





Kapitola 4. - První vzpomínka
Moře bylo toho rána klidné. Jen drobné vlny líně narážely do dřevěných kůlů mola a s tichým šplouchnutím se znovu vracely zpátky do tyrkysové hladiny. Slunce teprve stoupalo nad obzor a jeho světlo se lámalo na tisících drobných odlesků, až voda připomínala rozlitou tekutou měď.
Ve vzduchu byla cítit sůl a léto, které tady na ostrově nikdy nekončilo.
Palmy podél pobřeží se líně pohupovaly ve vánku a jejich dlouhé listy o sebe občas tiše zavadily. O několik desítek metrů dál se mezi zelení stromů ukrývala malá vesnice. Bílé domy s tmavými střechami působily téměř poklidně, jako by tam lidé nikdy nemuseli řešit nic víc než posekanou trávu nebo opravu plotu.
Na první pohled připomínala obyčejné předměstí v poklidném koutu Floridy, kde si penzisté na stáří kupovali rezidence, s tím rozdílem, že tento ostrov byl uprostřed nekonečného oceánu.
Benjamin Linus stál na konci mola.
Jednu ruku měl založenou za zády, druhou volně opřenou o dřevěné zábradlí a nechal se ovívat přímořským větrem. Vedle něj postával Tom Friendly a tiše probírali seznam zásob, které měla dnešní loď přivézt.
„Generátor do skleníků dorazil minulý týden,“ připomněl Tom a nahlédl do složky. „Ale pořád čekáme na nové filtry.“
Benjamin krátce přikývl.
„Objednáme dva.“
„Dva?“
„Jeden se vždycky pokazí ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujeme. Jeden se použije a druhý bude ve skladu,“ sdělil prostě Ben.
Tom se pousmál. „To zní jako zkušenost.“
Benjamin jen nepatrně pokrčil rameny. „To je zkušenost, proto je dobré být připravený.“
V dálce se ozvalo hluboké zahoukání lodního motoru. Oba muži zvedli hlavu. Na obzoru se pomalu objevovala malá zásobovací loď. Nebyla velká. Jen dost na to, aby převezla několik lidí, bedny se zásobami a pár kusů techniky.
Jak se blížila, bylo možné rozeznat zvědavé postavy stojící na palubě.
Pět nových příchozích.
Tom složku zaklapl a tužku si zastrčil do kapsičky košile na hrudníku.
„Richard je přivede rovnou sem.“
Benjamin přikývl. Jeho pohled už mezitím sklouzl zpátky k přístavu. Ne k lidem. Ke způsobu, jakým stáli. Jeden muž přecházel nervózně z nohy na nohu. Starší žena svírala popruh cestovní tašky tak pevně, až jí zbělely klouby. Mladík s brýlemi se rozhlížel po pobřeží s dětským nadšením. Drobná blondýnka si něco zapisovala do malého notýsku.
A poslední...
Mladá žena s tmavými vlasy držela v jedné ruce středně velký kufr a ve druhé plastovou přepravku. Uvnitř se něco pohnulo.
Benjamin nepatrně naklonil hlavu.
Ozvalo se tiché zamňoukání.
Tom se pousmál. „Někdo si přivezl společnost.“
Benjamin nic neřekl.
Loď konečně jemně narazila bokem k molu. Námořník přehodil lano přes dřevěný sloup a během několika okamžiků bylo plavidlo bezpečně uvázané. Na molo jako první vstoupil Richard. Na tváři měl svůj typický klidný úsměv.
„Dobré ráno.“ Pozdravil oba muže.
Benjamin přikývl.
„Všechno v pořádku?“
„Bez problémů.“
Richard se ohlédl přes rameno na skupinku nově příchozích.
„Přivezl jsem vám pět nových členů komunity.“
Benjaminův pohled na okamžik spočinul na každém z nich. Krátce. Bez jediného slova. Pak udělal sotva znatelné gesto rukou.
„Začněme.“
Richard se usmál. „Tak pojďte.“
Noví příchozí se po jednom vydali směrem k nim. Za jejich zády se v ranním slunci tiše leskla hladina oceánu. Před nimi stála vesnice, která se od dnešního dne měla stát jejich novým domovem.
Richard přistoupil k prvnímu z nově příchozích.
„Vítejte na ostrově.“
Jeho hlas měl zvláštní uklidňující barvu. Nebyl příliš hlasitý, přesto se nesl po molu stejně lehce jako ranní vítr od moře.
„Nebudu vás zdržovat dlouhým proslovem. Cesta byla dlouhá a předpokládám, že byste si raději odpočinuli.“
Několik lidí se pousmálo. Napětí se nepatrně uvolnilo.
„Každý z vás dostane vlastní dům. Máme tu jídelnu, ordinaci, dílny, sklady, elektrárnu, skleníky i malou školu. První dny se budete hlavně seznamovat s prostředím a postupně vás zařadíme na pozice, které budou nejlépe odpovídat vašim zkušenostem.“
Drobná blondýnka zvedla ruku.
„Budeme moci někdy odjet zpátky?“
Na molu se na okamžik rozhostilo ticho. Richard se jen mírně usmál.
„Pokud k tomu bude důvod,“ odpověděl klidně.
Nebyla to ani lež. Ani úplná pravda.
Benjamin si všiml, že odpověď nikoho příliš neuspokojila.
Správně. Nejistota byla přirozená. Nové prostředí vždycky budilo otázky.
Richard se otočil k prvnímu muži.
„Tak tedy... začneme.“
Přivedl ho k Benjaminovi.
„Tohle je Andrew Morris. Tesař.“
Benjamin natáhl ruku. Pevný stisk. Krátký pohled do očí.
„Pane Morrisi.“
„Pane Linusi.“
„Richard vám ukáže dílnu.“
„Děkuji.“
Hotovo. Andrew odešel. Žádné zdržování.
Další.
„Helen Fosterová. Zdravotní sestra.“
Stejný postup. Potřesení rukou. Krátká výměna několika vět.
Benjamin se nikdy neptal na zbytečnosti. Každý rozhovor trval sotva půl minuty.
Přesto měl člověk po jeho skončení pocit, že si ho ten muž zapamatoval.
Richard přivedl třetího. Pak čtvrtého. Na molu zůstala už jen jediná žena.
Stála o několik kroků dál, vedle svého kufru.
Vedle něj ležela plastová přepravka. Uvnitř se cosi líně pohnulo.
Benjamin si teprve teď všiml, že žena během představování téměř nepromluvila. Jen poslouchala. Pozorovala. Občas se rozhlédla po ostrově. Po domech ukrytých mezi palmami. Po dětech, které si v dálce hrály na travnaté návsi a kopaly si s míčem. Na první pohled bezstarostná idylka.
Lidí ve vesnici, kteří jako by vůbec nevnímali, že právě přijela loď. Život tu plynul dál a přizpůsoboval se okolnostem. Klidně. Přirozeně.
Richard se na ni povzbudivě usmál.
„Slečno Carterová?“
Mladá žena sebou lehce trhla, jako by se až teď vrátila z vlastních myšlenek.
„Ano.“
Popadla kufr. Druhou rukou zvedla přepravku.
Uvnitř se znovu ozvalo nespokojené zamňoukání.
Richard se pousmál.
„Zdá se, že váš spolucestující už by rád vystoupil.“
Na její tváři se poprvé objevil opravdový úsměv. Nebyl velký. Jen nepatrně zvedl koutky úst.
„On nerad cestuje a nesnáší sedativa před cestou.“
„To máme něco společného,“ poznamenal Richard pobaveně.
Došli až k Benjaminovi.
„Benjamine...“
Richard se lehce otočil.
„Tohle je Eleanor Carterová.“
Natáhla k němu ruku. „Těší mě.“
Benjamin její stisk opětoval.
Byl krátký. Pevný. Její dlaň byla překvapivě chladná.
„Vítejte.“ Pronesl prostě. Bez zbytečných okázalostí.
Eleanor přikývla. „Děkuji.“
Chtěla uvolnit ruku a současně si přehodit přepravku do druhé dlaně. Vtom jí z podpaží vyklouzla tenká kartonová složka.
Několik listů papíru se rozletělo po dřevěném molu.
„Ach ne...“
Rychle si dřepla. Vítr si s jedním z papírů okamžitě začal pohrávat a nesl ho směrem k vodě.
Benjamin zareagoval dřív.
Udělal jediný krok. Přidržel list špičkou boty ještě dřív, než sklouzl mezi prkny.
Richard mezitím sebral další dva. Eleanor si rozpačitě odfoukla pramen vlasů z čela.
„To snad není možné...“
Benjamin se sehnul. Zvedl poslední list. Na okamžik na něm spočinul pohledem. Nečetl. Jen letmo zahlédl jméno v záhlaví.
Eleanor Carter.
Podal jí papír.
„Děkuji.“
Usmála se. Tentokrát o něco jistěji. Pak se nejistě podívala na přepravku.
„Ještě...“ Na okamžik zaváhala.
„Mohla bych se na něco zeptat?“
Richard přikývl. „Samozřejmě.“
Její pohled se však stočil k Benjaminovi.
„Přivezla jsem si kocoura.“
Linus krátce pohlédl na plastovou přepravku. Uvnitř se objevily dvě velké jantarové oči.
Rezavý kocour seděl naprosto nehnutě a stejně soustředěně pozoroval okolí, jako před chvílí Benjamin nové příchozí.
„Doufám, že to nebude problém.“
Na několik vteřin se rozhostilo ticho. Pak Ben klidně položil jedinou otázku.
„Jak se jmenuje?“
Eleanor jako by takovou otázku vůbec nečekala.
„Pomeranč.“
Linus se ještě jednou podíval na rezavého kocoura. Pak nepatrně přikývl.
„Výstižné.“
Na okamžik se zdálo, že na jeho tváři téměř probleskl úsměv. Zmizel však stejně rychle, jako se objevil.
„Pokud nebude obtěžovat ostatní obyvatele vesnice, nevidím důvod, proč by nemohl zůstat.“
Úleva na Eleanorině tváři byla téměř hmatatelná.
„Děkuji. Pomeranč je jediná živá bytost, která mi v životě zbyla.“
Tentokrát to neřekla ze zdvořilosti. Řekla to s opravdovým vděkem.
Benjamin jen krátce přikývl.
„Richarde.“
„Ano?“
„Ukažte slečně Carterové její dům.“
Richard se usmál. „S radostí.“
Eleanor uchopila kufr, druhou rukou přepravku s Pomerančem a ještě jednou se ohlédla.
„Na shledanou... pane...“
„Linus. Benjamin Linus,“ připomněl jí.
„Ať se vám zde dobře žije, slečno Carterová.“
Pak se otočil k Tomovi. Jako by právě skončilo jedno z desítek běžných uvítání, která za svůj život absolvoval, jenže ani jeden z nich tehdy netušil, že právě těch několik zdvořilých vět bude jednou začátkem příběhu, který změní oba.
***************************************************************************************************************************
Tiché hučení ventilace přerušovalo jen občasné kovové cinknutí nářadí.
John Locke stál na žebříku pod stropem a se soustředěným výrazem zkoumal otevřený kryt starého amplionu. Z jeho útrob visel chumel barevných vodičů, z nichž některé už dávno ztratily původní izolaci. To však nebylo to nejhorší. Nejhorším prvkem mučení byl zvuk.
„Tak se na tebe podíváme...“ zamumlal si spíš pro sebe. Špičkou šroubováku opatrně nadzvedl uvolněný kontakt.
Starý reproduktor krátce zapraskal. Pak se znovu odmlčel. Locke se spokojeně pousmál.
„To už je lepší.“
Natáhl se ještě o něco výš. V tu chvíli se ozvalo hluboké kovové zadunění. Celý bunkr se nepatrně zachvěl.
Locke překvapeně zvedl hlavu.
„Co...?“
Z chodby vedoucí k cele se ozvalo další dunivé zadření kovu o kov. Masivní bezpečnostní dveře se daly do pohybu. Pomalu. Neúprosně.
Locke seskočil ze žebříku.
„Ne... ne, ne, ne!“
Rozběhl se ke dveřím. Hydraulika už pracovala naplno. Těžké ocelové křídlo sjíždělo dolů centimetr po centimetru.
Locke instinktivně popadl první věc, kterou měl po ruce. Páčidlo. Celou silou ho vsunul pod hranu dveří.
Ozvalo se hlasité kovové zadunění. Dveře se zastavily. Jen na okamžik. Pak se ozvalo praskání dřevěné násady.
Locke zaklel. Tohle nevydrží donekonečna.
„Sakra...“ zaklel.
Páčidlo se pod obrovským tlakem pomalu začínalo lámat. Na druhé straně dveří cely se ozval známý hlas.
„Johne? Co se děje?“
Locke si otřel zpocené čelo. Přemýšlel, kolik toho má říct.
„Uzavřela se obytná část.“
Nastalo krátké nepříjemné ticho.
Pak Ben klidně pronesl: „Hydraulické zajištění?“
„Asi ano. Strčil jsem pod dveře páčidlo, ale dlouho nevydrží.“ Locke se na zlomek vteřiny podíval na praskající topůrko.
Benjamin mlčel. Vyhodnocoval situaci.
„Potřebuju něco pevnějšího,“ říkal si Locke sám pro sebe a rozhlédl se, co by se dalo použít jako alternativa.
Na druhé straně cely se několik vteřin nic neozývalo, pak Ben promluvil znovu. Stejně klidně.
„Pusť mě ven a já ti pomůžu.“
Locke se krátce uchechtl. „To sotva.“
„Pak dojde odpočet,“ Benjaminův hlas zůstal stejně klidný. „A za třicet minut se spustí alarm.“
Locke sevřel čelist. Na to úplně zapomněl.
Počítač.
Benjamin pokračoval. „Jestli se obytná část uzavřela, nedostaneš se do řídicí místnosti.“
Další ticho. Tentokrát delší.
Locke přemýšlel.
„Pomůžeš mi?“
„Ano.“
„A pak?“
Benjamin se opřel zády o zeď.
„Pak mě zase zavřeš.“
Locke se pousmál. „To čekáš, že ti uvěřím?“
„Ne.“
Benjaminův hlas zůstal naprosto klidný. „Čekám, že uvěříš sám sobě, protože je to jediný logický výsledek.“
Locke několik vteřin mlčel. Zvažoval.
„Jestli tě pustím...“ začal pomalu. „...nikam neutečeš.“
„Ne.“
„Nepokusíš se mě napadnout,“ dodal.
„Ne.“
„A až to skončí, vrátíš se zpátky za ty dveře.“
Benjamin chvíli mlčel.
„Za jedné podmínky.“
Locke pozvedl obočí.
„Jaké?“
„Dáš mi slovo, že už na mě nikdo nevztáhne ruku.“
Locke si vybavil Sayidovy pěsti. Jackův pohled. Krev na Henryho tváři.
„Dobře.“ Povzdechl si.
Benjamin odpověděl bez zaváhání. „Pak máš moje slovo.“
Locke stiskl rty a modlil se, aby toho činu nelitoval. Třemi kroky byl u dveří cely, zadal kombinaci a pustil vězně ven.
„Máme dohodu, Henry,“ zdůraznil a nechal Bena vyjít ven do společenské místnosti.
Benjamin několik vteřin jen stál ve dveřích jako by si zvykal na prostor větší než několik metrů čtverečních, pak teprve udělal krok vpřed.
„Dal jsem ti slovo,“ vězeň prošel kolem Johna a podíval se na ocelové dveře, které oddělovaly obytný prostor od technického.
„Tohle se tu stává často?“ zeptal se a Lock pokrčil rameny.
„Ne tak často, jak by sis myslel. Asi se zkratovaly obvody, když jsem opravoval amplion.“ Přiznal John a jeho pohled padl na dlouhou železnou osu od vzpěračské činky.
Popadl ji oběma rukama. Ben se snažil pomocí kladiva nadzvednout dveře a zároveň nezlomit dřevěný konec. Celou vahou se do toho opřel, až mu vystouply žíly a rameno protestovalo.
Hydraulika hlasitě zaskřípala. Dveře se zvedly o několik centimetrů. Právě dost na to, aby se pod ně prostrčila silnější železná tyč místo kladívka.
„Dobře, teď zabereme oba dva.“ Na Johnův rozkaz se jim podařilo těžké dveře zvednout alespoň půl metru.
„Tu bednu s nářadím, strč ji pod dveře!“
Ben ihned pochopil a udělal, co mu bylo nařízeno. Dveře se zasekly. Zůstal tam prostor akorát na to, aby se pod nimi někdo protáhl.
Benjamin se nadechoval, že něco řekne, ale nestihl to. Locke už ležel na podlaze, strčil nohy na druhou stranu jako první a dveře najednou sjely, bedna s nářadím se zmuchlala jako papír a John vykřikl, jak mu jedna z tyčí poranila nohu.
„Aaagh!“ vykřikl. „Musíš to něčím podložit, jinak mi to rozdrtí nohy!“
Ben se rychle rozhlížel, co by k tomu použil, muselo to být něco pevného, ne dutého. Pak si všiml litinových kotoučů od činky. Benjamin bleskově padl na kolena.
Poskládal je na sebe a zasunul pod dveře. Bez jediného slova popadl další dva kotouče. Jeden. Druhý. Hydraulika znovu zaskřípala. Tlak se rozložil. Dveře přestaly klesat.
„Dobře,“ vydechl Locke.
„Teď počítač.“
Locke zůstal ležet na podlaze s těžce oddechující hrudí. Nohu měl stále uvězněnou pod několika tunami oceli a v tu chvíli se z chodby ozval rychlý běh a ženský hlas.
„Johne?“
Hlas se rozlehl chodbou. Locke i Benjamin současně zvedli hlavu.
Na druhé straně dveří se ozvaly rychlé kroky, pak se zastavily. Nastalo krátké ticho.
„Johne?“
Tentokrát o něco hlasitěji. Oba muži se krátce podívali jeden na druhého. Oba věděli totéž. Tohle bude potřebovat vysvětlení. Na druhé straně právě stála Eleanor a dívala se na nohy vykukující zpod masivních ocelových dveří.
***************************************************************************************************************************
Eleanor na okamžik vůbec nedošlo, co vlastně vidí, a čeho je svědkem. Teprve když se jedna z nohou bolestivě pohnula, prudce přiskočila blíž a sehnula se.
„Johne?“
„Tady!“ Lockův hlas zněl tlumeně, přidušeně kovovou přepážkou.
Eleanor okamžitě položila dlaně na chladný kov dveří.
„Proboha... co se stalo?“
Instinktivně sklouzla dolů, podebrala ty zatracené dveře a zabrala. Ani se nepohnuly, jako by se snažila nadzvednout kus skály. Bylo to k ničemu.
„To nepůjde,“ vydechl Locke rezignovaně.
Znovu se zapřela ramenem. Nadechla a zabrala. Marně.
„Skříplo mi to nohu.“
„Jak moc?“ stiskla rty Eleanor.
„Zatím ji ještě cítím.“
„To není odpověď.“
„Na lepší teď nemám čas, Ellie.“ Navzdory bolesti se v jeho hlase ozval náznak úsměvu.
Eleanor zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nesnášela tyhle stresující události jakéhokoliv druhu.
Dobře. Přemýšlej. Nezmatkuj, říkala si v duchu.
„Jack je nahoře?“
„Nevím.“
„Sawyer?“
„Taky nevím.“
„Tak někdo musí být přece venku.“
„Než je všechny najdeš, začne odpočet.“ Tentokrát promluvil jiný hlas. Klidný. Vyrovnaný.
Eleanor zůstala nehybně klečet. Na několik vteřin zapomněla odpovědět.
Ten hlas poznala okamžitě.
Benjamin.
Pomalu otočila hlavu směrem ke dveřím, jako by přes několik centimetrů silnou ocel mohla vidět skrz. Zamračila se.
„...vy jste tam oba?“
„Henry mi pomohl.“ Odpověděl Locke dřív, než stačil promluvit Ben.
„Kdyby nepodepřel dveře, nejspíš bych už o tu nohu přišel.“
Eleanor několik vteřin mlčela. Ta představa byla tak absurdní, až jí připadala téměř směšná.
Benjamin Linus... pomáhá Lockovi. No, už se staly i podivnější věci.
„Dobře.“ Vydechla nakonec.
„Co potřebujete?“
„Někdo musí zadat čísla.“ Řekl Locke. „Jinak budeme mít za chvíli problém ještě větší.“
Počítač. Samozřejmě. Ta čísla.
Eleanor přikývla. Právě se chtěla rozběhnout ke schodišti vedoucímu do řídicí místnosti, ale udělala sotva dva kroky, pak se zastavila.
Mapa. Ta zatracená mapa. Kvůli ní sem přece přišla.
Anna Lucia, Sayid a Charlie byli už několik hodin pryč. Kdo ví, za jak dlouho se vrátí a jediný člověk, který věděl, jestli je ta mapa pravá... stál za těmi dveřmi. Možná byla ještě šance ho pustit, aniž by ji odhalili.
Myšlenka přišla dřív, než ji stačila zastavit. Otočila se zpátky.
„Počkejte!“
„Co je?“ ozval se Locke.
Eleanor na okamžik zaváhala. Pak zalhala.
„Řídicí místnost je taky zablokovaná.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Benjamin neřekl ani slovo. Jen poslouchal.
„Na chodbě je ale rozvodná skříň.“ Pokračovala rychle.
„Možná se přes ni dají ty dveře otevřít.“
Pořád žádná odpověď. Eleanor si nervózně promnula prsty. Nevěděla proč, ale měla zvláštní pocit, že ji Benjamin právě prohlédl, přestože mezi nimi stálo několik tun betonu a oceli.
Odkašlala si.
„Pane Gale...“ Zvolila schválně jeho falešné jméno. „Jste technický typ?“
Na druhé straně se ozvalo tiché odfrknutí.
„Řekněme, že si občas poradím.“
„Výborně.“ Odvětila až příliš ochotně.
„Tak se na to můžete podívat.“
Benjamin nechal uplynout několik dlouhých vteřin, než poznamenal.
„Rád,“ pronesl nakonec. „Jen je tu drobný problém.“
„Jaký?“
„Jsem na špatné straně dveří.“
Locke, který celou dobu poslouchal jejich zvláštní rozhovor, zvedl hlavu. Pohled mu sklouzl ke stropu. Pak doprava. Ke skladu. K úzké větrací mřížce a v očích se mu náhle objevil známý záblesk.
„Ventilace, Henry.“
Benjamin se otočil stejným směrem.
„Ve skladu vede servisní šachta.“ Pokračoval Locke.
„Není široká... ale protáhl by ses.“
Benjamin několik vteřin mlčky odhadoval vzdálenost i velikost mřížky. Pak úplně klidně odpověděl.
„Nebude to pohodlné s mým ramenem.“
Eleanor si založila ruce na prsou.
„Jestli se zaseknete uprostřed, vytahovat vás rozhodně nebudu.“
Vězeň zamířil do skladu a podíval se na šachtu, vylezl na polici a bouchl do mřížky, aby ji uvolnil.
Na druhé straně dveří někde za jeho zády zavládlo ticho. Pak si Benjamin tiše sám pro sebe zamumlal:
„To bych od vás ani neočekával, slečno Carterová.“
Neslyšela, co přesně říkal, ale poprvé od chvíle, kdy za sebou v cele zavřela dveře, měla Eleanor pocit, že se na druhé straně ocelové stěny téměř usmál.
Moře bylo toho rána klidné. Jen drobné vlny líně narážely do dřevěných kůlů mola a s tichým šplouchnutím se znovu vracely zpátky do tyrkysové hladiny. Slunce teprve stoupalo nad obzor a jeho světlo se lámalo na tisících drobných odlesků, až voda připomínala rozlitou tekutou měď.
Ve vzduchu byla cítit sůl a léto, které tady na ostrově nikdy nekončilo.
Palmy podél pobřeží se líně pohupovaly ve vánku a jejich dlouhé listy o sebe občas tiše zavadily. O několik desítek metrů dál se mezi zelení stromů ukrývala malá vesnice. Bílé domy s tmavými střechami působily téměř poklidně, jako by tam lidé nikdy nemuseli řešit nic víc než posekanou trávu nebo opravu plotu.
Na první pohled připomínala obyčejné předměstí v poklidném koutu Floridy, kde si penzisté na stáří kupovali rezidence, s tím rozdílem, že tento ostrov byl uprostřed nekonečného oceánu.
Benjamin Linus stál na konci mola.
Jednu ruku měl založenou za zády, druhou volně opřenou o dřevěné zábradlí a nechal se ovívat přímořským větrem. Vedle něj postával Tom Friendly a tiše probírali seznam zásob, které měla dnešní loď přivézt.
„Generátor do skleníků dorazil minulý týden,“ připomněl Tom a nahlédl do složky. „Ale pořád čekáme na nové filtry.“
Benjamin krátce přikývl.
„Objednáme dva.“
„Dva?“
„Jeden se vždycky pokazí ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujeme. Jeden se použije a druhý bude ve skladu,“ sdělil prostě Ben.
Tom se pousmál. „To zní jako zkušenost.“
Benjamin jen nepatrně pokrčil rameny. „To je zkušenost, proto je dobré být připravený.“
V dálce se ozvalo hluboké zahoukání lodního motoru. Oba muži zvedli hlavu. Na obzoru se pomalu objevovala malá zásobovací loď. Nebyla velká. Jen dost na to, aby převezla několik lidí, bedny se zásobami a pár kusů techniky.
Jak se blížila, bylo možné rozeznat zvědavé postavy stojící na palubě.
Pět nových příchozích.
Tom složku zaklapl a tužku si zastrčil do kapsičky košile na hrudníku.
„Richard je přivede rovnou sem.“
Benjamin přikývl. Jeho pohled už mezitím sklouzl zpátky k přístavu. Ne k lidem. Ke způsobu, jakým stáli. Jeden muž přecházel nervózně z nohy na nohu. Starší žena svírala popruh cestovní tašky tak pevně, až jí zbělely klouby. Mladík s brýlemi se rozhlížel po pobřeží s dětským nadšením. Drobná blondýnka si něco zapisovala do malého notýsku.
A poslední...
Mladá žena s tmavými vlasy držela v jedné ruce středně velký kufr a ve druhé plastovou přepravku. Uvnitř se něco pohnulo.
Benjamin nepatrně naklonil hlavu.
Ozvalo se tiché zamňoukání.
Tom se pousmál. „Někdo si přivezl společnost.“
Benjamin nic neřekl.
Loď konečně jemně narazila bokem k molu. Námořník přehodil lano přes dřevěný sloup a během několika okamžiků bylo plavidlo bezpečně uvázané. Na molo jako první vstoupil Richard. Na tváři měl svůj typický klidný úsměv.
„Dobré ráno.“ Pozdravil oba muže.
Benjamin přikývl.
„Všechno v pořádku?“
„Bez problémů.“
Richard se ohlédl přes rameno na skupinku nově příchozích.
„Přivezl jsem vám pět nových členů komunity.“
Benjaminův pohled na okamžik spočinul na každém z nich. Krátce. Bez jediného slova. Pak udělal sotva znatelné gesto rukou.
„Začněme.“
Richard se usmál. „Tak pojďte.“
Noví příchozí se po jednom vydali směrem k nim. Za jejich zády se v ranním slunci tiše leskla hladina oceánu. Před nimi stála vesnice, která se od dnešního dne měla stát jejich novým domovem.
Richard přistoupil k prvnímu z nově příchozích.
„Vítejte na ostrově.“
Jeho hlas měl zvláštní uklidňující barvu. Nebyl příliš hlasitý, přesto se nesl po molu stejně lehce jako ranní vítr od moře.
„Nebudu vás zdržovat dlouhým proslovem. Cesta byla dlouhá a předpokládám, že byste si raději odpočinuli.“
Několik lidí se pousmálo. Napětí se nepatrně uvolnilo.
„Každý z vás dostane vlastní dům. Máme tu jídelnu, ordinaci, dílny, sklady, elektrárnu, skleníky i malou školu. První dny se budete hlavně seznamovat s prostředím a postupně vás zařadíme na pozice, které budou nejlépe odpovídat vašim zkušenostem.“
Drobná blondýnka zvedla ruku.
„Budeme moci někdy odjet zpátky?“
Na molu se na okamžik rozhostilo ticho. Richard se jen mírně usmál.
„Pokud k tomu bude důvod,“ odpověděl klidně.
Nebyla to ani lež. Ani úplná pravda.
Benjamin si všiml, že odpověď nikoho příliš neuspokojila.
Správně. Nejistota byla přirozená. Nové prostředí vždycky budilo otázky.
Richard se otočil k prvnímu muži.
„Tak tedy... začneme.“
Přivedl ho k Benjaminovi.
„Tohle je Andrew Morris. Tesař.“
Benjamin natáhl ruku. Pevný stisk. Krátký pohled do očí.
„Pane Morrisi.“
„Pane Linusi.“
„Richard vám ukáže dílnu.“
„Děkuji.“
Hotovo. Andrew odešel. Žádné zdržování.
Další.
„Helen Fosterová. Zdravotní sestra.“
Stejný postup. Potřesení rukou. Krátká výměna několika vět.
Benjamin se nikdy neptal na zbytečnosti. Každý rozhovor trval sotva půl minuty.
Přesto měl člověk po jeho skončení pocit, že si ho ten muž zapamatoval.
Richard přivedl třetího. Pak čtvrtého. Na molu zůstala už jen jediná žena.
Stála o několik kroků dál, vedle svého kufru.
Vedle něj ležela plastová přepravka. Uvnitř se cosi líně pohnulo.
Benjamin si teprve teď všiml, že žena během představování téměř nepromluvila. Jen poslouchala. Pozorovala. Občas se rozhlédla po ostrově. Po domech ukrytých mezi palmami. Po dětech, které si v dálce hrály na travnaté návsi a kopaly si s míčem. Na první pohled bezstarostná idylka.
Lidí ve vesnici, kteří jako by vůbec nevnímali, že právě přijela loď. Život tu plynul dál a přizpůsoboval se okolnostem. Klidně. Přirozeně.
Richard se na ni povzbudivě usmál.
„Slečno Carterová?“
Mladá žena sebou lehce trhla, jako by se až teď vrátila z vlastních myšlenek.
„Ano.“
Popadla kufr. Druhou rukou zvedla přepravku.
Uvnitř se znovu ozvalo nespokojené zamňoukání.
Richard se pousmál.
„Zdá se, že váš spolucestující už by rád vystoupil.“
Na její tváři se poprvé objevil opravdový úsměv. Nebyl velký. Jen nepatrně zvedl koutky úst.
„On nerad cestuje a nesnáší sedativa před cestou.“
„To máme něco společného,“ poznamenal Richard pobaveně.
Došli až k Benjaminovi.
„Benjamine...“
Richard se lehce otočil.
„Tohle je Eleanor Carterová.“
Natáhla k němu ruku. „Těší mě.“
Benjamin její stisk opětoval.
Byl krátký. Pevný. Její dlaň byla překvapivě chladná.
„Vítejte.“ Pronesl prostě. Bez zbytečných okázalostí.
Eleanor přikývla. „Děkuji.“
Chtěla uvolnit ruku a současně si přehodit přepravku do druhé dlaně. Vtom jí z podpaží vyklouzla tenká kartonová složka.
Několik listů papíru se rozletělo po dřevěném molu.
„Ach ne...“
Rychle si dřepla. Vítr si s jedním z papírů okamžitě začal pohrávat a nesl ho směrem k vodě.
Benjamin zareagoval dřív.
Udělal jediný krok. Přidržel list špičkou boty ještě dřív, než sklouzl mezi prkny.
Richard mezitím sebral další dva. Eleanor si rozpačitě odfoukla pramen vlasů z čela.
„To snad není možné...“
Benjamin se sehnul. Zvedl poslední list. Na okamžik na něm spočinul pohledem. Nečetl. Jen letmo zahlédl jméno v záhlaví.
Eleanor Carter.
Podal jí papír.
„Děkuji.“
Usmála se. Tentokrát o něco jistěji. Pak se nejistě podívala na přepravku.
„Ještě...“ Na okamžik zaváhala.
„Mohla bych se na něco zeptat?“
Richard přikývl. „Samozřejmě.“
Její pohled se však stočil k Benjaminovi.
„Přivezla jsem si kocoura.“
Linus krátce pohlédl na plastovou přepravku. Uvnitř se objevily dvě velké jantarové oči.
Rezavý kocour seděl naprosto nehnutě a stejně soustředěně pozoroval okolí, jako před chvílí Benjamin nové příchozí.
„Doufám, že to nebude problém.“
Na několik vteřin se rozhostilo ticho. Pak Ben klidně položil jedinou otázku.
„Jak se jmenuje?“
Eleanor jako by takovou otázku vůbec nečekala.
„Pomeranč.“
Linus se ještě jednou podíval na rezavého kocoura. Pak nepatrně přikývl.
„Výstižné.“
Na okamžik se zdálo, že na jeho tváři téměř probleskl úsměv. Zmizel však stejně rychle, jako se objevil.
„Pokud nebude obtěžovat ostatní obyvatele vesnice, nevidím důvod, proč by nemohl zůstat.“
Úleva na Eleanorině tváři byla téměř hmatatelná.
„Děkuji. Pomeranč je jediná živá bytost, která mi v životě zbyla.“
Tentokrát to neřekla ze zdvořilosti. Řekla to s opravdovým vděkem.
Benjamin jen krátce přikývl.
„Richarde.“
„Ano?“
„Ukažte slečně Carterové její dům.“
Richard se usmál. „S radostí.“
Eleanor uchopila kufr, druhou rukou přepravku s Pomerančem a ještě jednou se ohlédla.
„Na shledanou... pane...“
„Linus. Benjamin Linus,“ připomněl jí.
„Ať se vám zde dobře žije, slečno Carterová.“
Pak se otočil k Tomovi. Jako by právě skončilo jedno z desítek běžných uvítání, která za svůj život absolvoval, jenže ani jeden z nich tehdy netušil, že právě těch několik zdvořilých vět bude jednou začátkem příběhu, který změní oba.
***************************************************************************************************************************
Tiché hučení ventilace přerušovalo jen občasné kovové cinknutí nářadí.
John Locke stál na žebříku pod stropem a se soustředěným výrazem zkoumal otevřený kryt starého amplionu. Z jeho útrob visel chumel barevných vodičů, z nichž některé už dávno ztratily původní izolaci. To však nebylo to nejhorší. Nejhorším prvkem mučení byl zvuk.
„Tak se na tebe podíváme...“ zamumlal si spíš pro sebe. Špičkou šroubováku opatrně nadzvedl uvolněný kontakt.
Starý reproduktor krátce zapraskal. Pak se znovu odmlčel. Locke se spokojeně pousmál.
„To už je lepší.“
Natáhl se ještě o něco výš. V tu chvíli se ozvalo hluboké kovové zadunění. Celý bunkr se nepatrně zachvěl.
Locke překvapeně zvedl hlavu.
„Co...?“
Z chodby vedoucí k cele se ozvalo další dunivé zadření kovu o kov. Masivní bezpečnostní dveře se daly do pohybu. Pomalu. Neúprosně.
Locke seskočil ze žebříku.
„Ne... ne, ne, ne!“
Rozběhl se ke dveřím. Hydraulika už pracovala naplno. Těžké ocelové křídlo sjíždělo dolů centimetr po centimetru.
Locke instinktivně popadl první věc, kterou měl po ruce. Páčidlo. Celou silou ho vsunul pod hranu dveří.
Ozvalo se hlasité kovové zadunění. Dveře se zastavily. Jen na okamžik. Pak se ozvalo praskání dřevěné násady.
Locke zaklel. Tohle nevydrží donekonečna.
„Sakra...“ zaklel.
Páčidlo se pod obrovským tlakem pomalu začínalo lámat. Na druhé straně dveří cely se ozval známý hlas.
„Johne? Co se děje?“
Locke si otřel zpocené čelo. Přemýšlel, kolik toho má říct.
„Uzavřela se obytná část.“
Nastalo krátké nepříjemné ticho.
Pak Ben klidně pronesl: „Hydraulické zajištění?“
„Asi ano. Strčil jsem pod dveře páčidlo, ale dlouho nevydrží.“ Locke se na zlomek vteřiny podíval na praskající topůrko.
Benjamin mlčel. Vyhodnocoval situaci.
„Potřebuju něco pevnějšího,“ říkal si Locke sám pro sebe a rozhlédl se, co by se dalo použít jako alternativa.
Na druhé straně cely se několik vteřin nic neozývalo, pak Ben promluvil znovu. Stejně klidně.
„Pusť mě ven a já ti pomůžu.“
Locke se krátce uchechtl. „To sotva.“
„Pak dojde odpočet,“ Benjaminův hlas zůstal stejně klidný. „A za třicet minut se spustí alarm.“
Locke sevřel čelist. Na to úplně zapomněl.
Počítač.
Benjamin pokračoval. „Jestli se obytná část uzavřela, nedostaneš se do řídicí místnosti.“
Další ticho. Tentokrát delší.
Locke přemýšlel.
„Pomůžeš mi?“
„Ano.“
„A pak?“
Benjamin se opřel zády o zeď.
„Pak mě zase zavřeš.“
Locke se pousmál. „To čekáš, že ti uvěřím?“
„Ne.“
Benjaminův hlas zůstal naprosto klidný. „Čekám, že uvěříš sám sobě, protože je to jediný logický výsledek.“
Locke několik vteřin mlčel. Zvažoval.
„Jestli tě pustím...“ začal pomalu. „...nikam neutečeš.“
„Ne.“
„Nepokusíš se mě napadnout,“ dodal.
„Ne.“
„A až to skončí, vrátíš se zpátky za ty dveře.“
Benjamin chvíli mlčel.
„Za jedné podmínky.“
Locke pozvedl obočí.
„Jaké?“
„Dáš mi slovo, že už na mě nikdo nevztáhne ruku.“
Locke si vybavil Sayidovy pěsti. Jackův pohled. Krev na Henryho tváři.
„Dobře.“ Povzdechl si.
Benjamin odpověděl bez zaváhání. „Pak máš moje slovo.“
Locke stiskl rty a modlil se, aby toho činu nelitoval. Třemi kroky byl u dveří cely, zadal kombinaci a pustil vězně ven.
„Máme dohodu, Henry,“ zdůraznil a nechal Bena vyjít ven do společenské místnosti.
Benjamin několik vteřin jen stál ve dveřích jako by si zvykal na prostor větší než několik metrů čtverečních, pak teprve udělal krok vpřed.
„Dal jsem ti slovo,“ vězeň prošel kolem Johna a podíval se na ocelové dveře, které oddělovaly obytný prostor od technického.
„Tohle se tu stává často?“ zeptal se a Lock pokrčil rameny.
