si na otcova slova, když spolu stáli u hrobu její matky.

Hyppolita s hrůzou sledovala černou Španělskou orlici na bílém pozadí, jak plápolá bezmocně ve vzduchu jako by se snažila vzlétnout, potrhaná a zničená, jejíž cáry visely a zametaly hlavní palubu.

„Není dost dřeva na opravu, přestože šikovných rukou je víc než dost,“ poukázal Lesaro na zjevné nedostatky a pohledu na zlomený stožár se raději vyhnul.

Hyppolita to přešla mlčky, stiskla rty k sobě a vydala se po schodišti nahoru k doupěti prokleté bestie. Netížil ji pruhovaný kabát, a přesto zvedala nohy jako by byly zabořené do tuhého bláta. Nechtěla tam jít, ale utéct také nepřicházelo v úvahu. Znovu byla zahnána do úzkých a hozena jako oběť lvovi k nohám.

Dvojice se zastavila u dveří kapitánovy kajuty. Žena se pootočila na jednookého Španěla s nadějí, že on by mohl rozhodnout o jejím osudu, ale dopředu věděla, že to není v jeho pravomoci, už po několikáté litovala toho, že právě on není kapitánem této lodi.

„Odvahu, Hyppolito,“ chlácholil ji Guillermo a jeho dlaň na pár chvil zůstala na ženině rameni, kde se vyhřívala v jejím teple, a jakmile Lesarovy prsty sklouzly po látce květovaných šatů, obestoupila ho znovu ta sžíravá melancholie.

Přikývla, pomalu, váhavě.

„Tady, měla byste ten kabát vrátit,“ podal jí do náruče pruhovaný balík.

„Hodně štěstí,“ pokýval Lesaro hlavou a zaklepal místo ní.

Každý úder té pěsti jako by jí rozbušil srdce víc a víc, dokud nebušilo do jejích žeber jako kostelní zvon.

„Ingresar!“ ozvalo se zevnitř hlasitě a jasně.

Hyppolita nečekala, až ten děsivý muž sám otevře dveře, sama je rozrazila kopnutím, jelikož měla plné ruce a bylo jí jedno, jestli mu tím zarazí kliku do žaludku. Úplně si v duchu vybavila, jak mu vzteky každý kousek té popraskané tváře odpadává na zem jako skleněné kousky z rozbité vitráže. Nejspíše by pod tím vším stejně byla jen prázdná černá díra, kdo ví, co hrozného by tam objevila…

El Matador del Mar stál za stolem v celé své temné autoritě, rapír schovaný v pouzdře u pasu a vlnící kabát mu dodával vzezření přízraku z noční můry. Možná, že ji tentokrát nehodlal propíchnout tím kusem kovu, měla to brát jako náznak dobré vůle?

„Vidím, že jste našla své oblečení, seňorito Riversová,“ vychutnával si její jméno na jazyku. „Už to není tak ostudný pohled jako předtím.“

On s tím nepřestane? Sice netřímal kord v ruce, ale jazyk měl stejně jedovatý. Jakákoliv snaha si namluvit, že ji nebude urážet, byla ihned smetena ze stolu. Příměří nebylo na programu dnešního dne, přiznala si Hyppolita. Všechny Lesarovy rady právě teď vyletěly oknem ven jako kouř z kamen.

„Chtěla bych mít váš smysl pro humor, El Capitán, ale na druhou stranu je dobré, že jste o něho nepřišel, po tom všem, co se stalo,“ zčervenala jako slunce v pravé poledne. Nemohl to prostě přejít a nedobírat si ji za něco, za co nemohla? Jen hulvát upozorňuje na něco takového, tak tady je odveta.

„Také se nemění má stanoviska, ve většině případů,“ zdůraznil nijak pobaveně na její postavení a zavrtával se do ní nepříjemným pohledem, když udělala pár kroků do místnosti s uniformou v rukách. Rozhodně ji varoval, že má náladu asi jako jezevec, kterého útočník probudí z dlouhého spánku.

Jeho poznámku přešla bez vyjádření, dobře věděla, co si o ní myslí a jak ji vidí, na to nepotřebovala žádnou nápovědu. Stále pro něho byla vetřelcem, který byl na obtíž.

„Vracím vám váš kabát, El Capitán, je tvrdý a poněkud nepohodlný, ale splnil svůj účel, děkuji,“ dovolila si s lehkou ironií prohodit a rozešla se k jeho ložnici.

„Kam to jdete?“ ozvalo se zrzce poněkud ostřeji za zády.

„Pověsit ho do skříně, co jiného,“ nezapomněla přitom pohodit hlavou.

Poměrně rychle Hyppolitě zastoupil cestu, div do něho nevrazila.

„O své věci, se postarám sám,“ řekl, jako by na to neměla nejmenší právo. Budiž.

Kabát jí byl ihned vzat z rukou, „posaďte se, než se vrátím.“

Nebyla to prosba, řekl to tak úsečně, jako by byla psem na vodítku, který čekal na pánovy rozkazy. Tohle se jí nelíbilo. Snad ho neurazila tou poznámkou o nepohodlné uniformě? Ušklíbla se sama pro sebe a jako dáma se s gustem posadila do křesla před kapitánovým stolem, které už pomalu mohla považovat za své.

Co by se asi stalo, kdyby si sedla do jeho vlastního křesla? Takovou urážku by asi nepřežil a rozkrájel by ji na kousíčky.

Jedním uchem poslouchala zavrzání skříně a šustění v druhé místnosti. Ten chlap byl úzkostlivě pečlivý nebo to byla nedůvěra? Prohlížel ten kabát? Co kdyby v něm nechala něco ostrého že? Nebo mu rozpárala podšívku. Protočila oči.

Hyppolita poté rozevřela dlaň a podívala se na špendlík s hlavičkou, která mohla být nějakým drahým kamenem. Nedalo by se to použít jako malá dýka, ale byla to věc, která by se šikovně hodila k různým věcem. Mohla ji odložit na stůl a vrátit, ale neudělala to.

Jakmile se dveře ložnice se skřípěním zavřely, zpozorněla a sevřela pěst.

„Dobře, takže…“ dramaticky vydechla, „jsme opět na začátku, nemám pravdu?“

„Co tím myslíte, slečno Riversová?“ belhal se ke stolu kapitán jako havran se zlomeným křídlem.

„Výslech?“ vzhlédla k němu těma očima barvy nebe, té jemně modré, jaké dokázal namíchat na plátno jen znamenitý umělec. On se však tímto nevinným trikem nenechal svést.

„Interrogatorio?“

Úsměv, jaký jí v té chvíli Řezník věnoval, rozhodně nedosahoval jeho přísných očí, evidentně si dost dobře pamatoval jako ona jejich společné sezení v zadržovací místnosti a jeho všetečné otázky, které doslova dloubaly do jejího života.

Hyppolita přikývla a nehodlala uhnout pohledem a projevit slabost.

„Co jiného tohle celé je?“ pokrčila rameny. Přeci tu neseděla, aby si vyměnili všední zdvořilosti.

„Zajímavá otázka,“ protáhl záměrně tím sytým barytonem, aby ji napnul a udržel v nejistotě, a pak udělal to, co očekávala nejméně, odsunul svou židli dozadu a posadil se za stůl. Lokty opřel o desku stolu a ruce do sebe zaklesl v postoji člověka, který chce znát odpovědi a záleží jen na ní, jakou cestu si vybere k tomu, aby je získal.

„Pro začátek, bych vám nabídl občerstvení, aby se toto sezení jevilo o něco méně jako výslech a o trochu více jako přátelské posezení.“

To myslel vážně? Odkdy byli přátelé? Pokud se jednalo o nějaký vztah, pak by to byl jednoznačně nepřátelský.

„Španělská pohostinnost od někoho jako vy?“ Hyppolita se zamračila. Co tím sledoval, odkdy byl tak galantní a dbal na její potřeby?

Téměř se chtěla drze zeptat, zda je to kvůli tomu nečekanému polibku, naštěstí se včas vzpamatovala a držela jazyk za zuby. Snad od toho nic neočekával… znejistěla a snažila se uhádnout, co má v úmyslu za záludnosti. Sepjaté prsty zakrývaly jeho ústa, takže neodhadla, zda se usmívá nebo mračí.

„Španělé dokážou být pohostinní ke svým vlastním, jste přeci původem Španělka, seňorito Riversová,“ zdůraznil její ne právě Španělské jméno.

„Jsem i z poloviny Angličanka,“ nenápadně pohnula rukou po svém boku a ozdobný špendlík si zasunula do kapsy šatů, nechtěla ho držet celou dobu, aby si toho nepovšim, pak by musela obhajovat, proč ho má u sebe a to nechtěla.

„Ach tak, málem jsem zapomněl,“ neradostný úsměv mu tahal koutek úst, což na vteřinu zahlédla nad hřbetem jeho pravé ruky.

Odhadoval, na čí straně stojí? Teď ho zajímala politika? Jakou strategii vymýšlel a k čemu to směřovalo? Rozhodně mu neskočí na to, že bude dělat hloupého.

To určitě, on nezapomíná na to má tu svou hlavu příliš chytrou, odfrkla si v duchu.

„A to jídlo? Téměř bych odhadovala, že je otrávené, s vaší tolerancí k cizincům,“ uhnula pohledem na tác, na kterém byla dřevěná miska a v ní hroznové víno a sýr, vedle toho byla kovová konvice a hrníček s čajem, nebo alespoň odhadovala, že je to čaj. Všechno vypadalo, že je přineseno jen pro jednu osobu.

Kdo ví proč si vybavila past na myši, které přijdou o život kvůli kusu jídla.

„Opravdu bych vynakládal tolik energie na to vás zpátky dostat na svou loď, a pak vás otrávit? Nepříteli se vždy stavím tváří v tvář, travičství je spíše doménou služebných a zbabělých lidí,“ pronášel pravdivě, to ale však neznamenalo, že tu není nějaký háček a ona byla jedinou rybou v okolí a také hlavním chodem pro jeho nabubřelou aroganci.

„Takže mám vaše slovo, El Capitán? Žádné jedy?“

Samozřejmě mu nevěřila, každý pohyb té ženy byl opatrný a poněkud váhavý a to, že si myslela, že by ji mohl otrávit, ho popouzelo, neukázal té mujer terca, že je přímý muž? Smrt tímto způsobem byla ta nejpodlejší, jaké znal. Jedy byly oblíbeným prostředkem, po kterém sáhla dvorní dáma, která soupeřila o post oblíbené milenky v králově posteli. Smrt dámy nebo nepohodlného svědka nebyla tak ojedinělou událostí a v oblibě bývaly převážně exotické jedy z Afriky a Indie, které stály sice značnou část dublonů, ale smrt byla nevyhnutelná.

„Máte mé slovo kapitána, lo juro por mi honor, že to jídlo není otrávené,“ zopakoval pro klid duše.

Vlastně, co by se jí horšího mohlo stát? Byla probodnuta kordem bylo snad ještě něco horšího, s čím se mohla potkat? Nejspíše by jí ani ten nejsmrtelnější jed nevadil.

„Věřím vám,“ přikývla Hyppolita a sáhla po kuličce hroznů v misce. Chuť byla sladká a osvěžující, při rozkousnutí byla dužina ledová, až do teď netušila, jaký má vlastně hlad. Z jednoho sousta byla dvě, ze dvou tři, a pak už to přestala počítat. Jen ten podmračený pohled naproti byl velice nepříjemný, ale to jí nezabránilo si vzít, dokud dával.

Salazar uchopil do ruky ucho konvice a nalil zlatavou tekutinu do připraveného šálku.

„Je zajímavé, jak na vás posmrtný život působí, seňorito Riversová, zatímco si vychutnáváte ovoce, mně se v ústech promění v prach. Vy však neztrácíte apetit, téměř bych řekl, že vám závidím.“

Tohle je nenucená konverzace? Ten muž měl opravdu vážný problém s tím, jak mluvit se ženami. Mnohé dámy by při takové průpovídce přestaly jíst znechuceny výběrem slov, na ni to však nemělo žádný vliv, protože už znala kapitánovu kousavou náladu proti, které chtěla bojovat tou svojí. Tohle už ji nepřekvapovalo.

Hyppolita s gustem snědla další šťavnatý kousek jako by ho chtěla záměrně provokovat, „nepociťuji žádný rozdíl, pokud je vaše otázka zaměřena tímto směrem, mám hlad, žízeň a je mi zima, tedy odhaduji, že je to přesný opak toho, co cítíte vy. Snad vaše kletba působí na ženy jinak a jsou ušetřeny většího utrpení než muži.“

Jako by se mu chtěla vysmát, uchopila šálek za malé porcelánové ouško a lehce usrkla, než ho rychle položila zpátky.

„Je studený,“ rozmrzele stiskla rty do rovné linky.

„Kdybyste se tak zoufale nehnala hledat své šaty, mohla jste si ho vychutnat horký.“

„Hmm…“ zamručela Hyppolita mrzutě a natáhla se místo toho pro další hrozen, zatímco sýr bezostyšně ignorovala.

„Nicméně, mám zde však něco, co by vám mohlo vynahradit tuto ztrátu a zahřát vás,“ zrzka se zvědavě vyklonila z křesla, aby sledovala kapitána Salazara, jak vstává a belhá se k menší vyřezávané skříňce, kterou otevřel, cosi z ní vyndal a zase ji zavřel.

Přes jeho mohutnou postavu neviděla nic, dokud se neotočil a nepřinášel karafu a prázdnou broušenou sklenku. 

Hyppolita už se nadechla k odmítnutí, ale on už pokřtil sklo a na dně se zhruba půl palce třpytila zlatavá tekutina, která podezřele páchla jako alkohol.

„Rum?“ zvedla obočí s mírnými obavami.

„Rum pijí piráti, já si potrpím na dobře vyzrálé brandy,“ tak nějak zapomněl říct, že právě tento skvost je daleko silnější než nějaký levný rozlévaný rum, který se pančoval v ostrovních tavernách.

„Jistě neodmítnete mé pozvání a neurazíte hostitele,“ sklenice se svezla po desce stolu doprovázena jeho prsty, které hladily skleněný okraj hrdla shora. Nápoj se zastavil přímo před ní a až pak, ruku stáhl zpět k sobě jako ďábel, který nabízel pekelné smlouvy. Tekutina olízla křišťálové stěny sklenky jako medová vlna. Postrčil to k ní jako šachovou figuru před královnu na černobílém poli a teď očekával, jaký tah provede.

Se skrytým pobavením, který se na zevnějšku neprojevoval, sledoval, jak urputně přemýšlí, jak by se tomu mohla vyhnout, sledovat ten boj bylo velice zábavné. Zajímalo ho, zda na ni bude alkohol působit stejně jako na něho.

Tady nebyl možný žádný zpětný krok, aniž by ho vyloženě odmítla.

Hyppolita zabodla pohled do sklenice před sebou, takhle to bylo vždycky, uvědomila si, dal jí jednu možnost, a když ji odmítla, následovala jiná, a ještě horší varianta.

„Nevidím tady druhou skleničku,“ kráska se teatrálně rozhlédla, ale tak nějak tušila, že skončila rozmetána na střepy na podlaze u okna. Ani tak dobrá pálenka, kterou právě vychvaloval, zřejmě neuhasila pověstný Řezníkův hněv.

Hyppolita nasucho polkla a kousla se do jazyku, měla raději vypít ten studený čaj a nestěžovat si.

„Nebo mám snad pít sama, El Capitán? To se pro ženu nesluší,“ vyzvala ho s úsměvem na rtech a měla sto chutí posunout prstem sklenku zpátky k němu, aby se napil jako první.

Salazar se podíval směrem, kde byly střepy stále na podlaze, jako by přemýšlel na její požadavek přistoupit, téměř držela tu naději do chvíle, než na ní opět utkvěl tím těžkým tvrdým pohledem. V té vteřině, se míchala ta hravá čokoládově hnědá s mrazivě černými tůněmi v jeho očích, které jiskřily energií, na kterou si rozhodně měla dát pozor.

„Jsem ve službě, slečno Riversová, je mou povinností mít hlavu čistou y claro, opak by mohl způsobit katastrofální důsledky,“ mávl rukou do strany, jako by odháněl dotěrnou mouchu.

„Ty už se staly tak jako tak,“ pomyslela na samotnou loď a v jakém je stavu. „Nemyslím, že jedna sklenka by to mohla zhoršit,“ tlačila na něho stejně neúprosně.

„Ženská kritika je opravdu to, co Tiché Marii chybí, ale ani takový jazyk jako máte vy nedokáže zázraky,“ mlaskl jazykem s nezaměnitelnou ironií, „proto, je lepší jednat s muži, kteří umí poslouchat. Ženy jsou poněkud rušivým elementem a odvádějí člověka od práce.“

„Já umím poslouchat, záleží však na tom, kdo rozkazuje.“

„Pak byste si rychle měla vybrat patřičnou stranu, na které hodláte být. O tom je tato společenská sešlost,“ jeho ukazováček několikrát významně ťukl o dřevo jako by si vynucoval pozornost.

„Myslíte… jestli se stavím na stranu Španělů nebo Angličanů?“ podivila se.

Teď byla vážně zvědavá, co z toho chce vyvozovat, co když se postaví na stranu Angličanů? Z toho, co věděla, Španělé nevycházeli ani s Francouzi, natož s Angličany. Všechny země byly příliš dravé na to podrobit si co nejvíce ostrovů a obsadit je, kvůli těmto svárům vzniklo mnoho bojů, jak jí otec vyprávěl.

„No exactamente, řekněme, že pro vás mám nabídku,“ zabodával se do ní pichlavým pohledem, který ji přimrazil na místě. „Nyní máte status zachráněné ženy, kterou jsme přivezli z pevniny. Pro mnohé máte, dá se říct, čistý štít, jestli chápete, co tím chci říct. Teď záleží na Vašem rozhodnutí. Můžete si vybrat ze dvou možností, zda mi budete přísahat a budete ke mně loajální jako má posádka, nebo budete stále tím černým pasažérem, který se provinil závažným zločinem vůči mé zemi a zákonům, kdy se vloupal na vojenskou loď, ukradl uniformu a vydával se za falešného vojáka,“ vyložil karty na stůl.

Cože to právě řekl? Co tohle bylo za nabídku?

Tentokrát bez zaváhání popadla sklenku se zlatou tekutinou a dala si velkorysí lok jako správný námořník, než ji postavila zpátky na stůl s tichým klepnutím, jak sklo narazilo o dřevo. 

Tohle nebyl dobrý nápad, protože začala kašlat, když si alkohol razil cestu do jejího žaludku jako vodopád lávy. Pálilo to jako oheň. Několikrát se rychle nadechla. Měla počítat s tím, že muž jeho formátu nebude pít nic slabého. Tohle ji málem zabilo, podruhé.

Naposledy se zhluboka nadechla, než odpověděla: „ráda bych zůstala na neutrálním území, El Capitán,“ vyřkla tu nejméně násilnou variantu, jakmile si byla jista, že se ještě více neznemožní. Ráda by dostala status někoho poněkud neviditelného, kdo bude moci mít vycházky a nikdo si ho nebude všímat a zároveň nebude pod nikoho spadat a zodpovídat se mu. Tohle však bylo podle kapitána něco neslučitelného.

„Tentokrát nemůžete vytáhnout bílou vlajku a začít mávat, seňorito. Tohle je buď anebo. Řekněme, že je to má dobrá vůle, krok směrem k vám.“

Tak počkat, on to myslel vážně? Nedobíral si ji? Nebyl to vtip? Pouhý žert?

„Zní to jako oprátka kolem krku nebo okovy na rukou, obě východiska jsou stejná,“ všechny myšlenky v její hlavě se snažily vyřešit tento rébus, ale pořád docházela ke stejnému výsledku a to, že je to jen jiná forma mučení. Pořád bude na jeho lodi, a buď mu bude posluhovat a klanět se mu, nebo bude zavřená v nějaké kajutě a v poutech jako předtím.

El Matador del Mar nehodlal ustoupit, své požadavky nebral zpět. Armando najednou vstal, tmavé mračno kolem jeho tváře se zavlnilo, když se vydal kolem stolu.

Jednu ruku měl stále přitisknutou k leštěné desce, aby podpíral svou váhu na kulhající koleno místo rapíru.

Hyppolita se přitiskla k opěradlu za sebou a potočila se směrem k němu, ale nehodlala vstát.

„Čekáte, že oběšenci podkopnu stoličku?“ vykouzlil na té popraskané tváři falešný děsivý úsměv, při kterém jí vstávaly vlasy na hlavě.

„Ano, přesně to bych od nechvalně známého Španělského Řezníka, čekala,“ zaútočila jako žralok, a aby si dodala odvahu, opět uchvátila sklenku ze stolu a dala si další lok na odvahu, naštěstí s větší opatrností, protože už věděla, co čekat. Pálení, které se rozlévalo pod její kůží, jí dodávalo tu potřebnou jistotu a sílu, že tuhle konverzaci přežije v jednom kuse.

„No, seňorita, dovolte, abych vám to vysvětlil. Naše i vaše situace se poněkud změnila a nastalými okolnostmi, které jsou jiné nežli předtím, jsem ochoten přivřít oči nad některými prohřešky, byť tak vážnými, jako jsou ty vaše. Jsem voják tělem i duší, jak jistě víte, a i když to možná vidíte jinak, tak cílem každé války na jejím konci je mír. Moje priority jsou ochrana nevinných, zabránit krádežím a vykonat spravedlnost nad vrahy a hrdlořezy. Nepřeji si být s vámi vepři, o nic méně než snášet toto trýznivé prokletí.“

Hyppolita překvapeně zamrkala, zaskočena jeho pozměněným úsudkem.

„Pokoušíte se říct, že jste muž míru?“ neměla by se mu vysmívat, ale alkohol ji vážně pokoušel a rozvazoval uzle jejích lan, která ji svazovala a držela za střízliva. Právě teď bezostyšně ignorovala ten malý hlásek kdesi uvnitř, který ji radil sklonit hlavu a dát mu za pravdu. Nechtěla snad i ona klid? Už byla unavená útěkem a skrýváním.

Proč by neměla přijmout jeho nabídku k příměří? Být pod jeho rukou nemohlo být tak hrozné nebo ano?

Protože je to jen přetvářka a nemyslí to vážně, chce si tě jen podrobit, zavázat sliby a pak je proti tobě použít.

„Nenechte se vysmát, kapitáne,“ vyskočila na nohy jako čertík z krabičky a udělala k němu krok, teď je dělily sotva centimetry mezi jejich těly.

Hyppolita si dovolila zakroutit hlavou na popření jeho slov.

„El Matador del Mar není muž míru, oba to víme, vy boje vyhledáváte, podněcujete, lovíte kořist jako dravá ryba. Neúnavně ji sledujete, než se do ní zakousnete. Nevěřím vám, snažíte se mi namluvit něco, co není pravda. Legendy, a dokonce i vaši muži o vás mluví jinak.“

Dlouho na ni hleděl, zatímco se jí ramena zvedala rozhořčením, nakonec se od ní odvrátil a pochodoval na opačnou stranu místnosti k barevnému oknu v zadní části kajuty, jako by se nevydržel dívat pravdě do očí, když mu nastavila zrcadlo.

„Vůbec mě neznáte, slečno Riversová. Toto měla být naše poslední plavba, pro mnohé z nás měl být návrat do vlasti požehnáním, mí muži se měli vrátit ke svým rodinám jako hrdinové, jiní měli odejít na odpočinek, a co jsme dostali za léta píle, ztrát a odpírání?“

Kapitán Salazar se díval ven skrze zelená a červená sklíčka jako by se snažil utéct od reality, která byla na dosah.

Hyppolita ho neúnavně následovala, „možná vás neznám tak, jako Lesaro, ale vím, čeho jste se vůči mně dopustil na vlastní kůži,“ zavrčela se záští, která mohla lámat ledy, „přišla jsem se schovat na vaši loď před těmi hrdlořezy, které trestáte. Neměl jste se mnou žádné slitování a místo pomoci jste na mě poštval svého důstojníka s těmi nejhoršími úmysly. Opravdu jste dostál svého jména, kapitáne. Ten obraz, který lidé slýchávají v přístavech, městech a vesnicích se ani v nejmenším nevyrovná pravé povaze tak krutého muže, který si toto prokletí dozajisté zaslouží víc než kdo jiný,“ prýštila z ní taková zloba a nenávist, až se sama divila, kde se v ní vzala, ale jakmile jí slova plynula ze rtů, už se nedala zastavit a musela ven.

Nemohla mu zapomenout všechny ty křivdy, jakých se na ní dopustil, i když si to rád myslel, nebyl bez viny, nebyl to pan dokonalý, byl to jen člověk, který dělá chyby a od ostatních očekává dokonalost.

Hyppolita se třásla rozhořčením, po tvářích se jí kutálely slzy vzteku namířené proti němu a ona doufala, že se do něho zabodají jako šípy. Ten chlap, který si říkal kapitán a pyšnil se jako Španělský oficír měl černé prohnilé srdce, ve kterém nebyl ani kousek místa pro odpuštění a soucit, protože bylo plné arogance a pýchy.

„Mír je to poslední, o čem v noci sníte…“ tichá slova mu vrážela do zad, ale kabát povlávající v bezvětří byl pevnou kamennou hradbou, přes kterou neproniklo nic.

Salazar mlčel, a ona očekávala alespoň něco, možná záminku k další hádce, nějaká slova obrany nebo útoku, ale bylo hrobové ticho, které už nevydržela snášet. Zamračila se, točila a rozešla se k jeho ložnici, tam sebrala klíč z vnějšku a zamkla se uvnitř.

Rozhodně si neodpustila prásknout dveřmi, ale vůbec se jí neulevilo, možná to mělo opačný účinek, protože měla pocit, jako by na ni padlo všechno neštěstí světa, a to všechno jen díky němu. Chtěl jí pod nos podstrčit příměří, a místo toho rozpoutal válku. Muži nic jiného neuměli a ona narazila na toho největšího hrubiána pod sluncem, který neumí jednat se ženami.

Kéž by zůstala raději u Urzelly a Azulla, možná byli dohromady podivná dvojice na ještě podivnějším místě ale tady, se cítila stejně nevítaná jako nějaká blecha v psím kožichu. Kéž by nikdy nenastoupila na tuto loď a kéž by nikdy nepotkala kapitána Salazara.

 

***********************************************************************************************************************

 

Řezník mlčky pohnul rameny jako velký krkavec, který chtěl provětrat splihlé peří od vody, které namoklo od deště, když slyšel bouchnout dveře po své pravé straně.

Armandovo srdce se nepohnulo, to by chtělo daleko více námahy, jelikož někdo jako on byl zvyklí na výstřely mušket a dělobuchy salvy kanonů.

Kapitán se mračil na svůj vlastní démonický odraz jako by zrcadlil jeho duši. Nebyla to lidská bytost ale netvor, prázdný a smrtící, který hledal pomstu v každé kapce krve prolité na nepříteli. Celá ta léta bylo jeho nitro duté, snažil se ho naplnit alespoň tím, že zabil jakoukoliv duši, na které našel hřích. Jedna, deset, padesát, stovky nečistých těl navršených na sebe jako mohyla jeho zrůdnosti, jeho velikosti. Mohl se koupat v moři jejich krve, aby se očistil, aby dal smysl své honbě za pomstou a pořád to nestačilo.

Netvor. Tak ho popsala a mohl nesouhlasit?

Dláždil si svou reputaci náhrobky pirátů, aby udělal ze světa lepší bezpečné místo, ale co když to byl jen přelud jako honit se za větrnými mlýny?

Monstruo.

Salazarovy široké rty se nelibě zkroutily v zavrčení, vzteklé, nevrlé, a kdyby mohl, plival by oheň, aby spálil vše kolem sebe na prach jako rozlícená saň.

Chtěl poté mujer terca, aby vešla do jeho pasti, aby mu přísahala loajalitu, aby si ji zavázal poslušností, ale přitom se chytil do pasti jen on sám, kvůli své aroganci. 

Přepočítal se ve své šarádě.

Tento návrh měl ještě chvíli nechat dozrát. Ta amazonka nebyla připravena odložit zbraně, ale on je také nikdy neodkládal. Proč se zlobil na její odvahu, proč ho popouzela její tvrdohlavost, když by měla být hodna obdivu. Byla první ženou, která mu vyčetla takové věci, aniž by zaváhala, aniž by se bála. Měl by ji za takovou opovážlivost ztrestat, říkala autorita uvnitř něho, zatnul ruku v pěst. Tak by se zachoval ke každému jinému vojákovi na své lodi, který by nerespektoval jeho slova a znevažoval ho ale k ženě?

Být na pirátské lodi, měla by podříznuté hrdlo.

Něčeho tak pohanského by samozřejmě neudělal, byla to žena, a on vždy věřil ve spravedlivý soud, a přesto ani předtím ani teď by ji nedokázal zbičovat za tu do nebe volající drzost. Jen ta myšlenka se v něm vzpříčila jako rybí kost v krku.

Proč jen obdivoval ten oheň, toužil po něm sáhnout a spálit se, přitahoval ho jako můru kroužící v nočním stínu. Ta holka byla neohrožená jako válečnice. Přirovnání, které ještě žádné ženě, se kterou se setkal, nepříslušelo. Všechny se vyznačovaly nudnou všedností, ale tedy narážel na rubín tvrdý a nerozbitný, krásný a cenný nevýslovné hodnoty pro ty, kdo ho dokážou ocenit.

Armando zatoužil uchopit ji, prsty si nabrat plnou hrst těch měděných loken a políbit ji, aby té belleza terca dal najevo, jak moc touží po míru, jak moc chce naplnit své nitro něčím jiným než pomstou a krví nepřítel…

Dokázal si představit, jak by její kůže byla jemná a hladká jako drahé hedvábí z Indie a ty drobné tmavší pihy ji lemovaly jako Benátská krajka. Stačil by jediný pohled, aby ji uchvátil a více než dravě by si vzal její teplo, které by zahřálo jeho studené kosti.

Co by obětoval za chvíli si ten plamen ponechat, než se znovu ztratí ve tmě?

Tak a je konec diskuze, kdo z vás si myslí, že to kapitán Salazar přehnal? Možná tlačil až příliš, protože je zvyklí jednat spíše s muži, kteří plní jeho rozkazy a nemusí projevovat nějaký jemnocit. Hyppolita však není voják, a navíc je to živá bytost, i když s tím slovem bych zacházela opatrně.

 

Náš stratég narazil na ledovec obrazně řečeno, a sklízí, bouři co zasel, protože ona má pravdu. Ten muž je jako trhavina, všeho, čeho se dotkne, zničí svou silou a potřebuje ženskou ruku, to proto byla právě tato postava stvořena, aby vynahrazovala jeho lidskou stránku. Každý vidí svět z jiné strany, ale teď se ty dva světy střetly, narazily do sebe a spojily ve výbuchu střelného prachu, a že to mezi ním a Hyppolitou pořádně jiskří, i když v tom negativním slova smyslu.  

​

Armando by měl být opatrnější, ale dá se pochopit, že jeho výkyvy nálady po proměně s ním docela mávají a on se jimi nechává ovlivňovat, jinak by byl trpělivější a netlačil na ni takovým způsobem. Uvědomí si svou chybu? Mohli bychom se dočkat omluvy od Řezníka moře?

​

Co udělá, aby tuto situaci napravil nebo ještě více zhoršil?

Kapitola 32.

Křehký porcelán

Azull se ponořil pod zrádné vody Ďáblova trojúhelníku. Severní strana ostrova byla něčím zvláštní, možná to bylo tím, že kdysi tu byly kopce korálových útesů hrající duhovými barvami. Tisíce ryb v hejnech tu proplouvaly a měnily chaoticky směr, aby unikly svým predátorům. Alespoň tak to slýchával od své matky a jejího vyprávění, když byl ještě dítě. On znal zdejší krajinu jako nehostinnou, ponurou a strádající. Toužil po obrazu, který si vysnil, a který neměl šanci naplnit, jelikož se nikdy neodvážil plout k jednomu ze tří možných průchodů na toto prokleté místo.

Jednak ho před tím matka vždycky odrazovala kvůli nebezpečí a zadruhé měl hrůzu z toho, že by se dostal ven, a pak by se k matce nemohl vrátit. Co by si pak počal zcela sám v neznámém světě, který by ho pozřel zaživa.

Tohle všechno byly jen a pouze teorie, Azull dával přednost bezpečí. Tam, kde se cítil jistě, a kde měl vše pod kontrolou. Právě severní strana, zvláště menší zátoka, byla jeho osobním útočištěm, místem, kde se osamostatnil, kde byla jeho pravidla. 

Právě tady kdysi narazila na skály fregata a klesla ke dnu po mohutném výbuchu, který ji kupodivu příliš nepoškodil, ale nechal v ní právě tolik otvorů, aby se dostal pohodlně ven i dovnitř.

Právě z tohoto vraku udělal své království a nanosil jsem vše, co se mu líbilo. Co pro něho bylo užitečné, zajímavé, lesklé a neprozkoumané.

Každá kajuta byla plná rozličných předmětů, některé dokonce nikdy potřebovat nebude, protože nebyl člověk. K čemu by mu byly židle, stoly, pohovky, dělové koule a zbraně. Těm se příliš nevěnoval, jediné využití měl pro oštěp, který vodou proletěl jako šíp, ale jeho chapadla byla rychlejší. 

Tam, kde se Azull zdržoval, byl vnitřek lodi, který upravil tak, aby vznikla jedna velká místnost, která teď lehce obrůstala zeleným mechem a pár korály, takže to připomínalo podmořskou zahradu.

Kraken se zvenku zachytil vyčnívajícího prkna a protáhl se dovnitř. Jeho oko rychle přeletělo celý prostor, ale žádný vetřelec tu nebyl. Nikdo se sem neodvážil.

Občas tu překvapil zatoulanou rybu, která se rychle stala jeho kořistí, kterou buď snědl, nebo dal do košíku a později přinesl matce jako dar.

Potopená fregata byla mírně nakloněná a zapasovaná mezi skaliska, ale to mu nijak nevadilo, nepotřeboval rovnou podlahu.

Azull přitáhl svá chapadla blíž k tělu a líně se odrazil. Proud zavířil v přesném směru, kterým se chtěl vydat a on se ocitl u jedné ze stěn, kde si vytvářel pestrou mozaiku z nasbíraných mušlí. Měl jich plnou náruč. Upustil je a ony se snesly do prázdné bedny, aniž by se zničily. Tak rád by toto místo ukázal Hyppolitě, ale lidé pod vodou nedýchali. Nemohl se pochlubit tou krásou, kterou si tu roky budoval, a to ho mrzelo.

Místo toho, když se díval na perleť škeblí, uvažoval, že by jí mohl něco dát. Něco jedinečného. Co by však zaujalo ženu jako ona? Co by lidská kráska považovala za nádherné? Azull neměl tušení, ale matka mu vyprávěla, že kdysi ženy na ostrově nosily perly kolem krku, zlato, kov lesklý a blyštivý, korálky ze skla a minerálů nebo lastury.   

Kraken se ohnul, jeho tělo sklouzlo přes otvor v palubě a on propadl níž. Tohle byla jeho pokladnice. Všude se povalovaly ty kulaté ploché plíšky, říkalo se jim mince. Bylo jich tolik, některé žluté, jiné červené a hrubé a také stříbrné jako rybí šupiny. Zaujaly ho svou jinakostí, každá mince měla jiné rytí, symboly, jejichž význam mu unikal.

Něco takového, ale Hyppolity nebylo hodno. Ne, mince byly příliš obyčejné. Azullovy oči přelétly po hromadě svícnů, mečů, jejichž hroty byly dávno rezavé a tupé. Také tu měl truhlice plné lesklých kamínků s hladkým povrchem a jednou dokonce našel velkou zlatou kouli, která se mu skvěle vešla do dlaně. Byla celá poseta těmito kamínky, ale byla příliš nepohodlně těžká a nepraktická jako dar.

V úvahu přicházely náhrdelníky, ne těžké, ne něco, co by musela odkládat, ale co by měla pořád u sebe. Co by jí připomínalo toho, kdo jí ho dal, jenže Azull nemohl najít nic, co by lahodilo jeho vkusu, a že měl z čeho vybírat.

Nakonec, napůl zasypané, zvedl něco, co vypadalo majestátně. Koruna. Zlatý kruh, který vypadal jako čelenka a on věděl, že našel to pravé. Po celém povrchu byly zasazeny zelené smaragdy. Držel ji v rukou a představoval si, jak ji dává na její hlavu, na ty nepoddajné zrzavé kadeře, které vypadaly jako oheň, něco, co tady dole pod hladinou nemohlo nikdy existovat.

Krakenova hruď se nadmula uspokojující pýchou.

„Ano. Tohle je přesně to, co hledám.“

Dvě chapadla se zachytila prken nad hlavou a on se vyhoupl vzhůru do velkého prostoru a posadil se do svého pohodlného hnízda z polštářů, látek a tkanin. Slaná voda látky konzervovala, i když vypadaly opotřebovaně, a některé se pozvolna rozkládaly.

Azull se těšil ze svého úlovku. Přejížděl prsty přes zelené kamínky, a jeho dvě srdce tloukla nedočkavostí a vzrušením. Ihned tedy popadl jeden z plátěných pytlů a strčil korunu dovnitř. Poté sáhl do košíku po pravé straně a vytáhl úhoře. Vzácná pochoutka pro ty, kdo ví kde je lovit. Vzal živého tvora do dlaně a lehce mu zlomil vaz, a poté ho také dal do pytle s dalšími věcmi. Když se otáčel k otvoru v trupu, očima zavadil o podivnost, kterou si vystavil na odiv jako zrcadlo. Vzdáleně se to tomu tak podobalo, ale povrch neodrážel žádný obraz, ten byl naopak matný a zašlý. Páchlo to rybinou a jediné, k čemu to kdy dokázal trochu připodobnit, byl výjev z knihy, kterou jednou přinesl matce. Příběhy z dávných časů, pro něj byly cizí a zvláštní, ale pamatoval si inkoust na stránkách, jelikož se tato kniha nestačila namočit. 

Byl to štít, kovový velký a kulatý jako deska stolku, jenže později měl možnost takový štít vidět na vlastní oči a ne jednou.

Tato věc, která byla v jeho doméně, nebyla z kovu, ale něco přirozeného jako kost z těla, ploché s letitými rýhami. Něco, co mělo svou vlastní neznámou historii. Byla to šupina něčeho daleko většího, než byl sám Kraken, daleko monstróznější, než největší ryba jakou tu kdy viděl nebo ulovil. Zvíře, ze kterého měl jít oprávněně strach.

Šupinu našel jako malý, zaklíněnou nedaleko mezi pískem na dně a skalami. Nevěděl, jak se tam vzala, ani komu patří, ale přivlastnil si ji jako jeden z pokladů, aby si mohl představovat, že jednou až vyroste, bude také tak velký a silný jako tvor, o kterém nevěděl ani, jak může vypadat a to živilo jeho představivost.    

Teď se nad tím mohl jen ušklíbnout.

Chapadla zavířila a on vyrazil hbitě k hladině.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

„Kde to jen může být?“ Azull už po několikáté strčil svou ruku do mokrého pytle, který před chvílí vytáhl z vody. Byl těžký už jen svým rozličným obsahem, natož když se látka namočila. Něco takového však pro silného krakena nebylo žádné závaží.

Prsty se mu smekaly po předmětech naházených uvnitř, dokud neucukl a mrzutě nezasyčel.

Když ruku vytáhl, z prstu mu trčela tříska. Zamračil se na ni.

