top of page

Kapitola 1. - Výbuch

Cassiopea seděla u svého pracovního stolku způsobem, který by její vychovatelky označily za naprosto nevhodný pro mladou dámu z dobré rodiny. Sukně měla shrnuté kolem židle jako tmavou vlnu hedvábí, jeden střevíček jí visel jen na špičce nohy a na nose měla nepatrnou skvrnku modré barvy, o níž sama neměla nejmenší tušení. Konec copu byl mokrý od vody, když se nakláněla příliš nízko k umyvadlu, když nabírala vodu do nádobky se štětci.

Pokoj kolem ní byl tichý.

Ne však tou chladnou a prázdnou tichostí, která vládla ve většině místností domu Sterlingových, kde se šeptalo, chodilo po špičkách, a kde každé tiknutí hodin znělo jako napomenutí učitele.

Tohle bylo jiné ticho. Měkké. Přívětivé. Ticho místa, kde člověk mohl být sám sebou.

Na stole před ní stály desítky malých porcelánových misek, každá naplněná korálky jiné velikosti, jiného odstínu a jiného lesku. Některé připomínaly kapky rosy ulpělé na okvětních lístcích, jiné se třpytily jako drahokamy ukryté hluboko v zemi. Vedle nich ležely jemné drátky, stužky, nůžky a drobné kamínky pečlivě roztříděné podle barev. Všechno mělo své místo a na tohle všechno dohlížela lampa připomínající květ tulipánu z jemného růžového skla, který byl tak těžký, že ohnul kovový stonek a klonil se k desce stolu.

Uprostřed toho složitého vzorce spočívalo kulaté plátno. Nebyl na něm portrét. Ani krajina jak by se dalo předpokládat. Ani nic, co by viselo v reprezentačním salonu.

Cassiopea na něj už před několika dny namalovala louku plnou drobných polních květin. Modré chrpy se schovávaly mezi zelenou trávou, bílé kopretiny se nakláněly k sobě jako staré přítelkyně a mezi nimi vykukovaly drobné červené vlčí máky. Jenže to byl teprve začátek.

Teď nad loukou vznikalo něco mnohem zajímavějšího. Další vrstva.

Brouk.

Velký, nádherný a naprosto nemožný. Něco co dokázala vytvořit jen umělecká mysl.

Jeho křídla byla tvořena stovkami perleťových korálků, které skládala jeden vedle druhého s trpělivostí hodináře sestavujícího mechanismus vzácných kapesních hodinek. Každý kamínek měl své místo. Každý odstín měl význam. A když se světlo z okna zachytilo o lesklý povrch korálků, zdálo se téměř, že se drobný tvor každou chvíli odlepí od plátna a odletí. Ne že by to pomocí magie nebylo možné ale jí se jeho nehybnost líbila víc, než aby jí poletoval kolem hlavy.

Cassiopea se pousmála. Tohle milovala.

Ne plesy. Ne návštěvy takových jako byla ona. Ne nekonečné rozhovory o rodokmenech, prestiži a budoucnosti.

Tohle.

Tvoření.

Něco, co bylo jen její. Něco, co nevznikalo proto, aby reprezentovalo rod Sterlingových. Něco, co nečekalo na schválení otce. Něco, co existovalo prostě proto, že bylo krásné.

Natáhla se pro další korálek a právě v tu chvíli se domem rozlehla rána.

BUM.

Podlaha se nepatrně zachvěla. Okenní tabulky zacinkaly a Cassiopea sebou trhla tak prudce, že několik misek poskočilo po stole a ona se píchla o jehlu do prstu.

Desítky korálků se rozutekly na všechny strany jako hejno vyděšených blech. Některé přepadly přes okraj a začaly se kutálet i po podlaze.

„Ach ne!“

Vyskočila od stolu. Vytáhla hůlku, která byla zčásti ponořena do nádobky s vodou a namířila na stolek. Stačilo jediné mávnutí a korálky se okamžitě zastavily v pohybu. Pak se poslušně zvedly do vzduchu a jeden po druhém se začaly vracet do správných misek jako barevný déšť letící pozpátku.

Cassiopea si přitiskla dlaň na hrudník.

„Jednou ten dům opravdu vyletí do povětří.“

Nebyla si jistá, zda to říká sama sobě nebo někomu vyššímu. Ne že by podobné výbuchy byly běžné ale nebyly ani natolik vzácné, aby ji překvapovaly. Naneštěstí měla pořád střechu nad hlavou.

Otec trávil většinu času ve své laboratoři. A laboratoře měly nepříjemný zvyk čas od času explodovat při nevydařeném pokusu. Zvlášť ta otcova.

Cassiopea odložila hůlku a rychle vyšla na chodbu. Ve vzduchu byl cítit slabý pach kouře zdola. Nebo si to možná jen namlouvala. Možná ten kouř už byl ve zdech neodmyslitelnou součástí.

Na chodbě právě kráčel Cooby. Jejich domácí skřítek. Na sobě měl ucouranou plátěnou košili, která mu byla příliš velká, ale on si s tím hlavu nedělal. Jeho bosé nohy, které byly proti jeho tělu směšně velké, zakopávaly o běhoun na chodbě. Pokaždé, když se to stalo, vydal takový podivný zvuk a začal se omlouvat jako by snad měl koberec duši a on považoval za nutné se kát.

Cooby byl tak drobný, že obrovský koš plný prádla vypadal vedle něj jako převrácená loď. Sotva přes něj viděl na cestu.

Zastavil se před jedněmi dveřmi a opatrně položil svůj objemný náklad na zem.

Cassiopea okamžitě vykročila směrem ke schodišti, jenže než udělala třetí krok, ucítila zaškubnutí.

Zastavila se a podívala se dolů.

Cooby svíral koneček její sukně oběma rukama jako žebrák na ulici, který prosí o mince.

„Paní by tam neměla chodit.“

Cassiopea zamrkala.

„Neměla?“ zeptala se.

Skřítek horlivě zavrtěl hlavou. Jeho velké oči byly plné starostí.

„Nebezpečné.“ Ukázal směrem dolů.

„Velmi nebezpečné. Paní by se mohla zranit.“

„Možná se jen něco rozbilo,“ navrhla Cassiopea, i když o tom pochybovala. Tohle rozhodně neznělo, jako když někdo upustí talíř nebo příbor.

„Před týdnem se to také stalo. Pán se hodně zlobil,“ připomenul Cooby.

„Za to si mohl sám, Cooby,“ shlížela na skřítka čarodějka.

„Ne, za to mohl Cooby, rozbil dvě stě prázdných lahviček,“ zklamaně se zatahal za dlouhé uši.

Cassiopea si skousla ret.

„To je sice pravda, ale lekl ses výbuchu, takže to nebyla tvoje chyba,“ snažila se mu to vymluvit.

„Ale ano, byla, Cooby je nešikovný, pán to říkal,“ posmutněl ještě víc. Opravdu ho to mrzelo.

 „Dobře, chápu tu souvislost, ale pořád si myslím, že si na tobě vylévá zlost.“

Cooby přikývl tak energicky, až se mu zachvěly uši.

„Proto by paní měla zůstat nahoře, nebo dopadne jako Cooby,“ prosil ji.

Cassiopea zaváhala. Část jí chtěla sejít dolů. Podívat se. Zjistit, zda je vše v pořádku. Jenže druhá část si až příliš dobře pamatovala všechny chvíle, kdy byla z otcovy laboratoře vykázána. Ne proto, že by překážela. Stačilo se zeptat:

„Jste v pořádku?“

A otec okamžitě slyšel: „Jsi neschopný.“ A to jeho ego neuneslo.

Nakonec si povzdechla.

Asi máš pravdu. Asi není nejlepší nápad chodit dolů a plést se mu pod nohy,“ přikývla a nehádala se s ním.

Cooby vypadal nesmírně spokojeně, že ji právě přesvědčil. Jenže o vteřinu později se Cassiopea sehnula. Popadla koš s čistým vypraným prádlem a zvedla ho.

Skřítek málem omdlel.

„PANÍ!“

„Co je?“

„To paní nesmí dělat!“

„Proč? Ten koš není těžký.“

„Protože je to Coobyho práce!“

Cassiopea se usmála. Ten laskavý, teplý úsměv, který v přítomnosti otce ukazovala jen málokdy.

„Ano, ale přes to prádlo skoro nevidíš.“

„Cooby vidí,“ namítl a naoko se urazil.

„Nevidíš, protože zakopáváš.“ ó

„Vidí.“

„Narazil jsi minulý týden do dveří. Já to viděla, i tu bouli na tvojí hlavě, Takže se mnou nehádej,“ ohlédla se po něm.

„Dveře byly zavřené.“ Cooby uraženě zkřížil ruce.

Cassiopea odnesla koš k židli ve své ložnici a položila jej na sedák.

„Tak. Vidíš? Nebylo to tak těžké.“

Skřítek si povzdechl tak hluboce, jako by právě selhal ve svém životním poslání.

„Paní je příliš hodná na domácího skřítka.“

„A ty příliš tvrdohlavý.“

„To je jiné. Cooby dělá to, co musí dělat,“ kroutil hlavou tak, až mu uši směšně plácaly tváře a zároveň ho fackovaly.

„V čem je to podle tebe jiné hm?“

Cooby se nad tím zamyslel.

„Cooby je správně tvrdohlavý. Paní je špatně tvrdohlavá a dělá špatné věci. Kdyby to pán viděl, Cooby by byl potrestaný,“ vyděsil se a začal přešlapovat ze strany na stranu.

Cassiopea se rozesmála a právě v té chvíli se domem rozlehl otcův hlas.

„Cassiopeio! Hned sem pojď!“

Úsměv z její tváře zmizel stejně rychle jako sluneční paprsek schovaný za mrak. Cooby sklopil oči. Cassiopea se narovnala v zádech jako by si na ramena znovu oblékla neviditelný plášť povinností a něco jí říkalo, že dnes toho korálkového brouka nedokončí.

„Ano otče, už jdu!“ zavolala směrem ke schodišti a někde hluboko uvnitř už tušila, že její klidné odpoledne právě skončilo.

Jakmile se vzdálila od svého pokoje, dům se zdál chladnější. Možná to bylo jen její představivostí. Možná tím, že za sebou nechala svět barevných korálků, květin a drobných radostí a vracela se do světa povinností mladé čarodějky.

Čím níže sestupovala, tím silnější byl pach spáleniny.

Ano. Tentokrát si ho rozhodně nenamlouvala.

Vznášel se ve vzduchu jako neviditelný přízrak a mísil se s vůní síry, bylin a něčeho nepříjemně kyselého co ji nutilo nakrčit nos.

Dveře laboratoře byly pootevřené.

Cassiopea se zastavila. Nebyla si jistá, zda má zaklepat. Nikdy nevěděla.

Někdy otec zuřil, když vstoupila bez vyzvání. Jindy zuřil, když čekala za dveřmi. Nakonec se rozhodla pro nejméně nebezpečné řešení. Opatrně dveře ještě o několik centimetrů otevřela.

Zavrzaly v pantech. To stačilo.

„Kde jsi? Mám na tebe čekat celý den?“ ozval se okamžitě otcův hlas.

Ostrý. Netrpělivý.

„Co ti tak dlouho trvá?“

Cassiopea si v duchu povzdechla.

„Omlouvám se, otče. Příště budu rychlejší.“

Vešla dovnitř. Pohled na laboratoř vypadal přesně tak, jak očekávala. Možná ještě hůř.

Jedna ze stěn byla pokrytá nazelenalým slizem, který pomalu stékal dolů jako déšť obrácený naruby. Na polici visely cáry jakési růžové hmoty připomínající rozvařenou žvýkačku. Očouzený kotlík stál nakřivo na podstavci a vypadal, jako by právě přežil menší válku a prohrál.

Po stole se táhla vrstva šedého prachu smíchaného s lepkavou fialovou směsí, která se líně pohybovala sem a tam, jako by stále nevěděla, zda je ještě lektvarem nebo už živým organismem.

Na podlaze se třpytilo rozbité sklo. Mezi střepy ležely rozsypané byliny, rozdrcené bobule a cosi, co vzdáleně připomínalo chapadlo.

Cassiopea se rozhodla nepřemýšlet o tom příliš dlouho, protože nevěděla kam s očima.

Uprostřed té spouště stál její otec. Hubený čaroděj s přísnými aristokratickými rysy.

Tmavé vlasy měl uhlazené dozadu, jako by ani výbuch neměl právo narušit jeho vzhled. Na límci drahého kabátce ulpělo několik kapek slizu, ale zjevně si toho nevšiml. Zatím. I taková drobnost dokázala jeho nepříjemnou náladu ještě zhoršit.

Máchl hůlkou. Rychle. Netrpělivě.

„Scourgify!“

Sliz ze stěny zmizel.

Další mávnutí.

„Reparo!“

Střepy se zvedly ze země a začaly se skládat dohromady do původní podoby. Každé kouzlo pronášel s dokonale ovládanou dikcí, na které si zakládal, jenže Cassiopea ho znala příliš dobře.

Poznala, že je rozzuřený. Ne podle hlasu. Podle toho, jak prudce hýbal zápěstím. Jak pevně svíral hůlku. Jak měl napjatou čelist.

Otec nesnášel neúspěch a ještě více nesnášel, když byl svědkem jeho vlastního neúspěchu někdo jiný, proto Cassiopea mlčela jako by nic z toho neviděla.

Zastavila se několik kroků od dveří. Narovnala záda. Sepjala ruce před sebou přesně tak, jak se od ní očekávalo. Přesně tak, jak byla vychována.

„Potřebuji, abys zašla na Příčnou ulici.“

Nezeptal se, zda má čas. Nezeptal se, zda něco potřebuje. Jen prostě pokračoval jako by diktoval rozkazy služebné. Rozkazy, které se nedaly odmítnout.

„Došel mi prášek z měsíčního kořene.“

Mávl hůlkou. Zbytek slizu zmizel ze stolu.

„Dále dvě lahvičky stabilizátoru třetí třídy.“

Další mávnutí. Kotlík se narovnal.

„A tři unce sušeného drápkovce a také hroší kůži.“

Cassiopea přikývla.

„Ano, otče. Jistě.“

Otec konečně sáhl do kapsy. Vytáhl pomačkaný kus pergamenu. Rychlým pohybem na něj začal zapisovat názvy ingrediencí. Písmo měl stejně ostré jako svůj charakter. Když skončil, natáhl ruku s pergamenem jejím směrem.

„To je zatím všechno. Tady je seznam.“

Cassiopea si seznam převzala. Pohledem přelétla jednotlivé řádky. Bylo toho víc, než čekala. Mnohem víc. Některé názvy ani nepoznávala.

„Všechno seženeš u Apothecaria Muldoona.“

„Ano, otče.“

„A pokud to nebude mít, zajdeš jinam.“

„Ano, otče.“

„A vrať se bez zbytečného zdržování.“

Tentokrát už ani nepřikývla. Jen sevřela pergamen mezi prsty.

„Samozřejmě.“

Otec se k ní už znovu neotočil.

Další mávnutí hůlkou. Další kouzlo. Další pokus napravit katastrofu, která se kolem něj rozprostírala jako pavoučí síť plná chyb.

Cassiopea ještě několik vteřin stála na místě. Ne proto, že by chtěla něco říct, ale protože na okamžik zatoužila slyšet něco jiného.

Třeba: Buď opatrná.

Nebo: Děkuji.

Nebo dokonce: Jak se máš?

Nic takového však nepřišlo. Na ta slova marně čekala dvacet pět let.

Nakonec se otočila a tiše odešla z laboratoře. Pergamen jí šustil mezi prsty a někde hluboko uvnitř už cítila, že dnešní pochůzka nebude tak jednoduchá, jak se zdála.

 

*******************************************************************************************************************

 

Cassiopea vyšla z obchodu s lektvary s pocitem člověka, který právě prohrál souboj, aniž by se ho vůbec účastnil. Mosazný zvonek nade dveřmi za ní zacinkal a dveře se s klapnutím zavřely.

Další neúspěch. Další obchod. Další zavrtění hlavou. Další omluva a poslední položka na seznamu stále zůstávala nevyškrtnutá.

Čarodějka si povzdechla.

Příčná ulice kolem ní žila vlastním barevným životem. Byla jako řeka, která se nikdy nezastaví.

Kolem proudili čarodějové a čarodějky v pláštích všech možných barev. Někteří pospíchali s balíčky pod paží, jiní se zastavovali před výlohami a obdivovali nová košťata, samomíchací kotlíky nebo knihy vystavené za sklem. Z otevřených dveří obchodů se ozývalo cinkání zvonků, vrzání vývěsních štítů, hudba, útržky rozhovorů a občasné prásknutí kouzla.

Nad hlavami kolemjdoucích poletovaly sovy nebo havrani.

Jeden vír právě přistál na vývěsním štítu lékárny a uraženě kloval do bronzového hmoždíře, jako by mu vyčítal jeho existenci. Velké oranžové oči sledovaly ruch pod sebou.

Cassiopea ho chvíli pozorovala. Možná měl otec poslat právě sovu místo ní. Tak by alespoň nemusela celé odpoledne běhat od jednoho obchodu ke druhému. Jenže problém byl v tom, že sova by předala seznam obchodníkovi. Počkala a zase odletěla ale bez té požadované složky.

Sova by se nezeptala: „Nevíte, kdo to ještě prodává?“ A právě to po ní otec chtěl.

Znovu si povzdechla. Pak si uhladila rukavičku a vykročila dál.

Netrvalo dlouho a zastavila se před starou kamennou zdí mezi dvěma obchody.

Byla téměř celá pokrytá letáky. Některé lákaly na nové lektvary. Další lákaly do nové kouzelnické kavárny. Jiné nabízely práci a pak tam byly ty, které upozorňovaly na hledané osoby.

Pár jich slibovalo zázračné prostředky na růst vlasů, které podle pohyblivých obrázků dokázaly proměnit plešatého kouzelníka v muže s hřívou sahající až k pasu.

Jenže jeden z výtisků vyčníval. Okolo něho bylo ze všech stran dost místa, jako by se mu všechny ostatní plakáty stranily. A právě ten přitáhl její pozornost.

Byl větší než ostatní. Novější a mnohem odvážnější.

Uprostřed stránky se pohybovalo znamení zla. Temné. Nepřehlédnutelné. Živé. Černý symbol se vlnil po papíře jako jedovatý had vylézající z mraků.

Cassiopee přeběhl po zádech mráz. Instinktivně se rozhlédla. Nikde nebyl název novin. Žádné logo. Žádný vydavatel. Žádný podpis toho, kdo napsal tuto rubriku.

Nic. Jen text. Varování. Obvinění. Otázky. Anonymita. A právě to jí připadalo nejděsivější.

Protože ten, kdo to napsal, měl dost rozumu na to, aby pod článek nepřipojil své jméno. Věděl proč. V dnešní době mohla být odvaha velmi krátká cesta k vlastnímu pohřbu.

Cassiopea nebyla jediná, kdo se tady zastavil. Kolem zdi postávalo několik dalších lidí. Někteří četli. Jiní jen přihlíželi. Nikdo však nemluvil nahlas. Jako by samotný papír mohl slyšet.

Vedle ní se ozvalo tiché klepnutí do země.

Hůlka. Ne. Vycházková hůl.

Cassiopea se otočila a okamžitě pocítila známé podráždění.

Lucius Malfoy, syn Abraxase Malfoye. Samozřejmě. Kdo jiný. Stál vedle ní jako živoucí portrét starých čistokrevných rodů. Někdo, komu nemohla konkurovat.

Dlouhé plavé vlasy měl pečlivě upravené. Hnědý vrstvený plášť na něm seděl dokonale. Na prstech se leskly rodové prsteny a jeho výraz dával jasně najevo, že celý svět ho obtěžuje svou existencí.

Mlčky si prohlížel článek. Pak udělal krok vpřed.

„Jak odporné.“ Jeho hlas byl hedvábně hladký. Téměř příjemný jenže Cassiopea ho znala dost dlouho na to, aby věděla, že pod tím hedvábím se skrývá jed.

Lucius nelibostí ohrnul ret.

„Takhle strašit a pobuřovat kouzelníky,“ prohlásil sám k sobě ale bylo to jen divadlo pro ostatní.

Cassiopea se k němu otočila.

„Myslíš si, že je to úmyslná lež, Malfoyi?“

Jeho světlé oči se přesunuly na ni. Na okamžik. Jen na zlomek vteřiny a v tom krátkém okamžiku se z nich vytratila veškerá zdvořilost.

Byl to chladný pohled člověka, který nehodnotí názory. Hodnotí lidi. Pak se opět objevil jeho obvyklý výraz.

Dokonale nacvičený. Dokonale společenský.

„Myslím, že to není nic jiného než strašák v poli.“ Konec hole se zvedl a klepl o papír na zdi, aby svá slova zdůraznil.

„Přesně takhle ministerstvo přemýšlí,“ snažil se nenápadně hodit vinu na určitý segment a dát mu tvar.

Další klepnutí holí, tentokrát přísnější.

„Lidé, kteří se bojí, se ovládají mnohem snáz.“ Jeho pohled sklouzl zpět k ní.

„Nemyslíte, slečno Sterlingová?“

Cassiopea si založila ruce před sebou.

„Já si nemyslím, že by se jednalo o lež,“ namítla s odvahou ptáka v kleci.

„Opravdu?“ protáhl Lucius téměř líbezně.

„Co například útok na knihkupectví minulý týden?“ přidala jeden důkaz.

Lucius pohrdavě naklonil hlavu na stranu.

„Zloději? Výtržníci? Zoufalci bez peněz?“ smetl její fakt stranou jako by nebyl zajímavý a pak jí věnoval svou plnou pozornost, ne čarodějům okolo ale přímo jí a to bylo horší.

„Pracuje snad váš otec na ministerstvu, slečno?“

Nastalo ticho. Cassiopea nechápala, kam tím míří.

„Ne,“ odpověděla po pravdě.

Malfoy se usmál, ale byla to pokřivená ukázka jeho charakteru, která si tento rozhovor vychutnávala. „Jistěže ne. Já na rozdíl od něho ano.“

Koutek jeho úst se pohnul ve větším arogantním výsměchu.

„Nevíte, jak ministr kouzel přemýšlí a čeho je schopný.“

„A vy ano?“ dodala jako protiútok Cassiopea.

„Ano. Samozřejmě.“ Odpověděl s takovou jistotou, jako by oznamoval, že je venku hezké počasí.

„Vy se to akorát tak můžete dočíst v novinách.“ Jeho oči sjely zpátky na článek.

„Já se s těmi lidmi stýkám a to je velký rozdíl,“ vyzdvihl Malfoy svou důležitost.

„Vy tomu nerozumíte, slečno Sterlingová. Ministři úmyslně šíří paniku. Jenkinsová vidí hrozbu za každým rohem. Zbytečně omezuje slušné kouzelníky. Pokud se podíváte hlouběji tak je to velmi prosté. Ministerstvo potřebuje nepřítele, aby si udrželo moc.“

Cassiopea cítila, jak se v ní zvedá podráždění.

„Tím chcete říct, že čtu brak?“

Lucius se na ni konečně podíval pořádně. Od klobouku. Přes drahou látku a krajku až ke špičkám bot. Pohled člověka, který si právě prohlíží drahý kus nábytku.

„Chci tím říct,“ pravil pomalu, „že vypadáte jako někdo, kdo čte výhradně ženské módní rubriky.“

To už byla urážka. Čistá. Nezastřená a on to věděl. Stejně jako věděl, že se s ním nebude hádat. Nebude riskovat scénu a znemožnění, protože Malfoyové téměř vždy vyhrávali. Uměli hromadit jmění, podplácet a získávat informace. Dokázali získat to, co chtěli, ať už měli pravdu nebo ne.

Cassiopea se však k jeho překvapení usmála. Velmi jemně. Velmi nebezpečně.

„Možná by vám také neuškodilo si nějakou takovou rubriku občas přečíst, pane Malfoy.“

Luciusovo obočí se nepatrně zvedlo, teď nejspíše nechápal on, kam tím míří.

„Prosím?“

„Ta vázanka se k tomu plášti vůbec nehodí.“ Odmlčela se. Pohlédla mu přímo pod krk.

„A navíc ji máte nakřivo.“

Pak ho obešla a ani jednou se neohlédla. Pár kouzelníků u zdi potlačovalo smích a raději se rozprchli jako hejno hus.

Cassiopea narovnala záda a jen slyšela, jak se za ní ten namyšlený muž otočil.

Ještě několik kroků pokračovala ulicí a pak se neubránila vlastnímu úsměvu, protože někde za sebou zaslechla tiché zašustění látky.

Lucius Malfoy si právě kontroloval vázanku, pak se naštvaně obrátil ke zdi a strhl z ní ten hanlivý článek o znamení zla a odešel pryč.  

 

O nějakou chvíli později:

 

Ponny Rumělková se tvářila, jako by právě spolkla něco velmi kyselého jako by se její chuťové pohárky obrátily vzhůru nohama.

Prsty nervózně přejížděla po okraji vyleštěného pultu a její pohled neustále těkal k zadní části obchodu, jako by doufala, že ji odtamtud zachrání nějaký naléhavý zákazník. Jenže nikdo nepřišel a Cassiopea stále čekala.

„Pokud to nemá Muldoon...pak možná u…" začala žena opatrně a odmlčela se, pak si povzdechla.

Vyslovila jméno obchodu tak tiše, že ho téměř přehlušilo cinknutí lahvičky někde za jejími zády.

Cassiopea si okamžitě všimla změny. Nebyl to tón obchodníka doporučujícího konkurenci. Byl to tón člověka, který někoho posílá na místo, kam by sám dobrovolně nešel.

„Kde?“ zeptala se s nadějí čarodějka.

„Vorgrinovy lektvary, ale není to právě místo, kam by měla chodit dáma jako vy,“ snažila se to paní Rumělková zamluvit.

„Je velká pravděpodobnost, že to bude mít?“ kousla se Cassiopea do rtu.

„Možná, není to právě typický lektvar.“ To nebyla odpověď a obě to věděly. Byla to pouze možnost.

„A kde přesně ten obchod je prosím?“

Tentokrát se žena zatvářila ještě méně nadšeně, než předtím a působila dojmem, že si právě ukousla vlastní jazyk.

Nakonec jí cestu vysvětlila, jak nejjednodušeji to šlo. Informace z ní vycházely neochotně. Po jednotlivých krocích. Jako někdo, kdo popisuje cestu k domu, o kterém by nejraději tvrdil, že vůbec neexistuje. Když skončila, začala okamžitě rovnat lahvičky na polici.

Rozhovor byl u konce.

Cassiopea vyšla zpět na Příčnou ulici, která byla teď mnohem méně plná, jelikož byl čas oběda. Teprve teď si uvědomila, jak příjemně rušná vlastně byla na rozdíl od jejího tichého domu.

Jak odhodlaně šla, nad hlavami lidí se pohupovaly vývěsní štíty. Prošla kolem květinářství, květy venku v hliněných květináčích se za ní otočily a zašustily. Z otevřených dveří obchodů se linuly vůně pergamenu, pečených dýňových koláčů, drahých parfémů a bylin. Tak ráda by se zastavila, posadila a vychutnala si meduňkový čaj, jenže v kapse měla přesný počet mincí a otec bude po příchodu kontrolovat i ty nejmenší svrčky.