„Ne tak často, jak by sis myslel. Asi se zkratovaly obvody, když jsem opravoval amplion.“ Přiznal John a jeho pohled padl na dlouhou železnou osu od vzpěračské činky.
Popadl ji oběma rukama. Ben se snažil pomocí kladiva nadzvednout dveře a zároveň nezlomit dřevěný konec. Celou vahou se do toho opřel, až mu vystouply žíly a rameno protestovalo.
Hydraulika hlasitě zaskřípala. Dveře se zvedly o několik centimetrů. Právě dost na to, aby se pod ně prostrčila silnější železná tyč místo kladívka.
„Dobře, teď zabereme oba dva.“ Na Johnův rozkaz se jim podařilo těžké dveře zvednout alespoň půl metru.
„Tu bednu s nářadím, strč ji pod dveře!“
Ben ihned pochopil a udělal, co mu bylo nařízeno. Dveře se zasekly. Zůstal tam prostor akorát na to, aby se pod nimi někdo protáhl.
Benjamin se nadechoval, že něco řekne, ale nestihl to. Locke už ležel na podlaze, strčil nohy na druhou stranu jako první a dveře najednou sjely, bedna s nářadím se zmuchlala jako papír a John vykřikl, jak mu jedna z tyčí poranila nohu.
„Aaagh!“ vykřikl. „Musíš to něčím podložit, jinak mi to rozdrtí nohy!“
Ben se rychle rozhlížel, co by k tomu použil, muselo to být něco pevného, ne dutého. Pak si všiml litinových kotoučů od činky. Benjamin bleskově padl na kolena.
Poskládal je na sebe a zasunul pod dveře. Bez jediného slova popadl další dva kotouče. Jeden. Druhý. Hydraulika znovu zaskřípala. Tlak se rozložil. Dveře přestaly klesat.
„Dobře,“ vydechl Locke.
„Teď počítač.“
Locke zůstal ležet na podlaze s těžce oddechující hrudí. Nohu měl stále uvězněnou pod několika tunami oceli a v tu chvíli se z chodby ozval rychlý běh a ženský hlas.
„Johne?“
Hlas se rozlehl chodbou. Locke i Benjamin současně zvedli hlavu.
Na druhé straně dveří se ozvaly rychlé kroky, pak se zastavily. Nastalo krátké ticho.
„Johne?“
Tentokrát o něco hlasitěji. Oba muži se krátce podívali jeden na druhého. Oba věděli totéž. Tohle bude potřebovat vysvětlení. Na druhé straně právě stála Eleanor a dívala se na nohy vykukující zpod masivních ocelových dveří.
***************************************************************************************************************************
Eleanor na okamžik vůbec nedošlo, co vlastně vidí, a čeho je svědkem. Teprve když se jedna z nohou bolestivě pohnula, prudce přiskočila blíž a sehnula se.
„Johne?“
„Tady!“ Lockův hlas zněl tlumeně, přidušeně kovovou přepážkou.
Eleanor okamžitě položila dlaně na chladný kov dveří.
„Proboha... co se stalo?“
Instinktivně sklouzla dolů, podebrala ty zatracené dveře a zabrala. Ani se nepohnuly, jako by se snažila nadzvednout kus skály. Bylo to k ničemu.
„To nepůjde,“ vydechl Locke rezignovaně.
Znovu se zapřela ramenem. Nadechla a zabrala. Marně.
„Skříplo mi to nohu.“
„Jak moc?“ stiskla rty Eleanor.
„Zatím ji ještě cítím.“
„To není odpověď.“
„Na lepší teď nemám čas, Ellie.“ Navzdory bolesti se v jeho hlase ozval náznak úsměvu.
Eleanor zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nesnášela tyhle stresující události jakéhokoliv druhu.
Dobře. Přemýšlej. Nezmatkuj, říkala si v duchu.
„Jack je nahoře?“
„Nevím.“
„Sawyer?“
„Taky nevím.“
„Tak někdo musí být přece venku.“
„Než je všechny najdeš, začne odpočet.“ Tentokrát promluvil jiný hlas. Klidný. Vyrovnaný.
Eleanor zůstala nehybně klečet. Na několik vteřin zapomněla odpovědět.
Ten hlas poznala okamžitě.
Benjamin.
Pomalu otočila hlavu směrem ke dveřím, jako by přes několik centimetrů silnou ocel mohla vidět skrz. Zamračila se.
„...vy jste tam oba?“
„Henry mi pomohl.“ Odpověděl Locke dřív, než stačil promluvit Ben.
„Kdyby nepodepřel dveře, nejspíš bych už o tu nohu přišel.“
Eleanor několik vteřin mlčela. Ta představa byla tak absurdní, až jí připadala téměř směšná.
Benjamin Linus... pomáhá Lockovi. No, už se staly i podivnější věci.
„Dobře.“ Vydechla nakonec.
„Co potřebujete?“
„Někdo musí zadat čísla.“ Řekl Locke. „Jinak budeme mít za chvíli problém ještě větší.“
Počítač. Samozřejmě. Ta čísla.
Eleanor přikývla. Právě se chtěla rozběhnout ke schodišti vedoucímu do řídicí místnosti, ale udělala sotva dva kroky, pak se zastavila.
Mapa. Ta zatracená mapa. Kvůli ní sem přece přišla.
Anna Lucia, Sayid a Charlie byli už několik hodin pryč. Kdo ví, za jak dlouho se vrátí a jediný člověk, který věděl, jestli je ta mapa pravá... stál za těmi dveřmi. Možná byla ještě šance ho pustit, aniž by ji odhalili.
Myšlenka přišla dřív, než ji stačila zastavit. Otočila se zpátky.
„Počkejte!“
„Co je?“ ozval se Locke.
Eleanor na okamžik zaváhala. Pak zalhala.
„Řídicí místnost je taky zablokovaná.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Benjamin neřekl ani slovo. Jen poslouchal.
„Na chodbě je ale rozvodná skříň.“ Pokračovala rychle.
„Možná se přes ni dají ty dveře otevřít.“
Pořád žádná odpověď. Eleanor si nervózně promnula prsty. Nevěděla proč, ale měla zvláštní pocit, že ji Benjamin právě prohlédl, přestože mezi nimi stálo několik tun betonu a oceli.
Odkašlala si.
„Pane Gale...“ Zvolila schválně jeho falešné jméno. „Jste technický typ?“
Na druhé straně se ozvalo tiché odfrknutí.
„Řekněme, že si občas poradím.“
„Výborně.“ Odvětila až příliš ochotně.
„Tak se na to můžete podívat.“
Benjamin nechal uplynout několik dlouhých vteřin, než poznamenal.
„Rád,“ pronesl nakonec. „Jen je tu drobný problém.“
„Jaký?“
„Jsem na špatné straně dveří.“
Locke, který celou dobu poslouchal jejich zvláštní rozhovor, zvedl hlavu. Pohled mu sklouzl ke stropu. Pak doprava. Ke skladu. K úzké větrací mřížce a v očích se mu náhle objevil známý záblesk.
„Ventilace, Henry.“
Benjamin se otočil stejným směrem.
„Ve skladu vede servisní šachta.“ Pokračoval Locke.
„Není široká... ale protáhl by ses.“
Benjamin několik vteřin mlčky odhadoval vzdálenost i velikost mřížky. Pak úplně klidně odpověděl.
„Nebude to pohodlné s mým ramenem.“
Eleanor si založila ruce na prsou.
„Jestli se zaseknete uprostřed, vytahovat vás rozhodně nebudu.“
Vězeň zamířil do skladu a podíval se na šachtu, vylezl na polici a bouchl do mřížky, aby ji uvolnil.
Na druhé straně dveří někde za jeho zády zavládlo ticho. Pak si Benjamin tiše sám pro sebe zamumlal:
„To bych od vás ani neočekával, slečno Carterová.“
Neslyšela, co přesně říkal, ale poprvé od chvíle, kdy za sebou v cele zavřela dveře, měla Eleanor pocit, že se na druhé straně ocelové stěny téměř usmál.
Čtvrtá kapitola přináší první pohled do minulosti, kdy Eleanor poprvé připlouvá na ostrov a seznamuje se s komunitou Druhých. Benjamin Linus ji vítá stejně jako ostatní nové členy – chladně, věcně a s typickou rozvahou. Přesto právě při jejich prvním setkání vznikne drobný okamžik, který si ani jeden z nich tehdy nedokáže vysvětlit. Eleanor si přiváží jediného společníka, rezavého kocoura Pomeranče, a právě nenápadný rozhovor o něm odhalí první trhlinu v Benjaminově jinak dokonale ovládané tváři.
Děj se následně vrací do přítomnosti, kde se v bunkru nečekaně porouchá bezpečnostní systém. Masivní hydraulické dveře uvězní Johna Locka a odpočet na počítači neúprosně pokračuje. Benjamin nabídne pomoc výměnou za jediné – slib, že už na něj nikdo nevztáhne ruku. Locke se rozhodne riskovat a pustí svého vězně z cely. Společně se snaží zabránit katastrofě, když je přistihne Eleanor.
Přestože má jedinečnou příležitost Benjamina osvobodit, rozhodne se jinak. Pod záminkou poruchy řídicí místnosti se pokusí využít jeho technických znalostí, zatímco mezi nimi znovu probleskne známé slovní pošťuchování. Poprvé od jejich napjatého setkání v cele se mezi nimi objeví nenápadný náznak staré dynamiky – směs ironie, vzájemného porozumění a nevyřčených emocí, které začínají být stále těžší ignorovat.


Kapitola 5. - Henry Gale
Kovová mřížka hlasitě zarachotila.
Benjamin ji opatrně odsunul stranou a na okamžik zůstal nehybně viset ve větrací šachtě. Úzký prostor mu nedával mnoho možností pohybu. Jednou rukou se zapřel o okraj otvoru, druhou se snažil chránit poraněné rameno před dalším nárazem. Nakonec se pomalu spustil dolů.
Boty dopadly na betonovou podlahu s tlumeným zaduněním. Ve stejném okamžiku projela jeho pravým ramenem ostrá bolest. Nebyla nová. Jen mnohem silnější než před několika minutami. Rameno podstupovalo těžkou zkoušku.
Na zlomek vteřiny pevně sevřel čelist. Obočí se mu nepatrně stáhlo. Nic víc.
Bolest odezněla stejně rychle, jako přišla, a on znovu narovnal záda.
Přejel dlaní po zaprášené košili. Na tmavé látce ulpěly šedé šmouhy z větrací šachty. Krátce si oprášil rukávy a letmo se podíval ke stropu, odkud právě vylezl.
„Příště zvolíme pohodlnější cestu,“ poznamenal tiše.
„Příště radši žádný amplion opravovat nebudu,“ ozval se Lockův hlas z druhé strany dveří.
Ben se sotva znatelně pousmál. Pak se otočil.
Na konci chodby stála Eleanor. S rukama založenýma na prsou se opírala ramenem o betonovou zeď.
Neřekla ani slovo. Jen si ho mlčky prohlížela. Jeho rozcuchané vlasy. Zaprášenou košili. Tmavou šmouhu na tváři, kterou si při prolézání nevědomky udělal a všechny ty modřiny, které pod tlumeným světlem vypadaly ještě horší, než ve skutečnosti byly.
Nakonec její pohled sklouzl k jeho odhalenému pravému rameni. Na gáze byla červená skvrna, ale žádná nová krev z rány netekla.
Benjamin si všiml směru jejího pohledu, aniž by se podíval dolů, jednoduše přitáhl látku košile blíž k sobě, jako by tím mohl skvrnu skrýt.
„Tady, pane Gale, ta rozvodová skříň je až tady vzadu!“ zavolala dost hlasitě, aby to John slyšel a neměl podezření.
Eleanor počkala, až úplně vzadu, za ní už byly jen schody nahoru, které vedly ven. Stála dost daleko od středu bunkru, aby jejich tlumená slova nebyla rozpoznatelná.
Ben šel za ní, ale dvakrát se přitom ohlédl.
Eleanor počkala, až mezi nimi zůstane několik metrů chodby a tlumené hlasy od Locka. Pohledem přejela po jeho zaprášené košili.
„Tak tohle jsem opravdu nečekala.“
Benjamin sklopil zrak ke své košili. „Co přesně?“
„Že jednou uvidím vůdce komunity prolézat větrací šachtou,“ odvětila bez zaváhání.
Benjamin ji několik vteřin mlčky pozoroval, pak velmi nepatrně naklonil hlavu.
„To skutečně nebývá součástí mé pracovní náplně.“
Eleanor měla chuť zaklít, když slyšela ten suchý humor.
Na okamžik mezi nimi zavládlo zvláštní ticho. Nebylo nepříjemné. Spíš opatrné, jako by se oba snažili vyhnout společnému tématu, které se odehrálo včera večer. Jako by oba podvědomě hledali hranici, za kterou začínala vzpomínka na noc v cele.
Ani jeden ji nepřekročil.
Benjamin se místo toho rozhlédl po chodbě.
„Tak kde je ta rozvodná skříň?“
Eleanor se ani nepohnula. Jen zvedla ruku a ukázala několik metrů od sebe.
„Támhle, posluž si.“
Benjamin se otočil.
Na betonové zdi visela kovová rozvodná skříň. Dvířka byla poškrábaná, v jednom rohu promáčknutá a zámek očividně někdo v minulosti zkoušel vypáčit šroubovákem.
„Jen tě upozorňuji, že stejně nefunguje.“ Dodala klidně.
Benjamin se na skříň ještě několik vteřin díval. Pak se pomalu otočil zpátky k ní. Tentokrát už se nedíval na rozvodnou skříň. Díval se na Eleanor.
„Takže nefunguje,“ pronesl tiše.
„Ne.“
Nastala krátká odmlka. Eleanor stiskla rty a Benjamin pokračoval.
„Řídicí místnost také není zablokovaná.“
Tentokrát nešlo o otázku. Jen o prosté konstatování. On to věděl. Odhadl ji.
Na chodbě zavládlo ticho. Pak Eleanor rezignovaně vydechla.
„Dobře,“ pokrčila rameny.
„Tak jsem zalhala.“
Benjamin mlčel. Ani v nejmenším nevypadal překvapeně.
„Chtěla jsem si s tebou promluvit o samotě a to s Lockem za zadkem, nejde moc dobře.“ Tentokrát schválně nepoužila jméno Gale, ani pane jako by to se včera stalo, mezi nimi vymazal nějakou hranici.
Benjamin si toho všiml. Nedal to však nijak najevo.
„Dobrá, když už jsem prolezl tou ventilací, tak mluv,“ nebyla v tom ironie jen unavená pravda.
Eleanor udělala několik pomalých kroků. Zastavila se necelý metr od něj.
„Ta mapa, Bene. Slyšela jsem Anu Luciu a pár ostatních, jak o ni mluví.“ Začala.
„Co s ní?“ ten jeho klid ji dopaloval.
„Je to hloupý nápad.“
Benjamin neodpověděl. Jen čekal, protože se Eleanor nikdy nezastavila u jedné věty.
„Takže, ty jsi jim nakreslil mapu, ano? Jen pro to, že se opravdu snažíš získat jejich důvěru...“
Rozhodila rukama.
„...no a co když se z toho stane pravý opak.“
Ben mlčel a ona ještě neskončila.
„Jen tak pošleš Annu Lucii, Sawyera a Charlieho, bůhví kam. Nenapadlo tě, že se půjdou podívat, jestli mluvíš pravdu?“
Její hlas byl čím dál naléhavější.
„Co když tam nebude vůbec nic? Co když se budou celé hodiny prodírat džunglí jen proto, aby našli nějaký útes a výhled na oceán? Co pak až zjistí, že je vodíš za nos?“
Zavrtěla hlavou.
„To není plán. To je zoufalství. Udělal jsi to, abys získal čas, protože nic jiného mě nenapadá.“
Benjaminův výraz zůstal naprosto klidný a vyrovnaný. „Pokračuj.“
Ta dvě slova Eleanor ještě víc popíchla jako by ji zkoušel, co její mysl ještě dokáže vytvořit.
„Nechápu tě.“ Přiznala upřímně.
„Celé roky plánuješ každý krok. Přemýšlíš nad každou maličkostí.“ Podívala se mu přímo do očí.
„A teď uděláš něco tak nesmyslného?“
Benjamin stále mlčel.
„Víš co?“ vvydechla Eleanor. „Jestli ses opravdu dostal do úzkých a nevíš jak ven...“
Krátce se ohlédla směrem ke dveřím, za nimiž zůstal Locke. Pak hlas ztišila.
„...můžu tě odsud dostat. Teď by to nebyl žádný problém.“
Benjamin na ni upřel pohled.
„Řeknu, že jsi mě napadl.“ Pokračovala.
„Že ses dostal přes ventilaci, srazil mě na zem a utekl.“
Na okamžik se odmlčela.
„Nikdo nebude mít důvod podezírat mě.“
Benjamin ji několik dlouhých vteřin jen pozoroval. Pak velmi pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Jediné slovo. Klidné. Definitivní.
Eleanor frustrovaně vydechla.
„Proč ne?“
Ona mu právě nabídla schůdnou cestu, jak se dostat zpátky do vesnice bez dalších problémů a on ji odmítl?
Benjamin udělal sotva patrný krok blíž.
„Protože ty předpokládáš, že improvizuji, Eleanor.“
Jeho hlas byl tichý. Téměř věcný jako na poradách o zásobování.
„A není tomu tak.“
„Takže mi chceš tvrdit, že ta mapa...“
„Je přesná. Ano. Nevede na opuštěné místo ani do pasti.“ Skočil jí do řeči.
„Balón tam opravdu je. Není to lež.“
Eleanor se na něj nevěřícně podívala.
„To nemůžeš vědět.“
„Mohu.“
„Jak?“
Benjamin se odmlčel.
„To není podstatné. Ten balón tam spadl před více než šesti lety.“
„Tak promiň, že mi některé věci unikají, když mi je nikdo neřekne!“
„Nemusíš vědět všechno, jen to podstatné.“ Tentokrát jeho hlas lehce ztvrdl.
„Podceňuješ mě, Eleanor.“
Ta věta mezi nimi na okamžik zůstala viset. Nebylo v ní uražené ego. Ani hněv. Jen zvláštní směs klidu a jistoty.
„Myslíš si, že jednám bez rozmyslu.“
Pokračoval.
„Že kreslím mapy podle náhody na slepá místa.“
Neznatelně zavrtěl hlavou.
„Nedělám nic bez přípravy. To je základ dobrého plánu.“
Eleanor na něj několik vteřin mlčky hleděla. Poprvé od chvíle, kdy začala mluvit, ji napadlo, že...
A co když má pravdu? Co když tam ten balón skutečně je? Možná panikařila zbytečně…
Ticho mezi nimi přerušil Lockův hlas.
„Jak jste na tom?“ ozval se tlumeně skrz několik metrů betonu.
Eleanor s Benjaminem se podívali do chodby, odkud se ozýval hlas. Pak Eleanor protočila očima.
„Výborně,“ zamumlala tak tiše, že ji mohl slyšet jen Ben.
Natáhla se ke kovové rozvodné skříni. Bez jediného zaváhání prudce přibouchla dvířka. Kovová rána se hlasitě rozlehla celým bunkrem.
„Máme to!“
Zavolala směrem ke dveřím.
„Asi byl jen povolený kontakt!“
Benjamin se na ni podíval. V koutku oka mu téměř neznatelně zacukal pobavený výraz.
Nic neřekl. Jen ji následoval.
Oba se mlčky vydali chodbou k řídicí místnosti. Každý krok přerušovalo jen vzdálené hučení ventilace.
Když vstoupili dovnitř, blikající červená čísla na displeji už nemilosrdně ukrajovala poslední minuty před katastrofou.
Benjamin přešel přímo k počítači. Na okamžik se zastavil u otočné židle. Eleanor na ní seděla celé týdny.
Bez jediného slova se posadil. Položil prsty na klávesnici. Ani na okamžik nezaváhal.
4, 8, 15, 16, 23, 42. ENTER
Každé číslo zadával se stejnou jistotou, jako kdyby to dělal každý den. Stiskl klávesu Execute.
Na několik vteřin se nic nestalo. Pak se ozvalo známé hluboké zabzučení. Červená čísla zmizela. Na displeji se objevilo:
108:00
Současně se bunkrem rozlehl hluboký zvuk hydrauliky. Masivní dveře se daly pomalu do pohybu. Tlak povolil. Ocel se začala zvedat.
Benjamin zůstal sedět. Díval se na monitor před sebou, jako by ho zajímala jen dokončená sekvence čísel. Teprve když se dveře zvedly natolik, že se pod nimi dalo projít, pomalu vstal.
Eleanor na něj čekala ve dveřích.
„Tak co teď?“ zeptala se tiše.
Benjamin kolem ní prošel. Na okamžik se však zastavil. Ani se na ni nepodíval.
„Nedělej nic.“ Jeho hlas zněl klidně. Jistě.
„Ať se stane cokoli...“
Nastala krátká odmlka.
„...zůstaň ve své roli.“
Pak udělal několik kroků směrem k Lockovi jako by všechno probíhalo přesně podle plánu.
Eleanor za ním mlčky hleděla. V hlavě jí stále zněla jeho poslední slova.
Zůstaň ve své roli. To bylo vše, co od ní očekával.
Ta slova jí zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Benjamin zmizel z dohledu.
Dřív by je přijala bez přemýšlení. Poslechla by, jenže něco se změnilo.
Když před několika týdny odešla z kolonie mezi trosečníky, myslela si, že plní další z jeho úkolů. Teď si poprvé připustila, že už dávno nežije jen podle jeho rozkazů.
Ostrov ji naučil postarat se sama o sebe a možná právě proto ji jeho poslední příkaz zabolel víc než všechny předchozí.
**************************************************************************************************************************
Benjamin bez jediného slova podepřel Johna pod ramenem. Locke sykl bolestí, když přenesl část váhy na poraněnou nohu, ale ani tentokrát si nestěžoval.
„Pomalu,“ zamumlal Ben.
Společně udělali několik opatrných kroků směrem ke staré pohovce stojící u stěny.
Každý Lockův krok provázela krátká, tlumená bolest, která se mu zračila ve tváři mnohem víc než ve slovech. Když konečně dosedl na matraci, dlouze vydechl a opřel hlavu o opěradlo.
Benjamin ustoupil o krok. Na okamžik zavládlo zvláštní ticho. Jen ventilace monotónně hučela někde hluboko ve stěnách bunkru.
Eleanor mezitím otevřela skříňku s lékárničkou a vytáhla několik obvazů.
„Jack tu bude každou chvíli. Ráno říkal, že se sem chystá,“ řekla tiše.
Locke jen přikývl.
Pak...
Se zvenčí ozval rychlý běh. Ne jeden člověk. Několik. Těžké kroky duněly po kovových schodech. Rychle. Rozhodně.
Eleanor zvedla hlavu. Locke také.
Benjamin zůstal stát. Ani se nepohnul.
První se ve dveřích objevil Jack. Na tváři měl výraz, který Eleanor ještě nikdy neviděla. Nebyl to vztek. Bylo to něco horšího. Jistota.
Za ním vešel Sayid. Pomalu. Bez jediného slova. V ruce svíral malou koženou peněženku potřísněnou zaschlou hlínou. Za nimi vstoupili Kate, Sawyer, Charlie a Ana Lucia.
Nikdo nemluvil. Vzduch v bunkru náhle ztěžkl.
Jackův pohled okamžitě padl na Benjamina.
„Odstup od nich,“ řekl tiše s varováním.
Benjamin pomalu pohlédl na Locka. Pak o krok ustoupil, přesně jak si Jack přál.
„Co se stalo?“ zeptal se klidně.
Nikdo mu neodpověděl. Sayid k němu pomalu přistoupil. V očích měl zvláštní, téměř ledový klid. Takový, který byl mnohem nebezpečnější než křik.
„Našli jsme balón.“ Pronesl.
Benjamin mlčel.
„Přesně tam, kde jsi říkal.“
Eleanor koutkem oka zahlédla, jak se Charlie nechápavě podíval na Sayida. Na okamžik se zdálo, že všechno skončí. Že Henry Gale opravdu mluvil pravdu. Pak Sayid pomalu otevřel peněženku. Vytáhl z ní zablácený řidičský průkaz.
Natáhl ho směrem k Jackovi.
„A našel jsem taky jeho.“
Jack si průkaz mlčky vzal. Pohledem přelétl fotografii, na které byl jednoznačně černoch s krátkými tmavými vlasy. Pod obrázkem bylo jméno a také datum narození.
„Henry Gale,“ přečetl tiše, a přesto se to jméno rozeznělo jako ohlušující bomba.
Eleanor cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
Ne. To přece... To nedávalo smysl.
Sayid se ani na okamžik nepodíval na Jacka. Celou dobu sledoval Benjamina a jeho reakce.
„Byl pohřbený pod tím balónem.“ Jeho hlas byl naprosto klidný. „S přeraženým vazem.“
V bunkru zavládlo absolutní ticho.
Benjamin se ani nepohnul. Jen pomalu přesunul pohled ze Sayida na průkaz v Jackových rukou. Pak zpátky.
„Takže...“ pronesl téměř šeptem.
„Jsi vykopal ten hrob.“
Nebyla to otázka.
Sayid přikývl.
„Ano, nevěřil jsem ti ani po tom, co jsem ten balon viděl.“
Další dlouhé ticho. Pak Benjamin nepatrně sklopil oči. Jako by si v duchu skládal poslední dílek skládačky.
Když znovu vzhlédl, jeho tvář byla stejně klidná jako předtím.
„To jsem nečekal,“ řekl prostě se skutečným náznakem překvapení a možná i uznání?
Sayid udělal poslední krok.
Zastavil se sotva půl metru před ním jako tygr odhodlaný zaútočit.
„Raději si všechny fakta ověřuji, až pak dělám závěry.“ Odpověděl bez emocí.
„Oceňuji tvou snahu a preciznost.“
Ani jeden nezvýšil hlas. Ani jeden neustoupil. Přesto měla Eleanor pocit, že mezi nimi právě proběhl mnohem prudší střet než při jakékoli rvačce.
Sayid se otočil k Jackovi.
„Už to není Henry Gale.“
Nastala krátká odmlka.
„Ať je to kdokoli...“ Pohled mu znovu sklouzl k Benjaminovi. „Lhal nám od prvního dne.“
Vězeň neřekl jediné slovo. Poprvé od chvíle, kdy ho Eleanor poznala, neměl připravenou odpověď. Jen mlčky stál uprostřed místnosti, zatímco se kolem něj začínala definitivně hroutit pečlivě vystavěná lež.
Sayid z Benjamina nespouštěl oči.
„Tak kdo jsi?“
V bunkru bylo takové ticho, že bylo slyšet jen jejich dech.
Benjamin několik vteřin mlčel. Pohled měl upřený na Sayida.
Klidný. Nevyhýbavý. Jen mlčel.
„Ptal jsem se tě na jméno,“ pokračoval Sayid.
„Kdo jsi?“
Benjamin se pomalu nadechl. Rty se sotva pohnuly jako by skutečně zvažoval odpověď.
Pak...
„Na tom teď nezáleží.“
Charlie nevěřícně rozhodil rukama.
„Děláš si srandu?“ Udělal krok vpřed.
„Celou dobu nám lžeš, podstrčíš nám nějakou historku o balónu a mrtvé ženě, celý den se plahočíme na to místo a pak tohle... ne, kámo, tohle ti nežeru,“ ukázal na něj prstem.
„Je přece jasný, že je jeden z nich!“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Charlie právě nahlas potvrdil to, co si všichni mysleli.
Všechny pohledy se stočily k Benjaminovi. Čekaly odpor. Zapírání. Další lež.
Benjamin však neudělal nic.
Jen se pomalu podíval na Charlieho. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval.
„Ano, lhal jsem,“ řekl tiše.
Tři slova. Nikoho taková odpověď neuspokojila. V místnosti to zahučelo. Charlie vytřeštil oči.
„Cože?“
Benjamin od něj odvrátil pohled.
„V tom ses nemýlil.“
Víc neřekl. Ani jediné slovo navíc. Jen tím jediným přiznáním nechal mezi nimi vyrůst mnohem větší ticho než jakoukoli další lží.
Sayidovi však trpělivost definitivně došla. Bez jediného varování popadl Benjamina za přední část košile a prudce ho odstrčil směrem k cele.
Ben zavrávoral. Poraněné rameno protestovalo ostrou bolestí, ale nedal ji na sobě znát. Jen znovu našel rovnováhu.
Ana Lucia už otevírala dveře.
„Dovnitř,“ zasyčela.
Benjamin vešel. Sayid vstoupil hned za ním. Dveře se zavřely. Ozvalo se těžké kovové cvaknutí zámku.
Eleanor zůstala stát na stejném místě. Prsty měla pevně sevřené kolem okraje stolu. Před necelou půlhodinou mu nabízela útěk. Stačilo jediné slovo.
Jediné „ano“.
Teď sledovala, jak se za ním znovu zavřely stejné dveře. Tentokrát už definitivně a poprvé si připadala úplně bezmocná. Ne proto, že nesměla zasáhnout, ale proto, že už nebylo co zachraňovat.
**************************************************************************************************************************
„Tak začneme znovu,“ řekl Sayid klidně.
Benjamin seděl opřený o betonovou zeď úplně vzadu. Ruce měl připoutané nad hlavou. Pro jeho rameno to byla noční můra, ale bolest byla teď vedlejší.
„Pravý Henry Gale. Co mi o něm řekneš?“ Začal arab na úvod.
„Zlomil si vaz, když balón dopadl. Pohřbil jsem ho.“
Sayid se ani nepohnul, jen sáhl do kapsy. Pomalu vytáhl složenou bankovku. Rozložil ji.
„Našel jsem to u něj,“ zamával s ní ve vzduchu.
„Na rubu je vzkaz jeho ženě, která s ním rozhodně neletěla.“
Benjamin mlčel.
„Píše v něm, že odchází na pláž, kam možná došel, možná ne a možná ho tvoji lidi zamordovali hned po tom, co napsal ten vzkaz.“ Sayidův hlas zůstal naprosto klidný.
„Tak mi teda vysvětli...“ naklonil se blíž. „...jak mohl odejít na pláž se zlomeným vazem.“
V cele se rozhostilo dlouhé ticho. Ana Lucia se zamračila.
Benjamin zavřel oči. Jen na okamžik, jeho myšlenky teď pracovaly na plný výkon. Když je znovu otevřel, věděl, že i tahle cesta skončila.
„Kdo tě poslal?“ Zeptal se Sayid. „Vyzvídáš mezi náma? Nastrčili tě sem?“
Benjamin mlčel.
„Ten muž s vousy? Váš vůdce,“ pokračoval Sayid.
„Toho, co jsme potkali v džungli.“
Benjamin pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Tak kdo tě poslal?“
Tentokrát se Benjamin pousmál. Nebyl to pobavený úsměv. Spíš unavený, protože oni nevěděli. Neměli nejmenší tušení, koho tu právě teď mají v hrsti.
„Myslíte si, že jste potkali vůdce?“ Řekl tiše vězeň. „Ne. Ten muž je nikdo.“
Sayid se zamračil a Benjamin pokračoval.
„Ten muž jen plní rozkazy.“
„Čí?“
Benjamin několik vteřin mlčel. Pak se opřel hlavou o beton za sebou.
„Toho, koho byste nikdy nechtěli potkat.“
„Přestaň hrát hry!“ Odsekl Sayid.
Benjamin však mluvil dál. Téměř zamyšleně.
„Myslíte si, že jsou nebezpeční proto, že mají zbraně.“ Neznatelně zavrtěl hlavou.
„Ne. Jsou nebezpeční proto, že věří, že chrání něco mnohem důležitějšího než vlastní život.“
Sayid ho mlčky sledoval.
Benjamin se podíval přímo na něj.
„A člověk, který je přesvědčený, že dělá správnou věc...“ Krátce se odmlčel. „...je mnohem nebezpečnější než člověk, který ví, že dělá špatnou.“
V cele znovu zavládlo ticho. Ani Sayid tentokrát nevěděl, jestli právě poslouchal další lež... nebo popis muže, kterého teprve měl poznat.
Sayid několik dlouhých vteřin mlčel. Pak si pomalu přidřepl, aby Benjaminovi viděl přímo do očí.
„Takže mi chceš namluvit, že jste jen banda lidí, kteří si hlídají svoje území?“
Benjamin zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Tak co tedy?“
„Lidé zvenčí tomu vždycky říkají území.“ Na okamžik se odmlčel. „My tomu říkáme domov.“
Sayid se pousmál. Tentokrát však bez špetky pobavení.
„Domov.“ Zopakoval skoro nevěřícně.
„Kvůli domovu unášíte děti? Zabíjíte lidi? Posíláte špiony mezi přeživší?“
Benjamin se na okamžik zadíval někam za něj. Jako by skrz betonové stěny viděl hluboko do džungle.
„Vy jste přišli sem.“ Řekl tiše. „Ne my za vámi.“
„To letadlo havarovalo. Za to nikdo nemohl, byla to náhoda.“ Odsekl Sayid.
„Ano.“ Benjamin přikývl. „A ostrov vás přijal.“
Ta věta zazněla tak klidně, až z ní zamrazilo.
Sayid protočil oči. „Přestaň s těmi nesmysly.“
Benjamin však pokračoval, jako by ho vůbec neslyšel. „Myslíte si, že jsme se jednoho dne prostě rozhodli žít uprostřed oceánu jako nějaký domorodý kmen,“ neznatelně zavrtěl hlavou.
„Ne. My jsme tady byli dávno před vámi.“
Nastala krátká odmlka.
„Dávno před Dharma Initiative.“
Další pauza.
„A dávno před lidmi, kteří si mysleli, že tenhle ostrov pochopili.“
Sayidův pohled na okamžik znejistěl. Byla to sotva postřehnutelná změna, ale Benjamin si jí všiml a využil toho.
„Nikdo ostrov nikdy nepochopil. Je unikátní přírodní úkaz,“ pokračoval. „Oni ho chtěli využít a doplatili na to.“
Sayid sevřel čelist. „Pořád jsi mi neřekl, co chráníte.“
Benjamin se pousmál. Tentokrát téměř neznatelně. „Nemyslíš si snad, že ti to jen tak řeknu.“
„Proč bys to neudělal, stejně nemáš jiné možnosti, tvoje přestrojení je odhaleno a to, že budeš žít, závisí na tom, jak dobře odpovíš,“ odpověděl mu Sayid.
Vězeň se pousmál, pomalu, nepatrně, „chceš se zbavit jediného člověka, co má informace? To není právě praktické. Navíc, i za předpokladu, kdybych vám to dokázal vysvětlit...“ Krátce sklopil oči. „...už by bylo pozdě.“
V cele se rozhostilo ticho. Ana Lucia se nepatrně zavrtěla. Poprvé za celý výslech měla pocit, že Benjamin nelže.
„Na tom ostrově něco je.“ Řekl Sayid.
Benjamin mlčel.
„Něco, kvůli čemu jste ochotni zabíjet.“
Benjamin pomalu zvedl hlavu. Napnuté svaly v natažené ruce zabolely. Ramenem mu projela palčivá bolest, ale nevěnoval tomu pozornost.
„Ano.“ To jediné slovo zaznělo naprosto bez emocí.
Sayid čekal pokračování. Nepřišlo.
„Co je to?“
Benjamin si dlouze povzdechl. „Představ si, že stojíš uprostřed pouště.“ Začal tiše.
„A najdeš jedinou studnu široko daleko.“
Sayid nechápavě mlčel.
„Co uděláš?“ Benjamin pokračoval.
„Podělíš se o vodu se všemi...“ Krátká odmlka. „...nebo ji budeš chránit?“
„To není odpověď.“
„Naopak.“ Benjamin se opřel hlavou o beton. „Je to jediná odpověď, kterou ode mě dostaneš.“
Sayid několik vteřin mlčky stál. Benjamin zavřel oči a pak téměř šeptem dodal: „Existují místa, která nemají být nalezena.“
„A proč?“
Benjamin otevřel oči. Tentokrát v nich nebyla ironie. Ani nadřazenost. Jen zvláštní únava.
„Protože lidé mají nebezpečný zvyk věřit, že všechno, co objeví...“ Podíval se přímo na Sayida. „...jim také patří.“
V cele se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo nepromluvil. Ani Sayid. Ani Ana Lucia.
Za betonovou zdí bylo slyšet jen monotónní hučení ventilace.
Benjamin seděl se spoutanýma rukama opřený o chladnou stěnu.
Poprvé od chvíle, kdy byl zajat, nemluvil o sobě. Nemluvil ani o Druhých. Mluvil o ostrově a právě proto bylo tak těžké poznat, kde končila pravda... a kde začínala další z jeho dokonale vystavěných lží.
Porucha v bunkru přinutí Locka udělat něco, co by ještě před chvílí považoval za nemyslitelné – pustit zajatého Henryho Galea z cely. Benjamin svůj slib dodrží, pomůže obnovit provoz počítače a znovu se vrátí mezi ostatní, přestože dostává možnost utéct. Eleanor mezitím zjišťuje, že Benův plán je mnohem promyšlenější, než si myslela. Mapa, kterou dal přeživším, není falešná, a její pokus přesvědčit ho k útěku končí dalším odmítnutím. Přesto mezi nimi poprvé proběhne otevřenější rozhovor, v němž Benjamin naznačí, že všechno probíhá přesně podle jeho záměru.
Jenže krátce nato se situace dramaticky obrátí. Sayid se vrací z výpravy s důkazem, který definitivně zničí identitu Henryho Galea. U balónu nalezne skutečného Henryho i jeho doklady a Benjaminova pečlivě vystavěná lež se během několika okamžiků zhroutí. Přesto zůstává klidný a odmítá prozradit své skutečné jméno i původ.
Během dalšího výslechu se Benjamin poprvé přestává soustředit na vlastní obranu a začíná mluvit o ostrově. Nepopisuje ho jako území, ale jako domov, který je třeba chránit před lidmi přesvědčenými, že jim patří vše, co objeví. Sayid se snaží zjistit, co Druzí střeží, Benjamin však odpovídá jen v náznacích a přirovnáních. Přesto v jeho slovech poprvé zaznívá možnost, že za násilím Druhých nestojí jen touha po moci, ale i snaha chránit tajemství, jehož skutečný význam zatím zůstává skrytý.


Kapitola 1. - Směna
Od chvíle, kdy našli pod zemí starý bunkr, začala Eleanor přemýšlet, jestli ostrov přece jen nemá jednu jedinou dobrou vlastnost.
Nebyla to džungle. Rozhodně ne písek. Ani nekonečné dusno, které člověku lepilo oblečení na záda dřív, než stihl dojít od pláže k první palmě.
Byla to klimatizace.
Nikdy by ji nenapadlo, že jednou bude obyčejný chladný vzduch považovat za jeden z největších životních luxusů.