„Co tam máš, Azulle?“

„Ano, jsme zvědavé, jaký překrásný úlovek máš tentokrát.“

Nestvůrný mladík dvou pannám nevěnoval příliš pozornosti a většinou si nezasloužili ani tu. Byly jako otravný hmyz, který se mu lepil na chapadla ostatně jako písek.

Neodpověděl jen se zamračil ještě víc.

„Dnes není moc výřečný,“ nafoukla se jedna a plácla svým duhovým ocasem, až nejbližší okolí postříkala sprška vody.

„Jako by někdy byl, Marindo,“ ušklíbla se druhá a mávla rukou.

Azull na jejich štěbetání jen hodil podmračený pohled. Dnes neměl právě náladu na zbytečné řeči.

„Tak co tam máš?“ dotírala ta plavovlasá.

„Možná se diví, že místo těch udělátek mu v pytli zůstali mořské ježky,“ poukázaly na třísku v jeho prstě a obě se mu smály.

„Být vámi, tak si dám pozor, ať si ocas neskřípnete do škeble,“ prohodil ironicky a znovu se dal prohledávat svůj poklad, dokud nenašel, co hledal. Tuhle krásnou podivnost našel v jedné z lodí zamčenou v truhle. Se zámkem si poradil i bez klíče, stačilo jen použít sílu, když ji vzal do svých chapadel a praštil s truhlicí o kámen.

Krakenova velká černá ruka vyzdvihla na světlo vejce, a ne tak ledajaké. Bylo kulaté a vešlo se mu do ruky jako hlavička novorozence. Povrch se krásně třpytil, a dokonce se v něm viděl. Potěšeně se mu konce chapadel kroutila do spirál v němém tanci. Ta věc byla krásná, uprostřed po celém obvodu byla zdobena barevnými kameny a nahoře se tyčil stejně vykládaný kříž. S těmito znaky už byl obeznámen, vídával je poměrně často, i když nikdy nepochopil jejich účel i po tom, co mu ho matka vysvětlila.

Proč by se měl modlit k nějaké neznámé entitě, která stejně neexistovala, logické by bylo modlit se k něčemu, co je živé. Navíc lidé uctívali tyto znaky, které neměly větší hodnotu, než že vypadaly zajímavě. Azull nikdy neměl takovou potřebu.

Vše, co si mohl přát a co mu k životu stačilo, bylo jídlo, průzkumné cesty, objevování a matka. Co jiného by měl potřebovat? Lidé byli tak složitý druh. Jednu vlastnost měli však společnou a to byla zvědavost.

„Třpytí se to jako slunce. Jednou jsem ho viděla, když jsem se dostala blízko východnímu průchodu,“ zasnila se Marinda, ale teď ji více lákala věc v Azullově ruce.

„Co je ta kulatá věc, Lorelei? Vypadá to jako jablko, víš to podivně sladké ovoce, které jsme našly v bedně, byla jich plná, některá zelená jiná červená a žlutá.“

Mořská panna s fialovými vlasy a zeleným ocasem se zašklebila, „pěkně ohavné jídlo. Dá se tomu vůbec říkat jídlo?“

„Mě to nepřipadalo tak špatné, bylo to jiné než ryby. I když bych si raději dala pěkného námořníka,“ zasnila se Marinda. „Mám ráda, kdy mi sahají na šupiny, protože pak si nevšimnou, když se jim zakousnu do krku,“ vycenila plnou pusu ostrých špičatých zubů v úsměvu od ucha k uchu. Celý ten krásný exotický vzhled se změnil v něco děsivě nestvůrného, co mohlo žít jen v těch největších hloubkách.

„Mám hlad,“ zaskučela tmavovláska s růžovým ocasem a olízla si rty, „počkat, neříkal jsi Azulle, že je tu nová loď na opačné straně ostrova?“

Lorelei ihned zbystřila, jako když žralok ucítí ve vodě čerstvou krev. Oči se mořské panně třpytily novou energií, když téměř nedočkavě svými malými drápy na rukou drásala kámen, o který se ve vodě opírala.

„Nová loď znamená, novou kořist…“ dlouhý hadovitý jazyk znovu olízl dokonalé červené rty.

„Snad se všichni neutopili. Mám ráda masíčko čerstvé a ne hnijící. A něco by se mohlo schovat napotom a ukrajovat kousek po kousku,“ zasnila se.

„To je tak vzrušující!“ přidala se svým nadšením mladší Marinda, až se jí ocasní ploutev kroutila nedočkavostí. Jejich veselí bylo téměř nakažlivé.

„A ty nemáš hlad, Azulle? Oh, počkej, já vlastně zapomněla, ty lidské maso nejíš,“ vysmála se mu tmavovlasá Lorelei, nebylo to poprvé, co si ho takto dobíraly.

Od krakena nepřišla žádná odpověď, jeho pozornost byla upřena na dárek pro svou matku, uvědomoval si totiž, že pokud by přinesl dar pouze Happolitě, jeho matka by mohla být smutná.

„Ty se s námi vůbec nechceš bavit,“ provokativně po něm poslaly spršky vody.

„A ani se s námi nepodělíš o tu hezkou věc. Chceš ji dát matce? Musí jich mít desítky…nám nikdy nic nedáš.“

„Ne,“ slynulo ihned Azullovi ze rtů a uvědomil si, že zatímco držel zlatou kouli, myslel přitom na korunu stále usazenou v pytli.

„Ne? Tak pro koho to je?“ obě mořské panny se po sobě významně podívaly.

„Ty nám něco tajíš, chlapče,“ začala Marinda a nespokojeně mlaskal jazykem o patro.

„Ven s tím! Milujeme tajemství!“ přidala se Lorelei a tiše se ponořila pod hladinu, aby o kousek dál vyplavala. Z vody jí koukaly jen oči a vršek hlavy, hravě se jako predátor přiblížila ke krakenovi, než rukou chňapla po zlatém jablku v Azullově ruce. V tu chvíli byly predátorovy instinkty daleko rychlejší, protože se mořská panna nestačila ani zlaté koule dotknout svými drápy a jedno z hlavních chapadel se jí omotalo kolem krku a stáhlo se kolem něho jako slizká oprátka.

Mořská panna zůstala viset ve vzduchu bez žádné další podpory, která by jí pomohla se vyprostit tomu smrtonosnému úchopu. Své malé, ale ostré drápy zaryla do měkkého tmavého masa kolem svého krku, ale tím docílila ještě většího stažení. Skrze její krásné rysy teď prosakovaly obavy. Možná opravdu zašla příliš daleko. Z dobrých důvodů se od bytostí jako byl Azull držely dál.

„Nesahej na to, co ti nepatří, Lorelei, varuji tě,“ zasyčel na ni mladý kraken varovně, než ji pustil a její ladné tělo s ženskými a rybími křivkami sebou pláclo do vody jako kámen. V tu chvíli byla pryč, a když se znovu objevila, její mléčně růžovou kůži zdobil obtisk přísavek, ze kterých se rychle vytvářely modřiny na jejím hrdle. Teď se na něho dívala jako elektrický úhoř, ale Azull si z toho nic nedělal, on i ony věděli, že je daleko silnější, i kdyby se na něho obě vrhly zároveň.

V tomto moři byla jen jedna bytost, která jako predátor dominovala ostrovu a okolí a to byl jeho druh.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Ticho kapitánské kajuty bylo hutné a nepříjemné jako poslední kapky whiskey na dně sklenice. Sklenice, která už nebyla celistvá, protože její střepy se ztrácely na prknech podlahy. Zapomenuté, ale stále viditelné, takové, které mu připomínaly, jak ostře dokáže řezat vlastní pýcha, již teď obracel v prstech jako pomyslnou minci. 

Všudypřítomné ticho postrádalo klid a jistotu. Převalovalo se přes nábytek jako těžký neviditelný kouř. 

Kapitán se snažil přimět myšlenky ke kázni. Salazar stál u svého masivního stolu, středobodu své pracovny. Stál s rukama opřenýma o jeho desku, hlavu lehce skloněnou. V hlavě se mu znovu a znovu vracel rozhovor s tou tvrdohlavou seňoritou.

Dovolil si pro sebe jedno dlouhé nepříjemné zamručení, které mu vibrovalo v krku a celým hrudníkem jako někomu, kdo se dívá na svého svěřence a je jím zklamán.

Všechna slova se mu vracela, ne jako celek, ale jako jednotlivé úlomky. Slova, pohledy, ticho mezi nimi. Každý detail znovu zvažoval s přesností vojáka, který míří hlavní pistole na cíl a ví, že nesmí minout. Hledal chybu ve vlastní logice, přehlédnutý tah, slabé místo a…

Nenacházel nic.

Nabídl té ženě příměří. Rozumné. Výhodné. Konečné. Učinil krok, který by v jeho světě znamenal uzavření sporu, a ona jej odmítla.

Ta zorrita pelirroja ho nejen odmítla, ale doslova mu to hodila zpátky do tváře.

Ne proto, že by mu nerozuměla – rozuměla až příliš dobře – ale proto, že nechtěla.

Salazarovo husté tmavé obočí sebou cuklo a stáhlo se k sobě jako by se srazila dvě mohutná skaliska. Stiskl zuby, až cítil, jak se jeho čelist napíná a zase povoluje.

„Ella no quería la paz.“

Ten rozdíl ho dráždil víc než otevřený odpor.

Mohla se té šance chytit, stačilo říct jediné slovo. Přesto si vybrala tu nerozumnou odpověď. Proč?

Armando nebyl zvyklý na to, aby někdo úmyslně setrvával v napětí, když existovalo řešení. Muži byli v tomto ohledu přímější.

„Ženská logika,“ pomyslel si kysele a vlastně si ani neuvědomil, že to řekl i nahlas.

Tady se střetávaly dva zcela odlišné světy. Jeden bílý a druhý černý, a přesto jeden bez druhého nemohou být. Ale pro to, aby oba světy fungovaly vedle sebe, bylo potřeba míru, soudržnosti, důvěry.

Důvěra. Málem se nad tím hořce zasmál. Tohle byl stavební kámen, který zřejmě chyběl jim oběma. Ano.

Představil si to jako pevnou zeď. Člověk do ní naráží znovu a znovu a ona zůstává stát stejně pevná, stejně tvrdohlavá.

Měl by své nabídky litovat? Pýcha mu to nedovolila. Nikdy nedělal chyby ve svém uvažování – byl stratég, myslel vždy nejméně dva kroky dopředu někdy i více.

Chtělo to jinou strategii ale teď, cítil únavu. Ne fyzickou, tu už dávno neznal, ale mentální. Neustálé tření, neochota ustoupit, vědomí, že konflikt, který by měl být dávno vyřešený, stále přetrvává, a že jeho středem je ona, byl vyčerpávající.

Salazar se narovnal, a přesto jeho tělo zůstalo mírně shrbené jako by nedokázalo nést tíhu svého světa. Potřeboval prostor, pohyb, jeho ztuhlé svaly toužily po cvičení a napětí, ale tělo bylo jako závaží.

Odvrátil se od stolu, prameny černých vlasů se zavlnily ve vzduchu a následovaly svého nositele. Armando přešel k oknům na zádi a zase zpátky, jako by si myslel, že těmi pár kroky dokáže utéct od přítomnosti slečny Riversové, která spala v jeho ložnici.

Tentokrát ho kroky zavedly ke dveřím. Natáhl ruku a chtěl se dotknout lakovaného dřeva, ne přímo kliky, věděl, že je zamčeno, sám slyšel cvaknutí, když se zamkla a vykázala ho ze svého prostoru, aby si zabrala ten jeho.

Stín ruky se promítl na vyřezávaných reliéfech, ale místo hrubé struktury prsty prošly skrz. Ruka prošla na druhou stranu jako by tam žádné dveře nebyly.

Ztuhl.

Mozek se snažil pochopit, co viděly oči a ty se teď dívaly na vlastní paži v kabátu, která končila useknutá v zápěstí.

Neucukl. Nezalapal po dechu. Jen se pomalu podíval na svou ruku, jako by mu teprve teď došlo, co se stalo.

Pokusil se sevřít ruku v pěst, a necítil přitom nic divného, a tak se rozhodl udělat krok do neznáma, a pak ještě jeden. Náhle stál ve své ložnici, aniž by otevřel dveře. Aniž by držel klíč.

Zvláštní. Šokující. Zajímavé.

Nestačil však tu skutečnost plně zpracovat, protože jeho pozornost okamžitě přitáhl obraz před ním.

Hyppolita spala v jeho posteli.

Ležela klidně, tvář zabořenou do polštáře, zbavenou obvyklého napětí a vzdoru. Neunikl mu však mírně růžový nádech ve tvářích, který ani stíny nedokázaly skrýt ani tu cestičku po zaschlých slzách. Salazar si uvědomil, že to, čeho je teď svědkem neměl vidět, a zároveň si uvědomil, že její zeď možná nebyla tak pevná, jak vypadala.

Vlasy se jí rozprostíraly po polštáři jako sluneční paprsky při soumraku a na okamžik ho napadlo, se jich dotknout, sevřít je mezi jeho hrubými prsty a ukrást si tu chvíli pro sebe. Uchopit tu křehkost a zavřít oči, aby všechny těžkosti posledních dní zmizely.

Neudělal to. Jen tam stál a narušoval prostor svou přítomností, když si jeho bystré oči všimly něčeho, co tam nemělo být.

Porcelánová panenka. Tiskla ji k sobě jako poklad, ale ve spánku se její držení uvolnilo.

Malý, nehybný tvar přitisknutý k její hrudi přes pokrývku, objímaný ženskou jemnou paží s důvěrou, která mu byla cizí. Zmatení v něm vzplálo okamžitě. Věděl přesně, odkud ta věc pochází. Našel ji při obchůzce lodi v chodbě na zemi. Měla by ležet v jeho pracovně, odložená, nepodstatná. A teď byla tady. Jak?

Armandův vážný pohled ztvrdl. Něco na tom obrazu nesedělo. Příliš mnoho nesrovnalostí na to, aby je ignoroval.

Stál bez hnutí a sledoval dospělou ženu, která ve spánku držela panenku jako dítě hračku, bez které neusne. A aby to bylo ještě podivnější, loutka se pohnula.

Krátké porcelánové paže v rukávech brokátového kabátku se ohnuly až příliš lidským pohybem. Malé drobné prstíky sevřely okraj přikrývky. Ten pohyb nebyl náhodný. Nebylo to Hyppolitou, která by se ve spánku pohnula. Nebyl důsledkem jejího dechu ani zachvění.

Salazar se pohnul okamžitě s úmyslem tuto anomálii eliminovat. Ať už to bylo cokoliv, nenechá to napospas žádné živé bytosti, kdyby to mělo zlé úmysly. Jak se sám přesvědčil, v Ďáblově trojúhelníku nebylo radno nikomu a ničemu věřit.

Jedním rychlým krokem byl u své postele. Pravou rukou sevřel panenku a druhou jí zakryl obličej celou dlaní. Stisk byl pevný, nekompromisní a varovný, ne však bezmyšlenkovitý.

Jedním rychlým pohybem loutku zvedl do vzduchu. V tu chvíli se „hračka“ přestala přetvařovat. Začala sebou cukat, škubat, bránit se. Z toho malého těla vycházely tlumené zvuky, které se kapitánova dlaň snažila potlačit.

Než se stačila Hyppolita probudit, Salazar už byl pryč. Aniž by tomu věnoval jedinou myšlenku, prošel zamčenými dveřmi jako nehmotný přízrak a stál znovu ve své pracovně. Panenku svíral v ruce, zatímco ta sebou bezmocně zmítala a kopala nožičkama.

Jakýkoliv zvuk zanikl do ticha lodi.

„Teď budeš mluvit, ty hijo del diablo,“ pronesl chladně kapitán.

Salazar položil panenku na stůl. Nehodil ji tam, neodstrčil ji – položil ji, jako by šlo o předmět, který chce mít plně pod kontrolou. Jeho ruka zůstala ještě okamžik na porcelánové hlavě, prsty roztažené, připravené sevřít, kdyby to bylo třeba.

Oliver kroutil až příliš vnímavýma očima a snažil se dostat ze své pasti, ve které byl nedobrovolně. Zároveň se snažil kroutit hlavou na znamení, že mluvit bude jen, pokud tam bude jeho majitel.

„Přestaň se bránit,“ řekl odměřeně a pomalu, dost jasně, aby na sebe strhl veškerou pozornost.

Oliver se ještě jednou slabě zavrtěl, pak znehybněl. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že pochopil, že odpor v tuto chvíli nic neřeší.

Vzduch v kajutě byl těžký, nabitý napětím, které se nedalo přehlédnout.

Salazar se narovnal a pomalu si ho prohlížel od hlavy k nohám. Každý spoj, každou prasklinu v porcelánu, šev v oblečku, knoflík, přezku. V jeho pohledu nebylo znechucení ani fascinace. Jen soustředění jako by mapoval další území, které bylo do teď v mlze.

„Začneme znovu,“ pronesl Armando ledově klidně tou intonací, jako by vám seděl sekáček za krkem a ostří vás chladilo na kůži.

„Kde ses en todos los puntos marítimos vzal na mé lodi.“

Oliver si povzdechl. Bylo to tiché, sotva slyšitelné, ale zřetelné. Poposedl si a zahýbal krkem jako by se protahoval.
„Nepřekvapuje mě, že se ptáš, kapitáne, ale můžu mluvit o štěstí, že jsem pořád celý,“ odpověděl vyčítavě, z toho, jak ho před pár vteřinami pevně svíral. „Většinou lidé rovnou rozbíjejí věci, kterým nerozumí.“

Salazar se ani nepohnul nad drzostí té loutky. Jen ji propaloval pohledem, ale Oliver nebyl někdo, kdo by se nechal zastrašit, naopak si klidně oprášil kabát, jako by to byla zdvořilostní návštěva a on právě přišel z prašné ulice.

„Nejsi věc ale ani člověk,“ opravil loutku varovně. „A právě proto jsi stále celý.“

Salazar se na krátkou chvíli otočil k mapě za svými zády. Mezi prsty vzal jeden z ozdobných špendlíků a pomalu jej otočil ostrým hrotem dolů, jako by zvažoval jeho váhu.

Oliver si toho pohybu všiml pozdě – v příštím okamžiku se špendlík zaryl skrz jeho kabátek, prošel vrstvou pergamenu na stole a zarazil se do kožené podložky pod mapou, na kterém byl hrubě nakreslený tvar ostrova Ďáblova trojúhelníku.

Nebolelo to, hrot neprošel porcelánem, jen polechtal Oliveru ješitnost a na krátkou chvíli, kdy se ten předmět zaleskl ve vzduchu, mu nahnal strach.

„Kdyby tě napadly nějaké triky,“ řekl na vysvětlenou Salazar klidně. Beze slov to však znamenalo, že nemusí použít násilí, aby mu ublížil. Špendlík byl tou jasnou výhrůžkou.

„Nezkoušej utíkat. Nejsem trpělivý k nepozvaným vetřelcům.“

„To jsem ani neměl v úmyslu,“ ušklíbla se ironicky panenka.

Mezi ním a kapitánem nastalo ticho, až bylo téměř slyšet vlny, které narážejí do trupu lodi. Vlny, které by se lehce mohli stát Oliverovým hrobem, pokud nebude opatrnější, protože El Carnicero před ním nebude váhat ho hodit přes palubu, když ho uzná za přítěž.

Oliver zvažoval, jak hluboko může zajít, jelikož říci pravdu nepřicházelo v úvahu. Nechtěl ohrozit Hyppolitu, ale ani sebe a to si žádalo veškerou jeho mazanost.
„Pravda je taková, že jsem se tu probudil,“ řekl nakonec a pokrčil drobnými ramínky.

„Ve stejný den, kdy jste byli… prokleti. Nepamatuji si, kým jsem byl předtím, jen to, že teď jsem tímhle a tady. A jestli se chceš zeptat, komu tahle hračka patřila, kapitáne, tak nemám tušení.“

Salazar lehce naklonil hlavu ke straně, ze samého přemýšlení se jeho tvář zdála tvrdá jako kámen.

„Zajímavé,“ řekl suše s minimálním zájmem. „Protože každá bytost, která se probudí bez minulosti, má tendenci si ji vymýšlet,“ černé oči se do panenky zabodávaly jako oštěpy.

„A každá bytost, která se bojí pravdy, má tendenci ji nazývat lží,“ odsekl Oliver.

Salazarova ruka vystřelila rychle jako had. Sevřela panenku pod drobným krkem a zvedla ji dvě stopy nad stůl. Špendlík se tak vytrhl a s neslyšitelným cinknutím spadl zpátky na stůl a zarazil se až o hřbet lodního deníku. Oliverovi zůstala v kabátku nepatrná dírka, kvůli které by se v každé jiné situaci velmi rozčiloval, jenže tady pro to nebyl prostor, doslova. Mezi jeho hrdlem a Salazarovými prsty by se nevešlo ani zrnko prachu.

Armando s panenkou neškubal. Netřásl. Jen ji držel.

„Tvé odpovědi nejsou vtipné, loutko,“ řekl klidně, možná až příliš klidně. „A co víc nejsou dostatečné.“

Oliverovi se sevřel hlas. Porcelán tiše zapraskal.
„Říkal jsem pravdu,“ vypravil ze sebe.

„A komu teď sloužíš?“ pokračoval Salazar, jako by jeho odpor vůbec nezaznamenal.

„Nikomu.“

„Proč mi to zní jako lež?“

Stisk zesílil. Oliver zalapal po dechu, i když plícemi už dávno nedýchal – reflex, paměť těla, které neměl, zůstal někde s jeho mrtvým tělem. Vlastně to bylo štěstí, jinak by teď nejenže nedýchal, ale měnil by barvu do fialové.
„Nesloužím nikomu,“ zopakoval rychleji. „Rozhodně ne jí, tobě, ani nikomu z posádky, jsem svým vlastním pánem,“ mračil se Oliver.

Salazarova ruka na okamžik povolila. Jen nepatrně.
„Tak proč jsi byl v mé posteli,“ zeptal se tiše. „A v její náruči.“

Oliver zaváhal a to byla chyba. Salazar věděl, že něco zatajuje, protože doslova mohl číst, jak se v těch skleněných očkách ta marioneta snaží vymyslet nějaký příběh.

„Ona… ze mě neměla strach, chtěla si povídat, potřebovala přítele a já ochránce,“ řekl nakonec nevinným tónem. „To je celé.“

Salazar ho náhle pustil. Panenka dopadla zpátky na stůl s tlumeným klapnutím, zanadávala na takové hrubé chování a dodala něco o křehkosti.

Kapitán si založil ruce na prsou jako soudce, který má vynést poslední verdikt.

„Tohle,“ pronesl pomalu, „není odpověď na mou otázku, marioneta del diablo.“

Oliver mlčel. Věděl, že ticho je teď lepší než další slova.

„Jsi na mé galeoně,“ pokračoval Salazar. „Sleduješ. Skrýváš se. Spíš se ženou, která je… complicación.“ Následovala krátká pauza, než se kapitán pomalu a hrozivě nadechl jako býk před útokem. „A očekáváš, že ti uvěřím, že jsi neškodná náhoda? Máš mě za hlupáka?“

„Nečekám, že mi uvěříš,“ odpověděl Oliver uraženě a napodobil kapitánův postoj, že si založil ručičky na hrudníčku. „Ale pokud si chceš vybít zlost, tak do toho, rozbij mě a nikdy na tu záhadu nepřijdeš.“

Salazar se pousmál. Nebyl to úsměv pobavení, spíše uznání jisté drzosti a odvahy té hloupé loutky.

„Kdybych tě chtěl zničit, už bys neexistoval a já neničím věci, které ještě mohou posloužit nějakému účelu,“ urazil jej teď kapitán, že ho nazval obyčejnou věcí. Hned na to, sáhl ke krku a rozvázal si bílou vázanku. Látka tiše sklouzla do jeho dlaně a zašustila o jeho prokletou bledou kůži jako samet. Oliver to sledoval s otázkou na rtech, aniž by se pohnul.

„Prozatím…“ dodal Armando a nechal za sebe mluvit činy.

Svázal loutku rychle a efektivně, pečlivě, bez zbytečné hrubosti. Každý uzel byl přesný. Praktický. Pak přešel do zadní části kajuty a otevřel truhlici se zlatým zdobením na okrajích.

Oliver se naposledy nadechl, zbytečný zvyk, a než víko zapadlo, byl uvnitř na tvrdém nepohodlném dně. Světlo z místnosti se zredukovalo jen na pruh, až se ztratilo zcela a loutku obklopila naprostá pohlcující tma.

Víko se zavřelo. Zámek cvakl.

Výslech netrval dlouho. Ne proto, že by byl mírný, ale proto, že Salazar rychle pochopil jednu věc. Pravda nepřijde. Ne teď, možná později. Loutka mluvila, ale lhala. Polopravdy, výmysly, příběhy o duši uvězněné v porcelánu v téže chvíli, kdy byla prokleta posádka. Ironie v hlase, i když neměl sebemenší právo si ji dovolit.

Salazar poslouchal, ale nevěřil. S podvodníky měl dost zkušeností, ale ani porcelánový obličej nedokázal skrýt lež.

Místo toho sundal svou vázanku, dlouhý pruh látky, a zkušenými pohyby jím panenku svázal. Pevně. Precizně. Bez emocí. Pak otevřel truhlici stojící u stěny a uložil ji dovnitř, jako by šlo o kus vojenské výstroje, porouchaný dalekohled, nepřesný kompas, neseřízený astroláb, který se prozatím nehodí.

„Později, marioneta del diablo,“ řekl tiše, spíš sám sobě než komukoli jinému a odešel.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Azull proplouval proudy moře pod hladinou. Známý tah byl uklidňující, každý minimální vír, který se zatřepotal kolem jeho chapadel, ho záludně lákal ke skaliskům. Přestože voda na hladině vypadala klidně, byl to jen klam. Kruté vrtochy oceánu neměly žádný rozum, ale pro každého nového návštěvníka Ďáblova trojúhelníku to byla důmyslná past, která vezme vaše tělo a bez milosti vás hodí přímo proti skále.

Něco takového nemělo moc nad krakenem jako byl Azull.

Ladně a přesto s masivní silou každým pohybem dlouhých končetin rozrážel vodu do stran, dokud se nedostal na požadované místo.

Vynořil se z vody a stín jeskyně ho pohltil. Mokrá stopa, která po něm zůstávala na zemi a na molu naznačovala, že tudy prošlo něco velkého.

Známá fosforečná záře políbila mladíkovu kůži.

Chapadla měl tentokrát napjatá a každý pohyb by mohl odhalit jeho vnitřní neklid, který cítil, aniž by k tomu měl důvod. Mohla to být voda, studenější než včera, nebo naopak vzduch nad hladinou dusivější, který vítr přinášel z pevniny.

Jakmile vstoupil dovnitř přes korálkový závěs, zvedla pohled na něj jeho matka, a její černé oči okamžitě zachytily synovo strnulé napětí.

Azull své matce věnoval jen minimální pozornost, a ihned se vydal blíž.

Někoho hledal, ale nenacházel, i když věděl, že by tu měl být. Jeho prsty se táhly v nejistotě kolem pytle.

„Matko,“ začal, jeho hlas byl hluboký, až hrozivý, ale zdrženlivý.

„Kde je Hyppolita?“

Urzella obešla stůl a přiblížila se k linii jeho chapadel, která se vlnila a kroutila potlačovanými obavami.

Matka na něj pohlédla s lehkým smutkem a jemným konejšivým úsměvem, který však nesl svou vlastní moc a autoritu.

„Azulle… ona tady není. Je mi to líto, synu. Opravdu.“

Mladý kraken ztuhl, svaly po celém těle měl napjaté a jeho drápy se zaryly do pytle tak, až v něm udělaly díry. Nepřicházel však žádný výbuch vzteku.

Chapadla po dalším nadechnutí znovu obživla. Sevřela se do spirály, napětí narůstalo.

„Co myslíš tím, že tady není, matko. Kde je? Nechala jsi ji jít ven samotnou?“ Jeho hlas se lámal do výčitek.

„Ach, Azulle, přišli si pro ni. Její posádka. Byla jsem tu sama, neměla jsem jinou možnost, než se jí vzdát,“ zvedla Urzella dramaticky ruce, aby ukázala, jak je sama zranitelná.

„Vzali ji…“ řekl Azull, ale jako by to nebyla jeho ústa, která to říkala. Nechtěl to přijmout a cítil, jako by mu vzali cenný poklad. Něco co našel, co bylo jeho a přišel o to během jednoho úderu srdce.

„Viníš mě za to?“ zvedla k němu matka starostlivé oči, natáhla se a pohladila syna po tváři, tak jak to dělávala vždy, když byl rozrušený. Tentokrát ho však to gesto neuklidnilo. Uvnitř cítil křivdu, ale ne k matce, nikdy k matce.

„Ne, nemohla jsi nic dělat, matko, není to tvoje vina,“ vydechl hořce.

Krásná žena s dlouhými tmavými vlasy přikývla na potvrzení, ale to jí nestačilo a proto pravila.

„Odešla s nimi dobrovolně, Azulle, nechtěla tu zůstat, se mnou. S tebou,“ dodala s důrazem.

„Vybrala si svou posádku a to bys měl respektovat, synu. Teď je snad v bezpečí u svých lidí, kam patří. Nedělej si o ní starosti, nebyla tě hodna. Nevidí tvou milující stránku jako já. Nezná tvou hodnotu.“

„Ona…“ chtěl odporovat a namítat, ale Urzella byla rychlejší.

„Nemůžeš ji vinit, bála se tě, bála se toho, co nezná. Takoví jsou lidé. Jejich strach je drží v řetězech. Nikdy nepochopí, jaký dokážeš být ochránce, jak se o mě dokážeš starat, abych nezemřela hlady. Ona toho nebyla hodna, nebyla hodna tvé pozornosti, můj drahý.“

„Co když odešla pro to, aby tě ochránila?“ napadlo ho. „Možná se obětovala, matko a teď sama trpí mezi nimi.“ Azullovi se sevřel žaludek, jeho mysl se točila.

„Musím ji najít,“ zamračil se. „Potřebuji vědět, že je v pořádku.“

„Ne!“ zvýšila Urzella hlas a chytila ho za ruku a to ho zastavilo jako pohlazení bičem.

„Ne?“ zopakoval nechápavě a poprvé za celou tu dobu pocítil nesoulad, jedna jeho část se chtěla matce podřídit, ale ta druhá, chtěla pravý opak. A co když to možná ale jen možná bylo celé jinak? Azull věděl, že by neměl matčina slova znevažovat, jeho celý svět se motal kolem ní, ona byla pilířem prostoru, ve kterém byl. Přesto… poprvé pochyboval a to bylo něco, co se mu nelíbilo, ale už to v jeho hlavě zůstalo.

„Je…je tu snad něco, co mi zatajuješ, matko?“ zasyčel, pohled ostrý jako nože.

„Ne, samozřejmě že ne,“ odvětila Urzella s jemným tónem, ale každý její pohyb byl strategický.

„Chránila jsem ji vlastním tělem, mé svědomí je čisté, ale nenechám tě…“ její oči se zaleskly, „vystavit zbytečnému nebezpečí.“

Azull zavrčel, chapadla se sevřela kolem jeho těla, a přesto cítil, jak ho slova matky drží zpátky jako hranice, kterou nesmí překročit.

„Omlouvám se, vím, že máš o mě strach…“ odvětil nakonec smířlivě.

Azull se odtáhl, kapky vody po jeho těle stékaly dolů a vsakovaly se do koberce a rohoží.

„Pokud mě nehodláš poslechnout, tak prosím, sleduj tu loď alespoň z dálky.“

Kraken sklopil pohled. Matka ho vždy uměla číst i beze slov, zastyděl se. Věděla, že ji neposlechne a to bylo na tom všem nejhorší. Už nebyl malý, byl dospělý, silný a smrtící, mohl se sám rozhodovat, což znamenalo i ty špatné volby nejen ty dobré.

„Jak chceš, matko. Ale jestli zjistím, že ji někdo ohrozil…“ jeho hlas ztichl, chapadla napjatá. Nikdy tu větu nedokončil, jen visela ve vzduchu jako přísaha.

„Já vím, můj drahý chlapče,“ řekla Urzella tiše, zklamaně a to pro něho bylo zdrcující.

Už se na její zklamaný výraz nemohl déle dívat, otočil se a odešel. Pytel, který s sebou vláčel, nechal ležet hned za korálkovým závěsem jako něco, co už postrádalo účel.

Azull došel až k molu a skočil do vody. Mocný živel ho přijal do své chladné náruče. Stačilo pár mrštných pohybů, aby byl z jeskyně venku.

Chapadla mu klouzala po zrcadlové hladině a čeřících se vlnek, oči přísně sledovaly obzor a červené nebe s černými mraky.

Nepřítomnost Hyppolity ho sžírala víc, než si dokázal připustit. Sám však nevěděl odpověď na otázku, zda ji viděl jako člověka, který pro něho má citovou hodnotu nebo jako majetek, který chce přidat do své rozsáhlé sbírky.

Svými emocemi k matce si byl jistý, byly pevné, jasné a bez hranic, ale Hyppolita? Byla cizinka, probouzela v něm něco, co matka nedokázala a on to chtěl cítit znovu, pochopit to. Zjistit, jestli je to špatné nebo dobré.

Azull odplul od útesu tiše, odhodlaný čekat a sbírat informace, připravený reagovat ve chvíli, kdy to bude nutné.

Tak po dlouhé době je tu další kapitola. Je mi líto, že je to pomalejší, ale už nemám dopředu napsaný text a teď vařím z vody, navíc trvalo se k tomu dostat. Teď se hodně věnuji nahrávkám příbehů, což mě neskutečně baví. Nebojte se, na tento příběh nezapomínám, je ve středu všeho dění a už jsem vymyslela několik zápletek, vodítek a postupu. Ráda bych se věnovala i jiným vedlejším postavám jako je třeba doktor, Moss, Magda, Polo a Madeline a také Lesáro. Každý má svůj jedinečný příběh a už se těším, až vám ho představím postupně.

 

Ještě jedna poznámka. Nikdy bych nevěřila, jak mi při psaní může pomoci Chat GPT, hodně z vás mě odsoudí, ale jednak dokáže opravovat gramatické chyby, pamatuje si děj a upozorní, zda jsem něco přehlédla nebo to bylo v jiných kapitolách jinak, dává různé nápady a postřehy, upřesní mi historické události a já na něj nedám dopustit.  

Kapitola 33.

Kufr

Ticho. Santos neměl rád ticho. Ne to obyčejné, které se rozlévalo po lodi v noci, když většina posádky spala a moře si brumlalo vlastní šumící píseň. Tohle ticho bylo jiné. Těžší. Lepilo se mu na kůži stejně jako vlhkost, která se od chvíle prokletí už nikdy úplně nevytratila.

Stál před dveřmi kapitánské kajuty, kde si ho vyžádali, a měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Ne očima, těch si za poslední dny užil až příliš. Spíš něčím hlubším. Jako by loď sama věděla, že sem nepatří tak jako dřív.

Zaklepal.

„Vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří.

Hlas kapitána byl klidný, pevný. Příliš jistý na to, co se s nimi všemi stalo. Snad by mohl skrytě říci, že mu ten klid i záviděl.

Santos otevřel se skřípáním dveře a vkročil dovnitř. Salazar stál u stolu, ruce založené za zády, bílá vázanka z nějakého důvodu chyběla, jako by prokletí bylo jen drobnou nepříjemností, ne kletbou, která jim převrátila život naruby. A pak tu mohl být další důvod, podstatně primitivnější a ten byl za dveřmi kapitánovy ložnice. Santosův pohled tam sklouzl jen na mrknutí oka, ale Salazar to nijak nekomentoval.

Kapitán se na něj podíval. Ne dlouze. Ne zkoumavě. Přesto měl Santos pocit, že je během jediného pohledu rozebrán do posledního švu, poslední nitě, které mu vlály kolem míst, kde mělo být maso, ale místo toho zely jen dvě díry.

„Důstojníku Santosi,“ pronesl Salazar pevně. „Potřebuji, abyste mi něco přinesl.“

„Rozkaz, kapitáne. Co by to mělo být?“

„Kufr.“

Santos ani nemrknul, jen se zamračil nad tím očividně zvláštním požadavkem, jenž mu byl dán. Nechápal souvislosti.

„Kufr. Pane?“

„Ano. Chci kufr seňority Riversové. Přesné číslo kajuty vám sdělí důstojník Lesáro, který má s touto věcí jisté spojitosti, více vědět nepotřebujete,“ upřesnil Salazar. „Kufr by se měl nacházet stále v podpalubí v některé z kajut posádky. Chci ho tady. Zajištěný a neotevřený se všemi věcmi uvnitř.“

To poslední zdůraznil a prstem hlasitě poklepal do desky svého stolu na znamení, kde ho chce příště vidět. O žádném ALE se tu nedalo diskutovat.

Santos přikývl.

„Jistě, pane. Podle rozkazu.“

Důstojníkovi se v hlavě otáčela všechna ozubená kolečka jako velký stroj, který se náhle zasekl, přesto se nezeptal proč. Ne proto, že by nebyl zvědavý – naopak, jeho ctižádost ho vedla k dychtivosti po poznání, touze mít informace, které by ho vyzdvihly na vyšší příčku společenského žebříčku. Tady však musel být z jednoho prostého důvodu opatrný, nad ním už byl jen Lesáro jako první důstojník a kapitán k němu měl výhradní důvěru. Muselo by se stát opravdu něco zlomového, aby Santos přebral toto místo se vší hrdostí a on na tuto chvíli tajně čekal už od chvíle, kdy se na Tichou Marii poprvé nalodil.

A tato podivnost s lodním kufrem? To, že kapitán prvního důstojníka obešel, mělo jistě své zamýšlené pro a proti. Santos se vnitřně nadmul, že dostal šanci, být nápomocný v takové záležitosti. Jeho arogance si nedovolila pochybovat a už vůbec si pomyslet, že by mohl být jen náhodným poslíčkem, i když tomu tak ve skutečnosti bylo.

Důstojník se toužil zeptat na více vodítek, ale Salazar nebyl muž, kterému by se kladly otázky, pokud je sám nepoložil. Pokud se tedy podrobnosti o zavazadle nedozví zde, mohl by být tím, kdo se do něj podívá jako první a zjistí, jaká tajemství skrývá.

„Odchod, důstojníku Santosi,“ propustil ho kapitán a mávl rukou ke dveřím.

Jakmile muréna vyplula z kajuty, ucítila to znovu.

Pohledy.

Muži na palubě se snažili tvářit normálně. Někteří příliš okatě. Jiní si ho měřili s otevřenou nedůvěrou. Od počátku prokletí byl každý dotek, každý pohled, každé nadechnutí… jiné. Mohl se otočit a přísahat, jak ho pálí v zádech, i když je neviděl, takové to bylo. Intuitivní. Stejné jako vědomí, že vám někdo špičkou rapíru míří do zad těsně před bodnutím.

Santos se narovnal v ramenou a rozhlédl se. Kormidelník Magda třímal dřevěné kolo pevně v obou rukách, nedělalo mu to žádné potíže, proud byl mírný a nemusel bojovat s každou vlnou. Trup spíše klouzal hladinou jako nůž máslem. Magda tedy jen poslouchal rozkazy dvou mužů, kteří stáli každý na jedné straně konce zábradlí a navigovali ho, a upozorňovali na případný střet se skalisky vyčnívajícími z vody.