Povzdechla si a nechala si zajít chuť, přeci jen, čaj může mít i doma.

O ulici dál, nějaký pouliční kouzelník předváděl skupince dětí barevné jiskry, které se ve vzduchu měnily v poletující motýly. Nedaleko se dvě starší čarodějky přely o cenu dračího hnojiva s takovým zápalem, jako by šlo o otázku života a smrti. Tohle byl svět, který znala.

Hlučný. Přeplněný. Občas protivný ale známý. Jenže s každým krokem podle instrukcí Ponny Rumělkové se něco měnilo. Ne prudce. Spíš jako když se člověk noří do vody.

Nejdřív si sotva všimne chladu a pak najednou stojí po pás v řece.

Vývěsní štíty byly starší. Barvy oprýskanější. Výlohy menší. Některá okna byla dokonce tak špinavá, že přes ně nebylo téměř vidět a z dobrého důvodu.

Ubývalo lidí. Ubývalo hlasů. Ubývalo světla, jako by se slunce ani nedovážilo nakouknout mezi zdi.

Jedna část její mysli jí neustále připomínala, že se může otočit. Nikdo by jí nemohl vyčítat, že přísadu nesehnala. Vždyť navštívila čtyři obchody.

Čtyři.

To bylo víc, než by udělala většina lidí.

Pak si vzpomněla na otce a ta myšlenka zemřela dřív, než stačila vyrůst.

Nakonec dorazila k místu, kde se od hlavní ulice oddělovala úzká postranní ulička.

Cassiopea se zastavila.

Před ní se rozevíral temnější průchod mezi budovami. Připomínal trhlinu ve staré knize. Něco, co tam možná původně ani nepatřilo a co bylo účelně vytvořeno, aby odradilo děti a zbabělce.

Ohlédla se a na okamžik zůstala stát.

Příčná ulice byla odtud stále vidět jako obraz zasazený do rámu.

Lidé se pohybovali sem a tam. Někdo se smál. Někdo nesl klec se sovou. Někdo vyšel z cukrárny s pytlíkem sladkostí.

Všechno působilo vzdáleněji, než ve skutečnosti bylo. Jako by mezi ní a hlavní ulicí neleželo několik desítek kroků, ale několik světů.

Cassiopea pevněji sevřela držadlo proutěného košíku.

„Tohle dlužím jen vám, otče,“ zamumlala tiše, hůlku blízko, připravenou ji kdykoliv vytáhnout. Pak vykročila.

Vzduch byl najednou chladnější.

Staré kamenné domy se k sobě nakláněly tak blízko, že mezi nimi zůstával jen úzký pruh oblohy. Někde vysoko nad ní visely šňůry s uschlými bylinami. Ve větru se pohupovaly jako kostnaté prsty. Dlažební kostky byly křivé, místy popraskané, jako by na této části už nezáleželo. Na některých rostl mech. Na jiných zůstaly tmavé skvrny, jejichž původ si raději nechtěla domýšlet a pak ho spatřila.

Obchod.

Neupoutal její pozornost tím, že by byl krásný. Právě naopak. Do toho měl daleko.

Působil dojmem místa, které se celý život snažilo zůstat nepovšimnuté.

Fasáda z tmavého dřeva byla poznamenaná desetiletími deště a větru.

Nad dveřmi visel starý železný vývěsní štít.

Kotlík. Jednoduchý. Bez ozdob. Bez pozlátka. Jen kotlík, ze kterého stoupal vytepaný pramínek kouře. Vítr s ním lehce pohupoval. Kov při tom tiše vrzal.

Ve výloze nebylo téměř nic vidět.

Sklo rozdělovaly malé čtvercové vitráže v odstínech zelené, jantarové a temně fialové. Přes barevné tabulky bylo možné zahlédnout jen neurčité siluety polic a desítky lahviček. Některé matné, jiné slabě zářící jako světlušky uvězněné ve skle.

Cassiopea pocítila zvláštní sevření žaludku.

Nebyl to strach. Ne tak docela. Spíš pocit člověka, který stojí na prahu něčeho neznámého.

Najednou si uvědomila, že za celou dobu nepotkala jedinou dámu podobnou sobě. Žádné elegantní klobouky. Žádné krajkové rukavičky. Žádné dcery vážených rodů. Jen ona. Sama.

Před tmavým obchodem, o kterém nikdo nechtěl mluvit. S košíkem v ruce a seznamem přísad, které potřeboval její otec.

Ještě jednou se ohlédla.

Napůl očekávala, že se ozve hlas rozumu. Že ji někdo nebo něco zastaví. Že jí někdo řekne, že sem nepatří.

Nestalo se nic.

Jen vítr lehce pohnul vývěsním štítem. Kotlík zaskřípal a někde v hloubi obchodu cosi slabě zazvonilo jako by o ní vědělo dřív, než vstoupila.

Cassiopea narovnala záda, pak natáhla ruku ke klice a otevřela dveře.

Cassiopea tráví klidné odpoledne ve svém pokoji, kde se věnuje své největší vášni – vytváření obrazů z korálků. Pokoj je jediným místem, kde může být sama sebou, daleko od přísných pravidel rodu Sterlingových. Poklidnou atmosféru však přeruší výbuch z otcovy laboratoře.

Na chodbě potkává věrného domácího skřítka Coobyho, který se ji snaží odradit od cesty dolů, protože se obává další otcovy zlosti. Cassiopea opět ukazuje svou laskavou povahu, když mu pomůže s těžkým košem prádla, přestože ví, že za podobné věci bývá skřítek trestán.

V laboratoři ji čeká známý obraz zkázy po nepovedeném alchymistickém pokusu. Otec jí bez jediného slova uznání předá dlouhý seznam ingrediencí a pošle ji na Příčnou ulici. Cassiopea si znovu bolestně uvědomuje, jak chladný jejich vztah je a jak marně celý život čeká alespoň na náznak otcovské náklonnosti.

​

Na Příčné ulici se jí nedaří sehnat jednu z potřebných surovin. Během hledání narazí na anonymní článek varující před rostoucím nebezpečím a znamením zla. U nástěnky se střetne s Luciusem Malfoyem, který článek označí za pouhou propagandu ministerstva. Jejich slovní přestřelka skončí Cassiopeiným vtipným rýpnutím do jeho údajně nakřivo uvázané vázanky, čímž aristokratovi zasadí nečekanou porážku.

​

Poslední naději jí nabídne až prodavačka Ponny Rumělková, která ji s viditelnou neochotou nasměruje do obchodu, o němž se na Příčné ulici příliš nemluví – k Vorgrinovým lektvarům. Cassiopea se vydává do stále temnější části kouzelnické čtvrti, kde ruch hlavní ulice postupně mizí a nahrazuje jej tísnivá atmosféra opuštěných domů. Nakonec staně před starým obchodem se zašlou vývěskou kotlíku. Přestože cítí, že sem nepatří, sebere odvahu, otevře dveře a vstoupí dovnitř… právě na místo, které změní její život.

Kapitola 2. - Vorgrinovy lektvary

Dveře se otevřely a zvonek nad nimi se rozezvučel jediným jasným tónem. Nebyl hlasitý. Přesto se jeho cinknutí rozlilo obchodem jako kruhy na hladině stojaté kalné vody.

A pak přišlo ticho. Ne obyčejné ticho. Tohle bylo jiné. Těžší. Starší. Nepříjemné. Jako by se zde mezi policemi usazovalo celé roky a vrstvilo se na sebe stejně jako prach na hřbetech knih.

Cassiopea se zastavila hned za prahem jako by ji odvaha opustila.

První nádech nosem ji zaskočil. Ve vzduchu se vznášela zvláštní směs vůní. Některé poznávala. Sušené byliny. Šalvěj. Pelyněk. Něco, co připomínalo levandulový olej. Jenže pod tím vším se skrývalo mnohem víc. Výpary. Něco hořkého. Něco kouřového. Něco, co vonělo jako staré dřevo promočené desetiletími deště a ještě cosi dalšího. Pach, který nedokázala pojmenovat. Nebyl nepříjemný. Jen zvláštní jako když člověk otevře dávno zamčenou truhlu na půdě a mezi vrstvami zapomenutých látek najde předměty, jejichž příběhy už dávno nikdo nezná. Hodilo se to k tomuto ponurému místu.

Přimělo ji to znovu se nadechnout. Tentokrát pomaleji a hned toho litovala. Na jazyku jí zůstala lehce nahořklá chuť.

„Merline...“ vydechla téměř neslyšně.

Měla pocit, že nevstoupila do obchodu. Spíš do nějaké podivné sluje ukryté pod zemí. Do místa, kam světlo chodí jen na návštěvu.

Teprve potom se pořádně rozhlédla a okamžitě se jí to přestalo líbit ještě víc. Ne snad proto, že by byl obchod špinavý. Právě naopak. Byl až nepříjemně uklizený.

Každá police stála přesně tam, kde měla. Každá lahvička byla otočená správným směrem. Každý štítek měl své místo, jenže toho všeho bylo příliš. Mnohem.

Polic bylo tolik, že připomínaly stěny bludiště. Stoupaly vzhůru až ke stropu a pod jejich tíhou se dřevo místy prohýbalo jako staré větve. Lahvičky, flakonky i větší demižony byly všude.

Stovky. Možná tisíce. Vysoké. Úzké. Kulaté. Hranaté.

Některé naplněné tekutinami barev, které v přírodě snad ani neexistovaly, a které dokázala vytvořit jen magie. Jiné obsahovaly sušené květy, kořeny nebo podivné části exotických tvorů, které Cassiopea nedokázala bezpečně určit.

V jedné nádobě cosi plavalo. V jiné cosi pomalu měnilo barvu. Další slabě zářila nazelenalým světlem. Bylo to fascinující a zároveň znepokojivé.

Připadala si jako někdo, kdo vstoupil do sbírky šílence. Velmi bohatého. Velmi organizovaného a velmi nebezpečného šílence.

Pohled jí přeskakoval z jedné police na druhou. Nad nimi visely staré cedule s názvy kategorií, která to celé měla usnadňovat.

Písmo bylo elegantní, ručně malované, ale stáří se do něj zakouslo stejně jako do všeho ostatního. Některá písmena už téměř nebyla čitelná. Jiná pokrývala síť drobných prasklinek. Tmavé dřevo pohlcovalo světlo. Barevné vitráže ve výloze propouštěly dovnitř jen úzké pruhy slunečních paprsků, které dopadaly na podlahu jako barevné stuhy.

Zelená. Jantarová. Temně fialová. Když se v nich zachytil prach ve vzduchu, vypadalo to, jako by mezi policemi poletovaly tisíce drobných kouzelných částic nebo duchů.

Cassiopea si nebyla jistá, která možnost je uklidňující.

Nejpodivnější na tom všem však bylo, že navzdory množství předmětů nepůsobil obchod chaoticky.

Ne.

Působil jako mechanismus hodin. Obrovských. Složitých. Dokonalých. Všechno mělo své místo. Všechno svůj účel. Nic nevyčnívalo. Nic nechybělo, a právě to ji znervózňovalo nejvíc.

Protože ten, kdo tohle uspořádal, musel mít rád pořádek téměř stejně jako její otec. Možná ještě víc.

Její pohled putoval dál, až nakonec našel pult v zadní části obchodu.

Dlouhý kus tmavého dřeva, který působil jako poslední překážka mezi zákazníkem a všemi tajemstvími ukrytými za ním.

Na jeho rohu stála stará stříbrná pokladna zašlá věkem. Poškrábaná ale stále majestátní. Vedle ní seděla nějaká postava sklánějící se nad otevřenou knihou.

Cassiopea jí věnovala sotva letmý pohled. Stačilo jí jediné zjištění.

Skřet.

Skvělé, pomyslela si. Právě to jí ještě scházelo.

Právě utratila polovinu dne běháním po Příčné ulici, vstoupila do obchodu, který vypadal jako doupě excentrického sběratele jedů, a jako odměnu získala skřeta s osobností mokrého kamene trčícího v trávě.

Cassiopea udělala jeden krok vpřed a zmrzla na místě, když ji z ničeho nic osočil: „zavřete dveře nebo odejděte.“

Čarodějka zamrkala a měla chuť se před tím skřípavým hlubokým hlasem skrčit a zalézt do kouta. I tak se tedy otočila a zabouchla dveře o něco hlasitěji, než bylo nutné, ale on si jí pořád nevšímal, pořád psal brkem do knihy. To škrábání ji lezlo na nervy.

Ta jeho nevšímavost k ní ji urážela. V jiných obchodech se k zákazníkům chovali jinak, vstřícněji, a jakmile viděli její vzhled, mohli se přetrhnout, jak byli nápomocní. Tady se to pravidlo minulo účinkem.

„Tohle jsou Vorgrinovy lektvary?“ zeptala se. Nebyla to provokace jen narážka, aby upoutala jeho pozornost. Marně.

„Nad obchodem je vývěsní štít.“

Cassiopea sevřela rty. Dobrá. Poradí si sama. Ostatně nebyla hloupá. Dokázala přečíst seznam. Dokázala číst štítky, a pokud měl obchod skutečně tak bohaté zásoby, jak se zdálo, neměl být problém najít jedinou položku, která jinde chyběla.

Rozložila otcův pergamen. Zažloutlý papír zašustil.

Přejela očima několik řádků, pak se otočila k nejbližší polici. Netrvalo dlouho a zjistila, že se mýlila. Velmi. První problém spočíval v tom, že polic bylo mnohem víc, než se zdálo od dveří. Nebyl to jen optický klam.

Druhý problém byl v tom, že obchod byl mnohem větší, než naznačovala jeho fasáda, takže byl magicky zvětšený.

A třetí problém byl v tom, že někdo zjevně považoval za rozumné uspořádat několik stovek ingrediencí podle systému, kterému rozuměl pouze on sám.

Cassiopea přešla k jedné polici. Pak ke druhé. Pak ke třetí. Někde nad její hlavou visela cedulka s nápisem:

„SUŠENÉ PŘÍSADY“

Jenže pod ní byly vedle sebe vyskládané kořeny, prášky, semena, houby a cosi, co připomínalo seschlou nohu nějakého nešťastného tvora.

„To je přece nesmysl,“ zamumlala si pod nosem kritiku nad uspořádáním.

Její otec by měl z takového systému osypky možná i zástavu srdce.

Zoufale přešla k další polici. Zde našla několik lahviček se známými názvy. Pak další a další.

Pomalu začínala chápat, proč sem lidé chodí.

V jednom regálu objevila přísady, které vídala pouze v učebnicích. A celkově byl obchod nejen o lektvarech, ale bylinách, ingrediencích a mastech, které se našly pouze v apatykářství u léčitelů. Svým způsobem to bylo fascinující, tolik různých věcí na jednom místě.

Cassiopeu zaujala jedna nádoba, která obsahovala tmavomodré listy, které se pomalu samy od sebe otáčely. Vedle nich stála vysoká sklenice plná stříbřitých plodů podobných žaludům a hned vedle cosi, co vypadalo jako zkamenělý jazyk golema.

Čarodějka se rozhodla, že nechce vědět, zda její odhad byl správný. Pokračovala dál. Postupně se nořila hlouběji mezi police, jak ji obchod pohlcoval.

Krám kolem ní působil téměř živě. Dřevo občas tiše zapraskalo. Někde zacinkalo sklo.

V zadní části za závěsem se ozvalo podivné bublání a jednou si byla téměř jistá, že se jedna z lahviček pohnula sama od sebe.

Možná to byla magie. Možná její únava. Možná obojí. Po několika minutách si uvědomila něco ještě zvláštnějšího. Ten obchod byl děsivý, a přesto se jí začínal líbit.

Ne jeho vzhled. Ani jeho majitel, ale ten pocit. Pocit, že kdyby člověk hledal dost dlouho, našel by zde téměř cokoliv.

Jako by všechny podivnosti kouzelnického světa nakonec skončily právě zde. Některé zapomenuté jiné zakázané. Některé příliš drahé a některé příliš nebezpečné o tom nepochybovala.

Prsty přejela po hřbetu jedné lahvičky. Pak další a pak se konečně zarazila, protože našla název, který se podobal tomu na pergamenu. Velmi podobal. Skoro.

Oddechla si. Naklonila hlavu. Pak pergamen. Pak štítek. Pak znovu pergamen.

„To musí být ono.“

Natáhla ruku. Opatrně sejmula lahvičku z police. Sklo bylo chladné téměř ledové.

Cassiopea si ji vítězoslavně přitiskla ke hrudi.

Konečně. Po několika hodinách. Po čtyřech obchodech. Po rozhovoru s nepříjemným Luciusem Malfoyem. Po celé té nesmyslné výpravě. Konečně něco našla.

Otočila se a vykročila k pultu spokojená sama se sebou, aniž by si všimla, že někde za ní už dávno přestal škrábat brk po stránkách účetní knihy.

Cassiopea vykročila mezi policemi s lahvičkou v ruce. Čím blíž k prodavači, tím větší měla pocit zadostiučinění, že to zvládla, že nepotřebovala ničí pomoc. Nepotřebovala protivného prodavače, který by se kolem ní motal a poskakoval jako běhnice. A rozhodně nepotřebovala skřeta, který zřejmě považoval zdvořilost za nakažlivou chorobu.

Položila lahvičku na pult.

Sklo tiše cinklo o tmavé dřevo.

„Prosila bych tento lektvar.“

Teprve tehdy se postava za pultem pohnula. Ne prudce ani překvapeně. Spíš způsobem člověka, který přesně očekával, že tento okamžik přijde.

Ruka s několika stříbrnými prsteny se natáhla po lahvičce. Silné hrubé prsty ji uchopily s vrozenou samozřejmostí.

Skřet otočil lektvar na druhou stranu.

Cassiopea si všimla, že má zvláštní ruce. Ne snad ošklivé. Jen... silné. Mohutné zakončené delšími nehty. Klouby byly výrazné a každý pohyb působil překvapivě přesně, jako když hodinář skládá jemný mechanismus.

Skřet si přečetl štítek. Nastalo ticho. Jedna vteřina. Druhá. Pak konečně nehtem poklepal na sklo a zazněl jeho nevrlý hlas.

„Máte problém se zamořením žab?“

Cassiopea zamrkala. Tuhle otázku nečekala.

„Prosím?“

Poprvé od jejího příchodu zvedl hlavu. Jen nepatrně. Právě tolik, aby na ni pohlédl přes okraj otevřené účetní knihy, vezmeme-li v úvahu jejich výškový rozdíl, ve kterém měla rozhodně navrch.

Oči měl tmavé. Tak tmavé, že v šeru obchodu působily téměř černě jako dvě bahenní perly. Bylo v nich něco, po čem vám naskočila husí kůže po celém těle. Čarodějka to nutkání potlačila.

„Ptal jsem se, zda máte problém se zamořením žab,“ zopakoval ještě jednou, hlasitěji.

Cassiopea cítila, jak jí začíná být nepříjemně.

„Ne.“

„Pak vám bude tenhle přípravek k ničemu.“ Položil laxně lahvičku zpět na pult.

„Je určený k hubení malých močálových žab, které se rychle rozmnožují, až vás velmi brzy donutí se vystěhovat,“ poučil ji přísně.

Cassiopea několik vteřin střídavě hleděla na lahvičku a na něj, pak rychle sáhla po pergamenu. Přejela očima otcův seznam. Pak štítek. Pak znovu seznam a pomalu jí začalo docházet, že mezi oběma názvy je rozdíl.

Jediné písmeno. Jediné zatracené písmeno.

„Ach.“

To bylo všechno, na co se zmohla. Bylo to tak neskutečně trapné, a kdyby byla dobrá v paměťových kouzlech, sama by ho na sebe použila, aby si tuhle chvíli později vymazala.

Skřet mlčel. Díval se na ni a všechny ty typické vrásky kolem očí, úst a nosu se stáhly mírnou nelibostí a právě jeho mlčení bylo snad ještě horší.

Cassiopea cítila, jak jí začínají hořet tváře, ale pořád to byla slečna Sterlingová, disciplinovaná čarodějka z dobré rodiny a ty neukazovaly emoce na veřejnosti.

Jenže po několika hodinách hledání. Po čtyřech obchodech. Po celé té nekonečné cestě přinesla k pultu přípravek na hubení žab.

Nádherné. Prostě nádherné. Tohle dominovalo na vrcholu jejích přešlapů.

„Ale ten název je stejný,“ zamumlala na svou obranu.

„Ano.“ To byla celá jeho stručná odpověď.

Cassiopea měla chuť hodit po něm košík.

„Mohlo by se to splést komukoliv,“ nadhodila.

„Ne.“

Tentokrát už zvedla hlavu.

„Ne?“

„Ne.“

Skřet odložil brk zpátky do kalamáře, který měl pořád v jedné ruce.

„Tohle se nestává tomu, kdo umí číst anebo psát,“ podotkl nevrle skřet a nebylo jasné, zda uráží ji nebo toho, kdo psal seznam na pergamenu.

Cassiopea ztuhla. Tohle byla urážka. Naprosto jednoznačná urážka. Dvojitá urážka v jedné větě. Po Malfoyovi druhá během jediného dne. Vstřícných lidí bylo dnes málo že?

Začínala mít pocit, že dnešek byl proti ní ve všem, co udělala.

„Umím číst velmi dobře, abyste věděl,“ ohradila se.

„Výborně,“ zavrčel prodavač. Jeho hlas zůstal stejně klidný.

„Pak jste si vzala jen špatnou lahvičku dobrovolně. Gratuluji.“

Ticho. Někde vysoko na polici cosi zabublalo, nebo to byly její myšlenky, které se dostávaly do varu?

Cassiopea několik vteřin přemýšlela, zda je vůbec možné někoho uškrtit vlastním kloboukem. Začínala mít podezření, že ano a ten skřet byl právě ideálním kandidátem něco takového vyzkoušet.

Cassiopea sevřela pergamen pevněji mezi prsty.

„Můj otec by takovou chybu neudělal.“ Věta jí vyklouzla z úst dřív, než ji stihla zastavit, možná proto, že se stále cítila trapně. Možná proto, že její otec byl jediná autorita, kterou se celý život učila bránit. A možná proto, že ten skřet byl nesnesitelný.

Poprvé se zdálo, že se Vorgrin skutečně zamyslel. Ne nad jejími slovy. Spíš nad tím, zda stojí za odpověď. Nakonec si povzdechl. Velmi pomalu. Velmi unaveně. Jako člověk, kterého právě někdo požádal, aby vysvětloval, proč je voda mokrá.

Natáhl ruku k ní.

„Ukažte mi to.“

Cassiopea zamrkala. „Prosím?“

„Ten seznam, co máte v ruce,“ vysvětlil skepticky.

Nevědomky sevřela pergamen ještě pevněji. Nebylo to nic důležitého. Jen kus papíru. Přesto se jí nelíbilo, jak samozřejmě si o něj řekl jako by očekával, že ho dostane. A co bylo ještě horší...

Skutečně to očekával.

Natáhl ruku přes pult. Dlouhé prsty ozdobené několika stříbrnými prsteny zůstaly nehybně viset ve vzduchu. Viděla ty silné prsty a zápěstí, rukáv bílé košile měl vyhrnutý až na předloktí.

Skřet čekal.

Cassiopea zaváhala pak mu pergamen podala.

Tedy... Pokusila se.

Ve skutečnosti jí ho prostě vzal. Jedním rychlým pohybem. Tak samozřejmě, až ji to téměř urazilo, jak ho vyškubnul z jejích prstů.

Vorgrin přelétl seznam očima. Jednou. Podruhé, pak se ozvalo tiché odfrknutí. Ne pobavené. Rozhodně ne přátelské.

„Hm.“

Cassiopea měla velmi špatný pocit v žaludku.

„Něco se vám nezdá?“ zeptala se.

Vorgrin položil pergamen na pult. Ukazováčkem poklepal na jednu z položek.

„Tady tohle. Essentia Noctis.“

Cassiopea se naklonila blíž, aby věděla, o čem mluví.

„Co s tím?“

„Tohle není název ingredience.“

„Samozřejmě že je.“

„Není.“

„Můj otec—“ začala, ale on jí skočil do řeči.

„Váš otec,“ přerušil ji bez nejmenšího zaváhání, „by si měl přečíst učebnici lektvarů pro první ročník.“

Nastalo hrobové ticho. Někde v obchodě cosi slabě zabublalo.

Cassiopea zůstala stát s pootevřenými ústy, protože jí chvíli trvalo uvědomit si, co vlastně ten skřet řekl. Ne že by nerozuměla slovům. Jen...

Nikdo přece takhle nemluví. Ne nahlas. Ne o jiných čarodějích a už vůbec ne o čaroději z dobré rodiny. Lidé používali náznaky. Dvojsmysly. Jemné urážky schované za zdvořilostí.

Tohle byla prostě rána palicí po hlavě. Přímá a jasná bez servítek.

„To je velmi neuctivé, pane…“

„Vorgrin,“ doplnil ji.

„Dobře, tak je to tedy velmi neuctivé, pane Vorgrine,“ její jemné prsty v rukavičkách se stočily do malých pěstí.

Skřet za pultem pokrčil rameny.

„Je to přesné a myslím to vážně.“

Cassiopea cítila, jak jí rudnou tváře ještě víc.

„Vůbec nemáte tušení, o kom mluvíte,“ zapřela se o pult.

„Naopak.“

Poklepal znovu na pergamen a jeho oči si ji pozorně prohlédly celou.

„Vím naprosto přesně, o kom mluvím,“ zdůraznil, pak účetní knihu před sebou zavřel. Tupé klapnutí desek se rozlehlo obchodem a Vorgrin se zvedl.

Cassiopea ztuhla, protože až do této chvíle si neuvědomila, že ho celou dobu vnímala, jako tím kým byl. Skřeta, ti bývaly poloviční, oproti kouzelníkům. I ona ho vnímala jako součást vybavení obchodu. Něco, co by přehlédla, jenže teď se narovnal, vstal z malé stoličky a najednou nebyl malý vůbec.

Široká ramena napnula látku bílošedé košile. Vyhrnuté rukávy odhalily silná předloktí a Cassiopea najednou zjistila, že si teď hledí zpříma do očí ve stejné výšce.

Co se stalo? Jak tohle bylo možné? Než se stačila vzpamatovat, Vorgrin obešel pult.

Pohyboval se s jistotou někoho, který přesně ví, kde co leží a komu celý tenhle podivný svět patří.

Vyšel zpoza konce pultu, aniž by se na ni podíval. Aniž by se omluvil. Aniž by jí věnoval jedinou myšlenku navíc.

Prostě zamířil mezi police.

Cassiopea ho sledovala očima a s rostoucím podrážděním si uvědomovala, že ten protivný skřet právě urazil jejího otce a co bylo nejhorší...

Někde hluboko uvnitř se ozval malý, velmi nepříjemný hlásek:

Co když má pravdu?

A právě proto ji to rozčilovalo ještě víc.

Vorgrin zmizel mezi policemi stejně samozřejmě, jako by procházel vlastní kuchyní.

Ani jednou nezaváhal. Ani jednou se nerozhlédl. Prostě šel. Minul jednu polici. Druhou.

Pak odbočil mezi dva vysoké regály přeplněné lahvičkami a na okamžik se ztratil z dohledu.