Usmála se pro sebe a opřela hlavu o opěradlo otočné židle.
Nad ní monotónně hučela ventilace. Chladný vzduch byl božský.
Staré zářivky vrhaly měkké bílé světlo na kovové stěny a někde hluboko ve stanici pravidelně oddechoval generátor. Všechny ty zvuky dohromady vytvářely zvláštní kulisu, kterou by většina lidí označila za protivnou.
Eleanor ji měla ráda.
Připomínala jí svět, který přestal existovat.
Svět praček, sprch, vypínačů a obyčejných bytů, ve kterých člověk nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli bude mít večer čím rozdělat oheň.
Před půl hodinou si dopřála sprchu. Ne rychlou. Pořádnou.
Takovou, při které člověk jen stojí pod proudem vody a nechá ji stékat po ramenou, dokud nezapomene, že několik týdnů spal na zemi.
Přes hlavu měla přehozený bílý ručník a pomalu si jím vysoušela dlouhé tmavé vlasy.
Voněly po šamponu.
Možná to byla hloupost. Možná úplná maličkost. Jenže právě maličkosti člověku nejvíc připomínaly domov.
Sklouzla pohledem ke svému tričku.
Čistému. Vypranému.
Ještě před pár hodinami ho vytáhla z pračky a nemohla si pomoct – přivoněla k němu jako naprostý blázen.
Kdyby jí někdo před měsícem řekl, že jednou bude stát nad čerstvě vypraným tričkem téměř se slzami v očích, nejspíš by se mu vysmála.
Teď už věděla, že člověk si zvykne na ledacos.
I na to, že se raduje z čistých ponožek.
Před sebou měla otevřenou knihu.
Vlastně už ani nevěděla, kolikrát se pokoušela přečíst stejnou kapitolu. Vždycky ji něco vyrušilo.
Jednou Locke, který přišel zkontrolovat zásoby.
Podruhé Hurley, protože prý „jen nakoukne“, a o hodinu později jí vyprávěl historku o tom, jak Sawyer schoval všechny sušenky.
A potřetí... Potřetí si už ani nevzpomínala.
Prstem přejela po rozečtené větě. Nepřečetla ani dva řádky.
Její pohled sklouzl k monitoru.
Na zeleně blikajícím displeji tiše ubíhal čas.
Každých sto osm minut. Pořád dokola.
Začínala chápat, proč Desmond působil tak podivínsky.
Kdyby tu člověk seděl sám několik let, nejspíš by se taky začal zdravit s ventilací.
Zamyslela se.
„Dobré odpoledne,“ pronesla tiše směrem ke stropu.
Ventilace odpověděla svým pravidelným hučením.
Eleanor se rozesmála.
„Ano, já taky.“
Tohle místo bylo zvláštní. Venku se neustále něco dělo. Někdo lovil ryby. Někdo sbíral ovoce. Jack organizoval další výpravu. Kate mizela v džungli častěji, než by se Jackovi líbilo. Sawyer se hádal prakticky s každým, kdo kolem něj prošel.
A Hugo...
Tomu se nějakým záhadným způsobem podařilo najít si kamaráda snad úplně ve všech.
Tady dole jako by čas plynul jinak. Klidněji. Pomaleji.
Člověk měl poprvé od havárie možnost na chvíli vypnout. Jen sedět. Číst. Přemýšlet.
Nebo vůbec nepřemýšlet.
To se Eleanor líbilo nejvíc.
Pípnutí počítače ji vytrhlo z myšlenek.
Automaticky odložila knihu, přisunula si klávesnici a zadala čísla.
Neuvažovala nad nimi. Prsty je znaly nazpaměť.
Čtyři.
Osm.
Patnáct.
Šestnáct.
Dvacet tři.
Čtyřicet dva.
Potvrdila poslední příkaz. Odpočet se znovu rozběhl.
„Tak.“
Opřela se zpátky.
„Máme na chvíli hotovo.“
Vstupní dveře nahoře tiše zaskřípaly. Uslyšela známé kroky sestupující po kovových schodech. Usmála se dřív, než jejich majitele vůbec spatřila.
„Jestli jsi mi zase snědl poslední čokoládovou tyčinku, tak tě rovnou posílám zpátky nahoru.“
Zpoza zábradlí se ozval pobavený hlas.
„To není moc hezké přivítání.“
„Hurley?“
„Kdo jiný by se nechal obvinit dřív, než vůbec vejde do místnosti?“
Eleanor se rozesmála.
„To je pravda.“
Hugo sestoupil posledních několik schodů a rozhlédl se po bunkru.
„Ty se máš.“
Ukázal kolem sebe.
„Víš, že nahoře je asi milion stupňů?“
„Přeháníš.“
„Dobře... devět set tisíc.“
„To už zní věrohodněji.“
Odložila ručník na opěradlo židle.
„Jak je venku?“
„Jack se zase hádal s Lockem.“
„Zase?“
„To je teď na denním pořádku.“
Oba se zasmáli.
Eleanor se natáhla pro knihu.
„Ještě deset minut a bunkr je tvůj.“
„Fajn.“
Hurley položil batoh na stůl.
„Stejně si myslím, že ty směny máš ráda víc než kdokoli z nás.“
Podívala se kolem sebe. Na čistou podlahu. Na světlo. Na pračku ukrytou za otevřenými dveřmi malé technické místnosti.
Pak pokrčila rameny.
„Možná ano, nepatřím právě mezi ty, co se rádi potí a spálí se od sluníčka.“
Na okamžik zavládlo ticho. Příjemné. Takové, které nepotřebovalo zaplňovat slovy.
Pak se ozval tlumený výkřik.
Oba současně zvedli hlavu.
Další hlas. Tentokrát mnohem naléhavější.
Rychlé kroky. Někdo běžel.
Hugo se zamračil.
„To není dobré.“
Eleanor vstala.
Ještě než stačila cokoli říct, kovové dveře se prudce otevřely.
Kovové dveře narazily do zarážky tak prudce, až se celý bunkr otřásl.
„Uhni!“
Sayidův hlas se rozlehl místností dřív, než Eleanor stačila cokoli pochopit. Společně s Hugem instinktivně ustoupila od stolu.
Po schodech dolů se ozval těžký dusot několika párů nohou.
Nejdřív zahlédla jen potrhané kalhoty. Pak zakrvácenou košili.
Muž mezi dvěma dalšími sotva držel rovnováhu. Byl shrbený, hlavu měl skloněnou a tmavé vlasy se mu lepily k čelu potem. Levou paži svíral k tělu a z pravého ramene trčel zlomený dřevěný dřík šípu. Něco, co jste rozhodně v těle nechtěli mít.
Krev mu prosákla až k pasu. Nebyl to hezký pohled.
„Opatrně!“ Vyštěkl Sayid.
Muž zavrávoral. Byl slabý.
Na okamžik se zapřel o zábradlí, ale nohy ho přestaly poslouchat. S hlasitým nárazem dopadl na betonovou podlahu.
Eleanor sebou trhla. Bylo jí ho líto.
Hugo už klečel vedle něj. Ne že by se mu snažil nějak pomoct, ale nevěděl, co jiného by měl dělat.
„Pane jo... tohle vypadá dost blbě. Lidi, co budeme dělat?“ Vydechl překvapeně a polkl.
„Žije vůbec?“
Muž zasyčel bolestí a pomalu se přetočil na bok tak, aby mu šíp ještě více nepřekážel a neopíral se o něj.
Teprve tehdy ho viděla jasně. Eleanor zůstala stát jako přimražená.
Ne.
To přece...
Ne. To není možné.
Její dech se na okamžik úplně zastavil a srdce začalo závodit. Minulost, kterou nechala za sebou, se znovu objevila, jako noční můra za bílého dne.
Benjamin Linus.
Ne ten muž, kterého každé ráno vídala stát na verandě svého domu v dokonale padnoucí košili s šálkem kávy v ruce.
Ne ten vůdce, který rozdával úkoly s rukama založenýma za zády a tvářil se, jako by ho na světě nemohlo nic překvapit.
Tohle byl někdo úplně jiný. Tvář měl špinavou od hlíny. Na levé tváři zaschlou krev. Pod očima tmavé kruhy. Svaly se mu napínaly vypětím a bolestí. Co to měl za oblečení? Kde se tu vzal? Nechal se chytit?
Stará košile byla roztržená na několika místech a bolest, která se mu odrážela v obličeji, nebyla součástí přetvářky, tohle bylo skutečné drama, o kterém nevěřila, že bude někdy svědkem. Ani trochu.
Nikdy předtím ho neviděla bez kontroly.
Nikdy.
Jejich pohledy se střetly. Jen na okamžik. Jeho šedé oči proti jejím zeleným.
Pohled stačil. V jeho lesklých očích se objevil záblesk překvapení. Nečekal ji tady. Jistě, věděl, kde je, ale ne, že bude přímo tady a že ho takhle uvidí. Tohle měli vzájemné.
„Be...“
Slovo jí uvízlo v krku, jako by spolkla kaktus.
Kolena se jí téměř sama podlomila. Udělala krok vpřed. Ještě jeden. Než si vůbec uvědomila, co dělá.
„Hej, promiň!“
Hugo do ní nechtěně vrazil ramenem, když spěchal kolem ní, a to bylo Eleanořino jediné štěstí, jinak by udělala něco neuváženého.
„Kde sakra jsou nějaký ručníky?“
Eleanor prudce zamrkala, jako by ji někdo vytrhl ze snu.
Srdce jí bušilo až v uších. Ruce se potily nervozitou.
Co to děláš?
Zbláznila ses?
Zůstala stát. Ruce pevně sevřela v pěst, aby zakryla jejich třes.
Benjamin už od ní odvrátil pohled.
Jako by se těch několika vteřin vůbec neúčastnil. Jako by se nikdy nestaly.
„Eleanor!“
Otočila se. Sayid na ni hleděl ostrým, soustředěným pohledem, který uměli jen Arabové a ze kterého jste měli husí kůži.
„Přiveď Jacka.“
Přikývla dřív, než si stačila uvědomit, že ji oslovil jménem.
„Ano.“ Rozběhla se ke schodišti vděčná, že může od té situace uniknout.
Kovové schody pod jejíma nohama duněly. S každým dalším krokem se snažila zpomalit dech.
Mysli.
Mysli.
Nesmíš udělat chybu. Nesmíš se na něj dívat jinak než ostatní. Nesmíš!
Prudce otevřela dveře a málem do někoho narazila.
„Eleanor!“
Jack ji instinktivně chytil za lokty, aby neztratila rovnováhu a nespadla dozadu. Za ním stál Locke. Oba se na ni překvapeně dívali.
„Co se děje?“
„Dole...“ nadechla se. Polkla. Přinutila se mluvit klidně.
„Sayid přivedl nějakého muže. Je zraněný. Má šíp v rameni. Hodně krvácí. Musíš mu pomoct.“
Jack už byl v pohybu. Poslední slova slyšel za sebou.
„Locke! Za mnou!“ Oba muži proběhli kolem ní dolů a Eleanor zůstala stát ve dveřích. Na pár vteřin se opřela čelem o chladný kov. Teď nebyl čas na paniku ani na špatná rozhodnutí.
Na okamžik zavřela oči. Ne kvůli krvi. Na krev si za poslední týdny zvykla. Ne kvůli šípu. Ani kvůli tomu, že jejich zajatec může být nebezpečný.
Kvůli tomu jedinému pohledu. Protože poprvé od chvíle, kdy přijela na ostrov, viděla Benjamina Linuse jako obyčejného člověka. Zranitelného. Krvácejícího. Rozhodujícího.
A k vlastní nelibosti zjistila, že ji ta představa děsí mnohem víc, než by měla.
******************************************************************************************************************
Kovové dveře za Jackem hlasitě bouchly.
Jejich ozvěna se několikrát odrazila od betonových stěn, než ji znovu pohltilo monotónní hučení ventilace. Bunkr, který ještě před několika minutami působil téměř útulně, se změnil k nepoznání nenadálým hlukem.
Vzduch byl najednou těžký. Plný spěchu. Plný otázek bez odpovědí.
Jack odhodil batoh na stůl tak prudce, až se rozevřená kniha, kterou Eleanor ještě před chvílí četla, s tichým zašustěním sesunula na zem. Ani jeden z nich si toho nevšiml.
Poklekl vedle zraněného muže.
„Položte ho na záda.“
Sayid bez jediného slova poslechl. Společně s Lockem Bena opatrně obrátili.
Jakmile se jeho rameno dotklo studeného betonu, bolestí se prudce nadechl.
Byl to jen jediný zvuk. Krátký. Zlomený. Jenže Eleanor ho zasáhl víc než všechna krev, kterou za poslední týdny viděla.
Benjamin nikdy bolest najevo nedával. Ne když se pořezal při práci. Ne když si spálil ruku o horký hrnek. Dokonce ani tehdy, když si jednou při opravě plotu rozedřel dlaň do krve. Jen ji opláchl vodou, ovázal kusem látky a pokračoval dál, jako by se nestalo vůbec nic, jako by ani neměl emoce.
Teď to bylo jiné. Tentokrát bolest nešlo skrýt.
Roztržená košile odhalovala rameno potřísněné krví a kolem dřevěného dříku šípu se tmavá látka leskla vlhkostí.
Jack se nad ranou sklonil. Zkontroloval rozsah škod. Zkušeným pohledem přejel z ramene na Benovu tvář, pak zpátky ke zranění. Na okamžik zavládlo ticho. Takové zvláštní, napjaté. Každý čekal, co řekne.
„Prošel skrz.“ Jack si tiše povzdechl. „To je dobrá zpráva.“
„Tomuhle říkáš dobrá zpráva?“ ozval se Sawyer ode dveří.
Jack ani nezvedl oči.
„Kdyby zůstal uvnitř, byla by to mnohem horší práce, to mi věř.“
Sawyer cosi zamručel pod vousy, ale dál už nic neříkal, jen zůstával v pozadí. I on pochopil, že teď není čas na poznámky.
Jack si sundal hodinky a položil je vedle sebe na podlahu. Pak si vyhrnul rukávy. Ten obyčejný pohyb Eleanor připadal zvláštně uklidňující.
Doktor. Konečně dělal to, co uměl nejlépe.
„Potřebuji čisté ručníky, gázu a dezinfekci.“
Než kdokoli stačil zareagovat, Eleanor už byla u skříňky. Prsty jí přejížděly po policích. Lahvičky o sebe tiše cinkaly.
Ručníky.
Obvazy.
Jehly.
Nitě.
Všechno tu bylo pečlivě uspořádané. Připravené k použití. Tenhle bunkr byl zlatý grál.
Jak zvláštní... pomyslela si.
Ve světě, který se po pádu letadla rozpadl na kusy, existovalo místo, kde měl každý obvaz své přesné místo.
„Tady.“
Podala Jackovi ručníky. Přitom se snažila nedívat na Bena.
Nevydržela to ani dvě vteřiny. Jejich pohledy se znovu střetly.
Tentokrát v jeho očích neviděla překvapení. Jen tiché upozornění.
Nevybočuj. Nic nedělej.
Jediná dvě slova, která nikdy nevyslovil. Nemusel. A přesto je znala.
Musela odvrátit oči a doufala, že to bude považováno za neochotu podívat se na krev.
Jack zatím nůžkami rozstřihl zbytek košile kolem rány.
Látka se s tichým zapraskáním rozestoupila. Pod ní se objevila roztržená kůže. Krev a dřevěný hrot šípu mizící hluboko ve svalu.
Eleanor sevřela ruce za zády. Na ostrově už viděla ledacos. Pořezané dlaně. Popáleniny. Dokonce i zlomenou nohu, jenže tohle bylo jiné, protože na zemi neležel cizí člověk.
Ležel tam muž, kterého ještě před několika dny vídala každé ráno dokonale upraveného.
V čisté košili. S rukama založenýma za zády. S klidem, který jako by dokázal uklidnit celou vesnici. Teď měl vlasy slepené potem. Tvář bledou a dech o něco rychlejší než obvykle.
Najednou nepůsobil jako vůdce. Jen jako člověk. Smrtelný. Zranitelný a právě to Eleanor děsilo.
„Bude to bolet.“ Jackův hlas ji vytrhl z myšlenek.
Benjamin se na něj podíval. Na okamžik se mezi nimi rozhostilo zvláštní ticho.
Dva muži. Jeden se snažil zachránit život. Druhý dobře věděl, že ten první netuší, koho vlastně ošetřuje.
„Věřím vám,“ řekl Ben klidně.
Jack jen krátce přikývl.
„Na můj povel ho držte.“
Sayid si klekl k Benovu levému boku. Locke k pravému. Podepřeli ho. Eleanor nevědomky sevřela okraj stolu tak pevně, až jí zbělely klouby.
Nechtěla se dívat, ale nedokázala odvrátit oči.
Jack uchopil dřevěný dřík šípu. Na okamžik se zastavil. Nadechl se. Pak jediným prudkým pohybem zatáhl.
Zvuk, který následoval, se Eleanor zaryl hluboko do paměti jako jehly pod kůži.
Nebyl hlasitý, spíš odporně tichý. Mokré vyklouznutí dřeva z rány. Tlumené zapraskání. A Benův ostrý nádech, který se změnil v bolestné zasténání.
Jeho tělo se napjalo jako struna. Svaly na krku vystoupily pod kůží. Prsty se sevřely do pěstí tak silně, až se nehty zaryly do dlaní. Jako člověk, který se snaží přežít bouři tím, že ji nechá přejít přes sebe.
Ani jednou nevykřikl. Jen na několik nekonečných vteřin zavřel oči. Zatnul zuby. Po tváři mu stekl pot.
Eleanor si uvědomila, že po celou dobu zadržovala dech. Vydechla až tehdy, když Jack odložil zakrvácený šíp na zem.
S tichým cinknutím dopadl na beton. Zvuk byl nepatrný. Přesto Eleanor připadal hlasitější než všechno ostatní v bunkru, protože s ním skončila jedna bolest a začala úplně jiná.
Jack si navlékl chirurgickou nit do zahnuté jehly a krátce si prohlédl okraje rány.
Krvácení už nebylo tak silné jako před několika okamžiky. Přesto se pod Benovým ramenem pomalu rozlévala temně rudá skvrna, která se vsakovala do složeného ručníku.
Na okamžik zavládlo ticho mezi všemi přítomnými. Nikdo nechtěl Jackovi překážet. Každý jen čekal s vlastními myšlenkami.
Eleanor stála opodál s rukama pevně sevřenýma před sebou. Připadalo jí zvláštní, jak klidně Jack pracuje. Jeho pohyby byly jisté, přesné, téměř uklidňující. Jako by se na okamžik přestal nacházet na opuštěném ostrově a znovu stál na operačním sále někde daleko odtud.
První steh. Jehla hladce pronikla kůží. Ben jen nepatrně přivřel oči. Měl opravdu vysoký práh bolesti.
Pak druhý steh.
Třetí.
Ani jednou neuhnul. Ani jednou si nestěžoval.
Eleanor polkla. Nebyla to odvaha, ale záměr, a pokud dokázal hrát svou roli i v takovém politováníhodném stavu, pak byl schopný všeho.
„Jacku...“
Doktor ani nevzhlédl.
„Hm?“
„Nebude potřebovat krev?“ ozvala se Eleanor.
Teprve teď se na ni krátce podíval. V jeho tváři nebyla únava ani podráždění. Jen soustředění.
„Zatím ne.“
Znovu se sklonil k ráně.
„Ztratil jí hodně, ale krvácení jsme zastavili včas. Kdyby ten šíp poškodil tepnu, byl by mrtvý ještě v džungli, než by sem došel.“
Eleanor pomalu přikývla. Ani si neuvědomila, že si oddechla. Naštěstí nikdo nevěnoval jejímu drobnému výdechu pozornost.
Ve vzduchu se začala mísit ostrá vůně dezinfekce s kovovým pachem čerstvé krve. Eleanor ten pach znala. Jenže nikdy předtím jí nepřipadal tak nepříjemný.
Sawyer se opřel ramenem o kovový sloup a založil si ruce na hrudi.
„Takže...“
Protáhl slovo schválně pomalu.
„Už nám konečně někdo řekne, kdo ten chlápek vlastně je?“
Nikdo neodpověděl. Jen ventilace dál monotónně hučela.
Sayid se díval přímo na zajatce. Jeho tmavé oči byly klidné. Až příliš klidné, ale vyjadřovaly nesouhlas.
„Našel jsem ho v džungli.“
Promluvil tiše.
„Sledoval Kate a Sawyera.“
„To není pravda.“
Benův hlas zněl slaběji než obvykle, přesto neztratil nic ze své zvláštní vyrovnanosti.
„Jen jsem se snažil přežít.“
Sawyer si odfrkl.
„Jo? A ten šíp sis střelil do ramene sám?“
Ben na něj nepohlédl. Jako by jeho poznámka nestála za odpověď.
Jack odstřihl konec nitě.
„Hotovo.“
Posadil se na paty a chvíli si svého pacienta mlčky prohlížel. Pak si stáhl zakrvácené rukavice.
„Teď budu klást otázky já.“
Ben jen nepatrně přikývl.
„Začneme jednoduše.“
Jack si utřel ruce do ručníku, ten pak položil vedle sebe.
„Kdo tě postřelil?“
Krátká odmlka.
„Nevím,“ odpověděl Ben.
„Nevíš?“
„Neznám její jméno.“
Jack se zamračil, ale s jistotou věděl, že v táboře nikdo luk nemá.
„A co jsi dělal v džungli?“
„Můj balón spadl.“
Sawyer se hlasitě zasmál.
„Balón. Jsem jedinej, komu to přijde jako blbost?“
Podíval se na ostatní.
„To si snad dělá srandu.“
Ben pokračoval, jako by ho vůbec neslyšel.
„Letěl jsem se svou ženou.“
Jeho hlas zůstal klidný. Vyrovnaný. Jistý. Nikdo nepoznal, že lže.
„Bouře nás zanesla nad ostrov.“
Eleanor stála nehnutě několik kroků od nich. Každé jeho slovo znala předem, ještě než ho řekl.
Lež. Další lež. A ještě jedna.
Přesto ji fascinovalo, s jakou lehkostí je vyslovoval. Nezaváhal. Nehledal správná slova. Jako by ten příběh vyprávěl už stokrát. Oni netušili, kým je.
Jack si přisunul židli blíž. Opřel předloktí o kolena.
„Dobře,“ řekl tiše. „A poslední otázka.“
Na okamžik se jejich pohledy střetly.
„Jak se jmenuješ?“
Eleanor cítila, jak se jí stáhl žaludek. Benjamin ani nemrkl. Jeho tvář zůstala naprosto klidná, poznamenaná vyčerpáním. Museli by se snažit víc, aby ho zlomili.
„Jmenuji se...“ Na zlomek vteřiny se rozhostilo ticho.
„Henry.“
Krátce se nadechl. „Henry Gale.“
Eleanor zavřela oči. Jen na okamžik. Když je znovu otevřela, dívala se na muže, kterého ostatní právě poznali jako Henryho Galea. Jen ona věděla, že Benjamin Linus právě pronesl jednu z mnoha lží.
První kapitola čtenáře zavádí do podzemního bunkru Swan, který se po nalezení stal pro trosečníky jedním z mála míst připomínajících civilizaci. Eleanor si užívá obyčejné věci, které dříve považovala za samozřejmost – studený vzduch z klimatizace, teplou sprchu, čisté oblečení nebo vůni šamponu. Na chvíli se zdá, že právě tady může alespoň na okamžik zapomenout na nebezpečí ostrova.
Poklidnou atmosféru však přeruší nečekaný příchod zraněného muže, kterého Sayid přivádí do bunkru se šípem zabodnutým v rameni. Pro ostatní je to neznámý cizinec. Pro Eleanor ale šokující setkání s mužem, kterého zná mnohem lépe, než by kdokoli mohl tušit – Benjaminem Linusem.
Zatímco se Jack pouští do náročného ošetření jeho zranění, Eleanor musí svádět boj sama se sebou. Ví, kdo před ní leží, zná jeho skutečnou tvář i jeho schopnost manipulovat lidmi. Přesto ji pohled na zraněného Benjamina zneklidňuje mnohem víc, než by si chtěla připustit. Poprvé ho totiž nevidí jako neotřesitelného vůdce, ale jako obyčejného člověka, který krvácí, trpí a skrývá bolest.
Po úspěšném ošetření přichází výslech. Ben s naprostým klidem začne budovat novou identitu a představí se jako Henry Gale – muž, jehož balón měl údajně ztroskotat na ostrově. Trosečníci jeho příběh teprve začínají poslouchat. Jen Eleanor od první chvíle ví, že každé jeho slovo je pečlivě promyšlená lež.


Kapitola 2. - Mezi dvěma světy
Moře bylo dnes klidné a Eleanor ho za to skoro nenáviděla.
Seděla několik desítek metrů od tábora na starém naplaveném kmeni, bosé nohy zabořené do jemného písku. Každou chvíli se přihnala líná vlna, dotkla se konečků jejích prstů a zase se stáhla zpátky, jako by si jen přišla ověřit, že tam pořád sedí.
Seděla. Už dobrých dvacet minut. Možná půl hodiny. Nevěděla. Čas dnes ztratil význam, existoval pouze prostor, a ten prostor byl příliš velký na všechny ty vtíravé myšlenky, které bzučely kolem její hlavy jako otravní komáři.
Za zády slyšela tlumené hlasy.
Charlie znovu hrál na kytaru. Claire tiše zpívala Aaronovi. Hurley se smál tak hlasitě, že ho člověk bezpečně poznal i přes šumění moře.
Normální večer. Stejný jako všechny předchozí. Příjemná nálada. Vůně ohně a jídla. Sůl. Moře, lidi, které znala možná víc než kohokoli ve vesnici na druhém ostrově. Místo, o kterém nikdo tady neměl tušení. Zatím.
Všechno tu mělo své místo jako dílky skládačky, co do sebe zapadají, jen Eleanor si připadala jiná. Navíc. Dílek, z jiné skládačky, a to byl ten problém.
Ještě před hodinou stála u ohniště vedle Sun a společně krájely ovoce. Dokonce se přistihla, že se usmívá. Automaticky. Žádné předstírání.
Smála se na Sawyerovu poznámku. Na Hurleyho hloupý vtip. Na Aarona, který se snažil chytit vlastní nožičku.
Usmívala se, a přitom si vůbec nepamatovala, co říkala, protože celou dobu byla myšlenkami dole.
V bunkru. U člověka, kterého všichni považovali za neznámého cizince.
Zavřela oči.
Ne. Nebyl to cizinec. Pro ni nikdy nebyl.
Benjamin Linus. To jméno jí proběhlo hlavou úplně jinak než obvykle.
Bez respektu. Bez ironie. Bez toho zvláštního odstupu, který mezi nimi vždycky existoval.
Dnes v něm poprvé slyšela obyčejné mužské jméno. Jméno člověka, který krvácel. Jenže ten, kdo krvácel, byl Henry Gale, postava, kterou si osvojil. Pravý Ben by se choval jinak. Dusil by v sobě bolest, neukazoval by jí okolí. Ne, neukázal by slabost.
Eleanor pomalu nabrala do dlaně hrst písku. Jednotlivá zrnka jí protékala mezi prsty. Jedno po druhém. Stejně jako její myšlenky. Chaoticky. Bez řádu.
Nechal se chytit schválně?
Ta otázka se vracela pořád dokola.
Poprvé ji napadla ještě ve chvíli, kdy Jack vytahoval šíp. Podruhé cestou z bunkru. Potřetí při krájení manga. Počtvrté právě teď.
Ne.
Zavrtěla hlavou. To nedávalo smysl. Benjamin nikdy neriskoval zbytečně. Byl to stratég. Někdo, koho by člověk neměl podceňovat, protože i mlčení v jeho přítomnosti bylo nebezpečné.
Celé roky ho znala jako člověka, který dokázal promyslet i to, co bude říkat při rozhovoru o tři dny později.
Kolikrát se jí stalo, že přišla s nějakým návrhem a on ji vyslechl. Nepřerušoval ji. Nechal ji domluvit.
Pak jen tiše řekl: „A co když se stane tohle?"
A měl pravdu. Vždycky našel něco, co ostatním uniklo.
Právě proto byl jejich vůdcem. Právě proto ho lidé následovali. Ne proto, že by byl nejhlasitější, ale protože přemýšlel o deset tahů dopředu.
Tak proč...
Proč by udělal něco tak hloupého?
Před očima se jí znovu objevil obraz šípu zabodnutého hluboko v jeho rameni.
Ne.
To nebylo divadlo. To nebyla součást nějakého propracovaného plánu. Takovou bolest nešlo zahrát nebo ano?
Viděla ho. Viděla, jak zatnul zuby. Jak se mu na čele objevily kapky potu. Jak na jedinou vteřinu zavřel oči.
Benjamin Linus nikdy nezavíral oči, ani když přemýšlel.
A přesto...
Právě tam začínal problém. Když něco nedávalo smysl... většinou to znamenalo, že neviděla celý obraz.
Eleanor si přitáhla kolena blíž.
Dobře. Tak jinak. Nadechla se.
Daniel.
Jestli vůbec existoval důvod, proč by Ben přišel osobně, mohl to být Daniel, ne ona. Ona byla postradatelná. Daniel byl technik, a to bylo o několik tříd víc než pomocný personál, že? Pokud z nich dvou měl někdo hodnotu, byl to on.
Poslední spojka. Poslední člověk, kterého mezi přeživšími měl.
Možná se doslechl, že je mrtvý. Možná chtěl zjistit proč.
Možná...
Znovu zavrtěla hlavou.
Ne. Tohle už si namlouvala.
Benjamin by kvůli Danielovi nepřišel. Poslal by Richarda nebo Toma, nebo kohokoli jiného.
Nešel by sám.
Nikdy.
A právě to ji děsilo. Protože čím déle nad tím přemýšlela... tím méně možností zbývalo.
Buď se Benjamin Linus dopustil největší chyby svého života, a tomu nevěřila. Nebo...
Věděla jen část pravdy.
A ta druhá část byla ukrytá někde hluboko za jeho mlčením.
Eleanor si povzdechla.
Nejhorší na tom všem nebylo, že nerozuměla jeho plánu. Nejhorší bylo, že se neměla koho zeptat. Nemohla za ním přijít.
Nemohla říct: „Co tě to napadlo?"
Nemohla mu vynadat. Nemohla se ujistit, že bude v pořádku. Nemohla udělat vůbec nic, jen sedět na pláži. Dívat se na moře a hrát roli trosečnice, zatímco muž, kterého tu znala jen ona, seděl spoutaný jen několik desítek metrů od ní. A poprvé od chvíle, kdy na ostrov přijela, měla pocit, že ta role, kterou jí přiřadili, není převlek, ale klec.
**************************************************************************************************************************
Za normálních okolností se Eleanor na směny v bunkru těšila. Dokonce víc, než byla ochotná sama sobě přiznat. Nikdy to nebylo kvůli počítači. Ani kvůli zadávání čísel, která už dávno uměla odříkat zpaměti, i kdyby ji někdo probudil uprostřed noci. Bylo to kvůli tomu zvláštnímu pocitu normálnosti.
Sprcha. Čisté oblečení. Pračka. Dokonce i ten kravál, který vydávala, jí připomínal její starý dům v Bostonu. I ta zatracená káva připravená z rozpustného prášku, která chutnala příšerně, a přesto jí připomínala domov.
Na několik hodin mohla zapomenout, že spí na pláži pod plachtou a že každé ráno začíná hledáním suchého dřeva.
Jenže dnes... Dnes se jí do bunkru nechtělo.
Košile se jí lepila na záda. Nesnášela to.
Šla pomalu úzkou pěšinou mezi vysokými kapradinami. Slunce už dávno vystoupalo vysoko nad koruny stromů a vzduch byl těžký, téměř nehybný. Každý krok provázelo šustění suchého listí a vzdálené volání neznámých ptáků.
Před třemi dny by ji ta cesta uklidnila. Dnes jí připadala nekonečná. Na okamžik se zastavila. Před ní se mezi stromy objevil známý betonový poklop ukrytý v džungli. Vchod do bunkru.
Kolikrát tudy už prošla? Desetkrát? Dvacetkrát?
Nikdy nad tím nepřemýšlela. Bylo to místo, kde si mohla na pár hodin odpočinout od tábora.
Dnes představovalo něco úplně jiného. Dnes tam byl on. Benjamin.
Ne...
Henry. Henry Gale.
Povzdechla si.
Ani ve vlastních myšlenkách už nevěděla, jak mu říkat. Před ostatními byl neznámý muž nalezený v džungli.
Pro ni...
Pro ni byl člověkem, který jí před několika měsíci podával hrnek s čajem a s naprostým klidem jí vysvětloval, proč musí dělat to, co jí přikáže.
Vzpomněla si, jak jí jednou bez jediného slova odsunul židli, protože věděl, že si sedne právě tam. Jak jí jednou vytkl špatně složené ručníky a pak je během dvou minut přeložil úplně stejně.
Byl člověkem, který ji ujišťoval, že všechno bude pod kontrolou, protože on byl hnací silou ostrova. Ten, který vše organizoval, rozhodoval, vedl.
Jak ironické.
Poprvé od příjezdu na ostrov měla pocit, že kontrolu ztratil právě on.
Eleanor znovu vykročila. Každý krok ji přibližoval nejen k bunkru, ale i k pravdě, kterou nechtěla slyšet.
Za poslední tři dny si zvykla na rytmus tábora. Na Sawyerovy jedovaté poznámky. Na Hurleyho smích. Na Claire, která se každou noc několikrát budila kvůli Aaronovi. Na Sun, která jí trpělivě ukazovala, jak správně vyvrhnout a připravit rybu.
Na Jacka, který se tvářil přísně, ale pokaždé se zeptal, jestli někdo nepotřebuje pomoc.
Ani si nevšimla, kdy se z nich stali... přátelé.
Ne.
Přerušila vlastní myšlenku. To slovo nesměla použít.
Ne.
Nebyla jejich rodina. Nikdy nebude. Byla jen návštěvník. Host. Cizinec. Nepřítel.
Liška, která se na čas zabydlela v kurníku plném slepic. A čím déle tam zůstávala...
Tím víc zapomínala, že tam vlastně nepatří.
Benjaminův příchod jí to připomněl způsobem, který bolel. Jako kamion, který se plnou rychlostí řítil proti pečlivě vystavěné iluzi.
Nebyla jednou z nich. Jen velmi dobře hrála, že ano.
Zhluboka se nadechla a stiskla tlačítko vedle těžkých dveří.
Ozvalo se známé kovové cvaknutí. Po chvíli se dveře pomalu otevřely.
Ze schodů se ozvalo pravidelné klapání bot.
„Nazdar.“
John Locke se objevil ve dveřích s lehkým úsměvem vojáka ve výslužbě.
Pohyboval se unaveněji než dřív, přesto z něj vyzařoval klid, který Eleanor vždycky překvapoval.
„Ahoj.“ Usmála se.
„Vypadáš hrozně.“
Locke se zašklebil na pozdrav. „Pořád vypadám lépe než ty.“
„Tak tohle ti nevěřím ani omylem, ty starej krokodýle.“
Krátce se zasmál.
„Takže dneska střídáš mě.“
Přikývla.
„Jo. Musíš být unavený, nemám pravdu, Johne? Ty kruhy pod očima asi nemáš od dalekohledu.“
„Trocha odpočinku by neuškodila,“ přiznal.
Na okamžik Eleanor zaváhala. Pak se nenuceně opřela o zábradlí.
„A co náš host?“
Locke si ji chvíli mlčky prohlížel.
„Myslíš Henryho?“
To jméno ji bodlo. Přesto jen přikývla.
„Mhm.“
Locke pokrčil rameny.
„Je tvrdohlavý.“
„Pořád tvrdí tu historku s balónem? Jack mi to řekl včera, když se odtud vrátil,“ vysvětlila.
„Ano.“
„A věříš mu?“
Locke se nezasmál. Jen na okamžik sklopil oči k podlaze.
„Nevím.“
Ta odpověď Eleanor překvapila. Čekala jasné ano nebo ne. Místo toho dostala jediné slovo.
Nevím.
Locke pokračoval pomalu.
„Je na něm něco zvláštního.“
„Zvláštního?“ podivila se.
„Ano.“
Na okamžik se odmlčel, asi přemýšlel, jak to popsat.
„Lže. I Sayid si to myslí.“ Podíval se jí přímo do očí.
„Tím jsem si skoro jistý.“
Eleanor cítila, jak se jí stáhl žaludek.
„Ale...“
Locke se lehce opřel o berli. „Nemám pocit, že lže úplně o všem.“
Tentokrát mlčela ona, protože přesně tohle byl Benjamin. Nikdy nestavěl lež na samých lžích. Vždycky do ní schoval několik pravd. Právě proto působila tak přesvědčivě.
Locke se na okamžik opřel o zábradlí a zadíval se někam do džungle. Koruny stromů se líně pohupovaly ve slabém větru a mezi listím pronikaly úzké pruhy slunečního světla. Kdyby člověk nevěděl, co se skrývá jen několik metrů pod jeho nohama, řekl by, že je to obyčejný klidný den, jenže nedaleko za dveřmi seděl člověk, kolem kterého se během tří dnů začalo točit úplně všechno.
„Sayid ho vyslýchal.“
Pronesl to klidně, skoro mimochodem, jako by mluvil o změně počasí.
Eleanor nejprve neodpověděla. Její pohled se mimoděk stočil ke kovovým dveřím vedoucím hlouběji do bunkru. Byly zavřené. Obyčejné šedé dveře s oprýskanou barvou, za kterými by nikdo nečekal nic víc než sklad nebo technickou místnost. Jen ona věděla, kdo za nimi sedí.
Na okamžik se jí stáhl žaludek. Napadlo ji, že by za těmi dveřmi mohlo být ticho. Příliš velké ticho. Takové, které už nic neříká.
Polkla.
„A...“
Odmlčela se. Musela si dát pozor, aby její hlas zněl stejně lhostejně jako před chvílí.
„Je ještě naživu?“
Locke k ní překvapeně vzhlédl. Pak se slabě pousmál.
„Ano.“ Přikývl.
„Sayid ho trochu zřídil.“
Na okamžik sklopil oči. „Ale ne tolik, aby ho Jack nedal dohromady.“
Ta věta zazněla naprosto obyčejně. Eleanor však měla pocit, jako by jí někdo kolem žaludku pomalu utahoval provaz.
Představila si Benovu tvář. Už tak byla bledá. Už tak vypadal vyčerpaně. A Sayid...
O Sayidovi už za ty týdny věděla dost.