Santos se vydal ke schodišti a asi v polovině uslyšel známé dva hlasy. Lesáro a Moss.

Za jiných okolností by do jejich rozhovoru nezasahoval, ale potřeboval směr, nehodlal prohrabávat jednu kajutu za druhou a přinášet Salazarovy náhodné kufry.

„Omlouvám se, že vás ruším, pánové, ale potřebuji poradit s jistou věcí,“ zaměřil se na prvního důstojníka, jehož ohořelý klobouk mu clonil pohled na Mosse. Mladý muž pochopil, že je to právě on, kdo je zde do počtu a tak hladce vyklidil pole.

„Promluvíme si později, Lesáro, pokud mě budeš potřebovat, vezmu si skupinu a budeme čistit muškety na druhé straně lodi.“ Moss ukročil, obešel dvojici a vnořil se do tmy podpalubí.

„O co se jedná, Santosi?“ promluvil Guillermo stroze, jakmile je nikdo neposlouchal, rty měl přitom stisknuté do přísné linky. Ano, takhle se tvářil kdykoliv byl Diego poblíž kvůli jejich neshodám ohledně té děvky, která se schovávala v zadržovací kajutě. Stále ještě cítil ty škrábance na tváři, které mu ji připomínaly. Kdyby ji dostal do ruky, dopadla by daleko hůře a mít ji tak několik dní zavřenou v cele…

Prchavá chvíle zášti vybublala na povrch, ale on ji spolkl jako hořký pelyněk. Nic nepomáhalo tomu, když tu ženskou našli na pevnině a přinesli zpátky. Měla neuvěřitelné štěstí, ale to dříve nebo později muselo dojít. Štěstěna na někom neseděla věčně…

„Potřebuji vědět číslo kajuty slečny Riversové,“ to oslovení nemohl říct nahlas, aniž by se ušklíbl na znamení odporu.

„Proč to chceš vědět?“ zeptal se druhý muž otázkou místo odpovědi, což naznačovalo, že se jedná o ošemetné téma.

Tak přece na tom něco bylo, řekl si v duchu Santos. Mysleli si, že mu to snad nedojde? Na palubě byly jen dvě ženské, ty které zachránili od pirátů, a pak ještě jedna. Koho jiného by to jméno bylo a navíc, Angličanka? Nejenže si tu kapitán schovával amante, navíc to byla Angličanka. Jaká zrada.

„Kapitánovy rozkazy, první důstojníku,“ úšklebek se rozšířil a bílá kůže na Santosově obličeji začala praskat.

Lesáro měl co dělat, aby zachoval klid nad drzým tónem muže předním a rozmýšlel si, zda ho nemá poslat na jiné číslo, ale Santos znal loď dobře, a pokud to byly kapitánovy rozkazy, našel by ho tak jako tak. V tuto chvíli nemělo význam lhát nebo něco zamlčovat.

Santos si Lesárovo mlčení vyložil jako neochotu, a tak přidal pár provokativních slov.

„Je ten kufr pod postelí v zadržovací místnosti?“

Guillermo prokletého důstojníka probodl svým jediným okem, „odpusť si ten drzý tón Santosi, a pamatuj si, že ta seňorita je bezúhonným hostem na Tiché Marii,“ udělal k němu výhrůžně krok blíž, ale Diego se nedal zastrašit a neucouvl.

„Hostem? Myslel jsem, že je to především voják. Voják, který má svou kajutu a já potřebuju vědět její číslo. Řekni mi ho, Lesáro, nebo se budeš zodpovídat kapitánovi. Očividně ten kufr chce za každou cenu. Možná té holce chybí něco, co by si vzala pod šaty.“

Teď už se Guillermo vyloženě musel přinutit se ovládnout a jeho ruka dopadla na jílec rapíru a pevně ho sevřel jako by to byl Santosův krk. Kov se nebezpečně leskl, když do něho Lesáro zatínal nehty.

„Dost,“ vyplivl, něco takového nehodlal poslouchat. Nechtěl se znemožnit a udělat divadlo před posádkou, což by nepřineslo užitek nikomu, a to poslední co chtěl je, podkopávat zdání nesouladu mezi důstojníky a jít příkladem špatné morálky. Něco takového by si rád vyjasnil v soukromí ne na hlavní palubě. Muž před ním si to dobře uvědomoval a téměř jako by čekal na takovou příležitost, ale to mu Lesáro nedopřál.

„Kufr bude nejspíše v kajutě číslo dvacet,“ odsekával svá slova s napjatou čelistí.

Santos se vítězně usmál, že dosáhl svého, kývl hlavou na srozuměnou. Už chtěl odejít, když ho za rameno sevřela paže.

Nemusel se otočit, aby cítil, že mu Lesárova přítomnost nebezpečně dýchá na krk.

„Příště nebudu váhat tasit zbraň, i kdybych za to měl dostat trest, Santosi. Být tebou, nepřekračoval bych hranice mé trpělivosti,“ nechal se unést první důstojník bez zaváhání, a zašeptal to s takovým nepřátelstvím, až by komukoli jinému vstávaly vlasy na hlavě.

Komukoliv jen ne Santosovi, protože věděl, že nemůže zemřít, i kdyby ho Lesáro propíchl desetkrát, ale něco jiného byla prohra před celou posádkou. Tedy by se znemožnil, anebo naopak by upevnil své postavení. Na Guillermově straně však stály letité zkušenosti a Santos přemýšlel, zda se teď sám nenechal unést. Otevřený boj, i když vyprovokovaný by jistě přilákal Salazarovy otázky a on by byl potrestán také jako někdo, kdo to celé začal. Pokud se chtěl dostat výš, nebylo to touto hrubou cestou, chtělo to příležitost a to bylo klíčové. Příležitost, která ještě nenastala a na kterou umí čekat. Muréna tedy spolkla svou zášť i touhu tasit meč a prostě bez dalšího slova odešla a nechala palubu plnou napětí a nepříjemných pocitů.

 

 

*************************************************************************************************************************

 

 

Santos rázným krokem, za zvuku dupání svých vojenských holínek, zamířil dolů. Podpalubí bylo temnější než kdy jindy. Některé lampy se při katastrofě rozbily, stále tu přebýval pach rozlitého oleje, soli a lidského potu. Šero skrývalo různá nebezpečí, uklouznutí po zbytcích z lamp, pár střepů, které mohly křupat pod podrážkou a také vylámaná prkna v podlaze. Muréna však viděla dokonale, a přesto každý krok po schodech mu připadal těžší než ten předchozí. V hlavě mu běžely myšlenky, které si odmítal přiznat nahlas.

Proč zrovna kufr?
Co v něm kapitán hledá? Nebo co doufá, že v něm najde?
A co když tam to, co hledá, nebude?

Proč je ten kufr tak důležitý? A co když vůbec důležitý není? Co když z toho vyvozuji větší význam, než to může mít?

Santos si sám pro sebe zamručel, ale to už stál před kajutou číslo dvacet.

Důstojník vzal za kliku a dveře rozrazil až příliš horlivě, aby se hned na prahu zarazil.

„Co tady u Poseidona děláš, námořníku? Válíš se tady jako pytel písku, nemáš náhodou plnit své povinnosti?“ spustil na Pola přísně Santos, ale ten pořád seděl, očividně vyděšený. Oči na něj valil jako ryba, mrskající se na suchém břehu bez vody. Mladík se ani nepohnul, jako by měl záda přilepená smolou k prknům zdi, o které se opíral.

Jediný pohyb, který dokázal, byl, že skloněnou hlavu otočil k důstojníkovi.

Vypadal… zlomeně. Ne unaveně. Ne rozladěně. V jeho očích byla tichá panika a strach. Strach z něčeho. Santos si to mylně vykládal tak, že tím středobodem byl on sám.

„Já…pane…“ začal Polo, ale hlas ho neposlouchal a měl tendenci očima uhýbat kamkoli jinam, jen ne na postavu, která se k němu sebejistě vydala.

Santos se zastavil přímo před ním a pranic se mu nezamlouvalo, že je mladík tak laxní k jeho otázkám.

„Vstávej, na něco jsem se tě ptal!“ zvýšil hlas a Polo sebou trhl jako by ho píchlo žihadlo. Santos si neodpustil kopnout ho do boty ze strany, aby mu pomohl „s pochopením.“

Polo se vyškrábal nahoru, hrbil se, hlavu skloněnou, žádné salutování, žádná úcta k důstojníkovi. Působil dojmem někoho, kdo má přijít o vlastní duši nebo o ni už přišel.

„Vypadáš hrozně,“ mlaskl jazykem o patro nespokojeně Santos.

„S prominutím, vy také nevypadáte právě ve své kůži,“ utrousil na půl úst námořník a vlastně měl pravdu. Polo z nich dvou sice vypadal více lidsky, ale i na něm se projevovaly nenávratné známky prokletí. Rozdíl mezi nimi byl, že z Pola kapala voda. Oblečení měl nasáklé do poslední nitky jako by to bylo ono závaží, které ho táhlo dolů a unavovalo ho nosit. Santos naopak byl jako někdo zrozený z ohně. Důstojnický kabát měl ožehnutý, olivově zelená látka byla vidět jen místy a většinu toho zabíralo černé uhlí, spečené roztavené knoflíky, od ohně opálená paráda a podobně na tom byl i obličej.   

„Co si to dovoluješ, vojáku! Za tuhle poznámku, budeš lepit díry v trupu! Jeden pár rukou se dole teď hodí víc než kdy jindy. Tam tě přejde drzost, Polo. A to s tou ručnicí jsem ti ještě neodpustil. Budeš rád, když mi tvůj roční plat vynahradí moji ztrátu. Takže se koukej snažit, abys mi to splatil,“ vrčel na něho, sliboval mu jakékoliv peklo, které uzná za vhodné.

Polo sebou trhl, jako by ho někdo uhodil. Zvedl hlavu a v očích se mu na okamžik objevil ryzí strach.

„Já se omlouvám! Byla to nehoda! Já tu zbraň splatím do posledního dublonu,“ navrhl najednou, jako by chtěl obhajovat své dávné činy.

Santos se zamračil, když si ho znovu prohlédl, a pak místo kolem něho. Tam, kde Polo seděl, byla jen louže vody, žádné lahve od rumu nebo od vína, které by vysvětlovaly jeho pomalé reakce a očividný nezájem. Z opilosti ho nařknout nemohl.

Už ho chtěl počastovat dalšími slovy a výhrůžkami, když si uvědomil, že v kajutě něco chybí. Byly tu jen dvě sítě, truhla a sud s vodou.  

„Kde je kufr slečny Riversové?“

Polo polkl a ještě tvář byla ještě bledší.

„Já ho nemám,“ ukázal Polo své ruce a byl ještě zmatenější než předtím. Nechápal, proč chce někdo jako Santos kufr a ještě její, ale vesměs mu to bylo jedno.

„Nelži,“ zavrčel Santos. „Měl být uložený v téhle kajutě. Není támhle v té truhle?“ Důstojník na nic nečekal a došel k jedinému kusu nábytku, otevřel víko a viděl jen pár osobních poházených věcí a Polovo oblečení, které si mohl obléknout na vycházku po pevnině, kdyby loď zakotvila v přístavu.

„Tak kde je a nelži, nebo tě dám zbičovat, že vědomě zapíráš pravdu před svým důstojníkem,“ docházela Santosovi trpělivost a praštil víkem, až se ten zvuk rozlehl malou kajutou jako výstřel z pistole.

„Dal jsem ho té služebné od té francouzské paničky,“ přiznal Polo.

„Proč jsi někomu dával kufr, který ti nepatří,“ rozčiloval se Santos, protože to znamenalo nepříjemnosti, zvláště s někým takovým jako ta drzá ženská, se kterou měl nejmenší chuť se bavit.

„Slyšel jsem od posádky, že viděli nějakou ženu padat přes palubu, myslel jsem, že je mrtvá, tak… tak jsem dal její věci jiné ženě, která by je mohla využít.“

Muréna sice uznala, že věcmi jakýmikoliv by se nemělo plýtvat, ale nahlas to neřekl.

„Ten kufr jsi měl odevzdat, námořníku.“

Polo mlčel a zase svěsil hlavu. Z rukávů kabátu mu kapala voda.

„Co je tohle za postoj, stojíš jako hadrový panák,“ Santos si pohoršen odfrkl.

„Je ti něco? Vypadáš, jako bys čekal na kata na šibeničním vrchu. A víš co? S tímhle přístupem se ho možná dočkáš, pokud budeš pořád dělat problémy a teď mazej dolů lepit díry. To je rozkaz.“

Otočil se Santos a vpochodoval do chodby.

 

 

*************************************************************************************************************************

 

 

Polo se ani nehnul a poslouchal vzdalující se kroky jako údery srdce, které už netlouklo.

Dveře se za Santosem zavřely, údery jeho holínek se vzdalovaly chodbou, ale pro Pola jako by ten zvuk nikdy nedozněl. Jeho záda sklouzla po prknech zpátky dolů. Seděl tam, opřený o studenou dřevěnou stěnu, ruce položené bezvládně v klíně, hlavu skloněnou. Rozkaz, jdi lepit díry, se k němu nedostal. Nebo dostal a on ho prostě nedokázal přijmout a přinutit se ho vykonat.

Nemohl.

Tělo ho neposlouchalo, jako by už nebylo jeho.

Zhluboka se nadechl, ale vzduch byl těžký a páchl zatuchlinou. V plicích ho to pálilo, vodu měl pořád v žaludku a přelévala se sem a tam. V očích ho štípalo, ale neplakal. Muži přeci nebrečeli jako děti, přesto… svět se mu zhroutil v okamžiku, kdy pochopil, že smrt jako taková nepřijde. Vykoupení ho minulo a on si, ať chtěl nebo ne, uvědomil, že bude muset čelit svému svědomí i vlastním činům.  

Teď už jen seděl.

A čekal.

Přijdou. Určitě přijdou.

Ta myšlenka se mu vkrádala do hlavy znovu a znovu, jako kapky vody, které pomalu prosakují dřevem, dokud ho nerozežerou. Přijdou pro něj. Ne dnes, možná ne zítra, ale přijdou. Dozví se to a pak bude čelit trestu, vyhoštění, degradace, zapuzení vlastní rodinou, že přinesl na jejich hlavy ostudu, že nebyl tím dobrým nadějným synem, který by jim přinesl peníze, uznání a pýchu. Zklamal.

Kapky z mokrých vlasů se vsakovaly do pevné látky kabátce, na kterém nikdy nebudou ozdoby, vyznamenání ani třásně. 

A pak si představil, jak se dveře rozrazily a v nich stál Santos jako posel špatných zpráv a Polo věděl, že je konec. Nehodlal proti tomu bojovat. Byla to událost, před kterou se nešlo skrýt ani utéct a ani neměl dost odvahy jako muž jít a říct přímo, co udělal – jako voják, který chce nést následky.

Když se ozvaly kroky na chodbě, sevřel se v něm žaludek tak prudce, až se mu zatočila hlava. Ne proto, že by se bál Santose samotného – bál se toho, co představoval. Uniformu. Rozkaz. Trest. Provaz. Šibenici, kterou si představoval až příliš živě. Utažení smyčky, vrzání provazu. Jak se lana houpou ve větru mezi plachtami. Jak se pod ním otevře prázdno a vykoupení nepřijde, protože bude pořád živý, chycený v očistci mezi nebem a zemí, zatímco se na něj bude Madeline chodit dívat, jak trpí.

Tak je to tady, problesklo mu hlavou tehdy.
Teď pro mě přišla. Spravedlnost.

A vlastně… část z něj si to přála.

Protože čekání bylo horší než cokoliv jiného.

Polo zavřel oči za těžkými víčky a Santiago se mu za nimi zjevil tak jasně, až ho to bodlo u srdce.

Santiago, jak se smál. Jak ho plácl kamarádsky po zádech, když spolu tahali bedny s municí. Jak mu dal poslední kus chleba, když měl hlad. Jak mu jednou řekl, že Tichá Marie je jejich domov a posádka rodina.

Rodina.

Hrdlo se mu sevřelo.

Co bys mi řekl teď?
Podíval by ses na mě s odporem?
Nebo bys mlčel… a to by bylo horší.

Představoval si ho, jak stojí ve dveřích kajuty místo Santose. Ne s holí, ne s rozkazem. Jen s tím obviňujícím pohledem. Zklamaným. Tvrdým. Pohledem člověka, který pochopil, že jeho přítel je zbabělec. Někdo, kdo si na vojáka jen hraje, a že v něm není čest.

Zloděj důvěry.

Násilník.

Polo si přitiskl dlaň na obličej. Prsty se mu třásly.

„Já… nechtěl jsem…“ zašeptal do prázdna, ale slova zněla falešně i jemu samotnému. Protože chtěl. V té chvíli chtěl. A to bylo to nejhorší. Nechal se přemluvit.

Madeline.

Její jméno ho teď tížilo v hlavě jako žhavé železo. Viděl ji, jak se na něj dívá. Ne s nenávistí. S něčím horším. S chladnou kontrolou. Věděla. Držela ho v hrsti. Každé její slovo, každý pohled mu připomínal, že stačí jediné – otevřít ústa. Říct pravdu. A on skončí. Rozhodně by si to zasloužil.

Zasloužil bych si to, pomyslel si a otřásl se, jako by ho z té nasáklé uniformy přejela zimnice po hřbetě.

Měla plné právo říct, co se stalo a jemu nedávalo smysl, že jediný, ten kdo pyká za oba hříšníky, je Santiago. Proč to udělala? Co si tím slibovala? Chtěla ho mučit? Možná.

Polo zvedl hlavu a podíval se na dveře, jako by čekal, že se každou vteřinou pohnou.

Nic. Pevně držely v pantech. Loď plula. Ne tak pevná a celistvá, ale plula stejně rozbitá jako on.

Polo zavřel oči před sebou samým. Byl tu už hodiny, nikdo ho, zdá se, nepotřeboval. Kdyby nepřišel Santos, mohl tu sedět celé dny.

Jestli přijdou, pomyslel si temně, nebudu utíkat. Postavím se tomu.

A v té myšlence nebyla odvaha, jen únava a smíření.

 

 

*************************************************************************************************************************

 

 

Stačilo pár chvil, aby stála muréna u kajuty těch dvou slečinek. Doufal, že vyzvednutí kufru bude rychlé a bez komplikací, ale sám tomu nevěřil.

Zaklepal jednou, krátce, a prostě vešel tak, jak byl zvyklý u všech ostatních, a to byla chyba.

Jakmile vrznuly dveře, nestačil Diego ani šlápnout botou na práh, když spustila.

„Kdo to sem zase leze? To tu nikdo nezná společenská pravidla? Dveře se tu podávají jako v nějaké špinavé přístavní krčmě!“ naježila se právem Madeline, která stála u stolu a navlékala nit do jehly, aby si upravila nějaké ty šaty. Samozřejmě při zaklepání se píchla do prstu, jehla jí vypadla z rukou a dopadla na desku, což ji rozezlilo.

„Co kdybych tu byla nahá nebo ve spodničce?“ prudce se otočila, a když ho uviděla, ztuhla. Ženiny tmavé oči se podezřívavě zúžily.

„Nemám nejmenší zájem vás sledovat při vašich ženských činnostech, madam,“ zasáhl rychle Santos, aby jí zabránil v dalším pranýřování, „navíc jsem klepal, a vy jste neodpověděla.“

Madelině zacukalo víčko. Ano, ten chlap zaklepal, ale mezi tím a stisknutím kliky, nebyl žádný prostor pro odpověď a to ji dopalovalo.

„Co chcete?“ zeptala se ostře a nijak se nesnažila skrýt svou prokletou tvář, tak jako její sestra, která si přes hlavu raději přehazovala šátek. Styděla se za sebe, dokonce i před ní, což Madeline přišlo hloupé a zbytečné.

„Kapitán mě poslal pro kufr,“ zdůraznil důležitě.

„To zní jako by nás chtěl hodit přes palubu i se zavazadly,“ odsekla Madeline a otočila se zpět ke stolu, kde prsty pomalu přejížděla po hrubé desce a snažila se najít jehlu, která jí i s nitěmi byla půjčena od seňora Campilla. Opulentní Španěl s bujným knírem se k ní choval jako ke královně, na co by si ihned zvykla na rozdíl od chování důstojníka za jejími zády, kterého nemohla vystát.

Santos se ušklíbl při představě, jak sám hází tuhle drzou ženštinu přes zábradlí do vody.

„O ničem takovém se nezmínil, slečno Mercier, jde pouze a jen o zavazadlo.“

„My ale žádné nemáme. Z pevniny jsme si nic nevzaly, protože vše, co jsme s sebou vezly na obchodní lodi, bylo zabaveno piráty,“ oponovala příkře.

„Je mi jedno, co se stalo s vaším majetkem, mě zajímá kufr, který není váš. Kufr slečny Riversové,“ zatnul Santos prsty do dlaní, jak mu ubývala trpělivost z toho, jaké zalíbení Madeline nacházela v dohadování a rozepřích.

„Ah, tenhle kufr. Proč jste to neřekl hned? Než z vás vyjde nějaká smysluplná odpověď, tak slunce zapadá. Je támhle, moje paní se do něho podívala, než odešla.“

Santos ignoroval zesměšnění v jejím hlase a několika kroky byl u něho. Víko bylo otevřené a obsah rozházený, jako by v něm něco hledal vetešník. Tohle znamenalo problém.

„Ihned vraťte zpátky všechno, co tam bylo,“ řekl.

„Prosím?“ vyjela po něm.

„To mi rozkazujete?“ Madeline přestala hledat jehlu a obrátila se k němu s rukama v bok, když k němu připlula se vší grácií.

„Není to můj rozkaz. Ihned vraťte, co jste z něho vzaly a zavřete ho,“ zopakoval klidněji, ale s podtónem varování. „Hned.“

Madeline drze zvedla bradu a ukázala prstem na obsah zavazadla. „Hmm, ale já z něho nic nevyndala a nejsem vaše služka, ani kapitánova. Takže pokud musíte, postarejte se o to sám, důstojníku Farkosi.“

„Důstojník Santos, madam,“ zavrčel skrze zatnuté zuby, aby ji opravil, ale stejně ji podezříval z toho, že jeho příjmení řekla schválně špatně.

„A nepřísluší mi jako muži, balit ženské svršky. Takže bez odmlouvání uděláte, co po vás chci, nebo vezmu ten kufr tak, jak je, a vás i s ním odvedu nahoru a budete se sama zodpovídat, proč v něm není vše,“ teď už vysloveně pouštěl hrůzu a chytil Madeline za paži.

Služebná nejspíše cítila, že toho muže sama nezastraší a jediné, jak se ho co nejrychleji zbavit, bylo mu dát, co chce.

„No to je povyku pro jednu laskavost,“ obrátila oči v sloup a vytrhla se mu. Pak se otočila, vrazila přitom do něho bokem a odešla k hromadě šatů na židli. Z vrchu vzala spodní tuhý korzet s tkanicemi, bílou spodničku a tmavě modré šaty, které tam dala Claudie.

Nejprve měla chuť mu celou tu haldu ženského prádla hodit na hlavu, ale nakonec to přece jen dala do kufru.

„Nic nechybí,“ odsekla Madeline.

Santos se sám podíval do kufru ne jako někdo, kdo by toužil vidět něžné dámské prádélko ale jako muž, který si v hlavě dělá neviditelný seznam.

Viděl šaty. Jedny. Jednoduché, ale kvalitní. Spodnička. Korzet. Velký složený šátek očividně často používaný. A pak… věci, které mu nedávaly smysl.

Malé oblečky, příliš malé na ženské tělo, dokonce i na malé dítě byly příliš maličké, ale precizně ušité. Další drobnosti tam nebyly nebo byly pod vším tím oblečením.

„Co je to?“ zeptal se tiše. „Není to příliš malé?“

Madeline zaváhala. „Co já vím, lidé sebou mívají divné věci, třeba se učila šít a neodhadla míry,“ odfrkla si posměšně.

„A co nějaké cennosti? Žádné šperky, dýky ani pistole,“ vyzvídal Santos.

„Nenašla jsem ani minci, žádný měšec, žádné šperky ani dýky ani pistole.“

„Hmm.“

„Chudák holka, nejspíše ji také okradli, tenhle ztracený kus světa je plný vrahů a zlodějů, měli byste s tím konečně něco dělat,“ udeřila na něho.

Ani tentokrát se Santos nenechal vyprovokovat a vtáhnout do výměny názorů a raději položil důležitou otázku.

„Kde je vaše sestra?“

Madeline nezaváhala, „u doktora, kde jinde. Myslíte, že by se tu sama jen tak procházela na lodi plné hrubých mužů? Hrozná představa,“ dodala ironicky na to, jak moc je to absurdní.

Sama už měla takových zkušeností víc než dost a korunovala právě ta, kde byla nejenže zostuzena, znásilněna, ale navíc i utopena a prokleta. Příliš mnoho věcí na jednu krátkou chvíli, kdy se vám svět obrátí vzhůru nohama a kvůli komu? Kvůli nekompetentním mužům a jejich rozhodnutím.

Santos si to uložil do paměti. Sice chtěl, aby mu ta ovdovělá panička odpřísáhla, že nic jiného z kufru nevzala, ale nehodlal tu s její služebnou strpět ani minutu déle a nehodlal ji ani rušit na ošetřovně.

„Dobře,“ řekl nakonec s konečnou definitivou a popadl kufr, a když vyšel zpátky do chodby, měl zvláštní pocit, že to, co právě nese v ruce, nebylo to jen zavazadlo, byl to důkaz. Otázkou zůstávalo – čeho přesně.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Kroky po schodech nahoru ke kapitánově kajutě oznámily příchod dřív, než Santos zaklepal. Salazar zvedl hlavu od stolu jen nepatrně, sotva znatelně, jako člověk, který už ví, co přijde.

„Adelante!“ zavolal.

Dveře se otevřely.

Santos vstoupil rázně, kufr nesl v jedné ruce, pevně, s vojenskou samozřejmostí. Zastavil se přesně tam, kde měl. Postoj rovný, brada lehce vzhůru. Čekal nejspíše pochvalu, nebo alespoň uznání, že úkol splnil rychle a bez zbytečných průtahů.

„Tady je,“ oznámil. „Kufr slečny Riversové. Tak, jak jste poručil, pane.“

Salazar k němu nepřistoupil. Nepoděkoval. Ani nepřikývl. Jen natáhl ruku a ukázal na místo, kam ho má dát.

Santos kufr položil na stůl. Dřevo tiše zaskřípělo pod vahou zavazadla a jeho rozličného obsahu.

„Byl otevřený,“ dodal Santos, zjevně očekávaje reakci. „Našel se v kajutě…“

„To stačí,“ přerušil ho Salazar klidně tou pomalou intonací, která mu řekla, že je spokojený s výsledkem, víc ho nezajímalo. Kapitán zvedl pohled na svého důstojníka. Krátký. Chladný. Bez zájmu.

„Můžete jít, důstojníku Santosi.“

Muréna zkameněla na místě. Na okamžik to vypadalo, že něco řekne. Že se nadechne. Že se možná zeptá, zda nepotřebuješ ještě něco dalšího, aby si uvědomil, že je tu voják, který si zaslouží hodnocení, ale Salazar se k němu už ani neotočil. Jeho pozornost pevně držel samotný kufr.

Důstojník sevřel čelist jako žralok. Zlost se mu mihla v očích jako zápalná jiskra. Vykonal rozkaz. Bez otázek. Bez zdržení. A nedostal nic. A nemohl s tím nic udělat. Jediné, co dostal na oplátku, byla vlastní surová zášť.

„Ano, kapitáne,“ vypravil ze sebe nakonec a otočil se ke dveřím. Jakmile odešel, ticho se znovu rozlilo kajutou a naplnilo ji až po strop.

Salazar počkal. Ne proto, že by to bylo nutné, ale proto, že byl zvyklý dávat věcem čas, aby se ukázaly takové, jaké jsou.

Pak otevřel kufr.

Uvnitř nebyl žádný řád. Jen vrstvy přesně tak, jak to bývá, když někdo balí ve spěchu, bez plánu, bez jistoty, kam vlastně jde. Čišela z toho nejistota samotného majitele.

„Tak jaké tajemství skrýváš?“ zeptal se předmětu a první, co uviděl, byly šaty.

Jedny.

Tmavě modré. Kvalitní látka. Jednoduchý střih typický pro jakoukoliv zemi, žádné výstřednosti, žádná drahá krajka. Ne okázalé, ale ani ne chudé. Praktické. Takové, které může žena nosit denně, aniž by na ulici vyčnívala. Žádná paráda. Žádná snaha upoutat něčí pozornost.

Pod nimi ležela zmuchlaná bílá spodnička a také korzet.

Salazar se u ženského prádla nezastavil. Nezdržel se. Nebyl to muž, kterého by zahanbila cizí intimita. Tohle nebylo porušení hranic – bylo to šetření. A šetření nezná stud, pokud jde o bezpečnost lodi.

Ty velké mužské prsty přejely po látce mechanicky, aniž by zanechaly nějaký otisk. Hodnotily spíš kvalitu než samotný význam, jak a proč se to nosilo.

Dále tu byl šátek. Velký ve tvaru trojúhelníku a měl třásně.

Zvedl ho pomaleji, jako by to bylo něco křehkého. Okamžitě poznal kašmír, jemný a barevný, možná to byl dar. Nebyl nový, látka ošoupaná na okrajích vypadala často používaná. Nenosil se jako ozdoba. Spíš zvyk. Úkryt. Něco, co se bere do ruky automaticky, když je člověku zima, když je mu úzko, když potřebuje zmizet světu z očí. Stejně často takto obracel v prstech medailon, když byl ještě na studiích a jeho budoucnost se řítila do pekelné díry se všemi těmi procesy, kde figuroval jeho otec. Zrádce a zkorumpovaný ničema. Všechny ty vzpomínky vzal a zatlačil je dozadu, kde měly své místo. Raději se soustředil na šál, který ho hladil po ruce.

Nezabalí se do toho někdo, kdo nemá co skrývat, pomyslel si a zamračil se.

Odložil šátek stranou. Ten ho nezajímal.

Pod ním našel dláto.

Salazar se zarazil. Tohle opravdu nečekal.

Vzal ho do ruky. Těžké. Ohlazená dřevěná rukojeť. Pomůcka, kterou někdo držel často. Ne zbraň. Ne cetka. Pracovní nástroj.

Žena, která si s sebou bere dláto, uvažoval, neodjíždí jen tak.

Vzpomněl si rozečtený deník. Na zmínky o otci. O dřevě. O rukách, které tvořily.

Dláto do toho obrázku dokonale zapadlo. Nepůsobilo cize, ale bylo… zvláštní. Věc, které se člověk nechtěl vzdát.

Pak si všiml knoflíků.

Nebyly v sáčku. Nebyly uložené ani k ničemu přichycené. Prostě tam byly. Jako by se tam skutálely samy.

Salazar je vzal mezi prsty.

Malé. Drobné. Kulaté. Stejný odstín. Stejná velikost. Stejný počet dírek.

Znal je.

Viděl je už dřív.

Na těch modrých šatech. Ano. A také… jinde.

Jeho mysl se pohnula směrem, který se mu nelíbil a odporoval vlastní logice.

Podíval se hlouběji mezi řádky.

A tam na dně – malé oblečky.

Příliš malé na dítě, natož na dospělého člověka. Ušité s péčí. Detailem. Zájmem. Se stejnými knoflíky.

Salazar nic neřekl. Jen si je prohlížel, a nelíbilo se mu, k jakým domněnkám se jeho mysl ubírala. Kapitánovy černé oči střelily po truhle, kde byla ukryta loutka. Musel by být hlupák, aby přehlédl tak do očí bijící souvislosti. Kufr, oblečky, knoflíky. Příliš mnoho stop a málo závěrů.

Salazar odsunul těch několik oblečků a byl na samém dně.

Žádný měšec.

Žádné mince.

Žádné šperky.

Žádná zbraň.

Nic, čím by se žena chránila. Nic, čím by zaplatila za jídlo, dopravu, ochranu, ubytování na noc. Nic, co by si normálně vzala, kdyby odcházela do neznáma.

Buď odešla v takovém spěchu, že neměla čas přemýšlet, nebo neodešla dobrovolně.

Armando zavřel kufr.

Pomalu. Pevně.

Zvedl se od stolu. Myšlenky si nechal pro sebe. Nepotřeboval je řešit teď. Stačilo vědět, že něco nesedí, a že to do sebe začne zapadat samo, pokud tomu dá čas.

Vzal zavazadlo a přešel ke dveřím své ložnice a třikrát pevně zaťukal.

„Seňorito Riversová, mám zde něco, co patří vám,“ promluvil, z místnosti nebyl slyšet žádný zvuk, ale on vždy věděl, jak přilákat něčí pozornost.

Prkna vrzla, jak se na ně postavila, když¨před chviličkou ještě trucovala v jeho posteli. Pomalu šla blíž.

„A co je to?“ zeptala se. Salazar si zcela uměl představit, jak drží v prstech klíč a čeká na jeho odpověď.

„To se dozvíte, až otevřete dveře,“ zněl jasný požadavek a měl pravdu. Liška byla příliš zvědavá. Klíč cvakl, otočil se a dveře se otevřely.

Stála tam oblečená a upravená, evidentně použila jeho zrcadlo a jednu z černých stuh, kterou si svázala vlasy.

„Myslím, že toto je vaše,“ neřekl mnoho, zato byla slova jasná a dostačující bez zbytečných formalit. Žádná omluva. Žádné vysvětlení, ale gesto.

Hyppolita potlačila reflex se po zavazadle natáhnout a projevit radost, místo toho sklouzla očima ke kufru, a pak zpátky k jeho tváři.

„Co za to chcete?“ zeptala se náhle, podezřívavě.

Salazara to mělo urazit, ovšemže ho považovala za lstivého muže, možná si myslela, že ji chce vylákat ven a sebrat klíč, ale v tomto bodě se mýlila. Klíč si mohla nechat, netušila však, že ho on vůbec nepotřebuje, a že se do své ložnice může dostat kdykoliv bude chtít. Už chtěl poznamenat, že není někým, kdo drží jako rukojmí cizí věci, ale včas ho napadla jedna věc, kterou teď postrádal, a bez které nebyl kompletní.

„Rád bych si něco vzal ze své ložnice, pokud dovolíte.“

 Hyppolita ho nechala projít dovnitř. Kapitán postavil kufr k posteli, pak přešel ke komodě a vytáhl zásuvku, zatímco jí ukazoval svá záda. Ze zásuvky vyndal bílou vázanku a před zrcadlem si ji omotal kolem krku, vytvořil tak známý praktický uzel, a pak bez jediného slova odešel.

 ​

Tato kapitola je hodně rozdělena na několik částí a vidíme perspektivu několika postav. Takto vypadá proces, když něco chcete. Musíte překonat překážky. Naopak jsme se dozvěděli hodně důležitých věcí.

 

Za prvé, Polo pochopil, že smrt mu podá ruku jen metaforicky a ještě ho doslova užírá svědomí, zato Madeline vypadá, jako by se jí celá ta věc co jí provedl nedotkla, ale nebojte se, jejich spojení je hlubší, než je zatím vidět a budeme se jejich prokletí věnovat více později.  

 

Dál se Madeline nechala slyšet, že její sestra je u doktora Corteze, i tato vedlejší linka bude zajímavá. Pak je tu velký pohled na Santose a jeho touze se zavděčit, přičemž nezapomíná na staré křivdy a ještě je tak arogantní, že proti sobě poštvává Lesára.

 

A jako finále Salazarova dedukce o kufru, na který dosud neměl čas, aby prověřil, že Hyppolita mluvila pravdu, a co se nedozvěděl? Každému člověku, byť s trochou rozumu dojde, že ty malé oblečky tam nejsou jen tak že? A všimli jste si, že se Hyppolitě ani slovem nezmínil, že jí prohrabával věci? :D

 

K této kapitole jsem přidala video k další postavě, užijte si to:

 

https://www.youtube.com/watch?v=AsEn1XSSh2s

Kapitola 34.

Ten v rouchu

Závrať, to nepříjemné nic pod vámi. Prázdno, tma a chlad. Nic, čeho se držet nebo chytit, jen ten nepříjemný pocit v žaludku, že padáte a nevíte, kam a jak dlouho. Nemáte tušení, jestli přežijete. Hyppolita si nebyla jista ničím, ale tento pocit už jednou zažila a nevěstilo nic dobrého.

Ticho přišlo dřív než obraz. Nebylo to ticho na lodi uprostřed noci plné vrzání dřeva a vzdáleného dechu moře, kdy měsíc líbá prkna paluby. Tohle ticho bylo prázdné. Duté. Beztíže a v tom byl ten rozdíl.

Hyppolita otevřela oči, zmatená a dezorientovaná. Nábytek kolem se ztrácel v šeru, jako by se vsakoval do stěn. Možná byla noc a možná také ne. Jediné světlo prosakovalo mezi prkny v podlaze. Jedovatá nazelenalá záře, která poutala pozornost.

Tohle nebyl sen v tom pravém slova smyslu. Bylo to něco víc. Rozbušilo se jí srdce.

Odhodila pokrývku a nohama se dotkla prken. Mezi prsty jí prosvítalo to záhrobní světlo a ze škvír prosakovala mlha, jako by přímo pod ní v útrobách galeony spalo obrovské monstrum, které dýchalo a čekalo na svou příležitost.

Hyppolita se zvedla, tělo měla lehké, jako by se ani nedotýkalo podlahy, jako by ona sama byla nehmotným duchem. Jakmile udělala opatrný krok, nic nevrzlo, nic nebylo slyšet, ani svůj vlastní dech. Když ochutnala vzduch, neměl žádnou chuť.

Pomalu prošla otevřenými dveřmi ložnice.

Proč byly otevřené, vždyť je přece zamkla. Klíč byl z druhé strany nebo ne? Všechno tu postrádalo logiku, jako by někdo zpřeházel stránky knihy v libovolném pořadí.

Žena prošla do kapitánovy pracovny, kde očekávala, že bude, ale místnost byla prázdná jako trezor bez jediné mince. Rozhlédla se kolem.

Žádné hlasy. Žádné rozkazy. Žádný křik, jen kroky, které nebylo slyšet, a světlo lamp, které nekmitalo po stěnách, ale schovávalo se za sklem.

Náhle se dveře ven prudce otevřely, až sebou nadskočila.

Vešel Lesáro s tváří zkřivenou napětím a obavami. Nepodíval se na ni. Neoslovil ji. Jen se otočil a zase bez vysvětlení odešel.

Hyppolita se chytila toho vodítka a ihned se za ním vydala.

Srdce jí tlouklo v hrudníku neblahou předtuchou, a když překračovala práh, který ji dělil od normálního světa venku, zaváhala.

Šla blíž k vylámanému zábradlí, a pak to uviděla. Tichou, ale naprosto výmluvnou scénu.

Paluba byla plná vojáků. Většina měla v rukou zbraně od rapírů přes pušky, háky nebo pistole. Někteří ne příliš stateční se raději kryli za sudy a své druhy jako by věřili, že to, co jim dává sílu, je počet.

Postavy se chvílemi rozplývaly a zase nabývaly tvaru, jako by budoucnost nebyla ještě nakreslena. Uprostřed toho chaosu nebyla žádná skupina pirátů a hrdlořezů, bylo to monstrum z hlubin vzpírající se na dlouhých chapadlech. Lesklé, mokré, silné. Šupinaté jako ryba i hladké zároveň, jakoby patřilo dvěma tvorům najednou.