Cassiopea zůstala stát u pultu. Nejdříve se snažila tvářit pohoršeně. Pak důstojně. Nakonec jen otráveně.

To poslední jí šlo nejlépe.

Její pohled sklouzl k účetní knize, kterou před chvílí zavřel.

Byla obrovská. Měla kožené desky ošoupané na rozích tak, že původní barva už dávno zmizela. Vypadala starší než polovina nábytku v jejich domě.

Vedle ní ležela mosazná násypka na inkoust, několik pergamenů svázaných provázkem a malá hromádka mincí.

Nezamčená. Nehlídaná. To ji překvapilo.

V Gringottově bance působili skřeti dojmem, že by člověka podezírali z krádeže ještě dřív, než vstoupí do budovy. Tady ležely galeony přímo na pultě, kde je mohl kdokoliv sebrat.

Jako by jejich majitel ani nepřipouštěl možnost, že by si na ně někdo troufl sáhnout. Ta představa byla podivně znepokojivá.

Někde vzadu se ozvalo zachrastění skla. Pak další. A další.

Následovalo tiché:

„Ne.“

Cassiopea zamrkala.

O několik vteřin později se ozvalo:

„Tohle také ne.“

Mluvil sám k sobě. To jí připadalo zvláštní. Pak si uvědomila, že její otec dělá totéž. Jen mnohem hlasitěji.

Najednou ji ta myšlenka rozladila.

Nechtěla mezi nimi hledat podobnosti. Vůbec žádné.

Její pohled sklouzl k policím za pultem.

Teprve teď si všimla, že některé lahvičky nesly ručně psané štítky.

Ne firemní. Ne výrobní. Osobní. Jako by si je někdo označoval sám.

Písmo bylo ostré. Úhledné. Překvapivě elegantní. Ne takové, jaké by očekávala od někoho, kdo zákazníky vítá větou:

"Zavřete dveře nebo odejděte."

Další zachrastění za jejími zády. Pak ticho. Dlouhé ticho.

Cassiopea začínala mít podezření, že na ni zapomněl. Ne že by ji to překvapilo. Právě otevírala ústa, že si odkašle, když se mezi policemi znovu objevil ten podivný skřet.

V jedné ruce držel malou tmavou krabičku. Ve druhé několik lahviček. Vše položil na pult.

Jednu po druhé. Pečlivě. Bez jediného zbytečného pohybu.

„Tohle je to, co hledáte. Podle všech těch přísad na pergamenu.“

Cassiopea sklopila oči ke štítku. Pak k pergamenu. Pak znovu ke štítku.

Tentokrát název souhlasil. Přesně. Do posledního písmene.

„Vypadá to tak.“ Nenapadlo ji nic chytřejšího.

Vorgrin si toho naštěstí nevšímal nebo si toho všiml a bylo mu to jedno. Což bylo pravděpodobnější.

Položil vedle ní váček něčeho sypkého. „Jedna unce stabilizátoru třetí třídy.“

Další lahvička. „měsíční kořen. Kůže z hrocha a Essentia Noctis.“

Pak se na okamžik odmlčel. Jeho tmavé oči přejely seznam a Cassiopea měla velmi nepříjemný pocit, že znovu hodnotí jejího otce a že řekne něco nelichotivého.

Tentokrát se však zdržel drzých poznámek. Jen natáhl ruku.

„Šest galeonů a osm srpců.“

Cassiopea sáhla do kabelky a právě tehdy si uvědomila další problém. Protože její otec jí dal peníze přesně. Na původní ceny. Ne na ceny v tomhle podivném obchodě, který byl evidentně dražší než ty druhé a počet mincí v její dlani náhle vypadal nepříjemně malý.

Velmi nepříjemně malý. Další trapný okamžik.

Cassiopea sklopila pohled k jednotlivým položkám rozloženým na pultu, pak sáhla do druhé kapsy. Pak vytáhla měšec. Rozvázala šňůrku a začala počítat.

Jeden galeon. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Pak několik srpců.

Její pohyb se zpomalil. Obočí se jí stáhlo.

Přepočítala mince podruhé. Pak potřetí.

Někde mezi druhým a třetím pokusem se dostavil velmi nepříjemný pocit. Ten druh pocitu, který člověk zažije ve chvíli, kdy přesně ví, jak výpočet dopadne, ale stejně doufá, že se čísla sama od sebe změní. Nezměnila se. Chyběly jí peníze. Ne mnoho. Jen dost. Což bylo ještě horší.

Pomalu zvedla hlavu.

Vorgrin ji pozoroval s výrazem člověka, který přesně ví, co se děje, ale hodlá ji nechat, aby si tím prošla sama.

„Něco není v pořádku?“

Cassiopea sevřela rty. On přesně věděl, že to není v pořádku.

„Jinde je to levnější."

Vorgrin ani nemrkl.

„Pak doporučuji nakupovat tam, kde jste zvyklá."

To ji málem přimělo hodit po něm měšec.

„Jenže jinde to nemají."

„Proto jste přišla sem. A já mám to, co chcete, ale všechno má svou cenu."

To bohužel byla pravda a Cassiopea tu pravdu nesnášela ještě víc než jeho.

Znovu se podívala na mince. Pak na ingredience. Pak zpátky do měšce.

V duchu si představila otce. Jeho výraz. Jeho hlas. Jeho nekonečné zklamání. Ano. Tohle bude nádherné.

„Kolik stojí pouze ten stabilizátor?" zeptala se nakonec.

Vorgrin se na okamžik odmlčel. Jako by ho odpověď překvapila. Možná čekal smlouvání. Možná hádku. Možná rodové jméno vytažené jako zbraň. Místo toho dostal prostou otázku.

„Tři galeony."

Cassiopea přikývla. Pomalu začala odsouvat ostatní položky zpátky po pultu.

Měsíční kořen. Sušený drápkovec a tu poslední zatracenou ingredienci, kvůli které strávila půl dne běháním po Londýně.

Každá z nich zmizela zpátky na Vorgrinově straně pultu.

„Pro zbytek se vrátím zítra."

„Pokud je někdo nekoupí dřív," dodal suše s lehkou ironií.

Cassiopea na něj vrhla pohled. Tohle mělo být co?

„To byla výhrůžka?"

„Ne."

Nastala krátká odmlka.

„Obchodní skutečnost," Vorgrinovy ruce udělaly oblouk nad přísadami.

Samozřejmě. Jak jinak. Čarodějka vytáhla požadované mince. Položila je na pult o něco hlasitěji, než bylo nutné.

Vorgrin je přepočítal jediným pohledem. Ani se jich nedotkl. To ji nějakým způsobem rozčilovalo ještě víc.

Vzala lahvičku se stabilizátorem. Uložila ji do košíku. Pak si narovnala záda.

„Mimochodem."

Vorgrin vzhlédl.

„Ano?"

„Pořád si myslím, že jste předražený," tohle si vážně neodpustila.

„A já si pořád myslím, že by se váš otec měl více vzdělávat v tomto umění. Lektvary jsou obor, kdy i malá odchylka způsobí katastrofu."

Cassiopea několikrát zamrkala. Mohl to vědět? O otcových incidentech doma? Ne, jak by mohl. Uklidnila se. Pak se rozhodla, že pokud zůstane ještě o minutu déle, dopustí se něčeho velmi nedámského, co by uškodilo její pověsti.

Otočila se na podpatku. Důstojně. Vznešeně. Přesně tak, jak byla vychována.

Došla ke dveřím. Natáhla ruku ke klice a právě tehdy se za jejími zády ozval Vorgrinův hlas.

„Slečno Sterlingová."

Zavřela oči. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Pomalu se otočila.

„Ano?"

Vorgrin znovu seděl za pultem na té směšně malé stoličce a znovu vypadal jako malý skřet. Znovu otevřená účetní kniha. Brk v ruce. Jako by se nic nestalo.

„Nechtěla jste ten přípravek na hubení žab?"

Ticho v tu chvíli bylo mezi nimi propastné jako výsměch.

Cassiopea na něj několik vteřin jen zírala, ne že by si to rozmyslela ale… ta drzost. Pak velmi pomalu odpověděla:

„Ne, nechci."

Obchodem bylo slyšet jen to nepříjemné škrábání. Brk pokračoval po pergamenu v plynulém tempu. Nepodíval se na ni ani jednou.

„Jste si jistá?"

„Naprosto."

„Škoda."

Další škrábání. „Byla by škoda, kdyby vaše několikaleté studium čtení přišlo nazmar."

Cassiopea sevřela kliku tak silně, až ji zabolely prsty. Pak se usmála. Velmi sladce. Velmi nebezpečně.

„Začínám chápat, proč je váš obchod tak prázdný, pane Vorgrine."

Poprvé vyslovila jeho jméno jako výčitku.

Vorgrin konečně zvedl oči.

„Opravdu? Proč povězte," dával jí možnost se pohádat.

„Protože kdyby se zákazníci vraceli rádi, dávno byste neměl kam postavit další police."

A s tím otevřela dveře. Zvonek nad nimi zacinkal.

O okamžik později se za ní samy zavřely.

Vorgrin několik vteřin hleděl na prázdný vstup. Pak sklopil pohled k lahvičce na hubení žab a poprvé za celý den se mu nepatrně pohnul koutek úst, protože ta protivná aristokratka se zítra vrátí a oba to věděli. Kde jinde by sehnala Essentia Noctis, jelikož si byl více než jistý, že ho nikdo jiný nemá.

 

**************************************************************************************************************************

 

Cesta domů byla podstatně méně příjemná než cesta na Příčnou ulici. Možná proto, že ráno ještě existovala naděje. Teď už ne.

Cassiopea kráčela ulicemi s košíkem zavěšeným na předloktí a pokaždé, když se podívala na jedinou lahvičku uvnitř, pocítila novou vlnu podráždění.

Stabilizátor třetí třídy.

Jediná věc, kterou přinesla. Po několika hodinách běhání. Po pěti obchodech. Po tom nepříjemném rozhovoru. Především po Vorgrinovi samotném.

Ještě teď slyšela ten jeho hlas.

"Pak doporučuji nakupovat jinde."

Protivný skřet. Arogantní skřet. Předražený skřet. A bohužel skřet, který měl jako jediný Essentii Noctis.

Ta skutečnost ji rozčilovala ze všeho nejvíc.

Když dorazila domů, slunce už pomalu klesalo k obzoru.

V hale bylo ticho. Takové to zvláštní ticho velkých domů, ve kterých žije příliš málo lidí.

Právě si upravovala rukavičky, když se z vedlejší místnosti ozval otcův hlas.

„Cassiopeio.“

Samozřejmě. Žádný pozdrav. Žádné uvítání. Žádná otázka, zda něco sehnala.

Jen její jméno jako by volal na služebnou.

Cassiopea si povzdechla a vydala se za hlasem.

Otec seděl ve svém pracovním pokoji. Tentokrát už měl kabátec čistý. Vlasy upravené jako by odpolední katastrofa v laboratoři nikdy neexistovala.

Před sebou měl otevřenou knihu a několik pergamenů. Korespondence. Poznámky. Schémata.

Vzhlédl. Jeho pohled okamžitě sklouzl na košík. Pak na její ruce. Pak zpět na košík.

„Tak? Máš to?“

Cassiopea položila košík na jeho stůl.

„Sehnala jsem stabilizátor.“

Otec se zamračil. Tohle nechtěl slyšet.

„Pouze stabilizátor?“

„Ostatní jsem našla také, ale—“

„Takže ne,“ utnul ji naštvaně.

Výborně. Začínali dobře.

Cassiopea si pomalu sundala klobouk z hlavy.

„Našla jsem obchod, kde měli všechno. Nebyl sice na Příčné ulici, ale byl plný lektvarů.“

„Pak nechápu, proč jsi to nekoupila,“ zamračil se kouzelník. Protože samozřejmě nechápal.

Nikdy se neptal na cestu mezi bodem A a bodem B. Zajímal ho pouze výsledek. Fakta.

„Bylo to dražší než v jiném obchodě.“

Otec odložil brk. Pomalu. Nebezpečně pomalu.

„Dražší?“

„Ano.“

„O kolik?“

Cassiopea mu sdělila částku a následovalo nepříjemné ticho. Pak si její otec promnul kořen nosu.

„Nechal jsem ti přesnou sumu.“

„Já vím, otče.“

„Zjevně ne dost přesnou, když nějaký šarlatán staví cenu do nebe,“ zatnul čelist.

Cassiopea stiskla rty. S tímhle souhlasila. I takový kostirost byl dvakrát tak drahý než normálně.

„Nemohla jsem vědět, že jediný obchod, který to má, si účtuje vyšší ceny.“

„A pokusila ses smlouvat, dcero?“

Na okamžik se jí vybavil Vorgrinův kyselý obličej, který vyjadřoval jedinou emoci. Nesnášenlivost a neochotu. Přesně ten výraz, který by měl, kdyby se někdo pokusil smlouvat.

Nejspíš by hned potom zákazníka vyhodil z okna na ulici. Byl to skřet, u Merlina, ti milovali peníze a souhlasili by jen s tím, kdyby jim to přineslo větší zisk a výhody.

„Ano.“ Byla to technicky pravda, i když neúplná.

„A?“

„Neuspěla jsem.“

Otec si pohoršeně odfrkl nosem. „To mě nepřekvapuje.“

To zabolelo víc, než mělo.

Cassiopea sklopila pohled.

„Vrátím se tam zítra.“

„To rozhodně vrátíš a koupíš to, co potřebuji. Bez toho nemohu pokračovat.“

Žádné děkuji. Žádné ocenění za snahu. Žádné uznání, že strávila celý den pobíháním po městě jako nějaký domácí skřítek. Jen další povinnost. Další úkol. Další rozkaz.

Otec natáhl ruku ke stabilizátoru.

„Aspoň něco.“

Cassiopea několik vteřin mlčky stála. Pak se otočila k odchodu.

„A Cassiopeio?“

Zastavila se.

„Ano, otče?“

„Tentokrát se nenech odradit. Tady jsou peníze, zbytek mi vrátíš.“

Ani se na ni nepodíval, jen ze zásuvky stolu vytáhl měšec, vytáhl z něho několik galeonů, položil je na desku stolu a už znovu četl svůj pergamen jako by rozhovor skončil. Jako by ona nebyla člověk, ale sova, která doručila neúplnou zásilku.

Cassiopea se vrátila, vzala mince, přidala je k těm ostatním a tiše odešla.

Čarodějka za sebou zavřela dveře svého pokoje a opřela se o ně zády. Sundala si rukavičky a hodila je stranou. Naštvaně a bez nálady.

„Výborně, to byl zase den,“ zamumlala do ticha.

„Zítra znovu,“ právě se cítila tak skepticky a bezmocně jako po každé hodině jasnovidectví v Bradavicích, paterých se cítila naprosto k ničemu, jelikož nikdy neměla ten dar.

Pak si vybavila tmavý obchod, nekonečné police a jednoho nesnesitelného skřeta.

„Doufám, že vám přes noc někdo vyloupí celý sklad, pane Vorgrine,“ zavrčela Cassiopea a hodila i košík na zem.

Cassiopea poprvé vstupuje do tajemného obchodu Vorgrinovy lektvary, jehož ponurá atmosféra, nekonečné police plné vzácných ingrediencí a dokonalý řád v ní vyvolávají směs obdivu i neklidu. Za pultem ji přivítá nevrlý majitel Vorgrin, který místo zdvořilosti nabídne jen strohé poznámky a ledový odstup.

​

Ve snaze dokázat, že jeho pomoc nepotřebuje, se Cassiopea vydá hledat požadovanou ingredienci sama. Když však hrdě přinese k pultu lahvičku, zjistí, že si spletla jediným písmenem přípravek určený na hubení močálových žab. Následuje první slovní přestřelka mezi ní a Vorgrinem, který bez nejmenších zábran zpochybní nejen její omyl, ale i znalosti jejího otce. Přestože ji jeho přímočarost rozčiluje, zároveň ji překvapí jeho mimořádná odbornost.

​

Vorgrin nakonec podle seznamu okamžitě pozná, co Cassiopea skutečně potřebuje, a bez váhání připraví všechny požadované ingredience. Objeví se však další problém – jejich cena převyšuje částku, kterou jí otec svěřil. Cassiopea si může dovolit koupit pouze stabilizátor třetí třídy a pro zbytek se musí vrátit následující den. Ani při odchodu si Vorgrin neodpustí poslední ironickou poznámku o přípravku na hubení žab, zatímco Cassiopea mu oplatí stejně jízlivou poznámkou o prázdném obchodě. Oba si však uvědomují, že jejich další setkání je nevyhnutelné.

​

Po návratu domů čeká Cassiopeu další zklamání. Otec neocení její celodenní snahu ani obtížnost hledání vzácných surovin. Zajímá ho pouze neúplný výsledek a bez jediného slova uznání jí přikáže, aby se druhý den do obchodu vrátila. Cassiopea tak svůj náročný den zakončí sama ve svém pokoji, rozmrzelá z otcovy lhostejnosti i z protivného skřeta, kterého by nejraději už nikdy neviděla – přesto tuší, že právě k němu ji osud znovu zavede.

Kotva 1
Kotva 2

AUDIOKNIHA !

AUDIOKNIHA !

Kotva 3

Kapitola 3. - Nečekané setkání

Cassiopea se zastavila několik kroků před známým obchodem a s neskrývanou nelibostí pohlédla na starý železný vývěsní štít s vyobrazením bublajícího kotlíku, který se líně pohupoval ve větru.

Černě nalakovaný vytepaný kotlík, který se při každém poryvu nepatrně nakláněl ze strany na stranu a jeho tiché zaskřípání znělo téměř jako posměšný smích.

Přesně sem se vracet nechtěla.

Včera odcházela s pevným přesvědčením, že pokud jí osud zachová alespoň špetku milosrdenství, už nikdy nebude muset překročit práh tohoto podivného obchodu ani znovu poslouchat mrzutého majitele, který dokázal během několika minut urazit její schopnost číst. Inteligenci. Otce i peněženku. Jenže osud měl, jak se zdálo, velmi zvláštní smysl pro humor.

Dnes se zastavila v posledním obchodě s lektvary, který minulý den minula, ale bohužel neuspěla. Musela se vrátit sem a Essentia Noctis čekala uvnitř. Stejně jako Vorgrin.

Mimoděk si vybavila jeho poslední poznámku.

"Nechtěla jste ten přípravek na hubení žab?"

Cassiopea sevřela proutěné držadlo košíku tak pevně, až zapraskalo.

„Ne,“ zamumlala si pro sebe. „Já neustoupím. Jsem přeci čarodějka, jeden mrzutý skřet mě neodradí.“

Podívala se na dveře. Na mosaznou kliku. Na zvonek nad nimi.

Nechtělo se jí dovnitř. Dívala se na tmavé skleněné tabule výlohy skoro stejným pohledem, jakým by člověk sledoval masožravou rostlinu. Takovou, která se tváří neškodně, dokud se nepřiblížíte příliš blízko.

Proti masožravé květině by si však poradila. Stačilo jedno dobře mířené zaklínadlo, dvě přesná mávnutí hůlkou a i ta nejkrvelačnější orchidej by poslušně sklopila své šlahouny. Jenže proti Vorgrinovi žádné podobně jednoduché řešení neexistovalo.

Proti masožravé květině se našlo tucet zaklínadel. Proti vlkodlakovi stačilo stříbro. Proti kletbám ochranné štíty.

Jenže proti skřetovi?

Ti byli jiní.

Nepotřebovali hůlky. Nepotřebovali vyslovovat zaklínadla. Jejich magie byla vrozená, starší a pro většinu kouzelníků nepříjemně nepochopitelná.

Cassiopea od dětství slýchala, že právě proto jim ministerstvo nikdy zcela nedůvěřovalo. Že právě proto se dějiny opakovaně plnily skřetími povstáními. A že právě proto se většina čarodějů tvářila nadřazeně. Nadřazenost totiž často bývá jen elegantnější podobou strachu.

Nebyla to magie, kterou by kouzelníci dokázali pochopit nebo ovládnout. A lidé odjakživa mívají zvláštní sklon pohrdat tím, čeho se ve skutečnosti obávají. Možná právě proto se na skřety dívali svrchu, označovali je za podřadné bytosti a s oblibou zapomínali, že kdyby někdy došlo na skutečné měření sil, výsledek by nemusel být vůbec tak jednoznačně uspokojivý, jak si rádi namlouvali.

A čím déle o tom přemýšlela, tím víc ji rozčilovalo, že ten protivný skřet byl nejspíš přesvědčený, že ten břitký humor byl jeho nejsilnější zbraní. Že ji vystraší pár nepěkných slov. Dnes to může být i horší, jenže neměla na vybranou.

Otec očekával, že se vrátí s posledními ingrediencemi. Drápkovec, hroší kůže a Essencia Noctis. Nepřipadalo v úvahu přijít domů podruhé s prázdnou.

Povzdechla si, uhladila si černé krajkové rukavičky, narovnala krempu klobouku a vykročila ke dveřím způsobem člověka, který dobrovolně vstupuje k zubaři. Sice ví, že to bude nepříjemné, ale ještě nepříjemnější a zbabělé by bylo utéct.

Natáhla ruku ke klice. Stiskla.

Mosaz byla studená.

Na jediný okamžik zaváhala. Pak otevřela.

Zvonek nad dveřmi zazvonil stejně jasně jako včera, jenže všechno ostatní bylo jinak.

Cassiopea zůstala stát na prahu s rukou stále položenou na klice.

První, čeho si všimla, nebyla známá směs bylin, starého dřeva a těžkých výparů, která jí okamžitě připomněla včerejší návštěvu. Ani zelenofialové světlo pronikající skrz vitrážová okna. Byly to hlasy. Spousta hlasů.

Obchod, který včera působil téměř jako opuštěná krypta, dnes připomínal úl v plném létě.

Mezi vysokými policemi se pohybovali čarodějové v cestovních pláštích, postarší čarodějnice s košíky přeplněnými lahvičkami, léčitelé v zelených hábitech i několik mužů, kteří svým vzhledem rozhodně nepůsobili dojmem lidí, s nimiž by si člověk přál sdílet večerní vlak.

Někdo právě žádal dračí žluč.

Jiný se dohadoval o kvalitě usušených mandragor.

Ze zadní části obchodu se ozvalo cinknutí skla následované tichým zaklením, když nějaký mladík málem shodil celou polici s lahvičkami.

Ten obchod žil svým vlastním životem. Až nepříjemně.

Cassiopea pomalu vešla dovnitř a sama za sebou zavřela dveře. Teprve teď si uvědomila, že včerejší prázdnota vlastně vůbec nebyla přirozeným stavem tohoto místa.

Možná přišla v nevhodnou hodinu, ale bylo teprve dopoledne nebo možná měl Vorgrin rána nejrušnější.

Nebo... možná se včera zmýlila. Teď měla ta slova na jazyku jako popel.

Čarodějčin pohled automaticky zamířil k pultu na druhém konci obchodu.

Vorgrin stál přesně tam, kde očekávala, jenže tentokrát nevypadal jako znuděný účetní, který tráví den nad knihami a účetnictvím. Ne, dnes se v ničem nepodobal skřetům z Gringottovy banky.

Pohyboval se překvapivou rychlostí znalce.

Jednou rukou přebíral mince, druhou balil lahvičky do šedého papíru, mezi tím si bez jediného zaváhání pamatoval objednávky několika zákazníků najednou a každých několik vteřin mizel mezi policemi, aby se vzápětí objevil s přesně tou ingrediencí, kterou někdo hledal.

Nepůsobil dojmem obchodníka. Připomínal dirigenta, který řídí orchestr, jen místo houslí a violoncell se kolem něj pohybovaly stovky lahviček, váčků a pergamenových sáčků. A nejpodivnější na tom bylo, že navzdory množství lidí v obchodě nikdo nečekal dlouho.

Nikdo.

Ani jediný zákazník.

Cassiopea překvapeně zamrkala. V duchu si vybavila svou včerejší poznámku.

"Kdyby se zákazníci vraceli rádi, dávno byste neměl kam postavit další police."

Jak se zdálo... police už téměř opravdu neměl kam postavit.

Pocítila zvláštní, nepříjemné píchnutí vlastního svědomí. Ne snad proto, že by jí bylo Vorgrina líto. To rozhodně ne, ale protože začínala mít podezření, že se v něčem mýlila. A to nesnášela téměř stejně jako on.

Právě v tu chvíli se mezi hlasy zákazníků ozval překvapený mužský hlas.

„Slečna Sterlingová?“

Ten hlas se nad okolním hovorem nevynořil hlasitě. Nepotřeboval to. Přesto ji přiměl zastavit se uprostřed kroku.

Cassiopea se otočila.

Nejdříve spatřila jen změť tmavých plášťů, klobouků a ramen ostatních zákazníků. Obchod byl stále plný lidí. Někdo právě odcházel s balíčkem zabaleným do šedého papíru, jiný se skláněl nad policí s léčivými mastmi.

Pak mezi nimi zahlédla známou tvář. Na okamžik zůstala překvapeně stát.

Edmund Rosier.

Za těch několik let od Bradavic dospěl, ale nezměnil se natolik, aby ho nepoznala na první pohled. Stále měl krátké kaštanově hnědé vlasy, které se odmítaly podřizovat dokonale uhlazené módě čistokrevných rodin a u spánků se lehce vlnily, jako by si žily vlastním životem. Výrazný rovný nos dodával jeho obličeji aristokratickou důstojnost, kterou však okamžitě narušoval upřímný úsměv. Nebyl to ten pečlivě nacvičený společenský úsměv, jaký vídala na plesech, kde se lidé usmívali hlavně proto, aby zakryli vlastní myšlenky. Edmundův úsměv začínal v očích. Teprve potom se přenesl na rty.

Na sobě měl tmavomodrý cestovní plášť přehozený přes světlejší vestu a žlutou košili, jejíž límec už dávno prozradil, že dnešní den nestrávil v salonu, ale někde mezi ulicemi kouzelnického Londýna. Přesto působil upraveně. Ne okázale jako Lucius Malfoy, který vypadal, jako by každé ráno trávil hodinu před zrcadlem. Edmund byl jedním z těch mužů, kterým slušel spíš přirozený pořádek než dokonalost.

Cassiopea si matně vybavila, že právě tahle bezprostřednost z něj dělala jednoho z nejoblíbenějších studentů Havraspáru. Dokázal se bavit stejně snadno s prvňákem jako se sedmákem, aniž by to působilo nuceně. Nikdy nepotřeboval být středem pozornosti, a přesto si ho lidé pamatovali.

„Edmunde?“

Mladý čaroděj se usmál tím bezprostředním úsměvem člověka, který právě po letech narazil na někoho, koho opravdu rád vidí. Nebyl v něm ani stín společenské přetvářky, na jakou byla zvyklá z plesů, rodinných návštěv a nekonečných večírků čistokrevných rodin.

Jen prostá radost a Cassiopea si s překvapením uvědomila, že se usmívá úplně stejně.

„Tak přece jste to vy,“ zavrtěl Edmund nevěřícně hlavou. „Chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdá.“ Přešel k ní několik kroků a lehce v uctivosti sklonil hlavu na pozdrav.