Nemluvil rád o minulosti. Nikdy. Jen jednou, když spolu seděli večer u ohně a ostatní už spali, se mezi řečí zmínil o armádě. O válce. O věcech, které člověk dělat nechce, ale stejně je udělá. Tehdy v jeho hlase zaslechla něco, co ji donutilo dál se neptat.
Stačilo jí to. Nemusela znát podrobnosti. Teď si je stejně domyslela.
Pokud se Sayid rozhodl, že ten muž lže...
Nebyl to dobrý začátek. Ne pro Benjamina a už vůbec ne pro jeho plán.
Znovu se zadívala na dveře. Tentokrát o něco déle.
Musel vědět, že to přijde. Musel. Benjamin nikdy nepodceňoval lidi.
Věděl, kdo je Sayid Jarrah. Věděl, co umí.
Tak proč...
Myšlenku přerušil Locke.
„Jen jedna rada.“
Podívala se na něj.
„Až půjdeš dolů...“ Přehodil si berli do druhé ruky. „Nechoď k němu moc blízko.“
Eleanor lehce nadzvedla obočí. „Myslíš k tomu zajatci?“
„Ano.“
Jeho hlas zůstal klidný.
„Není ozbrojený.“ Krátce se odmlčel.
„Ale lidé bývají nejnebezpečnější právě ve chvíli, kdy nemají co ztratit.“
Eleanor se pousmála. Ne široce. Jen tak, aby to působilo přirozeně. Mávla lehce rukou směrem ke dveřím.
„S tím probodnutým ramenem?“ Pokusila se odlehčit tón.
„Myslím, že kdyby se na mě rozběhl, doběhnu ho i pozpátku.“
Locke se tiše zasmál. „Možná.“ Pak však jeho úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Jen ho nepodceňuj.“
Eleanor přikývla. „Nebudu.“ A tentokrát to nebyla lež.
Benjamin Linus byl možná svázaný. Možná zraněný. Možná zavřený v malé betonové místnosti, jenže Eleanor ho znala až příliš dobře. Věděla, že jeho největší zbraní nikdy nebyla pistole. Byla jí slova a mlčení.
„Kdyby...“
Začala opatrně.
„Kdyby se něco stalo...“ Pohledem sklouzla ke kovovým dveřím.
„Jak se ty dveře vlastně otevírají?“
Locke bez váhání ukázal na číselnou klávesnici vedle rámu.
„Kód je sedm doprava jedna doleva a osm doprava.“
Vyťukal čísla do vzduchu ukazováčkem.
„Ale nemusíš si s tím dělat starosti.“ Usmál se.
„Na tebe si nepřijde, i kdyby se dovolával všech svatých.“
„A co když bude potřebovat já nevím, na záchod?“ pokrčila rameny a ušklíbla se.
„Na to tam má kbelík, a kdyby měl hlad, ráno mu někdo dá najíst.“
Přikývla.
Eleanor si čísla okamžitě uložila do paměti. Nemusela si je opakovat. Nezapomněla by je. Jen přikývla, jako by šlo o naprosto bezvýznamnou informaci. Uvnitř ji však znovu bodlo nepříjemné vědomí.
Za těmi dveřmi seděl muž, který jí před několika měsíci řekl:
„Když se něco pokazí, zachovej klid."
Tentokrát se pokazilo všechno a klid se jí hledal čím dál hůř.
**************************************************************************************************************************
Bunkr byl zase tichý. Až nepřirozeně.
Ventilace monotónně hučela někde hluboko ve stěnách, zářivky tiše bzučely a zelené číslice na monitoru líně odpočítávaly další minuty. Všechno bylo přesně takové, jaké si Eleanor pamatovala. Jen ona byla jiná. Posadila se do otočné židle a bez jediného zaváhání položila prsty na klávesnici.
Nepřemýšlela. Nemusela. Čísla už dávno znala zpaměti.
Čtyři.
Osm.
Patnáct.
Šestnáct.
Dvacet tři.
Čtyřicet dva.
Ukazováček se na okamžik zastavil nad klávesou Enter. Pak ji stiskl. Počítač krátce pípl. Odpočet se znovu rozběhl.
Tak obyčejný zvuk.
Ještě před několika dny by se po něm pohodlně opřela do židle, natáhla nohy na vedlejší sedák a otevřela knihu. Dnes zůstala sedět. Dívala se na monitor a vlastně ho vůbec neviděla.
Před očima měla úplně jiný obraz.
Sayid. Jeho klidnou tvář a větu, kterou jí Locke řekl skoro mimochodem.
„Sayid ho vyslýchal."
Jen tři slova, a přesto se jí od té chvíle usadila v hlavě jako ostrý kamínek v botě.
Co se tam asi dělo?
Benjamin přece nic neřekl. Tím si byla jistá. Ne proto, že by mu bezmezně věřila, ale protože ho znala.
Za celé měsíce, které strávila ve vesnici, ho nikdy neviděla jednat impulzivně. Nikdy neviděla, že by pod tlakem ztratil hlavu. On vždycky věděl. Dokonce ani tehdy, když se ostatní hádali nebo se něco pokazilo, nezvyšoval hlas. Jen se na člověka podíval tím svým dlouhým, nepříjemně klidným pohledem a pak začal přemýšlet.
Benjamin Linus mohl udělat chybu.
To ano. Ale zlomit se?
Ne.
To ne.
Kdyby ho Sayid bil... Vydržel by to.
Kdyby ho svázal... Vydržel by to.
Kdyby mu vyhrožoval... Jen by mlčel, a právě to Eleanor děsilo, protože věděla, jak fungují lidé, kteří nedostávají odpovědi.
Nepřestanou.
Přitvrdí.
Pohled jí sklouzl ke kovovým dveřím na konci chodby. Byly zavřené. Nehybné. Obyčejné.
Za nimi se však odehrávalo něco, co si její představivost ochotně domýšlela.
Co když ho Sayid zbil do bezvědomí?
Co když má zlomená žebra?
Co když znovu otevřel ránu v rameni?
Jack přece nemůže být pořád u něj. Co když...
Prudce vstala.
Židle se s tichým zaskřípáním otočila kolem vlastní osy.
„Přestaň,“ řekla nahlas sama sobě.
Okamžitě se zarazila. Ventilace dál stejnoměrně hučela. Nikdo jí neodpověděl. Přešla ke stolku. Nalila si do hrnku trochu vody. Napila se.
Nepomohlo to.
Odložila hrnek. Udělala několik kroků. Pak dalších několik.
Betonová podlaha tlumila její kroky natolik, že slyšela hlavně vlastní dech.
Sem. Tam. Sem. Tam.
Přesně mezi stolem s počítačem a dveřmi vedoucími k cele. Začínala si připadat jako zvíře zavřené v příliš malé kleci.
Zastavila se.
Pohled znovu sklouzl ke dveřím.
Co když tam jen leží? Napadlo ji.
Co když se po včerejšku vůbec nedokáže postavit?
Co když krvácí?
Co když...
Zavřela oči. Tohle nebylo dobře. Vůbec ne.
Benjamin jí celé měsíce pil krev. Byl nesnesitelně panovačný. Pořád ji opravoval. Pořád rozdával příkazy.
Kolikrát odcházela z místnosti s chutí prásknout dveřmi.
A přesto... Přesto to byl člověk. Zraněný člověk. A představa, že sedí několik metrů od ní sám, možná v bolestech, ji nenechávala klidnou.
Nešlo o náklonnost, přesvědčovala sama sebe. Šlo o obyčejnou lidskost.
Kdyby tam místo něj seděl kdokoli jiný... Udělala by totéž.
Na okamžik se zarazila. Ta myšlenka zněla přesvědčivě, jenže jí sama nevěřila, protože kdyby tam seděl Sawyer...
Nešla by.
Kdyby tam seděl Ethan...
Také ne.
Kdyby tam seděl úplně cizí člověk... nejspíš by zůstala u počítače.
Povzdechla si.
„Skvělé,“ zašeptala. „Takže si ještě lžu.“
Došla až ke dveřím. Natáhla ruku. Prsty se na okamžik zastavily několik centimetrů od číselné klávesnice.
Co když mi řekne svůj plán?
Co když po mně bude chtít, abych ho pustila?
Co když...
Ne.
Nesměla na to myslet. Nejdřív se jen podívá. Jen zjistí, jestli je naživu. Jestli nepotřebuje Jacka.
Nic víc.
Jen kontrola.
Přesně tak. Jen kontrola.
Položila ukazováček na první tlačítko.
Sedm.
Jedna.
Osm.
Klávesnice tiše pípala pod každým stiskem. Poslední číslice. Palec se vznášel nad tlačítkem potvrzení.
Eleanor se zhluboka nadechla.
Najednou si uvědomila, že jakmile se dveře otevřou... nebude už cesty zpátky.
Poslední tlačítko tiše cvaklo pod jejími prsty. Na okamžik se nic nestalo. Pak se uvnitř dveří ozvalo známé kovové zabzučení.
Mechanismus odemkl zámek.
Eleanor zůstala stát. Ruku měla stále položenou na chladném kovu kliky, jako by čekala, že ji někdo na poslední chvíli zastaví. Nikdo nepřišel.
Ventilace dál pravidelně hučela. Počítač za jejími zády tiše odpočítával další minuty. Celý bunkr působil dojmem, že se vůbec nic neděje. Jen ona cítila, jak jí srdce tluče stále rychleji.
„Jen se podívám,“ zašeptala téměř neslyšně.
„Jen zjistím, jestli je v pořádku.“
Nevěděla, komu to vlastně říká. Snad sama sobě. Snad tomu neviditelnému hlasu, který ji už několik minut přesvědčoval, aby se otočila a vrátila se ke svému počítači.
Stiskla kliku. Dveře se otevřely jen o několik centimetrů.
Z útrob malé betonové místnosti ji ovanul chladnější vzduch, ve kterém se stále držel slabý pach dezinfekce smíšený s vlhkostí starého betonu.
Na okamžik dovnitř jen nahlédla. Místnost byla malá. Mnohem menší, než si představovala.
Holé betonové stěny. Jediná židle. Stůl.
Ve stropě bzučela osamělá zářivka, jejíž studené světlo kreslilo na podlahu ostré stíny.
A u protější zdi... Seděl on. Zády opřený o beton. Ruce měl stále spoutané před sebou. Košile byla na několika místech potrhaná a zaschlá krev vytvořila na světlé látce tmavohnědé mapy. Na levé tváři se mu rýsovala čerstvá modřina a rozbitý ret už začínal tmavnout.
Hlavu měl skloněnou. Vypadal, jako by spal nebo jen sbíral síly.
Eleanor si až teď uvědomila, jak moc se bála právě tohoto okamžiku. Že ho uvidí. Že se jejich světy znovu střetnou. Bylo to zhruba šest týdnů, co ho viděla naposledy.
Tiše otevřela dveře o něco víc. Panty sotva slyšitelně zaskřípaly.
Benjamin pomalu zvedl hlavu. Jeho pohyb byl unavený. Jakmile ji spatřil, v jeho očích se na jediný okamžik mihlo překvapení. Pak se zase vytratilo. Nahradil ho ten známý, těžko čitelný klid, jako by celou dobu věděl, že přijde.
Eleanor na něj několik vteřin jen mlčky hleděla.
Tolik otázek. Tolik výčitek. Tolik věcí, které mu chtěla říct, a přesto ze sebe nakonec dostala jen dvě tichá slova.
„Ahoj, Bene.“
Druhá kapitola se soustředí především na Eleanor a její vnitřní boj. Zatímco se život v táboře zdánlivě vrací do běžných kolejí, její myšlenky zůstávají uvězněné hluboko v bunkru u muže, kterého ostatní znají pouze jako Henryho Galea. Pro ni je to však stále Benjamin Linus – člověk, jehož zná z úplně jiného života.
Eleanor se marně snaží pochopit, proč se Ben nechal zajmout. Celé měsíce ho poznávala jako chladného stratéga, který nikdy neudělal jediný nepromyšlený krok. Čím víc nad jeho situací přemýšlí, tím méně jí jeho současné chování dává smysl. Začíná si uvědomovat, že nezná celý obraz a že za jeho mlčením se pravděpodobně skrývá něco mnohem většího.
Při cestě na svou další směnu v bunkru potkává Johna Locka, který jí prozradí, že Henry už prošel Sayidovým výslechem. Přestože Locke otevřeně přiznává, že zajatci nevěří, zároveň v něm cítí něco zvláštního – přesvědčení, že jeho příběh není složený jen ze lží. Nevědomky tak popisuje přesně způsob, jakým Benjamin celý život manipuluje lidmi.
Informace o výslechu Eleanor hluboce znepokojí. Dobře ví, čeho je Sayid schopen, a čím déle zůstává sama v tichu bunkru, tím živější jsou představy o tom, co se za zamčenými dveřmi mohlo odehrávat. Snaží se sama sebe přesvědčit, že ji vede pouze obyčejná lidskost, postupně si však přiznává, že kdyby na Benově místě seděl kdokoli jiný, pravděpodobně by za ním nikdy nešla.
Nakonec zvítězí starost nad opatrností. Eleanor otevře dveře do malé betonové cely a po šesti týdnech se znovu ocitne tváří v tvář Benjaminu Linusovi. Muži, který je zraněný, spoutaný a vystupuje pod cizím jménem, ale přesto si zachovává svůj typický klid. Kapitola končí prostým pozdravem, za kterým se skrývá všechno, co mezi nimi zůstalo nevyřčeno:
„Ahoj, Bene.“


Kapitola 3. - Trhlina mezi tichem
„Ahoj, Bene.“
Benjamin několik dlouhých vteřin mlčel. Nepohnul se. Jen se na ni díval tím upřeným pohledem, který nevěstil nic dobrého.
Studené světlo jediné zářivky dopadalo šikmo na jeho tvář a prohlubovalo temné stíny pod očima. Modřina na levé lícní kosti mezitím získala temně fialový odstín a rozbitý ret už přestal krvácet, přesto na něm zůstala tenká tmavá čára zaschlé krve.
Vypadal unaveně. Ne poraženě, to byl velký rozdíl.
Únava se dala překonat. Porážku by Benjamin Linus nikdy nepřipustil. Ani sám před sebou.
Jeho pohled se od ní pomalu odlepil. Přejel přes její rameno kamsi za ní. Ke dveřím.
Zůstaly pootevřené, a to se dalo vykládat několika způsoby.
Za nimi se táhla prázdná chodba zalitá stejným studeným světlem jako cela. Z dálky sem doléhalo pravidelné pípnutí počítače a hluboké monotónní hučení ventilace.
Mlčel. Naslouchal jakémukoli zvuku.
Jedna vteřina.
Druhá.
Třetí.
Teprve potom se znovu podíval na Eleanor a ten pohled se v ní usadil jako studený kámen na dně jezera.
„Jsi tu sama?“
Jeho hlas byl tišší než obvykle. Chraplavější. Vážný.
Přesto zněl stejně klidně, jako když sedával za stolem ve svém domě a mezi řečí rozhodoval o věcech, které měnily životy ostatních.
Eleanor přikývla.
„Ano.“
Benjamin se ještě jednou zadíval ke dveřím. Jako by počítal vzdálenost. Čas. Možnosti.
„To je chyba.“
Eleanor nechápavě svraštila čelo.
„Co?“
„Že jsi sem přišla. Za mnou,“ upřesnil.
Eleanor čekala všechno. Že se zeptá, co se děje venku. Že bude chtít zprávy. Že se bude vyptávat na Jacka. Na Sayida. Na Locka. Na kohokoli. Na to, jak si ona sama ve skupině vede, jestli nic netuší, zda jí věří.
Místo toho... Tohle. Pokárání jako by byla tím nejméně oblíbeným žákem z celé třídy.
Po tři dny se snažila sama sebe přesvědčit, že jedná rozumně. Po tři dny si zakazovala sem přijít, a když se konečně odhodlala, první, co od něj slyšela, bylo, že udělala chybu.
Pobaveně, skoro nevěřícně se zasmála. Ten zvuk se nepříjemně odrazil od malé cely. Byl to krátký, unavený smích člověka, který už neví, jestli se má zlobit nebo jen kroutit hlavou.
„Tak promiň, Bene,“ zdůraznila jeho jméno a rozhodila rukama.
„Promiň, že jsem měla strach.“
Ta slova zazněla ostřeji, než zamýšlela. Už je nešlo vzít zpátky.
Benjaminova tvář zůstala nehybná, jen nepatrně přimhouřil oči.
Eleanor pokračovala dřív, než ji stačil přerušit.
„Locke naznačoval, že tě Sayid vyslýchal.“
Pohledem sklouzla k jeho rameni. Ta otrhaná tunika, která sloužila jako přestrojení a která se k němu vůbec nehodila, byla naříznutá od ramene ke středu hrudníku, aby se Jack dostal ke zranění. Obvaz byl čistý, to ji překvapilo.
Pak si všimla roztrženého límce košile. Modřin na krku. Rozbitého rtu na dvou místech. Až teď si uvědomila, jak bledý vlastně je. Připomínal zbitého psa, který tiše čekal, až se někomu ve vhodnou chvíli zakousne do nohy.
„Myslela jsem...“ Odmlčela se.
Co si vlastně myslela? Že ji rád uvidí? Tohle byla nadsázka. Ben považoval své lidi za figury ve hře, k nikomu se citově nevázal, možná tak ke své dceři, ale tady to končilo.
Žádné: Jsem rád, že jsi naživu, můžeš mi pomoct?
Tohle jeho chování ji trochu shodilo, ale nehodlala ukázat zklamání.
„Myslela jsem, že na tom budeš mnohem hůř.“
Benjamin její pohled zachytil. Neuhnul, jako by si zranění na vlastním těle vůbec neuvědomoval.
„Jak vidíš,“ řekl po chvíli klidně, „ještě žiju.“
Eleanor si odfrkla. „To je všechno?“
Vězeň mlčel.
„Tři dny tě tu drží.“ Udělala k němu krok.
„Nejdřív šíp. Pak výslech. A jediné, co tě napadne, je vynadat mi, vážně?“
Benjamin se opřel hlavou o chladnou betonovou zeď. Na okamžik zavřel oči. Ne únavou. Spíš jako člověk, který si v duchu skládá správná slova.
Jakmile je znovu otevřel, podíval se na ni stejně klidně jako předtím se vší trpělivostí světa.
„Vrať se ke svému počítači, Eleanor.“
Tentokrát její jméno vyslovil pomalu. Přesně jako vždy.
To ji rozčílilo snad ještě víc.
„To myslíš vážně?“ Ukázala směrem ke dveřím.
„Mám se vrátit, sednout si na židli a dělat, že se nic neděje?“
Benjamin neodpověděl.
„Myslela jsem, že po tom všem se budeš chtít odsud dostat.“
Poprvé od chvíle, kdy vstoupila do cely, se na jeho tváři objevil sotva patrný náznak překvapení, jenže zmizel stejně rychle, jako přišel.
„A na koho,“ zeptal se tiše, „by asi padlo podezření?“
Eleanor se nadechla, aby odpověděla. Žádná odpověď však nepřišla.
Benjamin pokračoval.
„Kdo otevřel dveře?“
Mlčela.
„Kdo má dnes službu?“
Její pohled pomalu sklouzl provinile k podlaze.
„Kdo všechno zná kód?“
Teprve teď jí to došlo. Před očima se jí během jediného okamžiku promítl celý obraz.
Prázdná cela. Jack. Sayid. Locke. Ostatní. A ona...
Stojící u otevřených dveří. Jediný člověk, který mohl vězně pustit. A výmluva typu: někdo se sem v noci dostal, a pustil ho, by určitě neuspěla.
Žaludek se jí stáhl. Ne proto, že by měl pravdu, ale proto, že ji samotnou nenapadlo něco tak samozřejmého. Následky.
Benjamin ji chvíli mlčky pozoroval.
Pak jen tiše řekl:
„Přesně proto jsi sem neměla chodit.“
Benjamin se opřel hlavou o chladnou betonovou zeď, ale oči byly stále upřené na ni.
„Vrať se ke svému počítači, Eleanor.“
Pronesl to tiše. Ne zvýšeným hlasem. Nebyl v tom hněv. Jen stejná jistota, s jakou jí před čtyřmi lety poprvé přidělil práci ve skladu prádla. Jako by právě rozhodl a rozhovor skončil.
Eleanor se ani nepohnula. Jen si založila ruce na hrudi. Neposlechla.
Betonová podlaha pod jejími chodidly studila i přes tenké podrážky bot, ale sotva si toho všímala.
„Ne.“
Jediné slovo. Krátké. Pevné. Jasně položený vzdor mezi nimi.
Benjamin ji několik vteřin mlčky pozoroval, jako by nebyla člověk, ale hlavolam, který nemůže složit.
Nebyl překvapený. Přesto v jeho očích problesklo cosi nepatrného jako malá trhlina v perfektním plánu.
Něco, co tam Eleanor za celé čtyři roky snad nikdy neviděla. Nejistota.
Zmizela dřív, než si byla jistá, že tam skutečně byla.
„Eleanor.“
Její jméno vyslovil pomalu.
„Vrať se.“
Zavrtěla hlavou. „Ne.“
V místnosti se znovu rozhostilo ticho. Ozývalo se jen monotónní hučení ventilace a vzdálené pravidelné pípání počítače za otevřenými dveřmi a kdesi shora kapání deště.
Ten odpočet drásal nervy. Každých sto osm minut. Pořád stejný rytmus jako tlukot srdce bunkru.
„Když už jsem podle tebe udělala tak strašnou chybu...“
Pokrčila rameny. V koutku úst se jí objevil krátký ironický úsměv.
„...ráda bych aspoň věděla proč.“
Benjamin neodpověděl.
Jen ji dál sledoval tím svým nepříjemně soustředěným pohledem, pod kterým měl člověk občas pocit, že mu někdo čte myšlenky. Eleanor ten pohled nesnášela a zároveň ji nutil mluvit dál.
„Proč jsi tady, Bene.“
Nic.
„Nechal ses chytit schválně?“
Ticho.
„Je to součást nějakého plánu?“
Ani nehnul brvou, jako by mluvila s kusem ledu.
Eleanor udělala další krok blíž. Teď od něj stála sotva dva metry.
„Co mám dělat já?“
Čekala. Tentokrát už musel odpovědět. Jiná alternativa byla, že na sebe takhle budou soutěžit v zírání až do rána.
Benjamin si pomalu povzdechl. Ne hlasitě, jen sotva postřehnutelně.
„To není tvoje věc.“
Ta čtyři slova dopadla do ticha jako kámen do klidné hladiny.
Eleanor zůstala stát. Nejdřív jen nechápavě zamrkala, pak se krátce zasmála. Nebyl to veselý smích. Spíš nevěřícný.
„Není moje věc? Vážně?“ Pokývala hlavou.
„Ano.“
Podívala se stranou. Na holou betonovou stěnu. Na oprýskanou omítku. Na zářivku, která několikrát tiše zablikala. Cítila se v pasti, ale to ona tu chodila bez pout. Pak se znovu otočila k němu.
„Víš...“ Začala tišeji.
„Celou cestu džunglí sem jsem přemýšlela, protože už dva dny kvůli tomu nemůžu spát.“
Eleanor přešla několik kroků po malé místnosti sem a tam. Nedokázala stát na místě, když byla rozrušená.
„Napadlo mě, že ses možná doslechl o Danielovi.“
Benjaminův výraz se ani o píď nezměnil.
„Pak jsem si říkala, že ses nechal chytit schválně z nějakého nepochopitelného důvodu.“
Zastavila se v polovině kroku.
„Pak mě dokonce napadlo, že se ti nějaký plán prostě nepovedl a ty jsi skončil tady.“
Pokrčila rameny.
„Ale očividně jsem přemýšlela zbytečně, protože vypadáš docela spokojený se svou situací.“
Benjamin stále mlčel. To ticho ji bodalo víc než jakákoli odpověď.
„Já totiž pořád zapomínám...“ Hořce se pousmála.
„...že podle tebe jsem jen pomocný personál.“
Benjamin se na ni díval. Pozorně. Klidně. Příliš klidně.
„Holka od kuchyně, která škrábe brambory.“ Odfrkla si.
„Ta, která sbírá ovoce. Ta, která vytírá podlahy.“ Ukázala sama na sebe.
„Od doplňování mýdla ve sprchách. Od rovnání beden ve skladu.“
Každou další větou zvyšovala hlas jen o nepatrný kousek. Ne křikem. Spíš tím zvláštním tónem člověka, který se snaží udržet emoce pod kontrolou, ale cítí, jak mu postupně protékají mezi prsty.
„Čtyři roky.“ Podívala se mu přímo do očí.
„Čtyři roky žiju podle tvých pravidel. Čtyři roky poslouchám každý tvůj příkaz. Čtyři roky dávám pozor na každé slovo, abych někoho neurazila, a teď? Teď si musím dávat pozor na to, abych nedostala kulku do hlavy nebo nůž pod žebra.“
Udělala další krok. Tentokrát už mezi nimi zbýval sotva metr.
„Každý den riskuju, že někdo zjistí, kdo opravdu jsem, a dopadnu jako Daniel.“
Odmlčela se. Kousla se do spodního rtu. Hlas se jí na okamžik zlomil. Jen nepatrně.
„A když se tě konečně zeptám, co se děje...“
Rozhodila rukama.
„...řekneš mi, že to není moje věc?“
Benjamin ji nechal domluvit. Nepřerušil ji ani jednou. Seděl opřený o betonovou zeď stejně nehybně jako před chvílí. Jen prsty pravé ruky se nepatrně sevřely kolem kovového pouta.
Tak nepatrně, že by si toho všiml málokdo. Eleanor ne.
Jeho pohled se na okamžik zastavil na její tváři. Viděl mnohem víc než hněv. Viděl únavu. Strach. Zklamání. Frustraci a něco, co nečekal.
Výčitku.
Ne jemu jako vůdci, ale jemu jako člověku.
Na zlomek vteřiny ho napadlo říct pravdu. Ne všechno. Jen jednu jedinou větu.
Čím méně víš, tím větší máš šanci přežít.
Zůstala však jen v jeho hlavě.
Ne. Nemohl. Každý člověk, který znal jeho plán, představoval další slabé místo. Další trhlinu. Další možnost, že se všechno zhroutí.
A Eleanor... Právě Eleanor nesměla vědět vůbec nic.
Pomalu od ní odvrátil pohled.
„Ne,“ řekl tiše.
„Jak jsem řekl. Nepotřebuješ to vědět.“
Ta slova tentokrát zazněla ještě klidněji a právě proto bolela mnohem víc.
Eleanor několik dlouhých vteřin jen stála. Nevěděla, co ji rozčiluje víc. Jestli jeho chlad. Jeho mlčení, nebo skutečnost, že ani teď, zbitý, spoutaný a zavřený mezi čtyřmi betonovými zdmi, nepřestal být tím, kým byl.
Pořád měl všechno pod kontrolou. Alespoň tak to vypadalo.
„Tak... takhle vypadá všemocný Benjamin Linus.“
Zašeptala nakonec. Na rtech se jí objevil tenký, téměř škodolibý úsměv, když přejela pohledem po cele.
„Řekla bych, že vesmír má zvláštní smysl pro humor, a víš, co je na tom všem nejironičtější?“
Benjamin neodpověděl.
Eleanor ještě několik vteřin čekala. Marně. Nakonec si jen tiše povzdechla a pomalu si před něj dřepla na paty.
Poprvé za celé čtyři roky se jejich oči ocitly téměř ve stejné výšce. Nebyl nad ní. Ani ona nad ním. Jen dva lidé zavření mezi čtyřmi betonovými zdmi.
„Celé roky jsi měl odpověď úplně na všechno. Lidé kolem tebe poslušně obíhali jako planety kolem svého slunce a pak přiletí jeden šíp... a najednou sedíš tady.“
Benjamin její slova vyslechl bez jediného přerušení. Ani jednou se nepokusil bránit. Nevysvětloval. Neobhajoval se. Jen ji pozoroval. Tak soustředěně, až měla Eleanor pocit, že každé její slovo ukládá někam hluboko do paměti.
Ticho mezi nimi se protahovalo. Ventilace tiše hučela. Někde za otevřenými dveřmi znovu krátce pípl počítač.
Benjamin nakonec pomalu vydechl.
„Domluvila jsi?“
Nebyla to provokace. Pronesl to naprosto věcně jako lékař, který se ptá pacienta, jestli už může pokračovat. Jenže právě ta věcnost bolela.
Eleanor se pousmála.
„To je všechno?“
Benjamin neodpověděl. Místo toho se nepatrně narovnal, jak mu to pouta dovolovala.
V obličeji se na okamžik mihl stín bolesti. Rychle zmizel.
„Poslouchej mě,“ řekl klidně.
„Vrátíš se ke svému stanovišti.“
„Ne.“
„Ano.“
„Ne.“
„Eleanor.“
Její jméno tentokrát zaznělo o něco důrazněji.
„Přestaň se chovat jako dítě.“
To byla chyba. Ne proto, že by zvýšil hlas. Právě naopak. Řekl to stejně klidně jako všechno ostatní a právě tím se trefil přesně tam, kam neměl.
Eleanor se přestala usmívat úplně.
„Jako dítě?“ Tiše se zasmála.
„To je zajímavé.“
Naklonila hlavu ke straně.
„Víš, kdo se tady právě teď chová jako dítě?“
Benjamin ji jen sledoval.
„Ty.“
Ukázala na něj prstem, ale nedotkla se ho.
„Celé čtyři roky dáváš rozkazy.“
Další vteřina.
„A když se tě někdo konečně na něco zeptá...“ Pokrčila rameny.
„Schováš se za to, že to není jeho věc.“
Benjamin mlčel.
Její hlas znovu ztvrdl.
„Víš, co si myslím?“ Tentokrát nečekala na odpověď.
„Že žádný plán nemáš.“
V Benjaminových očích se něco nepatrně změnilo. Tak nepatrně, že by si toho většina lidí nevšimla. Eleanor ano. Byla to sotva patrná jiskra. Poprvé. Za celý rozhovor. Zasáhla cíl.
Přiblížila se ještě o několik centimetrů blíž k němu.
„Přecenil ses, Bene.“ Zašeptala.
„Nechal ses chytit. Sayid tě zmlátil. Jack tě musel zachraňovat.“
Pohledem sklouzla k jeho obvázanému rameni. K bílé gáze na kůži, která byla napuštěna dezinfekcí.
„A teď jen sedíš a předstíráš, že máš všechno pod kontrolou.“
Benjamin se na ni dlouze zadíval. Pak se na jeho rtech objevil sotva patrný úsměv. Nebyl pobavený. Spíš... unavený.
„Už je ti líp?“ zeptal se.
Ta čtyři slova byla poslední kapkou. Eleanor několik vteřin jen nevěřícně zírala. Měla chuť ho praštit. Opravdu, jenže to by nic nevyřešilo.
Stejně by seděl. Stejně by mlčel. Stejně by se díval tím svým klidným pohledem, jako by se kolem něj celý svět dávno přestal hýbat.
Najednou si uvědomila, jak blízko u něj vlastně je.
Dřepla si tak blízko, že mezi nimi zůstávalo sotva několik desítek centimetrů. Viděla každou drobnou oděrku na jeho tváři. Každou jemnou vrásku kolem očí. Slyšela jeho klidný dech. A ten klid...
Ten zatracený klid... Jako by ji schválně provokoval.
Benjamin její pohled opětoval. Nevyhýbal se mu. Neuhnul. Jen tiše čekal, co udělá dál. Jako by byl přesvědčený, že za okamžik vstane, poslechne ho a odejde na své stanoviště. Přesně jako vždycky.
Eleanor pomalu zavrtěla hlavou. Na rtech se jí objevil zvláštní úsměv. Unavený. Trochu poražený a trochu nebezpečný. Takový, který sliboval pomstu.
„Víš co, Bene?“
Zašeptala.
„Ty jsi opravdu neuvěřitelný.“
Benjamin lehce pozvedl obočí.
„Myslíš si, že rozumíš úplně všemu.“ Odmlčela se. Pak se naklonila ještě o kousek blíž. Tak blízko, že mezi nimi zůstával sotva jeden nádech.
„Tak schválně...“ Vydechla téměř neslyšně.
„...jestli tentokrát budeš mít správnou odpověď.“
A dřív, než stačil pochopit, co tím myslí... naklonila se až k němu.
***************************************************************************************************************************
Čas se zastavil. Benjamin se ani nepohnul. Její tvář byla tak blízko, že mezi nimi zůstával sotva jediný nádech, a i to bylo příliš.
Viděl každou drobnou pihu na jejím nose. Pramínek tmavých vlasů, který se jí uvolnil z culíku a sklouzl přes tvář. Její jiskřící zelené oči. Tentokrát v nich nebyl vztek. Ani ironie. Jen zvláštní odhodlání, kterému nerozuměl.
„Tak schválně...“ zašeptala.
„...jestli tentokrát budeš mít správnou odpověď.“
Benjamin neodpověděl. Nepotřeboval. Byl přesvědčený, že za okamžik vstane. Odejde. Zabouchne dveře a on zůstane sám tak, jak to požadoval, tak jak to plánoval.
Stejně jako poslední tři dny.
Jenže Eleanor se nenarovnala. Naopak. Naklonila se ještě o nepatrný kousek blíž. Benjamin instinktivně nepatrně svraštil obočí.
Co...
Než tu myšlenku stačil dokončit, ucítil na rtech jemný dotek. Nebyl prudký. Nebyl hladový. Byl až překvapivě opatrný. Jako kdyby si ani ona sama nebyla jistá, že se to právě děje.
Čas se na okamžik zvláštně zpomalil.
Hučení ventilace zmizelo. Pípání počítače někde na chodbě se rozplynulo v tichu.
Existoval jen ten jediný nečekaný okamžik, o kterém nikdo nepředpokládal, že se stane.
Benjamin zůstal naprosto nehybný. Ani se nenaklonil. Ani necouvl. Nenarušil tu chvíli jediným slovem. Jako by jeho tělo na krátký okamžik zapomnělo, jak se pohybovat. Jak reagovat, jak se nadechnout.
Eleanor původně zamýšlela jen letmý dotek. Krátký. Téměř posměšný, jenže když se jejich rty skutečně setkaly...
Něco se změnilo. Nevěděla, co. Neodtáhla se hned. Zůstala. Možná vteřinu. Možná dvě. Dost na to, aby to bylo nepřijatelné, dost na to, aby si někdo mohl něco domýšlet, a dost dlouho na to, aby ji přepadla jediná, naprosto absurdní myšlenka.
Co to proboha dělám?
Srdce se jí prudce rozbušilo vlastním úlekem. Teprve teď si naplno uvědomila, jak blízko u něj sedí. Jak cítí chlad betonové podlahy pod koleny. Jak její dlaň mimoděk spočívá na zemi jen pár centimetrů od jeho ruky sevřené v poutech. Jak voní jeho košile. Bláto, pot, déšť, žádný parfém, jen slabá vůně vypraného prádla pod tím vším, přehlušená zaschlou krví a nemocniční dezinfekcí.
Eleanor se pomalu odtáhla.
Ne prudce. Spíš zmateně, jako člověk, který udělal krok a až potom zjistil, že pod ním není zem.
Několik dlouhých vteřin se na sebe jen dívali.
Benjaminův výraz se změnil. Jen nepatrně. Poprvé od chvíle, kdy otevřela dveře cely. Poprvé za celé čtyři roky na jeho tváři nebyla připravená odpověď.
Nebyla tam ironie ani chlad. Jen tiché, téměř neznatelné překvapení, jako by někdo během jediné vteřiny vzal všechny pečlivě seřazené myšlenky v jeho hlavě a rozházel je po podlaze.
Eleanor polkla.
Najednou si připadala stejně hloupě jako před chvílí, když navrhla, že ho odtud pustí. Tohle bylo ještě horší. Mnohem horší.
Chtěla něco říct. Cokoliv. Nějakou ironickou poznámku. Výsměch. Vítěznou větu. Dokonce se i omluvit, jenže nic z toho nepřicházelo.
Protože vůbec netušila... jestli právě vyhrála, nebo prohrála.
***************************************************************************************************************************
Dveře se za Eleanor pomalu zavřely. Ozvalo se tlumené kovové cvaknutí. Pak znovu zavládlo ticho. Stejné jako předtím a přesto jiné, těžké.
Benjamin zůstal několik dlouhých vteřin sedět bez jediného pohybu. Jednu nohu pokrčenou v koleni, druhou nataženou před sebe. Pohled měl stále upřený na dveře. Na místo, kde ještě před okamžikem stála.
Ventilace tiše hučela. Někde daleko v hlavní místnosti znovu krátce pípl počítač. Sto osm minut. Život v bunkru pokračoval dál. Jen jako by se na několik okamžiků přestal týkat jeho.
Pomalu vydechl. Teprve teď si uvědomil, že po celou dobu rozhovoru téměř nedýchal.
Přivřel oči. Ne. To se nestalo. Nemohlo. Znovu je otevřel.
Betonová cela. Studená podlaha. Řetěz mezi pouty. Všechno bylo přesně tam, kde mělo být.
Jen...
Pomalu zvedl spoutané ruce. Kov tiše zacinkal. Na okamžik zaváhal. Pak se konečky prstů lehce dotkl vlastních rtů. Ne silně. Jen tak opatrně, jako člověk, který si potřebuje ověřit, že něco skutečně existovalo.
Že to nebyla únava. Že si to jeho mysl nevymyslela.
Prsty několik vteřin nehybně spočívaly na místě, kde ještě před okamžikem ucítil její dotek.
Byl chladný. A přesto... Jako by tam stále zůstávalo něco, co neuměl pojmenovat.
Pomalu ruku zase spustil. Řetěz znovu tiše cinkl o beton.
Benjamin sklopil hlavu. Poprvé po dlouhé době nevěděl, co si má myslet. Ne proto, že by nerozuměl Eleanor.
Nerozuměl... sám sobě.
Jeho mysl automaticky hledala vysvětlení. Manipulace. Provokace. Snaha vyvést ho z rovnováhy. Pomsta.
Ano.
To všechno dávalo smysl. Jenže...
Proč se neodtáhla hned? Proč to nezastavil?
Ta otázka přišla sama. Nechtěl ji. Nepozval ji. Přesto tam byla. Nepříjemná. Tichá. Vytrvalá.
Na několik okamžiků pevně zavřel oči. Kolem nich se vytvořily vrásky, jak se snažil najít klid.
Musel přestat přemýšlet.
Musel.
Tohle nebylo důležité. Důležitý byl plán. Jack. Sayid. Michael. Všechno ostatní zapadající do sebe jako ozubená kolečka velkého stroje.
Tohle byl jen okamžik. Nepodstatný okamžik.
A přesto...
Ať se snažil sebevíc, jeho myšlenky se stále vracely ke stejnému místu. K jejím očím. K jejímu hlasu. K tomu zvláštnímu tichu těsně předtím, než se naklonila.