Azull.

Vylezl skrz dřevěná vrata do skladu, kde bylo podpalubí. Ty vyvrátil a rozlámal téměř bez námahy. Vynořil se na palubu jako vlna, která se rozhodla mít tělo. Jeho pohyb nebyl rychlý. Byl nevyhnutelný, podivně pomalý jako všechno okolo.

Muži na palubě křičeli. Ústa se jim hýbala, ale k jejím uším nedolehl ani jediný hlas.
Panika čišela z každého jejich pohybu.

Hyppolita na nic nečekala a seběhla ze schodů.

Věděla, že to nemá dělat. Něco ji předtím varovalo, možná to byla samotná loď, možná sám osud. Neposlechla.

Věděla, že běží přímo do středu vidiny. Chtěla zabránit zbytečnému střetu a krveprolití, protože jediné vysvětlení, proč tu Azull byl, byla ona. Určitě měl strach, kam zmizela, a teď měl kvůli tomu zemřít? To nedopustí.

Viděl ji v davu, chapadla se natáhla jako chamtivé ruce, ale Lesáro zareagoval dřív, než si to stačila uvědomit.

Rapír vyletěl z pochvy v jediné vteřině. Ocel se zaleskla od nadpřirozeně zeleného světla, které vycházelo z podpalubí.

Ostří proťalo vzduch s přesností mistra šermíře, který nikdy nemine cíl.

Dvě stopy dlouhé chapadlo dopadlo na palubu s tupým, mokrým zvukem, který ona neslyšela, ale cítila ho v kostech. Odříznutá nestvůrná končetina se dál marně svíjela na prknech.

Na okamžik bylo ticho ještě hlubší a vojáci strnuli úlekem. Všechno se na pár úderů srdce zpomalilo, a pak zase zrychlilo.

Azull se zlomil. Ne bolestí, ale vztekem, že si nemohl vzít, co chtěl, že mu tato možnost byla odepřena. Pro krakena to byl akt výzvy k boji.

Zraněné chapadlo se stáhlo, zato ostatní se rozlétly jako biče po všem, co bylo v dosahu.
Muži byli smeteni nemilosrdně na zem, odhazováni o zábradlí, o děla, o stěžně.
Těla létala vzduchem. Zbraně padaly, i Hyppolita byla stržena dolů. Tvrdě dopadla na záda a bok.

Ten náraz jí vyrazil vzduch z plic, přestože žádný necítila.

Ležela a dívala se na tmavé nebe bez hvězd, než se obrátila, zatímco kolem ní padala těla jako hadrové panenky. Posadila se na zadek právě v čas, aby viděla, jak se Azull obrátil na Lesára jako na největší hrozbu.

Krakenovu tvář brázdily vrásky vzteku a zuřivosti, když cenil ostré zuby a vyzýval muže k útoku. Lesáro nezaváhal, švihl rapírem, bodnul, ale chapadlo bylo mrštné a kluzké. Sklouzlo po čepeli a sevřelo prvního důstojníka kolem trupu. Než se Guillermo nadál, další se mu stáhlo kolem krku jako oprátka a pevně stáhlo.

Muž byl zvednut do výšky, tak, aby se nedotýkal paluby; pocítil bezmoc.
Hyppolita vykřikla, ale zvuk nebyl slyšet. Stačil jeden rychlý ostrý pohyb, a pak už nebylo co držet.

Guillermovo tělo dopadlo stranou, bezvládné, zlomené. Jeho hlava v nepřirozeném úhlu.

Hyppolitě ztuhla krev v žilách. Nemohla se pohnout. Nešlo to. Chtěla zachránit situaci a všechno tím jen zhoršila. Tohle byly následky neuvážených činů.

Teď už málokdo zůstával na nohou. Těch pár vojáků, co zatím přežívali, začalo couvat, protože, proti mořskému titánovi, jakým byl kraken, nebyla šance na vítězství. Jediný, kdo to zdá se nechápal a nehodlal se vzdát, byl sám kapitán.

Azull se otočil k Salazarovi. Nepadl. Neucouvl. Řezník moře byl odhodlán bojovat do posledního dechu. Rapír pevně v ruce. Vytrval stát i v oku hurikánu. El Carnicero se nedal zastrašit.

Zbytek vojáků střílel z mušket ve snaze strefit nějaký Azullův důležitý orgán.
Hyppolita se nepohnula. Viděla záblesky. Kouř. Pohyb. Scéna jako ze samotné knihy o mytologii.
Kulky mizely v mase, v chapadlech, v těle, ale kraken si toho nevšímal, dokázal se vzpírat na svých černých končetinách hrdě a nebezpečně.

Během chvíle se jedno chapadlo omotalo Salazarovi kolem krku. Druhé kolem paže. Třetí kolem nohy. Salazar zvedl hlavu. Jejich pohledy se střetly.

Hyppolita neviděla strach. Jen pochopení. Boj a smíření jako kořist, u které predátor sleduje poslední záškuby.

Azull kapitána zvedl a pak ho roztrhl jako papír na tři kusy, a v tu chvíli od něj nemohla odtrhnout oči. Na palubu však nekapala krev, jak by kdokoliv očekával. Salazar se rozpadl, jako by nebyl skutečný. Na prach. Na popel, který vítr odnesl, dokud nezbylo nic, nad čím truchlit, jen vzpomínky.

Paluba ztichla. Oněměla. Zničená. Plná těl. Bolesti a smrti.

Hyppolita se třásla, ochrnutá hrůzou váhající mezi skutečností a klamem.

Azull se obrátil k ní. Krakenovo velké tělo se dalo ladně do pohybu, když k ní plul přes všechnu tu zkázu, kterou dokázal udělat.

Než se nadála, chapadlo se omotalo kolem jejího hrudníku a zad. Další kolem boků.
Zvedl ji jemněji, než čekala, jako by byla to nejkřehčí sklo.

Přitáhl si ji k sobě. Azullova bledá tvář byla najednou blízko a ona to nenáviděla.

Nenáviděla, jak se na ni dívá. Byla plná něčeho, co nebyla láska ani nenávist, ale posedlost.

Nemohla se hnout. Krakenovo sevření bylo neúprosné, pevné. Chapadla se změnily v jeho ruce, které ji tlačily na jeho odhalený mokrý hrudník.

Poslední, co si pamatovala, byl vlastní křik, když s ní skočil přes palubu.

Moře se otevřelo a voda ji pohltila.

Hyppolita se s lapáním po dechu posadila na posteli. Stejné pokrývky, stejné místo, stejná postel.

Vzduch byl zpět. Pach soli, leštidla a dřeva, mužská vůně, on. Ten ryzý pach tabáku, kardamónu a kůže. Vdechovala to plnými doušky a ruce se pozvolna přestávaly třást. Salazarova vůně všude kolem ji uklidňovala jako teplé objetí.
Pomalu k ní doléhaly zvuky. Loď. Moře.

Po chvíli vyklouzla z postele, zpod ní vytáhla svůj kufr, otevřela ho a vytáhla matčin šál. Zabalila se do něj.

Byla celá, živá, ale věděla jedno: viděla smrt, a nebyla to jen noční můra ani náhoda, byla to předzvěst něčeho špatného.

                                                                                                                               

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Tunel jako by se zúžil. První kostlivec se objevil ve světle pochodně jako stín, který zapomněl, že nemá tělo. Kosti obalené cáry starého plátna, v rukou rezavé zbraně, které by měly patřit do hrobu a také patřily. Za ním běželi další a další. Stíny se pohybovaly po stěnách jako kostrbaté přízraky, dokud jich nebylo až příliš mnoho.

„Na kolena,“ zaskřípal hlas, který zněl, jako by spolykal písek a popel.

Mendóza se narovnal, jako by si rozmýšlel odpověď, co by v tuto chvíli bylo méně bolestivé. Ne však všichni ze skupiny měli dost rozumu, protože po pravé straně postoupil dopředu pan Crowley a pohrozil jim zdviženým krumpáčem.

„Už toho mám dost! To jste všichni takoví zbabělci, že si necháte rozkazovat starýma kostma, co mají hnít v hrobě?“
„Ne, to je jasný,“ ozvalo se kolem reptání. Nikdo se nechtěl zahanbit a nazývat se slabochem, jenže nikdo nechtěl první zaútočit.

Vinc ucítil, jak se mu sevřel žaludek. Věděl, že to přijde, dřív nebo později, a přesto být teď v té situaci a v úzkém tunelu bylo jako udeřit kladivem do lebky.

„Řekl jsem—“ kostlivec se ani nedostal ke konci věty, když první kámen letěl rychle. Pak další, a pak už nebylo cesty zpět, jen dopředu.

Křik. Náraz. Kov na kost. Kost na kámen.

„Teď!“ zařval Mendóza a vrhl se vpřed, protože držet se vzadu už nemělo smysl. Chlapi z Poslední modlitby si nenechali srát na hlavu, byla to banda lumpů, zlodějů a vrahů, kteří znali jen moře, násilí a zlato a nikdo nehodlal být tím, na koho se ukazovalo prstem.

Kapitán Mendóza věděl, že zatáhnout brzdu už nepůjde, a tak bylo jediným smyslem udělat co největší škody a pokusit se prorazit.

Vinc popadl krumpáč, protože zbraně jim vzali, rozmáchl se a udeřil. Zásah rozmetal lebku jednoho z kostlivců a pár dalších žeber, ale těla se zhroutila jen napůl, ruce se ještě snažily plazit, ostatní popadali jako šachové figurky.

Vpředu v tunelu se přibližovaly další zvuky.

„Jsou jich desítky! Nemůžeme vyhrát!“ křičel cizinec v jejich skupině, který, zdá se věděl daleko víc, než dával vědět a odrazoval je od vzpoury i na úkor své hrdosti.

„Tak nežvaň a bojuj! To tu chceš zůstat do konce života, dokud z tebe nezbude sušinka?“ odpověděl Vinc přes rameno.

„Vy to nechápete…“ snažil se mávat rukama cizinec, ale nikdo ho neposlouchal.

Jeden z mužů opodál, mladý, sotva vousatý, zakopl. Kostlivec byl u něj dřív, než stačil vykřiknout a zvednout se alespoň na kolena. Rezavý meč projel jeho tělem s tupým zvukem, který Vinc nikdy nezapomene. Podlaha se zbarvila krví.

„Ne!“ vykřikl Mendóza a ramenem odstrčil kostlivce na zeď, který se snažil z piráta vytáhnout svou zbraň.

Mladík se zhroutil, ostří proťalo plíci a on nemohl dýchat. Krev se vpila do kamene a ostatní kostlivci se na okamžik zastavili, jako by provedli něco špatného.

Ten nejbližší sklonil lebku, jako by projevil soustrast.
„Plýtvání,“ pronesl téměř vyčítavě, a přestože se posádka Poslední modlitby rvala udatně, byli zahnáni na konec štoly, odkud už nešlo nikam jinam jít, protože končila zdí.

„Svázat. Odvést,“ rozkázal kostlivec, když jim sebrali nářadí z rukou.

 

 

*************************************************************************************************************************

 

 

Řetězy rachotily o horninu a štěrk, když je kostlivci dotlačili do obrovské jeskyně, která byla středobodem dolu. Nebyla to jen dutina ve skále - byl to sál. Nepravidelný, tak, jak ho kdysi formovala voda, ale upravený. Na zemi ležel vybledlý koberec, kdysi možná královsky červený. U stěn stály sudy, bedny, zbytky rámů s popraskanými obrazy, zavěšenými přímo na skále železnými skobami. Uprostřed byl masivní stůl posetý alchymistickým náčiním, miskami s popelem, voskem, kostmi, provázky a slaměnými figurkami propíchanými jehlami, a mezi tím vším za stolem seděl on.

Černé roucho mu viselo na kostech jako splývavý stín. Připomínalo kněžský oděv, kdysi slavnostní, dnes potrhaný, se zažranými skvrnami, které nešly smýt ani smrtí. Na hlavě neměl nic; lebka se leskla v mihotavém světle pochodní jako vejce, které ozařovalo tento mystický oltář.

Dokonce polstrovaná kapitánská křesla si sem našla svá místa, absurdně pohodlná v tomhle pekle. Mohly tu být tři nebo čtyři, ale bylo jasné, že nejsou určena pro hosty.

Strážní dovedli své vzdorné ovečky dovnitř a donutili je pokleknout, zabořit kolena do prachu a kamínků.

Rozhostilo se ticho.

Postava za stolem se rozhlédla a pak trhla hlavou po mrtvém těle mladíka, které bylo hozeno přímo před stůl jako obětina. Kostlivec za stolem pomalu vstal, každý pohyb byl promyšlený, skoro obřadný.

„Jsem Valerius Mortem,“ prohlásil a rozpažil ruce, jako by vítal věřící, kteří přišli na půlnoční mši.
„Správce tohoto dolu.“ Kostlivec obešel stůl, aby jim čelil.

„A někteří z vás mě znají jako… Ten v rouchu.“

Nastala teatrální pauza.

Valerius čekal respekt, ne vyloženě potlesk, ale přinejmenším strach, jenže zbylo jen ticho a hned za ním se ozvalo zamumlání, které nehezky podkopávalo jeho autoritu.

„Tak mu tu nikdo neříká,“ utrousil kdosi. Suchý, chrčivý hlas, kdesi vzadu, „ale zato se rád poslouchá, když tu šoupeme nohama o zem.“

Ticho zhoustlo a táhlo se jako smola od jednoho ke druhému, jako by si řečník ani neuvědomoval, že sem nedoléhají zvuky rubání a údery perlíku o kámen, a že je slyšet i prach, který se snáší na zem.

Vinc ztuhl. Mendóza sevřel čelist, jak se snažil potlačit úšklebek.

Ironie byla však v tom, že hlas nepatřil vězni z jejich řad. Patřil jednomu z kostlivců stojících u stěny.

Valerius se pomalu otočil tím směrem, jako by zavětřil škodnou.

„Kdo to řekl?“ zeptal se klidně a varovně zároveň. 

Kostlivec ztuhl. Ostatní od něj ustoupili o krok stranou jako by ho vyčlenili za vadný kus nebo někoho, kdo je navíc do počtu.

Valerius k němu došel. Pomalu. Beze spěchu. Černé roucho se mu plácalo o holeně, každý krok zněl po kameni dutě a nepříjemně. Všechny hlavy se otáčely po jeho směru.

„Ty,“ řekl. „Byl jsi to ty.“

„Pane, já jenom v nejvyšší úctě…“

Prásk.

Správce dolu mu bez varování utrhl lebku z ramen, až to zakřupalo, jak mu ji vypáčil z obratlů. Páteř zapraskala. Tělo se bezhlesně sesunulo na zem, jak bylo vyvedeno z rovnováhy. Pahýlovité ruce začaly hmatat kolem sebe v prachu v marné snaze znovu najít svou chybějící část.

Valerius lebku zvedl oběma rukama, otočil si ji tam, kde býval obličej a zaklepal na čelo kloubem prstu.

„Vidíte?“ obrátil se zpět k vězňům.
„Ticho. To je kouzlo autority,“ prohlásil spokojeně.

Lebku podržel před sebou, jako by to byla věštecká koule, když prsty bubnoval shora na kost.

„A teď zpátky k vám,“ pokračoval, klidně, téměř mile, ale v tom štěrkovitém tónu se to nedalo poznat.
„Jeden z vás je mrtvý a to se mi nelíbí. Byla to oběť nebo nehoda?“ nejdřív se podíval na vězně a pak na strážné. Evidentně to nebyla řečnická otázka a on čekal odpověď.

Mendóza se ujal slova jako mluvčí. „Bránili jsme se. Vaši strážní…“

„Mlčet. Nechci slyšet žádné chabé výmluvy,“ přerušil ho Valerius bez zvýšení hlasu.
„Každý živý neprokletý je zdroj. Ruce. Práce. Hodnota. Investice.“
Zvedl lebku výš jako nejcennější cihlu zlata.
„Každý mrtvý… je plýtvání. Jak by se vám líbilo, kdybych si z každého z vás na oplátku uřízl unci masa?“ podíval se po svých bratrech, kteří by sotva dali dohromady nějakou tu uhnilou kůži.

Nakonec se zaměřil přímo Vincovi do očí, jako by právě on v tom měl prsty.

„Nerad plýtvám cennými zdroji, protože z toho nejsou žádný úroky. Tou mrtvolou můžeme nakrmit jen ryby nebo…vás, jídla tu není právě nazbyt.“

Vinc se s odporem nadechl. Zatím jim ty hromádky kostí dávaly vařené škeble, a i když jich bylo málo, dalo se na tom přežít, jenže jak dlouho? I když si sám ve skrytu duše namlouval cokoliv, pozřít lidské maso svých druhů bylo něco, co by si na svůj seznam nikdy nedal. Jenže co ti, kdo tu byli déle? Byli by oni ochotni zahodit lidskost a ze zoufalosti naplnit žaludek něčím takovým? 

I jinde se zabíjelo za plesnivý kus chleba.

Mendóza se narovnal, i když měl nepříjemně svázané ruce za zády provazem.
„Tak nás zabij rovnou. Co se životem v řetězech lopotit jako otroci. I pirát má nějakou čest. Nejsme stavěni k tomu rubat v dolech, mnoho z nás raději zvolí smrt než tohle.“

Kostlivec se zasmál. Zvuk suchý, praskavý, takový, který se odrážel od stěn, zvuk, při kterém jste se chtěli přikrčit a ohnout hřbet.
„Ale kdepak. Ne, ne, ne. To by bylo neúsporné,“ naklonil se Valérius blíž ke kapitánovi.
„Já jsem správce dolu. Ne řezník. Urzella mě nevybrala proto, abych tady plýtval cennou krví.“

„Urzella…“ procedil Vinc skrze zuby. Tohle jméno si zapamatuje.

„Ano, ano, ta dáma,“ mávl rukou kostlivec teatrálně ve vzduchu. „Má vkus. Špatný smysl pro humor, ale vkus ano,“ pochvaloval si, protože vybrala právě jeho na místo posledního vůdce této bandy prokletých.

„Tak proč nás sem táhnete, když nás nechcete zabít?“ trhl rameny Vinc.

Valerius se usmál. Pokud se tomu dalo říkat úsměv. Zcela stačilo, že se mu spodní čelist pohupovala a cvakala o tu horní v ironickém napodobení smíchu.

„Protože rebely nezabíjím. Ostatně všechno má svůj čas, místo a užitek,“ prudce se otočil a vrátil se na své čestné místo. Položil lebku na stůl, pomalu, s péčí jako by byla vykládána rubíny a drahými kameny.
„Nejdřív vám ukážu, co se stalo s povstalci před vámi a myslím, že si to příště dobře rozmyslíte.“

Mávnutím ruky přivolal dva kostlivce. Ti odhrnuli plátno, které zakrývalo kus stěny.

Za ním se nacházely zbytky lidí. Doslova. Někteří zazděni. Jiní přikovaní ke skále. Jiní… něco mezi tím.

„Tenhle,“ ukázal Valerius na tmavou siluetu, která byla ožehnuta dočerna a použil k tomu jeden z mečů, který vytáhl ze sudu plného takových věcí, „si myslel, že uteče. Nepodařilo se mu to, a tak se raději sám upálil. To nám ale nezabránilo si ho tu hezky vystavit.“
„Tenhle,“ další rozmáchlé gesto, „odmítl pracovat a my tu neživíme takové darmošlapy, takže jsme ho nechali vyhladovět.“

„A tamten… ten se mě pokusil bodnout, takže skončil tady jako živý terč,“ poukázal na dýky stále zabodnuté ve hnijícím mase, tvář zkřivenou do posmrtné grimasy bolesti.

Valerius Mortem pokrčil rameny a vychutnával si to posvátné ticho, které zaručovalo poslušnost a to byl základ všeho.

„Všichni tito nebozí lidé udělali chybu, ale už se z ní nestačili poučit,“ zakroutil teatrálně hlavou a pak se otočil zpět k nim.

„Ale vy… vy máte šanci. Byli jste varováni,“ naklonil hlavu na stranu, jako by je vyzýval, aby si něco zkusili.

„A teď důležitá otázka. Někdo z vás se vyzná v magii, alchymii, runách, mrtvých jazycích? Nikdo? Nebo ví aspoň někdo, jak se správně míchá rtuť s krví bez exploze? Tak co, moji drazí hosté? Má někdo nějaký… talent?“

„Já umím dobře s mečem, přežil jsem už mnoho bitev,“ hrdě se nadmul muž po Vincově pravici, který měl na lodi na starost lanoví. V tu chvíli, kdyby měl vůdce kostlivců oči, směřovaly by jistojistě k nebi.

„Bojovat s železem tady umí kde kdo, to není nic výjimečnýho. A tady dole mi něco takovýho je akorát tak k ničemu, takže…“ vůdce luskl prsty a chvíli trvalo, než se mu to podařilo. „Odvést a hlídat, tenhle ničema bude rubat dvakrát tak dlouho,“ rozkázal a muž byl neprodleně odveden.

Vinc se ušklíbl. „A když se někdo přihlásí, co za to?“

Valerius se zamyslel.

„Výhody. Lepší jídlo. Méně řetězů. Možná… delší život, něco takovýho,“ narovnal se, až mu zapraskal obratel.

„Dám vám chvíli na přemýšlení,“ zakončil slavnostně, vzal pohár a napil se. Obsah mu stékal po kostech a někam za roucho. Starých zvyků se nelze zbavit ani po smrti. Až když pohár odložil, pokračoval. K jeho smůle se nikdo k nabízeným výhodám nehlásil.

„Jaké zklamání. Proč do Ďáblova trojúhelníku nezavítají nějací učenci, vždycky to jsou piráti, kteří umí jen podřezávat krky,“ rozčílil se Valerius a dlouze, okázale povzdechl, jako by ho svět osobně urážel svou nevzdělaností.

Vinc pocítil vlastní svědomí, kdyby nebylo jeho, nikdy by sem nepluli a neskončili by v podzemí s těmihle kosterními ostatky.

Vinc při těch slovech ucítil, jak se mu cosi sevřelo v hrudi. Svědomí, pomyslel si. Kdyby nebylo jeho rozhodnutí, jeho kurzu, jeho přesvědčování… nikdy by sem nepluli. Nikdy by se nedostali do chřtánu útesu, do dolů, kde se lidé měnili ve zboží, a kosterní ostatky hlídaly živé. Ta myšlenka ho bodla víc, než jakákoli výhrůžka, protože v ní nebyla lež. Jen nepohodlná pravda.

„Doufám, že nikdo z vás opovážlivců nezapomene na náš dnešní poučný rozhovor, protože tady…“ Zvedl lebku ze stolu a hodil ji na zem, „…vládnu já.“

Chtěl na lebku dramaticky došlápnout, ale chodidlo mu uklouzlo. Zachytil se stolu, převrhl misku s popelem, zaklel v tak starém jazyce, že mu nikdo nerozuměl, a s nečekanou mrštností se vyškrábal zpátky na nohy.

V jeskyni pořád vládlo hrobové ticho. Nikdo se nesmál, přestože k tomu scéna přímo vybízela, jenže nikdo nechtěl skončit na zdi s těmi chudáky, co už to měli za sebou.

Valerius se pomalu napřímil, s pečlivostí narovnal své roucho jako kněz, který si ho cestou na mši přišlápl, odkašlal si a vrátil se do role, která mu byla milejší než pravda.

„A příště bude hůř,“ zvedl kostnatý prst a pohrozil všem shromážděným rebelům.

Strážní donutili vězně vstát ze země a jeskyní se najednou nesl dusivý smích někoho, kdo si není jistý, jestli se má bát, nebo smát, možná oboje, protože už zřejmě ztratil rozum, pomyslel si Vinc.

 

 

*************************************************************************************************************************

 

 

Kostlivci je začali vyvádět z jeskyně.

Řetězy zaskřípaly o kámen, když je tahali pryč od stolu, od koberců, od toho falešného přepychu, který v jeskyni zanechal pachuť špatného snu.

Valerius Mortem už se znovu opíral o své křeslo jako arcivévoda, teatrálně uvelebený, jako by právě sehrál představení, které ho samotného pobavilo. Jednou rukou si uhlazoval potrhané roucho, druhou bezděčně přejížděl po okraji stolu, jako by se mu v té duté lebce honily myšlenky a pletichy, což nejspíše tak skutečně bylo, a právě tehdy se Vinc zadíval jinam.

Ne na něj. Na věci kolem. Na stůl. Na to, jak se Valerius pokaždé, když se pohnul, dotkl jednoho jediného předmětu víc než ostatních. Ne zlata. Ne perel. Ne pohárů ani zbraní. Byl to kruh z kostí a kovu, položený stranou. Pohanský věnec.

Vinc nebyl tak blízko, aby přesně viděl, z čeho je, ale vypadal staře, používaně jako dávná zapomenutá relikvie, která nějakým způsobem skončila tady nebo měl prostě jen tenhle kostlivec oblibu v proutkaření a dekoracích.

První důstojník Poslední modlitby si toho všiml až teď. Ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že ten kruh byl schválně nenápadný. Něco, co byste bez přemýšlení vyhodili a ani byste nad tím neuvažovali.

Valerius se ho dotýkal instinktivně. Jako když si někdo sáhne na amulet kolem krku, aniž by si to uvědomil. Tahle věc měla dozajisté nějaký hlubší význam.

Takže ty nejsi pán, pomyslel si Vinc, zatímco ho strkali ke vchodu.
Ty jsi jen… správce klíče k tomuhle pekelnému vězení, vzpomněl si na to jméno. Urzella.

Pohled mladého muže sklouzl k rituálním věcem kolem. Slaměné panenky nebyly jen tak ledabyle rozhozené. Byly otočené jedním směrem jako ručička kompasu, a to k výklenku ve skále. K místu, kde byla vyrytá stará znamení, sotva viditelná pod sazemi a voskem, který na ně kapal z lojových svíček nebo toho, co kostlivci našli z potopených lodí. To však nebylo jediné; mezi voskem byla také krev. Co jiného by to bylo.

Červená tekutina už byla zaschlá, zažraná do kamene. Nebyla čerstvá, to by totiž znamenalo podříznout nějakého dělníka a to, jak Ten v rouchu právě řekl, je plýtvání. Čí ta krev tedy byla? Zvířecí?

A ty rytiny? Přes vosk nedokázal určit, v jakém je to jazyce, i když rozuměl nejméně čtyřem. Být pirátem znamenalo lecčemu se přiučit, hlavně tomu, co by vám bylo v tomto řemesle k užitku. Jenže v tomto případě by se musel zeptat, a to znamenalo otázky a nechtěnou pozornost.

Jedno ale tušil. Valerius nebyl zdrojem moci. Byl závislý, byl stejně v okovech jako oni. Nic víc než něčí sluha.

Vince kostnatá pazoura popadla za rameno. Někdo ho postrčil tvrději dopředu.

První pirátský důstojník klopýtl o chudáka bez hlavy, který pořád na kolenou hledal svou lebku, po které Valerius uklouzl. Ta se nerozbila, skutálela se a teď byla vedle jeho nohy. Mohl tomu nešťastníkovi hlavu kopnout, ale místo toho ji sám rozdupal botou. Zbytek těla jako by to ucítil a bezvládně se sesunul k zemi ve hromádce hadrů a starých kostí. Magické pojivo zmizelo, jako když přestřihne vodicí nitky.

Strážný ho hrubě popostrčil dopředu a nijak ho za ten prohřešek netrestal.  

„No jo, vždyť už jdu,“ zavrčel na drába ve zjevné neochotě, ale přitom sklonil hlavu, aby si nikdo nevšiml, že se mu koutky úst nepatrně zvedly, protože teď věděl, kde je slabina těhle chodících ostatků. Nestačilo jim zpřerážet hnáty, ani je roztrhnout a pohřbít, klíčové bylo rozbít samotnou lebku.

Poslední mužův pohled patřil tomu neohrabanému kardinálovi, kterému chyběla bible.

Dělníci už zašli za roh, jeskyně se za nimi ohnula, když vešli do jednoho z tunelů, ale Vinc si všechny ty poznatky vzal s sebou, aby s nimi mohl zaměstnat hlavu, dokud nepřijde fyzická únava a nepadne do bezvědomí. Jednu jistotu však měl, a to, že pokud se dnes bude podávat lidské maso, vynechá večeři a raději bude hladovět.

 

 

*************************************************************************************************************************

 

 

Jeskyně byla po jejich odchodu prázdnější, než by měla být.
Hlomoz kostlivců dozníval chodbami jako ozvěna starého žalmu, která už dávno ztratila smysl, ale stále se opakovala ze zvyku.

Vinc klopýtl, když ho neurvale hnali dopředu jako tu poslední černou ovci z vrhu. K mužově velkému překvapení ho však někdo zastavil.

„Ty,“ zavolal za ním Valérius jako král.

Kostlivec po pirátově boku se zarazil.
„Pane správče, rozkaz zněl…“

„Zmiz, hned, a dávej pozor, aby nás nikdo neslyšel,“ mávl Valerius rukou, aniž by strážnému věnoval nějakou pozornost.

Kostlivec poslechl a zůstal na stráži před velkou jeskyní. Uvnitř zůstal jen Vinc a on.

Černé roucho po něm splývalo jako stín, který se rozhodl mít vlastní tělo.

„Víš, proč jsi ještě tady?“ zeptal se klidně beze spěchu.

Vinc mlčel.

„Neptám se proto, že bych čekal odpověď,“ pokračoval Valerius. „Ptám se, protože sleduješ místnost jinak než ostatní. Neuhýbáš očima. Počítáš. Hodnotíš. Přemýšlíš.“

Vinc zvedl pohled, aby ukázal, že nemá strach.

„Moje myšlenky jsou to jediný, co mi nemůžete vzít,“ řekl drze.

Valerius se zasmál, jako by ani tato jistota nebyla pravdou. Ostatně, mučením se dá přijít o ledasco.
„Mýlíš se. Mohu ti vzít čas.“

Udělal teatrální pauzu, když rozhodil rukama.

„Nebo ti ho dát.“

Vinc polkl. „Za co? Co chcete?“

Valerius vstal, obešel stůl, přejel prsty po jednom z kovových kruhů, na němž byl vyryt symbol, který Vinc neznal, ale něco v něm cuklo, jako když slyšíte slovo v cizím jazyce, ale víte, že už jste ho někdy slyšeli.

„Nechci jména,“ řekl Valerius a odmítavě mávl pařátou ve vzduchu. „Nechci plány. Nechci zrádce.“

Vinc zbystřil, když si dával dvě a dvě dohromady a rozhodně to nebylo to, co čekal. Možná svého věznitele podcenil.

„Chci vědět, kdy se to zlomí,“ pokračoval správce. „Kdy hlad přestane bolet a začne měnit lidi. Kdy únava přestane být snesitelná a zažene dotyčného k hranici zoufalství,“ mluvil v hádankách.

„Chci vědět, kdo mluví, když já neposlouchám,“ dokončil Ten v rouchu svůj proslov.

„Takže chcete špeha,“ řekl Vinc opatrně bez obalu a přikrášlování.

Valerius se pobaveně zasmál. Krátce. Suchým zvukem, který zněl jako rozlomený kámen.

„Ne,“ opravil ho. „Chci závaží.“

Přiblížil se několika kroky, dokud od sebe nebyli sotva na délku paže.

„Chci někoho, kdo dokáže položit ruku na rameno muže, který by jinak hodil krumpáč… a říct mu, aby počkal ještě jeden den.“

 Vinc sevřel prsty do zpocených dlaní.

„A co za to?“ zeptal se.

Valerius se k němu naklonil, až cítil pach rozkladu, pach krypty.
„Jídlo navíc, abys nestrádal jako ostatní, a když přijde výměna… nebudeš první v řadě.“

To už nebyla nabídka, to byla odchylka od jisté smrti.

Pirátský důstojník zavřel oči jen na okamžik.

„A když to odmítnu?“

Valerius se narovnal v zádech.
„Pak se nic nezmění, a to je na tom to nejhorší. Nemyslíš? Mít v rukou svůj osud a nic neudělat. Dívat se, jak ti roky tečou mezi prsty jako tekutý písek, a litovat, že jsi nepřijal tu výhodnou nabídku,“ správce dolu zvedl své holé pracky a naznačoval svou myšlenku, jako by to byly misky vah.

Ticho se mezi nimi rozprostřelo jako právě vydolovaná prasklina. Skála, která se rozštěpí úderem perlíku a vznikne hluchý prostor, ze kterého koukalo zlato a bylo jen na vás, zda si ho vezmete nebo ho tam necháte.

„Nechcete řád,“ řekl Vinc pomalu, „chcete, aby se věci nehýbaly příliš rychle, chápu.“

Valerius zacvakal čelistmi, tentokrát bez ironie.

„Výborně,“ řekl. „Začínáš rozumět. Na piráta si až moc bystrej,“ poznamenal a Vinc měl štěstí, že mu právě teď neviděl do hlavy na to, jak jeho mozek rychle pracoval.

Oba dva evidentně dospěli k tiché dohodě. Ten v rouchu se otočil ke svému zázemí.

„Nejsme spojenci,“ dodal přes rameno důrazně, aby z toho Vinc nevyvozoval příliš.
„Jsme jen dva muži,“ na okamžik se zarazil, jako by zvažoval, zda to přirovnání vůbec obstojí, pak však pokračoval tišeji, s důrazem, „…kteří zatím potřebují, aby vše zůstalo tak, jak je, jinak budou ztráty na obou stranách,“ udělal Valérius diplomatickou pauzu.

„Protože tady dole,“ řekl správce, aniž by se otočil, „nejde o to, kdo koho přemůže. Nejde ani o to, kdo by tu co vyraboval, kdyby se živí rozhodli vzít si zpátky, co jim podle nich patří,“ jeho štěrkovitý hlas ztvrdl, jak namáhal hlasivky.

„Stačí jediná pošetilost. Jediný zásah tam, kam se nesahá. Jeden rituál, který nebude dokončen,“ Valerius položil dlaň na kámen a druhou rukou ukázal na vodní stěnu, která oddělovala podzemí a oceán jako tenká vrstva zrcadla. Bylo jasné, že tohle není žádný přírodní úkaz, v tomhle mělo prsty nadpřirozeno.

„A tahle jeskyně se otevře moři. Ne pomalu. Ne spravedlivě. Bez varování plnou drtivou silou to tu zatopí během chvíle, a vše tu bude ztraceno a nikdo se nestačí dostat ven.“
Nastalo významné zacvakání čelistí.

„Ať už by otěže převzal kdokoliv, všichni skončí stejně jako leklý ryby břichem nahoru.“

Jakmile se Vinc vrátil k ostatním, ruce se mu třásly stejně, jako myšlenky vířily v jeho těžké hlavě. Ne strachem, ale vědomím, že i kdyby se vzpoura podařila, neuhlídá každého. Nemohl nikomu přikazovat, neměl tady žádnou autoritu.

A že pro piráty, pro muže zvyklé brát, páčit a ničit vše, co se třpytí, by ten stůl, ty symboly a kruhy ve skále byly první věcí, do které by se pustili. Vybili by si vztek, než by si začali pěchovat kapsy zlatem.

Teď už věděl, že nejde jen o přežití. Musí zabránit chaosu, protože tady dole by chaos nebyl začátkem svobody, ale hromadným hrobem.

Představuji vám novou postavu, správce dolu, Valérius Mortem. I on zapadá do naší skládačky a vidíme tady tu odvrácenou část Ďáblova trojúhelníku, která spadá pod Urzellu. Všechno tady má své místo, svůj význam. Je to nelítostný koloběh ostrova, ve kterém „v uvozovkách“ přežívá jen ten, kdo se dostane k majáku a vrakovišti lodí. Ani tam to však není jisté, ale o tom později :D  Příště nás čeká nějaká další akce a napětí.

Kapitola 35.

Monstrum z hlubin

Azull se usadil na skále vysoko nad mořem, chapadla opřená o kameny, oči přísně sledovaly pomalu se pohybující loď na horizontu kolébající se mezi kamennými výčnělky, jako by to byly zuby nějaké pravěké mořské bestie a cizinci se snažili uniknout nevyhnutelnému. Měsíční světlo odráželo obrys galeony, rozmazávalo detaily, ale postačovalo, aby rozeznal jednotlivé postavy, směr pohybu a rytmus hlídek procházejících se sem a tam jako duchové.

„Nepůjdou po mně, ani neví, že existuju,“ pomyslel si, chapadla sevřená napětím kolem tvrdého kamene, svaly připravené k rychlému pohybu, přesně takovému, jako když lovil ve vodě. Chtěl se vydat blíž, ale matčina slova ho tížila jako okovy. Ten nepříjemný rozpor ho ničil. Stravoval ho zevnitř, tížil ho v žaludku jako zkažená ryba.

Azull se ohlédl k útesu, jako by každou chvílí měl uslyšet matčin hlas, jak ho volá a vábí domů. Hlas, kterému nejde říci ne. Nic takového se však nestalo.

Krakenova chapadla neztuhla a netahala za ně cizí vůle, která by ho spoutala, jako když byl malý a odmítal jít večer domů. Měl volnost, přesně to, co chtěl, tak proč se cítil, jako by něco provedl?

Azull zakroutil hlavou. „Ne. Neudělám to,“ zakazoval si to, na co právě myslel.

Každý pohyb, každý zvuk, každé kmitnutí světla na vlnách ho zajímalo.

Obrátil pozornost zpátky k lodi. Pozoroval, jak vojáci střídají hlídky, jak se potrhané plachty plácají o ráhna, jak se zlomený hlavní stěžeň namáčí ve vodě. Stále pro něj bylo záhadou, proč se loď nepotopila; to měl být přirozený řád věci. Místo toho plula zbědovaná po vodě jako umírající kachna se zlomeným křídlem. Chatrná a zubožená.

Azull nechtěl zbytečně riskovat. Nepokoušel se tam vplížit, neukázal se, nezanechal stopu. Jeho přítomnost byla tichá a hrozivá, připomínka toho, že kapitán a jeho posádka nejsou jediní, kdo zná hru s mocí, ale na jeho straně byl akt překvapení. Stačilo počkat na ten správný okamžik. Jedinou starost mu dělalo, že za ty hodiny, co galeonu sledoval, ani jednou Hyppolitu nezahlédl.

Kde byla? Zavřená někde tam uvnitř jako vězeň?

Z každého pohybu na lodi, ze zvuků dřeva a cákající vody, sbíral důležité informace. To všechno se mu ukládalo do paměti – detaily, které mohly rozhodnout o přežití nebo smrti, úspěchu nebo neúspěchu jeho další akce.

„Jenom pozorovat. Slíbil jsem to,“ mumlal si pro sebe, chapadla se lehce roztahovala, aby si zachoval rovnováhu.

„Nevystavovat se nebezpečí. Nebýt viděn. Nebýt chycen.“

Pevně doufal, že Hyppolita je v bezpečí, nebo alespoň chráněná, a to pomyšlení mu prozatím stačilo. Otázkou však bylo, na jak dlouho. Azull nebyl hloupý ani impulsivní – naučil se trpělivosti. Pozorování z dálky bylo mocnější než síla, když stojíte proti něčemu, co vás může snadno zahubit, když proti vám stojí přesila. A tak zůstal kraken ve stínu, neviditelný, tichý jako mořská pěna, připravený jednat jen tehdy, až bude situace příznivá, až každý pohyb a každý signál na lodi bude jasně znamenat jeho příležitost.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

Lesáro vystoupal po schodech na horní palubu právě ve chvíli, kdy se loď zhoupla v dlouhé, táhlé vlně. Neznalý člověk by to snad ani nepostřehl, protože Tichá Marie byla úctyhodně velký a hlavně těžký kolos, ale pro vojáky, kteří tu trávili roky, stačilo i mírné naklonění, zachvění dřeva a věděli vše, co potřebovali.  