„Kdyby mi někdo dnes ráno řekl, že vás potkám právě tady, vysmál bych se mu.“

Cassiopea se rozesmála. Nebyl to ten opatrný společenský smích, který člověk používá z povinnosti. Tentokrát byl opravdový.

„Věřte mi, já bych se mu smála s vámi.“

Edmund se rozhlédl kolem sebe. „Tohle není zrovna místo, kde bych očekával slečnu Sterlingovou.“

„Náhoda je zvláštní věc že? Ale abych odpověděla na vaši zvědavou otázku, jsem tu obchodně ze stejného důvodu jako vy.“

„Nikdy bych vás netypoval na milovnici lektvarů,“ poznamenal a ona pojala podezření, že se mu ve škole donesly její nepovedené eskapády na hodinách ve sklepení.

Cassiopea se lehce zastyděla a protočila oči směrem ke stropu.

„Také nejsem, ale můj otec ano, bohužel,“ dodala.

Edmund okamžitě přikývl. Nemusel se ptát dál. Oba pocházeli z podobného světa. Ze světa otců, kteří málokdy žádali. Oni očekávali a to bylo horší.

„Pak už je mi všechno jasné.“

„Opravdu?“

„Ano.“ Usmál se.

„Když otec něco potřebuje, zázračně se z toho stane rodinná povinnost, naštěstí mám ještě další dva bratry, takže to není jen na mých ramenou.“

Cassiopea se pousmála.

„To jste vystihl až bolestivě přesně, Edmunde.“

Najednou ji překvapilo, jak snadno se s ním mluví. Jako by mezi dneškem a Bradavicemi neleželo několik let ale pár dní. Tyhle bezstarostné hovory jí chyběly. Jako by se znovu potkali v havraspárské společenské místnosti nad rozevřenými knihami, kde spolu vedli nekonečné debaty o astronomii, starých runách nebo historii, zatímco ostatní už dávno spali v postelích.

„Kolik je to vlastně let?“ zamyslel se Edmund.

„Od školy?“

„Ano.“

Cassiopea se zadívala někam mezi police.

„Pět.“ To číslo ji samotnou překvapilo.

Dlouhých pět let. Čas běžel tak rychle. Někdy toužila mít obraceč času a vrátit se.

Pět let od chvíle, kdy naposledy seděla ve Velké síni mezi modrostříbrnými prapory Havraspáru. Pět let od posledního školního dne. Pět let od doby, kdy ještě věřila, že dospělost znamená svobodu a ne klec.

Jak naivní.

Edmund ji mezitím pozoroval těma bystrýma očima.

„Nezměnila ses, Cassiopeo.“ Podotkl.

Čarodějka se pousmála. „To říkáte každé mladé čarodějce?“

„Jen těm, které poznám i po pěti letech.“

„Tak to beru jako kompliment.“

„To také byl.“

Na okamžik mezi nimi zavládlo příjemné ticho. Takové to ticho, které není trapné. Naopak. Člověk v něm nemusí nic dokazovat, protože ten druhý chápe.

Edmund si povzdechl.

„Víte... moje matka usoudila, že jsem dosáhl nebezpečného věku pro muže.“

Cassiopea nechápavě naklonila hlavu.

„Nebezpečného? Říkáte to, jako by muži byli nějaký ohrožený druh popsaný v knize.“

„Ano. Dá se to tak říci,“ zasmál se, ale přikývnutí neslo těžkou váhu.

„Je mi osmadvacet.“

„To skutečně zní kriticky.“

„Podle ní téměř tragicky.“

Cassiopea už tušila pokračování.

Edmund se rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá, a o něco ztišil hlas.

„Myslím, že se rozhodla, že se musí stát babičkou a já jsem bohužel nejstarší syn.“

Cassiopea se neudržela a zasmála se.

„To přece není tak hrozné.“

„Vy neznáte mou matku.“

„Znám. Párkrát jsem měla tu čest.“

„Pak víte, že je to mnohem horší.“

Oba se znovu rozesmáli a Edmund si promnul čelo.

„Každý druhý týden pořádá nějakou večeři.“

„Rodinnou?“

„Kéž by. To by bylo milostivé a dalo by se to přetrpět.“ Odmlčel se.

„Jsou to... seznamovací večeře, jestli víte, o čem mluvím.“

Cassiopea zvedla obočí a děkovala Merlinovi, že otec neměl stejný nápad. Tohle by nesnesla, každý týden se přetvařovat, ukazovat způsoby a úsměvy a být cenou pro toho, kdo nabídne nejvíc. Ponižující.

„Myslím, že mám určitou představu.“

„Jen mezi námi, nesnáším to,“ přiznal Edmund.

„A kolik kandidátek už jste poznal?“

Čaroděj se zamyslel. „Za poslední půlrok?“

„Ano.“

„Asi...“ Začal počítat na prstech. „...devět.“

Cassiopea se rozesmála. „Devět?“

„Možná deset. Přísahám, že už jsem se přestal snažit pamatovat jejich jména.“

„To je od vás velmi necitlivé,“ pootevřela ústa v předstíraném pohoršení.

„Naopak.“ Pokrčil rameny. „Jedna z nich se mě během pěti minut zeptala, kolik hektarů lesa vlastní rod Rosierů.“

Cassiopea zavrtěla hlavou. Ano, formální konverzace byla někdy nesmírně nudná.

„A co jste jí odpověděl?“

„Že netuším.“

„A byla to pravda?“

„Ne tak docela.“ Naklonil se k ní spiklenecky. „Ale chtěl jsem zjistit, jestli se bude dál zajímat o mě, nebo o naše jmění, ještě se mohla zeptat, kolik galeonů je uloženo v Gringottově bance našeho trezoru.“

Cassiopea se rozesmála tak upřímně, až se po ní otočil jeden postarší kouzelník u vedlejší police.

Edmund si povzdechl způsobem člověka, který se už smál vlastnímu neštěstí.

„Víš, že moje matka už vzdala i jemné narážky?“

Cassiopea se pobaveně usmála. „Opravdu? Možná jí dochází trpělivost.“

„Minulý týden mi při snídani položila vedle talíře seznam mladých čarodějek.“

Cassiopea zamrkala. „Seznam?“

„Seřazený podle rodokmenu, abych byl přesný.“

„To snad ne,“ přitiskla si prsty v krajkové rukavičce na rty.

„Ano. Udělala to a já se málem zadusil kávou.“ Edmund rozhodil rukama.

„Dokonce tam měla i poznámky.“

Cassiopea už cítila, jak se jí koutky rtů samy zvedají. „Poznámky? To by mě zajímalo jaké. Pochlubte se.“

„Ano. U jedné stálo: 'slušné věno'. U druhé: 'výborné společenské styky v zahraničí'. A u třetí dokonce: 'pěkné vlasy'.“

Cassiopea se rozesmála tak upřímně, až několik zákazníků zvědavě vzhlédlo. „To není možné. Že by byla vaše matka tak vybíravá?“

„Je.“ Edmund se opřel o polici.

„Mám podezření, že příště přinese pergamen s bodovým hodnocením.“

„To bych si nenechala ujít.“

„Já ano.“

Na okamžik se odmlčel a pak se na ni podíval o něco pozorněji.

„Ty máš alespoň výhodu.“

Cassiopea nechápavě naklonila hlavu. „Jakou?“

„Že tě tvůj otec zatím do ničeho nenutí.“

Ženin úsměv na okamžik zeslábl. „Jen proto, že má důležitější věci na práci než můj společenský život.“

Edmund přikývl a pak se pousmál.

„Na druhou stranu... slyšel jsem, že na večírcích kolem tebe pořád někdo krouží.“

Cassiopea protočila oči. „Přeháníte pane Rosiere.“

„Nepřeháním.“ Naklonil se spiklenecky o něco blíž.

„Yaxley mi říkal, že na plese u Traversových napočítal nejméně tři mladé kouzelníky, kteří se tvářili, že obdivují lustr, jen aby mohli stát vedle tebe.“

„Myslím, že obdivovali jen křišťálový lustr z Belgie,“ zakroutila nevěřícně hlavou a oba se zasmáli. Pak Edmund jakoby mimochodem dodal: „Když už mluvíme o společenských událostech... nevíš, jak se mají sestry Blackovy? Už jsem je dlouho neviděl pohromadě.“

Cassiopea se zamyslela. „To se ani nedivím.“

„Proč?“

„Bellatrix je poslední dobou téměř všude se svým novým manželem a Narcisa...si všímá své zahrady.“

Edmund významně povytáhl obočí.

„Já jsem slyšel něco trochu jiného, ale mohu se mýlit.“

Čarodějka zvědavě naklonila hlavu.

„Opravdu? Co se říká?“

Edmund se rozhlédl kolem sebe, jako by se chtěl ujistit, že je nikdo neposlouchá, i když v tom ruchu obchodu je stejně nikdo nevnímal.

„Říká se,“ ztišil hlas, „že Abraxas Malfoy už jedná s Cygnusem Blackem na vzájemném spojenectví.“

Cassiopea překvapeně zamrkala.

„Zasnoubení?“

Edmund pokrčil rameny. „Zatím prý neoficiálně. Víš, jak to na těchto úrovních chodí. Nejdřív se domluví otcové a teprve potom se dozví děti.“

Cassiopea se na okamžik odmlčela. „To jsem vůbec neslyšela.“

„Já také nevím, co je na tom pravdy,“ připustil Edmund. „Ale kdybych měl vsadit několik galeonů, vsadil bych na to, že Lucius Malfoy už brzy nebude nejžádanějším svobodným mládencem v Londýně.“

Cassiopea pokrčila rameny, i když měla husí kůži. Sdílet dům, natož jednu místnost s jakýmkoliv Malfoyem byla noční můra.

„To by dávalo smysl, oba rody jsou zámožné, spojením by ledasco získali,“ připustila.

„A Andromeda je pořád volná?“ zeptal se Edmund.

Tentokrát se Cassiopea usmála mnohem mileji. „Myslím, že ano, ale nemohu to tvrdit s jistotou, nejsme přítelkyně. Ale je to jediná ze sester Blackových, která nad vším neohrnuje nos.“

„To rád slyším.“

„Ze všech tří byla vždycky nejpříjemnější.“

„To si pamatuji. Párkrát jsem s ní mluvil.“

Cassiopea přikývla. „Nikdy jsem neměla pocit, že se dívá na lidi skrz jejich rodokmen.“

„To je u Blackových skoro zázrak.“

Cassiopea se tiše zasmála. „To neříkej moc nahlas.“

 

***************************************************************************************************************************

 

Vorgrin bez jediného slova odměřoval tmavě zelenou tekutinu do úzké lahvičky.

Ani se nemusel dívat. Ruce pracovaly samy. Levá přidržela sklenici, pravá naklonila baňku přesně do správného úhlu. Ani jediná kapka nepřetekla.

„Dva galeony a šest srpců.“

Mince cinkly o dřevěný pult a zákazník odešel.

Vorgrin otevřel účetní knihu a několika rychlými tahy brku zapsal prodej. Písmo měl stejně strohé jako výraz ve tváři. Ostré, rovné a bez jediné zbytečné ozdoby. Teprve potom zvedl oči.

Ne kvůli zákazníkům. Kvůli nim dvěma.

Ta mladá aristokratka, která mu včera málem omlátila o hlavu přípravek na hubení žab, stála mezi policemi a živě rozmlouvala s mladým kouzelníkem. Oba se smáli. Ne hlasitě, ale dost na to, aby se jejich hlasy nesly obchodem jako neodbytné vrabčí štěbetání. Považoval to za nepříjemně rušivý element.

Vorgrin se chvíli díval. Pak se zase vrátil ke knize. Brk znovu zaškrábal po pergamenu.

Výborně.

Namočil hrot do inkoustu.

Teď se budou dvořit.

Dopsal poslední řádek.

Ještě chybí, aby si mezi regály objednali čaj a koláčky.

Další zákazník položil na pult svazek sušených bylin.

„Pět srpců.“

Mince zmizely. Další zápis.

Vorgrin ani jednou nezvedl hlavu, ale jejich hlasy slyšel pořád.

Občas se ozval Cassiopein tichý smích. Pak mužův. Pak zase oba najednou.

Skřet nepatrně přivřel oči.

Skvělé, teď tu budou celý den.

Přejel pohledem po frontě lidí čekajících na obsluhu.

Námluvy v plném proudu.

Vorgrin zavřel jednu zásuvku, otevřel druhou a bez jediného zaváhání vytáhl svazek usušených kořenů, který zákazník požadoval.

„Dvě unce.“

Zákazník přikývl. Skřet položil kořeny na mosaznou váhu. Ručička se sotva zachvěla. Přidal jediný drobný kousek a váha se poslušně ustálila přesně uprostřed.

Kořeny poté rychle zabalil do pergamenu, převázal provázkem a posunul balíček po pultu.

„Čtyři srpce.“

Mince zazvonily o dřevo. Další zápis do účetní knihy.

Brk po pergamenu klouzal s přesností člověka, který stejné pohyby opakuje už celé desítky let. Každé číslo mělo své místo. Každé písmeno stejný sklon. Každá položka byla zapsána dřív, než zákazník vůbec stačil schovat nákup do brašny.

Pořádek.

To byla jediná vlastnost, kterou Vorgrin uznával téměř stejně jako přesnost, jenže dnes mu ji někdo soustavně narušoval.

„Pamatuješ si profesora Flitwicka?“

Ozval se znovu ženský hlas.

Vorgrin ani nemusel zvednout oči. Samozřejmě, že to byla ona.

Překvapovalo ho, kolik slov dokáže ta mladá čarodějka vyslovit během jediné minuty. Včera působila uraženě. Dnes jí jazyk běhal rychlostí samopisného brku.

„Jak bych mohl zapomenout?“ odpověděl jí mladý muž s pobavením. „Dodnes si pamatuji, jak mě nechal po vyučování čistit brnění, protože jsem omylem odpálil inkoust přes půl učebny.“

Ozval se Cassiopein smích. Krátký. Tichý. Přesto se obchodem rozlehl víc, než by si Vorgrin přál.

Zvedl hlavu. Jen na okamžik.

Edmund Rosier se právě opíral loktem o jednu z polic a mluvil s lehkostí člověka, který zapomněl, že přišel něco koupit. Cassiopea stála naproti němu a usmívala se způsobem, který včera neviděl ani jednou.

Zajímavé.

Včera se tvářila, jako by chtěla obchod co nejrychleji opustit. Dnes vypadala, že by zde vydržela celé odpoledne.

Vorgrin sklopil oči zpátky ke knize.

Lidé jsou zvláštní, zamumlal si pro sebe.

Chvíli mlčel.

Přijdou koupit lektvar...

Dopsal poslední řádek.

...a odcházejí hledat poslušného manžela.

Odfrkl si tak tiše, že to slyšel jen on sám.

Další zákazník přisunul po pultu prázdnou lahvičku.

„Potřebuji ji znovu naplnit Kostirostem. Děti si pořád na košťatech něco lámou, ale je už asi starý a nefunguje tak jak má.“

Vorgrin ji vzal do ruky. Přivoněl jako odborník, kterým byl.

„Tohle není Kostirost.“

„Není?“

„Ne.“

Přisunul ji zpátky.

„Je to obyčejná kopřivová tinktura obarvená na modro.“

Kouzelník vytřeštil oči. „To snad ne! Dal jsem za to dvacet srpců!“

„Ano.“ Vorgrin bez známky soucitu pokrčil rameny. „Někdo vás okradl.“

Muž cosi nespokojeně zamručel, zaplatil za správný lektvar a odešel.

Vorgrin si zapsal další položku. Pak znovu vzhlédl.

Ti dva se pořád bavili.

Tentokrát už Edmund něco živě vyprávěl rukama a Cassiopea se smála tak upřímně, až se jí lehce zaklonila hlava a špička jejího klobouku co chvíli rozhoupala stvol bylin zavěšených nad její hlavou.

Vorgrin několik vteřin mlčky sledoval tu scénu. Pak velmi pomalu zavřel účetní knihu.

Klapnutí kožených desek zaznělo obchodem ostřeji než předchozí zvonek u dveří. Položil brk vedle kalamáře. Narovnal se. Jeho tmavé oči přelétly z Edmunda na Cassiopeu a zase zpátky.

„Výborně,“ zamumlal si pod vousy tak tiše, že to nikdo neslyšel.

„Ještě chvíli...“

Nastala krátká odmlka.

„...a začnou si vybírat jména pro děti.“

Koutkem oka zahlédl, že poslední zákazník právě odchází. Fronta zmizela. Obchod utichl. Zůstal jen Edmund Rosier, a Cassiopea Sterlingová.

Vorgrin si pomalu založil ruce na hrudi. Tentokrát už jeho hlas zazněl dost nahlas, aby se rozlehl mezi všemi policemi.

„Tohle není kavárna.“

Nechal větu několik vteřin viset ve vzduchu.

„Ani nádraží.“

Pak se jeho pohled zastavil přímo na Edmundovi.

„Jste na řadě.“

Vorgrin nechal mezi nimi několik vteřin ticho viset jako těžký závěs. Nepůsobil dojmem člověka, který spěchá. Naopak. Každý jeho pohyb měl zvláštní rozvahu, jako kdyby celý svět mohl klidně počkat, než dokončí to, co právě dělá.

Skřetovy silné prsty bubnovaly o kožené desky účetní knihy, zvuk se rozlehl obchodem stejně výrazně jako před chvílí jeho mrzutá poznámka.

Jeho tmavé oči spočinuly na Edmundovi.

„Takže... co vlastně potřebujete?“

Nebyla to otázka pronesená zdvořile. Spíš konstatování, že společenská návštěva právě skončila a obchod se vrací ke svému skutečnému účelu.

Edmund si lehce odkašlal. Teprve teď si uvědomil, že ostatní zákazníci už dávno odešli a že s Cassiopeou zůstali uprostřed obchodu sami.

„Jistě, potřebuji pár věcí.“ Sáhl do vnitřní kapsy pláště a vytáhl úhledně složený pergamen.

„Je to pro bratrance,“ vysvětlil Edmund téměř omluvně. „Letos nastupuje do třetího ročníku v Bradavicích.“

Vorgrin nijak nereagoval. Nevytrhl mu jej jako včera Cassiopee. Tentokrát jej prostě vzal. Stejně samozřejmě, jako si člověk bere vlastní hrnek ze stolu.

Jeho oči už klouzaly po prvním řádku seznamu. Edmund se však očividně necítil dobře v tichu.

„Teta je přesvědčená, že škola nebude mít dost zásob, takže mě poslala nakoupit všechno dopředu.“

Cassiopea se pousmála. „To zní jako něco, co by udělal můj otec. Vždy připraven na každou eventualitu.“

„Přesně tak.“ Edmund se zasmál.

„Jenže jsem jí říkal, že letos je to jinak. Bradavice přece všechny běžné přísady poskytují samy. Žáci si mají přinést jen učebnice, takhle to stálo v dopise.“

Vorgrinova ruka se na okamžik zastavila. Jen na zlomek vteřiny. Pak pokračovala dál.

Edmund si ničeho nevšiml.

„Ale znáš to...“ Pokrčil rameny. „Starší generace si stejně myslí svoje a tetička Beatrise je perfekcionistka.“

Cassiopea pobaveně přikývla. „To znám až příliš dobře.“

„Bratranec se na lektvary těší. Prý je profesor Křiklan náročný, ale když si někoho oblíbí, dokáže být velmi štědrý.“

Čarodějka lehce přikývla hlavou. „Opravdu? Mě příliš v oblibě neměl.“

Vorgrin jen nečekaně odfrkl: „Křiklan učí slušně.“

Nastala krátká pauza, kdy se Cassiopea podívala na majitele obchodu.

„Ale příliš spoléhá na talent a talent je líný učitel.“

Pak Vorgrin přestal číst svitek. Jen na okamžik. Nezvedl hlavu. Nezměnil výraz. Jen několik vteřin hleděl na pergamen.

Křiklan...

To jméno znal. Příliš dobře.

Před několika týdny totiž držel v rukou dopis opatřený Bradavickou pečetí, v němž právě Horácio Křiklan objednával zásoby lektvarových ingrediencí na celý školní rok a vybral si právě jeho obchod pro široký rozsah sortimentu.

Byl to dlouhý seznam. Velmi dlouhý, početný a velmi výnosný.

Vorgrin znovu sklopil oči k Edmundovu pergamenu.

Takže škola opravdu nic nepožaduje...

Koutek jeho úst se téměř neznatelně pohnul.

To je od vás velmi laskavé, pane Křiklane, pomyslel si. Protože jestli někdo dobrovolně kupoval všechno ještě jednou... byl to výhradně problém jeho zákazníka a Vorgrin nepatřil mezi obchodníky, kteří lidem rozmlouvali nákupy.

Cassiopea si všimla, že při čtení ten skřet nehne ani brvou. Jen oči se pohybovaly zleva doprava s přesností člověka, který přečetl za život tisíce podobných seznamů.

 

Kořen měsíční lilie.

Dvě unce prášku z rozdrcených měsíčních brouků.

Esence z černého bezu.

Sušené květy mandragory.

Destilát z dračí žluči.

Stabilizátor druhé třídy.

Prášek z rozdrcených runových semen.

 

Běžné položky. Vorgrin pokračoval dál. Pak se jeho oči zastavily. Jen nepatrně. Kdyby ho Cassiopea nepozorovala tak bedlivě, ani by si toho nevšimla.

Vorgrin přečetl poslední řádek ještě jednou. Pak pergamen velmi pomalu položil na pult. Zvedl oči. Nejdříve se podíval na Edmunda. Potom na Cassiopeu. A znovu na Edmunda.

„Říkal jste...“ odmlčel se tak dlouho, až Edmund začal být nervózní, „...že je to nákup pro vašeho nezletilého bratrance, je to tak?“

„Ano. Je mu třináct.“ Edmund přikývl. „Nastupuje do třetího ročníku.“

„Hm.“

Vorgrin se otočil. Beze spěchu obešel konec pultu a zamířil k jedné z vysokých skříní. Jeho kroky na staré dřevěné podlaze sotva vydávaly zvuk.

Edmund se mezitím nenuceně otočil zpátky ke Cassiopee.

„Promiň. Zdá se, že jsem zase začal moc mluvit.“

„Naopak,“ usmála se. „Po dnešku je příjemné potkat někoho, kdo se mnou mluví normálně.“

Z hloubi obchodu se ozvalo tiché zachrastění skla. Pak další. Vorgrin se pohyboval mezi regály s jistotou někoho, kdo by dokázal najít jedinou lahvičku i se zavázanýma očima.

Za okamžik se znovu objevil. V náručí nesl několik lahviček, dva plátěné sáčky a malou dřevěnou krabičku. Všechno položil na pult. Jednu věc po druhé.

„Kořen měsíční lilie.“ Vedle něj přistál plátěný sáček.

„Prášek z rozdrcených měsíčních brouků.“

Další.

„Esence z černého bezu.“ Tmavá lahvička.

„Sušené květy mandragory.“ Malá dřevěná krabička.

„Stabilizátor druhé třídy.“ Další lahvička.

„Destilát z dračí žluči.“

Edmund spokojeně přikyvoval. „Výborně, jsem rád, že máte všechno jako vždy.“

Cassiopea si všimla, že Vorgrin během celé práce téměř nevzhlédl. Jen odškrtával jednotlivé položky v hlavě. Pak se však znovu otočil. Tentokrát zamířil k vysoké uzamčené skříňce v zadní části obchodu.

Odemkl ji malým mosazným klíčem, který měl připnutý na řetízku u pasu.

Chvíli vybíral. Nakonec vytáhl jedinou lahvičku z tmavého kouřového skla. Uvnitř se líně převalovala rudozlatá tekutina.

Položil ji úplně nakonec vedle ostatních. Jemně ji otočil štítkem k Edmundovi. Elegantním písmem na něm stálo: Elixir Veneris.

Cassiopea se neochotně vrací do Vorgrinova obchodu, protože pouze tam může získat vzácnou ingredienci Essentia Noctis. Překvapí ji však úplně jiný obraz než při první návštěvě – obchod je plný zákazníků a Vorgrin s naprostou přesností a neuvěřitelnou rychlostí obsluhuje jeden nákup za druhým. Začíná si uvědomovat, že si o něm možná vytvořila mylný názor.

​

Uvnitř nečekaně potkává svého bývalého spolužáka z Havraspáru, Edmunda Rosiera. Po letech si spolu okamžitě padnou do řeči, vzpomínají na školní léta a s humorem probírají život mezi čistokrevnými rody, zejména tlak rodičů na výhodné sňatky a společenské pomluvy.

​

Jejich přátelský rozhovor však stále více leze Vorgrinovi na nervy. S typickým sarkasmem je nakonec přeruší a připomene jim, že jeho obchod není kavárna. Když pak začne vyřizovat Edmundův nákup pro třináctiletého bratrance, narazí na jednu velmi zvláštní položku – záhadný Elixir Veneris, který rozhodně nepůsobí jako ingredience určená pro studenta třetího ročníku. A právě tím celá kapitola končí.

AUDIOKNIHA !

Kapitola 4. - Elixir Veneris

V obchodě se na okamžik rozhostilo zvláštní ticho.

Barevné světlo pronikající vitrážemi dopadalo na desítky lahviček rozestavěných po policích a měnilo jejich obsah v mozaiku rudých, smaragdových a jantarových odlesků. Někde za těžkým sametovým závěsem líně probublával kotlík a jeho pravidelný zvuk jako by odměřoval čas lépe než jakékoli hodiny.

Edmund ještě netušil, že právě udělal chybu, které si všiml jediný člověk v místnosti.

Vorgrin na okamžik zůstal stát. Pak zvedl oči, které se do člověka tak nepříjemně zavrtávaly.

„Říkal jste,“ pronesl naprosto klidně, „že je to nákup pro vašeho třináctiletého bratrance.“

Edmund bezstarostně přikývl. „Ano.“

Majitel obchodu položil ukazováček na poslední lahvičku. „Pak bych doporučil tuto položku vyškrtnout.“

Edmund nechápavě zamrkal.

„Vyškrtnout?“

Vorgrin se ani nepohnul. Ukazováček stále spočíval na tmavé lahvičce, jako profesor upozorňující studenta na chybu v domácím úkolu.

„Ano, tuhle položku.“

Jeho hlas zůstal stejně hluboký a klidný jako před chvílí.

Edmund se naklonil nad pult, aby si seznam přečetl znovu. Opravdu tam byla. Poslední řádek. Písmo nebylo jeho tety. Ten úhledný sklon byl Edmundův.

Elixir Veneris.

Pokrčil rameny. „Ano ten lektvar... je na seznamu.“

Vorgrin na něj několik vteřin mlčky hleděl, jako by mu dával poslední příležitost říct pravdu. Pak velmi pomalu pronesl: „Říkal jste, že je to nákup pro třináctiletého bratrance.“ Zdůraznil skřet.

„Ano, je v tom problém?“

„Tak mi dovolte jednu poznámku.“

Nastala krátká odmlka.

„Pokud je váš bratranec ve třetím ročníku odkázán na tento přípravek... doporučil bych nejprve navštívit léčitele nebo Svatého Munga - oddělení pro závislost na čarodějných lektvarech a odvarech.“

Obchod na okamžik ztichl. Nic se nepohnulo, jen za závěsem bylo slyšet bublání.