Benjamin se zhluboka nadechl. Pak pomalu otevřel oči.
Jeho pohled zůstal několik vteřin nehybně viset na protější betonové zdi a bez jediného varování se jeho vzpomínky rozběhly o čtyři roky zpátky.
K ránu, kdy k ostrovu připlouvala malá zásobovací loď.
Eleanor poprvé zůstává s Benjaminem o samotě a jejich dlouho potlačované napětí konečně vyplouvá na povrch. Místo odpovědí ji však čeká jen další zeď mlčení. Benjamin ji odmítá zasvětit do svého plánu a trvá na tom, že čím méně ví, tím větší má šanci přežít.
Rozhovor se rychle mění ve střet dvou silných osobností. Eleanor mu vyčítá roky poslušnosti, život ve stínu jeho rozkazů i neustálý strach z odhalení. Benjamin zůstává klidný, odmítá se bránit a její výbuch emocí přijímá s téměř neotřesitelnou vyrovnaností. Právě jeho chlad ji přivádí k zoufalému rozhodnutí, které nečekal ani jeden z nich.
V okamžiku vzdoru Eleanor Benjamina políbí. Krátký impuls, který měl být možná provokací, možná pomstou, však zaskočí především ji samotnou. Poprvé za čtyři roky se Benjamin ocitá v situaci, na kterou nemá připravenou odpověď. Jeho pečlivě vybudovaná maska na okamžik praskne a za ní se objeví překvapení, jaké Eleanor nikdy neviděla.
Po jejím odchodu zůstává Benjamin sám ve své cele. Přestože se zoufale snaží přesvědčit sám sebe, že šlo jen o bezvýznamnou manipulaci, jeho vlastní mysl ho neposlouchá. Myšlenky se stále vracejí k jedinému okamžiku, který nezapadal do žádného plánu. A právě ve chvíli, kdy si uvědomí, že nad ním ztrácí kontrolu, vracejí se jeho vzpomínky o čtyři roky zpátky – ke dni, kdy na ostrov poprvé připlula zásobovací loď a spolu s ní i Eleanor.


Kapitola 6. - Šťastné chvilky
Slunce už stálo vysoko nad obzorem a moře bylo nezvykle klidné. Jen drobné vlny se líně rozbíhaly po mělčině a s tichým šploucháním omývaly pobřeží. Další dva dny uběhly a nebyly právě příjemné, proto bylo dobré věnovat se potřebné práci.
Eleanor stála po kolena ve vodě. Jednou rukou se přidržovala skály porostlé řasami, druhou opatrně páčila z kamene přichycenou ústřici. Když konečně povolila, spokojeně ji hodila do proutěného koše, který se jí pohupoval na hladině.
O několik metrů dál Sawyer nadával. Rozhodně nebyl spokojený s tím, co dělal.
„Jestli ještě jednou šlápnu na toho zatracenýho ježka, přísahám, že si z něj udělám večeři.“
Kate se pobaveně usmála, aniž zvedla oči od další škeble.
„Myslela jsem, že mořské plody jsou tvoje oblíbené.“
„Po sedmdesáti dnech?“ odfrkl si. „Začínám přemýšlet, jestli bych nesnědl i vlastní botu. S majonézou by určitě chutnala lépe.“
Eleanor se neubránila tichému smíchu. „To by byla škoda. Náhradní tu nemáme, ale pokud máš takové chutě, posluž si.“
Sawyer se na ni podíval přes rameno nebo lépe na její zadek.
„Ty se směješ, ale vsadím se, že kdyby někdo našel hamburger, vznikla by občanská válka.“
„Jen kdyby byl se sýrem,“ odvětila pohotově, „a vůbec, dávám přednost domácím koláčkům.“
Kate zavrtěla hlavou. „Vy dva jste nemožní. První, co bude, až se odtud dostaneme, je, že se nahrnete do restaurace a vykoupíte všechno, co mají na jídelním lístku.“
„To nezní špatně,“ ušklíbla se Eleanor.
Než stačil Sawyer něco odpovědět, z pláže se ozval Jackův hlas.
„Kate!“
Všichni tři sběrači se otočili.
Jack scházel po písku směrem k nim. Tričko měl propocené a vypadal odhodlaně. Ve tváři měl soustředěný výraz, který Eleanor znala až příliš dobře. Takový měl pokaždé, když se rozhodl něco udělat a už o tom nechtěl diskutovat.
Tmavovláska vystoupila z vody a postavila koš vedle ostatních.
„Děje se něco?“ zeptala se Kate.
Jack přikývl. „Přišel vzkaz.“
Sawyer si založil ruce na hrudi. „Hádejme. Podle toho, jak se tváříš bych odhadoval, že je od našeho kamaráda, toho s vousama jako zahradní trpaslík?“
„Ano.“
Na okamžik zavládlo ticho. Jack se nadechl. „Chce se sejít.“
„Mírová delegace?“ dodala Eleanor.
„To sotva,“ Sawyer si přisadil a mokrou rukou si prohrábl vlasy.
„A ty tam půjdeš?“ zeptala se Eleanor klidně Jacka.
Přikývl. „Půjdu.“
Sawyer si pohrdavě odfrkl. „To jako sám a nám to jenom oznamuješ, nebo sháníš posilu, generále?“
„Ne. Nejdu sám.“
„Už jsem se lekl. Kdybys šel sám, pochyboval bych o tom, jak jsi vůbec mohl udělat diplom, doktore.“ Odlehčil situaci Sawyer a nenápadně se tak nabídl jako doprovod.
Jenže…
Jack se podíval na tmavovlasou stopařku. „Vezmu Kate.“
Sawyer okamžitě zavrtěl hlavou a otevřel pusu. „To je pitomej nápad.“
„Sawyere…“
„Ne, vážně. Chceš jít vyjednávat s lidma, co unesli naše přátele, a vezmeš s sebou jen ji? Dva proti dvaceti? Tohle je směšnej nepoměr.“
Kate mu položila ruku na předloktí, aby ho uklidnila.
„Bude to v pořádku.“
„To říkáš pokaždý.“
„Tentokrát tomu věřím.“
Jack už měl rozhodnuto.
„Nejdeme bojovat. Jdeme mluvit,“ zdůraznil, to ale neznamenalo, že tohle zamýšlí i ta druhá strana a v tom byl ten problém.
Eleanor mlčela, zatímco Sawyer stále hledal argumenty. Ona už dávno věděla, kam Jack míří.
Vyjednávání.
Jinými slovy… výměna.
Jack sice neznal Benovu skutečnou identitu, ale pochopil jednu věc. Henry Gale měl pro Druhé nějakou hodnotu. Dost velkou na to, aby kvůli němu byli ochotni vyjít z džungle a jestli se opravdu podaří dohodnout výměnu…
Ben zmizí. Vrátí se tam, kam patří. Do bezpečí. Celá tahle hra skončí.
Poprvé po dlouhé době ucítila něco, co se blížilo úlevě.
Nemusela nic dělat. Nemusela lhát. Nemusela nikoho přesvědčovat. Stačilo jen nechat události plynout.
Jack si přehodil batoh přes rameno. „Vrátíme se co nejdřív.“
„A co zbraně? Ty nepotřebujete? Budou vám stačit nože?“ Sawyer pochybovačně kývl na Jacka, ten najednou vytáhl pistoli a zase ji zastrčil vzadu za opasek.
„Kde jsi ji vzal?“ dožadoval se, všechny zbraně měl přece na starosti on. Tohle mu moc nesedělo.
„Mám zbraň, moje malé tajemství,“ vysmál se mu Jack.
Kate krátce kývla na Sawyera, pak se otočila a společně s doktorem zamířili podél pláže k okraji džungle.
Sawyer je ještě chvíli sledoval pohledem. „Jestli se ten doktor zase nechá do něčeho namočit…“
„Tak mu to připomeneš, až se vrátí,“ usmála se Eleanor.
„To si piš.“
Než se však mohl vrátit zpátky do vody, ozval se za nimi zadýchaný hlas.
„Tak tady jste!“
Po písku k nim přicházel Bernard. V jedné ruce držel dlouhý klacek, druhou si utíral pot z čela. Ve tváři měl výraz člověka, který právě přišel s nápadem, jenž podle něj nemohl selhat.
„Potřebuju pomoc všech, co mají ruce.“
Sawyer si povzdechl. „Tohle nikdy nezačíná dobře.“
Bernard si jeho poznámky nevšímal.
„Chci na pláži postavit obrovský nápis SOS,“ přiznal Bernard. Zapíchl klacek do písku a začal jím kreslit tři velká písmena.
„Z kamenů.“
Sawyer si promnul oči jako by špatně viděl. Za celou dobu, co tu byli, neviděl jediné letadlo.
„Bernarde… vždyť jsme tady přes dva měsíce.“
„Právě proto!“ odpověděl Bernard bez zaváhání. „Každý den, kdy nic neuděláme, je promarněná příležitost. Jestli někdy nad ostrovem poletí letadlo, musí nás být vidět.“
Eleanor se zadívala na čerstvě nakreslená písmena v písku. Pak zvedla oči k Bernardovi. V jeho hlase neslyšela naivitu. Slyšela naději a té se člověk držel stejně pevně jako posledního kusu naplaveného dřeva uprostřed oceánu.
**************************************************************************************************************************
Odpolední slunce nemilosrdně pálilo do rozpáleného písku.
Moře už dávno ztratilo ranní klid. Drobné vlny se pravidelně rozbíjely o břeh a pokaždé po sobě zanechaly tenký proužek bílé pěny, který se vzápětí znovu ztratil pod další přílivovou vlnou. Slaný vzduch se téměř nehýbal. Jen občas líně zafoukal vítr od oceánu a přinesl s sebou vůni soli, řas a rozpálených kamenů.
Na pláži se zvedalo obrovské písmeno S. Nebo alespoň mělo.
Bernard nad ním stál se založenýma rukama a z dálky si ho měřil pohledem, jako malíř, kterému se stále nedaří dokončit jediný tah štětcem.
„Ne.“
Zavrtěl hlavou. „Ten horní oblouk je moc úzký.“
Hurley si unaveně otřel zpocené čelo, vlasy se mu lepily k baculatým tvářím.
„Bernarde... vždyť jsme ho předělávali už třikrát.“
„Tak ho předěláme počtvrté.“
Nikdo se nepohnul. Jen někde nad palmami zakřičel pták a znovu se rozhostilo dusné ticho.
Sawyer pustil kámen z náruče jako první. Dopadl do písku s tupým zaduněním.
„Víš, co je na tom nejlepší?“
Bernard se na něj ani nepodíval. „Co?“
„Že až nad náma jednou poletí letadlo, pilot si určitě řekne... sakra, oni to S nemají úplně souměrný.“
Charlie se uchechtl a začal se uculovat. Bernard však nikoli.
Pomalu se otočil. Ve tváři neměl pobavený výraz ani uražený. Jen vyčerpaný, napjatý.
„Já se nesnažím, aby to bylo hezké.“
Jeho hlas zněl nezvykle tvrdě.
„Snažím se dostat nás odsud. Nechápete to?“
Smích okamžitě zmizel. Rose několik metrů opodál zvedla hlavu. V očích se jí objevila známá starost. Celou tu situaci po očku sledovala, ale neúčastnila se jí, protože věřila, že je to zbytečná námaha.
„Bernarde...“ začala.
„Ne.“
Tentokrát ji ani nenechal domluvit. „Jestli tomu sami nevěříme, proč by tomu měl věřit někdo nahoře?“
Sawyer si hlasitě povzdechl.
„Tak víš co? Já už dnes končím. Nenechám se komandovat kvůli tomu, že neovládám krasopis.“ Otočil se a bez dalšího slova zamířil směrem k táboru.
Charlie po něm jen pokrčil rameny.
„Promiň.“ Pak odešel také.
Hurley chvíli váhal. Podíval se na rozestavěný nápis. Na Bernarda. Na Rose. Nakonec tiše položil kámen vedle sebe a vydal se za ostatními.
Během několika desítek vteřin zůstali na pláži jen tři lidé. Rose, Bernard a Eleanor.
Ta stále držela v náručí těžký kámen. Několik vteřin váhala. Pak pomalu došla k písmenu O a položila ho na místo. Opatrně jako něco křehkého. Jako by tím chtěla zachránit alespoň kousek Bernardovy naděje, než se rozpadne.
Narovnala se. Bernard si toho ani nevšiml. Pořád upřeně hleděl na nápis, jako by jediné špatně položené kameny rozhodovaly o jejich osudu. Možná hledal právě tu drobnost, kvůli které se celá akce rozpadla, ale jeho touha odtud odejít byla příliš silná, než aby si přiznat porážku.
Eleanor si ho chvíli mlčky prohlížela jako zatoulané štěně.
Ještě před několika týdny by přísahala, že Bernard je ten nejklidnější člověk, kterého na ostrově potkala.
Nikdy nezvyšoval hlas. Nikdy nikoho neurážel. Vždycky působil dojmem muže, který dokáže každou bouři přečkat s tichým úsměvem a přiložit ruku k dílu, jenže ostrov měnil lidi.
Ne naráz. Po malých kouscích. Den za dnem.
Nejdřív jim vzal pohodlí. Pak jistotu. Nakonec trpělivost a naději, a člověk si změny často všiml až ve chvíli, kdy už nebylo cesty zpět.
Tiše si oprášila ruce od písku.
„Půjdu se napít a trochu si odpočinout, jsem unavená.“
Nevěděla, jestli ji vůbec někdo slyšel. Ani Bernard, ani Rose neodpověděli. Oba stáli vedle sebe. Tak blízko, přitom každý z nich měl pocit, že je úplně sám.
O několik desítek metrů dál už hlasy ostatních téměř zanikaly v šumění moře. Pod rozložitou palmou seděl John Locke. Berle měl opřené o kmen.
Poraněnou nohu měl nataženou před sebou do písku. Jemný příboj se občas přiblížil natolik, že mu omyl špičku boty, než zase ustoupil zpátky do moře.
Locke se ani nepohnul. Jen sledoval horizont jako by v něm hledal odpověď na otázku, kterou si pokládal už dlouhé roky.
Eleanor si tiše sedla vedle něj s lahví vody. Napila se. Ruce i záda ji bolely od nošení kamenů a nohy potřebovaly chvíli natáhnout.
Písek byl ještě rozpálený od slunce. Idylka pro ty, kdo by tu byli na dovolené, ale to nebyl jejich případ. Tohle nebyl prázdninový resort. Za rohem nečekal hotel s bohatou večeří a barem, pokojem s klimatizací a televizí, u které by spokojeně usnula.
Eleanor objala kolena rukama a několik okamžiků oba jen mlčky poslouchali pravidelný dech oceánu. Uklidňovalo to. Některá ticha nebylo potřeba vyplňovat. Tohle bylo jedno z nich.
Po chvíli Locke nepatrně pootočil hlavu, jako by ji až teď zaregistroval, když se vrátil z vlastních myšlenek.
„Nevydrželi dlouho.“ Poukázal na nedodělaný nápis a stopy nohou v písku všude kolem. Nebyla to otázka, jen pojmenování faktu.
Eleanor se pousmála. „Asi hodinu nebo dvě.“
„To je víc, než bych čekal.“
Tmavovláska se krátce zasmála a zašroubovala víčko zpátky na lahev. Pak její úsměv zase zmizel.
„Je zvláštní, jak rychle se člověk může změnit.“
Locke dál sledoval moře.
„Myslíš Bernarda? Člověk udělá cokoliv, aby utekl zoufalství.“
„Myslím všechny, kdo tu jsou.“ Zapřemýšlela Eleanor.
Vítr jí sfoukl několik pramenů tmavých vlasů do obličeje. Právě teď by dala nevím co za sprchu.
Odsunula vlasy za ucho.
„Před dvěma měsíci jsme byli cizí lidé. Neznali jsme se.“ Odmlčela se.
„A dneska...“ Pohlédla zpátky k rozestavěnému nápisu.
„...dokážeme jeden druhého nenávidět kvůli tomu, jak leží kameny na pláži, místo toho, abychom tahali za jeden provaz.“
Locke dlouho nic neříkal. Pak klidně odpověděl.
„Nemyslím, že Bernard bojuje s kameny.“
„S čím tedy?“
„Se strachem.“ Johnův hlas zanikl v další příchozí vlně.
„Jen si vybral něco, na co se dá ten strach přenést. Hledá řešení.“
Eleanor se zadívala na moře. Poprvé za celý den měla pocit, že nemusí nikam spěchat. Jen sedět. Dýchat. A na okamžik přestat přemýšlet nad tím, komu právě lže.
Locke se však od horizontu neodvrátil.
„Víš...“ Začal tiše.
„Každý z nás si na ostrov přivezl něco, před čím utíkal.“
Eleanor se pousmála.
„To zní jako jedna z tvých hádanek.“
„Možná.“ Krátce se odmlčel.
„Někdo vztek. Někdo pocit viny. Někdo bolest.“ Jeho hlas zůstal klidný. „A někdo tajemství.“
Eleanor cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Pomalu se na něj otočila.
Locke se stále díval před sebe jako by nemluvil ke konkrétnímu člověku. Jen nahlas přemýšlel.
„Démoni mají zvláštní vlastnost.“ Pokračoval.
„Čím víc je člověk schovává ve skříni...“ Lehce naklonil hlavu. „...tím hlasitěji se jednou připomenou.“
Eleanor sevřela prsty v písku.
Ví něco?
Ta otázka jí prolétla hlavou tak rychle, až ji samotnou překvapila.
Ne. To není možné. Nikdo přece...
Locke se konečně otočil. Jeho pohled byl klidný. Zkoumavý.
„Nemyslíš, Eleanor?“
Na okamžik měla pocit, že se dívá přímo skrz ni. Ne na její obličej. Ne na její úsměv. Někam mnohem hlouběji.
Přinutila se klidně vydechnout.
„Myslím, že každý má nějaké tajemství.“ Odvětila opatrně.
Locke se sotva znatelně usmál.
„Ano.“ Řekl prostě. „Jen některá jsou nebezpečnější než jiná.“
Locke už se na ni nepodíval, jen vzal malý kamínek z písku a hodil ho do moře.
Až pak úplně klidně pronesl: „Stejně nakonec vždycky vyplavou na povrch."
Tentokrát Eleanor nedokázala odpovědět. Vítr mezi nimi rozhoupal listy palmy a několik vteřin bylo slyšet jen šumění oceánu. Pak se ozval známý ženský hlas.
„Tak tady jste.“ Rose si pomalu sedla vedle nich do písku. V rukou držela dvě kokosové skořápky naplněné vodou.
„Celá pláž se hádá kvůli kamenům... a vy dva si tady užíváte výhled.“
Locke se pousmál.
„Jen jsme pozorovali moře.“
„Tak to vás na chvíli zaměstnám něčím praktičtějším.“ Rose jednu skořápku podala Johnovi. Napětí, které mezi ní a Lockem před okamžikem viselo, se rozplynulo stejně nenápadně jako stopa ve vlhkém písku po ustupující vlně.
„Děkuju.“ Locke jen nepatrně kývl hlavou.
Rose se zadívala na rozestavěný nápis. Bernard pořád chodil kolem písmen sem a tam, občas něco posunul jako nespokojený inženýr, pak zase ustoupil o několik kroků, jako by doufal, že se správný tvar objeví sám.
Na tváři se jí objevil rezignovaný úsměv. „Někdy nevím, jestli bych ho měla obejmout... nebo něčím praštit.“
Eleanor se tiše zasmála. „Myslím, že to dneska cítí většina tábora, Rose.“
„Jenže on není takový,“ zakroutila černoška hlavou a povzdechla si.
„Celou dobu, co jsme spolu, byl ten nejklidnější člověk, jakého znám.“
Odmlčela se.
„Jen už je toho na něj moc.“
Nikdo neodpověděl. Vlny dál pravidelně omývaly břeh a vítr jemně rozhoupával listy palem nad jejich hlavami.
Po chvíli Rose stočila pohled k Eleanor.
„A co ty?“
Eleanor zvedla oči.
„Máš někoho, kdo na tebe doma čeká?“
Otázka zazněla tak obyčejně, až ji na okamžik zaskočila. Podívala se přes moře. Na obzor. Tam někde ležel svět, do kterého se ostatní chtěli vrátit. Pak se jí na rtech objevil drobný úsměv.
„Ano.“
Rose překvapeně naklonila hlavu. „Opravdu?“
Eleanor přikývla. „Jen to není člověk.“
Rose se pobaveně usmála. „Pes?“
„Kocour.“
Tentokrát se Eleanor usmála mnohem víc. Tak přirozeně, až si sama uvědomila, jak dlouho se neusmála kvůli něčemu tak obyčejnému.
„Jmenuje se Pomeranč.“
„To je netypické jméno, ráda bych si poslechla, jak vlastně vzniklo.“
„Je celý zrzavý.“ Zasmála se Eleanor. „A strašně líný. Našla jsem ho na ulici cestou z práce, jako kotě se schovával vedle stánku s pomeranči, a tak nějak už mu to zůstalo.“
Na okamžik jako by se přenesla jinam. Viděla ho úplně živě. Rozvaleného na dřevěné verandě. Tlapy natažené do slunce. Ocas líně přehozený přes schod. Jak otevře jedno oko pokaždé, když někdo projde kolem, ale ani ho nenapadne vstát.
Určitě právě teď někde spal, odpoledne měl vždy nejraději, nebo čekal, až se večer otevřou dveře jejího domu a ona ho pustí dovnitř.
Možná se válel na trávě, nebo na polštáři po vydatné konzervě, které musela vždy připomínat, když se blížilo objednání zásob.
Eleanor ve skutečnosti věděla něco, co ostatní nevěděli. Na rozdíl od jejich rodin, nebyl Pomeranč někde za oceánem. Byl tady. Na tom samém ostrově jen o několik kilometrů dál. Ta myšlenka byla zvláštně uklidňující.
„Musí ti chybět.“ Rose ji vrátila zpátky do přítomnosti.
Eleanor se krátce zamyslela.
„Ano.“ Pak ale zavrtěla hlavou. „Vlastně ne tak, jak by člověk čekal.“
Rose se zatvářila nechápavě.
„Protože vím, že je v pořádku.“ Ta věta jí vyklouzla dřív, než si uvědomila, co říká.
Naštěstí Rose jen přikývla.
„Kočky si vždycky nějak poradí.“
Eleanor se pousmála.
To on opravdu umí.
Před očima jí vytanula vzpomínka stará sotva sedmdesát dní.
Pomeranč seděl na zábradlí verandy a uraženě na ni mňoukal, protože přišla domů pozdě. Musela ho vzít do náruče, aby se vůbec uráčil přestat předstírat, že se ho celý svět hluboce dotkl.
Až se vrátí…
Ne.
Opravila se v duchu.
Až se jednou budu moct vrátit.
Určitě se bude tvářit stejně uraženě a pak se jí během několika vteřin stočí do klína, jako by žádných sedmdesát dní nikdy neuplynulo. Ta představa ji zahřála víc než odpolední slunce.
Rose se na ni chvíli dívala a nakonec se usmála.
„Víš…“
„Co?“
„Teď jsi měla úplně jiný výraz.“
Eleanor překvapeně zamrkala. „Jaký?“
Rose se podívala směrem k moři. „Jako někdo, kdo přesně ví, kam patří.“
Eleanor se na okamžik odmlčela. Pak jen tiše sklopila oči.
Kéž by to byla pravda. Ještě před několika měsíci by na tu otázku odpověděla bez zaváhání. Dnes už si tím nebyla jistá a možná právě to bylo na celém ostrově nejděsivější – že člověk mohl najít nový domov, aniž by si všiml, kdy přestal toužit po tom starém.
**************************************************************************************************************************
Večerní džungle už pomalu pohlcovala poslední zbytky denního světla. Mezi stromy se ozývalo monotónní bzučení hmyzu a z dálky sem doléhal tlumený šum oceánu.
Hugo funěl pod vahou dřevěné bedny.
„Příště...“ vydechl mezi dvěma kroky, „...jestli zase někdo řekne, že je to jen pár krabic... tak ho přinutím je nést samotnýho.“
Eleanor nesla druhou bednu z opačné strany.
„To říkáš pokaždé.“
„Protože pokaždé mám pravdu.“
Usmála se. „Ty sis stejně vzal tu lehčí.“
„To není lehčí!“
„Opravdu?“
„Dobře... možná trochu.“
Oba se zasmáli. Když sestoupili po kovových schodech do bunkru, uvítalo je známé hučení ventilace a charakteristický pach starého betonu, oleje a elektroniky.
John Locke seděl u stolu s otevřenou knihou. Berle měl opřené vedle sebe. Poraněná noha byla stále znehybněná jednoduchou dlahou.
O několik metrů dál klečela Ana Lucia na podlaze. Před sebou měla rozebranou pušku. Jednotlivé součástky ležely pečlivě vyskládané na kusu látky. Ani nevzhlédla. Jen krátce poznamenala.
„Položte to támhle.“
Hugo s úlevou pustil bednu na zem. „Konečně.“
Protáhl si záda tak teatrálně, jako by se chystal na hod oštěpem. Eleanor vyprskla smíchy.
„Myslel jsem, že mi upadnou ruce.“
„Tobě upadnou ruce i po otevření konzervy.“
„To není pravda.“
„Ne?“
„Ne.“ Odmlčel se.
„Jen když je hodně zarezlá.“
Locke zavřel knihu, protože v tomhle hluku se číst opravdu nedalo.
„Myslím, že jste oba unavení.“
„Já?“ Hugo se zatvářil pohoršeně. „Já jsem jen energeticky... úsporný.“
„To je nový výraz pro lenost?“ zeptala se Ana Lucia a nadzvedla obočí.
„Přesně!“ Hugo se usmál. „Zní to jen mnohem líp, stejně jako se skladníkům říká operátor skladu. Je to prostě méně urážlivé.“
Locke se nepatrně pousmál. Pak natáhl ruku ke gramofonu. Otevřel víko. Z dřevěné krabice vytáhl černou vinylovou desku. Opatrně ji položil na talíř. Jehla tiše zapraskala. Několik vteřin bylo slyšet jen jemné šumění. Pak se bunkrem rozezněly první tóny.
"These Arms of Mine..."
Eleanor překvapeně zvedla hlavu.
„Otis Redding? Vážně? Někdo tady měl vkus.“
Locke přikývl. „Ano.“
Na tváři se jí objevil široký úsměv.
„To snad není možné.“ Udělala několik kroků blíž ke gramofonu.
„Tohle je moje nejoblíbenější písnička.“
Hugo překvapeně zamrkal.
„Vážně?“
„Úplně! Pokud na světě existuje něco dokonalého, pro mě je to tohle.“
Eleanor zavřela na okamžik oči. Nechala se unášet známým uklidňujícím hlasem a melodií, která naplnila betonový bunkr až po okraj.
„Poslouchala jsem ji doma pořád dokola.“
„No...“ Hugo se teatrálně narovnal.
„Jestli je to tvoje oblíbená...“ Udělal krok vpřed a s naprostou vážností natáhl ruku.
„Smím prosit?“
Eleanor se nevěřícně rozesmála a hleděla na nabídnutou dlaň.
„Ty neumíš tančit, Hugo?“ ušklíbla se Ana Lucia. „Na to si počkám.“
„Hej, žádné pomluvy, dokud to neuvidíš, jsem přeborník,“ usmál se s nadsázkou.
Ana Lucia se na něj pochybovačně dívala.
„No dobře, tak neumím tančit, ale na to nepotřebuješ vysokou školu,“ prohodil Hugo.
„To jsem si myslela,“ mávla rukou Ana Lucia.
„Ale zato se u toho nebojím vypadat směšně.“
„Ale no tak, nech ho. Už jen odvaha mě požádat, se cení,“ usmála se nadšeně Eleanor, pak položila svou dlaň do jeho.
„Tak dobře, ale nešlapej mi na nohy, ano?“
Hudba se rozléhala bunkrem. Hugo udělal první nejistý krok. Pak druhý. Při třetím kroku šlápl Eleanor málem na nohu.
„Promiň!“
Rozesmála se. „Nic se nestalo.“
„Stalo.“
„Nestalo.“
„Určitě jo.“
„Hugo!“
Oba už se smáli tak, že ani jeden nedokázal držet rytmus. Nakonec se začali jen pomalu pohupovat do melodie. Nešlo o tanec. Spíš o dva lidi, kteří na pár minut zapomněli, že uvízli na ostrově uprostřed ničeho.
Locke je mlčky pozoroval. V očích měl zvláštní klid.
Ana Lucia si právě skládala pušku zpátky dohromady. Ani ona se neubránila sotva patrnému pousmání.
Hudba vyplnila celý bunkr. Na několik vzácných minut se zdálo, že všechny hádky, únosy, střelba i tajemství zůstaly někde daleko za betonovými zdmi stanice Labuť.
Jen o několik metrů dál. Za těžkými ocelovými dveřmi seděl Benjamin. Nepromluvil jediné slovo, jen zavřel oči a poslouchal.
Ne hudbu, ale smích. Ten znal. Nebyl falešný. Nebyl hraný a právě to ho znepokojovalo nejvíc.
Za silnými ocelovými dveřmi panovalo přítmí. Žárovka zavěšená pod stropem slabě poblikávala a vrhala po betonových stěnách dlouhé stíny. Ve vzduchu byl cítit chlad, vlhkost a pach starého kovu.
Benjamin seděl na úzké pryčně. Lokty měl opřené o kolena. Kotníky měl svázané stejně jako zápěstí.
Nepohnul se. Jen poslouchal. Nejdřív zaslechl známé zapraskání gramofonu. Pak první tóny. Otis Redding. Klasika, ne taková, jakou by preferoval, ale z možného výběru to byla ta stravitelnější volba.
Na okamžik zavřel oči. Tu skladbu znal. Slyšel ji už tolikrát, že ji bezpečně poznal po několika prvních vteřinách.
A potom... Smích. Nejprve Hugův. Hlasitý. Bezstarostný. Za okamžik se přidal druhý. Tišší. Lehčí. Eleanor.
Benjamin pomalu otevřel oči. Nedíval se na dveře, nebylo proč. Přes několik centimetrů oceli stejně nic neuvidí. Stačilo poslouchat, protože škvírou dole bylo slyšet víc, než se na první pohled zdálo.
Každé slovo. Každý krok. Každý úder podrážek do betonové podlahy.
Slyšel, jak Hugo nejspíš znovu o něco zakopl. Pak Eleanorin smích. Krátký. Upřímný.
Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo ticho. Jen hudba a pak znovu.
Smích.
Benjamin sklopil pohled k podlaze. V hlavě si znovu přehrál posledních několik týdnů. Když ji poslal mezi trosečníky, byl přesvědčený, že jde jen o další úkol.
Měla pozorovat. Naslouchat. Být jeho očima a ušima. Podávat informace. Nic víc.
Předpokládal, že si zachová odstup. Proč si vytvářet vazby s někým, kdo bude v jejím životě jen pár prchavých chvilek. To bylo nelogické a nerozumné, jenže odstup se během dvou měsíců začal nenápadně vytrácet.
Nejdřív si zapamatovala jejich jména. Pak jejich příběhy. Začala s nimi jíst. Pracovat. Smát se. Truchlit. Pomáhat.
A teď...
Tančila.
Benjamin nepatrně sevřel čelist. Ne proto, že by tančila právě s Hugem. Kdyby na jeho místě stál kdokoli jiný, nezměnilo by to vůbec nic.
Problém nebyl Hugo.
Problém byla Eleanor.
Začínala mezi ně patřit a člověk, který někam začne patřit, přestane být nestranným pozorovatelem. Začne rozhodovat srdcem, ne rozumem. To byla chyba. Velká chyba.
Benjamin pomalu vydechl.
Možná...
Možná si celou dobu namlouval, že je to jen otázka času, že až splní svůj úkol, vrátí se stejná, jako byla předtím, jenže nic nezůstávalo stejné. Ani ona. Ani...
On.
Ta poslední myšlenka přišla tak tiše, že ji Ben okamžitě zahnal.
Ne.
To nebylo podstatné. Podstatné bylo jediné. Ztrácel nad situací kontrolu a to se nesmělo stát.
Hudba za dveřmi pomalu doznívala. Smích utichl.
Benjamin se narovnal. Na jeho tváři se znovu objevil ten známý klidný výraz.
Rozhodnutí už padlo. Nebylo v něm nic osobního, alespoň si to namlouval.
Je čas přivést ji zpátky.
Pod jeho dohled.
Pod jeho vedení.
Tam, kde nad ní bude mít znovu kontrolu.
Ne proto, že by jí nevěřil, ale proto, že začínala zapomínat, kam patří.
Po náročných dnech přichází na ostrově vzácné období klidu. Eleanor spolu se Sawyerem a Kate sbírá na pobřeží mořské plody. Mezi přátelským škádlením a humorem se však objeví Jack s důležitou zprávou – Druzí navrhují setkání. Jack se rozhodne jít vyjednávat pouze s Kate, což Sawyer považuje za nebezpečný hazard. Eleanor si uvědomuje, že cílem schůzky bude pravděpodobně výměna zajatců. Poprvé po dlouhé době pocítí úlevu. Pokud se vše podaří, Benjamin se vrátí ke svým lidem a její dvojí život konečně skončí.
Zatímco Jack s Kate odcházejí do džungle, Bernard se snaží přesvědčit ostatní, aby na pláži postavili obrovský nápis SOS z kamenů. Zpočátku se zdá, že jde o společnou práci, ale brzy se ukáže, jak hluboce ostrov zasáhl psychiku všech přeživších. Bernardova posedlost dokonalostí a jeho zoufalá víra v záchranu postupně vyvolají hádky a většina lidí práci vzdá. Eleanor jako jedna z mála zůstává. Chápe, že Bernard nebojuje s kameny, ale s nadějí, kterou si odmítá nechat vzít.
Později si sedne na pláži vedle Johna Locka. V tichém rozhovoru přemýšlejí nad tím, jak ostrov změnil každého z nich. Locke mluví o strachu, bolesti a tajemstvích, která si lidé přivezli z minulosti. Jeho slova Eleanor zneklidní, protože na okamžik získá pocit, že snad tuší její skutečnou identitu. Locke však nic neprozradí a rozhovor ponechá v rovině obecných úvah o tom, že každé tajemství jednou vypluje na povrch.
Jejich rozmluvu přeruší Rose. Vypráví o Bernardovi a jeho vyčerpání, pak se začne vyptávat na Eleanorin život před havárií. Eleanor poprvé otevřeně mluví o svém rezavém kocourovi Pomerančovi, kterého našla jako kotě u stánku s pomeranči. Na rozdíl od ostatních však ví něco, co říct nemůže – Pomeranč není někde za oceánem, ale stále žije na tomtéž ostrově. Vzpomínka na něj jí připomene domov a zároveň ji přiměje uvědomit si, že už si není jistá, kam vlastně patří. Ostrov se jí pomalu stal druhým domovem.
Večer Eleanor s Hugem přinášejí zásoby do stanice Labuť. Atmosféra je tentokrát překvapivě uvolněná. Locke pustí na gramofonu píseň These Arms of Mine od Otise Reddinga, která je Eleanorinou nejoblíbenější skladbou. Hugo ji spontánně vyzve k tanci. Oba se brzy smějí tak upřímně, že zapomenou na všechny starosti. Dokonce i Locke a Ana Lucia jejich krátký okamžik štěstí tiše sledují s úsměvem.
Za těžkými dveřmi cely sedí Benjamin. Nevidí je, ale všechno slyší. Smích, hudbu i Eleanorin hlas. Zpočátku jejich veselí jen pozoruje, postupně si však uvědomuje něco mnohem nepříjemnějšího. Eleanor už není jen jeho pozorovatelkou mezi trosečníky. Začala se stávat jednou z nich. Vytvořila si přátelství, vazby i místo, kam patří. Benjamin si připustí ještě jednu myšlenku – nezměnila se jen ona, ale i on sám. Okamžitě ji však potlačí.
Nakonec dospěje k jedinému závěru. Ztrácí nad situací kontrolu. A to nesmí dopustit. Rozhodne se, že až přijde správný okamžik, přivede Eleanor zpět pod svůj dohled. Ne proto, že by jí nevěřil, ale proto, že podle něj začíná zapomínat, kam patří.






Kapitola 7. - Michael
Večer se nad ostrov snášel pomalu.
Obloha už dávno ztratila svou sytě modrou barvu a mezi korunami stromů se začínaly objevovat první tmavé stíny. Slunce sice ještě úplně nezmizelo za obzorem, ale jeho paprsky už pronikaly džunglí jen v úzkých zlatavých pruzích. Vlhký vzduch byl prosycený vůní mokré hlíny, listí a mořské soli. Někde vysoko v korunách se ozvalo hlasité zakřičení tropického ptáka, které vzápětí pohltil nekonečný šum džungle.
Eleanor scházela po úzké vyšlapané stezce směrem k poklopu stanice Labuť.
V jedné ruce nesla pletený košík s několika čistými obvazy, které Sun během odpoledne znovu vyprala a usušila na slunci. Přes druhé předloktí měla přehozenou lehkou deku.
Původně se do bunkru vůbec nechtěla vracet. Po rozhovoru s Lockem, Rose i veselém tanci s Hugem měla zvláštně lehkou náladu. Jako by na pár hodin zapomněla, že každé její slovo někdo hodnotí a každý úsměv může jednou obrátit proti ní, jenže ve stanici bylo potřeba střídat směny, ať už se člověk cítil jakkoli.
Zastavila se u otevřeného poklopu. Z jeho útrob stoupal známý chladný vzduch. Voněl betonem, starou elektroinstalací a kovem. Byla to zvláštní vůně. Ještě před několika týdny jí připadala nepříjemná. Teď v ní bylo cosi uklidňujícího. Jako návrat na místo, které důvěrně znala.
Pomalu sestoupila po kovovém žebříku. Každý krok se dutě rozléhal betonovou šachtou. Dole už bylo slyšet tlumené hučení ventilace. Někde pravidelně cvakal starý elektromotor. Zářivky pod stropem slabě poblikávaly.
Všechno působilo stejně. A přesto...
Ještě než sestoupila na poslední příčku žebříku, všimla si, že je něco jinak.
Bunkr byl nezvykle tichý. Ne tím klidným tichem, které tu panovalo během nočních směn. Bylo to jiné ticho. Napjaté. Takové, při kterém lidé mluví šeptem, i když k tomu nemají žádný důvod.
Seskočila z poslední příčky. Košík se jí lehce zhoupl v ruce.
Ve společenské místnosti stáli téměř všichni. Co se tu dělo?
Jack. Kate. Sawyer. Ana Lucia. Hurley. Dokonce i Locke seděl na pohovce opřený o berle a sledoval jediný bod uprostřed místnosti.