Za dobu, co se ocitli v Triángulo del Diablo, poprvé ucítili mírný tah vody a to bylo dobré znamení. Dřevo zavrzalo, lana na stěžních tiše zaúpěla a vzduch byl těžký, slaný, jako by moře samo váhalo, kam je pustit dál a hrálo s nimi šarlatánské hry.

Magda stál u kormidla opřený váhou těla do dřeva, ruce pevně sevřené kolem loukotí, které kupodivu odolaly síle celého toho neštěstí, jinak by se loď ani nehnula. Důstojník nepůsobil napjatě, spíš soustředěně – jako muž, který ví, že pustit se teď znamená nechat věci rozhodnout za sebe.

„Vystřídám tě,“ řekl Lesáro prostě a zastavil se vedle něj, aby splnil svou povinnost.

Magda přikývl na srozuměnou, ale kormidlo hned nepustil. Jeho pohled zůstal upřený do šedavého horizontu, kde se nebe a voda slévaly v cosi beztvarého, co by bible popsala jen jako očistec v zatracení přímo jim ušitý jako na míru. Co jiného než vrak lodi, bezvětří a neznámé vody, kde ani kompas nefunguje a na nebi se neukáže jediná hvězda, mohli být pro námořníky horším trestem.

„Víš, co je zvláštní?“ prohodil Magda tiše.

„Co?“
„Že pořád plujeme. Nepřijde ti to zvláštní? Loď je samá díra a nepotopí se. Viděl jsem fregaty a karavely s daleko menším poškozením a šly ke dnu. I do člunu, když uděláš malou díru, zanedlouho se naplní vodou.“

Lesáro si stoupl blíž, aby jeho hlas zanikl v šumění moře.
„Zvláštní je, že ještě vůbec máme kam plout, Migueli,“ vydechl zamyšleně první důstojník.

Magda se uchechtl, krátce, bez humoru. Pak konečně povolil stisk a přenechal kormidlo Guillermovi. Neodešel však. Zůstal stát bokem, opřený o zábradlí, hned vedle prázdného místa, kde dřevěná balustráda chyběla jako vylámané zuby.

„Byl jsem na pevnině,“ řekl po chvíli jako začátek nějakého špatného příběhu s ještě horším koncem.
„Santo Domingo. Přístav. Město. Zastávka. Ještě předtím, než jsme sem vpluli. Ne dlouho, ale dost na to, abych slyšel pár věcí. Hospody jsou plné lidí, co mluví. Vyslechneš pár příběhů, báchorek a povídaček a je na tobě, jestli tomu budeš věřit.“

Lesáro nijak nereagoval, jen lehce srovnal směr. Čekal.

„Nikdo ale nechce mluvit o Ďáblově trojúhelníku, amigo. Jako by, už samo jméno bylo prokleté a přinášelo smůlu. Možná na tom opravdu něco je,“ poplácal se po kabátu, jako by vyklepával starý prach, ale místo toho se do vzduchu dostal popel.

Nastala pauza na pár nádechů, než důstojník pokračoval.

„Ta Mujer de cabello negro z ostrova nás poslala na Hřbitov lodí,“ ušklíbl se nevesele.

„Nezní to příliš nadějně, nemyslíš? Je to jako označení konce. Místo, kam se chodí umírat. Lodě tam končí, možná tam skončíme i my.“

„Pověry,“ utrousil Lesáro rozhodně, ale znělo to spíš jako povinnost než přesvědčení.

„Možná,“ Magda se nadechl nosem a pokrčil rameny. „Ale když nějaké místo dostane jméno, znamená to, že tam už někdo zůstal dost dlouho na to, aby ho pojmenoval.“

Oba muži chvíli mlčeli. Přemýšleli nad tím, plachty nad nimi tiše šustily a dotvářely tak kulisu nejistoty následujících dnů.

„Co si myslíš, že tam je?“ zeptal se Guillermo.

Magda se zadíval do vody, byla černá jako dehet, jako něco, co vás bezezbytku spolkne, pokud bude mít šanci.
„Všechno to, co nemělo přežít, a přesto to tam čeká na další zatracence, takové jako my.“

„To je dost neurčité.“

„Svět je nejasný, obrácený vzhůru nohama od chvíle, co jsme sem vpluli,“ odpověděl Magda klidně, a Lesáro stiskl kormidlo pevněji.

„Kapitán ví, kam plujeme,“ odvětil Guillermo.

„Kapitán ví spoustu věcí,“ řekl Miguel opatrně. „Otázka zní, kolik z nich nám může říct.“

Zase nastalo ticho. To těžké. To, které netlačí uši, ale hrudník.

„Víš, co mě drží celou tu dobu nad vodou?“ ozval se Magda po chvíli. „Moje žena. Moje Esperanza.“

Lesáro se na něj krátce podíval.
„Čeká na tebe ve Španělsku?“

„Čeká,“ přikývl. „Aspoň doufám. A víš co? Čím déle tady jsme… tím víc si říkám, že než před ni stát takhle…“ nedořekl to. Jen se podíval na své ruce, na kůži, která už nebyla úplně lidská, ale netypicky bledá, popraskaná a oloupaná. „…radši se neukázat vůbec.“

Lesáro polkl a chápal, kam tím důstojník směřoval. Ta myšlenka se mu usadila v hlavě s nepříjemnou samozřejmostí. Zatnul čelist.

„Lidi by nás nepřivítali,“ řekl tiše. „Ne jako muže, co se vrátili, ani jako hrdiny, kteří zbavili moře pirátů, ale jako hrozbu, kterou je třeba zlikvidovat. Inkvizice by nás lovila jako škodnou.“

„Máš pravdu, spálit a uložit do hrobu, kde jsme měli skončit,“ dodal Magda suše.

Oba se na chvíli dívali před sebe na obzor. Loď plula dál, lhostejná k jejich úvahám.

„A tvá rodina?“ zeptal se Magda. „Myslíš, že by tě poznali? Že by tě přivítali s otevřenou náručí?“

Lesáro zavrtěl hlavou. Ať si nalhával cokoliv, tohle byla pravda, před kterou se nešlo otočit a odvrátit zrak.
„Nevím, jestli bych poznal já je, až by se ke mně otočili zády,“ ta slova se mu říkala těžko, jako by nechtěla splynout přes rty. Rodina, ke které měl důvěru, bratři a sestry by ho zapudili, zřekli se ho.

Znovu zavládlo ticho. Delší. Těžší. Pak Magda změnil tón, opatrně.
„Ještě něco mě zajímá.“

Lesáro po něm střelil pohledem, protože samotný rozhovor ho tlačil k nepříjemné melancholii.
„Co?“

„Ta žena v kapitánově kajutě,“ řekl Magda a nechal slova viset ve vzduchu. „Není to jen… host, že ne, Guillermo?“

Lesáro se na okamžik zarazil. Pak srovnal kurz o nepatrný kousek, aby zaměstnal myšlenky.
„Není moje věc řešit kapitánovy věci,“ vyhýbal se odpovědi.

„Takže jsem měl pravdu. Nejsem hlupák, abych nepoznal, že tu ženu jsme nenaložili s těmi dalšími dvěma, které jsme zachránili v zátoce od pirátů,“ pousmál se Magda slabě.

„Magdo,“ upozornil ho Guillermo varovně, že se o této záležitosti nebude bavit.

„Jen říkám,“ zvedl ruce v obraném gestu. „Když už plujeme vstříc hřbitovu lodí, je dobré vědět, kolik duchů máme na palubě ještě předtím.“

Lesáro mlčel. Pak tiše řekl: „Ať je ta žena štěstím nebo prokletím, jestli nás má vyvést ven, nebo nás stáhne ke dnu… to se teprve ukáže,“ pevně však doufal, že to nebude ta druhá možnost.

Magda se pousmál, tentokrát smutně.
„Nikdo z nás na tom není jinak, ale stejně si nemyslím, že žena na palubě nosí smůlu. Přinejmenším alespoň je radost na ně pohledět.“

Lesáro kývl. I on pevně doufal, že mít na Tiché Marii tři něžná pohlaví neznamená třikrát větší nepřízeň osudu.
„Jdi si odpočinout, důstojníku Magdo. Máš volno.“

Miguel se odlepil od zábradlí. Udělal pár kroků, ale pak se ještě otočil.
„Guillermo…“

„Sí?“

„Kdyby se věci zvrtly,“ řekl pomalu, „tak… aspoň víme, že jsme tu byli všichni spolu.“

Lesáro mu pohled oplatil. „To je víc, než má většina mrtvých.“

Magda přikývl a zmizel ve stínech podpalubí.
Kormidlo zůstalo v Guillermových rukou.

Moře mlčelo a hřbitov lodí byl zase o něco blíž.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Azull se sem vrátil už několikrát, ale pokaždé na jiné místo a vždy blíž a blíž. Prodíral se hustým mořem mezi vyčnívajícími skalisky trčícími z vody jako kopí mrtvých titánů, jeho chapadla klouzala po mokrých kamenech, a každé z nich se chvělo napětím. V hlavě mu vířily myšlenky, které nemohl ani sám zcela pochopit – Hyppolita byla pryč a matka ho ochraňovala svým vlastním způsobem.

„Měla být v bezpečí, a přesto odešla dobrovolně,“ zamručel si sám pro sebe.

„Kdybych tam byl…“

Krakenovo srdce se sevřelo pocitem zrady. Matčina náruč ho uklidňovala, její slova hladila jeho mysl, ale on cítil, že ho drží na uzdě. Ta mateřská pouta ho najednou svazovala. Rozhodl se nepodlehnout tomu nutkání se vrátit a místo toho se vydal za lodí, která plula vpředu.

Netrvalo dlouho a Azullovo velké tělo hladce proplulo pod trupem zaneseným od planktonu. Nikdo ho neviděl, držel se u dna a prohlížel si dřevo, praskliny, velikost toho kolosu a přemýšlel. Nakonec našel to, co hledal.

Díra, dost velká na to, aby se jí protáhl, ale chtěl něco takového riskovat? Když to udělá, bude uvnitř, kde se sotva pohne. Mohla by to být past a jeho poslední hloupé rozhodnutí.

Než si však kraken rozmyslel, co by v takovém případě dělal, jeho prsty se už zachytily dřeva a hlava se vynořila na druhé straně.

Voda uvnitř neznámé kajuty stála jen do jedné stopy nad podlahou, tmavá a zdánlivě nehybná, jako ropná skvrna. Loď nebyla zatopená, voda nestoupala výš. Proč?

Tohle se mu nelíbilo. Najednou měl nutkání udělat podobných děr víc, ale pochyboval, že by se něco změnilo. Musel by poslat tuhle bárku přímo na skaliska, aby se rozlámala na kusy.

Azull se odpoutal od teorií a protáhl se dovnitř. Místnost byla prázdná, vypadalo to na nějaký sklad s pár věcmi. Nic z toho ho teď nezajímalo. Pokud měl tuhle jedinečnou možnost, musel ji využít a prozkoumat podpalubí, aby viděl, jak je tahle obrovská loď stavěná, a pak se vrátit a nepozorovaně se vytratit, jenže nemohl očekávat, že se tohle celé zhatí, kdy se dostal na chodbu a otevřel jedny z náhodných dveří.

Tyhle těsnily opravdu dobře, jelikož z druhé strany neslyšel žádný hluk, ani hlasy – prostě muži, kteří tam seděli a lepili spáry mezi prkny, nemluvili, zato si všimli otevírajících se dveří, protože skřípaly v pantech, tak, že to rvalo uši.

„To nás jde zase někdo zkontrolovat? My tu děláme svou práci jako každej jinej,“ zahlaholil jeden z vojáků, který nebyl právě v dobré náladě.

„To bude tím, že jsme tu za trest jako tady Polo,“ zahlaholil jiný muž a ohnal se proti prknu silným štětcem, až to mlasklo, jak se smola přilepila na povrch.

Azull ztuhl, když ho ten člověk oslovil, a věděl, že právě do takové situace se nechtěl dostat, naštěstí k němu byli ti muži otočeni zády, a tak udělal to samé a vydal se zpátky ke skladu. Bohužel, dnes nebyla štěstěna právě na jeho straně, jelikož se vojáci otočili právě včas, aby viděli jen klubko chapadel, které zmizelo v chodbě. Až pozdě si kraken uvědomil, že jim měl odpovědět a zavřít dveře.

Voda kolem něho šplouchala a cákala na stěny, když se vojáci vyřítili ven a začali křičet.

Dveře se kolem Azulla po obou stranách začaly otevírat a z nich vykukovali další a další námořníci. Začala panika. Hlahol ho rozrušoval a mátl, snažil se to nevnímat do chvíle, kdy mu kolem boku proletěl první výstřel.

Kraken se lekl, jeho úsilí dostat se do skladu bylo ještě větší. Cestou zabouchával otevřené dveře, aby mohl projít a smetl každého, kdo se mu postavil do cesty.

Než se však dostal do svého cíle, jedna z kulek se mu zavrtala do chapadla a on byl tou bolestí překvapen. Zastavil se pohledem na krvácející ráně, jenže osud nečeká, pouze bere, a tak se ozval i hlahol na schodech před ním. Přiběhli další muži v kabátcích a tasili kordy. Odřízli ho od schodů a jako posuvná hradba ho tlačili zpátky.

Ozval se další výstřel z pistole jako otravné bzučení rozzuřených včel a Azull se nechal vést instinkty zvířete zahnaného do kouta.

 

 

***************************************************************************************************************************

 

 

Chapadla se vymrštila vpřed, prudce, bez rozmyslu. Jedno z nich smetlo muže s kordem, další narazilo do stěny takovou silou, až prkna zasténala. Voda se rozlila po chodbě a změnila se v kluzkou past. Muži křičeli, jeden přes druhého a v tu chvíli se vylomily dveře z pantů.

Polo, který dosud seděl v kajutě, se svědomím těžším, než jeho mokrý kabát se zvedl, protože nechtěl být tím jediným, kdo zůstal uvnitř. Instinktivně vyhlédl ven, aby se podíval, co se tam vlastně děje, a proč to vypadá, jako by je napadli piráti. V tom případě, pokud by tomu tak opravdu bylo, skončil by propíchaný ze všech stran jako jehelníček, jelikož neměl žádnou zbraň, kterou by se mohl ubránit. K lepení děr rapír nepotřeboval. Jak se však ukázalo, nebyli to korzáři, proti nimž jeho bratři stáli, ale něco, co nedokázal pojmenovat, a co rozhodně nebylo lidské.

Polo nestihl ani pořádně vykročit ze zádveří a něco ho zasáhlo do boku jako by to byl kmen stromu.

Nestačil to zahlédnout. Tupý náraz, který mu vyrazil dech z plic, ho zlomil v pase. Letěl vzduchem jako hadrová panenka a narazil zády do protější stěny.

Bolest mu projela tělem tak ostře, že na okamžik téměř oslepl. Slyšel prasknutí — možná vlastní kosti, možná jen dřeva, jak Tichá Marie naříkala. Jeho tělo se sesunulo do vody v marné snaze dělat mrtvého, protože už mrtvý byl. Teď se to zdálo jako výhoda.

„Polo!“ zakřičel někdo.

Chapadlo se stáhlo zpátky, aniž by Azull tušil, koho vlastně zasáhl. Kraken už vnímal jen křik, střelbu, pach krve a strachu, když útočil na vše, co se hýbalo a zůstávalo na nohou.

S Polem se houpal svět. Až příliš mu to připomínalo opilost po levném rumu, kterého přísahal, že už se nedotkne. V uších mu hučelo a žaludek se mu zvedal. Pokusil se nadechnout, ale vzduch ho pálil a do pusy se mu dostávala slaná voda.

„Je zraněnej!“
„Vemte ho dovnitř!“
„Do prádelny. Rápido, date prisa!“

Někdo ho chytil pod pažemi. Dvě sady rukou ho nadzvedly a vláčely pryč. Táhli ho po podlaze, zatímco za nimi znovu zazněl výstřel a kov narazil do kovu. Dveře prádelny se rozrazily a vzápětí zabouchly. Zámek cvakl.

Polo se zhroutil na zem mezi hromady mokrého prádla. Někdo mu strhl kabátec, jiný mu sáhl na bok.

„Drž se, chlapče, možná máš zpřelámaný nějaký to žebro,“ zabručel známý hlas, „nic, co bychom nenarovnali.“

Byl to seňor Campillo v jeho nejlepší formě. Prokletí změnilo jeho mile oválnou tvář v hrozivý výraz, ale neubralo mu to ani kousek z jeho mohutného břicha. Jen špičky pupkáčova kníru se zdály mírně roztřepené a ohořelé stejně jako jeho obočí. Uhlazenost byla ta tam a vystřídala ji divokost.

Španěl klečel před ním, oči ostré a soustředěné. Přiložil mu dlaň na žebra, zatlačil, až to zakřupalo a Polo cítil, jak se mu kosti pod tlakem těch silných prstů, které dokázaly jehlu třímat s neobvyklou lehkostí, posunují, dokud nezapadly na místo.

Polo vykřikl spíše hrůzou z toho, co se děje, než bolestí.

„Máš štěstí, že jsem tě nůžkami nemusel otevřít a srovnat to zevnitř, ale nejsem řezník,“ okřikl ho Campillo, než ho poplácal po rameni. „Děkuj bohu, že žiješ. To je dobrý znamení.“

„Necejtím se právě moc živej, seňore, ale děkuju,“ Polo lapal po dechu, jak se snažil vzpamatovat.

„Co to tam na chodbě je? Viděl jsi to, mladej? To je nějaká mořská bestie?“ vyhrknul jeden z námořníků okolo.

„Je to jako chobotnice, takovou jsem ještě neviděl.“

„Tohle nebude nějaká mořská panna,“ přidal se další.

„Něco tak odpornýho rozhodně neláká námořníky na zpěv, rovnou je to stáhne pod vodu.“

„Klid, hoši, my tu nejsme od toho, abychom bojovali, ať je to, co je to. Když budeme tady, nevšimne si nás to,“ snažil se uklidnit své muže seňor Campillo se zdviženýma rukama jako by chlácholil hejno dětí. „Vojáci se o to postarají.“

„Něco mi říká, že teď spíš prohráváme, seňore,“ nejistě se ozval muž vlevo.

V ten moment na dveře něco udeřilo, nejspíše další tělo, které podlehlo té neznámé síle. Námořníci leknutím povyskočili. Všechny pohledy se upíraly tím směrem, a doufaly, že se to nebude chtít dostat dovnitř do prádelny.

„Pořád to tam je…“ vykoktal Polo a tlouštík mu pomohl na nízkou dřevěnou stoličku.

„Jak se to sem dostalo?“ na tuto otázku nikdo neměl odpověď a nejistota sílila.

„Musíme něco udělat, musíme varovat ty nahoře, jinak můžeme být další na řadě,“ přerušil námořníka Campillo.

Tentokrát se všechny pohledy ze dveří přesunuly na Pola.

Campillo chytil Pola za ramena a postavil ho na nohy, jako by nic nevážil. Problém byl v tom, že to byly mladíkovy nohy, které neposlouchaly.

„Polo, musíš jít nahoru a říct, co se tu děje. Tady, vezmi si tohle, není to sice rapír ani pistole, ale je to lepší než nic,“ do ruky mu bylo vpraveno pádlo na míchání prádla. Sice si nepřipadal jako voják Španělského námořnictva, ale bylo to víc, než nic. Pořád byl však v rozporu s tím, proč zrovna on.  

Polo sevřel pádlo v ruce, jako by nevěděl, jestli se má bránit, nebo o něj opřít. V hlavě mu hučelo, ale ne bolestí. Spíš tím prázdnem, které v něm zůstávalo pokaždé, když se měl pohnout.

„Proč já?“ vyšlo z něj nakonec. „Je tu přece dost jinejch chlapů.“

Campillo se na mladíka podíval tím svým zvláštním, těžkým pohledem, který neměl nic společného s hrozbou. Sklonil se k němu, až mu jeho těžký dech ovanul tvář jako sopečný kouř.
„Protože ty ještě můžeš běhat, vojáku, ale podívej se na nás,“ řekl prostě a Polo to udělal. Většina námořníků v prádelně měla nějaké postižení, které se teď skrývalo pod samotným prokletím, ať už to byly vypíchnuté oči nebo ztráta nohy. Byli to muži, kteří sice mohli pracovat v prádelně, ale na vojenskou službu už se nehodili. Veteráni, vysloužilci, mrzáci a ani tak je kapitán nepropustil ze služby. Všichni to byli hrdí vojáci, kteří dál chtěli sloužit na Tiché Marii.

Oni byli tím loajálním jádrem hodným obdivu.
Polo se zamračil a zastyděl se sám za sebe. Pozorněji se rozhlédl. Muži kolem něj stáli opření o stěny, unavení, promočení s výrazy, které se kdysi pyšnily odhodláním.

„Ale…ale já nejsem žádný hrdina,“ vypravil ze sebe a vina ho sžírala ještě víc.

„Právě proto, každý si musí svoje místo zasloužit,“ odpověděl Campillo. „Hrdinové dělají hlouposti, ale pravý muži se postaví nebezpečí, aby ochránili ty slabší.“

Slova povzbuzení do všech vlila naději tak, jak to neuměl nikdo jiný než seňor Campillo. Chvíli bylo ticho a pak kníráč dodal tišeji, ale o to důrazněji: „Je tvojí povinností, Polo, pomoct těm chudákům venku na chodbě a pamatuj si, že sice pravděpodobně nemůžeme umřít, ale můžeme přijít o svou duši.“

Námořníci se pokřižovali, někteří políbili křížky na krku jako tichou útěchu.

Ta slova se Pola dotkla víc, než by dokázala jakákoli rána.
Zvedl pádlo, zvažoval jeho váhu, a pak přikývl.

„Dobře,“ vydechl, „najdu důstojníky.“

„Najdi je rychle,“ přikývl Campillo. „A hlavně se nezastavuj, my se tu zamkneme a budeme čekat.“

Polo se otočil ke dveřím s novým odhodláním. Tentokrát nečekal, až ho někdo postrčí, ale zaváhal s rukou na klice. Strach se mu rozlil po těle, těžký a studený. Stále si tak úplně nevěřil, i když se snažil nebýt zbabělý.

„Běž o patro vejš, hochu,“ pokračoval Campillo rychle a udělal k němu krok, „víš, kde se tam skladujou pušky? Tam s pár dalšíma chlapama čistí zbraně důstojník Moss. Prohodili jsme předtím pár slov na schodech. Řekni mu to, co se tady děje.“

Ta slova se Polovi zachytila v hlavě.

Důstojník. Moss. Muži. Zbraně. Všechno do sebe zapadalo.

Jeden z námořníků odemkl dveře a Pola prostě vystrčili za dveře, kde málem zakopl o dvě další ležící těla ve vodě. Nohy měl jako z gumy, přesto si dovolil jen jeden jediný pohled na toho leviatana s chapadly, který zabíral celý prostor na výšku chodby a zápasil s těly, jako by to byly jen panenky ze slámy.

Polo polkl a rozeběhl se na opačnou stranu ke druhému schodišti. Nevěděl, odkud se v něm ta síla bere. Možná to nebyla síla. Možná jen strach, který mu konečně dal směr.

Schody se mu pod nohama houpaly. Každý krok byl bolestí. Každý nádech pálil, ale běžel. Nakonec se ocitl o patro výš a hnal se ke zmíněné kajutě, kde rozrazil dveře tak rychle a divoce, že je málem vytrhl z pantů.

V tu ránu na něj mířilo pět hlavní ručnic a on měl v ruce jen to dřevěné pádlo. Až pozdě si uvědomil, že měl nejprve zaklepat a že vletět sem jako blázen nebyl právě nejchytřejší nápad.

„Co tu sakra—“ začal Moss a dokončil větu peprnou nadávkou, když Pola uviděl.

Vojáci sklonili zbraně.

„Můžeš mi vojáku vysvětlit, své neurvalé počínání?“ mračil se.

„Dole!“ vyhrkl Polo zadýchaně. „Je tam… obrovské monstrum s chapadly. Střílí se tam. Lidi křičí a…“

„Uklidni se,“ odbyl ho Moss se zdviženou rukou a prohlížel si mladíka tentokrát s obavami. „Máš halucinace nebo jsi pil?“

Polo otevřel ústa, ale v tu chvíli se z hlubin lodi ozval zřetelný výstřel. Pak další. A pak křik, který už nešlo přeslechnout, protože dveře byly tentokrát otevřené a ne pevně zavřené.

Důstojník Moss ztuhl. Nejprve té povídačce nevěřil ostatně asi jako nikdo z mužů okolo něho, ale tohle měnilo pravidla.

„Popadněte zbraně a střelný prach!“ poručil ke všem tiše a zcela vážně.

„A ty, utíkej na hlavní palubu oznámit, co se tu děje. Běž!“

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Azull se probil téměř na konec chodby, jenže si nepamatoval, které dveře byly právě od toho skladu, kde byla díra ke svobodě. Teď bylo otevřeno několik dveří a hledání bylo těžší, a aby to nestačilo, za ním se vytvořila skupina mužů, která ho hnala dál a dál a on musel uhýbat kulkám. Zatlačili ho ke schodišti a odtamtud už neměl šanci znovu se k díře dostat, aniž by riskoval další rány do masa. V žádném případě nebyl nesmrtelný, krvácel, mohl ztratit vědomí a stejně tak mu mohli prostřelit nějaký životně důležitý orgán, a v tom by mu nezabránila ani jeho nadpozemská síla. Jediné řešení bylo dostat se nahoru a skočit do moře přes palubu.

Jeho chapadla se po schodech pohybovala špatně, a tak se jimi zachytával o zábradlí a přitahoval se. Bez podpory vody to byl nelehký úkol.

O patro výš se střetl se skupinou, která měla v rukách dlouhé zbraně.

Ihned ucítil pach síry a ohlušující výstřely. Díky svým rychlým reflexům se pohnul tak rychle, že se kulky zakously do dřeva, kde stál jen před pár vteřinami.

Jedno chapadlo se agresivně rozmáchlo a celou skupinu povalilo na zem. Získal tak pár drahocenných chvil na to dál stoupat vzhůru. Tentokrát byl v chodbě přímo pod hlavní palubou a tady se kruh uzavřel. Jednu skupinu měl v zádech a další sem mířili shora.

Azull se nechal zahnat do nákladového prostoru k bednám a sudům a ani tady pro něho nebylo dost místa. Nemohl se tu pořádně ani otočit, byl příliš velký a tady to bylo spíše na obtíž než výhodou.

„Nestřílejte! Jsou tu sudy se střelným prachem, jeden výstřel a jdeme ke dnu!“ křikl někdo.

Vojáci nechali zbraně za sebou, to však neznamenalo, že se vzdají.

Šli na něho s meči, kopími, háky a vším, co mělo ostrý konec. Snažili se ho bodnout a vyhnout se každému úderu.

Azull byl zoufalý, nikdy se necítil tak moc v pasti jako tady a teď a ten pocit nenáviděl. Bojoval proti všemu, co se k němu přiblížilo. Vytrhával zbraně, odhazoval těla, a pak si všiml něčeho nad sebou. Tohle bylo i v jeho úkrytu, přímo nad ním měl být volný prostor, ale ten tam teď nebyl, vrata do nákladového prostoru byla zavřená, jenže to byla jediná cesta ven na svobodu.

Kraken natáhl ruce nad hlavu, provlékl prsty skrze dřevo prsty roztažené, když nahmatal dřevo. Nebylo hladké. Poklop nebyl jednolitý — byl sestavený z masivních trámů, svázaných železnými pásy, mezi nimiž zůstávaly čtvercové otvory, určené pro lana, háky a kladky.

Azullovy prsty se do nich zabořily drápy. Dřevo zaskřípělo, jakmile do mezer vtlačil klouby silou, která neznala míru. Jeden prst, druhý. Drápy se zachytily o hrany, třísky se mu zarývaly do masa, ale on necítil bolest — jen nutkání utéct pryč z pekla, které vytvořil, jako by to byl trest za neuposlechnutí slov své matky.

Zatnul chapadla, opřel se celou vahou těla a zatáhl.

Železné hřeby zavrzaly. Panty pracovaly. Trámy se napnuly jako žebra pod kůží. Poklop se ani nehnul — a to ho rozzuřilo.

Azull zavrčel, hluboko až se mu hrudník otřásal nelibostí, zvukem, který neměl patřit žádnému tvoru na palubě lodi a nepatřil do lidské říše.

Znovu zabral. Tentokrát ne rukama, ale celým tělem. Svaly se mu vlnily pod hladkou šedou kůží. Chapadla se zapřela o sudy, o podlahu. Jedna z převržených beček praskla a po podlaze se rozlil ostrý pach alkoholu. Kraken se nevzdal. Chapadla ho vynesla výš, použil je jako vzpěru.

Ozvalo se znovu prásknutí dřeva.

Jeden z trámů povolil. Ne úplně — jen natolik, aby vznikla škvíra. Světlo z hlavní paluby se protáhlo dolů jako nůž. Vzduch. Prostor. Svoboda na dosah.

Azull protlačil ruku výš, prsty se zaklesly kolem okraje poklopu a tentokrát trhl do strany.

Železná petlice nevydržela.

Pant se vyrval ze dřeva s kovovým výkřikem a celý palubní poklop se vychýlil, zvedl, jako by se loď sama nadechla hrůzou. Muži nahoře zakřičeli, někdo uklouzl, někdo spadl.

Kraken využil okamžiku překvapení.

Jedním prudkým pohybem vyrazil poklop vzhůru, až se vrata zaryla do prken hlavní paluby, a vzápětí se protlačil otvorem jako démon z pekla.

Chapadla se drala ven jako živé provazy, které se nechtějí pustit.

Nákladový prostor za ním zůstal rozervaný, plný třísek, kouře a křiku jako chřtán velryby a Azull byl venku.

Teď už ho nemohlo nic zastavit.

 

​

Jak jsem slíbila, tady nám začíná nějaká akce a bude to horší. Jak si s tím vojáci poradí a co na to kapitán? Jak vyřeší situaci? Vyplní se nějaká Hyppolitina předtucha nebo bude všechno úplně jinak?

 

V tuhle chvíli by měli vojáci děkovat všem svatým, že nemůžou zemřít, protože škody po Azullově zásahu by byly katastrofální. Sice zbil hodně mužů, některé možná omráčil, ale neznamená to smrt v tom pravém slova smyslu.

Kapitola 36.

Chapadlo

Polo vyběhl na hlavní palubu zadýchaný, s pálícím hrdlem, jako by spolykal rozdrcené sklo a rozbitým rytmem srdce, který se mu odmítal uklidnit. Všechno se hýbalo – lana, plachty, muži. Tichá Marie byla v pohotovosti, ale zatím ještě nevěděla, proč.

Lesáro stál nahoře u kormidla, tělo napjaté, jedno oko přimhouřené proti větru, zatímco druhé skrývala černá páska. Vypadal klidně, až příliš klidně, jako někdo, kdo už podobné chvíle zažil.

„Seňore!“ vyhrkl Polo a skoro se srazil s jedním z vojáků, který mu křížil cestu směrem po schodišti. „Seňore Lesáro!“

Guillermo se otočil jen částečně za tím podivným hlukem. Ruku z kormidla nesundal, ale měl nepříjemné chvění v kostech a mražení v zátylku.

„Mluv, vojáku,“ řekl krátce, když se k němu Polo dostal. V jedné ruce třímal pádlo a druhou si tiskl na žebro.

„Dole… v podpalubí…“ mladík se musel opřít o zábradlí, aby neupadl.

„Je tam… něco. Není to člověk. Má to chapadla. Rozbíjí to loď. Střílí se. Muži…“

V tu chvíli se paluba zachvěla. Ne prudce. Ne nárazem do skály, ale hlubokým, táhlým zachroptěním dřeva, jako když se loď nadechne proti své vůli.

Lesáro ztuhl. Ten zvuk znal jako starou píseň. Instinktivně měl nutkání sáhnout po rapíru.

„Ramirézi!“ zavolal ostře na námořníka s vousem u pravoboku nedaleko nich, který upravoval takeláž.
„Převezmi kormidlo. Drž stejný kurz. Ať se děje cokoliv.“

Námořník bez odmlouvání okamžitě poslechl a přikročil ke dvojitému kolu.

Lesáro se vrátil pohledem k Polovi, vážnějším než předtím. Teď už nebylo místo na zmatek. Potřeboval přesně vědět, co se stalo a najít řešení, jak situaci dostat pod kontrolu a zajistit, aby se to neopakovalo.

„Kde přesně se to stalo? Zaveď mě tam,“ přikázal krátce s chladným výrazem, jako by doufal, že to co tam bylo, už tam nebude. Netušil, co tam najde, až tam oba dorazí, ale byl ochoten uvěřit čemukoliv a nehodlal zbytečně riskovat.

Polo přikývl; z představy, že by měl zase utíkat zpátky dolů, na něj šly mdloby, ale rozkaz byl rozkaz a ten se plnil. Odpustil si tedy zasalutování a oba se otočili k odchodu. On první a Lesáro hned za ním. Byli asi v polovině schodiště na hlavní palubu, když odpověď na Guillermovu otázku už nebyla potřeba.

Ozvalo se prasknutí, kovový řev petlice a pak výkřiky jak lidské, tak i ty nelidské.

Těžká dřevěná vrata nákladového prostoru se vyvalila ven jako zraněná čelist hladového žraloka a z temnoty se vynořilo něco obrovského a mokrého.

Mohutná černá chapadla se rozprostřela po palubě a kroutila se jako úhoři. Jedno se okamžitě omotalo kolem hlavního stěžně, který použilo jako kotvu, další kolem zábradlí a třetí smetlo sud s vodou, čímž povalilo dva muže. Zmatení vojáci ustupovali, někdo zaklel, jiný nechápal, proti čemu vlastně stojí.

„Formace!“ zakřičel Lesáro, odstrčil Pola stranou a sám seběhl dolů.

„Kruh! Nedovolte tomu přiblížit se k zádi! Vezměte lodní háky!“

Vojáci reagovali okamžitě. Nebyl čas na otázky.

„Sítě! Přineste sítě z nákladního prostoru!“ ukázal Guillermo na skupinu mužů nejblíže k průlezu do podpalubí.
„Nikdo nestřílí! No hasta que yo dé la orden, soldados!“

Azull se oháněl na všechny strany, zaskočený vším tím mumrajem a hlukem, na který nebyl zvyklý. Každý jeho pohyb byl příliš velký, příliš silný, proti lidským bytostem. Nezabíjel cíleně, bránil se proti napadení, protože to nebyl on, kdo tohle celé začal. Teď už však nebyl prostor pro nic jiného než boj.

Ke zděšení všech se poté stalo něco nemyslitelného. Promluvil nebo spíše zavrčel. Někdo by to také popsal jako naštvaný křik někoho, kdo se snaží probojovat do první linie.

„Hyppolito!“

Hlas se nesl palubou, chraplavý, zlomený, ale srozumitelný. Někteří španělští vojáci se po sobě nechápavě podívali, nejspíše neměli tušení, o koho se vůbec jedná.

Námořníci zaváhali najednou nejistí, co dělat v takové situaci, která nebyla popsaná v žádné knize.

Lesáro rychle zvedl ruku, aby ho vzali na vědomí.

„Zastavte útok!“

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Salazar ucítil neklid ještě dřív, než k němu dolehl hluk zvenku.

Ne zvuk, uvědomil si, ale tah. Takový, který by napnul vodící nitky, pokud byste byli loutkou.

Něco bylo špatně, jinak. Tichá Marie zavrzala, a v tom zvuku mu řekla to, co nedokázala říci ústy. Co se mu však snažila sdělit právě teď?
Armando odložil pero, vstal ze svého křesla, narovnal se a vyšel z kajuty, hledat to, co ho nenechávalo v klidu.

Dveře se otevřely prudce, s jeho netrpělivou silou, se kterou stiskl kovovou kliku.

Jakmile spatřil palubu, ten obraz se mu okamžitě zaryl do mysli: chapadla něčeho neznámého, muži v kruhu kolem netvora, Lesáro vpředu.

„Co to má znamenat?“ pronesl klidně, zato tak nahlas, aby v každém ztuhla krev. Salazar neměl rád překvapení, protože to znamenalo, že tu bylo něco, co nepředvídal a teď se tu dělo něco bez jeho dohledu a to bylo nepřípustné.

Ať už jejich loď chtělo stáhnout ke dnu cokoliv, byl ochoten bojovat i se samotným Poseidonem.

„Kapitáne,“ otočil se Lesáro za hlasem, těžkým jako ocel a ve snaze zachránit situaci rychle pokračoval. „Tento tvor pronikl sem nahoru z podpalubí naší lodi. Nevíme zatím, jak se tam vzal, ale na to přijdeme. Je nebezpečný, ale-“

„Zabijte ho,“ přerušil prvního důstojníka Salazar bez váhání tak rázně, že nebylo pochyb, kde chce krakena vidět a to bylo v jeho vlastní krvi na co nejmenší kousky.

Vzduch ztěžkl napětím. Muži kolem vypadali jako kamenné sochy s háky v rukou, všechny namířené na Azulla.

„Ne, zadržte!“ zvýšil hlas Lesáro k posádce. Bylo to poprvé po dlouhé době, co to slovo zaznělo nahlas a napětí kolem se dalo krájet.

Salazar muže dole pozoroval s přivřenými víčky.

„Chci vysvětlení, proč můj první důstojník nechce uposlechnout kapitánův výslovný rozkaz,“ několika pomalými kulhavými kroky došel až k zábradlí, odkud měl nejlepší výhled, ale tady to nekončilo. Armando udělal ještě jeden krok a skočil dolů z místa, kde zábradlí chybělo. Paluba zaduněla, jak se jeho vojenské boty zarazily do dřeva.

Taková výška mu nijak neublížila, jen podtrhla dojem, s jakou šelmou si Azull chtěl zahrávat.

Salazar kulhal a na podporu používal rapír, který se s každým krokem zabodával do prken a ten zvuk byl velmi nepříjemný, protože to byl jediný, který byl teď slyšet. I vítr se utišil a moře oněmělo, když se přiblížil k Lesárovi, jako by ho tím kordem chtěl sám propíchnout za opovážlivost mu vzdorovat.  

„Je inteligentní, kapitáne. Mluví a dokonce rozumí,“ řekl Lesáro a kývl směrem ke krakenovi, jehož agresivita vyprchala, avšak konce chapadel se u země kroutily nelibostí.

„Tak rozumí. Jako by ryba uměla mluvit. Lo entiende? En serio?“ vysmál se tomu Armando a pohledem si tentokrát měřil nestvůru, která se rozhodla dostat na jeho loď.

„Sí. Mluví, pokud mu dáme šanci. Je sice nebezpečný, ale naše síla je v počtu, a pokud to mohu říci, v našem prokletí. Navrhuji ho zajmout, mohl by to být cenný zdroj informací. Je to živá bytost, kapitáne. Ne zvíře.“

„Právě proto,“ odsekl Salazar. „Zvíře jedná instinktem. Tohle myslí. Plánuje, a cokoliv myslí, může i lhát.“

Udělal dramatický krok vpřed.