Cassiopea prudce sklopila pohled k podlaze. V ramenou jí nepatrně cuklo.

Edmund několik vteřin nechápal, co vlastně slyšel.

„Prosím? Asi nechápu, co tím myslíte. Teta Beatrice se asi musela upsat,“ snažil se to Edmund zamluvit, ale už mu lehce růžověly tváře tou lží.

Vorgrin zvedl lahvičku mezi dva prsty. Rudozlatá tekutina uvnitř se líně převalila ze strany na stranu.

„Elixir Veneris.“ Otočil lahvičku tak, aby Edmund viděl štítek.

„Velmi kvalitní přípravek. Vaří se z destilátu okvětních lístků rudé pouštní růže, která kvete pouze tři noci v roce na západním okraji egyptské pouště.“

Edmund nechápavě přikývl a pojednou se cítil jako by byl stále ve škole na hodině bylinářství.

Vorgrin pokračoval naprosto vážně.

„Hlavní účinnou složku však netvoří květy.“ Lehce poklepal nehtem na sklo.

„Tou jsou jemně rozdrcená křídla brouka Scarabus amatoris. Velmi vzácného druhu vrubouna, který vylézá ze země pouze dvakrát do roka během období páření. Právě tehdy vytváří na povrchu křídel jemný pyl s mimořádně silnými stimulačními účinky. Zachytit jej ve správný okamžik je nesmírně obtížné, proto bývá kvalitní elixír poměrně drahý.“

Cassiopea ani nedýchala. Ne proto, že by ji výklad zajímal ale proto, že ten protivný obchodník najednou mluvil o lektvarech s takovou jistotou a zaujetím, jaké u něj ještě neslyšela.

Vorgrin mezitím pokračoval.

„Účinek se stabilizuje výluhem z bodlin pouštní mantichory.“

Edmund zamrkal, jak si to snažil představit.

„Mantichory?“

„Mladé mantichory,“ opravil ho Vorgrin. „Starší jedinci mají jed příliš koncentrovaný.“ Odložil lahvičku zpátky na pult.

„A poslední složkou je několik kapek destilované ambry z vorvaně, která zpomaluje uvolňování účinných látek.“

Edmund už jen tiše přikyvoval.

Vorgrin se opřel dlaněmi o pult.

„Výsledkem je lektvar podporující tělesnou náklonnost, citové vzplanutí, zvýšenou vnímavost vůči dotekům a přirozenou sexuální touhu.“ Na okamžik se zamyslel. „Za předpokladu, že je správně připraven.“

Krátce se podíval na Edmunda.

„Existuje mnoho napodobenin. Ty levnější většinou způsobují pouze bušení srdce, zarudnutí obličeje, pocení a několik hodin trvající bolest hlavy.“

Pokrčil rameny.

„Nebo strávíte celou noc na toaletě.“

Cassiopea si okamžitě zakryla ústa. Edmund se tvářil, že by nejraději vypil Veritasérum místo tohohle rozhovoru.

Vorgrin však stále působil naprosto klidně, protože měl něco, co oba jeho zákazníci neměli. Znalosti.

„Tento, který mám tady, žádný z uvedených vedlejších účinků nemá. Za to mohu ručit.“ Chvíli si lahvičku prohlížel. „Pokud ovšem člověk nepřekročí doporučenou dávku, což bych Vám neradil.“

Cassiopea se musela držet, aby jí nezačaly cukat koutky. Teď už věděla, kam ten rozhovor směřuje a začínalo to být nebezpečně zábavné.

Edmund zrudl. Ne pomalu ale během jediné vteřiny.

„Oh, U Merlinových vousů!“ Rychle zavrtěl hlavou naprosto v rozpacích. „To jste mě špatně pochopil.“

Vorgrin trpělivě čekal. Edmund ukázal na seznam, zapírat už nebylo možné.

„To ostatní je pro mého bratrance.“

Pak položil prst na poslední řádek a odkašlal si.

„A... tohle...To je pro mě.“ Přiznal to tak neochotně, že by se raději propadl do země.

Cassiopea raději předstírala hluboký zájem o polici se sušenými bylinami, kdyby se teď na Edmunda podívala, neudržela by vážnou tvář. Takhle si raději zuby stiskla spodní ret.

Vorgrin pouze přikývl. „To situaci značně mění.“

Lahvičku položil zpátky na pult.

„V tom případě ji na seznamu ponecháme.“

Edmund si oddychl, jenže předčasně. Vorgrin znovu uchopil lahvičku do prstů.

„Přesto bych doporučil opatrnost s tímto přípravkem.“

Edmund opět zpozorněl.

„Je... s tím nějaký problém? Byl mi doporučen jedním…přítelem.“

„Žádný zásadní.“ Vorgrin pokrčil rameny.

„Jen bych první dávku snížil přibližně na polovinu.“

„Proč?“

„Protože druhý den bývají někteří zákazníci velmi unavení, jestli víte, co tím myslím.“

Nastala krátká trapná pauza.

„A někteří také žádají o regenerační masti.“

Cassiopea prudce odvrátila hlavu. Ramena se jí začala nebezpečně třást.

Edmund vypadal, že by nejraději zmizel v jednom z těch obrovských demižonů za pultem.

„To... to snad nemusíte říkat nahlas, pane Vorgrine,“ ztišil hlas Edmund.

Skřet se zatvářil upřímně překvapeně.

„Proč ne?“

„Protože...“

Edmund se bezradně podíval na Cassiopeu někde za svými zády.

„...protože...“

Vorgrin jeho rozpaky vůbec nechápal.

„Pane Rosiere, prodávám lektvary a k nim poskytuju správné dávkování a upozorňuji na možné vedlejší účinky. Je to součást mé práce.“

Podíval se na lahvičku. Pak zpátky na Edmunda.

Cassiopea už nedokázala dál předstírat, že ji nesmírně zajímá sušená mandragora na polici vedle ní. Ozvalo se tiché odfrknutí. Rychle si přiložila ruku k ústům. Pozdě.

Vorgrin k ní stočil pohled.

„Přijde vám na tom něco zábavného, slečno Sterlingová?“

Cassiopea okamžitě narovnala záda.

„Ne.“ Nastala krátká odmlka. Další marný pokus potlačit úsměv.

„Jen...mám takový dojem, pane Vorgrine...“

Podívala se na Edmunda, který se stále topil v rozpacích.

„...že máte velmi nepříjemný zvyk říkat pravdu v těch nejméně vhodných chvílích.“

Vorgrin ji několik vteřin mlčky pozoroval. Ruku položil na pult vedle lahviček. Pak naprosto vážně odpověděl: „Pravda bývá vhodná vždy.“

A právě to byla věta, po které Edmund nabyl přesvědčení, že bude nejlepší zaplatit, vzít svůj nákup a co nejrychleji zmizet z obchodu, než se dozví ještě něco o vedlejších účincích, o které rozhodně nestál.

Edmund sáhl téměř horečnatě do kapsy svého tmavého pláště a vytáhl kožený měšec. Prsty se mu při rozvazování šňůrky zamotaly tak nešikovně, až několik stříbrných srpců zacinkalo o desku pultu a rozuteklo se do stran.

„Promiňte,“ zamumlal a rychle je začal sbírat.

Cassiopea raději odvrátila pohled. Bylo jí ho téměř líto. Téměř.

Vorgrin mezitím beze slova vytáhl zpod pultu arch šedého pergamenu. Rozložil jej jediným plynulým pohybem a začal na něj pokládat jednotlivé lahvičky. Nejdříve stabilizační odvar a nakonec Elixir Veneris. Tady zaváhal.

„Mám tohle zabalit zvlášť? Určitě nechcete, aby si tento lektvar odvezl váš bratranec do Bradavic.“

Edmund znovu zrudnul, když si představil, že by na to zapomněl a opravdu ho odvezl. V tom nejhorším případě by to poslouchal zas a znovu od tety Beatrise a rozhodně by se to neobešlo bez probírání u rodinné večeře jako ostudný prohřešek nehodný Rosiérů.

„Ano, samozřejmě, dejte ho zvlášť!“ rychle dodal.

Vorgrin přikývl. Každou položku ukládal a balil s takovou pečlivostí, jako by skládal součástky složitého hodinového stroje. Nic necinklo. Nic se nepřevrátilo. Každá lahvička skončila přesně tam, kde měla.

„Čtrnáct galeonů a pět srpců.“

Edmund téměř s úlevou vyskládal požadované mince na pult.

Vorgrin je jediným pohledem rychle přepočítal.

„Souhlasí.“ Všechny mince jednoduše shrnul do dlaně a uložil do zásuvky pokladny. „Děkuji za obchod, pane Rosiére. Doufám, že vás zase brzy uvidím,“ a neodpustil si krátké sklouznutí k menšímu balíčku, kde se schovával Elixir Veneris.  

Edmund si rychle převzal svůj nákup. „Já... ehm... děkuji.“

Odkašlal si. „Za... vysvětlení a poučení.“

„Nemáte zač,“ Vorgrinův hlas zůstal stejně nevzrušený.

„Kdyby se dostavily neobvyklé účinky, vraťte se nebo navštivte léčitele.“

Edmund na okamžik ztuhl.

„Jaké... neobvyklé účinky?“

Vorgrin se zamyslel. „Přetrvávající nespavost.“

Pak nastala krátká pauza. „Vyčerpání, nebo pokud by účinek přetrvával déle než dvanáct hodin.“

Cassiopea prudce zakašlala. Tentokrát už to nebyl smích. Byla to poslední zoufalá snaha zachovat si důstojnost.

Edmund několik vteřin stál jako přimražený. „Rozumím.“

Nerozuměl.

„Budu na to myslet.“

Nebude a všem to bylo jasné.

Popadl balíček pod paži tak rychle, až málem srazil stojánek se sušenými bylinami.

„Slečno Sterlingová...“

Obrátil se ke Cassiopee, která postávala u nejbližší police. Ve tváři měl výraz člověka, který právě přežil něco, co se už nikdy nesmí opakovat, rozhodně ne před ženou.

„Bylo mi potěšením.“

Cassiopea se na něj usmála. Tentokrát už bez škodolibosti.

„Mně také, Edmunde.“

„Tak... snad na večírku u Burkových. Pokud bych mohl doufat.“ Prohodil, ale bylo vidět, že by si s ní rád pohovořil ve větším soukromí než tady a bez zbytečných trapností.

„Dostala jsem pozvánku, a když vím, že tam budeš, opravdu zvážím účast. Budu se těšit.“

Edmund přikývl. Pak se otočil ke dveřím.

Zvonek nade dveřmi zacinkal. Dveře se otevřely. A téměř současně se za ním zase zavřely.

 

**************************************************************************************************************************

 

Obchod znovu pohltilo ono těžké ticho, které tu vládlo od okamžiku, kdy Cassiopea vstoupila poprvé.

Vorgrin ještě několik vteřin hleděl na zavřené dveře. Pak vzal brk.

Otevřel účetní knihu. Do jednoho řádku pečlivě zapsal prodané zboží. Inkoust se pomalu vpíjel do pergamenu. Teprve když dopsal poslední číslici, zvedl oči.

Před pultem už stála jen jediná zákaznice.

Cassiopea Sterlingová.

Obchod se ponořil do očekávání.

Ještě před několika okamžiky se mezi regály mísily hlasy zákazníků, cinkání skla a šustění pergamenů. Teď zůstalo jen tiché bublání kotlíku někde v zadní místnosti a slabé zapraskání starého dřeva, které jako by si po odchodu posledního návštěvníka znovu oddechlo.

Najednou se zdál obchod větší.

A temnější.

Barevné světlo pronikající vitrážemi už nedopadalo na hemžící se postavy, ale kreslilo dlouhé zelené a fialové pruhy přes prázdnou podlahu. Ve vzduchu se líně vznášel prach promíchaný s výpary lektvarů a Cassiopea měla zvláštní pocit, jako by se právě zavřely dveře nejen do obchodu, ale i do úplně jiného světa.

Vorgrin zavřel účetní knihu. Kožené desky o sebe tiše klaply. Teprve potom zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly.

Tentokrát mezi nimi nestál žádný zákazník, žádný pult plný lahviček ani žádná trapná situace, která by odvedla pozornost jinam.

Jen oni dva.

Cassiopea si znovu uvědomila, jak zvláštní měl oči. Ve stínu obchodu působily téměř černě, ale když se do nich opřel úzký pruh světla z vitráže, objevily se v nich teplé jantarové odlesky. Připomínaly uhlíky ukryté hluboko pod popelem. Klidné. Nehybné a nepříjemně pozorné.

Měla pocit, že ji nepozoruje. Že si ji prohlíží. Jako by stejně pečlivě hodnotil lidi, jako před chvílí hodnotil kvalitu lektvarů. Kupodivu to nebylo příjemné ale ani nepříjemné způsobem, jakým bývaly pohledy některých mužů na plesech. Ty byly vypočítavé. Předvídatelné. Tohle bylo jiné.

Vorgrinův pohled jako by se snažil něco pochopit nebo odhalit.

Cassiopea jako první uhnula očima.

Vorgrin se opřel oběma dlaněmi o pult. Rukávy bílé košile vyhrnuté k loktům. Stříbro prstenů se zalesklo.

„Tak.“ Odmlčel se. „Pokud si dobře vzpomínám, slečno Sterlingová...“

Koutek jeho úst se pohnul sotva postřehnutelně.

„Zdá se, že jste svůj názor přehodnotila, jak vidím.“

Cassiopea nechápavě zamrkala.

„Prosím?“

„Můj obchod. Minule jste tvrdila, že je předražený.“

Krátce se rozhlédl kolem sebe. Skřetův pohled na okamžik sklouzl ke dveřím, kterými před chvílí odešel Edmund. Pak se vrátil zpátky k ní.

„A přesto jste dnes přišla znovu.“

Cassiopea několik vteřin mlčela. Nepřipadala si poražená. Jen ji rozčilovalo, že měl pravdu. Ne snad v tom, že by změnila názor na jeho obchod. Pořád jí připadal ponurý, přecpaný a zbytečně drahý. Jenže mezi všemi těmi policemi stála jedna jediná věc, kterou její otec potřeboval, a kterou nedokázal sehnat nikdo jiný.

Essentia Noctis.

Právě ta protivná lahvička jí znovu přivedla až sem.

„To není úplně spravedlivé srovnání,“ odpověděla nakonec klidněji, než sama čekala.

Vorgrin neřekl ani slovo. Jen čekal.

„Nepřišla jsem kvůli vašemu obchodu.“ Nastala krátká odmlka. „Přišla jsem kvůli jediné přísadě, kterou nikdo jiný nemá.“

Vorgrin téměř neznatelně přikývl. Tohle byla pravda, nemohl to zpochybnit.

„To je možné. Některé věci se shánějí obtížně.“

Nic víc. Žádná radost z vítězství. Žádné škodolibé pousmání. Právě ta strohá odpověď ji podráždila snad ještě víc.

„Vy jste si byl jistý, že se vrátím, viďte?“

„Ne.“

„Ne?“

„Jen jsem tu možnost nevylučoval.“

„Protože jste si jistý, že se sem lidé stejně vrátí?“

Vorgrin pokrčil rameny.

„Ne.“

Cassiopea zvedla obočí. „Pak čím?“

Skřet na okamžik sklopil oči k účetní knize.

„Protože když někdo něco skutečně potřebuje, nakonec přestane řešit, jestli se mu obchod líbí, většinou řeší jen cenu. Důležitější však bývá, že to zboží opravdu dostane a v kvalitě, která odpovídá její hodnotě.“

Cassiopea na okamžik zmlkla. Byla to další z těch nepříjemných pravd. Nesouhlasila s ním, a přesto proti té větě nedokázala nic namítnout.

Vorgrin pomalu otevřel zásuvku pod pultem.

„Včera jste odešla pouze se stabilizátorem.“

Sáhl dovnitř.

„Dnes zbývá dokončit zbytek objednávky.“

Na pult položil pečlivě svázaný balíček.

„Kůže z hrocha.“ Vedle něj přistál malý váček. „a Essentia Noctis.“

Krátce se odmlčel, pak zavřel zásuvku.

„Jen drápkovec vám dnes dát nemohu.“

Cassiopea zvedla oči. Něco tu nesedělo.

„Prosím? Jak nemůžete.“

„Došel.“

V obchodě nastalo hrobové ticho. Tak dlouhé, že bylo slyšet tiché zapraskání jedné z polic nebo to byly její nervy, které vypověděly službu.

Cassiopea několik vteřin jen hleděla na malý prázdný prostor na pultu, kde měla ležet poslední ingredience. Pak pomalu zvedla oči jako by doufala, že si jen dělá legraci.

„Došel?“ nevěřícně zašeptala.

„Ano.“

„Včera jste ho měl!“ její prst několikrát ťukl o tvrdé dřevo, aby slovům dodala důraz.

„Ano, včera tu byl. Jenže byl poslední.“

„A dnes už ne?“

„Ne.“

Znovu se rozhostilo ticho.

Cassiopea cítila, jak se jí pod krajkovými rukavičkami pomalu svírají prsty.

Ne. Tentokrát to nebyla trapnost. Tentokrát to byla prostá frustrace.

Celé dopoledne sem šla s vědomím, že se bude muset znovu setkat s tím nejprotivnějším obchodníkem v celém kouzelnickém Londýně. Přetrpěla jeho poznámky. Přetrpěla otcovy rozkazy. A teď...

Teď měla odejít znovu s neúplnou objednávkou.

Drobná pěst sevřená v černé krajkové rukavičce dopadla na pult. Ne silně. Jen dost na to, aby několik lahviček nepatrně zacinkalo.

„Jak jste mohl?“

Ta otázka jí vyletěla z úst dřív, než ji stačila zastavit.

Vorgrin ani nemrkl.

Jen na okamžik sklopil oči k její ruce opřené o pult. Pak znovu k její tváři.

„Prosím?“

Cassiopea se prudce nadechla.

„Vy jste věděl...“ Odmlčela se, aby se nadechla.

„Vy jste přece věděl, že se sem vrátím, netvařte se, že ne.“

Vorgrin se na okamžik odmlčel. Jeho pohled sklouzl na její drobnou pěst položenou na pultu. Několik lahviček se po nárazu ještě nepatrně pohupovalo.

Pak znovu vzhlédl.

„Říkal jsem vám to, nebo máte problém s pamětí, slečno Sterlingová?“

Cassiopea se zamračila.

„Co prosím?“

„Včera.“ Skřetův hlas zůstal stejně klidný.

„Řekl jsem vám, že pokud se pro zbytek vrátíte později, může se stát, že některé položky mezitím zmizí. Což se právě stalo.“

Nastala krátká odmlka.

„Nazval jsem to obchodní skutečností.“

Cassiopea otevřela ústa a zase je zavřela. Samozřejmě. Pamatovala si to. Pamatovala si každé jediné jeho protivné slovo. Jen tehdy byla přesvědčená, že ji jen provokuje.

„Ale vy jste přece věděl, že se vrátím.“

„Možná, ale nejsem věštec.“

„Tak proč jste ho prodal?“

Vorgrin ji několik vteřin mlčky pozoroval asi jako otravné dítě, které se vzteká, když mu rodič nechce koupit hračku. Pak velmi pomalu odpověděl.

„Protože přišel vážený dlouholetý zákazník.“

Cassiopea nechápavě zamrkala a pak přivřela oči.

„A chtěl drápkovec.“

Další krátká odmlka.

„Měl jsem mu říct, aby odešel, protože možná přijdete vy?“

V obchodě se rozhostilo ticho. Tentokrát odpověď nepřicházela. Protože žádná správná neexistovala.

Vorgrin pokračoval.

„Obchodník neprodává tomu, kdo možná přijde, takhle by každý prodavač na Příčné ulici skončil na mizině.“

Ukazováčkem lehce poklepal na desku pultu.

„Správný obchodník prodává tomu, kdo stojí před ním.“

Cassiopea cítila, jak jí pomalu docházejí argumenty. Ano skřet prodává, ale jiný čaroděj by to schoval.

„Jenže...“

„Slečno Sterlingová.“

Tentokrát jí skočil do řeči. Ne hrubě. Jen s klidem člověka, který podobnou debatu nevedl poprvé.

„Kdybych každou vzácnou přísadu odkládal stranou pro zákazníky, kteří se možná vrátí...“

Krátce se rozhlédl po policích zaplněných lahvičkami a váčky.

„Velmi brzy bych neměl co prodávat těm, kteří skutečně přijdou.“

Cassiopea si mimoděk skousla ret. Zase měl pravdu. To bylo na tom všem nejhorší.

„Takže jste si vlastně myslel, že nedodržím slovo a nepřijdu?"

Vorgrin zavrtěl hlavou.

„Ne.“

Nastala krátká odmlka.

„Jen jsem nevěděl, jestli se vrátíte.“

„To je totéž,“ zakroutila hlavou.

„Není,“ oponoval Vorgrin. Jeho odpověď přišla tak rychle, že ji na okamžik zaskočila.

„Lidé často říkají, že přijdou. Někteří lžou, někteří ne.“

Na okamžik sklopil pohled k účetní knize.

„A některé už nikdy nevidím.“

Cassiopea se na něj zadívala o něco déle než předtím. S tímhle chováním se nedivím, pomyslela si.

„Takže jste mi nevěřil.“

Vorgrin mlčel. Jen několik vteřin. Pak se jejich pohledy znovu střetly.

„Neznal jsem vás.“

Cassiopea si povzdechla. Na okamžik zavřela oči a pomalu se nadechla. Už podruhé během dvou dnů ji napadlo, že umlátit člověka vlastním kloboukem možná není až tak nemožné. Jen měla svůj klobouk příliš ráda na to, aby ho obětovala pro takový účel.

„Řekněte mi jednu věc, pane Vorgrine.“

„Povídejte.“

„Mluvíte takhle se všemi zákazníky?“

Vorgrin se krátce zamyslel.

„Ne.“

Cassiopea zvedla obočí.

„To mě překvapuje.“

„Někteří totiž poslouchají napoprvé.“

Cassiopea na něj několik vteřin nevěřícně hleděla.

„Vy si to opravdu nemůžete odpustit, že?“

„Ne.“

Čarodějka na něj několik dlouhých vteřin jen zírala. Zarážela ji jeho upřímnost. Tolik ji svrběl jazyk. Stačilo jediné slovo. Jediná jedovatá poznámka a alespoň na okamžik by měla pocit, že mu ten jeho nepříjemný klid oplatila.

Jenže k čemu?

Drápkovec by se tím na polici zázračně neobjevil.

Pomalu se nadechla. Vzduch voněl sušenými bylinami, starým dřevem a něčím nahořklým, co nedokázala pojmenovat a co podivně uklidňovalo. Zavřela oči a přinutila samu sebe ten vztek spolknout stejně jako už tolikrát během společenských večeří, plesů a rodinných návštěv, kdy se od dobře vychované čarodějky očekávalo, že se usměje i ve chvíli, kdy by nejraději na někoho převrhla stůl plný jídla.

Když oči znovu otevřela, v jejím obličeji nezůstalo téměř nic z předchozího rozhořčení. Jen lehce sevřené rty ji prozrazovaly.

Vorgrin ji celou dobu mlčky pozoroval. Nezasahoval. Nepobízel ji. Jako by přesně věděl, že ten souboj právě nevede s ním, ale sama se sebou.

Nakonec tiše vydechla.

„Dobře.“

To jediné slovo znělo téměř jako příměří. Její pohled sklouzl na prázdné místo na pultu, kde měl ležet poslední chybějící sáček.

„Kdy budete mít další drápkovec?“

Vorgrin neodpověděl okamžitě. Jeho oči na okamžik přejely po policích za jeho zády, jako by v duchu procházel zásoby, termíny dodávek i všechny objednávky, které měl rozepsané v účetní knize. Nakonec se jeho pohled vrátil zpátky k ní.

„Přibližně za tři dny.“

Cassiopea nepatrně svraštila čelo.

„Přibližně?“

„Pokud dorazí zásilka včas, záleží na počasí,“ upřesnil. Skřetův hlas zůstal klidný. Nebyla v něm omluva ani snaha ji uklidnit. Jen prosté konstatování člověka, který dobře věděl, že některé věci neovlivní ani ten nejlepší obchodník.

Cassiopea pomalu přikývla. Nebyla spokojená, to opravdu ne, ale tentokrát už neprotestovala.

Natáhla ruku po balíčku s kůží z hrocha, pak po malé tmavé schránce s Essentií Noctis a opatrně je uložila do košíku.

„Dobře,“ pronesla znovu, tentokrát mnohem tišeji.

„Přijdu za tři dny.“

Vorgrin ji několik vteřin mlčky pozoroval. Pak jen krátce přikývl.

„To bude rozumné, slečno Sterlingová.“

Cassiopea se otočila ke dveřím. Tentokrát už bez dalších poznámek. Jenže právě když udělala první krok, měla zvláštní pocit, že za jejími zády se nepatrně změnilo ticho.

Neohlédla se.

A Vorgrin?

Ten zůstal stát za pultem, dokud se dveře nezavřely a zvonek nad nimi znovu nezacinkal. Teprve potom otevřel účetní knihu.

Na okamžik se zastavil s brkem několik centimetrů nad pergamenem. Na tváři se mu mihl sotva patrný náznak zamyšlení.

„Hm...“

Tiché zamručení zaniklo v bublání kotlíku někde v zadní části obchodu.

Pak namočil špičku brku do inkoustu a pokračoval v psaní, jako by se nic nestalo.

 

**************************************************************************************************************************

 

Zvonek nad dveřmi se naposledy tiše zachvěl a jeho cinknutí se pomalu rozplynulo mezi vysokými policemi. Pak nastalo ticho. Takové to staré ticho, které měl Vorgrin rád.

Bez zbytečných otázek. Bez smlouvání. Bez lidí.

Několik vteřin zůstal stát za pultem a díval se na dveře, za nimiž před okamžikem zmizela slečna Sterlingová. Ne proto, že by ji chtěl sledovat. Jen poslouchal, jak její kroky po mokrých kočičích hlavách pomalu mizí v ruchu ulice.

„Hm.“

Bylo to sotva slyšitelné zamručení. Pak zavřel účetní knihu. Silné prsty přejely po ošoupané kůži desek skoro něžně. Brk pečlivě otřel o okraj kalamáře, vrátil jej na přesně určené místo a teprve potom obešel pult.

Za těžkým sametovým závěsem se okamžitě změnil vzduch.

Byl teplejší. Vlhčí. Voněl po čerstvě rozdrcených bylinách, alkoholu a kouři z uhlí pod kotlíky.

V největším z nich právě líně probublával hustý zelený odvar. Zpod poklice se každou chvíli vyvalil obláček fialové páry, který se pomalu rozlézal po kamenné podlaze jako živá mlha.

Vorgrin ani nezpomalil.

Kotlík nepotřeboval kontrolovat. Poslouchal ho. Podle zvuku přesně poznal, že bude hotový za necelých patnáct minut.

„Ještě chvíli.“

Nevěděl, jestli to říká kotli nebo sobě.

Laboratoř přešel několika dlouhými kroky. Vzadu otevřel úzké dubové dveře. Sklad byl mnohem menší než obchod, ale vyšší.

Police stoupaly až pod strop a každá byla zaplněná plátěnými sáčky, dřevěnými krabičkami, lahvičkami všech možných velikostí a bedýnkami se sušenými ingrediencemi. Všemu vévodil dřevěný žebřík.