Nikdo z nich si Eleanor zpočátku ani nevšiml. Všechny pohledy mířily stejným směrem.
Instinktivně je následovala a v tu chvíli se zastavila.
Na druhé pohovce ležel Michael.
Na okamžik měla pocit, že se spletla, že se jí jen něco zdá.
Michael přece...
Michael byl pryč. Nikdo nevěděl kde a teď ležel přímo před ní.
Obličej měl pohublý a zarostlý. Pod levým okem se mu táhla tmavá modřina. Na čele měl několik drobných odřenin a košile byla potrhaná, jako by se prodíral hustou džunglí celé hodiny.
Spal nebo byl v bezvědomí.
Jack právě dokončoval obvaz na jeho paži. Vedle pohovky ležela prázdná miska s vodou a několik krvavých hadříků.
Eleanor pomalu přešla blíž.
„Michaele...?“ Její hlas zněl tišeji, než zamýšlela.
Jack k ní zvedl hlavu. Vypadal ustaraně. Pod očima měl tmavé kruhy a na tváři několikadenní strniště.
„Našli jsme ho.“ Řekl prostě.
Eleanor se na něj nechápavě podívala.
„Kde?“
„V džungli.“
„Samotného?“ Jack přikývl.
„Ležel tam na zemi v bezvědomí.“
Na několik vteřin zavládlo ticho. Eleanor pomalu položila košík na stůl. Prsty jí přitom nepatrně ztuhly.
Tohle bylo divné. Něco nesedělo. Něco vůbec nesedělo.
Pohled jí mimoděk sklouzl k těžkým ocelovým dveřím cely. Stály na stejném místě. Zavřené. Nehybné.
„A Henry?“
Zeptala se téměř mimoděk.
Jack ani neváhal. „Pořád je zavřený.“
Tentokrát se Eleanor úplně přestala orientovat.
Pořád? Jak pořád?
Ještě dnes odpoledne byla přesvědčená, že Jack odešel do džungle vyjednávat právě kvůli němu. Kvůli výměně. Kvůli nějaké dohodě.
Tak proč...
Proč je Ben stále tady? A proč se naopak vrátil Michael?
Myšlenky se jí začaly nepříjemně zamotávat jedna do druhé.
Benjamin jí nic neřekl. Ani náznak. Ani jedinou větu. To nebylo neobvyklé. Nikdy neprozrazoval celý plán. Jenže tentokrát...
Tentokrát měla pocit, že stojí úplně mimo hru. Nevěděla, co se právě děje. A ten pocit nesnášela víc než cokoliv jiného.
Pomalu se otočila ke dveřím cely. Za několika centimetry oceli seděl muž, který téměř vždy znal odpovědi, jenže tentokrát se k nim nemohla dostat.
Nezbývalo jí nic jiného, než čekat a poslouchat.
V tom se Michael tiše pohnul. Prsty sevřel okraj deky. Na čele se mu objevila bolestivá vráska. Víčka se zachvěla.
Jack okamžitě odsunul židli a přistoupil blíž.
„Michaele?“
Ve společenské místnosti v tu chvíli bylo by slyšet spadnout špendlík. Všichni čekali.
Michael pomalu otevřel oči a několikrát zamrkal, jako by se snažil zaostřit pohled.
Chvíli jen bezcílně těkal očima po stropě. Zdálo se, že mu dělá potíže uvědomit si, kde vlastně je. Pak jeho pohled sklouzl na Jacka.
„Jacku...“ Hlas měl ochraptělý a sotva slyšitelný.
Doktor si přisunul židli blíž k pohovce. „Klid. Jsi v bezpečí.“
Michael pomalu polkl. Rty měl vyschlé a popraskané.
„Co... co se stalo?“
„To bychom se rádi dozvěděli my.“ Jackův hlas zůstal klidný. „Našli jsme tě v džungli. Co se stalo? Jak ses dostal zpátky?“
Michael zavřel oči. Jeho víčka jako vážila tisíc sluncí.
Na několik vteřin se zdálo, že se snaží poskládat vlastní vzpomínky do souvislého příběhu.
„Utekl jsem.“ Vydechl. Znělo to tak prostě. „Podařilo se mi utéct.“
Ve společenské místnosti zavládlo naprosté ticho.
„Pronásledovali mě... běžel jsem... po všech těch dnech mě objevili.“ Přiložil si dlaň k čelu.
„Pak jsem uklouzl ze svahu.“ Na okamžik se bolestivě zamračil. „Narazil jsem hlavou do kamene a víc si nepamatuju.“
Odmlčel se.
Jack krátce pohlédl na obvaz kolem Michaelovy hlavy. Zranění tomu odpovídalo.
„Pamatuješ si, kde jsi byl?“
Michael přikývl. „Na severu ostrova.“
Přivřel oči jako by si to celé vybavoval.
„Mají tam vesnici.“
Eleanor se nepatrně napjala. Tohle byla pravda. Nelhal. Její lidé tu vesnici občas využívali. Ona sama tam nikdy předtím nebyla, ale slyšela o ní.
„Vesnici?“ zopakovala Kate.
Michael přikývl.
„Jestli se tomu tak vůbec dá říkat.“ Hlas se mu pomalu vracel. „Jsou to jen dřevěné chýše.“
Rozhlédl se po ostatních.
„Vypadají...“ Chvíli hledal správné slovo. „...jako by tam žili nejméně dvacet let.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Kate.
„Nemají skoro nic.“ Michael zavrtěl hlavou.
„Žádnou elektřinu. Žádné pořádné vybavení. Loví v džungli. Rybaří. Oblečení mají potrhané.“
Odmlčel se.
„Popravdě...“ Krátce se pousmál, ale nebylo v tom nic veselého. „Žijí snad ještě hůř než my.“
Eleanor mlčky poslouchala. Ani nehnula brvou. Jen si v duchu vybavila pečlivě upravené domky. Čisté chodníky. Květiny před verandami. Ledničky. Sprchy. Pravidelné dodávky potravin. Moderní kuchyně.
Takže tě opravdu zavedli jinam. Pomyslela si.
Kdysi jí Ben mimochodem vysvětlil, že ty chýše vznikly ještě za časů Dharmské iniciativy…
Nikdy se tam nebydlelo. Sloužily jen jako provizorní přístřešky. Úložné prostory. Teď už chápala proč. Byly to jen kulisy.
Michael pokračoval.
„Je tam...“ Na okamžik se zarazil. „...stanice.“
Slovo mu vyklouzlo téměř mimoděk. Okamžitě zmlkl. Ve tváři se mu mihl zvláštní výraz. Jako člověk, který právě řekl něco, co říct neměl.
Ana Lucia si toho všimla jako první.
„Jaká stanice?“
Michael k ní rychle otočil hlavu.
„Já...“ Odmlčel se. Polkl. Pak zavrtěl hlavou.
„Nevím.“
„Jen jsem ji zahlédl. Byly to kovové dveře se znakem. Podobný tomu na té zdi.“
Jeho odpověď zněla nepřesvědčivě. Přitom ukázal tím směrem..
Eleanor si všimla, že se přitom ani jednou nepodíval Jackovi do očí.
Tohle mu někdo zakázal. Ta myšlenka přišla sama. Ne proto, že by Michael lhal.
Naopak.
Působil dojmem člověka, který se zoufale snaží držet příběhu, který si několikrát přehrál v hlavě.
Ana Lucia se předklonila.
„Viděl jsi Walta?“
Michael pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„A ostatní? Nějaké jiné děti?“
„Ne.“
Na okamžik se odmlčel.
„Nepustili mě k nim.“
Ana Lucia sevřela čelist a Jack se chopil další otázky.
„Kolik jich tam bylo?“
Michael odpověděl téměř okamžitě.
„Dvaadvacet.“
„Jsi si jistý?“
„Ano.“
„Počítal jsem je.“
Ve společenské místnosti to zašumělo. Locke si vyměnil pohled s Kate.
Jack zůstal nehybný.
„A zbraně?“
Michael se krátce zamyslel.
„Skoro žádné. Viděl jsem jen dvě pušky. Jinak nic.“ Pokrčil rameny. „Byli tam hlavně staří chlapi a ženy. Moc mladých tam nebylo.“
Nadechl se.
„Jacku...“ Jeho hlas najednou zeslábl.
„Já...“ Sklopil oči. „Nezvládl jsem to.“
V místnosti bylo opět ticho, které se propadalo do ještě větší díry naplněné pocitem selhání.
„Myslel jsem, že Walta dostanu zpátky.“ Hlas se mu zlomil. „Ale neměl jsem šanci.“
Podíval se na Jacka. Tentokrát přímo.
„Proto jsem se vrátil. Sám to nedokážu.“
Jack mlčky čekal.
„Ale společně… Máme šanci…“ Michael pokračoval naléhavě. „Je jich málo. Jsou špatně vyzbrojení. Nečekají útok. Znám cestu.“
Posadil se prudčeji, až sykl bolestí.
„Jen co naberu sílu...“ Podíval se po všech přítomných. „Odvedu vás tam.“
Jack k němu okamžitě přistoupil a jemně ho zatlačil zpátky na pohovku.
„Klid.“ Řekl pevným hlasem. „Teď nikam nepůjdeš.“
Michael chtěl protestovat. Jack však zavrtěl hlavou.
„Máš čerstvě obvázané rány.“
Přetáhl přes něj deku.
„Vyspi se. Na plánování bude času dost.“
Michael se ještě chvíli díval do stropu. Nakonec pomalu přikývl.
Ve společenské místnosti bunkru se znovu rozhostilo ticho, jen Eleanor mlčky stála opřená o stůl. Na první pohled působila stejně zamyšleně jako ostatní. Uvnitř se jí však hlavou honila jediná myšlenka.
Bene... co jsi to zase rozehrál?
***************************************************************************************************************************
Hučení ventilace bylo po několika hodinách téměř nepostřehnutelné.
Člověk si na něj zvykl stejně snadno jako na pravidelné cvaknutí relé nebo vzdálené bzučení transformátorů ukrytých někde hluboko ve stěnách stanice. Jen občas některá ze zářivek pod stropem krátce zablikala a na zlomek vteřiny se po betonových zdech přelily pohyblivé stíny.
Michael znovu usnul. Tentokrát klidněji.
Jack ho po dlouhém naléhání přesvědčil, aby odpočíval, a nakonec odešel nahoru oznámit ostatním, že se Michael vrátil živý. Kate odešla s ním a Ana Lucia si protáhla ztuhlá záda.
„Jdu se na chvíli natáhnout.“
Pohlédla na Eleanor.
„Kdyby se vzbudil, zavolej mě.“
„Dobře.“
Ana Lucia ještě krátce pohlédla ke dveřím cely, pak beze slova zmizela v jedné z vedlejších místností a zavřela za sebou.
Ve společenské místnosti zůstalo ticho. Jen Locke seděl u stolu pod lampou. Před sebou měl několik listů papíru. Na každém se klikatily desítky čar, šipek, poznámek a podivných symbolů. Některé byly překreslené několikrát, jiné sotva načrtnuté, jako by si jimi zatím nebyl jistý.
Tužka se znovu rozjela po papíře. Krátká čára. Tečka. Další oblouk, pak se zastavila.
Locke chvíli jen seděl. Přimhouřenýma očima pozoroval vlastní kresbu a v duchu se zřejmě znovu vracel ke dveřím, které mu před několika dny málem rozdrtily nohu.
Eleanor ho několik minut mlčky pozorovala od počítače. Na monitoru tiše ubíhal nový odpočet. Za oknem vedoucím do zbrojnice bylo šero.
Michael spal.
Celý bunkr působil zvláštně pokojně.
Nakonec vstala. V kuchyňce naplnila starou konvici vodou a postavila ji na plotýnku. Za chvíli se ozvalo známé tiché syčení. Našla dva oprýskané plechové hrnky. Do každého vhodila sáček černého čaje.
Když se voda začala vařit, zalila je a několik okamžiků jen sledovala, jak se tmavá barva pomalu rozlévá po hladině.
Vzala oba hrnky do rukou. Jeden postavila vedle Lockova lokte na stůl.
„Děkuji.“ Řekl tiše, aniž zvedl oči od papíru.
Eleanor si sedla naproti.
Několik vteřin mlčeli. Locke znovu něco přikreslil. Pak další čáru zase pečlivě vygumoval.
Eleanor nakonec zvědavost přemohla.
„Pořád ta mapa?“
John si povzdechl. „Pořád,“ na okamžik odložil tužku.
„A čím déle ji kreslím...“ Usmál se spíš sám pro sebe. „...tím méně jí rozumím.“
Eleanor se natáhla přes stůl. Papír byl zaplněný drobnými poznámkami. Některé symboly připomínaly hvězdy. Jiné kruhy. Někde byly šipky. Jinde krátké latinské nápisy, které Locke přepisoval tak pečlivě, jak si je pamatoval.
„Tohle všechno sis zapamatoval?“
Locke pokrčil rameny.
„Když dlouhé minuty ležíš pod dveřmi a čekáš, až tě někdo vytáhne... začneš si všímat věcí.“ Na okamžik se odmlčel.
Eleanor se pousmála.
„To já bych asi počítala šrouby.“
„Ty jsem spočítal taky.“
Oba se krátce zasmáli. Pak Locke znovu sklopil oči k papíru.
„Víš, co je zvláštní?“ Poklepal tužkou na symboly. Nečekal na odpověď. Ukázal špičkou hrotu na jeden z nakreslených kruhů.
Byl jednoduchý. Jen několik oblouků. Přesto v něm Eleanor po chvíli skutečně rozeznala siluetu labutě.
„Instruktážní film.“ Řekl Locke.
„Téhle stanici říkali Labuť.“ Přejel tužkou po symbolu a udělal kolem něho další kruh.
„A tohle...“ Zaklepal na papír. „...jí připomíná až příliš.“
Eleanor se zamračila a Locke pokračoval.
„Jestli je to opravdu Labuť...“ Tužka se pomalu přesunula k dalšímu obrazci.
„Pak co jsou všechny ty ostatní?“
Na papíře jich bylo nejméně deset. Každý jiný. Každý zvláštně unikátní.
John chvíli mlčel. Pak vyslovil myšlenku, která mu očividně ležela v hlavě už několik hodin.
„Co když...“
Podíval se na Eleanor.
„...na ostrově nejsou jenom jedny dveře?“
Odmlčel se.
„Co když existují další stanice?“
Eleanor sklopila pohled zpátky na mapu. Tentokrát už se neusmívala. Přemýšlela.
Druzí skutečně využívali různá místa po celém ostrově jako sklady. Pozorovatelny. Malé přístřešky na přenocování. Občas vysílací stanoviště. Například Toma několikrát viděla s vysílačkou.
Nikdy se však nezajímala o nějaké stanice, to nebylo v jejím popisu práce.
A Benjamin... Ten o nich před ní nikdy nemluvil. Jestli něco věděl, nechával si to pro sebe.
„Nevím.“ Přiznala po chvíli. „Pokud je tu jedna, mohou tu být další.“
Locke ji pozorně sledoval. Nepůsobil zklamaně. Jen si její odpověď tiše zařadil mezi ostatní.
Eleanor se opřela v židli.
Pohledem mimoděk sklouzla ke kovovým dveřím cely. Pak se jí na tváři objevil sotva znatelný, téměř škodolibý úsměv.
„Ale...“ Začala nenuceně se zvednutým prstem. „Možná by to mohl vědět někdo jiný.“
Locke se otočil stejným směrem.
„Ten druhý?“
„Tvrdí přece, že ostrov dobře zná, ne? Nebo alespoň, oni tu jsou dlouho.“ Pokrčila rameny.
„Tak proč se ho jednoduše nezeptat, když máme tu možnost?“
John několik vteřin mlčel. Pak pomalu zavřel sešit. Opřel se o stůl a natáhl ruku po berlích.
„To není špatný nápad, Eleanor.“
Opatrně se postavil. Zraněná noha mu okamžitě připomněla svou existenci tupou bolestí, ale nevěnoval jí pozornost. Pomalu přešel přes společenskou místnost. Každý krok doprovázelo duté klapnutí berle o betonovou podlahu.
Eleanor zůstala stát několik kroků za ním. Nešla blíž. Jen se opřela ramenem o rám dveří vedoucích do chodby a mlčky sledovala, co se bude dít.
Na druhé straně ocelových dveří seděl spoutaný Benjamin a pravděpodobně už dávno věděl, že někdo přichází.
***************************************************************************************************************************
Locke se pomalu zvedl od stolu. Berle tiše zaskřípaly o betonovou podlahu a na okamžik se opřel o jejich gumové konce, než přenesl váhu na zdravou nohu. Zranění ho stále nutilo pohybovat se opatrněji, než byl zvyklý, přesto v jeho pohybech nebyla patrná netrpělivost. Spíš vytrvalost.
Pod paží držel sešit s pečlivě překreslenou mapou.
Eleanor zůstala stát opřená opodál. Prsty pomalu objímala ještě teplý plechový hrnek a pohledem sledovala, jak se John pomalu blíží k těžkým dveřím cely.
Ve společenské místnosti panovalo téměř dokonalé ticho. Jen z kuchyňského kouta bylo slyšet pravidelné tikání hodin a někde hluboko ve zdech nepřestával monotónně hučet ventilační systém.
Locke se zastavil těsně před ocelovými dveřmi, jako by za nimi bylo něco ceného.
Několik vteřin jen mlčky stál. Pak zvedl ruku a dvakrát lehce zaklepal. Zvuk kovu se dutě rozlehl chodbou. Na druhé straně se několik okamžiků nic neozvalo. Teprve potom zazněl známý klidný hlas.
„Johne.“
Locke se nepatrně pousmál.
„Takže nespíš.“
„Při dnešním provozu by to bylo poměrně obtížné.“ Benjaminův hlas zněl téměř pobaveně.
„Zdá se, že váš přítel se vrátil.“
Locke na okamžik zvedl obočí. „Slyšel jsi to?“
„Slyšel jsem všechno.“
Krátká odmlka.
„Včetně Otise Reddinga.“
Na Lockově tváři se objevil sotva patrný úsměv.
„Pak asi víš, že tady bylo veselo.“
Benjamin už neodpověděl.
Locke zadal číselnou kombinaci. Ozvalo se známé cvaknutí elektromagnetického zámku a těžké dveře se s tichým zasyčením pootevřely jen natolik, aby mezi nimi zůstala úzká mezera.
Benjamin seděl na pryčně přesně tam, kde ho nechali. Zády se opíral o betonovou zeď. Na kolenou měl rozevřenou knihu. Měl svázané nohy i ruce, takže o pohodlí nemohla být řeč.
Když se dveře otevřely, pomalu od ní zvedl oči. Nejdříve se podíval na Locka. Pak jeho pohled nenápadně sklouzl za něj.
Na druhém konci místnosti stála Eleanor.
Opírala se ramenem o betonový sloup, v rukou držela plechový hrnek a mlčky oba muže pozorovala z povzdálí.
Benjamin se na okamžik zastavil právě na ní. Nepatrně. Snad jen na jediný úder srdce, pak se pohled vrátil zpátky k Lockovi.
Bylo to sotva postřehnutelné. Přesto Eleanor dobře věděla, co ten krátký okamžik znamenal.
Slyšel všechno.
Michael. Rozhovor. Čaj. Mapu. I to, že právě ona navrhla, aby se ho Locke zeptal.
Na tváři však nedala znát vůbec nic. Jen klidně upila z hrnku a odolala nutkání mu zamávat.
Přesně tak, jak jí přikázal. Nic nedělat.
Benjamin zavřel knihu a položil ji vedle sebe, jako by si urovnával myšlenky, než je řekne nahlas. On byl mužem, který nosil v hlavě celou kartotéku užitečných informací.
„Čím ti mohu posloužit?“ Jeho hlas byl stejně klidný jako vždy.
Locke otevřel sešit. Papír zašustil.
„Tímhle.“
Benjamin sklopil své šedé oči.
Na stránce se rozprostírala téměř celá mapa, kterou Locke několik dní pečlivě překresloval zpaměti.
Čáry. Šipky. Latinské poznámky. Drobné symboly.
Benjaminův pohled se na okamžik zastavil u obrazce připomínajícího labuť. Pak přejel dál.
Nepatrně přimhouřil oči.
Pozoruhodné. Pomyslel si. Má skutečně výjimečnou paměť.
Na jeho tváři se však neobjevilo jediné překvapení.
„Pěkná práce.“ Pronesl suše jako by hodnotil výkres nějakého školáka, přesto...
„Málokdo by si zapamatoval tolik detailů.“
Locke zůstal stát a ihned se těch slov chytil. „Takže tu mapu znáš.“
Benjamin chvíli mlčel, pak nepatrně přikývl.
„Řekněme, že jsem podobné nákresy už někdy viděl.“
Nebyla to lež. Stejně jako většina jeho odpovědí. Jen neobsahovala všechno.
Locke položil ukazováček na jeden ze symbolů.
„Myslím, že tohle označuje Labuť.“
Benjamin krátce pohlédl na kresbu.
„Ano.“ Jediné slovo. Nic víc.
Johnův pohled se okamžitě rozzářil jako by měl klíč k nějakému tajemství.
„Takže jsou tu další. Chápu to správně?“
Tentokrát Benjamin neodpověděl hned. Nechal mezi nimi několik vteřin ticha. Ticho mělo svou cenu. Nutilo lidi přemýšlet. Doplňovat si odpovědi sami. Teprve potom pomalu přikývl.
„Ano, Johne.“
Locke sevřel sešit pevněji.
„Kolik?“
Benjamin se sotva znatelně pousmál.
„To nedokážu říct.“
Byla to technicky pravda. Po letech už si nebyl jistý, které stanice ještě fungují a které dávno pohltila džungle.
Locke chvíli mlčel. Pak položil další otázku.
„Co se v nich dělo?“
Tentokrát Benjamin zavřel oči. Jen na okamžik. Když je znovu otevřel, jeho hlas zněl o něco tišeji. Soustředěně.
„To není příjemná kapitola historie tohoto ostrova.“
Ve společenské místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Dokonce i hučení ventilace jako by na okamžik ustoupilo do pozadí.
Benjamin pokračoval. „Dharmská iniciativa přišla s velkolepými plány. Převratnými. Smělými.“ Na okamžik se odmlčel. „Mluvili o vědě. O pokroku. O lepší budoucnosti. Tvrdili, že mění svět.“
V koutku úst se mu objevil téměř neznatelný, trpký úsměv.
„Jenže některé jejich metody měly k pokroku velmi daleko. Začátky nevypadaly růžově a všechny tak velké plány začínají oběťmi.“
Locke neuhnul pohledem a Benjamin pokračoval klidně dál, slovo po slovu.
„Izolace. Dlouhodobé psychologické experimenty. Pozorování lidského chování. Deprivace smyslů. Manipulace.“
Každé slovo pronášel pomalu. Bez emocí. Jako by četl seznam dávno známých skutečností.
„Některé stanice vznikly jen proto, aby sledovaly, jak dlouho člověk vydrží dělat stále totéž, než se zblázní, upadne do depresí a vezme si život.“
Jeho pohled na okamžik sklouzl směrem k počítači. K monitoru. K odpočtu. Pak se znovu vrátil k Lockovi.
„Jiné byly ještě horší.“
Eleanor cítila, jak jí po zádech přeběhl chlad. Nevěděla, kolik z toho je pravda a kolik jen pečlivě zvolená polopravda. Právě to bylo na Benjaminovi nejnebezpečnější. Nikdy nelhal zbytečně. Jen vybíral, kterou část pravdy nechá zaznít.
„Jestli mohu poradit...“ řekl nakonec tiše.
„Nehledej je.“
Locke mlčel. „Proč?“
Benjamin se opřel zády o zeď.
„Protože některé dveře je lepší neotevírat.“
Ve společenské místnosti zavládlo dlouhé ticho. Locke pomalu zavřel sešit. V očích měl stejný výraz jako pokaždé, když narazil na další záhadu.
Ne odrazení. Naopak. Ještě větší zvědavost.
Benjamin si toho všiml okamžitě.
Přesně jak jsem čekal. Pomyslel si.
John Locke nebyl muž, kterého by varování zastavila. Byla pro něj pozvánkou. Nebál se riskovat a právě proto byl tak nebezpečný.
John se tiše otočil a začal se vracet ke stolu. Benjaminův pohled ho sledoval jen krátce, poté se znovu přesunul ke vzdálenému sloupu.
Eleanor stále stála na stejném místě. Hrnek držela oběma rukama. Ani jednou nepromluvila. Nepoložila jedinou otázku. Nepokusila se rozhovor ovlivnit.
Jen poslouchala.
Benjamin nepatrně sklopil oči.
Dobře. Poslechla.
A přesto se ho ani tentokrát nepodařilo zbavit nepříjemného pocitu. Sedmdesát dní mezi trosečníky ji změnilo víc, než byl ochoten připustit. Už tam nestála jako jeho člověk. Stála tam jako jedna z nich a právě to se muselo změnit.
Po klidném odpoledni se Eleanor vrací do stanice Labuť, kde ji čeká nečekaný pohled. Ve společenské místnosti leží zraněný Michael, kterého ostatní právě našli v džungli. Celý bunkr je ponořený do napjatého ticha.
Michael tvrdí, že se mu podařilo uprchnout ze zajetí Druhých. Vypráví, že byl držen v chudé vesnici na severu ostrova, kde lidé žijí v jednoduchých dřevěných chýších bez elektřiny a moderních technologií. Popisuje je jako špatně vyzbrojenou skupinu převážně starších lidí a žen. Přiznává, že Walta nedokázal zachránit, ale věří, že pokud trosečníci zaútočí společně, mají šanci uspět.
Eleanor jeho výpověď pečlivě poslouchá a rychle si uvědomuje, že většina toho, co Michael říká, je směsí pravdy a pečlivě připravených polopravd. Vesnici skutečně poznává, ale ví, že jde jen o zástěrku. Druzí ve skutečnosti žijí úplně jinde. Když Michael nechtěně zmíní existenci další stanice Dharmské iniciativy, okamžitě svou výpověď změní. Eleanor z jeho chování pochopí, že byl k určitému příběhu donucen. Zároveň si stále více uvědomuje, že vůbec netuší, jaký plán Benjamin právě rozehrál.
Později večer se situace uklidní. Michael odpočívá, Ana Lucia si jde lehnout a v bunkru zůstávají jen Eleanor a John Locke. Locke dál pečlivě překresluje mapu nalezenou na dveřích výbuchové šachty. Společně nad ní přemýšlejí a docházejí k závěru, že Labuť možná není jedinou stanicí Dharmské iniciativy na ostrově. Eleanor přizná, že o dalších stanicích nic neví, ale navrhne jednoduché řešení – zeptat se jediného člověka, který by mohl znát odpovědi.
Locke proto zamíří k cele.
Benjamin jejich příchod očekává. Přestože je zavřený za ocelovými dveřmi, z rozhovorů ve společenské místnosti pochytil téměř všechno. Okamžitě pozná, že Eleanor splnila jeho přání a nijak se neprozradila.
Locke mu ukáže překreslenou mapu. Benjamin je upřímně překvapený jeho mimořádnou pamětí a potvrdí, že symbol skutečně označuje stanici Labuť. Zároveň připustí existenci dalších stanic, odmítne ale říct, kolik jich je nebo kde se nacházejí.
Místo konkrétních odpovědí začne vyprávět o Dharmské iniciativě. Popisuje její experimenty s lidskou psychikou, dlouhodobou izolací, manipulací i dalšími pokusy, které podle něj překročily hranice etiky. Varuje Locka, že některé stanice je lepší nikdy nehledat, protože skrývají temnou část historie ostrova. Přesně ví, že podobné varování bude mít opačný účinek – Johna jen ještě více povzbudí k dalšímu pátrání.
Když Locke odejde, Benjamin chvíli mlčky sleduje Eleanor. Uvědomuje si, že ho poslechla a zachovala se přesně podle jeho pokynů. Přesto v ní vidí zásadní změnu. Sedmdesát dní mezi trosečníky z ní udělalo součást jejich skupiny. Už není jen jeho pozorovatelkou, ale člověkem, který si k nim vytvořil skutečné vazby.
Benjamin proto dospěje k rozhodnutí. Musí Eleanor získat zpátky pod svůj vliv dřív, než se od něj definitivně odvrátí. Ne proto, že by jí přestal věřit, ale proto, že podle něj začíná zapomínat, kam skutečně patří.






Kapitola 8. - Čtyři výstřely
Polední slunce stálo vysoko nad mořem a jeho paprsky nemilosrdně dopadaly na rozpálený písek. Vzduch se téměř nepohyboval. Jen občas od oceánu přivál slabý vánek, který na okamžik rozhoupal listy palem a přinesl s sebou vůni soli.
Tábor po obědě zvolna utichal.
Někteří lidé odpočívali ve stínu provizorních přístřešků, jiní opravovali rybářské sítě nebo seděli na pobřeží a mlčky hleděli na nekonečnou hladinu moře, jako by se každou chvíli měla na obzoru objevit loď.
Eleanor právě pomáhala Sun umýt několik plechových misek v mořské vodě. Práce byla jednoduchá, téměř bezmyšlenkovitá. Špinavé nádobí se na ostrově nikdy nehromadilo dlouho. Každý přiložil ruku k dílu a během několika minut bylo hotovo.
Sun položila poslední misku na kámen, aby oschla na slunci, a otřela si mokré ruce o kalhoty.
„Myslím, že jsme na ně zapomněli.“
Eleanor zvedla hlavu. „Na koho?“
„Na Michaela a Anu Luciu.“ Sun se usmála a na okamžik se zadívala směrem k džungli. „Od rána nikdo z nás nebyl dole.“
Eleanor si až teď uvědomila, že má pravdu. Od Michaelova návratu se kolem něj všichni chvíli motali, vyptávali se a poslouchali jeho vyprávění. Pak se ale život v táboře zase pomalu rozběhl svým obvyklým tempem.
Michael odpočíval. Ana Lucia měla hlídku a svět šel dál.
Sun otevřela víko velkého hrnce. Uvnitř zůstala ještě porce rýže smíchané s rybou a několika kousky manga. Nebyla to hostina, ale na ostrovní poměry to byl dobrý oběd.
„Mohla bys jim to odnést?“ Zeptala se nenuceně. „Určitě mají hlad.“
Eleanor přikývla. „Jasně.“
Vzala dvě plechové krabičky a opatrně na ně rozdělila jídlo. Pak si vzpomněla, že bunkr má i jednoho vězně. Ben. S malým váháním vzala ještě jednu krabičku pak všechno pečlivě naskládala na sebe. Krabičky do sebe pěkně zapadaly. Bylo to trochu těžší, než čekala, ale bunkr nebyl daleko.
Sun ji chvíli mlčky pozorovala. Pak se pousmála.
„Vyřiď Michaelovi, že se nemusí bát. Nikdo po něm dnes nebude chtít žádné hrdinství.“
Eleanor se tiše zasmála. „To mu určitě udělá radost.“
„A Aně Lucii řekni, že si má taky někdy odpočinout.“
Tentokrát se zasmály obě.
„To bude těžší.“
„Já vím.“
Sun jen pobaveně pokrčila rameny. „Ale zkus to.“ Na třetí misku se jen podívala a nijak ji nekomentovala.
Eleanor si opatrně upravila misky do obou rukou. Pak se vydala po známé stezce vedoucí k zadním dveřím stanice Labuť.
Džungle byla nezvykle tichá. Polední horko zahnalo většinu ptáků hluboko do korun stromů a i cikády se ozývaly líněji než obvykle. Jen pod nohama občas zapraskala suchá větvička.
Eleanor šla pomalu. Neměla kam spěchat. V hlavě se jí znovu vybavil rozhovor s Lockem.
Podivná mapa. Benjaminovy neurčité odpovědi, jeho varování.
„Některé dveře je lepší neotevírat."
Znovu si tu větu přehrála v hlavě. Pořád nevěděla, jestli ji myslel vážně... nebo ji jen vedl přesně tam, kam chtěl.
Před sebou už mezi stromy zahlédla známý skrytý vchod.
Slunce se od něj odráželo tak silně, až musela na okamžik přimhouřit oči. Upravila si misky v rukou a vykročila k němu. Netušila však, že jen o několik metrů pod jejíma nohama se během několika posledních vteřin odehrálo něco, co navždy změní osudy všech lidí na ostrově.
Kovové dveře zadního vchodu tiše zaskřípaly, když je Eleanor otevřela ramenem. Uvnitř ji okamžitě ovanul známý chlad bunkru.
Bylo zvláštní, jak rychle si na něj zvykla. Ještě před několika týdny jí připadal stísněný, cizí a nepřátelský. Teď už v něm nacházela něco uklidňujícího. Betonové stěny, hučení ventilace i slabé bzučení zářivek byly stejně známé jako šumění moře nahoře na pláži.
Opatrně za sebou dveře zavřela. Krabičky s obědem si přitiskla blíž k hrudi, aby jí nesklouzly.
Před ní se táhla úzká betonová chodba osvětlená několika zářivkami. Jejich studené světlo vytvářelo na podlaze ostré bílé pruhy.
Nikde nikdo. Usmála se sama pro sebe.
„Tak kde jste všichni...?“
Její hlas se ztratil v hučení ventilace. Pomalu vykročila dál. Každý krok se dutě rozléhal chodbou.
Klap.
Klap.
Klap.
V hlavě si přitom znovu přehrávala Sunina slova.
„Vyřiď Michaelovi, že po něm dnes nikdo nebude chtít žádné hrdinství."
Tiše se pousmála. Michael nejspíš zase spal. Ana Lucia bude sedět někde u stolu s rukama založenýma na hrudi a tvářit se, že pomoc nepotřebuje.
A Ben...
Na okamžik sklouzla pohledem k poslední krabičce. Nejspíš ji jen beze slova převezme nebo utrousí nějakou ironickou poznámku.
Bylo zvláštní, jak snadno si člověk dokázal představit jeho reakce.
Udělala ještě několik kroků. Pak se zastavila. Něco bylo jinak. Nebyla si jistá co.
Jen...
Bunkr byl příliš tichý. Ventilace hučela pořád stejně. Elektronika tiše bzučela. Ale jinak...
Nic.
Žádné tlumené hlasy. Žádné kroky. Ani gramofon. Eleanor pomalu svraštila obočí.
„Ano Lucio?“
Zavolala opatrně. Odpovědělo jí jen duté echo.
Znovu se rozešla. Tentokrát o něco pomaleji. Na konci chodby se nacházely dveře vedoucí do hlavní společenské místnosti, ještě než k nim došla, zachytila cosi zvláštního.
Jakýsi kovový pach.
Zastavila se v polovině kroku a najednou měla nepříjemný pocit, jako by šlapala do bláta, jako by jí něco svazovalo nohy a přilepilo k podlaze.
Zhluboka se nadechla. Ten pach nebyla spálená elektřina ani olej. Bylo to něco jiného. Známého a nepříjemného.
Krev.
Srdce se jí nepatrně rozbušilo. Udělala další krok. Pak ještě jeden. Pomalu obešla roh. Krabičky v jejích rukou se nepatrně zachvěly. Na podlaze ležela převržená židle.
O několik metrů dál…
Libby.
Ta milá blonďatá psycholožka ležela na boku uprostřed chodby. Vlasy měla rozhozené přes obličej. Pod ní se pomalu rozlévala tmavá kaluž něčeho, co určitě nebyla voda.
Eleanor zůstala stát. Mozek na okamžik odmítl přijmout to, co viděla.
Ne.
To nedávalo smysl. Libby přece...
Krabičky jí v rukou nepatrně sklouzly, potily se jí dlaně. Vzduch z klimatizace ji studila na krku.
„Libby...?“
Hlas jí téměř přeskočil. Udělala k ní rychlý krok. Pak druhý. Chtěla si kleknout. Otočit ji. Zjistit, jestli dýchá. V tom se z vedlejší místnosti ozvalo kovové cvaknutí. Zvuk otevíraného zámku dveří.
Eleanor prudce otočila hlavu.
Dveře cely. Pomalu se otevíraly a z jejich stínu vyšel Michael. V ruce svíral pistoli.
Za ním stál Benjamin.
Na jediný zlomek vteřiny se jejich pohledy setkaly.
Vězňovy oči se nepatrně rozšířily. Nebyl to strach. Spíš překvapení. Nečekal ji. Nečekal ji. Neměla tu být. To jí došlo až příliš pozdě.
„Eleanor—“ Nestihl větu dokončit. Michael se instinktivně otočil za Benjaminovým pohledem.
Ve chvíli, kdy ji uviděl stát nad Libby, se mu ve tváři objevil výraz čiré hrůzy. Ne přemýšlení. Ne rozhodování. Pud. Zoufalství.
Prst sevřel spoušť. Výstřel otřásl betonovou chodbou. Zvuk byl v uzavřeném prostoru téměř ohlušující.
Eleanor ucítila prudký náraz do levé paže jako by ji někdo udeřil rozžhavenou tyčí. Bolest přišla až o zlomek sekundy později. Ostrá. Pálivá. Nečekaná.
Krabičky jí vyletěly z rukou. S hlasitým rachotem dopadly na podlahu. Víčka se rozletěla. Rýže se rozsypala po betonu. Jedna z misek se dlouze roztočila kolem vlastní osy, než se zastavila o zeď.
Eleanor ani nevykřikla. Instinkt převzal vládu dřív než rozum.
Pravou rukou sevřela zraněnou paži. Mezi prsty okamžitě ucítila teplou krev. Neohlížela se. Nezastavovala. Jen zahlédla po své pravici úzké dveře do malé skladové místnosti.
Vrazila do nich celou vahou. Dveře narazily do zdi. Vpadla dovnitř. Otočila se. Přibouchla je.
Prsty zoufale nahmátla jednoduchý kovový zámek. Klap. Teprve tehdy se sesunula zády ke dveřím.
Celé tělo se jí třáslo. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že téměř neslyšela vlastní dech. Přitiskla si dlaň na poraněnou paži. Krev jí pomalu prosakovala mezi prsty.
Venku zavládlo ticho. Pak zaslechla kroky. Pomalu se blížily. Zastavily se přímo za dveřmi. Eleanor zadržela dech, ale srdce bušilo. Co když se zahnala do pasti? Právě si uvědomila, že byla v koutě, bez možnosti útěku. Co když… co když ji Ben obětuje jako nepohodlného svědka? Kolik měl Michael ve zbrani ještě nábojů? A kde tu zbraň vzal?
Eleanor běžely hlavou desítky otázek. Ani se nepohnula. Jen pevně zavřela oči a čekala, zda ji osud ušetří nebo si právě vytáhla kartu smrti.
**************************************************************************************************************************
Benjamin udělal první krok z cely právě ve chvíli, kdy se betonovou chodbou rozlehl výstřel.