Azull zavrčel, představa být v kleci a bez vody se mu nelíbila o nic méně, než být zabit. Jeden z vojáků na to zareagoval poněkud horlivěji a pokusil se ho bodnout, ale kraken pohotově chytil hák, který se k němu blížil. Vytrhnul muži násadu z rukou a ten, protože ji stále držel, klopýtl dopředu. Azull po něm hmátl. Muž byl teď zády přitisknutý k jeho trupu a stal se bezmocným rukojmím. Mezi vojáky to zašumělo a kruh se zmenšil.

„Kde je? Kam jste ji ukryli? Neublížili jste jí? Řekněte mi to, nebo toho muže zabiju.“

„Kapitáne…“ zachroptěl voják a jeho bledá popraskaná tvář ještě více zbělala.

Salazarovy oči potemněly, když si měřil novou hrozbu, nutno říci, že tvor dělal to samé.

„Ji? Una mujer?“ zeptal se s nedůvěrou Salazar.

„Ano, cítím ji tu. Chci ji vidět,“ zareagoval pohotově Azull a o stopu se vzepřel na svých chapadlech, aby vypadal ještě větší ve snaze zastrašit svého oponenta.

Salazar se pohnul jen nepatrně, tmavý oblak vířil kolem jeho hlavy jako kouř. Stačilo to, aby bylo jasné, kdo tu stojí pevně a kdo jen hrozí silou.

„Takže žena,“ pronesl pomalu s koutky úst mírně ohnutými dolů, jako by si to slovo vážil na jazyku.

„To je zajímavé. Na moji loď se v noci vyškrábe monstrum z hlubin tohohle prokletého místa, rozbije mi palubu, zraní mé muže… a ptá se po ženě.“

Kapitánova ruka se lehce opřela o jílec rapíru, na který přenesl část své váhy. Ne hrozba. Spíš zvyk.

„Kterou ženu hledáš?“ pokračoval chladně údernými otázkami. „A co s ní máš v úmyslu, pokud ji najdeš?“

Azull sevřel chapadlo kolem vojáka pevněji, jako by to byla jen hračka, kterou může kdykoliv zlomit. Ne tolik, aby ho zabil – jen tolik, aby to Salazar viděl.

„Nepřišel jsem jí ublížit,“ zasyčel kraken obviňujícím tónem. „Přišel jsem ji vzít pryč odsud. Z vašeho světa. Patří ke mně.“

„Děláš si na ni právo,“ zopakoval Salazar suše. Koutek úst se mu pohnul v náznaku něčeho, co by u jiného muže byl úsměv.

„Tak to slyšíš, Lesáro. Už nejen lodě, ale i ženy si tady někdo nárokuje. Nejspíše je to cenné zboží v těchto nehostinných končinách,“ výsměšně rozpřáhl ruce, než se špička rapíru vrátila s úderem do dřeva u jeho nohy.

Nikdo z přítomných se nezasmál. Situace byla příliš vážná a pro humor tu nebylo místo.

Chapadlo se kolem vojáka sevřelo ještě pevněji, až zasténal.

Salazar se znovu zadíval na krakena, tentokrát bez ironie.

„A jak mám vědět, že si ji nechceš odnést jako potravu?“ zeptal se klidně. „Moře může být plné tvorů, kteří mluví jen do chvíle, než dostanou hlad.“

Azullova chapadla se zavlnila podrážděním, paluba pod nimi tiše zavrzala.

„Nejsem zvíře,“ zavrčel. „A ona není kořist,“ tvrdil kraken.

„To říkáš ty, pulpo negro,“ opáčil Salazar hned nazpět. „Já vidím jen něco, co dokáže jedním pohybem zlomit muže vejpůl. A to je definice hrozby,“ poukazoval na bezbranné rukojmí.

Nastalo tíživé nervy drásající ticho. Vojáci stáli připraveni, sítě napjaté v rukou, háky mířily mírně k zemi, aby nevyprovokovaly další bezhlavý útok. Lesáro stál mezi oběma frontami jako ten, co by rád zabránil krveprolití, ramena napjatá, oko střídavě na kapitánovi a na Azullovi.

„Kolik je takových jako ty?“ zeptal se Salazar náhle a bylo jasné, že tohle ho zajímalo ze všeho nejvíce.

Azull zaváhal jen zlomek vteřiny. Dost na to, aby si toho kapitán všiml.

„Kolik takových… tvorů… se pohybuje kolem ostrova?“ upřesnil kapitán tím hrubým chraplavým hlasem.

„Kolik by jich mohlo přijít, kdybych tě nechal jít?“ Bylo nad slunce jasné, že Salazar počítal s pomstou, protože mu neuniklo, že tvor před ním se sem nedostal bez zranění, ale nevypadalo to, že by si tím dělal nějaké starosti, a to bylo na pováženou. Jasně viditelné průstřely nesly stopy červené krve. Člověka by i byť jedna taková rána do končetiny ochromila, ne však takového netvora, který byl před nimi.

Buď bolest necítil, nebo ji velmi dobře skrýval.

Kraken mlčel. Jeho pohled potemněl. Modré duhovky, které jeho matka přirovnávala k perleti lastur, teď měly barvu rozbouřeného oceánu.

Salazar se pomalu otočil k Lesárovi.

„Vidíš, první důstojníku?“ řekl tiše, ale tak, aby to slyšeli všichni. „Zajmout ho nepřipadá v úvahu. Pokud ho necháme žít, vrátí se. A příště nebude sám.“

Kapitánova hlava se obrátila zpět ke krakenovi.

„A pak už by síla počtu nebyla na naší straně. Pokud teď máme v něčem výhodu, je to množství. A co se stane, až se na Tichou Marii vydrápou další tři takoví netvoři? Ne. To jako stratég nepřipustím. Je to příliš velké riziko,“ rozhodl a ta slova měla punc tvrdosti s konečným rozsudkem.

Azull zavrčel hluboko v hrudi. Vzduch kolem něj byl těžký, slaný a napjatý.

„Zabijete mě,“ řekl pomalu, „a ona vás bude nenávidět.“

Ta slova dopadla k jeho nohám jinak než hrozba. Byla v nich neochvějná jistota.

Salazar přimhouřil oko.

„Ty si dovoluješ mluvit za ženu, která ani nemusí být na naší lodi? Ještě jsi mi neřekl ani její jméno,“ zeptal se nebezpečně klidně, i když tušil, o které by mělo jít.

Chapadlo kolem vojáka se pohnulo. Muž zalapal po dechu, když se ten kus masa dostal až k jeho krku a omotal kolem něho.

„Vyměním tohoto člověka,“ řekl Azull. „Za to, že ji uvidím. Jen vidět. Nic víc.“ Kraken změnil strategii.

Všichni ztuhli a čekali, jak se jejich kapitán rozhodne.

Lesáro se nadechl k odpovědi, ale Salazar ho předběhl.

„Vidět,“ zopakoval kapitán a ušklíbl se pohrdavě tmavými rty. „A pak co? Skočíš přes palubu a zmizíš?“

„Ano. Máš mé slovo, že se na tvé lodi už neobjevím.“

„A to ti mám věřit?“ zeptal se Salazar na oplátku, jelikož tady nebyla žádná možnost záruky.

Azull toho muže probodával pohledem, dobře si uvědomoval, že stačí jedno slovo a bez lítosti ho obětuje a právě takový člověk měl jeho Hyppolitu v držení.

„Nemusíš,“ odpověděl. „Ale pokud nepřistoupíš na dohodu, roztrhám tvého muže a jeho kousky si vezmu s sebou a nezůstanu jen u nich,“ dodal Azull tichou hrozbu, která směřovala přímo k Salazarovi, který se stále opíral o svůj rapír jako o prodlouženou ruku. Možná neměl takovou sílu jako kraken, ale instinkty měl stejně vytříbené. Stačilo by pouhé mrknutí oka, aby ostří zabodl do netvorova těla, ale byl příliš daleko na tak rychlý kousek a stejně nebylo jisté, zda by ho jedna rána zabila, když mu ani kulky neublížily.

Ticho bylo tak hutné, že by se dalo rozříznout. Kapitán zvažoval situaci. Jednak nechtěl toto monstrum na své lodi, jeho prioritou bylo chránit své muže, ale lechtala ho i jiná temnější myšlenka vzadu v hlavě a to, skutečně to: přivést a postavit ji před situaci a vidět její reakce.

Salazar se narovnal. Pomalu. Hrozivě. Jako muž, který se rozhodl pro konečný úder.

„Dobře,“ řekl nakonec. Slovo, které nikdo nečekal.

„Chceš ji vidět? Uvidíš ji.“

Lesáro po kapitánovi střelil pohledem, ale on ho umlčel jediným gestem zdvižené ruky.

„Uvidíš ji, ale jen z dálky. A jen na okamžik, nedám ti ji do ruky,“ dodal Salazar chladně. Vše muselo proběhnout za jeho podmínek. „A pokud uděláš jediný pohyb navíc… budeš toho hořce litovat.“

El Carnicero pokývl hlavou na muže se sítěmi a na ty, kteří měli ostré háky.

„A oni tě roztrhají dřív, než stačíš vyslovit její jméno. Nos entendemos, Pulpo Negro?“

Azull pomalu povolil sevření svého chapadla místo odpovědi. Prokletý voják se sesunul k zemi, lapaje po dechu, okamžitě byl jinými odtažen pryč. Krakenovy oči se však ani na okamžik neodtrhly od Salazara.

„První důstojníku, přiveďte na palubu našeho hosta,“ vyzval Guillerma řezník, aniž by mu věnoval pozornost a v tu chvíli moře zadrželo dech a Tichá Marie s ním.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Hyppolita stála u okna kapitánovy kajuty a dívala se jím ven na ostrov v dálce, když se ozvalo zaklepání.

Jedno. Krátké. Ne takové, jaké patřilo zdvořilosti nebo prosbě. Takové, které patřilo rozkazu.

Otočila se. Klíč převracela v prstech jako medailon, jehož váha ji utěšovala, protože tu nebyl Oliver, aby jí dodal jistotu. Hledala ho nejméně hodinu, prošla každou píď kapitánovy ložnice, ale ta loutka nikde nebyla. Téměř si myslela, že má nějaké schopnosti, o kterých jí neřekl. Jak jinak by se odtud dostal, když bylo zamčeno? Na klíč nedosáhl, oknem vylézt také nemohl a největší záhada, i kdyby si skutečně dveře otevřel, jak by za sebou zamkl?

„Hyppolito, otevřete,“ opětovné zabouchání ji vrátilo zpátky z myšlenek.

Ten hlas poznala okamžitě, rychle přispěchala ke dveřím. Odemkla a sotva pootevřela, když se jí sevřela kolem paže mužská ruka - pevně, těsně pod ramenem až leknutím málem vykřikla.

„Pojďte se mnou, je tu naléhavá situace,“ řekl Lesáro tiše, ale bez možnosti odporu a doslova ji vytáhl z bezpečí ložnice.

Ztuhla, ale nohy samy udělaly krok.

Stisk prvního důstojníka nebyl hrubý, ale byl naléhavý. Jako by se bál, že pokud ji pustí byť jen na jeden nádech, něco se stane. Něco špatného a ten vážný hlas… naposledy ho slyšela, když ji vedl do zadržovací cely, kde ji zamkl.

Hyppolitě přejel mráz po zádech.

„Lesáro. Lesáro, prosím. Co se děje?“ vydechla.

Guillermo se zastavil a otočil se k ní. Ta tvář – popraskaná, mrtvolně bledá, s jediným okem, které dnes působilo temněji než obvykle, neměla prostor pro uklidňující lež.

„Co je venku?“ naléhala a skousla si spodní ret. Kdykoliv se objevila na palubě, nevěstilo to nic dobrého, ještě teď měla v živé paměti to divadlo s bičováním.

Lesáro zaváhal jen na okamžik. Jeho stisk povolil, ale zůstal na její paži přítomný jako připomínka vojákovy povinnosti.

„Něco… co vás chce vidět, Hyppolito.“

Její dech se zadrhl, jak se začala mračit a v ten moment si znovu připomněla Olivera. Byl to on? Potřeboval pomoc? Netušila, v jakém je maléru, ale už o něm zřejmě věděli všichni a ona měla co vysvětlovat. Polkla.

„Něco?“ zopakovala.

„Někdo…“ opravil se Lesáro, jelikož nevěděl, jak netvora pojmenovat, pokud nějaké jméno vůbec měl. „…Koho bych si přál nepoznat.“

První důstojník ji lehce stiskl, tentokrát opatrněji, a vyvedl ji z kajuty.

Hyppolita se rozhlédla a pochopila, že kapitán ve své pracovně není a ona teď dost možná jde na pranýř za lži, které tajila a možná teď bičování opravdu neunikne. Neměla však odvahu se vzpírat a udělat Guillermovi nepříjemnosti. Poddala se osudu, se kterým teď už nešlo bojovat. Možná měla skutečně tu dohodu o míru přijmout…

Jakmile vyšli ven, Lesáro si zamumlal sám pro sebe: „Není to dobrý nápad, ale je to rozkaz, o těch se nesmlouvá, jen se plní.“

Hyppolita to však zaslechla a vzhlédla k němu. „Salazarův rozkaz?“

„Ano, kapitánův.“

Ta slova v ní zanechala chlad. Ne strach, spíše očekávání něčeho, co nedokázala pojmenovat.

Paluba byla ještě daleko, ale ona to cítila dřív, než ji spatřila.

Ten usedavý tlak ve vzduchu. Energie tohoto místa, která zamořila všechno a všechny. To ticho, které nebylo klidem, ale zadrženým dechem samotného moře.

Jak dvojice udělala pár kroků, minula kormidlo. A pak to uslyšela, rachot kovu. Přešlapování. Šepot, který se náhle zarazil, jakmile je někdo zahlédl. Hyppolita se cítila opravdu nepříjemně, ale měla svou důstojnost a tentokrát měla na sobě i šaty.

Lesáro ji nepouštěl. Vedl ji pevně, jako by její tělo bylo to jediné, co ho drží při smyslech.

U schodiště dolů zpomalil.

„Poslouchejte mě,“ řekl tiše a zaclonil jí tak pohled na hlavní palubu. „Ať uvidíte cokoliv… jsem tady. Nedopustím, aby vám někdo ublížil, Hyppolito, máte mé čestné slovo.“

„Já vím,“ přerušila ho a váhavě se pousmála.

Guillermo přikývl rozhodnutý bránit ji i před samotnou smrtí a to bylo veškeré ujištění, které potřebovala.

„Půjdu první,“ řekl a šel. Sestupoval po schodech pomalu, tělem natočeným tak, aby ji schoval za svými zády. Teprve když se ocitla v polovině schodiště, měla odvahu nakouknout přes důstojníkovo rameno, co ji tam čeká, a řekněme, že to nebylo to, co očekávala.

Chapadla. Rozprostřená po palubě jako živé stíny. Muže v kruhu. Sítě. Háky. On. Azull. Obklíčený a v nebezpečí.

Hyppolita zaváhala a na pár vteřin zůstala stát, než znovu začala scházet, naštěstí to Lesáro nepostřehl a i kdyby, považoval by to za úlek.

Tohle všechno bylo až moc povědomé a stejně jako minule šlo o životy.

Vidina.

Ta tichá, pokřivená, ve které krev vypadala jinak, a svět se rozpadal ve špatném pořadí. Teď měla možnost ty kousky reality složit správně, jen neudělat chybu.

Nesmím utíkat, řekla si v duchu. Nesmím dělat prudké pohyby.

Než udělala těch posledních pár kroků, trvalo to věčnost, jako by se brodila bahnem. Svět se na okamžik stáhl do úzkého bodu, plného násilí.

„Je to ona?“ zazněl Salazarův hlas, jakmile dvojice sešla na palubu.

„Ano,“ odpověděl Azull dřív, než stačila promluvit.

Salazar k ní přistoupil o krok blíž. Kapitánova přítomnost byla smrtící a v jeho přítomnosti Hyppolita zapomněla dýchat. Byl zastrašující tím děsivým způsobem tak vzdáleným od muže, kterým byl předtím. Naháněl jí větší strach, než sám kraken a horší bylo, že netušila, v jaké je teď pozici.

Co když se jí chce zbavit? Byla sem přivedena, protože má dojít k výměně? To pomyšlení ji ranilo a obrátila tázavý pohled k Salazarovi, ale ten se soustředil pouze na netvora a ji zcela přehlížel.

„Je zdravá,“ pronesl chladně kapitán. „Chodí, dýchá a nemá okovy,“ poukázal na ten zjevný fakt, ale zapomněl říct, že je vězněna na jeho lodi, a že spí v jeho ložnici.

Chapadla se zavlnila. Maso se kroutilo jako by každá končetina měla svůj vlastní život.

„Chci to slyšet od ní, na tvých slovech mi nezáleží,“ zazněl Azullův hlas. Drsný. Napjatý. Plný potlačované agrese.

Hyppolita se nadechla, protože pokud nebude mít odvahu promluvit teď tak nikdy.

„Jsem v pořádku, Azulle,“ vyhrkla dřív, než to stačil udělat kapitán. Hlas pevnější, než se cítila, ale nutný k udržení pořádku. „Nikdo mi neublížil. Nemusíš mít obavy.“

Azull se pohnul blíž. Jen o kousek.

„Nic ti nechybí?“ zeptal se tím hlasem bez emocí, ale slova vyzařovala opravdový zájem. „Nejsi zraněná?“

Zavrtěla hlavou a dokonce se donutila k úsměvu, ne takovému, který rozbuší srdce, ale ve kterém klíčí jistota.

„Ne. Nejsem zraněná, nikdo mi tu neubližuje.“

Salazar ženu celou dobu sledoval. Pozorně. Každé mrknutí, to jak se ty tmavé řasy co chvíli dotkly lící, jen aby zase odhalily ty krásné modré oči plné čeho? Zmatku? Ne. Nervozity. Vypovídaly o tom i pevně stisknuté rty, než se zvlnily a nabídly úsměv, který nikdy nepatřil jemu, zatímco pro netvora měla milá slova, on se dočkal vždy jen pohrdání.

Čekal, že z jejích úst budou proudit výčitky. Prosby o záchranu. Strach z jejich prokletí. Nic z toho nepřišlo, a to ho znepokojilo víc než křik.

Kapitán byl tak zaujat svým něžným nedobrovolným hostem, že si zpočátku nevšiml plíživého pohybu po prknech, dokud Lesáro nezareagoval.

Azull se nadechl. „Hyppolito, pojď se mnou, postarám se o tebe, ochráním tě,“ lákal ji a natáhl k ní ruku dlaní vzhůru v jasné výzvě.

Ani tentokrát nezaváhala a zakroutila hlavou. „Nechci jít s tebou Azulle, tohle je moje posádka, patřím sem. Nemohu jít s tebou na ostrov,“ snažila se taktně odmítnout, aby ho neranila.

Jenže kraken nebral ne jako odpověď. Jeho chapadlo vystřelilo vpřed jako had s jasným úmyslem. Vzít si, co bylo jeho jakýmkoliv způsobem. Co na tom, že ho odmítla. Ta chamtivá část v něm, která byla nedílnou součástí jeho druhu, v něm vzplála jako oheň.

„Azulle—“

Ocel zazvonila. Hloučkem vojáků to zašumělo. Ozvaly se varovné výkřiky.

Lesáro se pohnul instinktivně.

Rapír vyletěl v čistém oblouku a ostrá čepel projela masem skrz na skrz, aniž by tomu mohla zabránit.

Nestvůrná končetina dopadla na palubu s mokrým, těžkým zvukem jako když kuchař hodí syrové maso na pult.

Hyppolita vykřikla zděšením a přitiskla si dlaně na ústa. V ten moment věděla, že tohle je bod zlomu, a že ty kousky skládačky nikdy nedá dohromady. Vize se naplní a skončí to katastrofou.

Ze zoufalosti a poslední možnosti být tím uklidňujícím prvkem se pohnula s úmyslem běžet k němu, i kdyby se do ní měl vzteky zakousnout.

Trhla sebou vpřed, ale Salazar byl rychlejší. Sevřel ji kolem pasu volnou rukou a přitáhl k sobě tak prudce, až ztratila dech, když se její záda střetla s jeho pevným hrudníkem. Tohle byla jediná šance pro Španělské vojáky a on ji prostě vzal.

„Ne! No te muevas!“ vyštěkl. „Ani krok!“

Hyppolita se mu vytrhla.

Ne úplně – jeho paže byla jako železná obruč, ale natolik, aby se k němu mohla otočit čelem, což bylo snad ještě nebezpečnější.

„Pusťte mě,“ vyrazila ze sebe. Hlas se jí třásl, ale oči měla jasné a bojovné, protkané panikou, protože drahocenné vteřiny ubíhaly.

„Hned, kapitáne. Pusťte mě!“

Salazar se ani nepohnul. Jen přitáhl prsty pevněji kolem jejího pasu jako orel, jako by ji tím gestem ukotvil v realitě, kterou ovládal on, a to, co se dělo za jejími zády se jí netýkalo.

„Ne,“ řekl klidně s pevnou bradou. Černý kouř kolem jeho hlavy ji obklopil jako neprodyšná temnota rozhodnutá ji vtáhnout do sebe a už nepustit.

To jediné slovo mezi nimi prásklo hlasitěji, než výstřel z pistole, mnohem bolestivější, než kdy mohla být jakákoliv kulka zaklíněná hluboko v těle.

„Vy tomu nerozumíte!“ pokračovala rychle, než ji znovu umlčí. „Sice to není člověk, ale… není to ani zvíře, má o mě jen strach a teď jste ho vyprovokoval. Jestli mě nepustíte, zabije vás. Zabije všechny tady.“

Salazar k Hyppolitě sklonil hlavu. Tak blízko, že cítila chlad jeho dechu, který ji studil na čele.

„Nemůžeme zemřít,“ odpověděl tiše. „Smrt se nám vyhýbá, ale on ničí mou loď, víc, než už je, a teď si z ní chce také něco nárokovat, a já se nerad dělím, seňorito Riversová.“

„Považujete mě za věc?“ zamračila se uraženě a dlaněmi se zapřela o jeho kabát, aby mezi ně dala pomyslnou hranici, stříbrné knoflíky ji studily do prstů.

„Jsem lidská bytost a také nejsem žádná vaše komodita, abyste s ní nakládal, jak uznáte za vhodné. Nemůžete mi zabránit v…“

„V čem přesně, hm?“ skočil jí do řeči. „V tom udělat něco, čeho byste později litovala? Máte velké štěstí, že jsme vás předtím zcela náhodou našli, druhou takovou šanci nemusíte příště dostat. Štěstěna nerozdává stejné karty dvakrát.“

Měl pravdu, ale ona to stejně nechtěla poslouchat.  

„Když nic neudělám, dopadne to špatně, prosím. Jsem jediná, kdo tomu může zamezit,“ trvala na svém, ale odpovědí jí bylo jen větší sevření kolem pasu. Teď u něho byla těsně, tak těsně, jako by tančili, ale tohle byl tanec se slovy.

„A jak? Tím, že si před to stoupnete a budete mávat rukama? Nenechte se vysmát, slečno Riversová.“

„Má mě rád, dokážu ho uklidnit, jen mi musíte dát šanci,“ naléhala.

„Takže vaší zbraní je cit?“ přerušil ji Salazar s neveselým úšklebkem. „Jak poetické, najít zalíbení u netvora z moře.“

Zavrtěla na popření hlavou tak prudce, až se jí uvolnil pramen vlasů a teď jí hladil tvář.

„Ne. Je to pouto. A vy se ho snažíte přetnout, aniž byste rozuměl, co tím způsobíte. Nechovám k němu něžné pocity o nic víc než k vám, takže si nedělejte naději,“ prohodila ironicky, protože si také chtěla rýpnout do jeho ega, když on zesměšňoval to její.

Chapadla za nimi se znovu zavlnila. Paluba zasténala. Muži couvali, sítě se napínaly v rukou, ale nikdo se neodvážil zaútočit háky, ne dokud nedostanou rozkaz.

„Pusťte mě k němu,“ řekla teď tišeji, naléhavěji. „Já ho uklidním. Jestli odejde, přísahám, že se už nevrátí.“

Salazar se narovnal. Jeho stín ji na okamžik úplně zakryl.

„Přísaha,“ zopakoval. „Tu už jsem od vás jednou slyšel.“

„Tak mi věřte aspoň tentokrát,“ naléhala Hyppolita.

„Ne,“ odpověděl znovu Salazar, pohled temný jako hluboká propast naplněná hněvem. Byl jako ledovec, se kterým nešlo pohnout, a ona ten jeho zarputilý postoj nenáviděla.

„Já nevěřím na a los monstruos infernales, které lezou z moře a berou si rukojmí, zvláště bezbranné ženy jako vy, jaká by to pak byla pro muže ztráta cti, obětovat někoho, kdo se nedokáže bránit. Tohle nepřipadá v úvahu.“

„Věřte mi!“ vybuchla. „Jestli mě nepustíte, krev, která poteče, půjde za vámi.“

Ta slova ho konečně zasáhla. Ne jako hrozba, jako výzva.

„Vy se chcete obětovat,“ řekl pomalu, když si uvědomil, že ze sebe nechce dělat hrdinku, ale myslí to naprosto vážně. Obětování je něco čemu rozuměl, ano, ale od ženy to slyšel poprvé. Bylo to hloupé, přesto hodno obdivu.

„Je to tak?“

Neodpověděla hned. Podívala se na Azulla. Na krev, kterou byla potřísněna paluba. Na muže kolem. Na useknuté chapadlo. Na Lesára, který čekal na rozkaz.

„Ano,“ řekla nakonec. „Raději já než vy všichni.“

Salazar se nadechl, jeho hrudník tlačil do toho jejího. Dvě probodnutá srdce naproti sobě.

„To je velmi špatná nabídka,“ pronesl chladně kapitán. „Protože já s oběťmi neobchoduji, nejsem otrokář, jsem El Matador del Mar.“

„To není obchod,“ sykla. „To je záchrana,“ namítla Hyppolita a mírně zatlačila proti němu. Nepustil ji, ani se nepohnul a ignoroval každou její snahu o odstup.

„Ne, seňorito Riversová,“ opravil ji rázně. „To je slabost, vaše slabost.“

Zvedl hlas, aby ho slyšeli všichni.

„A slabost je přesně to, na co takové věci čekají.“

Hyppolita byla frustrovaná, že ji nechápe, že ji nechce chápat. Měla toho dost, dokonce zvažovala, že mu dupne na nohu.

„Jestli mě nepustíte,“ řekla varovně, „on to tady zničí. Nevidíte to? Právě teď se rozhoduje, a čím déle mě držíte, tím víc mu dáváte záminku k tomu to udělat.“

Azull se napřímil.

Chapadla se rozprostřela do šířky v každém směru, pomalu, hrozivě. Neútočil – vymezoval prostor k případnému útoku a čekal na verdikt.

„Hyppolito,“ zazněl jeho hlas znovu. Tentokrát hlubší. Temnější se skrytým poselstvím.

„Pojď se mnou.“

Salazar se jí nehodlal vzdát. Nikdy to neměl v plánu. Vyjednávání o životy byl jeho denní chleba a uvědomoval si své šance. Pořád byla Tichá Marie v přesile.

Hyppolita sebou trhla a chtěla se otočit v jeho náručí, ale nedovolil jí to, jako by krakena jen oční kontakt mohl vyprovokovat.

„Neodpovídejte mu,“ řekl jí do ucha. „Tohle je pořád moje paluba a já tu rozhoduji o osudu všech.“

„Co když zvolíte špatně?“ vydechla. „Možná ztratíte víc, než jste ochotný vsadit.“

Poprvé v řezníkově výrazu problesklo něco ostrého. Ne strach. Zadostiučinění.

„Dobře,“ řekl nakonec nahlas. „Tak mi řekněte jedno, seňorito.“

Pustil ji natolik, aby se mu mohla dívat do očí na peklo, které se tam odehrávalo.

„Když vás pustím… půjdete s ním?“

Paluba ztichla.

Hyppolita zaváhala a v tom zlomku vteřiny Salazar pochopil víc, než by chtěla.

Azull se pohnul vpřed, jako by vycítil svou šanci a Lesáro, s rapírem stále v ruce, ucítil, že příští pohyb už nikdo nezastaví slovem.

Druhá část je plná napětí i akce, ale také vnitřního rozporu. Samozřejmě, Lesáro mohl být k Hyppolitě výřečnější, ale co by to bylo za překvapení, že?


Chudák holka je strčena do situace jako nějaká návnada, aby dráždila predátora, a nemůže do toho ani zasáhnout. Nutno ale dodat, že by to naopak mohla ještě zhoršit. Kapitán to také příliš nevylepšil, když ji chytil, jenže co by se stalo, kdyby Hyppolita skutečně doběhla až k Azullovi?


Pravděpodobně by ji vzal a okamžitě skočil přes palubu, bez zbytečného boje. Kdyby Hyppolita „už nežila“, nejspíš by ji utopil, takhle by ji dotáhl na ostrov — a co tam? Ona by byla naštvaná, on spokojený. Skončila by zpátky u jeho matky, která by rozhodně skákala do stropu radostí :DD

Kapitola 37.

Otázky a odpovědi

Tichá Marie ztuhla v napětí. Vítr, který předtím narážel do plachet, se vytratil a okolí přihlíželo situaci na palubě.

Chapadlo, useknuté bez života leželo na prknech v kaluži tmavé krve jako důkaz porušení míru.

Azull ztuhl. Nezařval. K překvapení všech nezaútočil jako by tím sám byl zaskočen. Jeho azurové oči, kdysi plné nevinnosti, se upřely na kus svého těla… a pak na muže, který to udělal.

Lesáro stál odhodlaně v bojovém postoji, připraven na jakoukoliv zkázu. Udělal jen to, co považoval za nutné a byl odhodlán riskovat jeho hněv.

Poté krakenův pohled sklouzl na Salazara, který Hyppolitu držel u sebe a bránil mu si ji vzít. Svou rukou ji držel kolem pasu, prsty se dotýkal ženina boku a žeber jako pojistka, aby se mu znovu nevytrhla. Pro Azulla to však mělo jiný význam. Ten muž si na ni dělal stejný nárok jako on. Zanechával na ní svůj pach, své otisky. Stopu, která ho dráždila a pálila víc, než zraněné chapadlo.

Vzduch se změnil, na jazyku byl cítit hněvem a krví, příslibem věčných muk, každému vojákovi na palubě.

„Tohle,“ řekl Azull tichým, nebezpečně klidným hlasem, který nikdo nečekal, „byla chyba.“

Chapadla se zvedla ne v zuřivosti. V rozhodnutí. Pomalu. Soustředěně, jako vlna, která je měla všechny utopit a Hyppolita pochopila – s mrazivou jistotou –, že právě překročili bod, ze kterého už se nevyjednává.

Salazar nepovolil. Držel ženu u sebe, rapír v druhé ruce, připravený potrestat vše, co by se k němu pokusilo dostat.

Hyppolita v jeho náručí byla neklidná. Snažila se, co mohla, ale kapitánova tvrdohlavost byla jako hora. Příliš vysoká, než aby ji zdolala. Jeho prsty jí nepříjemně tlačily do kůže přes šaty a ukotvily ji na místě. Ne, nepustí ji, nedá šanci situaci uklidnit a to ji ranilo. Neudělá to, protože jí nevěřil.

„Pojď se mnou, Hyppolito, ochráním tě!“ zavolal Azull netrpělivě.

Salazar cítil, jak se mu pod dlaní Hyppolitino tělo napjalo, jako struna těsně před prasknutím. Neutíkala. Nesnažila se vytrhnout. Jen stála – a čekala. Nechtěla s ním pryč, a to ho mátlo víc než křik. Nicméně ta slova kapitána vnitřně popudila, žena to poznala podle toho, jak se mu prsty sevřely kolem jejího pasu. Podle nepatrného posunu váhy, kdy se zapřel pevněji do prken, jako by se stal součástí lodi samotné.

„Ne,“ zopakoval klidně a tím bylo řečeno vše. Odmítnutí.

Azull ztuhl.

Byl to jen zlomkový okamžik – ticho tak napjaté, že se zdálo, jako by se svět na chvíli zastavil, aby nabral dech. Chapadla, dosud rozprostřená v hrozbě, se stáhla blíž k jeho tělu. Ne v podřízenosti, ale v rozhodnutí.

Pak se ozval zvuk, který nepatřil žádnému člověku ani zvířeti.

Řev.

Hluboký, roztříštěný, plný bolesti i vzteku. Rozrazil vzduch jako náraz vlny do skal a muži na palubě instinktivně couvli.

„Držte formaci!“ zakřičel Lesáro.

Azull udeřil tím, co mu zbylo. Hněvem.

Chapadlo se vymrštilo do strany a smetlo dva vojáky jako figurky z kostí a hadrů; jeden narazil do děla, druhý do bortového hrazení. Další se zastavil až o stěžeň, jiný přelétl přes zábradlí a zmizel dole v temnotě, aniž by někdo věděl, kam dopadl. Paluba se zhoupla, lana zaskřípěla.

„Sítě! Teď! Hoďte sítě!“ zazněl další Lesárův rozkaz, aby Azulla zpomalili.

První síť letěla příliš brzy. Kraken ji chytil a roztrhl jediným trhnutím svých paží, jako by šlo o pavučinu. Druhá se mu zachytila kolem dvojice chapadel a stáhla je k sobě. Kraken zavrčel a prudce se otočil, jako by snad ani neměl páteř.

Síť s muži, kteří ji drželi na koncích, vymrštil do vzduchu – pár jich dopadlo na palubu s prasknutím, které nenechávalo prostor pochybám, že se přelomilo několik kostí. Třetí námořník se překulil do strany právě ve chvíli, kdy by ho na kaši rozdrtil úder chapadla.

Hyppolita byla zděšená, když otočila hlavu ke straně, jelikož ji její věznitel stále držel zády k celému dění. Křičela: „Přestaňte! Prosím! On nechce bojovat!“

Nikdo ji neposlouchal. Hyppolitin zoufalý hlas pohltil hlahol boje.

V prstech držela okraje Salazarova kabátu a přísahala, že kdyby právě teď netřímal rapír v ruce, vytáhla by ho z pochvy ven a zjednala pořádek sama. Jenže neměla nic, co by udělala, ta bezmoc byla svazující více než provazy. Cítila se k ničemu, přesně taková, jakou ji společnost chtěla vidět. Ženu. Věc. Někoho, kdo nebude zasahovat do mužských záležitostí.

Hák zasvištěl vzduchem a zaryl se do měkkého masa. Azull vykřikl bolestí, tentokrát ostře, lidsky. Temná krev vystříkla a potřísnila prkna novou sprškou kapek. Paluba zasténala, jako by sama cítila ránu celého střetu.

Další hák. Další zásah.

Azull se ohnal naslepo. Jedno chapadlo sevřelo muže kolem trupu a mrštilo s ním o bedny, až se dřevo rozlétlo na třísky. Druhé se zapřelo o stěžeň a kraken se přitáhl blíž ke středu paluby, zahnán do prostoru, kde neměl kam ustoupit, a v tom okamžiku to pochopil. Instinkt raněného zvířete.

Přesila. Ocel. Prokletí. Krev. Bolest.

Jeho pohled sklouzl přes vojáky, přes sítě, přes kapitána a pak se zastavil na Hyppolitě.

Držela se toho muže, jako by se nemohla dívat na jeho konec.

Kraken zavrtěl hlavou jako by se vzpamatoval z toho oblaku čiré agrese. Dnes tu nemohl vyhrát. Ne silou, protože každý námořník, kterého hodil o zem, znovu vstal a popadl zbraň. Smrt se tu všem vyhýbala, a tak bylo nemožné někoho zranit a zabít.

Tohle nebyla záchrana. Tohle byla past a jediný, kdo měl co ztratit, byl on sám.

Další bodnutí ho donutilo zavrávorat. Ztráta krve byla značná. Až teď si všiml přes ten rudý opar, že se mu svět rozmazává před očima. Chapadlo kolem hlavního stěžně povolilo, hák zůstal viset zabodnutý v mase jako háček v rybím chřtánu. Azull zavrčel dlouze, zahanbeně. Ne bolestí. Uvědoměním, že pokud tu zůstane, už nikdy matku neuvidí a jí to zlomí srdce.

„Hyppolito,“ vydechl naposledy. Ne jako výčitku, nýbrž jako rozloučení.

Pak se otočil, ne k útoku, ale k útěku. Ohnal se chapadlem, kam jen dosáhlo, a podrazil nohy těm, kdo mu stáli v cestě, načež se vrhl k zábradlí galeony.

Dlouhé černé pnoucí končetiny klouzaly po prknech nasáklých krví. Jeden voják se ho pokusil zadržet, ale Azull ho odstrčil tak prudce, že muž dopadl tvrdě a zůstal ležet bez hnutí v bezvědomí.

„Zastavte ho!“ zazněl Salazarův rozkaz. „Nesmí opustit palubu!“

Pozdě.

Azull se rukama přitáhl k zábradlí, tělo se přehouplo přes okraj lodi a zmizelo v temnotě pod nimi, zanechávaje za sebou na lodi jen ničivou zkázu, když ho pohltilo moře, jeho rodný živel. Námořníci se nahrnuli ke hrazení. Ozval se dutý, vzdálený náraz – těžké tělo dopadající do vody. Šplouchnutí jako náraz děla uvolněného z lafety do moře.

Voda se zavřela jako hrob. Ticho, které následovalo, bylo horší než boj.

Hyppolita se sebou trhla. „Ne!“ vykřikla a udeřila Salazara do hrudi pěstí. Jednou. Podruhé. Slzy jí pálily v očích.

„Vy jste ho zabili! Chtěl mě jen chránit. Zabili jste ho!“

Salazar ji držel pevně, ale už ne jako vítěz. Spíš jako někdo, komu vítězství proklouzlo pod nosem. Nechat toho netvora uprchnout neměl v úmyslu, ale ve hře byly síly, kterým se nemohli vyrovnat ani ve větším počtu. Tyto vody byly zrádné a záludné plné tvorů, které přesahovaly jejich představivost. Salazar jen doufal, že v tomto případě jsou jeho zranění neslučitelná se životem, a že se moře stalo jeho místem posledního odpočinku.

Hyppolita ani nepostřehla, že ji pustil, až když sevřel ženino zápěstí, zamrkala na něj vodnatýma očima plnýma smutku, pro které kapitán neměl pochopení.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Žena zavrávorala, jako by jí někdo náhle odebral oporu, o kterou se nechtěla opírat, ale přesto ji držela na nohou. Slzy jí stékaly po tvářích, horké, nekontrolované, a ona se je ani nepokoušela skrýt. Bylo jí to jedno.

„Vy jste ho zabili,“ zopakovala zlomeně, vyčítavě. „A vy… se tváříte, jako by se nic nestalo.“

Salazar se na ni podíval. Dlouze. Chladně. Bez stopy lítosti. Jeho černé oči byly jako bezedné díry, bez soucitu, bez pochopení.

„Slzy pro nepřítele?“ konstatoval klidným hlasem prosyceným sarkasmem, který se nesl palubou jasněji než jakýkoliv výkřik. „Pro něco, co by vás bez váhání stáhlo ke dnu.“

Ta slova ji zasáhla víc než jakákoli rána.

Hyppolita ke kapitánovi pozvedla hlavu, oči rudé, ale pohled ostrý jako nůž.