Tady panoval pořádek, který by přiváděl Cassiopeina otce k tiché závisti, tím si byl jistý.

Vorgrin přejel pohledem po štítcích. Nemusel je číst. Věděl přesně, co kde leží. Položil nohu na jednu příčku žebříku a natáhl se. Ruka bez zaváhání vystoupala k horní polici. Prsty sevřely malý plátěný sáček.

Na štítku stálo prostě:

Drápkovec.

Skřetův pohled sklouzl níž.

Stál tam sáček. O něco větší. Na pytli byla jasná tištěná pečeť a ještě něco. Na pergamenu přivázaném provázkem stálo drobným písmem:

Svatý Mungo – Oddělení nehod způsobených lektvary.

Vorgrin tiše odfrkl.

„Ten rozhodně ne.“

Svatý Mungo si své objednávky přebíral jednou týdně. Léčitelé se na ně spoléhali stejně jako na vlastní hůlky a Vorgrin nepatřil k obchodníkům, kteří by prodávali zboží určené pro nemocnici někomu jinému jen proto, že byl ochoten zaplatit víc.

Vrátil jej zpátky.

Pak nakoukl o patro níž.

Tam neleželo zboží. Tam byly suroviny, na které nesměl nikdo sahat. Nic určeného zákazníkům. Vlastní zásoba. Bez ní by během několika dnů zastavil výrobu.

Sáhl dovnitř. Vytáhl poslední plátěný pytlík. Byl téměř stejný. Jen neměl žádný štítek.

Vorgrin jej chvíli jen držel v dlani.

V duchu si začal počítat.

Dva kotlíky Regeneračního balzámu.

Tři várky Kostirostu.

Jedna objednávka pro léčitelskou stanici v Yorkshiru.

A příští týden... Povzdechl si.

„Ne.“

Tentokrát rozhodně. Pytlík položil zpátky.

„Bez tebe neuvařím ani polovinu toho, co mám nasmlouvané.“

Na okamžik zůstal stát. V hlavě se mu znovu vybavila čarodějka v tyrkysových šatech. Ne její tvář. Ani úsměv, ale ta drobná pěst schovaná v krajkové rukavičce, která před chvílí dopadla na pult.

Musela se opravdu přemáhat. To bylo vidět. Jiná zákaznice by zvýšila hlas. Jiná by práskla dveřmi. Jiná by odešla s tím, že už ji nikdy neuvidí.

Ona ne. Neudělala to. Spolkla vztek. Narovnala ramena a zeptala se, kdy přijde další zásilka.

Vorgrin nepatrně naklonil hlavu. „Hm...“

Pod špičatým nosem se mu objevil sotva patrný stín úsměvu. Ne pobaveného. Spíš zvědavého.

„Tak uvidíme, slečno Sterlingová.“

Položil ruku na dvířka skříně a pomalu je zavřel. Tiché klapnutí se rozlehlo skladem.

„Jestli dodržíte slovo a vrátíte se i tentokrát.“

Pak se otočil a bez jediného ohlédnutí zamířil zpátky k laboratoři, kde na něj trpělivě čekal kotlík.

Edmund Rosier dokončuje nákup lektvarů pro svého třináctiletého bratrance podle seznamu od tety Beatrice. Vorgrin si však všimne jediné nesrovnalosti – na seznamu se nachází Elixir Veneris, silný afrodiziakální lektvar, který rozhodně nepatří do výbavy třináctiletého studenta Bradavic. Klidným, téměř profesorským způsobem Edmunda upozorní na nelogičnost jeho tvrzení a následně podrobně vysvětlí složení, výrobu i účinky lektvaru. Jeho odborný výklad je natolik vážný a podrobný, že Edmund postupně propadá čím dál větším rozpakům, zatímco Cassiopea jen stěží potlačuje smích. Nakonec Edmund přizná, že Elixir Veneris není určen pro bratrance, ale pro něj samotného. Vorgrin mu následně poskytne stejně věcná doporučení k dávkování i možným vedlejším účinkům, čímž Edmunda uvede do ještě větších rozpaků. Po zaplacení si Edmund odnese nákup a rozloučí se s Cassiopeou s nadějí, že se znovu setkají na večírku u Burkových.

​

Po Edmundově odchodu zůstává v obchodě jen Cassiopea. Atmosféra se výrazně změní – obchod se ponoří do ticha a mezi ní a Vorgrinem konečně může proběhnout přímý rozhovor. Vorgrin jí připomene, že při jejich předchozím setkání označila jeho obchod za předražený, přesto se do něj vrátila. Cassiopea vysvětlí, že nepřišla kvůli obchodu samotnému, ale kvůli jediné přísadě, kterou nikde jinde nesehnala – Essentii Noctis. Vorgrin jí bez triumfu vysvětlí, že zákazníci se nakonec vždy vracejí tam, kde získají potřebné zboží v odpovídající kvalitě, i když se jim ceny nelíbí.

​

Když Vorgrin připraví její objednávku, oznámí jí nepříjemnou zprávu – vzácný drápkovec, poslední chybějící ingredience, je vyprodaný. Cassiopea se rozčílí a vyčte mu, že věděl, že se vrátí, a přesto surovinu prodal jinému zákazníkovi. Vorgrin jí trpělivě připomene, že ji už předchozí den upozornil, že pokud nákup odloží, některé položky mohou mezitím zmizet. Vysvětlí jí základní princip poctivého obchodování: obchodník prodává tomu, kdo stojí před ním, nikoli tomu, kdo možná přijde později. Přestože Cassiopeu jeho logika rozčiluje, musí uznat, že má pravdu. Když se ho zeptá, zda se takto chová ke všem zákazníkům, odpoví s typickou přímočarostí, že ne – někteří totiž poslouchají napoprvé. Cassiopea nakonec svůj vztek ovládne a místo další hádky se pouze zeptá, kdy dorazí nová zásilka. Vorgrin odhadne dodání přibližně za tři dny a Cassiopea odchází s příslibem, že se vrátí.

​

Po jejím odchodu kapitola poprvé nabídne pohled do Vorgrinova soukromí. Zavře obchod, vrátí se do laboratoře a následně do skladu, kde zkontroluje své zásoby. Ukáže se, že drápkovec ve skutečnosti ještě má, ale pouze ve dvou podobách: zásobu vyhrazenou pro nemocnici Svatého Munga a vlastní suroviny určené k výrobě lektvarů. Obě varianty odmítne použít, protože by tím porušil své závazky nebo ohrozil vlastní výrobu. Přesto si během práce znovu vybaví Cassiopeino sebeovládání. Uvědomí si, že na rozdíl od většiny zákazníků neudělala scénu, ale dokázala svůj vztek potlačit a přijmout realitu. To v něm vzbudí první náznak respektu i zvědavosti. Kapitola končí jeho tichou úvahou, zda Cassiopea skutečně dodrží své slovo a za tři dny se do obchodu znovu vrátí.

Kotva 4
Kotva 5

AUDIOKNIHA !

Kapitola 5. Povinnosti

Studený podvečerní vzduch ji ovanul do tváře, když opustila Příčnou ulici a vykročila směrem k rodinnému sídlu Sterlingových. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a jeho zlatavé paprsky dopadaly na vysoké kamenné domy starého kouzelnického Londýna. V jiný den by se možná na okamžik zastavila, aby si ten pohled vychutnala. Dnes však šla rychlým krokem, jako by se snažila oddálit něco, co stejně muselo přijít.

Košík v její ruce nebyl těžký. Právě naopak, a to byl problém. Uvnitř ležel v plátěném pytlíku prášek z měsíčního kořene, hroší kůže a pečlivě zabalený Essentia Noctis. Tři položky ze seznamu.

Poslední chyběla.

Drápkovec.

Znovu.

Pevněji sevřela proutěné ucho košíku.

Vorgrin nelhal. Drápkovec opravdu neměl, a přesto věděla, že doma nebude nikoho zajímat proč. Otce bude zajímat pouze výsledek.

Masivní železná brána se složitým vzorem, skrze který prorůstaly čajové růže, se před ní sama tiše otevřela. Rodinné sídlo Sterlingových stálo stranou od ostatních domů jako pyšný pomník starých časů. Vysoké věže, tmavý kámen porostlý břečťanem, úzká gotická okna a pečlivě zastřižené živé ploty. Dům působil vznešeněji než okolní stavby a zároveň velmi staře.

Cassiopea v něm však už dávno neviděla domov. Jen místo, kam se každý den vracela.

V předsíni ji přivítalo ticho. Takové to zvláštní ticho, které člověk pozná až po letech. Nebylo klidné. Bylo napjaté. V hale nebyl jediný portrét jejich předků, protože otec nesnášel poznámky těch, kdo by se odvážili mu radit. Všechny byly uloženy na půdě a nahrazeny obrazy s květinami.

Čarodějka si pomalu svlékla plášť i klobouk, zavěsila jej na věšák a chvíli zůstala stát.

Stačilo odbočit vlevo, pak po schodech nahoru. Ve svém pokoji by měla alespoň pár minut na to se připravit na zklamání v otcově tváři, jenže věděla, že on už dávno ví, že přišla.

Nikdy ji nenechal čekat.

S hlubokým nádechem vzala košík a vydala se dlouhou chodbou ke dveřím pracovny. Každý krok zněl na leštěné dřevěné podlaze nepříjemně hlasitě.

Před dveřmi se na okamžik zastavila. Za nimi bylo slyšet tiché cinknutí skla, pak šustění pergamenů. Pracoval.

Cassiopea se nadechla a zaklepala.

„Pojď dovnitř, dcero,“ stejný hlas jako vždy. Klidný, bez emocí.

Vešla dovnitř.

Pracovna voněla alkoholem, sušenými bylinami a kouřem z kahanu. Po celé místnosti se táhly police zaplněné lahvičkami všech možných barev. Na pracovním stole ležely rozepsané poznámky, otevřené knihy i několik baněk, v nichž líně bublaly podivně zbarvené tekutiny.

Její otec stál zády k ní, ani se neotočil.

„Máš to?“

Cassiopea mlčela. Položila košík na stůl, teprve potom se kouzelník otočil se zdviženým obočím. Bez jediného slova začal jednotlivé ingredience vyndávat.

Prášek z měsíčního kořene. Přikývl.

Hroší kůže. Prsty promnul kus archu a zjistil, že je pěkně tvrdá, přesně jak chtěl. Další tiché přikývnutí. Essentia Noctis byl zabalen zvlášť. Pak jeho ruka zůstala několik vteřin nehybně viset nad prázdným místem v košíku.

Nepotřeboval se ptát. Přesto to udělal.

„Drápkovec je kde?“

„Neměl ho.“

„Neměl,“ nebyla to otázka, jen chladné zopakování.

Položil proutěný košík zpátky na stůl, poté se pomalu otočil k oknu.

Cassiopea mlčela a v duchu počítala vteřiny, kdy jí to začne vyčítat, ale nestalo se tak. Zatím. Znala ho dost dobře na to, aby věděla, že právě teď přemýšlí.

„Říkal, kdy ho bude mít?“

„Za tři dny, otče,“ odpověděla po pravdě.

Muž zavřel oči. Na několik dlouhých vteřin se v pracovně rozhostilo ticho. Pak si unaveně promnul kořen nosu. Stiskl s nelibostí rty, jako by právě polkl pelyněk.

„Další tři dny,“ tentokrát v jeho hlase nebyl vztek, jen únava, jako by zestárl o deset let.

„Víš vůbec, co to znamená?“

Cassiopea neodpověděla. Bylo moudré mlčet, o tom se přesvědčila už mnohokrát.

„Dva dny práce přišly vniveč,“ došel ke stolu několika kroky. Rozložil několik pergamenů.

Byly pokryté složitými nákresy kotlíků, chemických schémat a hustými poznámkami psanými drobným písmem.

„Směs už měla být dnes ve třetí fázi zrání. Další čekání je zbytečná ztráta.“

Prstem přejel po jednom z výpočtů.

„Teď ji budu muset znovu stabilizovat, jinak to mohu vyhodit.“

Další list překryl jiným.

„Přijdeme o šest dní,“ zhluboka se nadechl.

„Víš, kolik galeonů mě stálo jen tohle?“ Poklepal na seznam ingrediencí.

„A víš, kolik mě bude stát další odklad?“ Tentokrát už zvýšil hlas, jako by se jeho rozčilení dralo pomalu na povrch.

„Nasmlouval jsem dvě soukromé prezentace! Dvě!“

Poprvé se na ni podíval přímo.

„Lidé čekají. Nemohu jim říct, že čekají kvůli nějakému obchodníkovi, který si neumí obstarat zásoby!“

V tom okamžiku se ozvalo cinknutí skla. Oba se otočili.

Na druhé straně pracovny stál Cooby, který ztuhl uprostřed pohybu. Drobný domácí skřítek právě leštil vysoký podstavec, na němž stála stará křišťálová nádoba. Zvýšený hlas ho vyvedl z míry. Ruka s mokrým hadrem mu uklouzla po hladkém povrchu.

Nádoba se pomalu převrátila. Jednou se ve vzduchu otočila a dopadla na podlahu, kde se roztříštila. Hlasité prasknutí naplnilo celou pracovnu. Střepy se rozletěly po lesklé podlaze.

Cooby zbledl. Doslova.

„C-Cooby... Cooby se omlouvá...“

Okamžitě padl na kolena. Drobnými třesoucími se prsty začal sbírat střepy.

Cassiopea cítila, jak se jí stáhl žaludek, ještě víc, než by to kdy udělal korzet. Věděla, co přijde, a přesto si přála, aby se tentokrát mýlila.

Její otec se pomalu otočil tím směrem. Výraz únavy z jeho tváře ihned zmizel. Nahradil ji chladný, sevřený vztek.

Otec se ani nepodíval na skřítka, jediným prudkým pohybem vytáhl hůlku.

„Reparo!“

Střepy se okamžitě zachvěly, jako by je přitahovala neviditelná síla, začaly po podlaze klouzat zpátky k sobě. Jeden po druhém do sebe zapadaly s jemným cinkáním, až se nádoba znovu spojila v jediný celek skleněného globusu. Poslední drobná prasklinka zmizela stejně tiše, jako se objevila.

Hotová nádoba se vznesla do vzduchu a měkce dosedla zpět na kamenný podstavec.

V pracovně znovu zavládlo ticho, jenže Cassiopea dobře věděla, že tím to neskončilo. Pomalu zvedla oči. Otec stále svíral hůlku. Prsty pevně tiskl štíhlé dřevo. Tentokrát se však díval přímo na Coobyho.

„Podívej se na mě, ty malý nemehlo.“

Skřítek se celý třásl. „Promiňte, pane... Cooby je nešikovný...“ ale čaroděj jako by ho neslyšel.

„A kvůli čemu tě vlastně živím? K čemu jsi mi dobrý, když všechno jen zničíš?“ mračil se kouzelník a Cooby se krčil, jeho velké oči sledovaly konec hůlky, jako by z něj měl vyjít poslední záblesk v jeho životě.

„Jedinou práci, kterou máš dělat, nezvládneš. Dokonce i obyčejný podstavec je nad tvoje schopnosti.“

Domácí skřítek sklopil hlavu tak hluboko, až se špičky jeho dlouhých uší téměř dotkly ramen.

„Coobymu je to líto, pane. Opravdu líto.“

Muž jej několik dlouhých vteřin mlčky pozoroval. „Je ti to líto. Ale to nestačí.“

Udělal pomalý krok vpřed. V jeho hlase nebyl křik ani hněv. Jen chladná jistota.

„Je ti to líto pokaždé. Jsi,“ krátká odmlka. „Tak nešikovný.“

Naklonil se ke skřítkovi o něco blíž.

„A pokaždé jsi stejně neschopný.“

Cassiopea sevřela prsty do dlaní.

Ne. Prosím... Ne dnes, modlila se.

Otec udělal dva pomalé kroky ke skřítkovi, nad kterým se tyčil jako kamenná věž.

„Tři dny,“ řekl téměř šeptem. „Tři dny zdržení.“

Další krok. „Dva dny zkažené práce.“

Pak bez jediného varování prudce švihl hůlkou. Coobyho drobné tělo odletělo několik metrů dozadu a narazilo zády do knihovny tak prudce, až se z polic sesypalo několik knih.

Skřítek bolestně vykřikl, ale téměř okamžitě se znovu vyškrábal na kolena, jako by nic necítil. Jeho posláním bylo sloužit bez ohledu na vlastní bolest.

„Promiňte... pane...“

Cassiopea instinktivně udělala půl kroku vpřed, ale hned se zastavila. Nehty si zaryla do dlaní tak silně, až ji zabolely.

Kdyby zasáhla... Nepomohla by Coobymu. Jen by všechno ještě víc zhoršila.

Otec skřítka ještě několik vteřin chladně pozoroval. Pak se k němu s opovržením otočil zády, jako by právě odbyl naprosto bezvýznamnou záležitost.

„Ukliď ten nepořádek a pak mi zmiz z očí,“ zasyčel přes rameno.

Cooby si okamžitě otřel slzy hřbetem ruky. „Ano, pane.“ Začal sbírat knihy, přestože se mu třásly obě ruce.

Cassiopea měla pocit, že se nemůže nadechnout. Nejraději by k němu přiběhla. Pomohla mu vstát. Řekla otci, že za nic z toho nemůže, místo toho zůstala stát. Mlčky. Stejně jako už tolikrát. Nenáviděla to.

Otec se na okamžik odmlčel. Zdálo se, že tím pro něj celá záležitost skončila.

Otočil se zády ke Cassiopee a pomalým krokem přešel ke svému pracovnímu stolu. Otevřel horní zásuvku, chvíli v ní cosi hledal a nakonec vytáhl silnou smetanovou obálku opatřenou reliéfní zlatou pečetí Ministerstva kouzel.

Na okamžik ji podržel mezi prsty. Pak ji bez jediného slova položil doprostřed stolu.

Přímo před Cassiopeu.

„V sobotu večer.“

Čarodějka nechápavě pohlédla nejprve na obálku, potom na otce.

„Co je to?“

„Otevři ji,“ jeho hlas byl znovu klidný a právě ten klid ji děsil mnohem víc než předchozí výbuch hněvu.

Pomalu vzala obálku do rukou. Prsty se jí nepatrně třásly. Opatrně odlomila pečeť a vytáhla silný pergamen s elegantním zlatým písmem.

Pozvánka.

Ministerstvo kouzel. Slavnostní recepce pořádaná ministrem osobně.

Nejdřív nechápala. Teprve když sklouzla pohledem níž, všimla si posledního řádku.

Pan Sterling a doprovod.

Zvedla oči. „Otče...“

„Přečetla sis to?“ zdůraznil.

Přikývla.

„Dobře.“

Přešel k vysokému oknu. Chvíli hleděl ven do potemnělé zahrady, jako by si v hlavě pečlivě řadil další slova.

„Má trpělivost skončila, dcero.“

Cassiopea sevřela pergamen o něco pevněji s neblahou předtuchou.

„Já jsem se opravdu snažila—“

„Ne,“ přerušil ji, aniž se na ni otočil.

„Ty ses snažila,“ ta věta zněla téměř posměšně.

„Poslední měsíce jsem tě nechával jednat po svém příliš dlouho. Považoval jsem to za projev důvěry,“ znělo to rozhodně a definitivně.

„Je ti sedmadvacet let.“

„Pětadvacet,“ opravila ho tiše.

Otec nad tím jen ledabyle mávl rukou.

„Na tom nezáleží.“

Jeho hlas zůstal stejně klidný.

„Ať je ti pětadvacet nebo sedmadvacet, už dávno nejsi dítě, kterému mohu donekonečna omlouvat chyby. V tvém věku už tvá matka vedla domácnost a reprezentovala rod Sterlingů na každé významné společenské události.“

Zadíval se na ni chladným pohledem.

„Ty se stále chováš, jako bys měla všechen čas světa. To dnes končí. Dospělá žena, která stále není schopná rozhodovat sama za sebe, je selháním bez ohledu na to, kolik jí právě je.“

Čaroděj se pomalu otočil. Postoj pevný, oči vážné, pronikavé, před nimiž jste měli chuť někam zalézt. Teď se upřely na ni.

„Dával jsem ti prostor. Dost prostoru, abych byl přesný.“

Udělal několik kroků zpátky ke stolu.

„Věřil jsem, že jsi dostatečně rozumná, aby sis uvědomila, co se od jediné dcery rodu Sterlingů očekává. Že máš povinnosti. To, že jsem ti dal odklad, neznamená, že jsi jich ušetřena.“

Jeho pohled sklouzl ke košíku. Prázdnému místu, kde měla být poslední ingredience.

„Místo toho se vracíš bez toho, co jsem potřeboval.“

Pracovnu naplnilo nepříjemné ticho a Cassiopea slyšela, jak ji buší srdce.

„Nedokážeš obstarat ani jedinou ingredienci ve chvíli, kdy na ní závisí týdny mé práce.“

Cassiopea cítila, jak se jí stáhl žaludek ještě víc.

„Nebyla to moje vina,“ odvážila se namítnout, ale svůj hlas vůbec nepoznávala.

„To je úplně jedno,“ jeho odpověď přišla okamžitě, když mávl energicky rukou, jako by všechny výmluvy smetl stranou.

„Výsledek je stejný.“ Položil dlaň na pracovní stůl. „Kvůli jednomu chybějícímu drápkovci musím odložit celý výzkum.“

Druhou rukou ukázal na pergameny rozložené kolem kotlíků.

„Přesunout termíny. Zrušit dvě soukromé prezentace. Vysvětlovat lidem, kteří do mé práce vložili nemalé prostředky, proč musejí čekat další týden.“

Hlas měl stále klidný, jen o něco chladnější. Byl v něm patrný nesouhlas.

„Víš, co je na tom nejhorší?“

Cassiopea mlčela.

„Že se vždycky najde důvod,“ podíval se přímo na ni. „Nikdy to není tvoje vina.“

Ta slova ji zasáhla víc, než čekala.

Chtěla odpovědět. Říct mu o Vorgrinovi. O tom, že drápkovec skutečně nebyl. Že jí slíbil další dodávku, ale věděla, že by to nic nezměnilo. Škoda byla napáchána.

Pro jejího otce existoval jediný výsledek. Úspěch, nebo selhání. Nic mezi tím.

Pomalu obešel stůl. Zastavil se jen několik kroků od ní.

„Proto tentokrát půjdeš se mnou.“

Cassiopea zamrkala. „Na recepci?“

„Ano.“

„Ale...“

„Nebudeš tam jako moje dcera,“ jeho hlas získal téměř obchodní tón.

„Budeš tam jako slečna Sterlingová,“ zdůraznil příjmení, jako by jí připomínal, že právě ono je její skutečná hodnota.

„Je nejvyšší čas, aby ses přestala schovávat mezi knihami a zdmi.“

Krátce přelétl pohledem její prosté šaty.

„Začneš se seznamovat s lidmi, kteří jsou hodni rodu Sterlingů.“

Cassiopea ucítila, jak se jí sevřelo hrdlo, jako by se jí kolem něho stáhla oprátka. Už věděla, kam ten rozhovor směřuje, a přesto doufala, že se mýlí. Že tomu osudu uteče, nebo bude alespoň utíkat, dokud… dokud jí nedojde štěstí, a právě teď si uvědomila, že jí štěstí došlo.

„Otče... nechci se vdávat.“

V místnosti zavládlo ticho. Tak dlouhé, že slyšela jen tiché praskání ohně v krbu. Pak její otec velmi pomalu přikývl.

„To je právě ten problém.“

Založil ruce za záda.

„Celou dobu jsem čekal, že se rozhodneš sama,“ čarodějův pohled zůstal chladný. Nevztekal se. Nevyhrožoval, jen oznamoval rozhodnutí.

„Protože jestli si nedokážeš vybrat svou budoucnost sama...“ Odmlčel se. „...vyberu ji za tebe.“

Cassiopea pomalu sklopila oči k pozvánce. Papír se jí mezi prsty nepatrně pomačkal.

Najednou jí připadal těžší než celý košík ingrediencí, který ještě před chvílí nesla z Příčné ulice.

Poprvé si naplno uvědomila, že ten večírek není společenskou událostí. Je to začátek konce její svobody. A to bylo nanejvýše tragické.

 

**************************************************************************************************************************

 

Dveře otcovy pracovny se za ní tiše zavřely. Zvuk západky byl sotva slyšitelný, přesto jí připadal hlasitější než otcova poslední slova.

To dnes končí.

Cassiopea zůstala několik vteřin nehybně stát na chodbě. V ruce stále svírala krémovou obálku s ministerskou pečetí, aniž si uvědomovala, jak silně ji mačká. Hrany pergamenu se jí zarývaly do dlaně, ale bolest téměř nevnímala. Měla pocit, jako by se kolem ní dům najednou změnil. Nebyl to domov. Bylo to místo, kde se o ní rozhodovalo.

Pomalu se vydala směrem ke kuchyni. Ani nevěděla proč. Snad proto, že tam bývalo vždycky teplo, nebo proto, že to bylo jediné místo v domě, kde po ní nikdo nic nechtěl.

Když otevřela dveře, ovanula ji vůně čerstvě upečeného chleba a bylinek.

Cooby stál u dlouhého dřevěného stolu zády k ní.

Ramena měl shrbená víc než obvykle. Na hlavě měl přivázaný kus starého hadru, pod kterým se rýsovala zaschlá krev. Nos měl nateklý a nepřirozeně zkřivený, jako by jej někdo jen ledabyle narovnal. Levou paži držel podivně strnule a při každém pohybu sebou téměř neznatelně trhl, přesto se snažil krájet zeleninu tak pečlivě, jako by se vůbec nic nestalo.

Jakmile zaslechl kroky, okamžitě se otočil.

„Slečna Cassiopea.“

Jeho hlas zněl stejně mile jako vždy, jako by před několika minutami neležel na zemi pod ranami svého pána.

Cassiopeu píchlo u srdce. Teprve teď si naplno uvědomila, jak snadno se člověk naučí dívat jinam. Jak dokáže zavírat oči před tím, co se děje.

Před chvílí jen stála a mlčela. Stejně jako mlčela už tolikrát předtím, protože tak to mezi čistokrevnými rodinami chodilo.

Domácí skřítci sloužili.

Domácí skřítci poslouchali.

Domácí skřítci dostávali tresty.

Nikdy ji nenapadlo, že právě dnes jí to bude připadat nesnesitelnější než kdy dřív.

„Cooby...“ Hlas se jí zlomil.

Skřítek se okamžitě usmál tím svým zvláštním, oddaným úsměvem věrného psa s velkýma štěněčíma očima.

„Cooby je v pořádku, slečna nemusí mít strach.“

Z hadru na hlavě mu steklo několik kapek krve, které se vsákly do šátku na krku.

Nebyl v pořádku. Rozhodně ne. Viděla to na první pohled a najednou ji napadlo něco, co ji vyděsilo snad ještě víc než otcovo rozhodnutí.

Otec zacházel s Coobym úplně stejně jako právě začal zacházet s ní. Neptal se, co chce. Rozhodoval. Jen s tím rozdílem, že Cooby už dávno přestal věřit, že má právo něco chtít, a ona právě zjistila, že na tom není o mnoho lépe. Tam, kde měl domácí skřítek škrábance na kůži, měla ona jizvy na srdci.