Zvuk se odrazil od stěn a na okamžik zaplnil celý bunkr.
Neotočil se prudce. Jen instinktivně stočil hlavu za zvukem.
Na konci chodby zahlédl Eleanor. Její tělo sebou trhlo, viděl to jako ve zpomaleném filmu, ale čas běžel.
Krabičky s jídlem jí vyklouzly z rukou a s kovovým rachotem dopadly na podlahu. Jedna se otevřela. Bílá rýže se rozkutálela po betonu. Druhá narazila do zdi. Třetí se zastavila jen několik kroků od jeho nohou.
Víčko se pootevřelo. Na okamžik zahlédl kousek ryby, pak Eleanor zmizela za dveřmi malé komory.
Ozvalo se prudké bouchnutí a hned nato ostré cvaknutí zámku.
Benjamin zůstal stát. Nepohnul se, jeho pohled pomalu sklouzl na podlahu. Několik drobných kapek krve vedlo až ke dveřím. Tam končily. Co bylo za nimi, nedokázal odhadnout.
O několik metrů dál se v betonové stěně leskla čerstvě zaražená kulka. Na okamžik ji mlčky pozoroval. Ta malá smrtící věc měla stejnou barvu jako jeho šedé oči.
Kulka prošla.
To byla jediná jistota, víc nevěděl. Nemohl vědět. Mohla ji jen škrábnout. Stejně dobře mohla projít ramenem, hrudníkem či, ještě hůř, nějakým orgánem.
Nepřipustil si ani jednu možnost. Mozek už dávno zaměstnávalo něco jiného.
Čas.
Michael.
Plán.
Krytí.
Vedle něj se ozval roztřesený dech. Michael stále držel pistoli namířenou směrem ke dveřím komory. Ruka se mu třásla.
„Ona... Viděla mě,“ vydechl.
Benjamin k němu ani neotočil hlavu. Jeho výraz zůstal naprosto nečitelný. Zmizelo všechno. Nejistota. Plachost. Nervózní úsměvy. Sklopený pohled. Henry Gale právě přestal existovat.
Na jeho místě stál muž, který byl zvyklý rozhodovat.
Jeho hlas byl klidný, téměř tichý.
„Ano.“
Michael se nadechl. „Musím ji—“
„Ne.“
To jediné slovo zaznělo tak pevně, že Michael umlkl uprostřed věty. Polkl.
Benjamin se konečně otočil. Jejich pohledy se střetly. Jeden vyděšený a druhý ledově klidný.
„Na to právě teď není čas,“ rozhodl Ben.
Michael nevěřícně zavrtěl hlavou. „Viděla všechno!“
Benjamin pomalu sklopil oči k rozsypanému obědu.
Tři krabičky. Tři porce.
Michael. Ana Lucia.
A...
Třetí.
Na jediný okamžik se jeho pohled zastavil. Přinesla ji jemu.
Ta drobná skutečnost se mu vryla do paměti stejně ostře jako pach střelného prachu, který nyní visel ve vzduchu jako opar viny. Nevěnoval jí však víc než jediný úder srdce.
Teď nebyl čas.
Znovu zvedl oči k Michaelovi.
„Poslouchej mě, Michaeli,“ zdůraznil mužovo jméno, jeho hlas byl stále klidný, a právě proto působilo autoritativněji než jakýkoli křik.
„Za několik minut tu budou ostatní.“
Michael prudce zavrtěl hlavou. „Nemůžeme ji tu takhle nechat, všechno prozradí!“
Benjamin k němu udělal jediný krok.
Stačil.
Najednou mezi nimi nebyl vystrašený vězeň a zoufalý otec. Stál tam vůdce a muž, který ztrácel kontrolu, a to si nemohl dovolit.
„Podívej se na mě.“
Michael poslechl téměř automaticky.
Benjamin pokračoval stejným vyrovnaným tónem. „Jestli se teď budeš pokoušet otevřít ty dveře...“ Krátce kývl směrem ke komoře. „...ztratíš čas. A pokud ztratíš čas... Nikdy neuvidíš Walta.“
Odmlčel se a ty slova dopadala na Michaela jako nože zabodávající se mu do už tak otevřených ran. Ben jen přidal sůl, aby se ta bolest změnila v motivaci.
Nastalo ticho.
Michaelova čelist se sevřela. Prsty na pistoli zbělely.
Benjamin poznal přesně ten okamžik, kdy odsunul všechno stranou, a zbylo jen jediné rozhodnutí. Zabralo to.
„Musíme odejít.“ Řekl prostě. „Hned.“
Michael ještě jednou pohlédl ke dveřím komory. Pak na krev. Nakonec pomalu sklopil pistoli.
Benjamin se bez jediného dalšího slova otočil směrem k zadní chodbě. Ani jednou se nepodíval zpět. Ne proto, že by ho nezajímalo, co je za těmi dveřmi, ale proto, že kdyby si to dovolil právě teď... mohl by na jediný okamžik přestat být vůdcem, ale být mužem, kterému na někom záleží, a to si nemohl dovolit.
Džungle je přivítala téměř nepřirozeným tichem. Za zády se s kovovým zaduněním zavřely těžké dveře zadního vstupu do stanice Labuť.
Benjamin se ani neohlédl.
Pomalu sešel několik kamenitých schodů vedoucích od maskovaného vstupu a zastavil se až pod rozložitým stromem, jehož koruna vrhala na zem nepravidelné skvrny stínu.
Vzduch byl těžký. Vlhký. Ve větvích vysoko nad nimi cosi zašustilo.
Michael došel až k němu. Dýchal rychle, nervózně jako by se měl zhroutit. V ruce stále svíral pistoli tak pevně, až mu zbělely klouby.
„Tohle nebylo v plánu.“ Vyhrkl a zatnul zuby.
Benjamin mlčel. Jen si pomalu zapnul horní knoflík košile, který se mu při zápasu s pouty uvolnil. Pak si rukávem otřel tenkou šmouhu zaschlé krve z předloktí. Teprve potom se na Michaela podíval.
„Ne.“ Řekl klidně. „Nebylo.“
Michael několikrát zavrtěl hlavou. „Nevěděl jsem, že přijde. Ta holka — zatraceně!“
Benjamin ho přerušil jediným pohledem. Nezvýšil hlas. Nemusel.
„Poslouchej mě.“
Michael zmlkl a Benjamin pokračoval.
„Od této chvíle se budeš držet plánu přesně tak, jak jsme se dohodli.“
„Ale ona—“
„Přesně.“ Skočil mu Ben do řeči. Tentokrát jeho hlas mírně ztvrdl. „Právě proto.“
Michael nechápavě zamrkal. Nerozuměl.
Benjamin udělal jediný krok blíž.
„Vrátíš se do tábora na pláž. Řekneš jim přesně to, co jsme si připravili. Přesvědčíš Jacka a přivedeš mi čtyři lidi. Doufám, že si rozumíme, Michaeli.“
Michael mechanicky přikývl. Bylo toho na něj hodně, ale dohodu, tu si pamatoval do posledního písmene. Bez ní Walta nedostane, a to bylo důležité, co ho drželo nad vodou.
„Jacka.“
„Kate.“
„Sawyera.“
„Hurleyho.“
Každé jméno důrazně zopakoval, poté Benjamin několik vteřin mlčel, dokud nedodal.
„A Eleanor.“
Michael prudce zvedl hlavu.
„Cože?“
„Přivedeš i ji.“
„To jsme si nedomluvili,“ zaprotestoval Michael. Už takhle bude těžké přesvědčit čtyři lidi, ale tu kterou právě postřelil, ta která viděla, jak pouští vězně, ta, která viděla Libby mrtvou na podlaze? Tohle znělo jako hodně špatný vtip.
Benjaminův výraz se nezměnil.
„Právě jsme to udělali,“ zakončil Ben nekompromisně.
Michael sevřel čelist.
„Proč?“
Benjamin se na okamžik zadíval zpátky směrem k nenápadnému vstupu do bunkru. Za několika metry betonu seděla Eleanor zamčená v malé komoře. Nevěděl, jak vážně je zraněná. Nevěděl ani, jestli se za několik minut postaví na nohy. Jen věděl, že ji tu už nenechá.
Když znovu promluvil, jeho hlas byl naprosto věcný.
„Zůstala mezi vámi déle, než měla.“
Nic víc. Žádné vysvětlování. Žádné emoce.
Michael se zamračil.
„Ona je jedna z vás?“ nevěřícně pootevřel ústa.
Benjamin na otázku vůbec nereagoval. Doslova ji ignoroval.
„Přiveď ji, a jestli ji odmítneš vzít—“
„Neodmítnu,“ skočil mu do řeči Michael.
Benjamin však klidně pokračoval. „Jestli ji nepřivedeš... Walta už nikdy neuvidíš.“
Slova dopadla mezi ně těžce jako kámen.
Michael sklopil oči k zemi. Benjamin přesně věděl, že našel správné místo. Ne výčitky. Ne hrozby.
Walt. Vždycky Walt.
Michael po chvíli tiše přikývl.
„Dobře.“
Benjamin natáhl ruku. „Teď mi dej pistoli.“
Michael překvapeně zamrkal. Tohle nečekal.
„Proč?“
„Protože ji už nebudeš potřebovat.“
Chvíli váhal. Pak zbraň druhému muži pomalu podal.
Benjamin ji převzal naprosto samozřejmě. Otevřel závěr. Rychle a zkušeně zkontroloval zásobník jako by to už dělal tisíckrát předtím. Jediným pohledem odhadl, kolik nábojů zůstalo. Pak znovu zaklapl závěr.
Michael se na něj nechápavě díval.
„Co teď?“
Benjamin zvedl pistoli. Namířil. Přímo na jeho levou paži.
Michaelovi se rozšířily zorničky.
„Počkej sakra—“
Výstřel přehlušil zbytek věty. Ozvěna se rozletěla mezi stromy. Michael vykřikl bolestí a zapotácel se dozadu. Druhou rukou okamžitě sevřel krvácející paži.
„Zbláznil ses?! To je nějaká pomsta?“
Benjamin pomalu sklonil zbraň. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval.
„Ne.“ Řekl tiše. „Teď to bude vypadat věrohodně.“
Michael bolestně sykl.
Benjamin zasunul pistoli za opasek kalhot, pak se ještě jednou podíval směrem k bunkru. Tentokrát o něco déle.
Vydrž, Eleanor.
Byla to jediná myšlenka, kterou si dovolil, poté se znovu obrátil k Michaelovi.
„Za několik minut uslyšíš lidi z pláže. Počkej, až tě najdou. Řekni jim přesně to, co máš.“
Michael jen přikývl a Benjamin se otočil. Bez jediného dalšího slova zmizel mezi stromy. Až když ho pohltila hustá džungle, dovolil si na jediný okamžik zpomalit krok.
Jeho plán se právě změnil. Nezhroutil se, to ne. Jen získal jednu novou proměnnou a Benjamin Linus nesnášel proměnné, protože ty nešlo ovládat, a právě proto se rozhodl..., že až Michael splní svůj úkol... Eleanor se vrátí domů.
**************************************************************************************************************************
Džungle odpoledne téměř oněměla.
Slunce viselo vysoko nad korunami stromů a těžký, vlhký vzduch se ani nepohnul. Jen z dálky bylo slyšet monotónní šumění moře a občasné zapraskání větví pod kroky několika lidí.
Právě ten zvuk je přiměl zrychlit.
„Tamhle!“
Sawyer ukázal mezi stromy.
Na zemi, opřený zády o mohutný kmen, seděl Michael. Jednou rukou si svíral levou paži. Košili měl nasáklou krví. Hlavu měl skloněnou a těžce oddechoval.
Jack k němu okamžitě přiběhl.
„Michaele!“
Klekl si vedle něj a opatrně odtáhl jeho ruku od rány. Krev byla čerstvá.
„Co se stalo?“
Michael několik vteřin jen lapal po dechu. Jako by se snažil popadnout sílu mluvit. Pak zvedl hlavu. V očích měl směs bolesti, vyčerpání a něčeho, co připomínalo šok.
„Dostali se dovnitř...“ Zašeptal.
Jack ztuhl.
„Kdo?“
„Ti druzí.“
Michael zavřel oči, čelo měl orosené potem. „Nevím, jak...“
Polkl. „Byl jsem dole s Anou Lucií... pak jsem uslyšel dveře.“ Jeho hlas se třásl.
„Myslel jsem, že se někdo vrací z tábora.“
Odmlčel se.
Jako by se mu další slova vyslovovala jen s největším úsilím.
„Byli dva.“
Sawyer se zamračil. „Dva?“
Michael přikývl. „Jeden šel po mně... druhý...“
Na okamžik sklopil oči.
„Ana Lucia neměla šanci.“
Nikdo nepromluvil. Jack cítil, jak se mu sevřel žaludek.
„A Eleanor? Viděla jsem ji odcházet směrem sem.“
Zeptala se tiše Kate.
Michael pomalu zavrtěl hlavou.
„Přišla až potom...“ Hlas se mu zlomil. „Nesla jídlo.“
Na okamžik zavřel oči.
„Snažil jsem se je zastavit...“
Pohlédl na vlastní zraněnou paži. „Postřelili mě.“ Těžce vydechl.
„Pak jsem slyšel další výstřel.“
Kate zbledla.
„Eleanor?“
Michael jen nepatrně přikývl. „Nevím...“ Řekl tiše. „Viděl jsem jen, jak utíká.“
Jack už byl na nohou.
„Jdeme.“
Jeho hlas byl krátký. Rozhodný. „Hned.“
Do bunkru vběhli téměř současně. Těžké dveře narazily do zarážky. Kovová chodba se okamžitě zaplnila kroky.
Jack běžel první, pak náhle prudce zastavil. Před ním ležela Libby.
Ještě než si stačil uvědomit všechno kolem sebe, už klečel na kolenou.
„Libby!“
Položil jí dva prsty na krk. Na okamžik se bál, jak se snažil najít její pulz. Pak...
Slabý. Téměř neznatelný tep.
„Je naživu!“ Vydechl.
„Sawyere! Pomoz mi!“
Sawyer už klečel vedle něj. Na druhém konci místnosti ztuhle hleděla Kate na pohovku.
Ana Lucia. Ležela bez hnutí. Oči otevřené. Tmavá krev už dávno přestala téct.
Kate pomalu přiložila dva prsty k jejímu krku. Několik dlouhých vteřin. Pak pomalu zavřela oči. Ani nemusela nic říkat. Všichni to poznali.
V bunkru zavládlo nepříjemné hrobové ticho, jen Jackův hlas znovu prolomil napětí.
„Přineste deky a vodu! Musíme zastavit krvácení!“
Všichni se dali do pohybu. Jen Hurley zůstal stát. Rozhlížel se kolem. Zmateně. Pak najednou vykřikl.
„Eleanor! Jsi tady?“
Nikdo neodpověděl.
„Eleanor!“
Znovu. Tentokrát hlasitěji.
Ticho.
Kate se otočila. „Prohledej všechny místnosti, Hugo!“
Hurley zmizel v chodbě. Kate otevřela dveře skladu.
Prázdno. Pak si všimla dalších. Nenápadných dveří na konci chodby. Přistoupila k nim. Vzala za kliku. Nešly otevřít. Jemně zaklepala.
„Eleanor? Jsi tam?“
Za dveřmi bylo několik vteřin ticho. Pak...
Tiché zabušení zpátky.
„...Kate?“
Hlas byl slabý. Rozechvělý.
Kate si oddechla.
„Jo.“
Přiložila dlaň ke dveřím. „To jsem já. Už jsou pryč.“
Několik vteřin se nic nedělo. Pak cvakl zámek. Dveře se pomalu pootevřely. Ve škvíře se objevila Eleanor. Tvář měla bledou. Tmavé vlasy přilepené potem k čelu. Pravou rukou svírala levou paži. Mezi prsty jí pomalu prosakovala krev.
Kate okamžitě přistoupila blíž.
„Panebože...“
Eleanor jen lehce zavrtěla hlavou.
„To... nic není.“ Hlas se jí třásl.
Kate opatrně odtáhla její ruku. Rána nebyla hluboká. Kulka jí roztrhla maso na vnější straně paže a pokračovala dál. Nic hrozného.
„Máš štěstí.“ Zašeptala. „Pojď.“
Opatrně ji podepřela kolem pasu. Společně vyšly do hlavní místnosti a tehdy Eleanor zůstala stát.
Michael seděl opřený o zeď. Jack mu právě rozstřihoval zakrvácený rukáv košile. Obvaz na jeho paži byl čerstvý.
Jejich pohledy se střetly. Na jediný okamžik. Michaelovi se v očích objevil šok. Pak...
Pochopení.
Proto mlčela.
Proto nekřičela.
Proto mě právě teď neukazuje prstem.
Ten chlap měl pravdu. Nebyla jednou z nás. Byla jednou z nich.
Eleanor se na něj dívala stejně dlouho. Nechápala.
Před několika minutami žádnou střelnou ránu neměl. Teď seděl s čerstvě ovázanou paží.
Ben…
Došlo jí to téměř okamžitě. Plán pokračoval. Jen dostal novou podobu.
Ani jeden neřekl jediné slovo. Kate ji jemně posadila na židli.
„Ukaž.“
Začala opatrně čistit zaschlou krev. Studená voda Eleanor nepříjemně štípala v otevřené ráně.
Sykla bolestí, ale ani jednou nespustila oči z Michaela.
On je po chvíli sklopil jako první.
Jack dokončil obvaz na jeho paži a pevně jej utáhl.
„Hotovo.“ Řekl stručně. Pak se otočil ke Kate.
„Postaráš se o Eleanor?“
Kate přikývla.
Jack se beze slova zvedl. Ještě jednou pohlédl na Michaela. Pak zpátky na Libby a bez dalšího zaváhání se rozběhl k ní. Za jeho zády zůstali sedět dva lidé. Každý s obvázanou paží. Každý s vlastním tajemstvím. Oba dva si právě uvědomili, že ten druhý není tím, za koho ho až dosud považovali.
Po klidném obědě v táboře požádá Sun Eleanor, aby odnesla jídlo Michaelovi a Aně Lucii do stanice Labuť. Eleanor vezme tři porce – třetí nenápadně připraví pro Bena, který je stále vězněm v cele. Cestou přemýšlí o Benjaminových slovech, že některé dveře je lepší neotevírat, aniž tuší, že se právě pod zemí odehrává událost, která změní osudy všech.
Po vstupu do bunkru ji zarazí nezvyklé ticho. Místo běžného ruchu slyší jen ventilaci a cítí ve vzduchu pach krve. Když obejde roh chodby, objeví na zemi postřelenou Libby. Ve stejném okamžiku se otevřou dveře cely a vyjdou z nich Michael s pistolí a osvobozený Benjamin. Ben Eleanor na místě vůbec nečekal. Michael v panice vystřelí a zasáhne ji do levé paže. Eleanor se instinktivně ukryje v malé skladové místnosti, kde se zamkne a v šoku čeká, zda ji útočníci přijdou dorazit.
Benjamin okamžitě převezme kontrolu nad situací. Zakáže Michaelovi Eleanor pronásledovat, protože by ztratili drahocenný čas a tím i možnost dokončit plán na záchranu Walta. Přestože si všimne krabičky s jídlem, kterou Eleanor přinesla právě jemu, nedovolí si tím zabývat a soustředí se na útěk. V džungli Michaelovi připomene jejich dohodu: musí přivést Jacka, Kate, Sawyera a Hurleyho. Kvůli nečekaným událostem však přidává ještě páté jméno – Eleanor. Odhalí tím, že ji považuje za jednu ze svých lidí a rozhodne se, že se po splnění mise vrátí mezi Druhé. Aby Michaelova historka působila věrohodně, Ben ho navíc sám postřelí do paže a připraví ho na to, co má ostatním říct.
Krátce nato Jack, Kate, Sawyer a ostatní najdou Michaela zraněného v džungli. Michael sehraje připravenou roli a tvrdí, že bunkr přepadli dva z Druhých, kteří zabili Anu Luciu, postřelili jeho i Eleanor a unesli Henryho. Skupina okamžitě spěchá do stanice Labuť.
Uvnitř naleznou Libby ještě živou, ale těžce zraněnou, zatímco Ana Lucia je mrtvá. Zatímco se Jack snaží zachránit Libby, Hurley a Kate hledají Eleanor. Nakonec ji objeví zamčenou ve skladu, zraněnou, ale živou. Kulka jí pouze prostřelila paži.
Když Kate ošetřuje její zranění, Eleanor se střetne pohledem s Michaelem. Oba si v jediném okamžiku uvědomí pravdu. Michael pochopí, že Eleanor jeho skutečnou roli neprozradí, přestože všechno viděla. Eleanor si naopak všimne jeho čerstvě obvázané paže a okamžitě jí dojde, že ho postřelil Ben, aby podpořil připravenou lest. Plán Druhých tedy pokračuje, jen se musel přizpůsobit nečekané komplikaci. Mezi Eleanor a Michaelem vzniká tiché spojenectví založené na společném tajemství – oba už vědí, že ten druhý není tím, za koho ho dosud považovali.




Kapitola 9. - Popel a plachty
Vítr od moře byl toho rána nezvykle mírný. Vlny líně omývaly břeh a zanechávaly na mokrém písku tenký proužek bílé pěny, který se vzápětí zase ztrácel pod další příchozí vlnou. Nad ostrovem se vznášela těžká oblačnost. Slunce občas proniklo mezi mraky, ale jeho světlo bylo mdlé, jako by i ono respektovalo smutek, který se rozprostřel nad táborem.
Nikdo nemluvil.
Lidé stáli v půlkruhu kolem dvou čerstvě navršených hrobů, jejichž písek byl stále vlhký. Vedle každého z nich byl zapíchnutý jednoduchý dřevěný kříž. Na jednom stálo vyřezané jméno.
Ana Lucia Cortezová.
Na druhém jen krátké:
Libby.
Víc nikdo nevěděl. Jen Libby.
Jack stál před ostatními.
Ruce měl založené před sebou, pohled sklopený k zemi. Po několik dlouhých vteřin jen mlčky hleděl na dvě hromady hlíny. Jako by přemýšlel, jestli vůbec existují slova, která by v takové chvíli něco znamenala.
Nakonec pomalu zvedl hlavu.
„Na tomhle ostrově jsme přišli o hodně lidí.“ Jeho hlas byl klidný, unavený.
„Ale pokaždé, když se s někým loučíme, připadá mi to stejně těžké.“
Na okamžik se odmlčel. Vítr mu lehce nadzvedl lem košile.
„Ana Lucia byla tvrdohlavá.“
Na několika tvářích se objevil téměř neznatelný úsměv.
„Ne vždy jsme spolu souhlasili.“ Krátce pohlédl na Sayida, pak na Sawyera. „Ale vždycky chránila lidi kolem sebe.“
Jeho pohled sklouzl na druhý hrob. Tentokrát mluvil tišeji.
„Libby...“ Odmlčel se. Poprvé za celé ráno hledal správná slova. „...dokázala rozdávat klid.“
Podíval se na Huga. Ten stál o několik kroků dál. Hlavu sklopenou. Ruce zastrčené hluboko v kapsách.
„Někdy stačí jediný člověk, který se usměje... a celý den je o něco snesitelnější.“ Jack pomalu vydechl.
„Bude nám chybět.“
Ustoupil stranou. Nikdo několik vteřin nepromluvil. Pak se ozval tichý šramot.
Hugo udělal několik nejistých kroků dopředu. Zdálo se, že si to na poslední chvíli rozmyslí.
Nakonec se zastavil mezi oběma hroby. Dlouho mlčel. Přemýšlel, zatímco mu srdce krvácelo.
"Já..." Hlas se mu zlomil. Polkl. „Neumím mluvit tak jako Jack.“
Zavřel oči.
„Nikdy jsem to neuměl.“ Na okamžik se zasmál. Spíš sám sobě.
„Libby mi jednou řekla, že nemusím být pořád vtipný.“
Krátce se nadechl.
„A že někdy úplně stačí být... prostě s někým, abychom mu pomohli.“
Oči se mu zalily slzami.
„Tak jsem chtěl jen říct...“ Podíval se na jednoduchý dřevěný kříž. „...že mi chybíš, Libby.“
Víc už nedokázal. Pomalu ustoupil zpátky mezi ostatní. Rose mu beze slova položila ruku na rameno, to stejné udělala Kate z druhé strany.
Bernard sklopil hlavu. Sayid hleděl k moři. Sawyer měl ruce založené na hrudi a výraz, který nikdo nedokázal přečíst.
Kate stála vedle Jacka. Sun tiše svírala Jinovu dlaň. Michael stál několik kroků stranou.
Nikdo si nevšiml, jak pevně měl sevřené pěsti.
Eleanor byla v pozadí, nikdy nebyla člověk, který rád vyčníval. Stála na opačné straně kruhu. Levou paži měla stále ovázanou bílým obinadlem, které ostře kontrastovalo se žlutým tričkem. Od pohřbu téměř nespustila oči z Michaela. Ne proto, že by mu nedůvěřovala, ale proto, že teď už oba nesli stejné břemeno.
Pravdu.
Pravdu, kterou nemohl vyslovit ani jeden z nich.
Michael ani jednou nezvedl hlavu. Neodvážil se podívat jejím směrem. Kdyby to udělal...
Ne, byl si jistý, že by nedostal žádné odpuštění. Už takhle se jeho karma nakláněla na tu špatnou stranu, a to co udělal, nešlo ospravedlnit. Zabil dvě ženy, dvě lidské bytosti, které měly život před sebou, a málem zabil třetí.
Nikdo by ho nepochopil. Michael chtěl jen svého syna zpět, a jak se sám přesvědčil, byl schopen hrozných činů, aby ho získal zpátky. Nejhorší bylo, že tím ještě nebyl konec.“
Nezasloužil si odpuštění a svou vinu si bude pamatovat do své smrti…
Vítr znovu zesílil. Koruny palem tiše zašuměly.
Zdálo se, že obřad pomalu končí, když v tu chvíli Sun přimhouřila oči, něco zahlédla koutkem oka. Nejprve si myslela, že ji zrak klame, ale bylo to skutečné. Na obzoru se mezi třpytící se hladinou cosi pohnulo.
Udělala několik kroků vpřed. Přiložila si dlaň nad oči.
„Počkejte... loď…“ Její tichý hlas přiměl několik lidí otočit hlavu. Ukázala směrem k moři.
„Vidíte to taky?“
Všechny pohledy se obrátily stejným směrem. Na klidné hladině se pomalu, téměř líně, pohybovala bílá jachta. Nebyla daleko, a mířila přímo ke břehu.
Pláž, která ještě před několika okamžiky tonula ve smutku, náhle ožila.
„Loď!“
„Je tam někdo!“
„Mává na nás?“
Naděje se šířila táborem téměř stejně rychle jako oheň. Lidé vybíhali z přístřešků, zastavovali se na okraji vody a mhouřili oči proti ostrému slunci odrážejícímu se od hladiny.
Jack už odhazoval boty.
„Sayide! Sawyere!“
Nemusel je pobízet dvakrát. Všichni tři se rozběhli do příboje. Nejprve jim voda sahala ke kolenům, pak ke stehnům a nakonec se bez váhání vrhli do vln. Jejich temné siluety se začaly pomalu vzdalovat od břehu.
Hurley poskakoval a oběma rukama mával směrem k jachtě. Bernard křičel něco, co vítr okamžitě odnášel nad moře. Rose se usmívala skrz slzy, jako by se bála uvěřit vlastníma očima. Sun si přidržovala vlasy, které jí vítr neustále vháněl do obličeje.
Dokonce i Sayid, který si obvykle zachovával chladnou hlavu, plaval rychleji než ostatní.
Naděje.
Stačila jediná bílá plachta na obzoru a celý tábor se jí nechal pohltit.
Eleanor stála o několik kroků dál. Ruku měla stále zavěšenou v provizorním šátku. Rána už tolik nebolela, ale při každém prudším pohybu se ozvala tupým pálením, přesto ji téměř nevnímala.
Dívala se na jachtu.
Co když...
Ta myšlenka byla tak lákavá, až ji raději sama přerušila.
Na tom ostrově se člověk naučil jednu věc. Příliš velká naděje bolela stejně jako zklamání.
Za zády zaslechla tiché zapraskání větvičky, na kterou někdo neopatrně šlápl.
Neohlédla se hned. Instinkt jí napověděl, kdo to je.
„Eleanor.“
Michaelův hlas zněl tiše. Chraplavě jako člověk, který několik nocí nespal.
Pomalu se otočila. Stál jen několik kroků od ní.
Na levé paži měl čerstvý obvaz, taktéž ruku měl zavěšenou v šátku, který ostře kontrastoval se špinavou košilí. Tvář měl pohublou, oči zarudlé únavou. Působil starší. Ne o pár dní. O několik let a to doslova. Únava, napětí, strach - to všechno se na něm podepsalo.
Několik okamžiků na sebe jen mlčky hleděli. Oba si až příliš dobře pamatovali poslední chvíli, kdy stáli takhle blízko.
Ozvěnu výstřelu. Krev na betonové podlaze. Hrůza a pak ticho.
Michael zavřel oči.
„Potřebuju s tebou mluvit.“
Nevyslovil to jako prosbu. Spíš jako člověk, který už nemá sílu nic skrývat.
Eleanor krátce pohlédla směrem k moři. Jack, Sawyer i Sayid už byli téměř u jachty. Celý tábor sledoval jen je. Nikdo si nevšímal dvou lidí stojících opodál.
„Teď?“ Zeptala se tiše.
Michael přikývl.
„Dokud máme chvíli.“
V jeho hlase nebyla naléhavost ani nenávist. Jen zvláštní rezignace, jako by věděl, že ten rozhovor už stejně nemůže odložit.
Eleanor chvíli váhala. Nebyla si jistá, čeho se bojí víc. Toho, co jí Michael řekne, nebo toho, co se dozví sama o sobě?
Nakonec jen nepatrně přikývla. „Dobře.“
Michael se otočil a pomalu vykročil směrem k džungli. Nešel rychle. Nemusel. Věděl, že jde za ním.
Za zády jim zůstávalo volání lidí na pláži. Chtěla tam zůstat, sledovat tu radost, jakou každý měl. Kdy naposledy byli trosečníci tak šťastní? Proto každý krok z pláže byl těžší a těžší.
Pak už bylo slyšet jen šumění listů vysoko nad hlavou. Vzduch byl těžký. Vlhký. Voněl mokrou hlínou a rozkládajícím se listím. Oblečení se lepilo na kůži. Bylo dusno jako před bouří.
Úzká stezka se vinula mezi mohutnými kmeny stromů. Sluneční světlo pronikalo hustým porostem jen v úzkých zlatých pruzích, které dopadaly na zem jako světelné ostrůvky.
Michael šel mlčky.
Eleanor šla několik kroků za ním, aby ho měla na očích. Neměl u sebe pistoli, takže zastřelit ji nehodlal a umlátit ji jednou rukou? To by nedokázal.
Ani jeden neměl potřebu to ticho přerušit, bylo zvláštním způsobem upřímnější než jakýkoli rozhovor, protože oba věděli, na kterých stranách stojí.
Eleanor se přistihla, že pozoruje jeho chůzi. Byla jiná než dřív. Ramena měl svěšená. Kroky těžší, jako by s každým nesl váhu něčeho, co nešlo odložit.
Kam až chce jít? Co bude pak? Bude ji obviňovat?
Ta otázka ji pronásledovala už od chvíle, kdy se jejich pohledy střetly v bunkru.
Čekala nenávist. Čekala, že ji bude považovat za spoluviníka.
Místo toho... Mlčel. Stejně jako ona.
Po několika minutách Michael zpomalil.
Před nimi se otevřela malá mýtina. Husté kapradiny tvořily kolem přirozenou stěnu a šumění moře sem doléhalo už jen jako vzdálené, tlumené hučení.
Michael se pomalu otočil. Nejdřív se rozhlédl kolem sebe. Zkušenost z posledních dnů ho naučila jedné věci. Na ostrově člověk nikdy nebyl úplně sám. Teprve když se přesvědčil, že jsou opravdu sami, znovu se podíval na Eleanor.
Dlouho. Ne jako nepřítel. Spíš jako člověk, který se snaží pochopit něco, co mu celé dny nedávalo smysl.
Jeho pohled sklouzl k obvazu na její paži. Na okamžik se v jeho tváři objevil stín výčitek. Jen nepatrný, přesto ho Eleanor zachytila. Michael nebyl špatný člověk, byl to člověk, kterému se staly špatné věci.
Michael tiše vydechl.
„Takže...“ Odmlčel se, jako by hledal správná slova. Nakonec jen nepatrně zavrtěl hlavou.
„Celou tu dobu... jsi byla jedna z nich.“
Nebyla to otázka. Podíval se jí přímo do očí. Bylo v nich trpké poznání. Bolestivé. Nepříjemné, jako by vám nejlepší přítel vrazil špičku nože pod žebra.
Mezi nimi se znovu rozhostilo ticho. Tentokrát už nebylo plné nedůvěry. Bylo plné pravdy, kterou oba příliš dlouho skrývali.
Michael několik dlouhých vteřin čekal na odpověď, ale žádnou nedostal. Eleanor se ani nepohnula. Jen se opírala zdravým ramenem o drsnou kůru stromu a mlčky se na něj dívala. Ve tváři neměla strach, ani vzdor, jen únavu někoho, kdo své tajemství držel tak dlouho.
Bylo to sedmdesát dnů, a přesto měla pocit, že ty lži v sobě dusí celé měsíce. Nakonec pomalu sklopila oči.
„Ano." Řekla to tak tiše, že téměř splynula se šuměním listů. „Jsem jedna z nich.“
Michael zavřel oči. Přestože to už několik dní tušil, slyšet ta dvě slova nahlas bylo úplně něco jiného. Reálného.
Najednou všechno zapadalo na své místo. To, že ji Ben chtěl živou. To, že po výstřelu nekřičela. To, že ho v bunkru neprozradila. To, že se na něj po návratu dívala úplně jinak než ostatní.
Několik okamžiků jen mlčky přecházel pohledem po zemi, jako by hledal odvahu.
„Víš...“ Začal pomalu. „Když jsem se vrátil, myslel jsem si, že tě nenávidím.“
Eleanor k němu překvapeně zvedla hlavu.
Michael se hořce pousmál.
„Ne kvůli tomu, že jsi jedna z nich.“ Zavrtěl hlavou. „Kvůli tomu, že jsem si myslel, že jsi o všem věděla.“
Odmlčel se.
„Že jsi věděla, co se stane.“
Eleanor cítila, jak se jí sevřel žaludek.
„Nevěděla jsem o tom.“ Odpověděla téměř okamžitě. „Přísahám.“
Michael si ji dlouze prohlížel. Sledoval její oči. Výraz. Každé zaváhání. Pak si uvědomil něco zvláštního. Ona se nebránila. Nesnažila se nic vysvětlit dřív, než se zeptal.
Jen odpovídala. Přesně. Bez příkras. Upřímně.
Michael si promnul čelo.
„Takže když jsem se objevil v bunkru...“ Odmlčel se. „Ty jsi opravdu netušila, proč tam jsem?“
Eleanor pomalu zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že vás Jack s Benem nějak vyměnili.“
Michael na okamžik přestal dýchat.
„Takže jsi vůbec nevěděla, co se má stát?“
„Ne, jinak bych tam nešla a nenechala se postřelit.“
„A Ben ti nic neřekl? Ani slovo?“
„Vůbec nic. Neměla jsem s nimi žádný kontakt až do teď.“
„A to ti mám věřit?“ zamračil se. Bylo jasné, že měl pochyby. Byla tam nastrčená jako straka do cizího hnízda.
„Můžeš a nemusíš,“ pokrčila rameny.
Michael pomalu sklopil hlavu. Najednou si uvědomil, že Eleanor nejspíše skutečně nebyla součástí plánu, byla jen další figurkou, která se ve špatnou chvíli ocitla na špatném místě.
„On ti nic neřekl,“ nebyla to otázka jen ironické konstatování.
Eleanor se pousmála. Tentokrát opravdu. Byl to zvláštní, téměř ironický úsměv.
„Ben mi nikdy neříká všechno.“
Michael na ni několik vteřin překvapeně hleděl.
„Ty jsi jedna z nich... a stejně ti nevěří?“
„To není o důvěře.“ Odpověděla klidně.
„Tak o čem?“
Na okamžik se zamyslela. Hledala správná slova.
„On lidem dává jen tolik informací, kolik právě potřebují. Nikdo neví všechno.“ Podívala se mezi stromy.
„Někdy je to otravné.“ Pak se na Michaela podívala znovu. „Ale tak vede všechny. Říká jen to, co potřebuješ vědět, a zbytek si nechává pro sebe. Myslíš, že mi třeba řekl vaše jména? Něco, co by mi pomohlo? Že mi dal mapu? Ne, poslal mě sem s holýma rukama. Beze zbraně,“ vysvětlila a nešetřila sarkasmem.
Michael se hořce uchechtl.
„To sedí,“ zhodnotil její slova.
Na chvíli se oba odmlčeli. Džungle kolem nich znovu převzala vládu nad tichem. Někde vysoko zakřičel pták. Z listů nad nimi odkapávala voda po ranním dešti.
Michael si pomalu sedl na padlý kmen. Lokty opřel o kolena.
Dlouho mlčel, pak tiše řekl: „Víš, proč jsem to udělal?“
Eleanor odpověď znala. Přesto nic neřekla. Nechala ho pokračovat.
„Kvůli Waltovi.“ Zašeptal. „Ukázali mi ho.“
Jeho hlas se začal třást. „Byl živý, zdravý a měl strach.“
Na okamžik zavřel oči a za víčky mu proběhla ta chvíle, kdy měl syna na dosah.
„Řekli mi, že když udělám přesně to, co chtějí... dostanu ho zpátky.“
Eleanor poslouchala. Nepřerušovala ho. Poprvé slyšela celý příběh. Ne od Jacka. Ne od Sayida, od člověka, který ho prožil.
„Vydal jsem se ho najít a oni mě našli první. Odvedli mě do jejich vesnice na pláži.“ Pokračoval Michael.
„Myslel jsem, že uvidím nějakou pevnost.“ Hořce se pousmál. „Místo toho tam byly jen dřevěné chatrče, které by nevydržely prudší vítr. Všechno bylo primitivní, jako by tam žil kmen domorodců. Rybařili tam. Lovili zvířata. Neměli skoro nic.“
Eleanor se mimoděk zamračila, protože tohle nesedělo. Michael si toho všiml.
„Co je?“
Několik vteřin váhala, pak pomalu zavrtěla hlavou.
„To nebyla moje vesnice.“
Michael se narovnal a byl zmatený.