„Ne,“ řekla tiše, ale s takovou jistotou, že se několik mužů nepatrně ošilo. „Pláču proto, že jste mu vzali to jediné, co měl. Život. Udělali jste to s takovou samozřejmostí. Jak můžete být tak krutý?“

„Dělám to, co je dobré pro mou posádku, to si uvědomte, slečno Riversová. To je to jediné, na čem mi záleží. Jsem španělský kapitán – a to je má povinnost.“
Monstrum z moře, jakkoli vnímající, není spojencem vhodným k příměří, ale hrozbou, která se dřív nebo později vrátí. A hrozby se odstraňují jako nechtěné riziko.“

Hyppolitě proudily slzy po tvářích proudem, a srdce jí pukalo nad tímto mužem, který neměl úctu k životu, a nebylo v její moci to změnit.  

„Jediné monstrum jste vy, kapitáne,“ pronesla a tentokrát se její hlas nezlomil a nabral kvalitu žhavého ostří, které by mu nejraději zabodla do těla.

„Ne proto, že zabíjíte — ale proto, že to děláte bez zaváhání. Bez lítosti. Bez pochybností.“

Udělala půl krok k němu, navzdory třesu v kolenou, navzdory zármutku.

„Ten tvor bojoval ze strachu, ze zoufalosti. Chtěl se bránit, jako vy bráníte své vojáky.“

Zvedla ruku, rozechvělou, ale rozhodnou, a ukázala na palubu potřísněnou krví.

„On byl zvířetem z hlubin, ano — ale vy?“ její pohled se do něj zakousl.
„Vy jste si z krutosti udělal zásadu a vystavěl na ní svou hodnost i svou legendu.
Z násilí jste vytvořil řemeslo. Dokážete ještě rozlišit mezi dobrým a zlým? Protože ne každý, kdo vypadá jako netvor, jím skutečně je — Protože ne každý, kdo vypadá jako netvor, jím skutečně je — a při pohledu na vás si tím nejsem jistá.“

Na okamžik se nadechla, aby zadržela další vlnu slz a ta slova se usadila v každém, kdo je slyšel.

Vzduch ztuhl, jako když se voda promění v led.

Ti, kteří tu hádku zaslechli, zalapali po dechu. Jiní sklopili zrak. Taková slova se na palubě Tiché Marie neříkala. Ne nahlas. Ne před posádkou a ne kapitánovi.

Salazar se ani nepohnul. Jen se mu nepatrně napjala čelist a rysy ztvrdly ještě víc. Pohledem ženu varoval před dalším neuváženým jednáním a připomněl jí, že její pozice hosta na této lodi byla otázkou jeho rozmaru a mohla se kdykoliv změnit.

Další slovo by bylo zbytečné. Další střet by oslabil něco, co si nemohl dovolit zpochybnit – autoritu.

Pomalu se k Hyppolitě naklonil, dost blízko na to, aby ho slyšela jen ona.

„O tomhle si ještě promluvíme,“ řekl tiše, zato ostře. Nebyla v tom výhrůžka. Spíš příslib. „Až nebude kolem tolik očí.“

Armando se poté narovnal a otočil zády k palubě.

„První důstojníku!“ oslovil Lesára ostře.

Guillermo okamžitě zpozorněl.

„Doprovodíte seňoritu Riversovou do mé kajuty. Hned! Esto es una orden.“ Rozkázal Salazar.

Hyppolita otevřela ústa, ale kapitán už odcházel. Neohlédl se. Nezastavil. Jeho kabát se zavlnil, když zmizel směrem ke schodům, jako by tím pohybem uzavřel celou událost.

Lesáro zůstal stát o zlomek vteřiny déle. Rozhlédl se po palubě – po krvi, po rozervaných sítích poházených kolem jako staré pavučiny, po mužích, kteří se pomalu zvedali na nohy.

„Uklidit palubu,“ poručil pevně Guillermo. „Zraněné odvést dolů. Zkontrolovat škody. Postavit hlídky na příď i záď a nikdo o tomhle nebude mluvit víc, než je nutné.“

Rozkazy se rozběhly lodí jako ozubená kola, která znovu naskočila do chodu, teprve pak se otočil k Hyppolitě.

Hlavu měla svěšenou mezi rameny, ruce sevřené v pěstích, dech roztřesený. Plakala tiše, bez vzlyků, jako někdo, komu došly síly, a byl před emocionálním zhroucením.

Lesáro ženě položil ruku na rameno. Ne pevně ani velitelsky. Jen tak, aby věděla, že tam někdo je. Jako útěcha, o kterou se může opřít.

„Pojďte, Hyppolito,“ řekl klidně. „Prosím.“

Neodtáhla se od něho. Neprotestovala. Nic mu nevyčítala, jen přikývla.

Mlčky spolu došli nahoru, aby se ztratili před všemi nežádoucími pohledy, a pak ji Lesáro navedl stranou.

Zrzka zabodávala oči do podlahy jako by se bála, že může zakopnout. Mohl ji odvést kamkoliv a ona by poslechla bez odporu. Vypadala jako stéblo, které každou chvílí odnese vítr. Bylo nad slunce jasné, že smrt nevídala tak často jako on a mrzelo ho, že si tím musela teď projít. Svět byl krutým místem, proto ženy zůstávaly doma, aby nemusely vidět, jak jejich děti umírají, zatímco muži válčili.

„Hyppolito,“ zastavil ji mírným zataháním za paži, jinak by snad i narazila do zdi, a i když zůstala stát, nereagovala.

„Je mi líto, že se to takhle muselo stát. Perdóname, por favor. Jsou situace, které nejdou předvídat,“ jeho ruce našly její. Pomalu opatrně s něžností umělce, uchopil ženiny chvějící prsty. Možná to bylo nevhodné, ale věřil, že fyzický kontakt na ni bude mít větší vliv, než jen slova.

Lesáro ji jemně přidržel, aby se na místě úplně nezhroutila z toho hrozného zážitku. Nebyl to stisk, spíš nabídka rovnováhy.

Hyppolita zůstala stát, ale její tělo bylo prázdné, jako by z něj někdo vyčerpal všechnu sílu.

„Dýchejte,“ řekl tiše první důstojník. Ne jako rozkaz, ale jako cennou radu.
„Musíte se uklidnit. Tady jste v bezpečí,“ zašeptal a pohladil palcem klouby její pravé ruky. Tam, kde byla jeho ruka popelavě bledá a oloupaná, se ta její zdála čistá a celistvá.

Ženina ramena se nepatrně zachvěla, jako by jí vzal trochu té tíhy na sebe a pomohl jí od těžkého břemena. Dech se Hyppolitě zlomil, stal se krátkým a trhaným.

Lesáro jí nepustil ruce. Držel je, jako by se bál, že pokud to udělá, rozpadne se na prach a nezbude po ní nic víc než vzdálená vzpomínka.

„Neměla jste to vidět,“ pokračoval klidně. „Tohle je naše práce… děláme, co je nutné, co se po nás žádá a někdy ani my nejsme hrdí na dané rozkazy, které jsou nám uděleny. Ne vše je v souladu s tím, co bychom si přáli,“ vydechl Guillermo, kterému svědomí nechybělo, zatímco kapitán ho zřejmě postrádal.

Hyppolita mlčela, jak se snažila zadržet slzy, které jí stékaly po lících. Pak udělala malý krok vpřed. Nečekaný. Ne prudký, ne zoufalý. Jen tolik, aby se její čelo na okamžik opřelo o jeho hrudník, jako by si potřebovala ověřit, že proti ní stojí někdo z masa a kostí.

Neobjala ho, jen se opřela a vydechla. Tichá prosba o laskavost, o porozumění a to gesto ho zasáhlo víc než pláč.

Lesáro se na vteřinu zarazil. Pak Hyppolitě položil paži kolem ramen a přitáhl si ji blíž, opatrně, s vědomím, že teď drží něco křehkého, něco, co má pro něho hodnotu daleko větší než rapír u pasu, na němž si zakládal.

„Nenesete na tom žádnou vinu, cariño mío. Nezradila jste ho,“ řekl tiše, skoro šeptem, jako by se bál, že hlasem naruší tu křehkou rovnováhu.

„Ale ano, on přišel kvůli mně a teď je…“ nedokázala to doříct, ramena se Hyppolitě zachvěla, když začala vzlykat do látky důstojníkovy vesty. Páchla po kouři a spálenině, ale bylo jí to jedno.

Lesáro ji uklidňoval způsobem jako její otec. Měl v sobě něco, co ji drželo na nohou, a byla mu za vděčná.
„Byla to jeho volba. Myslím, že si uvědomoval, že může být v ohrožení, a přesto se to rozhodl riskovat. To, že někdo miluje, ještě neznamená, že může zastavit osud.“

Její dech se zadrhl. Poprvé se jí z hrdla vydral tichý, zlomený zvuk. Nebyl to křik. Nebyl to ani vzlyk. Jen prasknutí něčeho, co drželo příliš dlouho.

„Já… já jsem ho chtěla uklidnit, snažila jsem se, Lesáro, opravdu,“ vydechla, „ale nestačilo to.“

„Já vím, Hyppolito,“ zašeptal do jejích vlasů. „Ale jsou chvíle, kdy ani to nestačí. Kdy se svět rozhodne jinak. Kdy události jdou jiným směrem, ne tím, kterým chceme.“

Ženiny prsty se mu opřely do prsou, vtlačila je mezi jejich těla, jako by se snažila nahmatat tlukot Guillermova srdce a napojit se na ten rytmus. Tichá žádost o to, se schovat, předat břímě, které sama neunesla.

Slzy jí kapaly a vsakovaly se do látky uniformy. Lesáro se ani nepohnul. Byl její pevnou oporou před krutým světem. Nechal ji plakat, jak dlouho potřebovala, a pokud to bude potřeba, vysvětlí jejich zpoždění kapitánovi mezi čtyřmi očima.

„Cítím se slabá. K ničemu,“ zakroutila pomalu hlavou. Ty rudé prameny se prvnímu důstojníkovi otíraly o bradu jako sluneční paprsky.

„Nejste slabá,“ chlácholil ji jako malou holčičku. Tak rád by ji odvedl od všech těchto strastí, ale nebylo kam a to ho mrzelo.

Plakala ještě chvíli, zatímco se odhodlal ji pomalu hladit po vlasech. Po chvíli se ženin dech začal uklidňovat. Tělo už nebylo tak napjaté, ramena povolila. Když se od něj konečně nepatrně odtáhla, oči měla červené, ale pohled už nebyl prázdný.

„Promiňte, Guillermo,“ hlesla stydlivě. „Nechtěla jsem…“

„Nemáte se za co omlouvat,“ přerušil ji klidně s malým úsměvem. „Jestli někdo dnes selhal, tak ne vy, Hyppolito.“

Nechal ruku na jejím rameni ještě o okamžik déle, než bylo nutné, a jeho palec dokonce přejel přímo po kůži tam, kde končil lem šatů. To byla chvíle, kterou si sobecky ukradl sám pro sebe, a tím to skončilo.

„Teď se nadechněte,“ řekl tiše Lesáro. „Kapitán nemá rád slzy, ale já vím, že je někdy není možné zastavit. A že je v pořádku projevit lítost a smutek. Buďte statečná.“

Přikývla. Pomalu a unaveně. Dala se dohromady lépe, než očekával, a to bylo vítězství samo o sobě.

Hyppolita si otřela tváře hřbetem ruky. Zhluboka se nadechla. Jakmile zvedla tvář a podívala se na něj, věděl, že to ustojí. Cítila ke kapitánovi křivdu, ale nehodlala mu ukázat, jak moc ji to bolí. Před ním musela působit houževnatě.

„Děkuji,“ zašeptala. „Za všechno.“

Lesáro vážně přikývl a odstoupil od ní.

„Půjdeme. Jak jsem říkal, některým věcem se nelze vyhnout,“ nasměroval ji kolem kormidla ke kapitánově kajutě, na které třikrát rychle zaklepal. A hluboko pod kýlem se temná voda ještě dlouho neklidně vlnila, jako by si pamatovala, co se tu právě stalo. Moře si pamatovalo. A moře nikdy neodpouští.

 

 

**************************************************************************************************************************

 

 

Kajuta byla chladná, vlhká a těžká od vůně moře a oleje vsáklého do lodních prken a pod tím vším byla špetka štiplavého alkoholu. Jemný pach ohně tu byl všudypřítomný jako kapitánova podstata ukotvená uvnitř galeony, vsazená jako jantar do prstenu. Hyppolita stála uprostřed místnosti, ačkoliv se snažila zůstat klidná, srdce jí bušilo jako zvon a naráželo do žeber. Byla nervózní po té hrozné události, to jí nemohl nikdo vyčítat. Nejraději by odešla a práskla dveřmi ložnice, ale nehodlala mu dopřát takové uspokojení.

Salazarův nekompromisní pohled ji teď probodával skrz naskrz jako by byla před soudcem, zatímco Lesáro stál vedle ní jako svědek, připraven zasáhnout, pokud by se konfrontace vyhrotila.

„Chci si promluvit o tom, co se stalo, slečno Riversová, nebo o tom, co se nestalo. A o tom, že jste mi něco zamlčela,“ začal kapitán, jeho hlas klidný, ale ostrý jako dýka, která hledala cíl.

„Co bych podle vás měla zamlčet? Nemám k tomu důvod,“ zamračila se.

„Chápu, že vaše postavení ženy a ne vojáka má své rozdíly, ale domnívala jste se, že není nutné uvědomit mě o tom, že jste se setkala s něčím, co není tak úplně člověk a co by nás tím pádem mohlo ohrozit? Mohli jsme být lépe připraveni na tuto eventualitu. Pokud byste byla soldado, měla byste povinnost něco takového neprodleně sdělit jakémukoli důstojníkovi a předat mu tuto informaci, ať by byla sebevíce zvláštní.“

„Neviděla jsem k tomu důvod. Jak říkáte, jsem jen žena, neznám vaše pravidla, navíc pochybuji, že vámi vyřešená situace mohla mít jiný konec, kapitáne,“ ze slov kapal jed a zášť.

„Takže mi chcete tvrdit, že…“ zakroutil hlavou a přimhouřil oči, „…že vaše hra s tím monstrem… nebo chcete-li „Azullem“… byla jen pohádková záležitost pro děti?“

Hyppolita zvedla hlavu. Její oči se setkaly s jeho pohledem.

„Není to monstrum,“ odsekla, udělala k němu krok a Lesáro neudělal nic, aby ji zastavil.

„Je inteligentní, uvědomělý, myslící tvor a ne… není agresivní jen proto, že je jiný. Ke mně byl od první chvíle, kdy mě vytáhl z vody, laskavý a ochotný, i když tomu nechcete věřit. Vy jste mi od první chvíle projevoval nepřátelství a on mi nabídl pomocnou ruku. To už něco o charakteru vypovídá. Nedovolím, aby byl nazýván netvorem, který si nezaslouží respekt,“ teď na něj ukázala i prstem.

Salazar se na chvíli ušklíbl, sarkasticky se mu nakrčil koutek úst, jako by jeho hlas nesl mírnou posměšnou notu.

„Respekt, říkáte? To je hodně ušlechtilé… ale jak udržíte inteligentní stvoření s chapadly dlouhými na sto stop v mezích společenské etikety? Donutíte ho nosit kalhoty nebo dokonce sukni?“

Guillermo si odkašlal, „je tohle opravdu nutné?“ dovolil si poznamenat na zbytečnou teatrálnost, ale byl v debatě zcela přehlížen, jako by byl v místnosti navíc.

Hyppolita se nenechala vyvést z míry. „Nebudu mlčet jen proto, že se vám nelíbí to, co je jiné. Ten tvor je víc než to, co vidíte očima a měřítkem svého světa.“

Lesáro musel zasáhnout. Tohle zašlo už dost daleko, a to poslední po čem toužil, bylo zúčastnit se další hádky, po které by měl jen bolehlav. Nadechl se a využil krátké pauzy, která se objevila.

Důstojníkův hlas měl klidný, diplomatický tón, když řekl: „Kapitáne, chápu, že situace byla… komplikovaná, ale seňorita Riversová má pravdu. Nemáme kompletní obrázek. Azull není jen náhodný tvor; je to bytost s rozumem a motivací. Nevíme, jak žije, kde se zdržuje, jaké má ambice, zda je teritoriální. O tomto druhu jsme se dozvěděli málo, a to i jako o nepříteli.“

Salazar se k němu otočil, oči plné ironie: „Nepleť si pochopení s tolerancí, Lesáro,“ pronesl klidně. „Já nepotřebuji vědět, co ten tvor cítí, kde žije ani co si myslí. Stačí mi vědět, že dokáže ohrozit mou loď. A všechno, co může ohrozit mou loď, je nepřítelem. Bez výjimky. Dnes dokázal dost na to, aby už nikdy nebyl považován za něco jiného než hrozbu. Pokud něco poruší hranice, zaplatí za to. To je jediný řád, který tady platí.“

„Ano, kapitáne,“ odpověděl Lesáro, jak se od něho očekávalo, „jen připomínám, že někdy inteligentní hrozby vyžadují jiné způsoby reakce, než jen střelbu a hrubou sílu. Tohle bylo první varovné setkání. Měli bychom se z toho ponaučit.“

Salazar přikývl, jeho výraz tvrdý a hodnotící. „Tak tedy… první varování. A podle mě dost přesné od toho, co můžeme v Ďáblově trojúhelníku čekat. Známe jen mizivou část toho, co se tu může skrývat, a nikde nejsme v bezpečí. Mohou tu být desítky takových, jako byl on. Inteligentní, uvědomělé, schopné plánovat… takže, pokud si myslíme, že další „monstra“ jsou jen instinktivní zvířata, tak bychom byli blázni.“

Hyppolita pohlédla dolů, uznávajíc kapitánovu logiku, jenže si pořád vedla svou, když zašeptala: „To není důvod, aby se Azull nazýval netvorem. Nikdo nemůže za to, jak se narodí.“

Lesáro se naklonil k Hyppolitě a potichu přisadil: „Nebuďte z toho frustrovaná. Kapitán má pravdu… alespoň částečně, ale jeho pojetí světa se řídí přežitím a pragmatismem. Vy přinášíte lidskost a morální perspektivu. Dvě strany jedné mince. Rovnováha.“

„Nuže, slečno Riversová, je načase říci nám vaše tajemství a poznatky z ostrova. Trvám na tom,“ založil si Salazar ruce za zády jako někdo, kdo očekává okamžité splnění svého požadavku.

Hyppolita se zhluboka nadechla a podívala se nejprve na Guillerma a pak na Salazara.

„Nevím toho moc, ale řeknu všechno, co vím.“

Salazar se na chvíli zachmuřil, pak se jeho podmračený výraz stáhl ještě více, až se mu kolem očí vytvořily vějíře vrásek, což dělalo tu bledou popraskanou tvář více děsivou. Teď nebyl čas si s ním zahrávat.

„Dobrá, ale nezapomeňte, každá lež má svou cenu. A pokud mě zklamete…“ přivřel nebezpečně oči, „…tady v mé pracovně už nebudeme mít čas na diplomatické rozhovory.“

Hyppolita cítila, jak Lesáro tiše přikývl, jako by říkal: „Drž se, vše je pod kontrolou.“

Tak moc by tomu chtěla věřit, jenže důvěřovat řezníkovi nebylo snadné, ani předtím a už vůbec ne teď.

„Rozumím,“ řekla pevně, zato klidně a oni jí dali prostor. Vyprávěla jim kousky z toho, co pochytila od Urzelly, co by je mohlo zajímat. Oba muži občas přikývli, ale jinak ji nepřerušovali.

„Pokud vím, je to její jediný syn. Za celou dobu jsem tam nikoho podobného neviděla, ale nemohu to říci s jistotou, většinu jsem prospala,“ přemýšlela. „Azull mi také při našem prvním setkání naznačil, že je tu více jedinců jeho druhu, ale nikdy neřekl žádný přesný počet, ani zda se nějak liší. Jen to, že jsou to samotáři. Nežijí ve skupinách nebo společenstvích, navzájem se straní.“

„To je pozitivní zpráva,“ uvažoval Lesáro a pohladil si bradu v zamyšlení. „Naznačovalo by to, že případný útok ve větším počtu nemusí přijít. Samotářské druhy nebývají náchylné k organizované odvetě.“

Salazar se však ani nehnul. Jen se mírně pootočil, aby Hyppolitu lépe viděl, a jeho hlas byl chladný jako kámen omývaný mořem.
„Samotáři,“ zopakoval pomalu a každý detail si ukládal do paměti. „To znamená jediné: že každý z nich je zvyklý spoléhat sám na sebe. A takoví bývají nejnebezpečnější, protože nečekají pomoc od druhých.“

Hyppolita polkla.
„Urzella… ona nazývala jeho druh krakeny,“ dodala tiše. „Mluvila o tom jako o starém druhu, který žil kolem ostrova. Nemluvila o nich jako o zvířatech. Říkala, že moře si je pamatuje déle než lidi… a že lidé si je pamatují jen tehdy, když se z nich stanou legendy.“

Kraken. Salazarův pohled ztvrdl. To slovo znal. Každý námořník ho znal. Bylo nedílnou součástí příběhů šeptaných mladým námořníkům, hrůzostrašných historek v hospodách. Staré příběhy. Povídačky a báchorky na strašení dětí. Jedno však měly tyto příběhy společné. Kraken měl být bájný tvor, který dokázal potopit i takovou loď jako byla Tichá Marie bez větších problémů. Jakou to tedy mělo spojitost s Azullem? Pevně doufal, že nedoroste takové velikosti, a že to není jen mládě, a pak tu byla ještě horší varianta, co když tady někde skutečně číhá to, o čem se jen šeptá.

Co když hřbitov lodí kam je Urzella poslala, není jen hrobem pro přeživší, ale teritoriem tvora tak velkého a mocného, který je definitivně stáhne ke dnu?

Neodvažoval se si tuto variantu vůbec připustit.

„Kraken,“ pronesl temně a zkoušel to slovo na jazyku. „Takže pohádky pro děti, kterými se straší posádka, když je ticho příliš dlouhé, jsou pravda?“

„Nejsou to pohádky – říkám jen to, co jsem slyšela,“ odporovala Hyppolita, i když cítila, jak se jí potí dlaně.

„Urzella tvrdila, že krakeni se drží stranou od lidí… dokud je lidé nezaženou do kouta a nezačnou je lovit. Je možné, že jich zbývá jen pár a nechtějí dát záminku k tomu, aby je lovci vyhubili, proto se straní. Neútočí, ale když někdo vstoupí do jejich prostoru a nemají na výběr—“

„—považují to za hrozbu,“ dokončil Salazar. „Ano. To už zní povědomě.“

Lesáro se lehce narovnal.
„Zmínila se o tom, kde se zdržují?“ zeptal se Guillermo k věci. „O hnízdech, úkrytech, hlubokých vodách? Pochybuji, že by se zdržovali na mělčině nebo dokonce souši, když je voda jejich živel.“

Hyppolita zavrtěla hlavou.
„Ne, nejspíše sama neví, kde jsou. Jen řekla, že jejich domovem není jedno místo. Že se dokážou skrýt tak hluboko, že je ani světlo nenajde.“ Odmlčela se. „A že když jeden z nich přijde o to, co považuje za své… nevzdá se toho, i kdyby měl zemřít.“

Hyppolitě bylo úzko. Dávala si za vinu to, co se stalo, a přála si, aby za Azullovu smrt nenesla vinu. Mohl to vůbec přežít? Co když byl příliš zraněný? Možná je tam někde u dna, bezvládný a zoufalý. Pomyslela na jeho matku, až ho bude vyhlížet a volat. Prosby, které se ztratí nevyslyšené v šumění moře. Nechtěla mít na svědomí ještě její smrt, až jí srdce pukne žalem.

V kajutě se rozhostilo ticho, hutné a těžké.

Salazar pomalu přešel k pracovnímu stolu opíraje se o kord, položil ruku na jeho hranu. Potřeboval mít odstup, prostor k uvažování.
„Takže si to shrňme,“ řekl věcně. „Narazili jsme na krakena. Inteligentního. Samotářského. Zraněného a s osobním zájmem o vás.“

Zvedl k Hyppolitě oči, jako by ona byla tím trnem v patě, který ho neustále pobolíval.
„To z vás, slečno Riversová, dělá víc než jen svědkyni. Dělá z vás proměnnou.“

Lesáro se na ni podíval, tentokrát otevřeněji, a snažil se si ji vybavit tak jako kapitán.
„A proměnné,“ dodal tiše, „mohou rozhodnout, jestli se rovnováha udrží… nebo zhroutí. Ideálně, aby misky vah byly vyrovnané.“

Všechno tohle byly jen teorie a nikdo z nich nevěděl, co v sobě Triángulo del Diablo ještě skrývá. Čím víc informací získají, tím lépe budou připraveni.

„Teď, když jsme si to vyjasnili… co se týče Azulla. Co teď, kapitáne?“ zeptal se Lesáro.

Salazar obešel stůl a ztěžka se posadil do svého křesla, oči tvrdé jako křemen a pozorné.

„Teď sledujeme, učíme se, chráníme posádku a připravujeme se na všechno, co by mohlo přijít. To, jestli přežil nebo ne, nemůžeme s jistotou říci… pokud však ano, považuje nás za nepřátele. Taková zranění, které utrpěl, se budou hojit dlouho, máme tedy čas se zmobilizovat. Teď už víme lépe, s jakou silou můžeme počítat.“

Lesáro vážně přikývl, připomínaje praktickou stránku věci.

„Takže posílíme hlídky. Střídání po více mužích. Počítat s útokem ve dne i v noci.“

Salazar prsty pomalu sevřel opěrky křesla, jako by tím gestem stahoval celý svět pod svou kontrolu Španělské orlice.
„Sí,“ řekl klidně. „A žádné další improvizace. Žádné soukromé iniciativy.“

Jeho pohled se stočil k Hyppolitě jako k viníkovi. V těch očích nebyl vztek. To by bylo snesitelnější, ne? Bylo v něm opovržení. To, že ji viděl jako přítěž. Obtíž, která by se měla zavřít do truhlice.

„Vy,“ pokračoval, „se ode dneška nedostanete na palubu, dokud to já neuznám za vhodné. Žádné rozhovory s posádkou. Žádné výklady o morálce a žádné další tajnosti.“
Krátká pauza, která Hyppolitu tížila jako kámen.
„Vaše místo je v mé kajutě. Pro vaše dobro. I pro dobro této lodi.“

Hyppolita ztuhla, když konečně pochopila, na co tím naráží.
„Takže vězení,“ řekla tiše. „Jen bez mříží, kapitáne?“

„Říkejte si tomu, jak chcete,“ odvětil Salazar bez zaváhání. „Já tomu říkám prevence před hrozbou. Sejde z očí, sejde z mysli. Čím méně lidí vás uvidí, tím lépe.“

Lesáro po Hyppolitě střelil pohledem, v němž bylo cosi omluvného, ale neodvážil se odporovat. Věděl, kdy je kapitán neoblomný.

Žena sevřela ruce v pěsti podél těla. „Pak už ode mě nemáte co slyšet,“ pronesla chladně.

Salazar se opřel do křesla a sklonil hlavu jen o zlomek níže tak, aby stíny kolem jeho hlavy zakryly jeho tvář. „Kde je má ložnice jistě víte, seňorito Riversová. Odpočiňte si. Jistě to po tom, co se dnes stalo, potřebujete.“

To stačilo.

Hyppolita se otočila a beze slova odešla tam, kam byla vykázána jako zlobivé dítě, které nesnědlo zeleninu při rodinné večeři. Dveře za sebou nezabouchla — zavřela je pomalu, pečlivě, s tichým klapnutím zámku, které znělo hlasitěji než hádka.

V kapitánově pracovně zůstalo nepříjemné ticho usazené jako popel ve vyhořelém krbu.

Lesáro se odvážil nadechnout.
„Kapitáne… pokud—“

„Ne,“ přerušil ho Salazar okamžitě. „Udělal jsem, co bylo nutné.“

Chvíli hleděl na mapy rozprostřené na stole jedna přes druhou. Na ostrovy beze jmen. Na vody, které si braly lodě beze stopy.

„A jestli ten kraken žije,“ dodal tiše, spíš pro sebe než pro důstojníka, „pak si nás rozhodně zapamatoval díky každé jizvě, která mu zůstala jako varování a příště, už se postarám o to, aby jeho návštěva byla skutečně tou poslední.“

Salazarovy prsty se pomalu sevřely v pěst jako zpečetění té kruté přísahy.

A někde hluboko pod kýlem, v temnotě, kde světlo nedosáhne, se moře nepatrně pohnulo — jako by naslouchalo.

Kajuta zůstala tichá, napětí opadlo jen částečně, vystřídáno hořkou pachutí odvety. Oba muži věděli, že tohle mohl být první střet z mnoha s nepolapitelným nepřítelem, kterého stíhali celé měsíce, než s ním skoncovali. O to uspokojivější to poté bylo, když šla pirátská loď ke dnu. Azull však nebyl hloupý pirát, u kterého mohli předvídat následující kroky, tohle bylo něco jiného. Nového.

„Další střet bude ten poslední,“ v Salazarově očích doutnala jiskra posedlosti, jíž se Guillermo právem obával.

Ano, další střet přinese nové výzvy a rozhodnutí, která budou muset být pečlivě zvážena. Azull nebyl jen ohrožením – byl ukazatelem, že svět, který znají, se právě rozšířil o něco, co nemohou plně kontrolovat a lehce zadusit.

Lesáro tentokrát mlčel. Pohled mu sklouzl k mapám za kapitánovými zády a dál, skrz stěny kajuty, jako by dokázal vidět až do hlubin za obzorem kam Maria Silenciosa slepě plula.

Moře nebylo prázdné. Nikdy nebylo, i když tak zprvu vypadalo plné ostrých skalisek vyčnívajících z vody a písečného dna bez jediného kousku korálu nebo řasy, v níž by se mohla skrýt ryba. Jen si lidé namlouvali, že to, co nevidí, neexistuje — dokud se to nevynoří přímo před nimi.

V Ďáblově trojúhelníku se šeptalo o věcech, které námořníci vyslovovali jen v opilosti nebo těsně před smrtí. O stínech, jež se pohybují pod lodí proti proudu. O zpěvu, který možná ani není sirénou lákající námořníky do záhuby, ale přesto vás donutí otočit kormidlo špatným směrem. O obrovských tělech, jež se neukážou nikdy celá — protože kdo by se vrátil, aby o nich vyprávěl?

Kraken bylo jen jméno. Pojmenování pro strach, který lidé potřebovali nějak zkrotit, ale co když těch jmen bylo víc? Co když se pod hladinou skrývali tvorové starší než mapy, starší než modlitby, které si muži šeptali do dlaní, když šli ke dnu?

Lesáro si vzpomněl na příběhy o lodích objevených uprostřed oceánu. Prázdné, bez stop boje, bez krve — jen s lanem stále napnutým a kotvou spuštěnou do vody, jako by posádka odešla dobrovolně.

A pokud měl Azull pravdu — a jeho druh nebyl jediný, kdo obýval tyto krajiny — pak oni a Tichá Marie nebyli lovci. Byli hosté. Nezvaní, hluční, a příliš sebejistí ve svých krocích a způsobech. Stejně jako byli Vasco Núñez de Balboa, Hernán Cortés nebo Francisco Hernández de Córdoba. A stejně jako tehdy nebyla krutost světa chybou, ale odpovědí. Moře si nevybíralo hrdiny ani dobyvatele — jen připomínalo, že každý, kdo vkročí tam, kam nepatří, jednou zaplatí cenu za svou domnělou nadvládu a sebejistotu.

První důstojník cítil, jak se mu pod kůží usazuje neklid. Ne strach. Spíš tíha poznání, že svět, který znal z bitev a strategií, tu měl jiný rozměr. Proti pirátům se dalo bojovat. Proti flotile se dalo plánovat, ale proti moři, které si pamatuje, proti legendám, jež se rozhodly vstát z hlubin?

Lesáro mlčel a jen tiše přikývl. Věděl, že kapitán ani Hyppolita nemají na výběr – oba jsou silní, oba mají své pravdy, a on musí jen držet rovnováhu mezi nimi tak, aby jeden neupadl do šílenství a druhý neupadl jako bezbranná oběť vlastního soucitu.

Krakeni, o nichž se v této kapitole mluví, nejsou jen výplodem námořnické fantazie. Po staletí se objevovali v denících mořeplavců, na okrajích map i v legendách z oblastí, kde lodě mizely beze stopy. V těchto příbězích nebyli popisováni jako bezmyšlenkovití predátoři, ale jako staří obyvatelé hlubin — bytosti, které se lidem vyhýbaly, dokud nebyly vyrušeny, zahnány do kouta nebo loveny. Moře si je „pamatuje“ déle než lidské dějiny, a právě proto se z nich staly symboly strachu z neznámého, nikoli pouhá monstra.

​

Ďáblův trojúhelník, stejně jako jiné neklidné oblasti oceánu, byl vždy místem, kde se realita prolínala s mýtem. Prázdné lodě, podivné ticho, náhlé změny počasí i příběhy o hlasech z hlubin připomínají, že člověk nikdy nebyl skutečným pánem moře — jen jeho dočasným hostem. A někdy, když se hranice překročí, se staré legendy přestanou chovat jako varování… a začnou si brát zpět to, co jim patřilo dávno předtím.

Kapitola 38.

Pomíjivá krása

Podpalubí bylo po útoku těžké jako plíce plné vody.

Důstojník Moss vstal. Narovnal se od bezvládného těla námořníka, kterého právě s pomocí dvou mužů vytáhl zpod křídla dveří, které ten tvor chapadly vytrhl z pantů. Muž byl pohřbený pod nimi. Chlap ještě dýchal, přerývaně, s chrčením, ale žil — a to byl po dnešku malý zázrak. Nevěděl však, zda za to může jejich prokletí nebo jen náhoda. Na tom teď nezáleželo.

Moss si otřel čelo hřbetem ruky, kde se pot mísil s krví, aniž by si byl jistý, čí vlastně je.

V podpalubí to klouzalo. Voda se mísila s olejem, s pískem, s něčím tmavším, co nechtěl blíž zkoumat. Měli štěstí, že při veškerém tom boji nespadla žádná lampa. Ani tady si nebyl jistý, zda by při kontaktu s vodou zhasla nebo naopak podpalubí začalo hořet.

„Tady,“ kývl na dalšího muže. „Odnést ho nahoru do lazaretu. Pomalu, hlídejte hlavu a dejte mi vědět, až se probudí.“

Jeden z námořníků se rozhlédl po chodbě, na první pohled vše vypadalo stejně až na vyvrácené nebo utrhané dveře, on si však dobře pamatoval, jaké tu nastalo peklo.

Skupina, ta která ještě stála na nohou, kontrolovala škody, jako by šlo o běžnou přestřelku. Rozštípané bedny, prasklé výztuhy. Kulky ve dřevě.

O patro výš u jednoho z děl Antonio našel dva muže v bezvědomí, oba omráčení nárazem, ale živé. Další účet, který si loď zapíše do paměti. Naštěstí pár už se jich probouzelo, zmatení, netušíc, jak celý střet dopadl.

Jakmile konečně Moss vyšel s poslední skupinou na hlavní palubu, obával se, co tam najde.

Vzduch nahoře byl jiný, slaný, ale pořád těžký, prosycený něčím, co vás dusilo, jako když se nadechnete ranní mlhy. Moss vždycky dával přednost být na čerstvém vzduchu než zůstat v zatuchlém podpalubí, jenže Ďáblův trojúhelník měl svou vlastní vůni všude stejnou, nadpřirozenou.

Důstojník vystoupal na poslední schod. Paluba vypadala jako po bitvě, kterou si nikdo nebude chtít pamatovat. Muži stáli v hloučcích, někteří seděli opření o zábradlí a odpočívali, snažíc se vstřebat celý zážitek po svém, jiní si ovazovali ruce nebo mlčky zírali na moře, jako by čekali, že se znovu otevře a celé to začne nanovo, až se netvor vyškrábe po boku Tiché Marie s úmyslem dokončit to, co začal.

„Co se sakra stalo?“ ozval se hned, sotva spatřili zraněné. Nadávka byla rozhodně na místě.

Muži neměli sílu vstát a salutovat, jen otočili hlavy po směru hlasu.

„Přežili jsme, pane,“ odvážil se kdosi vyřknout, ale neznělo to vítězně, spíše jako povzdech před tím, než jdete do zpovědnice sdělit knězi své hříchy.

„Bylo to obrovské, nikdy jsem nic takového za celý život neviděl. Napůl muž a napůl chobotnice. To je proti přírodě,“ mumlal voják s ohořelým kabátem a chybějící rukou.

„Je to mrtvé? Mluv vojáku,“ vyzval Moss námořníky a v těle cítil neklid, jako když krev v žilách proudí příliš rychle.

„Kdo ví, pane. Zmizelo to ve vodě. Raněný dost na to, aby to zdechlo,“ odpověděl španěl s tmavými vousy, nejstarší z těch, co tu byli.

„Ta chapadla mě budou strašit ve snu, důstojníku,“ sdělil někdo další. „Přísahám Bohu. Támhle je ještě kus té zrůdy,“ přitáhl si ten muž k sobě potrhanou síť, jako by se skutečně bál, že useknuté chapadlo obživne a začne se znovu hýbat.

„Drž hubu, nepřivolávej to, a raději o tom ani nemluv,“ okřikl ho starší námořník; sám však zněl otráveně. Všichni se cítili zmoženě, jako by to byla bitva, na kterou nikdo nebyl hrdý.

Moss se ohlédl na tu masitou věc, nehybně ležící v krvi. Nikdo se toho nehodlal dotknout.

„Dobře. Útok byl tedy odražen. Škody se sčítají. Kapitán má situaci pod kontrolou,“ uklidňoval posádku. Ta věta se však rozpadla ve vzduchu, sotva ji dořekl. Věděl to. Všichni to věděli.

Co když se to znovu objeví? Tu otázku četl každému ve tváři a on nebyl ten, kdo by je krmil falešnými sliby.

V tu chvíli se otevřely dveře kapitánovy kajuty a ven vyšel Guillermo. Tvář měl zachmuřenou, výraz pevný, ale oči mu těkaly po palubě s rychlostí někoho, kdo už počítá další kroky. Jakmile si všiml Mosse dole, zamířil k němu.

„První důstojníku,“ oslovil ho Antonio a postavil se do pozoru.

„Důstojníku Mossi, půjdeme trochu stranou?“ zeptal se Guillermo tiše, aby je neslyšeli ostatní.

Obě šarže se vzdálily k opačnému hrazení, Lesáro snad z opatrnosti nebo z předtuchy se vyklonil a podíval se na bok Tiché Marie, aby se ujistil, že se nic z moře nedrápe nahoru. Vnitřně si oddechl, když jediné, co stálo za zmínku, byla oloupaná barva a poškrábaná prkna od toho, jak se třela o skaliska.

„Se svou skupinou jsme bránili podpalubí,“ obhájil Moss svou nepřítomnost tady nahoře v době střetu.

Lesáro vážně přikývl. „Jaké jsou ztráty?“

„Pokud mohu soudit, nikdo nezemřel, osobně jsem se o tom přesvědčil. To však nevylučuje některá zranění. Co se týká lodi, podpalubí je poničené, ale ne kriticky. Žádný průnik ke střelnému prachu. Sudy jsou netknuté. Dělali jsme, co bylo v našich silách a několik z nás toho netvora střelilo, ale bez větší odezvy,“ zakroutil hlavou.

To bylo důležité. Guillermo krátce přikývl. „Dobrá práce. Štěstí bylo, že jste ho oslabili, než se dostal nahoru.“

„Co to vlastně u všech svatých bylo, Lesáro?“ hodil Moss hodil za hlavu veškerou formálnost a v jeho hlase zaznívala frustrace.