Najednou jí připadalo, že mezi nimi nestojí propast, ale několik let.

„Pojď sem,“ řekla tiše.

Cooby nechápavě zamrkal. „Slečno?“

„Pojď, neboj se.“

Skřítek odložil utěrku na stůl a nejistě k ní přistoupil. Přestože kulhal jen nepatrně, neuniklo jí, jak opatrně našlapuje na levou nohu. Každý pohyb jako by předem zvažoval, aby náhodou nezpůsobil další potíže.

Cassiopea mu jemně položila ruku na rameno. „Posaď se.“

„Ale večeře ještě není hotová a...“

„Večeře počká.“

Skřítek zaváhal. Bylo vidět, že neví, jestli smí. Celý život byl zvyklý stát, poslouchat a pracovat. Sednout si uprostřed práce pro něj bylo téměř stejně nepředstavitelné jako odmítnout rozkaz svého pána.

„Prosím, Cooby.“

To, jak měkce řekla jeho jméno, rozhodlo.

Cooby pomalu vyšplhal na malou dřevěnou stoličku u kamen. Nohy mu z ní sotva dosáhly na zem. Cassiopea si klekla před něj. Teprve zblízka si uvědomila, jak špatně na tom je.

Pod hadrem na hlavě se skrývala tržná rána, z níž ještě prosakovala krev. Nos měl nateklý a vychýlený ke straně. Na levém rameni se už pod tenkou látkou začínala rozlévat tmavá modřina.

„Ach, Cooby...“ zašeptala to lítostivě spíš sama pro sebe.

Skřítek se pokusil usmát. „Cooby je v pořádku, Cooby  vydrží.“

„Já vím.“

Prsty mu opatrně nadzvedla hadr na hlavě. Co nejjemněji očistila krev navlhčeným kusem plátna a hůlkou několikrát tiše zakroužila nad poraněním.

„Vulnera Sanentur.“

Jemné zlatavé světlo se vpilo do okrajů rány. Krvácení ustalo a roztržená kůže se začala pomalu stahovat. Nezmizela docela – podobná kouzla neuměla nahradit čas –, ale rána už nevypadala tak hrozivě.

Pak se její pohled zastavil na nose.

„Tohle bude bolet,“ varovala ho.

Domácí skřítek poslušně zavřel oči. „Cooby je statečný.“

„Ano, jsi. Víc než já,“ usmála se smutně Cassiopea. „Právě proto mě mrzí, že to musím udělat.“

Lehce mu přiložila dva prsty na nos.

Krátké, tlumené křupnutí přehlušilo praskání dřeva v kamnech.

Cooby sebou trhl. Prsty pevně sevřel okraj stoličky, ale ani nezasténal.

„Tak. Hotovo.“

Ještě několikrát nad nosem mávla hůlkou. Otok se začal pomalu zmenšovat a pokřivená kost se vrátila na své místo. Nakonec mu položila dlaň na poraněné rameno. Teplé léčivé kouzlo proniklo skrz látku až do pohmožděného svalu.

Cooby několikrát opatrně zakroužil paží.

„Už to tolik nebolí,“ zašeptal překvapeně.

Cassiopea přikývla. „Zůstaň chvíli sedět. Odpočiň si.“

„Ne, to nejde. Cooby nesmí zahálet,“ zavrtěl hlavou, až mu uši povlávaly.

„Dnes může.“

Skřítek na ni vytřeštil své velké oči, jako by právě oznámila, že se rozhodla přestěhovat Bradavice na Měsíc.

„Ne, ne, Cooby zná své povinnosti. A Coobyho už nic nebolí,“ seskočil ze stoličky a vrátil se ke stolu, kde začal krájet zeleninu.

Cassiopea si sedla na tu malou stoličku u kamen místo něho. Dlouhou chvíli jen mlčky sledovala plameny, zatímco ve dřezu se pomocí magie sám čistil napálený hrnec od mastnoty.

„Cooby...“

Skřítek vzhlédl.

„Co kdybych odešla?“

Nůž v jeho ruce se zastavil.

„Slečno? Cooby nechápe.“

„Prostě... odešla. Z tohohle domu, pryč.“ Hlas se jí třásl. „Někam daleko. A až bych našla místo, kde bych mohla zůstat... vrátila bych se pro tebe.“

Na okamžik tomu sama skoro uvěřila. Ta vidina byla hezká, pohodlná, ale nereálná.

Představila si malý domek někde na venkově. Místo, kde by ji nikdo neznal. Kde by nebyla Sterlingová. Jen Cassiopea. Jen sama sebou. Bez pravidel, bez rozkazů.

Kde by si mohla sama rozhodnout, kdy vstane, kam půjde a koho pustí přes práh, a kde by Cooby nemusel každé ráno čekat, jestli ten den něčím nerozhněvá jejího otce.

„Bylo by nám dobře,“ zašeptala spíš sama pro sebe. „Něco bych si našla. Práci... výpomoc, cokoliv, čím bych se uživila.“

Cooby odložil nůž možná až příliš rychle.

„Slečna Cassiopea neví nic o světě tam venku.“

Překvapeně se na něj podívala.

Skřítek sklopil oči ke svým bosým velkým nohám.

„Slečna nikdy nebyla sama.“

„To neznamená, že bych to nezvládla, Cooby,“ namítla sklesle.

„Slečna nemá žádné peníze,“ odmlčel se. „Nemá kam jít.“

Další ticho. Další pomyslný hřebík do rakve její odvahy, která se s každým skřítkovým argumentem zmenšovala.

„Slečna nikdy nepracovala. Neví, jak namáhavé to je.“

Cassiopea chtěla něco namítnout, ale žádná slova nepřicházela, protože měl pravdu. Celý život vyrůstala za zdmi tohoto domu. Nikdy nemusela přemýšlet, kolik stojí jídlo. Nikdy nehledala střechu nad hlavou. Nikdy si nevydělala jediný galeon vlastníma rukama. Co by vlastně mohla dělat? Znala sice pár šikovných kouzel, ale to bylo tak všechno.

„Svět venku není jako knihy,“ řekl Cooby tiše. „Slečna věří lidem, ale lidé nejsou vždy hodní. Jsou i zlí kouzelníci, kteří by slečně provedli ošklivé věci,“ podíval se na ni téměř prosebně a svěsil uši.

„Prosím... slečno, neutíkejte nikam.“

„Ale já tady nemůžu zůstat,“ těžce vydechla a zavrtěla hlavou.

„Může. A bude,“ zavrtěl hlavou Cooby.

„Musí.“

Slovo se mezi nimi rozplynulo a v kuchyni znovu zavládlo ticho.

Cassiopea se dívala do plamenů, ale už je nevnímala.

Musí.

Kolikrát to slovo za svůj život slyšela? Musí se správně chovat. Musí reprezentovat rod. Musí poslouchat otce.

A teď...

Musí se vdát za muže, kterého ani nezná. Ta situace jí připomněla Edmunda. Předtím jí to připadalo veselé, teď už ne.

Pomalu sevřela ruce v klíně. Napadlo ji, že Cooby to slovo používá úplně stejně jako její otec, jenže zatímco otec jím poroučel... Cooby se jím bál. To byl ten rozdíl.

 

**************************************************************************************************************************

 

Těžké bronzové dveře Gringottovy banky se s tichým zaduněním zavřely za Vorgrinovými zády.

Uvnitř panovalo příjemné chladno, které ostře kontrastovalo s letním ránem venku. Vysokou vstupní halu podpíraly mohutné sloupy z bělavého mramoru, jejichž hladký povrch se leskl jako zrcadlo. Světlo dopadající skrze vysoká okna se lámalo v broušených lustrech zavěšených vysoko pod stropem a odráželo se od zlatých ozdob, mosazných zábradlí i naleštěné podlahy. Každý krok se nesl prostorem s tlumenou ozvěnou.

Byla to budova postavená proto, aby návštěvníci pochopili jedinou věc.

Zlato patří skřetům.

Podél celé haly se táhla řada masivních dubových přepážek. Za každou seděl skřet v dokonale padnoucím tmavém obleku. Žádné dlouhé hábity jako u kouzelníků. Žádné okázalé pláště lemované kožešinou. Jen precizně ušité kabáty, vesty, košile, hedvábné kravaty a naleštěné špičaté boty. Každý knoflík, každý záhyb látky působil stejně přesně jako čísla v účetních knihách ležících před nimi.

Brka neúnavně škrábala po pergamenech a zaznamenávala jednotlivé vklady, investice i převody.

Mince cinkaly o mramorové desky.

Klíče od trezorů tiše zacinkaly pokaždé, když některý z úředníků pokynul klientovi, aby jej následoval do nitra banky.

Přestože byla hala plná lidí, nepůsobila hlučně. Nikdo zde nemluvil nahlas. Dokonce i bohatí kouzelníci, kteří jinde dávali svou důležitost okázale najevo, jako by mezi těmito zdmi instinktivně ztišili hlas. Tady nevládli oni.

Tady rozhodovali skřeti.

Vorgrin si bez spěchu svlékl dlouhý černý kabát a přehodil jej přes předloktí. Pod ním měl tmavý, dokonale střižený oblek, brokátovou vestu s jemným stříbrným vzorem a vínovou hedvábnou vázanku utaženou pevným uzlem. Kovové přezky na botách se při každém kroku krátce zaleskly v dopadajícím světle stejně jako prsteny na rukou.

Oděv obchodníka vyřizujícího pochůzky, ne alchymisty.

Rozhlédl se po hale. Všechny přepážky byly obsazené.

Před některými čekali mladí kouzelníci nervózně svírající klíče od rodinných trezorů, jinde postarší čarodějky netrpělivě poklepávaly prsty o desku pultu. U jedné z přepážek se dva čarodějové přeli o obsah smlouvy, zatímco bankovní skřet je s naprostým klidem nechával domluvit, aniž by zvedl oči od účetní knihy, jako by ho to nezajímalo.

Vorgrin se zařadil do krátké fronty. Nespěchal. Čekání mu nevadilo. Měl rád místa, kde mohl jen mlčet a pozorovat dění, a tady se práce nikdy nezastavila.

Jeho pohled sklouzl k jedné z postranních chodeb, odkud se právě vracel známý čaroděj. Starší výrobce košťat z Příčné ulice, kterému před několika měsíci dodával vzácnou pryskyřici do ochranných laků.

Muž si Vorgrina okamžitě všiml.

„Pane Vorgrine,“ pozdravil a lehce se uklonil.

Vorgrin odpověděl stejným, sotva patrným kývnutím hlavy. „Doufám, že zásilka dorazila v pořádku.“

„Lépe, než jsem čekal,“ pousmál se muž. „Bez vaší pryskyřice bych výrobu zastavil. Vaše prvotřídní zboží zachránilo celou letošní kolekci.“

„To rád slyším,“ přikývl Vorgrin uznale.

„Kdybyste někdy potřeboval nové koště, máte u mě dveře otevřené…“

Vorgrin zavrtěl hlavou a zvedl ruku, aby muže zastavil. „Ne, děkuji. Košťata nikdy nepatřila mezi mé oblíbené dopravní prostředky. Dávám přednost letaxovému prášku. Když už se mám zabít, raději při experimentu než pádem z násady.“

Oba se krátce pousmáli.

Čaroděj se rozloučil a následoval bankovního skřeta, který jej vedl k těžkým železným dveřím ukrývajícím spletitou síť podzemních chodeb a trezorů.

Vorgrin zůstal stát.

Pohledem sledoval, jak se masivní dveře pomalu zavírají.

Gringottova banka byla zvláštní místo. Pro většinu kouzelníků představovala jen instituci, kam ukládali své bohatství a jiné cennosti. Pro skřety však byla něčím mnohem víc.

Byla symbolem jejich práce, jejich řádu i jejich hrdosti. Právě v té chvíli se tichem haly rozlehl ostřejší lidský hlas.

Vorgrin nepatrně natočil hlavu.

„Žádám o další úvěr.“

„To není možné, pane Sterlingu.“

„Proč?“

„Váš předchozí úvěr stále není splacen.“

„To vím.“

„Pak jistě chápete, proč vám další půjčku nemohu schválit.“

„Nechápu. Vždy jsem své závazky splatil.“

„Vždy?“

„Ano.“

„Ten poslední nikoli.“

„Ještě není po splatnosti.“

„Splátka je po splatnosti již dva týdny.“

„Dva týdny nejsou důvodem k zamítnutí dalšího úvěru. Potřebuji pouze několik týdnů navíc. Mám rozpracovaný projekt a—“

„Banka není vaším investorem, pane Sterlingu.“

„Jsem vážený klient této banky mnoho let jako můj otec a jeho otec.“

„A právě proto vám radím, abyste se podle toho také choval.“

„Vy mi budete říkat, jak se mám chovat?“

„Ne. Já vám říkám, že vám další zlato nevydám.“

„Potřebuji ty peníze. Nutně.“

„To není problém banky. Najděte si věřitele.“

„Jde o výzkum, který může mít značnou hodnotu. Až bude dokončený, splatím nejen tento úvěr, ale—“

„Až bude dokončený. Jak jste řekl.“

„Ano, ale k tomu potřebuji zlato.“

„A kdy to bude? Myslím ten váš hotový projekt, o kterém mluvíte.“

„To nemohu přesně říct, stále je ve vývoji.“

„Pak nemůžete přesně říct, kdy byste nám vrátil peníze zpátky, je to tak?“

„To ne, ale bez zlata nemohu pokračovat a splatit dluh bance.“

„Vaše zlato už není zajištěné vaším projektem. Je zajištěné pouze vaším slibem.“

„Můj slib má svou váhu.“

„Ve vašem rodě možná.“

„Co tím chcete říct?“

„Že banka neobchoduje s rodokmeny.“

„Moji předci zde měli účty po celý život.“

„Ano, oni také své dluhy spláceli.“

„Já je splatím také.“

„Až budete moci, že?“

„Budu. Splatím je.“

„To říkáte už podruhé.“

„Protože je to pravda.“

„Pak jistě nebude problém počkat, až ji budete moci dokázat.“

„Nemám čas čekat. Ingredience zdražují. Některé se shánějí obtížně. Pokud je nekoupím teď, mohu přijít o měsíce práce.“

„To je vaše riziko, pane Sterlingu.“

„Vy vůbec nechápete, o co jde.“

„Naopak. Chápu to velmi dobře.“

 „Opravdu?“

„Máte rozpracovaný výzkum. Potřebujete další peníze, abyste ho dokončil. Výsledek je nejistý a váš současný dluh ještě nebyl uhrazen. Z pohledu banky je to poměrně jednoduché.“

„A z mého pohledu je to katastrofa.“

„To už není otázka účetnictví.“

„Pak mi dovolte mluvit s někým, kdo o tom může rozhodnout.“

„Mluvíte s někým, kdo o tom rozhodnout může. A moje odpověď zní ne.“

„To je absurdní!“

„To je bankovnictví.“

Ten hlas znal.

Za jednou z přepážek stál vysoký čaroděj zády k hale. Měl na sobě dokonale střižený tmavý plášť a jednu ruku měl opřenou o leštěnou desku pultu. Přestože mu Vorgrin neviděl do tváře, něco na jeho postoji, způsobu, jakým držel ramena a s ledovým klidem svíral okraj přepážky, v něm probudilo vzpomínku.

Setkali se jen dvakrát.

Přesto si Vorgrin pamatoval každého, s kým kdy uzavřel obchod. Paměť mu dobře sloužila. A pamatoval si ještě lépe ty, se kterými se rozešel bez dohody. Ani jedno z těch setkání netrvalo dlouho.

Přesto si Vorgrin pamatoval každý detail – chladný pohled, pečlivě volená slova i hrdost, která z toho muže vyzařovala stejně výrazně jako vůně drahého parfému z jeho šatů.

To však stačilo. Vorgrin jej poznal.

U přepážky stál Alaric Sterling.

Cassiopea se vrací domů bez poslední ingredience pro otcův výzkum, což Alarica rozzlobí. Když navíc Cooby omylem rozbije nádobu, otec ho brutálně potrestá. Cassiopea mu později ošetří zranění a poprvé vážně přemýšlí o útěku z domu, jenže si uvědomí, že nemá peníze ani zkušenosti se samostatným životem.

​

Alaric jí zároveň oznámí, že musí jít s ním na ministerskou recepci, kde se má začít seznamovat s vhodnými muži. Cassiopea odmítne myšlenku na svatbu, ale otec jí řekne, že pokud si budoucnost nevybere sama, vybere ji za ni.

​

Mezitím Vorgrin v Gringottově bance zaslechne Alarica, jak žádá o další úvěr. Banka ho odmítne, protože předchozí dluh už je po splatnosti a jeho výzkum zatím představuje pouze slib budoucího zisku. Na konci Vorgrin pozná, že mužem u přepážky je právě Alaric Sterling.

Kotva 6

AUDIOKNIHA !

Kapitola 6. - Zájem

Gringottova banka měla svou vlastní přesně řízenou atmosféru. Vorgrin ji znal dobře, přesto na něj pokaždé působila trochu jinak než jeho vlastní obchod. V jeho krámě bývaly cítit sušené byliny, kov, vosk a desítky různých ingrediencí, jejichž vůně se během let vpíjely do dřeva polic. Tady bylo cítit především zlato, kámen a starý pergamen, který byl na každém stole, stejně jako stříbrná váha na odvažování mincí, kalamář a brk.

Všechno mělo své místo.

Každá přepážka, každý svazek listin, každá mince, která prošla rukama bankovních skřetů. Úředníci pracovali téměř bez přestávky. Jeden přepočítával galeony, druhý kontroloval nějaký účet, další zapisoval čísla do tlusté účetní knihy a přitom sotva zvedl oči přes dlouhý špičatý nos.

Vorgrin je chvíli pozoroval a uvědomil si, že takovou práci by dělat nedokázal.

Po několika hodinách by ho pravděpodobně přepadla neodolatelná potřeba někoho otrávit jen proto, aby se něco začalo dít.

Nechápal, jak může někdo strávit celý život přepočítáváním cizího zlata a zapisováním čísel do pergamenů, aniž by z toho měl vlastní prospěch. Přesto bankovnímu cechu něco upřít nemohl.

Bez zlata by nebylo obchodu a bez obchodu by neexistovali ani alchymisté.

Vorgrin potřeboval své dodavatele. Dodavatelé potřebovali peníze. Peníze potřebovaly bezpečné místo, kde mohly počkat, než se zase dostanou do oběhu. Bankovnictví možná nebylo práce pro něj, ale bylo nezbytné pro kouzelnický i nekouzelný svět tam venku. A skřeti, kteří se tomuto řemeslu věnovali, svou práci ovládali dokonale.

Pohledem přejel halu.

Úplně vzadu, na mírně vyvýšeném místě, seděl jeden ze starších skřetů. Jeho stůl byl větší než ostatních a z místa, kde měl své křeslo, měl také dokonalý přehled o celé hale. Nemusel vstávat, nemusel zvyšovat hlas. Stačilo, aby občas zvedl oči od dokumentů a některý z úředníků okamžitě pochopil, že něco přehlédl.

Vorgrin ho znal. Stejně jako znal některé další skřety, kteří v bance pracovali.

O kus dál právě projížděl halou nízký vozík s několika uzamčenými truhlami. Kola tiše klapala po kamenné podlaze. Po jeho boku kráčel skřet v tmavém brnění, s rukou položenou blízko meče. Ne že by ho potřeboval, ale byl to symbol důležitosti a ten, kdo by ho nerespektoval, by se zlou potázal a pravděpodobně skončil jako dračí žrádlo.

Nikdo vozíku nevěnoval zvláštní pozornost. Tady bylo něco takového stejně běžné jako člověk čekající u přepážky.

Vorgrin se znovu podíval před sebe. Před ním stála ještě jedna čarodějka.

Trpělivost nikdy nepovažoval za svou největší přednost, ale neměl důvod ji popohánět. Banka nikam neuteče a jeho peníze také ne, a tak čekal.

Tentokrát už ho nic nerušilo. Alespoň na několik minut.

Čarodějka před ním konečně posbírala své pergameny a dlužní úpisy, ještě jednou se ujistila, že na nich nechala všechny potřebné podpisy, a s tichým poděkováním ustoupila od přepážky.

Vorgrin přistoupil blíž. Konečně.

Skřet za pultem právě dokončoval zápis do objemné účetní knihy. Brk se mu mezi prsty pohyboval rychle a jistě, aniž by se musel k pergamenu příliš sklánět. Teprve když udělal poslední tah, brk odložil, posunul knihu stranou a zvedl své pichlavé tmavé oči.

V tu chvíli se jeho tvář okamžitě změnila. Člověk by si toho možná ani nevšiml, ale pár vrásek se v jeho svraštělém obličeji vyhladilo.

„Pane Vorgrine,“ oslovil alchymistu uctivě, což byl přesný opak způsobu, jakým předtím mluvil s čarodějkou.

„Ragore,“ přikývl obchodník se stejným vážným uznáním.

V Ragorových očích se objevil pobavený záblesk.

„Rád vás zase vidím v bance.“

„Už je to nějaký čas.“

„Hm, ano, více jak třicet dní,“ řekl s přesností skřet úředník.

Vorgrin nepatrně pozvedl obočí. „Tak dlouho?“ zamyslel se, jako by snad zapomněl odevzdat nějaké výdělky do svého trezoru.

„Měl jsem poslední týdny dost práce,“ konstatoval nakonec.

„Třicet dva, abych byl přesný,“ poklepal dlouhým drápem skřet na kalendář, jehož strany se několikrát samy protočily.

Vorgrin se na něj podíval. „Vy si to opravdu zapisujete?“

„Ne. Pamatuji si to. To je součást mé práce,“ odtušil skřet a oba chápali. Oba věděli, co tím myslí. Skřetí paměť byla pověstná. Čísla, jména, částky i data se jim ukládaly do mysli s přesností, kterou by většina kouzelníků považovala za nepřirozenou. Pro bankéře to nebyla jen výhoda, ale jeden ze základů jejich řemesla. Skřeti si pamatovali. Byla to jedna z věcí, které jejich lid považoval za samozřejmost, stejně jako schopnost počítat, obchodovat a vážit cenu slova. Zapomenout na dluh, jméno nebo uzavřenou dohodu nebyla omluva. Byla to ostuda.

Vorgrin položil ruce na okraj pultu a krátce se rozhlédl po hale. Ragor mezitím odsunul několik pergamenů, aby měl před sebou čisté místo.

„Co vás dnes přivádí, pane Vorgrine?“ zeptal se.

„Potřebuji vybrat částku z účtu.“

„Samozřejmě,“ zaskřehotal úředník.

Ragor sáhl po formuláři a připravil si brk. Nemusel se ptát, který účet. Vorgrin přicházel pravidelně a jeho jméno už znal stejně dobře jako čísla, která se k němu pojila.

„Jakou částku?“

Vorgrin ji nadiktoval a Ragor se zarazil uprostřed pohybu. Pomalu zvedl oči.

„To je poněkud více než obvykle.“

„Mám několik nevyřízených pohledávek.“

„Dodavatelé?“ vyptával se skřet.

„Dva.“

Ragor se znovu podíval na číslo před sebou. Pak naklonil hlavu ke straně.

 „Orient? Indie?“

„Indie,“ přikývl Vorgrin. „Jedna zásilka. Velmi kvalitní zboží.“

„Něco konkrétního?“

„Několik vzácnějších ingrediencí. Teď je tam velmi žádaný lektvar, který má člověku navrátit sílu a životní energii. Zájem o něj je nebývalý. Výrobci nestíhají pokrývat poptávku.“

Ragor pozvedl obočí.

„Ten, který se teď začal objevovat i tady? Už jsem něco slyšel.“

„Pravděpodobně,“ odtušil Vorgrin a pokrčil rameny. „Nic převratného. Jen dobře načasovaný výrobek. Nedělá takové zázraky, jaké byste si představoval. Daleko lépe poslouží Elixír druhého dechu. Ten skutečně funguje.“

„Ale tenhle je nový,“ namítl Ragor.

„Právě proto ho všichni chtějí.“

„Kouzelníci mají rádi novinky.“

„Kouzelníci mají rádi všechno, co ještě neznají,“ odfrkl si Vorgrin. „Ověřený lektvar je začne nudit ve chvíli, kdy se objeví někdo s novou lahvičkou a slibem něčeho lepšího.“

„To někdy stačí, aby přilákal zvědavce,“ přivřel oči úředník.

„Ne vždy.“

Ragor se ušklíbl. „To říká alchymista.“

Vorgrin ho nechal bez odpovědi.

Skřet si zapsal několik čísel a vzápětí vzhlédl.

„A druhá zásilka?“

„Afrika.“

„To už je zajímavější.“

„Proč?“

„Nové obchodní styky s tamním ministerstvem magie,“ vysvětlil Ragor důležitě. „Od té doby se otevřelo několik cest, které dříve nestály za námahu. Více povolení, více obchodníků, více zboží.“ Odmlčel se a poklepal drápem na pergamen.

„A samozřejmě více vkladů a výběrů.“

Vorgrin se na něj podíval. „Odhaduji, že banka si nestěžuje,“ nakrčil alchymista koutek rtů.

„To bych si nedovolil,“ Ragor se pousmál. „Naopak. Rozšíření trhu je dobré pro všechny. Pro obchodníky, pro dodavatele...“

Krátce pohlédl na částku před sebou.

„A pro nás. Samozřejmě, jak jinak.“

To pro nás myslel pro všechny skřety, kteří by z toho měli zisk.

Ragor si opřel lokty o pult a propletl prsty v sebejistém gestu.

„Vaše alchymie vás jednou přivede na mizinu, pane Vorgrine,“ možná to znělo jako nadsázka, ale myslel to vážně.

Mistr lektvarů se na něj podíval bez jediného náznaku pobavení. „To už mi bylo řečeno.“

„Kolikrát?“

„Dostkrát na to, abych si to pamatoval.“

Ragor se pousmál. „A přesto stále nakupujete ty nejdražší ingredience, které lze v těch zemích sehnat.“

„Protože potřebuji ty nejlepší. Moje řemeslo je postavené na poctivosti, ne na levných náhražkách.“

„To říká každý alchymista.“

„Ne každý za ně také zaplatí.“

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Pak se Ragor pousmál o něco výrazněji.

„To je pravda.“ Zvedl znovu brk a pokračoval ve vyplňování formuláře.

„U vás alespoň člověk nemusí přemýšlet, zda bude mít příští měsíc z čeho zaplatit účet.“

Vorgrin nepatrně zvedl obočí. „Měl bych se urazit?“

„To záleží na tom, jak dobře snášíte pravdu.“

„Špatně. Řekl bych. Ale někdy je pravda nutné zlo.“

„To jsem si všiml.“

Vorgrin se tentokrát naposledy pousmál. Jen nepatrně.

Ragor dokončil zápis, odložil brk a sáhl po dalším dokumentu. V tu chvíli se z druhého konce haly znovu ozval zvýšený hlas. Oba skřeti se téměř současně zastavili.

Úředník pomalu odtrhl oči od přepážky a zalétl pohledem k jiné.

„Ach ne,“ těžce si povzdechl.

Vorgrin se otočil tím směrem. „Sterling?“ zeptal se.