„S čím jsme to vlastně bojovali? S noční můrou?“

„Kéž by,“ vydechl Guillermo nosem s pohledem upřeným na otevřenou palubu a to jak moc se změnila. Nejhorší věcí byl zlomený hlavní stěžeň, jehož podstatná část se ohýbala kolmo dolů a končila ve vodě. Vylámané zábradlí už bylo jen nechtěným detailem toho všeho, co lámalo srdce.

Moss napjatě čekal, až se první důstojník vyjádří, ale nejprve si musel sám urovnat myšlenky.

„Na přízrak to bylo až příliš živé a nebezpečné. A já se přiznám, že jsem nikdy neměl tak bujné sny a řekněme si to narovinu, každý z nás jednou chtěl vidět něco, co nikdo jiný předtím. To, o čem bys mohl vyprávět svým vnukům, až budeme staří, ale sakra, vždy to bylo někde v pozadí a nikdy jsem skutečně nevěřil, že bych se s něčím takovým setkal.“  

Námořnické legendy byly plné velkých ryb s ostrými zuby, mořských hadů, silných jako kmeny stromů a také dravých žraloků. Z představy že by se některá z těch opileckých báchorek mohla stát skutečností, se mu udělalo zle. Povídky měly zůstat přesně tím, čím byly, a v reálném světě pro ně nebylo místo.

„Není to noční můra ani o mal sueño, amigo,“ konstatoval Guillermo. Neřekl to jako někdo, kdo chce uklidňovat. Spíš jako muž, který právě pojmenoval něco, co už nemůže vzít zpět. „Má to jméno.“

Moss se na něj podíval, zamračil se. „Tak povídej. Co je to?“

Guillermo chvíli mlčel. Pohled mu znovu sklouzl k moři, jako by se obával, že vyslovení toho slova něco přivolá, něco, co doufal, že je mrtvé pro jejich vlastní dobro.

„Říká se tomu kraken.“

Antonio se uchechtl. Krátce, suše, bez humoru. „Kraken?“ zopakoval. „Ta nestvůra z historek? Z pohádek pro zelenáče, co poprvé vidí oceán? To je trochu silné tvrzení.“

„Ano,“ odpověděl Guillermo klidně. „Přesně ten.“

Ticho, které následovalo, nebylo krátké. Moss si pomalu sundal ohořelý klobouk a sevřel ho v ruce, až mu zbělely klouby. Krempa byla spálená a povrch drsný stejně jako jeho tvář, která byla kdysi opálená a veselá, tvář, před kterou ženy padaly na kolena, a to jeho ego neslo velmi špatně.

„Takže mi chceš tvrdit,“ začal opatrně, „že jsme právě bojovali s legendou?“

„Ne,“ opravil ho Lesáro. „S tvorem, ze kterého legenda vznikla.“

Moss zavrtěl hlavou. „Tohle nedává smysl. Kdyby něco takového existovalo, věděli bychom o tom. Námořnictvo, církev, království… někdo by—“

„—někdo o tom věděl, jinak by nebyly všechny ty pověsti,“ přikývl Guillermo. „A někdo o tom ví.“

Moss k němu zvedl pohled. „Kdo?“

Lesáro se na okamžik zarazil. Nebylo v tom váhání zbabělce, spíš člověka, který zvažuje, jakou váhu mají slova.

„Seňorita Riversová,“ řekl nakonec.

Antonio ztuhl. Věděl přesně, o koho jde. Žena s ohnivými vlasy, o které netušil, kdy a jak se tu vzala. Doprovázel ji po lodi jen jednou. Záhadná, krásná, avšak půvab byl zrádný a o jejím charakteru nevěděl nic. Jakou s tím vším měla spojitost?

Důstojník se nehnul, jen nejistě přešlápl z nohy na nohu. V očích problesklo náhlé pochopení — rychlé, ostré, nepříjemné jako bodnutí jehlou.

„Ta žena…“ vydechl pomalu. „Takže ona o tom věděla.“

„O útoku? Ne, ale setkala se s ním,“ přikývl Guillermo. „Předtím. Na ostrově.“

Mossovi se stáhl žaludek, jakmile si představil nebohou ženu, která čelí takovému netvorovi úplně sama. Znovu se rozhlédl po palubě, po mužích, kteří ještě před hodinou málem zemřeli. Po krvi, po troskách.

„A neřekla to, že? Nikomu,“ dodal tiše.

„Ne,“ připustil Lesáro.

„Samozřejmě. Věřil bys mi snad, kdybych ti řekl, že jsem se setkal s něčím tak hrůzným a nelidským?“ naznačil tím zjevnou ironii té situace, to ale neznamenalo, že stál na Hyppolitině straně. Dost pravděpodobně by o tom také pomlčel, aby nebyl terčem posměchu.

Moss sevřel čelist. „Takže…si to přišlo pro ni,“ pronesl a tentokrát v tom nebyla otázka. „To nebyl náhodný útok. To nebylo… zvíře, co se zatoulalo. Šlo to po ní.“

Guillermo neodpověděl. Nemusel. Pravda byla už tak zjevná.

„Por todos los dioses malditos,“ procedil Moss skrz zuby kletbu. „Takže jedna žena, jedna zatracená zachráněná duše, a málem nás to stáhlo ke dnu.“

Podíval se Lesárovi přímo do oka. „S veškerou úctou, Lesáro… tímhle ohrozila celou posádku.“

Ta slova byla tvrdá. Tvrdší, než by si Moss ještě před pár dny dokázal představit, že je vysloví. Vždy byl zdvořilým vojákem. Ženám se ukláněl, ctil je, pomáhal jim, kryl je před hrubostí světa, který byl dost krutý i bez toho, ale Ďáblův trojúhelník nebyl svět, který znal a teď místo toho, aby té ženě patřila jeho lítost, že se stala cílem takové bestie, cítil něco jiného, chladnou hořkost, která se mu usazovala pod žebry jako sůl v otevřené ráně. Trpkost a podráždění, že její osud se stal břemenem pro všechny kolem.

Guillermo se nadechl. „Neudělala to úmyslně. Neměla tušení, že něco takového přijde, a pokud si vzpomínáš, mohli jsme to být právě my, co ho vyprovokovalo. To naše skupina ji odnesla od té ženy na ostrově.“

„To je jedno,“ vyřkl Moss rychleji, než stačil přemýšlet. „Úmysl nezalepí díry v trupu. Úmysl nevrátí muže z bezvědomí. Úmysl—“ zarazil se, pak tišeji dodal, „—nevrátí loď, když půjde ke dnu.“

Odvrátil pohled. Moře bylo klidné a právě to bylo nejhorší.

„Nikdy předtím bych to neřekl,“ pokračoval po chvíli, hlas nižší, temnější, „ale lituju, že jsme ji vytáhli zpátky na palubu.“

Ta věta mezi nimi zůstala viset jako kouř.

Guillermo se na něj dlouze zadíval. Ne odsuzujícím pohledem, ale pohledem muže, který ví, odkud ta slova přichází. Ne, že by je předtím sám necítil, ale některé věci člověk nemohl vzít zpět. Osud stál pevně v jasných mezích, a kdo byli oni, aby se mu vzpírali, navíc Moss byl nejmladší důstojník na Tiché Marii. Schopný, bystrý, rychle se učící, ale pořád ještě mladík mezi muži, kteří už zaplatili svou daň moři i válce a dost mladý na to, aby ho oceán dokázal zlomit dřív, než ho stihne naučit opatrnosti.

„Nemyslím, že obviňování je na místě,“ pravil Lesáro hořce a Moss se zastyděl za to, co řekl.

Co se z něho stalo, že házel vinu na nebohé seňority? Tohle nebyl on. Sklopil zrak.

„Omlouvám se, nechal jsem se unést.“

„Ďáblův trojúhelník mění lidi,“ řekl nakonec tiše Guillermo a jeho oko zalétlo vzdušnou čarou ke dveřím Salazarovy kajuty. „Bere si z každého něco jiného. Tobě bere soucit. Jiným rozum. Někomu odvahu a dalším naději.“

Moss sevřel klobouk v ruce ještě pevněji. „A co vzal jí?“

„Jí vzal jistotu, že může někomu věřit,“ odpověděl. „Umíš si představit, jaké to pro ženu bez doprovodu musí být? Osamělá, poznamenaná kletbou, na lodi plné cizích mužů bez vyhlídky šťastného konce? Její situace je daleko horší než moje nebo tvá, Mossi.“

Na palubě se znovu ozval zvuk práce — prkna, lana, rozkazy. Loď žila dál, ale oba muži věděli, že od této chvíle už Tichá Marie nepluje jen skrz vody, ale kýlem prořezává jejich charakter až k samotným kostem.

Rozhovor dvou důstojníků náhle přerušil jeden z vojáků, který k nim došel.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale co máme udělat s tou věcí?“ ukázal prstem na chapadlo, které leželo na prknech.

„Ostatní to znervózňuje, pane.“

Guillermo se na okamžik zamyslel. Nepodíval se hned. Jako by zvažoval, kolik toho chce dnes ještě vidět.

„Máme to hodit přes palubu?“

„Ne,“ řekl nakonec. „Pořádně to zabalte do plátna nebo kůže.“

Moss zpozorněl. „Proč? Je to jen kus masa.“

Voják nejistě hleděl z jednoho na druhého.

„Vy důstojníku, to zanesete doktorovi, protože jste viděl, jak takový tvor vypadá, a dokážete ho popsat,“ pokračoval Guillermo klidně, ale neústupně. „Ať to Cortéz prohlédne, možná objeví něco, co my ostatní nevidíme pouhým okem.“

„Rozumím.“ Voják polkl a odběhl sehnat vše potřebné.

Chapadlo bylo pečlivě zabaleno do silného plátna, provazy kolem se utáhly, aby nic neproteklo — i tak se však tmavé skvrny pomalu rozlézaly po látce. Dva muži ho zvedli s opatrností, jakou by věnovali sudu s výbušninou.

Guillermo si poklepal ukazováčkem po bradě, „ještě něco.“

Jedna záležitost potřebovala neodkladně vyřešit. Vyjasnit tak záhadu, jak se kraken na samotnou loď vůbec dostal.

„Magdo,“ kývl směrem k druhému důstojníkovi, který právě přicházel. „Půjdete dolů. Vezmete si skupinu deseti námořníků a pečlivě projdete podpalubí. Zjistíte, kudy — a jak — se to dostalo dovnitř. Chci vědět, jestli máme slabinu, nebo jestli si ji vytvořil a prorazil díru v trupu.“

Magda se zamračil, ale přikývl. „Rozkaz.“

Jakmile se vzdálil, Guillermo se ještě jednou rozhlédl po palubě. Muži už se hýbali, když nabrali sílu, ale něco zůstávalo viset mezi prkny, ve vzduchu, v pohledech upřených na temnou hladinu a v neposlední řadě ty uhýbavé oči zaměřující se na samotný ostrov, od kterého si drželi odstup.

„Mossi,“ řekl tiše Lesáro, než odešel. „Udržujte muže zaměstnané, když přestanou pracovat… začnou přemýšlet, a když námořník přemýšlí příliš dlouho, začne slyšet moře mluvit zpátky, a vy víte, co to znamená. Šílenství je to poslední, co Maria Silenciosa potřebuje.“

„Ať při nás stojí všichni svatí. Deus nos custodiat in mari, in vita, et in morte.“

Mladý důstojník si nasadil klobouk zpět na hlavu a sevřel stříbrný křížek mezi prsty, pomodlil se a zase ho schoval pod vázanku.

Guillermo zamířil do své kajuty, zatímco Moss zůstal stát uprostřed paluby a poslouchal, jak vlny tiše naráží do trupu. Už to nebyl jen zvuk vody. Bylo v něm cosi pozorného, co čekalo na jejich další chybu, a Antonio měl nepříjemný pocit, že to, co se dnes stalo, nebyl konec. Ani zdaleka.
Že smrt, ukrytá v ranní mlze, která se tu zjevovala náhle jako na hřbitově, je stále nablízku — trpělivá a čekající, jen se schovává, aby mohla udeřit znovu…

​

 

*************************************************************************************************************************

 

​

Pod stropem u lodního boku se houpalo světlo lucerny a kreslilo po stěnách lazaretu dlouhé, pomalé stíny. Vzduch tu voněl po alkoholu, bylinách a starém papíru – uklidňující směs, která působila jako hráz proti chaosu venku. Doktor Nico Cortéz si právě otíral ruce do čistého plátna, když zaslechl tiché zaklepání.

Nestačil ani odpovědět a dveře se otevřely samy bez vyzvání.

Claudie Florance vstoupila váhavě, jako by každým krokem zvažovala, zda má právo tu vůbec být. Závoj, který si uvázala přes hlavu, byl z různých kousků látky – darovaný, sešitý narychlo z krajky a síťoviny, přesto pečlivě upravený. Jistě by se na něm našla i nějaká ta smutná slza, kterými ho mladá žena obdarovala, protože ho zhotovovala v nouzi.

Zakrýval jí vlasy i většinu části tváře, ale nedokázal skrýt to, co vyzařovalo z jejího držení těla: napětí, stud a únavu. Působila dojmem ptáčete, které nechtělo být v kleci, ale vědělo, že je to ta nejbezpečnější možnost, jak uniknout krutostem světa.

„Médecin,“ oslovila ho tiše svým rodným jazykem. Hlas měla slabší než obvykle, lehce roztřesený. „Já… nerada vás ruším.“

Nico se na ni podíval přes okraj stolu, kde měl rozložené nástroje, a hned poznal, že tohle není návštěva ze zvyku. Ty znával. Ty byly plné povzdechů, otázek bez odpovědí, občas i rozhořčení. Dnešní Claudie však působila křehčeji. Zranitelně, přesně tak, jak bylo u vdovy obvyklé, rozdíl byl v tom, že netruchlila nad svým mrtvým manželem ale spíše nad vlastním vzhledem.

„Nerušíte, jistě že ne, madam Florance. Pojďte dovnitř,“ řekl klidně a ukázal na volnou židli. „Posaďte se. Co vás přivádí dnes?“

Žena zaváhala. Pak si sedla, ale ruce nechala pevně sepnuté v klíně, jako by se bála, že se jí začnou třást. I pohled na vlastní prsty zjizvené a mrtvolně bledé, v ní vyvolával odpor a za jiných okolností by bez výhrad přijala rukavičky, jenže nebyla tak zdatná v šití, aby je dokázala zhotovit.

„Našla jsem něco…“ začala naléhavě. „Na ruce.“

Pomalu, ladně zvedla pravou paži a vyhrnula rukáv.

„Nevím, jestli tam ta jizva byla už dřív… nebo jestli je nová. Pořád na to myslím, nemohu zavřít oči a neuvědomit si tuto hroznou situaci, doktore. Pro ženu mého postavení je to neúnosné a já se obávám, že se to zhoršuje,“ přeháněla Claudie.

Jazyk se jí pletl, slova zadrhávala. Mluvila rychleji, než bylo zdrávo. Všechno se tlačilo ven, jedna otázka přes druhou, jako by se bála ticha.

Nico si upravil zástěru tak, aby pevně držela přes jeho bok, kde zela díra. To poslední, co si přál, bylo, traumatizovat dámu před sebou ještě víc než už byla.

Cortéz k madam Florance přistoupil a jemně jí podepřel zápěstí. Ne dotekem lékaře, který posuzuje, ale člověka, který dává najevo, že drží něco křehkého.

Ženina kůže byla chladná jako mramor, bledá, místy popraskaná tak, jak to dokáže jen křehký porcelán, který už někdo slepil.

„Mohu?“ zeptal se, ačkoli už ruku držel.

Pomalu přikývla, nezvyklá na takové doteky, zvláště teď s tímto postižením.

Doktor si posunul brýle na nose. Na ten pohyb naklonila hlavu ke straně a pod závojem se jen na úder srdce váhavě zvedl koutek úst. Všiml si toho jako drobného detailu, který ho tajně potěšil.

Prohlížel si jizvu dlouho a i ty další táhnoucí se jako rýhy v suché půdě. Přejel po ženiných prstech, dlani i zápěstí, aby zjistil, zda jsou hrubé jako ty jeho nebo naopak jemné. Obrátil ženinu ruku a pak zase zpátky, dokonce se odvážil až tam, kde začínal rukáv šatů v polovině předloktí.

Claudie zůstala napjatá, cítil to, nýbrž toto malé nepohodlí bylo nutné k pochopení její situace, proto sem přišla.

Jizva, ta nová, která novou vůbec nebyla, se zdála tenká ne víc než říznutí nožem, stará, sotva patrná. Nico viděl, jak Claudie zadržuje dech, jako by čekala tu nejhorší diagnózu smrtelné nemoci.

„Ta tu byla už dřív,“ řekl nakonec. „Jen jste si jí teď všimla. Není to nic, co by vás mělo rozrušovat,“ spustil ruku, ale stále ji držel ve svých větších dlaních, snažil se jí ukázat, že se nemá čeho bát, že to, co ji souží, není nakažlivé.

„Takže se to nešíří?“ vyhrkla hned.

„Ne tak, jak se obáváte, madam.“ Teď už ženinu ruku pustil, ale neodstoupil hned. „Vaše tělo se mění, to ano, ale ne všechno, co se změní, je známka zhoršení.“

Claudie se zasmála. Krátce, hořce jako výsměch samotnému osudu.

„Vy to říkáte tak klidně,“ pronesla. „Jako by na tom nezáleželo. Jako byste s tím byl sám smířený.“

Zvedla k němu hlavu, závoj se nepatrně pohnul. Pod ním byl vidět šedivý pramen vlasů, který se jí vysmekl z účesu.

„Celý život jsem dělala všechno správně,“ pokračovala tiše s depresivním nádechem. „Učila jsem se, jak tančit, jaký příbor patří k dezertu, a který ke zvěřině. Učitelé etikety mě mentorovali, jak se smát, kdy mlčet. Jak být... Příkladná dáma. Manželka, na kterou může být muž hrdý.“ Ruce se jí lehce roztřásly. „A teď? Teď se bojím sundat kus látky a pohlédnout do zrcadla. Život není spravedlivý, monsieur.“

Nico si sedl za stůl naproti ní.

„A myslíte,“ řekl pomalu, „že všechno to, co jste byla, zmizelo s barvou vlasů?“ ihned, jak to řekl, toho litoval. Muselo ji to ranit, byla na své plavé vlasy hrdá, to bylo to, co dělalo ženu ženou, nebo alespoň jedna část, na které si dámy zakládaly.

Nico si vzpomněl, že když ji viděl poprvé, připomínala mu slunce, které vešlo do jeho lazaretu. Tehdy byla otřesená hroznými zážitky v područí pirátů, ale s hlavou vzhůru. Teď připomínala smuteční vrbu, která dlouho neunese svou zelenou korunu.

„Omlouvám se za své nevhodné chování. Nebývám příliš často ve společnosti žen a moje způsoby na lodi plné mužů poněkud zhrubly. Nemyslel jsem to…“ Claudie však zvedl ruku, aby ho zastavila.

„Máte pravdu, pane. Nejsem to, co jsem byla předtím. Váš postřeh je namístě. Moje sestra… i moje služebná se na mě dívá jinak,“ opravila se hned. „Nemohu ten pohled vystát, je to ponižující a hrozné vědět, že vám všechno bylo vzato, i to málo, co teď máte a čím jste,“ ta kdysi do očí bijící upjatost byla ta tam a uvolnila místo pravému charakteru, který se skrýval pod veškerou přetvářkou ctnostné dámy.  

„Krása je pomíjivá, má paní. Jednou každý z nás stejně zestárne, udělají se vrásky, kůže povolí, myšlenky budou víc a víc mlhavé. Stáří není pěkná věc, ale nikdo mu neuteče, to je spravedlivé pro každého. To vám neříkám jako důstojník, ale jako doktor. Holá pravda podle stejných měřítek, protože před smrtí jsme si všichni rovni,“ přikývl.

Claudie pozorně poslouchala, jak se jí snažil utěšit a Nico doufal, že to zabírá.

„Krása, sebevíce půvabná, se nevyrovná charakteru.“

Žena zavrtěla hlavou. „Vy to nechápete. Pro vás krása není měna. Pro mě byla. Muži nepotřebují být pohlední, stačí, když mají majetek, moc, schopnosti, vliv. U žen je to posuzováno jinak. Jako bychom byly jakostní zvířata,“ rozohnila se vždy klidná Claudie. „Posuzují nás podle věku, podle štíhlosti, jak světlou máte kůži, jakými přednostmi se můžete pochlubit a v neposlední řadě, jaké věno zaplatí vaše rodina, aby se vás zbavila.“

Žena se kousla do rtu a nebylo pochyb o tom, jaká byla právě její zkušenost se vdavky.

Ta věta visela mezi nimi těžká a pravdivá.

Nico se nadechl, a postupoval opatrně, aby tu ze zoufalé francouzsky nebyla hysterka. Nutno dodat, že s těmi měl ještě méně zkušeností a proti ženským slzám byl bezbranný jako dítě.

„Možná máte pravdu. Nikdy jsem se nemusel spoléhat na to, aby se na mě lidé dívali s obdivem.“ Usmál se koutkem úst. „Ale viděl jsem mnoho těl. Zraněných, poznamenaných, změněných. A víte, co mají společného?“

Mladá vdova k němu zvedla oči pod závojem.

„Každé z nich nese příběh. A příběhy…“ odmlčel se, „…neubírají na hodnotě. Naopak. Přidávají rozměr tomu, jak žily. Pestrý život plný dobrodružství nebo naopak život nudný a zbytečný.“

„Někdo však nemá na výběr. Můžete si vybrat nudný život v pohodlí, nebo vzrušující roky naplněné bídou, kdy vás zavrhne vlastní rodina,“ namítla.

Nico naklonil hlavu a zamrkal, ženin černobílý pohled byl jasným ukazatelem toho, co jí vtloukal otec nebo matka, snažíc se své dítě dostrkat do výhodného sňatku, který by i pro ně znamenal lepší post ve společnosti, a přitom si dobře uvědomovala, co to pro ni znamená. Nico byl informován, za jakých okolností se ocitla na jejich palubě a co tomu předcházelo, a také věděl, že žena před ním utrpěla plno emocionálních ran.  

„Znovu se omlouvám za to, co řeknu, madam Florance, ale nyní jste vdovou. Jste mladá, inteligentní, a majetek po vašem zesnulém choti vám jistě zaručí spokojený život někde v ústraní. Nikdo vám nebude mít za zlé, že oplakáváte svého chotě. Můžete mít klidný život, kde o vás bude postaráno. A jen co porazíme tuto nepříjemnou kletbu, budete předána do rukou úřadů a kapitán se postará o všechny další záležitosti.“

Cortéz se nechal unést. Jen doufal, že jeho proslov nebude vykládán jako neúcta, naopak jako nový obzor. Vyhlídka k lepšímu životu, než jaký mohla mít ve Francii.  

Claudie se nadechla, jako by jí došel vzduch. Zavřela oči. Možná právě teď pomyslela na svého mrtvého manžela a on se nenáviděl za to, že musela ty chvíle ve své hlavě znovu prožít, ale bylo to nutné k pochopení jeho myšlenky. 

„Jste příliš smělý v takových řečech, doktore, nemohu však popřít, že máte pravdu.“

Cortéz si oddechl.

„Žít ve velkém domě na ostrově s krásnou krajinou a výhledem na moře by bylo příjemné,“ vydechla, znělo to trochu ironicky, přihlédneme-li k nastalé situaci, kdy se jí pobyt na lodi musel zajídat.   

„Musíte být statečná, a všechno se vám splní. Chce to jen čas a hlavu vzhůru,“ povzbudil Claudii Nico a dodal i malý úsměv, který se dostal až k jeho očím za obroučkami brýlí.

„Já nevím, jestli to dokážu,“ zašeptala a povzdechla si. „Všechno je tak těžké…“

Doktor zareagoval tak, že jí položil dlaň na její ruku v naději, že vdově předal kuráž, nemyslel tím nic špatného, přesto Claudie stydlivě ruku stáhla z jeho dosahu. Byl si jistý, že to nebylo odporem, ne, to jak se její oči sklopily dolů a řasy polechtaly krajku závoje. Kdyby ženina kůže nebyla bílá a popraskaná, našel by tam i ruměnec, tím si byl jistý.

Snad aby situace nezašla do příliš nevhodných krajin, změnila téma a poznamenala:    „Mohl… mohl byste se podívat i…“ prsty se dotkla okraje závoje. „…na moji tvář?“

Byla to žádost i prosba. Ne lékařská. Lidská. Akt důvěry.

Nico nic neřekl. Jen přikývl.

Pomalu, s rozechvěním, Claudie rozvázala uzel.

„Dovolíte?“ zeptal se Cortéz galantně a uchopil krajkový lem a nechal jej sklouznout po ženiných šedých vlasech, ty rámovaly její tvář, bledou, jemně popraskanou, jako stará malba. Oči však zůstaly stejné – hluboké, citlivé, plné emocí.

Neskrčila se. Neodvrátila pohled. Jen čekala.

Nico se díval dlouho. Ne odborně. Ne hodnotícím pohledem muže, ale někým, kdo viděl pod povrch.

„Co vidíte?“ stiskla spodní ret mezi zuby, jako by očekávala, že znechuceně odvrátí tvář.

„Vidím ženu,“ řekl tiše, měkce. „Která přežila něco, co by jiné zlomilo.“

Slzy jí stekly po tváři dřív, než je stihla zadržet.

„Takhle se na mě ještě nikdo nepodíval,“ vydechla dojatá a vděčná za lidská slova. Pro všechny okolo byla jen něčím obtížným, věcí, majetkem až na svou sestru a tohoto muže, který v ní neviděl jen komoditu, ale lidskou bytost.

„Možná proto,“ odpověděl jemně Nico, „že jste se tak nikdy nedívala sama na sebe.“

A v tom tichu, mezi lucernou a stíny lazaretu, si Claudie poprvé dovolila zůstat bez závoje a vdechovat vůni bylin. Ne proto, že by stud zmizel, ale proto, že na chvíli nebyla sama v tom děsivém světě, který neznala. Ten muž jí dal něco, co už dlouho necítila, a co jí Sorel za svého života nedokázal dát.

​

 

************************************************************************************************************************

 

​

Na chodbě se ozvaly kroky. Ne jeden pár bot, ale vícero – těžké, neuspořádané, s tím typickým zvukem, který znamenal jediné: nosítka.

Claudie sebou trhla dřív, než někdo zaklepal. Pohled jí instinktivně sklouzl ke dveřím, a pak k závoji, který ležel složený na okraji. Rychle po něm sáhla, prsty se jí na okamžik zamotaly do krajky, jak spěchala. Nervozita se jí znovu vtiskla do pohybů stejně rychle — z obavy, že by ji někdo mohl vidět.

„Musíte jít, madam Florance,“ řekl Nico tiše, ale rozhodně, sotva se postavil. Nebylo v tom odmítnutí – spíš nutnost. „Teď hned. Vypadá to, že mě čeká práce.“

Přikývla. Bez řečí. Francouzska si přetáhla přes hlavu závoj, sklopila pohled a ještě než se dveře otevřely, stála stranou, připravená zmizet.

Dveře se rozrazily.

„Doktore! Zranění!“ zaznělo zadýchaně z chodby.

Do lazaretu vnesli dva muže, další šli po svých, opření o ramena kamarádů. Všichni působili otřeseně, špinaví, mokří a s prázdnýma očima, ale bez viditelných ran. Jeden z nosičů si všiml Claudie, rychle sklopil zrak a ustoupil jí z cesty. Vyklouzla ven tiše jako stín a dveře se za ní zavřely.

Lucerna se nad jejich hlavami rozhoupala, když do ní jeden z vojáků neopatrně strčil kloboukem.

Nico si vyhrnul rukávy, tak, jak to měl ve zvyku, aby se neušpinil a okamžitě se ujal práce.

„Položte ho sem. Opatrně. Vy dva – posaďte se ke stěně,“ rozkazoval klidně, zcela proměněný. Jemnost z jeho hlasu zmizela, nahradila ji soustředěná věcnost muže, který věděl, co dělá.

První voják na nosítkách byl v bezvědomí. Dýchal. Pravidelně. Cortéz mu nadzvedl víčka, zkontroloval zorničky, nahmatal tep. Pak ramena, hrudník, břicho. Žádná bolestivá reakce. Žádná krev.

„Omráčení,“ zamumlal. „Nebo šok. Nejspíše oboje.“

Druhý muž na tom byl podobně. Třetí se třásl, ale na dotek nereagoval bolestí. Oba byli uloženi na lůžka, než se proberou.

„Byli v bezvědomí,“ řekl jeden z námořníků nejistě. „Mysleli jsme… že—“

„Já vím,“ přerušil ho Nico. „Ale nic jim není. Ne fyzicky. Uvidíme, až přijdou k sobě, teď už víc udělat nemohu.“

To ticho, které následovalo, bylo nepříjemné.

„Budou v pořádku, doktor?“ zeptal se jiný námořník.

„Podle všeho, co mohu posoudit, tak je smrt odmítá, ale nebudeme předbíhat. Vy ostatní můžete jít.“

Nico si sundal brýle, otřel skla cípem zástěry a znovu nasadil. Něco mu na tom celém nesedělo. Proč byli ti muži v bezvědomí? Co se stalo? Vrátili se z pevniny?

Než se muže na lůžku stačil zeptat, znovu se otevřely dveře.

Tentokrát vstoupil Moss – s tváří napjatou, sevřenou, a za ním dva vojáci, kteří nesli cosi dlouhého, těžkého, pečlivě zabaleného do plátna. Položili to na stůl vedle nástrojů. Dřevo tichounce zasténalo pod vahou.

„Doktore Cortézi,“ kývl Moss. „Něco vám přinášíme. Zůstalo to na palubě.“

Nico se na balík podíval a hned věděl, že to není sud, ale…. Něco v jeho tvaru, v tom, jak se látka napínala, bylo… špatně.

„Zvláštní formulace pro mrtvé tělo, důstojníku,“ konstatoval prostě a obešel stůl. „Co je to? Na tělo dospělého muže je to však příliš malé.“

„Je to část končetiny, mám-li to tak říci,“ odpověděl Moss stroze. „A ne, není to tělo nikoho z nás.“

Lucerna se znovu pohnula. Stín balíku se po stěně protáhl do podivného, neklidného tvaru.

Nico se zamračil. Nechápal, o čem to Antonio mluví, o to více ho to zajímalo. Pomalu. Bez okázalosti. Rozvázal provaz, stáhl plátno a zůstal zírat.

Černé chapadlo, useknuté, stále masité, s řadou fialově zbarvených přísavek, leželo na stole jako důkaz, že to, co se stalo nahoře, nebyla halucinace.

„Svatá matko Boží…“ vydechl někdo vzadu, jenže ho nikdo nevnímal.

„Co je to, Mossi, nespletl sis lazaret s kuchyní?“ nadzvedl Cortéz obočí, pak se pohyboval kolem stolu. Prohlížel si tu věc. Ne se zhnusením – s profesním zájmem, který byl možná ještě znepokojivější. Věděl, že jen tak pro nic za nic, by mu to sem dolů nenesli. Dozajista to mělo hlubší význam, než aby to po uvaření v hrnci patřilo na talíř.

„Tohle není obyčejná chobotnice, že ne,“ řekl po chvíli.

„Poseidonův netvor, strážce moře,“ odsekl jeden z mužů a pokřižoval se. „Málem nás to zabilo. Mělo to sílu bezmála deseti chlapů.“

„Může mi někdo vysvětlit, co se vlastně stalo?“ doktor upřel pohled na druhého důstojníka, který se zády opřel o zeď, jako by ho nohy odmítaly nést.

„Napadlo nás to, Nico. Tvor obrovský a silný — od pasu nahoru člověk jako ty nebo já, a pod tím vším něco, co by nemělo nikdy opustit nejhlubší dno oceánu,“ kývl ke stolu.

„Neuvěřitelné,“ prohlásil. Pokud však Moss očekával zděšení, tak nalezl jen fascinaci.

Nico přejel prsty po fialových přísavkách, jako by to byly knoflíky kabátu. Jemně stiskl jednu z nich mezi palcem a ukazováčkem. Z otvoru se vyvalila tmavá tekutina. Hustá, lesklá, kapající na stůl.

„Inkoust,“ pronesl Nico pomalu.

Moss se zamračil. „To dělají i normální hlavonožci.“

„Ano,“ přikývl Nico. „Ale ne takhle, pokud si dobře vzpomínám na přírodovědné učení.“

Znovu stiskl. Více. Inkoust se nevyvalil chaoticky, ale soustředěně, jako by reagoval na tlak, a byl… odlišný. Hustší. Téměř olejovitý.

„Ten tvor mohl oslepit celé tucty námořníků,“ poznamenal Moss. „A přesto to nepoužil.“

„Možná nechtěl,“ řekl Nico tiše pohroužený do úvah.

Všichni se na něj podívali.

„Mohl by to být obranný mechanismus,“ pokračoval a zvedl pohled. „Nebo je to něco jiného než zbraň,“ nechal otázky plout místností.

„Dá se to použít?“ zeptal se Antonio.

„Vypadá to jako jed,“ nakrčil nos jeden z vojáků, který se zvědavě přiblížil.

Nico si přičichl k potřísněným prstům. Ne příliš. Jen letmo.

„Předpokládám, že nikdo není ochotný to vyzkoušet,“ odpověděl po pravdě.

Moss sevřel čelist.

Lucerna znovu zaskřípala v držáku. Lazaret byl plný mužů, kteří neměli žádné rány – a přesto vypadali, jako by se vrátili z druhého břehu.

Nico se narovnal a pohlédl na chapadlo znovu. Tentokrát s jiným výrazem.

Inkoust na stole se leskl v mihotavém světle jako černé sklo. Doktor sáhl po malém sklíčku a opatrně na něm zachytil jednu kapku.

„Podívejte,“ pronesl tiše, vědecky.

Moss se naklonil blíž. Kapalina se neroztékala tak, jak by čekal. Držela tvar. Těžká, pomalá. Připomínala krev.

„To není normální chování,“ pokračoval Nico. „Běžný inkoust se ve vodě okamžitě rozptýlí. Tohle…“ jemně destičkou pohnul, „…se chová skoro jako olej, ale není mastný.“

Jeden z námořníků si odkašlal. „A co to znamená, doktore?“

Nico zvedl oči. „Znamená to, že ten tvor nevylučuje inkoust jen proto, aby zmizel. Je v tom záměr.“

Vzal pinzetu a lehce přitiskl přísavku znovu. Kapka inkoustu dopadla na dřevo – a Nico ji přisunul blíž k plameni svíčky, kterou zapálil.

Na okamžik se nic nestalo. Pak inkoust nepatrně ztmavl jako by světlo pohlcoval, nikoli odrážel.

„Vidíte to?“ zamumlal.

Moss přimhouřil oči. „Reaguje to.“

„Ano,“ přikývl Nico.

Narovnal se a pomalu sundal brýle. „Napadá mě několik možností, a žádná z nich se mi nelíbí.“

V lazaretu bylo najednou až příliš ticho.

„Za prvé,“ začal, „mohla by být ta kapalina ochromující. Ne prudce. Ne okamžitě, ale tak, že otupí svaly a nervy. Zpomalí reakce, vezme tělu sílu…“ pohlédl ke zraněným mužům u stěny, „…a přivede člověka do bezvědomí bez viditelných zranění.“

„Takže omráčení beze stopy,“ shrnul Moss.

„Ano.“

„To by vysvětlovalo—“ začal jeden z námořníků, ale Moss ho umlčel pohledem.

„Za druhé,“ pokračoval Nico klidně, „může zmást mozek. Ne ve smyslu vidin, ale ztráty rovnováhy. Pocit, že se svět hýbe, i když stojíte jako při mořské nemoci. V takovém stavu se člověk snadno zhroutí. Tělo zkolabuje, aby se chránilo.“

Moss si vzpomněl na pohledy mužů po boji. Prázdné. Nepřítomné.

„A za třetí?“ zeptal se tiše.

Nico se odmlčel. Podíval se znovu na ten kus masa.

„Za třetí,“ řekl pomalu, „to může být něco, co nepůsobí samo, ale zesiluje strach.“

Nikdo se nezasmál.

„Strach je silný nástroj,“ pokračoval. „Dokáže ochromit víc než samotný jed. Pokud ten inkoust reaguje na světlo, zvuk nebo dokonce na lidské feromony…“ zarazil se, „—pak mohl ten tvor vyřadit posádku, aniž by je musel zabít.“

„Tak proč to neudělal?“ vyhrkl Moss ostře. „Proč to nepoužil, když měl šanci? To nedává smysl.“

Nico se na něj podíval.

„Možná nechtěl bojovat, jen se bránit, anebo je inkoust jeho poslední zbraní, proč ho použít, když stačí hrubá síla.“

Mossovi přejel mráz po zádech, podíval se na ten kus masa na stole jinak než předtím. Už ne jako trofej, ale jako varování.

„Dobře, všechno to jsou teorie a dohady, ale zkusím udělat pár pokusů. Sám jsem na ten inkoust sáhl, takže uvidíme, zda se něco stane. Mossi, vy mi poté řeknete, zda ti, kdo se ho při balení do plátna dotkli, také měli nějakou reakci.“

Důstojník přikývl, rozloučil se a odešel se svou skupinou.

Nico osaměl s předmětem svého zkoumání.

Lucerna nad jeho hlavou byla ztlumena na minimum. Lazaret spal — alespoň zdánlivě. Jen on zůstal vzhůru, s vyhrnutými rukávy a výrazem, který nepatřil lékaři, ale muži posedlému odpovědí.

Na stole před ním ležely čtyři předměty.

Misky s mořskou a sladkou vodou. Úzký železný hřeb vytažený z trámu a kousek kůže – řemínek z opasku jednoho z námořníků, obětovaný bez jediného slova.

Na vedlejším stolku měl připravený kalamář s brkem, prázdné skleněné flakonky s korkovými zátkami a také zápisník. To bylo vše, co potřeboval.

Útok netvora neskončil jeho zmizením pod hladinou. Zanechal po sobě něco mnohem nebezpečnějšího – pochybnost. V Mossovi se poprvé ozvalo něco, co se podobalo krutosti, a Guillermo viděl, jak Ďáblův trojúhelník pomalu ukusuje z lidských ctností. Pokud je pravda, že kraken přišel kvůli jediné ženě, kolik ještě takových rozhodnutí bude muset posádka unést? A co se stane, až soucit definitivně ustoupí strachu?

​

V lazaretu, mezi stíny a vůní bylin, nešlo jen o jizvy na kůži. Šlo o jizvy na duši. Claudie poprvé odložila závoj nejen z tváře, ale i ze svého pohledu na sebe samu. Nico v ní neviděl ztracenou krásu, ale sílu přežití. Může však soucit přerůst v něco hlubšího? A je mezi lékařem a ženou, která se učí znovu věřit, místo pro cit, když kolem nich pluje loď pronásledovaná kletbou?

kiho.png

24.

bílá.png

25.

Kotva 25

26.

Kotva 26
Kotva 27.

27.

kotva 28
Kotva 29
Kotva 30

28.

29.

30.

Kotva 31

31.

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

Kotva 32

32.

Kotva 33

33.

Kotva 34

34.

Kotva 35.

35.

Kotva 36.

36.

Kotva 37.

37.

Kotva 38.

38.

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

  • Facebook
bottom of page