Ragor se kysele zašklebil, až odhalil své špičaté zuby. „Opět.“

Kouzelník právě odcházel od přepážky a tvářil se jako bouřkový mrak.

Kabát za ním zavlál, když se prudce otočil od úředníka, a jeho kroky se rozlehly po kamenné podlaze o něco hlasitěji, než bylo nutné. Ani se neohlédl. Čelist měl pevně sevřenou a v ruce svíral dokumenty, které téměř zmačkal v prstech. Ještě než došel ke dveřím, otočil se.

„Tohle není konec,“ pronesl přes rameno.

Skřet za přepážkou mu neodpověděl. Jen klidně sklonil oči zpět k pergamenu.

Sterling chvíli stál, jako by čekal, že ho někdo zavolá zpátky. Když se tak nestalo, odfrkl si a zamířil ke vchodu. Těžké dveře se za ním zavřely.

Vorgrin sledoval jeho odchod ještě několik vteřin.

„To nejspíše není ojedinělý případ, že?“ konstatoval alchymista.

Ragor si povzdechl a vzal znovu do ruky brk.

„Další úvěr.“

„Další?“

„Ano.“

Vorgrin se podíval na místo, kde Sterling před chvílí stál. „A vy jste mu ho odmítli.“

„Neměli jsme příliš na výběr.“

„Kvůli tomu předchozímu?“

Ragor se na něj podíval přes okraj pergamenu. Na krátký okamžik zaváhal. Jako bankovní úředník by se o účtech svých klientů neměl s nikým bavit. Už vůbec ne s někým, kdo k nim neměl žádný právní vztah, jenže před ním nestál obyčejný zákazník.

Byl to Vorgrin. Skřet a především muž, kterého Ragor znal dost dlouho na to, aby věděl, že jeho slova neopustí tuto přepážku.

„Ten předchozí úvěr stále nesplatil, nejsme lichváři,“ řekl nakonec tiše. „Banka by špatně hospodařila, kdyby půjčovala zlato někomu, kdo už nedokáže splácet to, které si vypůjčil.“

Vorgrin se nepohnul.

„Pořád to zkouší?“

„Ano, je neodbytný.“

Vorgrin si odfrkl. „Na co potřebuje další zlato?“

Ragor chvíli mlčel, pak se naklonil o něco blíž přes pult a ztišil hlas.

„Výzkum.“

Alchymista pozvedl obočí.

„Jaký výzkum?“

„Nějaký lektvar.“

„Lektvar?“ tohle Vorgrina zaujalo.

„To nevím přesně. Slyšel jsem jen část rozhovoru.“ Ragor se rozhlédl kolem sebe a ztišil hlas ještě víc.

„Ale podle toho, co jsem zaslechl, má jít o něco... velmi ambiciózního.“

Vorgrinův výraz se sotva znatelně změnil. Takových nadějí už slyšel mnoho.

„Ambiciózního?“

„Tak to nazval on.“

„A co má ten lektvar dělat?“

Ragor pokrčil rameny. „To jsem neslyšel.“

Vorgrin chvíli mlčel a uložil si do paměti všechny informace. „Takže nevíte nic jistého.“

„Jen to, že na tom pracuje už nějakou dobu. A že mu současné zásoby zlata nestačí.“

Vorgrin se podíval ke dveřím, kterými Sterling před chvílí odešel.

„A proto žádá další úvěr.“

„Ano. Přesně tak. A nahoře se rozhodlo, mu žádný obnos už nevydat.“

Ragor si povzdechl a znovu sklopil oči k dokumentům, aby formulář podepsal, a pak ho otočil ke svému klientovi a ten udělal totéž.

Vorgrin však zůstal chvíli zamyšlený. Lektvar, který vyžaduje tolik peněz, že kvůli němu jeho tvůrce žádá o další půjčku, přestože ještě nesplatil předchozí. To už samo o sobě stálo za pozornost. Ne proto, že by ho zajímal Sterling. Ani jeho rodina. Zajímala ho jediná věc.

Lektvar.

 

**************************************************************************************************************************

 

Dveře Gringottovy banky se za Vorgrinem tiše zavřely a ruch Příčné ulice ho okamžitě obklopil ze všech stran.

Bylo pozdní dopoledne a ulice byla plná lidí. Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a s blížícím se začátkem školního roku se mezi dospělými mísily i celé rodiny s dětmi. Některé pobíhaly od jedné výlohy ke druhé, jiné se držely rodičů za ruce a ukazovaly na všechno, co je zaujalo. Z obchodů se ozývalo cinkání zvonků a hlasy prodavačů se mísily s hovorem kolemjdoucích.

Vzduch byl těžký a podivně vlhký. Obloha nad střechami domů se zatáhla nízkými šedými mraky a občas se mezi nimi ještě prodralo několik bledých paprsků slunce. Vorgrin zvedl oči vzhůru. Déšť byl na spadnutí. Několik lidí už začínalo zrychlovat krok, jako by se chtěli schovat dřív, než první kapky dopadnou na kamennou dlažbu.

Alchymista si přitáhl kabát blíž k tělu a vykročil ulicí.

V kouzelné kapse ukryté pod kabátem měl několik naditých měšců. Nebyly lehké, přesto jejich váhu necítil. Kouzlo kapsy dokázalo mnohem víc než jen zvětšit její vnitřní prostor. Zlato v ní spočívalo bezpečně a tiše, jako by tam nebylo vůbec.

Čekaly ho ještě dvě pohledávky a potom práce. Jeho obchod nebyl daleko. Vorgrin už pomalu mířil k místu, kde mohl z hlavní ulice odbočit do známějších postranních uliček vedoucích k jeho krámu. Pak něco zahlédl koutkem oka.

Zastavil se.

Tyrkysová barva.

Mezi tmavými kabáty, hnědými plášti a pestrými dětskými šaty ta barva na okamžik téměř zasvítila jako hladina moře oslněná sluncem.

Vorgrin se otočil.

U výlohy Madam Malkinová – hábity pro každou příležitost, stála Cassiopea Sterlingová.

Nevypadala, že by někam spěchala, naopak. Stála jen několik kroků od skleněné výlohy a mlčky si prohlížela vystavené šaty jako dívka, která doufá, že si je jednou obleče. Jedny z nich byly obzvlášť honosné. Tmavší látka se ve světle výlohy jemně leskla a jejich střih byl zjevně určený pro příležitost, na kterou se člověk neobléká každý den.

Cassiopea se na ně dívala dlouho, jako by si snažila zapamatovat každý steh, nabírání a střih.

Vorgrin zůstal stát. Neměl důvod ji oslovovat. Vlastně neměl důvod se na ni dívat vůbec. Přesto jeho pohled ještě okamžik zůstal na tyrkysové látce jejích šatů a tmavého copu. Pak se mladá čarodějka nepatrně pohnula a Vorgrin si všiml ženina výrazu.

Nevypadala nadšeně. Spíš zamyšleně jako někdo, kdo má hlavu plnou myšlenek a starostí.

Stála tam ztraceně jako loď uprostřed oceánu.

„Cassiopeo,“ ostrý hlas za jejími zády ji vytrhl ze zamyšlení. Trhla sebou a otočila se.

Její otec stál několik kroků od ní. Jednu ruku měl zastrčenou v kapse dlouhého perfektně padnoucího hábitu a v druhé svíral hůlku. Už podle výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že jeho nálada se od jejich posledního rozhovoru nijak nezlepšila, možná se ještě více zhoršila.

„Co tu děláš?“

Čarodějka na něj chvíli nechápavě hleděla, jako by nevěděla, na co se vlastně ptá.

„Já...“

Sterling pohlédl na výlohu a pak zpět na ni. Obočí se mu stáhlo k sobě v přísnějším výrazu.

„Měla jsi čekat u rozcestníku.“

„Čekala jsem,“ přikývla mladá čarodějka.

„Tak proč jsi tady?“

Cassiopea se ohlédla přes rameno a stiskla rty k sobě, jako by to nechtěla říct.

„Jen jsem se dívala, když jsi byl dlouho pryč.“

„Na co ses dívala?“ otec byl netrpělivý.

„Na ty šaty. Madam Malkinová má letos tak krásné barvy,“ lehce se usmála.

Její otec obrátil oči k výloze. Pohled na ně však věnoval sotva na dvě vteřiny, než se jeho výraz znovu zatvrdil v kámen.

„Nemáme čas na prohlížení výloh. Proto jsem tě s sebou nebral.“

„Já vím, otče,“ povzdechla si zklamaně.

„Tak proč tu pořád stojíš, jdeme.“

Cassiopea sklopila oči k zemi. Už chtěla udělat krok, ale něco v ní se vzepřelo. Nebyl to vzdor. Na ten si vůči otci netroufala. Bylo to něco mnohem prostšího. Nechtěla se stydět.

Nechtěla v sobotu večer stát po jeho boku před ministrem kouzel a desítkami významných rodin v šatech, které už dávno vyšly z módy. Nechtěla se dívat na upravené čarodějky v drahých róbách a celou dobu přemýšlet, jestli si někdo všimne obnošené vybledlé látky, přešívaných rukávů nebo lemu, který už několikrát spravovala a především nechtěla být tou Sterlingovou, o které se bude šeptat, že její otec už nemá ani na nové šaty pro vlastní dceru.

Zhluboka se nadechla.

„Otče...“

Sterling se zastavil a pomalu se na ni otočil. Cassiopea na okamžik zaváhala.

„Opravdu nemohu mít nové šaty? Nemám co na sebe.“

V jejím hlase nezněla marnivost, jen nesmělé odhodlání, které se snažila udržet pohromadě.

„Ne. Doma máš k dispozici celý šatník,“ odpověděl bez zaváhání a mávl rukou na znamení zamítnutí.

„Ano, ale nic vhodného na takovou příležitost, otče. Všechny společenské šaty už jsem měla několikrát na různých událostech,“ namítla Cassiopea. Z představy, že na ni mladí kouzelníci hledí jako na zboží, které koupí za pár srpců, se jí dělalo mdlo.

„Vhodného?“ zopakoval s podrážděním.

Cassiopea se podívala zpátky na honosné šaty za sklem a sklopila oči. Tohle čekala.

„Ale je to recepce ministra kouzel.“

„A? Já mám v současné době jiné starosti,“ kouzelníkův hlas byl ostřejší.

Cassiopea se od výlohy odvrátila. „Nechci tam přijít...“ zarazila se a hledala vhodná slova, která by vystihla danou situaci. „Nechci tam vypadat, jako bych tam nepatřila.“

Sterling se na ni chvíli díval.

„Pak se postarej o to, aby si těch starých šatů nikdo nevšiml. Ženy to umí s jehlou a nití. Přešij je.“

 „Jen jsem si myslela, že bychom se mohli podívat—“

„Ne.“ Jedno slovo. Rychlé a definitivní.

„Otče, já přece nemohu přijít v těch starých—“

„Můžeš, nemám peníze na vyhazování takových zbytečností.“

„Ale—“

„Už jsem řekl.“

Cassiopea zmlkla. Nebyla to žádost. Bylo to rozhodnutí, o kterém se nediskutuje.

Sterling si povzdechl, jako by ho právě připravila o poslední zbytek trpělivosti.

„Gringottova banka mi dnes znovu odmítla úvěr.“

Čarodějka polkla. Tohle nevěstilo nic dobrého, u Merlina.

„Znovu?“

„Ano. Znovu.“ Podíval se na ni a v jeho očích se objevila únava smíšená s podrážděním.

„Takže pokud sis snad představovala, že budu utrácet peníze za nové šaty, můžeš na to zapomenout.“

Cassiopea sevřela rty. V tomhle neměla a nebude mít žádné slovo.

„Já jsem jen chtěla vypadat vhodně.“

„Vypadat vhodně můžeš i v tom, co už máš,“ otočil se Alaric k ulici. „A teď pojď.“

Cassiopea ještě jednou pohlédla na výlohu, ve které se odrážel její bledý obličej, pak se pomalu neochotně vydala za ním.

„Kam to jdeme?“

Sterling se nezastavil. Razil si cestu přeplněnou ulicí, aniž by zpomalil.

„Za někým, kdo možná nebude mít takové výhrady k tomu, půjčit mi peníze.“

Cassiopea zpozorněla. Tohle nebyl dobrý nápad. „Myslíš, že je někdo půjčí?“

Její otec se po ní ohlédl. „To zjistíme.“ A pak dodal mnohem ostřeji: „A teď už se mě na nic neptej.“

Vorgrin zůstal stát několik kroků od výlohy a pozoroval, jak Sterling se svou dcerou mizí v proudu lidí a hluku. Ještě před chvílí měl v úmyslu pokračovat ke svému obchodu. Teď už si tím nebyl tak jistý.

Pohledem sklouzl k místu, kde před okamžikem stáli.

Další úvěr.

Ta slova mu stále zněla v hlavě a potom to, co slyšel v bance.

Výzkum. Nějaký lektvar.

Nic konkrétního. Příliš málo informací na to, aby si z nich mohl udělat rozumný závěr. A přesto ho to dráždilo.

Vorgrin neměl rád nedokončené myšlenky a ještě méně měl rád otázky, na které neznal odpověď.

Sterling potřeboval peníze. Ne málo. Potřeboval je natolik naléhavě, že byl ochoten hledat někoho, kdo mu půjčí poté, co mu Gringottova banka odmítla další úvěr.

Co to bylo za lektvar?
Mohlo to znamenat cokoli. Od zázračného elixíru na odstranění skvrn v kuchyni až po látku, která by se svou mocí mohla vyrovnat Kameni mudrců.

Pravděpodobnější u někoho jako on byla samozřejmě první možnost, přesto ho ta otázka začínala dráždit.

Sterling nebyl známý svou dokonalostí, natož uměním lektvarů. Mohl by to být nějaký bezcenný pokus, do kterého muž utopil peníze v naději na rychlé bohatství? Nebo byl na prahu něčeho skutečně zajímavého?

Vorgrin se zamračil. Tohle nebyla jeho věc a právě teď měl jiné neodkladné pohledávky.

Měl zaplatit dodavatelům, vrátit se do obchodu a pokračovat ve vlastní práci. Sterlingovy finanční problémy ho nemusely zajímat ani v nejmenším.

Už se chtěl otočit. Pak si všiml, kam Sterling zamířil. Nešel zpátky hlavní ulicí. Odbočil. Cassiopea otce následovala.

Vorgrin chvíli nehnutě stál. Jeho pohled sklouzl k úzké postranní ulici, do které oba zmizeli. Byla mnohem tmavší než hlavní část Příčné ulice a její kamenné zdi vrhaly dlouhé stíny na dlažbu.

Zvláštní.

Vorgrin se ještě jednou podíval na dveře svého obchodu, který měl téměř na dosah. Pak si tiše povzdechl.

Jen se podívám, kam jdou.

Nebyla to žádná nerozvážnost. Nebyl důvod se přibližovat. Nemusel je oslovovat. Stačilo jít stejným směrem a udržovat mezi nimi dostatečnou vzdálenost, a pokud zjistí, že Sterling míří někam, kam chodí běžně? Vrátí se.

Pokud však skutečně hledá peníze na svůj tajemný výzkum...

Vorgrin chtěl vědět proč.

Upravil si límec kabátu, pomalu vykročil a po několika okamžicích se ztratil mezi ostatními chodci.

Vorgrin se držel několik desítek kroků za nimi.

Nemusel spěchat. Příčná ulice byla plná lidí a v takovém davu nebylo těžké ztratit se, zvlášť když člověk neměl důvod působit, že někoho sleduje.

Sterling kráčel rychle. Cassiopea šla po jeho boku a několikrát se pokusila něco říct, ale pokaždé její otec odpověděl tak krátce, že další otázka už nepřišla.

Vorgrin si toho všiml. Nebyla to jeho věc, opravdu ne, přesto si to zapamatoval.

Po několika minutách opustili hlavní část Příčné ulice a zamířili do užšího průchodu, kde bylo méně lidí. Výlohy byly špinavější, domy starší a mezi dlažebními kameny se držela voda po prvních kapkách deště a občas tu podél zdi proběhla krysa hledající úkryt.

Vorgrin zpomalil.

Sterling se zastavil před úzkým obchodem, který jako by se vtěsnal mezi dva domy.

Výloha byla téměř celá zakrytá šedavými závěsy a sklo bylo tak ušpiněné, že přes něj nebylo pořádně vidět dovnitř. Nad dveřmi visela malá, vybledlá tabulka. Název už dávno někdo přetřel, ale pod novou vrstvou barvy se daly stále rozeznat zbytky starých písmen.

Cassiopea se před dveřmi zarazila.

Vorgrin si toho všiml.

Sterling však bez zaváhání otevřel. Oba zmizeli uvnitř.

Alchymista zůstal stát na druhé straně ulice.

Takže sem. Nechvalně známá Obrtlá ulice a obchod, který rozhodně nevypadal jako místo, kam by člověk chodil pro peníze za běžných podmínek.

Chvíli pozoroval zavřené dveře. Mohl zjistit víc. Mohl počkat, ale proč?

To, co potřeboval vědět, už věděl. Sterling hledal peníze mimo banku, a pokud měl jeho podivný výzkum skutečně takovou cenu, jakou naznačoval, pak se nejspíš právě dozví něco, co by se Vorgrinovi stejně jednou mohlo hodit nebo také vůbec nic.

Vorgrin se otočil.

„Příliš mnoho zvědavosti bývá drahá vlastnost,“ zamumlal si pro sebe a tentokrát poslechl vlastní radu. Vykročil zpátky směrem k Příčné ulici. To, co se právě teď odehrávalo za těmi dveřmi, už nebyla jeho věc.

 

**************************************************************************************************************************

 

Zvonek nad dveřmi vydal chraplavý tón a Cassiopea vstoupila za otcem. První, čeho si všimla, byl pach. Nebyl to jeden určitý zápach, který by dokázala pojmenovat. Byla to směs starého dřeva, zatuchlého vzduchu, kovu a něčeho nasládlého, co jí připomínalo sušené byliny, jenže mnohem nepříjemnější. Jako by se tu po desetiletí hromadily věci, které nikdy neměly spatřit denní světlo, a jejich pach se postupně vsákl do stěn, polic i podlahy.

Cassiopea se zastavila sotva na okamžik. Obchod byl mnohem větší, než vypadal z ulice a také mnohem temnější.

Úzké uličky mezi vysokými regály byly osvětlené jen několika lampami, jejichž světlo mělo podivně nažloutlý odstín žluklého včelího vosku. Všude kolem stály předměty, které na první pohled mohly působit jako obyčejné starožitnosti, ale jen na první pohled.

Na jedné stěně visely staré meče a dýky. Některé měly rukojeti zdobené drahými kameny, jiné byly téměř černé a jejich čepele pokrývaly jemné rytiny v jazyce, který Cassiopea neznala. Vedle nich stála řada masek. Některé připomínaly zvířata, jiné lidské tváře, ale všechny měly cosi nepříjemného společného. Byly až příliš realistické.

Čarodějka raději odvrátila oči. Pak si všimla panenek. Stály v prosklené vitríně na několika policích nad sebou. Byly malé, porcelánové i dřevěné, některé měly na sobě starobylé šaty. Jedna seděla na miniaturní židli a hleděla přímo ke dveřím. Jiná měla kolem krku tenkou černou stužku a oči namalované tak dokonale, že Cassiopea na okamžik nabyla dojmu, že se na ni skutečně dívají.

U další vitríny se zastavila. Uvnitř ležela hrstka kostí. Na malé mosazné tabulce pod nimi bylo několik slov.

Cassiopea je nestačila přečíst. Raději pokračovala. V zadní části obchodu stál mohutný kamenný sarkofág. Jeho víko bylo pootevřené. Čarodějka se při pohledu na něj zarazila.

„Otče...nelíbí se mi to tu.“

Alaric se ani neohlédl.

„Nebuď zbabělá! Je to jen obchod,“ odsekl.

„Co je to?“

„Něco, co tě nemusí zajímat, dcero.“

To jí příliš nepomohlo.

Ze sarkofágu vystupovala část lidské postavy zabalené v zažloutlých obinadlech. Mumie měla ruce položené přes hrudník a na prstech stále zůstávaly tmavé prsteny. Kolem krku se jí táhl náhrdelník z černých kamenů s rytinami, které dost možná měly mrtvou duši udržet uvnitř.

Cassiopea rychle odvrátila pohled.

Na jednom z regálů zahlédla několik knih v popraskaných kožených vazbách. Některé byly připoutané řetězem. Jiné měly na hřbetech vyrytý symbol, který poznala z hodin dějin černé magie. Přejel jí mráz po zádech.

Tohle nebyl obchod se starožitnostmi. Starožitnosti tu byly jen tím, za co se obchod vydával. Za některými předměty se skrývalo něco mnohem horšího, cítila to až do morku kostí.

Cassiopea instinktivně přikročila blíž k otci. Rozhodně tu nesáhne na žádnou věc. Poprvé od chvíle, kdy sem vstoupila, si přála, aby už byli zase venku.

Alaric však kráčel dál, jako by byl na místě, které dobře znal, a možná právě to ji vyděsilo ze všeho nejvíc.

Zpoza vysokého regálu se ozvalo klapnutí. Jedno. Pak druhé. Nepravidelné, pomalé a těžké.

Cassiopea zvedla hlavu.

Zvuk se přibližoval chodbou mezi regály a pokaždé se od kamenných stěn odrazil s tupou ozvěnou. Nejdříve spatřila špičku hole, která se vynořila zpoza police. Byla tmavá, téměř černá, na spodním konci opatřená kovovým nástavcem, který při každém kroku udeřil do podlahy. Teprve potom se objevil muž.

Kulhal. Jednu nohu měl zjevně nemocnou nebo kdysi vážně zraněnou a při chůzi ji táhl za sebou. Pohyboval se pomalu, ale bez náznaku nejistoty. Hůl mu nesloužila jen jako opora. Držel ji s takovou samozřejmostí, jako by byla prodloužením jeho ruky.

Cassiopea na něj hleděla a okamžitě ji napadlo, že je to jeden z těch lidí, na které se člověk snaží nedívat příliš dlouho.

Měl protáhlý, nezdravě bledý obličej a mastné vlasy stažené dozadu v dokonale ulízaných pramenech. Byly delší, než bylo běžné, a několik z nich se mu uvolnilo kolem spánků. Nažloutlá kůže se mu leskla pod slabým světlem lamp a hluboké kruhy pod očima dodávaly jeho tváři unavený, téměř chorobný vzhled.

Jeho oblečení nebylo špinavé v tom smyslu, že by bylo potrhané nebo zablácené. Bylo jen zanedbané. Kabát měl kdysi jistě vysokou cenu, ale látka už byla za léta nošení ošoupaná a na několika místech ztratila původní lesk. U krku mu zpod límce vykukovala zažloutlá košile.

Muž se zastavil. Jeho oči nejprve spočinuly na Alaricovi.

„Sterling.“ Jeho hlas byl překvapivě klidný. Žádné překvapení. Žádná otázka, proč přišel. Jako by přesně věděl, že se jednoho dne znovu objeví.

Alaric k němu vykročil. „Potřebuji s vámi mluvit.“

Muž pomalu přesunul váhu na zdravou nohu. „To jste říkal už minule.“

„Tentokrát jde o větší částku.“

Na jeho rtech se objevil sotva patrný úsměv. Nebyl veselý. Spíš připomínal výraz člověka, který právě slyšel něco, co se mu velmi hodí.

„Větší částka,“ zopakoval, jeho pohled se přitom přesunul na Cassiopeu.

Teprve teď si jí všiml pořádně.

Čarodějka měla zvláštní pocit, že ji neprohlíží ze zvědavosti. Jeho oči se zastavily na jejích šatech, potom na obličeji, na vlasech a nakonec se vrátily zpátky k očím. Nebylo v tom nic otevřeně neslušného a právě proto jí to bylo nepříjemnější. Muž si ji prohlížel jako něco, o čem si potřebuje udělat obrázek.

„A vaše společnost? Mohu-li se zeptat?“ optal se věcně.

Alaric se ani neohlédl. „Moje dcera.“

„Ach. Nečekaný to pohled. Vskutku.“

Ta slova zazněla tiše. Uznale.

Muž se opřel oběma rukama o hůl a naklonil hlavu ke straně.

„Slečna Sterlingová. Jaká čest vás poznat. Vítejte v mém skromném obchodě.“

Cassiopea nevěděla, proč jí při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Možná proto, jak je vyslovil. Jako by její příjmení nebylo jménem rodiny, ale nějakou značkou.

Muž od ní konečně odtrhl oči. „Nebudeme tu přeci stát. Pojďte dozadu, posadíme se.“ Otočil se a začal se pomalu vracet mezi regály.

Ťuk. Jeho hůl udeřila o kámen. Následoval šouravý krok. Ťuk. Další krok.

Mladá čarodějka zůstala na okamžik stát. Nechtělo se jí za ním. Něco v tom obchodě jí říkalo, že by měla odejít dřív, než zjistí, proč sem její otec skutečně přišel. Pak ucítila jeho přísný pohled. Nemusel nic říkat.

Cassiopea sklopila oči a následovala ho. Za nimi se pomalu zavřely dveře malé místnosti ukryté hluboko v zadní části obchodu.

Vorgrin se vydává do Gringottovy banky, aby vybral větší částku na zaplacení svých dodavatelů. Při rozhovoru se skřetem Ragorem se dozvídá, že kouzelník Alaric Sterling opět žádal o půjčku, přestože předchozí úvěr stále nesplatil. Důvodem je jeho tajný a finančně náročný výzkum lektvaru, o kterém však Ragor mnoho neví. Vorgrina tato informace zaujme – nikoli kvůli Sterlingovi, ale právě kvůli záhadnému lektvaru.

​

Po odchodu z banky Vorgrin náhodou zahlédne Cassiopeu Sterlingovou před výlohou s krásnými šaty. Její otec jí však odmítne nové šaty koupit, protože má finanční problémy. Prozradí jí, že Gringottova banka mu znovu odmítla půjčku a že nyní míří za někým jiným, kdo by mu mohl peníze poskytnout.

​

Vorgrinovi začne být podezřelé, kam Sterling míří. Zvědavost nakonec zvítězí a Vorgrin je nenápadně sleduje. Sterling s dcerou zamíří do Obrtlé ulice, kde vstoupí do podivného a zjevně nebezpečného obchodu. Vorgrin se rozhodne dál nepátrat a odchází.

​

Uvnitř obchodu Cassiopea postupně zjišťuje, že nejde o obyčejný obchod se starožitnostmi. Nachází se zde zbraně, podivné masky, panenky, kosti, mumie a knihy spojené s černou magií. Z celé atmosféry má velmi špatný pocit, zatímco její otec se chová, jako by zde nebyl poprvé.

​

Nakonec se objeví tajemný chromý muž s holí, který Sterlinga očividně zná a očekával jeho příchod. Sterling mu oznámí, že potřebuje větší půjčku. Muž si zároveň velmi pozorně prohlédne Cassiopeu, což jí je nepříjemné. Pozve je do zadní místnosti, kde mají o půjčce jednat. Cassiopea má silný pocit, že by měla odejít, ale kvůli otci ho následuje. Dveře se za nimi zavřou.

​

AUDIOKNIHA !

  • Facebook
bottom of page