„Prosím?“
„Neříkám, že si vymýšlíš, ale tohle místo… Nikdy jsem tam nebyla, ale je to jen přechodné místo, není to moje vesnice,“ řekla tiše.
„Nevím, kde leží. Ale...“ Podívala se mu do očí. „Naši lidé takhle nežijí. Ať už jsi viděl cokoliv, bylo to falešné.“
Michael několik okamžiků mlčky seděl.
„Takže...“ Začal pomalu. „Celou dobu hráli divadlo? To mi chceš říct?“
Eleanor přikývla. „Nejspíš. Vypadá to tak.“
Ta slova mezi nimi zůstala viset.
Michael nevěřícně zakroutil hlavou.
„Ach můj bože..." Vydechl, když mu to docházelo, jak věrohodně to celé vypadalo. Oni chtěli, ať je tak vidí.
„Takže jsem jim uvěřil úplně všechno.“
„Nebyl jsi jediný.“ Odpověděla Eleanor tiše.
„Jsou v tom dobří. Přizpůsobí se. Najdou slabá místa a využijí jich.“
Michael si přejel rukou přes obličej. Nemohl uvěřit tomu, že jim naletěl, že ho tak snadno vodili za nos.
„Ten chlap mi dal seznam.“ Řekl po chvíli. „Řekl, že když přivedu čtyři lidi, pustí Walta.“
Eleanor zpozorněla. „Jaké lidi?“
„Jack."
„Kate.“
„Sawyer.“ Odmlčel se.
„A Hurley.“
Její srdce se na okamžik rozbušilo. Takže to byl Benův plán. Tohle všechno. Kvůli těm čtyřem. Konečně začínala rozumět tomu, co se kolem ní poslední dny odehrávalo.
Ben chtěl tyhle lidi z nějakého důvodu a Michael měl být nástrojem, který mu je přivede jako poslušné ovečky do stáda, ale to se neobešlo bez obětí.
Jen jedna otázka jí stále vrtala hlavou. Pomalu zvedla oči.
„Michaele…“ Její hlas byl sotva slyšitelný. „Řekl ti... proč zrovna oni?“
Michael dlouho mlčel, poté jen bezmocně pokrčil rameny.
„Ne. Nejsem právě někdo, komu by se svěřoval." Hořce se pousmál.
„To je na něm to nejhorší. Nikdy neřekne víc, než musí,“ připomněla mu Eleanor ten fakt a zadívala se mezi stromy. V duchu si představila Benovu tvář. Klidnou. Nečitelnou a poprvé od chvíle, kdy ostrov opustila jako jedna z Druhých, si uvědomila, že ani ona sama nikdy nevěděla, jak velkou část jeho plánů skutečně zná.
Michael dlouho seděl mlčky. Prsty si bezděčně přejížděl po čerstvém obvazu na paži. Každý dotek ho zabolel, ale bolest téměř nevnímal.
Nakonec tiše promluvil.
„Myslíš... že dodrží dohodu?“
Eleanor na něj chvíli jen hleděla. Ta otázka byla mnohem těžší, než se zdála. Neptal se na Bena. Ptal se na Walta. Na svého syna. Na jediný důvod, proč byl ochotný udělat všechno, co udělal.
Zavřela oči. Mohla říct pravdu. Že to neví. Že Benovy skutečné plány nezná. Že i ona posledních několik dní jen tápe, jenže pak si představila Michaela.
Kdyby teď ztratil poslední zbytek naděje...
Co by udělal?
Muž, který dokázal zastřelit dvě ženy, aby zachránil svého syna, byl schopen čehokoli.
Až se znovu setká s Druhými. Až uvidí Walta a pokud by uvěřil, že ho jen znovu podvedli...
Mohlo by to skončit dalším krveprolitím.
Na okamžik zavřela oči.
Nebyla to lež. Spíš rozhodnutí. Rozhodnutí dát mu něco, čeho se může držet.
Když znovu promluvila, její hlas byl klidný.
„Ben drží slovo.“
Michael k ní okamžitě zvedl hlavu.
„Opravdu?“
Eleanor pomalu přikývla. „Někdy neřekne všechno.“ Na tváři se jí objevil slabý, téměř smutný úsměv. „Většinou neřekne skoro nic.“
Na okamžik se odmlčela.
„Ale když něco slíbí, já osobně jsem nikdy nezažila, že by svůj slib porušil.“
Poslední větu už pronesla mnohem tišeji.
„A doufám... že ani tentokrát ne,“ vydechla.
Michael několik vteřin mlčel. Zdálo se, že se mu trochu ulevilo. Ne moc. Jen tolik, aby se mohl znovu nadechnout. Pak se na ni zadíval zvláštním pohledem.
„Pojď s námi.“
Eleanor překvapeně zamrkala.
„Co?“
„Až půjdeme.“ Řekl téměř okamžitě. „Pojď taky.“
Chvíli nechápala.
„To přece není moje rozhodnutí.“
„Tak řekni Jackovi, že chceš jít.“
Eleanor zavrtěla hlavou.
„Proč?“
Michael se pousmál. Tentokrát velmi unaveně.
„Protože...“ Odmlčel se. „...myslím, že jsi lepší než oni.“
V očích se jí objevil zmatek.
„Jak to myslíš?“
„Když jsem tě poznal...“ Začal pomalu. „Myslel jsem si, že jsi jen další trosečník.“
Krátce se zasmál.
„Pak jsem zjistil, že nejsi.“ Podíval se jí přímo do očí. „A stejně...“
Hledal správná slova.
„Stejně ses chovala jako jedna z nás, ne jedna z nich.“
Eleanor mlčela. Hlavou se jí honilo několik myšlenek.
„Víš, co mě na tom všem mate?“ Pokračoval. „Ty nejsi jako on. Ani jako ti ostatní. Nehraješ hry. Nelžeš víc, než musíš. A když jsi mě mohla prozradit...“
Pohlédl na svou ovázanou paži.
„Neudělala jsi to.“
Několik okamžiků bylo ticho, pak Michael dodal téměř šeptem.
„Myslím, že jim věříš víc, než oni věří tobě, Eleanor.“
Ta věta ji zasáhla víc, než čekala, protože přesně tam mířila. Nebyla krutá, nebyla hlasitá, jen otevřela pochybnost, kterou se Eleanor poslední dny snažila nepřipouštět.
Ben jí nikdy neukázal falešnou vesnici. Nikdy jí neřekl celý plán. Nikdy jí nevysvětlil, proč se věci dějí. Byla součástí jejich světa už bezmála čtyři roky. Přesto stála neustále na jeho prahu.
Michael ji chvíli pozoroval. Nepotřeboval říkat nic dalšího. Semínko pochybnosti už zasel.
Ať už úmyslně... Nebo jen proto, že sám věřil tomu, co právě vyslovil.
**************************************************************************************************************************
Michael s Eleanor vyšli z džungle právě ve chvíli, kdy se na pláži zvedl další rozruch. Tentokrát už ne kvůli jachtě.
Plachetnice klidně odpočívala několik metrů od břehu a jemně se pohupovala na pravidelných vlnách. Lana tiše vrzala, stěžeň se líně nakláněl ze strany na stranu a slunce se odráželo od mokrého dřeva paluby.
Kolem lodi se shromáždila téměř polovina tábora. Někdo překvapeně vykřikl. Jiný se rozesmál.
Hurley se snažil přes ramena ostatních něco zahlédnout, ale Bernard mu neustále překážel.
„Nešťouchej do mě!“
„Tak uhni! Nic nevidím!“
„Tak si stoupni jinam!“
Sawyer jen pobaveně zakroutil hlavou. „Vy dva jste horší než školáci.“
Eleanor s Michaelem zpomalili. Ani jeden už nepokračoval v rozhovoru. To, co mezi nimi zaznělo v džungli, tam také zůstalo.
Když se přiblížili ke skupině, Eleanor se musela postavit na špičky, aby přes ostatní něco viděla, pak ho konečně zahlédla.
Desmond Hume.
Seděl na převráceném člunu, nohy roztažené do stran, několikadenní vousy ještě delší než naposledy, vlasy rozcuchané od mořského větru a slunce. Košili měl rozepnutou až k hrudi a v jedné ruce svíral téměř prázdnou láhev whisky jako pirát.
Vypadalo to, jako by se od ní odmítal byť jen na okamžik odloučit.
Jack stál přímo před ním a nevypadalo to, že by chtěl ustoupit. Ruce založené v bocích. Ve tváři směs úlevy a narůstající netrpělivosti.
„Desmonde.“
Desmond pomalu zvedl hlavu. Chvíli na Jacka jen mžoural, jako by přemýšlel, odkud ho vlastně zná, pak se líně usmál.
„Ahoj, doktore.“ Jeho skotský přízvuk byl ještě výraznější než obvykle. „Dlouho jsme se neviděli.“
Jack si povzdechl. „Dej mi tu láhev. Hned. Evidentně ti nesvědčí. Jak dlouho už piješ?“
Desmond se podíval na whisky. Pak zpátky na Jacka.
„To se bojíš, že ti pozvracím boty?“
Několik lidí se nervózně pousmálo. Jackovi do smíchu nebylo.
„Myslím to vážně. Jestli budeš mít otravu alkoholem, nemám čím ti vypláchnout žaludek,“ pohrozil mu.
Desmond si přitáhl láhev blíž k sobě, skoro ochranářsky.
„Jsem skot, a my jsme zvyklí si dát na chuť pár panáků. Nekaž mi tu radost.“
Jack natáhl ruku.
„Měl jsi dost.“
Desmond si odfrkl. „To je zvláštní.“ Odšrouboval víčko.
„Já mám pocit, že pořád ještě málo.“
Než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, dlouze se napil. Jack mu láhev téměř okamžitě vytrhl z ruky.
„Hej!"
Desmond po ní instinktivně sáhl, ale pozdě.
„To bylo moje.“
„Právě proto.“ Odpověděl Jack. „Potřebuju, aby ses probral.“
Desmond se na něj několik vteřin uraženě díval. Pak rozhodil rukama.
„Jsem naprosto střízlivý.“ Odmlčel se. „Jen se mi trochu houpe ostrov.“
Sawyer se neubránil uchechtnutí. Kate ho okamžitě probodla pohledem a šťouchla loktem do žaludku.
Jack zavrtěl hlavou. „Poslouchej mě.“ Tentokrát mluvil klidněji.
„Zmizel jsi na několik dní, najednou se vrátíš se na jachtě a jsi opilý.“
Krátce zvedl láhev a zatřásl s ní. Kdyby alkohol nepotřeboval jako dezinfekci na případná zranění, vylil by celý obsah do písku.
„A nikdo z nás netuší, co se stalo.“
Desmond se několik vteřin díval do písku. Najednou už nevypadal ani pobaveně, ani protivně. Jen strašně unaveně. Pomalu si promnul oči.
„To je právě ten problém, doktore.“ Řekl tiše.
„Já to taky úplně nevím.“
Na pláži se rozhostilo ticho. Vítr znovu zlehka napnul plachtu zakotvené jachty. Lana tiše zaskřípala a někde na stěžni kovově cinkla uvolněná karabina.
Desmond pomalu zvedl hlavu a pohledem přelétl tváře lidí stojících kolem sebe. Dívali se na něj, jako by on měl být řešením na jejich problémy.
Na okamžik se zastavil na Michaelovi. Koutkem oka zavadil o Eleanor.
Neznal ji, nebyla mezi těmi, kdo šel do bunkru, když tam ještě byl. Přesto jí věnoval o vteřinu delší pohled, jako by se v duchu snažil vybavit, jestli ji někdy zahlédl ve stanici Labuť. Nebyl si tím jistý. Ne v tomhle stavu. Nakonec jen nepatrně pokrčil rameny a unaveně vydechl.
„Někdo...“ Odmlčel se a promnul si spánky. „Někdo mi, prosím, přineste kafe. A cigaretu.“
Krátce se zamyslel. „Ne... radši dvě.“ Podíval se na Jacka.
„Když už jsi mi zabavil tu whisky a chceš si vážně popovídat.“
Jack sevřel láhev pevněji.
„Kávu nedostaneš, jen vodu, to ti musí stačit.“
Desmond si povzdechl tak teatrálně, až se Sawyer neubránil pobavenému úšklebku.
„Lékař..." Protáhl otráveně „Ty umíš člověku zkazit opravdu úplně všechno.“
Několik lidí se poprvé od pohřbu tiše zasmálo. Napětí na okamžik povolilo. Jen Eleanor zůstala stát mlčky.
Dívala se na muže, který ještě před několika týdny žil sám v podzemním bunkru a mačkal každých sto osm minut tlačítko, aby zachránil svět a teď byl zase tady. Podle vyprávění utekl, tak jak to, že se vrátil?
Desmond seděl na převráceném člunu, rozcuchaný, unavený a lehce opilý, ale jinak zdravý jako rybička.
Tak proč měla zvláštní pocit... že právě jeho příběh teprve začíná.
Oba muži se ještě chvíli dohadovali, než Jack strčil Sawyerovi do ruky lahev whiskey, sám popadl nádobu opodál, došel k moři, naplnil ji slanou vodou a pak ji prostě chrstnul na Desmonda. Ten se svalil do písku jako brouk na krovky.
„A to bylo za co, doktore?“
Na to už Jack neodpověděl a odešel.
Sawyer bez jediného zaváhání převzal zabavenou láhev, zvedl ji proti slunci a spokojeně se napil.
„Tak když už ji doktor nechce... byla by škoda ji vylít.“
Desmond, stále ležící v mokrém písku, si jen povzdechl.
„Tohle je snad jediný ostrov na světě, kde tě nejdřív zachrání... a pak tě okradou.“
Po pláži se poprvé po dlouhé době rozlehl opravdový smích a Eleanor jen zavrtěla hlavou.
Po smrti Any Lucie a Libby se trosečníci scházejí na pláži u jejich čerstvých hrobů. Jack pronese krátkou řeč, ve které připomene odvahu Any Lucie i laskavost Libby. Nejdojemnější chvíle však patří Hurleymu, který se jen stěží přemůže k několika jednoduchým větám. Přizná, že neumí mluvit jako Jack, ale chce Libby naposledy říct, jak moc mu chybí. Celý tábor sdílí tiché a bolestné rozloučení.
V pozadí stojí Eleanor. Sleduje Michaela, který od pohřbu ani jednou nezvedl hlavu. Oba nyní spojuje tajemství, které nemohou nikomu prozradit. Michael nese tíhu svých činů a uvědomuje si, že vraždy Any Lucie a Libby ani postřelení Eleanor už nikdy neodčiní.
Atmosféru smutku náhle přeruší Sun, která na obzoru zahlédne bílou jachtu. Naděje se během několika okamžiků rozšíří celým táborem. Jack, Sawyer a Sayid okamžitě plavou lodi naproti, zatímco ostatní sledují jejich cestu z pobřeží. Eleanor se raději nenechá unést optimismem. Ostrov ji naučil, že příliš velká naděje bývá stejně nebezpečná jako beznaděj.
V této chvíli ji stranou osloví Michael. Odvede ji do džungle, kde spolu poprvé otevřeně mluví o tom, co se skutečně stalo v bunkru. Eleanor přizná, že patří mezi Druhé, ale zároveň vysvětlí, že o Benově plánu vůbec nevěděla a sama se stala jeho nečekanou obětí. Michael jí postupně uvěří a přizná, že ji původně nenáviděl, protože se domníval, že byla součástí celé léčky.
Eleanor na oplátku vysvětluje, jak Benjamin Linus pracuje se svými lidmi. Nikomu nikdy neprozradí celý plán a každému poskytne jen tolik informací, kolik právě potřebuje. Díky tomu si Michael uvědomí, že falešná vesnice, kterou mu Druzí ukázali, byla jen pečlivě připravenou kulisou určenou k jeho oklamání. Eleanor zároveň pochopí, že Ben chtěl získat Jacka, Kate, Sawyera a Hurleyho, přestože ani ona sama netuší proč.
Rozhovor postupně získává osobnější tón. Michael vysvětluje, že vše udělal kvůli Waltovi, kterého mu Druzí ukázali živého a slíbili mu jeho návrat výměnou za splnění jejich požadavků. Eleanor se rozhodne dát mu alespoň trochu naděje a ujistí ho, že Ben podle jejích zkušeností své sliby dodržuje, i když nikdy neříká celou pravdu.
Na závěr Michael vysloví myšlenku, která Eleanor hluboce zasáhne. Řekne jí, že se celou dobu chovala spíš jako jedna z trosečníků než jako jedna z Druhých a že má pocit, že ona věří Benovi mnohem víc, než Ben věří jí. Tato slova v Eleanor poprvé vážně probudí pochybnosti o jejím vlastním místě mezi Druhými.
Když se oba vrátí na pláž, čeká je další překvapení. Na jachtě připlouvá Desmond Hume. Je rozcuchaný, unavený a viditelně opilý. Jack mu okamžitě zabaví láhev whisky a snaží se z něj dostat vysvětlení, kde byl a co se stalo. Desmond však přiznává, že si sám není jistý, co přesně prožil. Přes svou opilost si zachovává typický smysl pro humor, který po dlouhé době rozesměje celý tábor. Jack ho nakonec „probere“ tím, že na něj chrstne mořskou vodu, zatímco Sawyer bez váhání převezme zabavenou láhev. Desmond s ironickým povzdechem poznamená, že je to snad jediný ostrov na světě, kde člověka nejdřív zachrání a potom okradou.
Kapitola tak uzavírá období smutku po tragických událostech a zároveň otevírá několik nových dějových linií – prohlubující se pochybnosti Eleanor o Benovi, její nečekané porozumění s Michaelem a především návrat Desmonda, který zjevně přináší další velké tajemství.






Kapitola 10. - Plán
Ráno se nad táborem probouzelo pomalu. Slunce se teprve začínalo prodírat skrz koruny vysokých palem a dlouhé stíny přístřešků se táhly po písku až téměř k moři. Příliv během noci vyhladil většinu stop, které na pláži zůstaly po včerejším pohřbu, jako by se samotný oceán snažil zakrýt bolest, kterou lidé ještě nestačili vstřebat.
Vzduch byl těžký a vlhký. Voněl mořskou solí, kouřem z dohasínajících ohnišť a čerstvě rozříznutými kokosy, které Sun s Jinem připravovali ke snídani.
Tentokrát však v táboře nepanoval obvyklý ranní klid. Lidé chodili rychleji. Mluvili tišeji. Každý věděl, že dnešní den bude jiný.
Jack stál uprostřed tábora před největším přístřeškem a klečel nad rozloženými batohy. Vedle něj ležely pečlivě srovnané zásoby.
Konzervy. Sušené ryby. Láhve s vodou. Lékárnička. Provazy. Náhradní baterka. Malý kompas. Několik dek pevně stočených do úzkých válců.
Sayid seděl opodál v tureckém sedu a rozebíral jednu z pušek. S naprostou samozřejmostí ji během několika vteřin rozložil na jednotlivé části, zkontroloval závěr, vytáhl hadřík a pečlivě z hlavně setřel poslední zbytky vlhkosti.
Vedle něj se kupily zásobníky.
Jeden. Druhý. Třetí. Každý pečlivě přepočítával. Nikdo neplýtval jediným nábojem, ty byly momentálně cennější, než zlato.
Sawyer seděl na převrácené bedně a s typickou ledabylostí si pohrával s revolverem.
Zkušeně otočil bubínkem jako pistolník na divokém západě. Kov tiše cvakl.
„Tohle už se mi líbí víc než tahání kamenů.“ Poznamenal pobaveně.
Kate po něm vrhla vážný pohled.
„Můžeš být aspoň jednou vážný, Sawyere?“
Sawyer zvedl oči.
„Však jsem, pihovatá.“ Krátce se pousmál. „Jen jiným způsobem.“
Kate protočila oči a dál skládala do batohu obvazy a čisté náhradní oblečení. Vedle ní Claire pečlivě balila několik kusů ovoce zabalených do velkých banánových listů.
„Vydrží déle.“ Vysvětlila. „A nezmačkají se.“
Jack jen přikývl. „Dobrý nápad.“
Hurley seděl o několik metrů dál a zápasil s dekou. Pokaždé, když ji konečně úspěšně sroloval, jeden konec se znovu rozvinul.
„To si snad dělá legraci.“ Zamumlal, jako by se snažil domluvit kouzelnému koberci, který neplnil jeho rozkazy.
Charlie, který právě procházel kolem, se pobaveně zastavil. „Potřebuješ pomoc?“
Hurley se na něj podíval téměř uraženě a pohodil hlavou.
„Ne, to zvládnu.“
Deka se okamžitě znovu rozmotala a Charlie se rozesmál.
„Tak určitě. Jednou se to určitě povede.“
Za několik vteřin už oba seděli v písku a společně se snažili neposlušnou deku zkrotit.
Na druhé straně tábora seděl Locke. Zraněnou nohu měl nataženou před sebou, opřenou o nízký kámen. V rukou držel svůj lovecký nůž, který pomalými, téměř mechanickými pohyby brousil o brusný kámen. Kov se pravidelně ozýval tichým šustivým zvukem.
Přejel ostřím po kameni, otočil nůž a znovu. Pohledem přitom sledoval ostatní.
Nemusel nic říkat. Bylo zřejmé, jak moc ho trápí, že tentokrát zůstává.
Eleanor stála opodál u dřevěného stolu. Pravou rukou skládala do plátěného batohu obvazy a malé lahvičky s dezinfekcí.
Levou paži měla ovázanou obinadlem a přes obvaz měla zavěšený šátek jako nějaká drsná holka z pouličního gangu, ale pohybovala jí už téměř bez obtíží. Občas ji rána jemně pálila, ale naštěstí jen tolik, aby jí připomněla, jak blízko byla smrti.
Sun k ní tiše přistoupila. „Jak je tvé ruce?“
Eleanor krátce pohnula prsty. „Lepší.“
„Nelžeš?“ Na tváři se jí objevil slabý úsměv.
„Trochu.“
Sun jí oplatila úsměv.
„To jsem si myslela.“ Na okamžik se obě odmlčely. Pak Sun opatrně položila do batohu malý balíček zabalený v čistém plátně.
„Sušené mango.“ Řekla. „Na cestu.“
Eleanor překvapeně zvedla své zelené oči.
„Děkuju.“
Sun jen pokrčila rameny. „Nikdy nevíš, kdy budeš mít hlad.“
Nedaleko od nich Jack právě dopnul poslední popruh na jednom z batohů. Zvedl hlavu.
„Myslím, že máme všechno.“
Sayid zaklapl závěr pušky. „Munice?“
„Zkontrolovaná,“ přisvědčil Jack.
„Voda?“
„Na dva dny,“ ozval se Hugo.
„Lékárnička?“
Kate zvedla batoh. „Připravená.“
Jack se pomalu rozhlédl po lidech kolem sebe. Na tvářích všech byla vidět nervozita. Tenhle výlet se nepodobal ničemu, co dosud podnikli, nikdo, to však nevyslovil nahlas.
Michael do té chvíle stál stranou. Mlčky. Opřený o kmen palmy. Pozoroval přípravy, ale téměř se jich neúčastnil. Prsty bezděčně přejížděl po obvazu na levé paži. Ve skutečnosti však nepřemýšlel o bolesti. Jen potřeboval zaměstnat ruce.
V hlavě si znovu přehrával každou větu muže, kterého před několika dny osvobodil. Každé slovo, každý pohled. A spolu s nimi se stále vtíravěji vracela otázka, kterou si zakazoval vyslovit nahlas.
Neudělal jsem chybu?
Ben na poslední chvíli změnil pravidla. Přidal další podmínku a celou dohodu tím udělal ještě složitější.
Michael pevně sevřel čelist, až ho zabolely zuby.
Nebyla to prosba. Nebyl to ani rozkaz. Byla to obchodní dohoda. Krutá. Jednostranná. Nespravedlivá.
Dva mrtví. Několik zničených životů. Pět lidí výměnou za jednoho chlapce.
Cena byla strašlivá, ale na druhé straně stál Walt. A pro svého syna byl Michael ochotný zaplatit cokoli.
Pomalu se nadechl. Teď už nebyla cesta zpátky. Musel splnit všechny podmínky. Za každou cenu.
Vykročil dopředu.
„Ještě jedna věc.“ Jeho hlas nebyl hlasitý. Přesto umlčel celý tábor.
Jack se k němu otočil.
„Co je?“
Michael se krátce nadechl. „Nepůjdeme čtyři.“
Na pláži se rozhostilo ticho.
„Půjdeme v pěti.“
Jack nechápavě svraštil čelo.
„Pět?“ Nedávalo mu to smysl.
Michael pomalu přikývl. Jeho pohled se zastavil na Eleanor.
„Chci, aby šla s námi i Eleanor.“
Eleanor zůstala stát bez hnutí, přestože tušila, že ten okamžik přijde... Nečekala, že přijde právě takhle.
Všichni se téměř současně otočili jejím směrem. Na okamžik měla pocit, jako by se na ni sesunula tíha všech pohledů v táboře.
Sun pomalu sklopila ruce. Charlie překvapeně pozvedl obočí. Claire se na Eleanor podívala s neskrývaným překvapením. Jen Locke zůstal klidný.
Seděl opřený o kmen stromu, prsty stále přejížděl ostřím nože po brusném kameni a mlčky pozoroval tváře ostatních.
Jack byl první, kdo prolomil ticho.
„Proč?“
Michael pokrčil rameny, jako by šlo o samozřejmost. „Umí zacházet se zbraní.“
„To nestačí.“ Jack zavrtěl hlavou. „Je zraněná. K čemu nám bude někdo, kdo kvůli zranění nebude moct pořádně střílet? Bez urážky, Eleanor,“ otočil se k ní.
Michael okamžitě odpověděl. „Je to jen škrábnutí.“
„Pořád je to střelné zranění,“ zamračil se doktor.
„Mně kulka prošla rukou.“ Michael zvedl ovázanou paži. „A taky jdu.“
Jack si povzdechl.
„Právě proto bych byl radši, kdybys zůstal tady, ale jediný znáš cestu.“
Na Michaelově tváři se na okamžik objevil téměř neznatelný stín netrpělivosti.
„I kdybyste věděli, kde ta vesnice je, šel bych stejně s vámi. Je tam můj kluk, Jacku. Nenechám ho tam. Beze mě je nenajdete.“
Sayid mlčky přikývl. V tom měl Michael pravdu. Bez jeho znalosti cesty by se mohli v džungli potulovat celé dny napříč ostrovem nebo v kruhu.
Jack si promnul kořen nosu a zvažoval všechny možnosti. Bylo na něm vidět, že se mu ta představa nelíbí.
Pohlédl na Eleanor, na šátek, který skrýval obvaz.
„Co ty na to?“
Několik vteřin neodpověděla. Ještě před chvílí byla přesvědčená, že možná zůstane v táboře a nebude se do toho plést. Teď před ní ležela jiná možnost. Nebezpečnější.
A přesto...
V duchu se jí vybavila Michaelova slova z džungle a jeho slova: Přivedu je.
Pak Ben. Jeho klidný hlas. Jeho plán, který jí neřekl. A jeho mlčení.
Nevěděla, co se stane, až se obě skupiny znovu setkají, ale věděla jedno. Kdyby se něco pokazilo... Kdyby někdo ztratil nervy... Kdyby zazněl první výstřel...
Možná bude jediným člověkem, který ještě dokáže mluvit s oběma stranami jako prostředník, a to nikdo jiný tady nemohl.
Pomalu zvedla hlavu.
„Půjdu.“
Jack okamžitě zavrtěl hlavou. „Víš, že nemusíš.“
„Chci,“ pokývala hlavou.
„Eleanor...“
„Poslouchej.“ Její hlas zůstal klidný. „Ruka mě neomezuje tolik, jak vypadá.“
Opatrně několikrát sevřela a rozevřela prsty.
„Dokážu nést batoh a dokážu střílet.“ Krátce se odmlčela.
Sawyer si odfrkl. „No, to zní skoro jako pracovní pohovor.“
Na několika tvářích se objevil slabý úsměv. Napětí na okamžik povolilo.
Eleanor se podívala na Locka. Seděl stále na stejném místě. Klidný. Nevzhlédl, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jen na okamžik přestal brousit nůž, aby si prohlédl ostří.
„Když nemůže jít Locke...“ Řekla tiše. „...půjdu místo něj.“
Tentokrát se na ni Locke podíval, jejich pohledy se na okamžik setkaly. V jeho chladných modrých očích nebyl souhlas ani nesouhlas. Jen zvláštní, tiché porozumění.
Jack dlouho mlčel. Nakonec pomalu rezignovaně vydechl.
„Dobře.“
Na pláži se znovu rozběhl ruch.
Sayid začal rozdělovat zásobníky. Kate doplnila do jednoho z batohů poslední obvazy. Sawyer si přehodil pušku přes rameno a s hranou neochotou zkontroloval zásobník. Eleanor sáhla po menší pistoli ležící na rozložené dece.
Na okamžik se zarazila. Kov byl od ranního vzduchu chladný. Prsty pevně sevřela rukojeť. V hlavě jí vytanula jediná myšlenka.
Jen ať ji dnes nemusím použít.
V té chvíli se od moře ozval Sayidův hlas.
„Ještě neodcházejme.“ Všichni se otočili jeho směrem, i Michael s Eleanor si okamžitě všimli drobné změny v jeho tváři.
Neznatelně ztuhl, jako člověk, který právě uslyšel něco, co rozhodně slyšet nechtěl.
Sayid pomalu vstal z písku. Pušku si opřel o rameno a několik kroků přešel ke skupině. V rukou držel kus naplaveného dřeva, kterým bezděčně kreslil do písku nepravidelné čáry.
„Něco mi na tom pořád nesedí.“
Jack se k němu otočil. „Co přesně?“
Sayid chvíli mlčel. „Jestli je Michaelova informace správná... pak nás čeká přibližně dva dny pochodu.“
Michael pomalu přikývl. „Přibližně.“
„A jestli tam opravdu žije dvaadvacet lidí...“ Sayid nechal větu nedokončenou. Pohlédl na všechny kolem sebe.
„Pak je dost dobře možné, že o našem příchodu budou vědět dlouho předtím, než je vůbec uvidíme.“
Sawyer si odfrkl. „Takže chceš říct, že nás budou čekat.“
„Přesně.“ Sayid přikývl. „Proto bych nešel jen jedním směrem.“
Jack se zamračil.
„Co navrhuješ?“
Sayid se otočil směrem k moři. Na klidné hladině se stále pohupovala Desmondova plachetnice. Slunce se od její bílé paluby odráželo tak silně, až Sayid musel na okamžik přimhouřit oči.
„Máme loď.“
Nikdo nepromluvil, a proto Sayid pokračoval.
„Jestli jejich vesnice leží na severním pobřeží... můžeme část cesty obejít nenápadně po moři. Nebudou čekat, že máme plachetnici. To je naše výhoda.“
Jack už začínal chápat. „Rozdělit se.“
„Ano.“
Sayid poklekl a začal klackem kreslit do písku jednoduchou mapu ostrova.
„Vy půjdete džunglí.“ Nakreslil první čáru.
„Já vezmu loď.“ Druhou čáru vedl podél pobřeží. „Se mnou pojedou Jin a Sun.“
Sun překvapeně zvedla hlavu.
„Já?“
Sayid přikývl. „Jin je nejlepší rybář, jakého máme.“
Krátce se pousmál. „A ty umíš zacházet s lodí lépe než většina z nás.“
Sun si s Jinem vyměnila krátký pohled. Nemusela nic překládat. Oba pochopili.
Sayid pokračoval.
„Doplujeme co nejblíž k severnímu pobřeží.“ Klackem označil místo na druhé straně ostrova. „Nebudeme vás následovat. Počkáme.“
Jack přikývl. „Na co budeme čekat?“
Sayid položil klacek. „Na znamení.“
„Jaké znamení?“
„Oheň.“
Na pláži se rozhostilo ticho. Sayid pomalu vstal.
„Jestli všechno půjde podle plánu... rozděláte na pobřeží signální oheň.“ Podíval se na Jacka. „Jeden vysoký sloup kouře. To bude znamenat, že jste našli Walta a jste připraveni odejít.“
Krátce se odmlčel.
„Pak připlujeme.“
Jack pomalu přikývl. „A když oheň neuvidíte?“
Sayidův výraz zůstal nečitelný. „Pak budeme čekat.“
„Jak dlouho?“
„Do západu slunce.“
Všichni mlčeli. Nakonec dodal větu, kterou si nikdo z nich nepřál slyšet.
„A jestli se ani potom nic nestane...“
Podíval se na Jacka.
„Vrátíme se zpátky.“
Ticho. Vítr lehce zvedl okraj plachty na přístřešku. Claire si nevědomky přitiskla Aarona blíž k sobě. Charlie sklopil oči, dokonce i Sawyer tentokrát neměl připravenou žádnou poznámku.
Jack si dlouze promnul tvář. „Je to risk.“
„Ano.“
„Ale dává nám zálohu.“
Sayid jen přikývl. „Přesně.“
Michael stál několik kroků opodál. Na tváři se mu nepohnul jediný sval. Jen Eleanor, která stála vedle něj, si všimla, jak pevně sevřel popruh svého batohu, až mu zbělely klouby na prstech.
Neřekl jediné slovo. Ani nemohl. Každý argument proti Sayidovu plánu by působil podezřele. Musel jen stát a doufat. Doufat, že Ben bude připravený i na něco, s čím nikdo z nich nepočítal.
Eleanor koutkem oka sledovala jeho profil. Znala ten výraz. Navenek působil klidně. Uvnitř však právě dostal první trhlinu plán, na kterém posledních několik dní stavěl všechnu svou naději a pomalu se hroutil jako domeček z karet.
Tohle v plánu nebylo, pomyslela si.
A poprvé od chvíle, kdy Michael promluvil v džungli, ji napadlo něco, co ji dosud ani nenapadlo.
Co když Ben také neumí předvídat úplně všechno?
**************************************************************************************************************************
Džungle je pohltila během několika minut.
Šumění moře pomalu utichlo za jejich zády a nahradilo ho nekonečné bzučení hmyzu, vzdálené volání neznámých ptáků a pravidelné praskání větví pod podrážkami bot. Slunce bylo stále vysoko, ale pod hustými korunami stromů pronikaly jeho paprsky jen v úzkých pruzích, které kreslily na zem nepravidelné skvrny světla.
Vzduch byl těžký. Každý nádech připomínal spíš pití teplé vody než dýchání.
Michael šel první. Neotáčel se. Nemusel. Cestu znal zpaměti.
Za ním kráčel Jack, pušku zavěšenou přes rameno a pohledem neustále pročesával okolní porost.
Kate se držela o několik kroků dál a čas od času se zastavila, aby zkontrolovala stopy v měkké hlíně. Pohybovala se lehce, téměř neslyšně, zatímco Sawyer, obtěžkaný batohem, hlasitě komentoval každou další překážku, kterou jim ostrov postavil do cesty.
„Jestli ještě jednou polezu přes nějaký zatracený spadlý strom,“ zamručel, když si otíral pot z čela a otíral podrážky bot od bláta o porost, „tak si začnu myslet, že nás ten váš kluk vede schválně tou nejhorší cestou.“
Michael neodpověděl. Jen na okamžik zpomalil, obešel mohutný kořen fíkovníku a pokračoval dál.
„To byl vtip, chlape,“ utrousil Sawyer po chvíli.
„Já vím,“ odpověděl Michael, aniž by se ohlédl.
Eleanor se po většinu cesty držela na konci skupiny. Jen občas se vedle ní objevil Hugo, který si znovu upravil popruhy batohu a s tichým povzdechem pokračoval dál. Vyčerpávalo ho to, ale neměla jak mu pomoci.
Těžký batoh ji táhl dozadu úplně stejně a ovázaná paže se po několika hodinách pochodu znovu začínala nepříjemně ozývat. Nedala to však na sobě znát. Když přelézala padlé kmeny nebo se prodírala hustými kapradinami, používala levou ruku jen tolik, kolik bylo nezbytně nutné.
Kate si toho však všimla.
„Jsi v pořádku, Ellie?“
Eleanor přikývla. „Jen jsem si odvykla chodit s batohem.“
„Kdyby to na tebe bylo moc...“
„Neboj se, Kate. Řeknu, kdyby mě ta ruka začala bolet,“ usmála se. „Slibuju.“
Kate jí úsměv oplatila a znovu se zařadila za Jacka.
Hurley funěl pod tíhou batohu a po další půlhodině pochodu se zastavil u mohutného kmene, aby si vydechl.
„Jestli ten Walt nebydlí za příštím kopcem... tak až ho najdu, obejmu ho. A pak ho donutím, aby šel zpátky sám.“
Sawyer se uchechtl. „To už zní jako plán, Hugo.“
„Ne, plán je, že až se vrátím, týden nevstanu a ten kluk mi bude nosit jídlo.“
Pochod pokračoval. Kilometr za kilometrem. Stezka se stávala užší, terén prudší a řeč ubývala. Každý šetřil síly. Bylo slyšet jen pravidelné funění, šustění listů a občasné cinknutí kovové přezky o pažbu pušky.
Michael se poprvé od chvíle, kdy vyrazili, ohlédl. Jeho pohled na okamžik spočinul na Eleanor, jejím žlutém tričku, které bylo jasně rozpoznatelné.
Krátce. Nenápadně, jako by se chtěl ujistit, že je stále s nimi. Pak se zase otočil a pokračoval vpřed.
Eleanor ten pohled zachytila. Neřekla nic. Jen se jí znovu vybavil jejich rozhovor z předchozího dne.
Pojď s námi.
Tehdy si myslela, že ji Michael potřebuje jako někoho, kdo může zabránit zbytečnému krveprolití. Teď už si tím nebyla úplně jistá. Něco jí říkalo, že za jeho rozhodnutím se skrývá ještě jeden důvod, jen zatím nedokázala přijít na to, jaký.
Po několika hodinách pochodu byl každý krok výzvou.
Slunce se pomalu ztrácelo za korunami stromů a džungle kolem nich se ponořila do měkkého oranžového světla. Poslední paprsky pronikaly mezi listy jako úzké zlaté čepele a na okamžik proměnily okolní zeleň v moře měděných odstínů.
Michael se zastavil u malé mýtiny.
„Tady.“
Nikdo neprotestoval. Po celém dni byli všichni příliš unavení, než aby hledali lepší místo.
Batohy dopadly do trávy téměř současně.
Sawyer si bez jediného slova sedl na nejbližší padlý kmen a dlouze si promnul ramena.
„Nikdy bych nevěřil, že mi bude chybět pláž.“
Kate se pousmála. „Za dva dny si budeš stěžovat na písek.“
„To je moje občanský právo, pihovatá.“
Jack už klečel na zemi a rozepínal lékárničku. „Než se najíme, podívám se na tu ruku.“
Eleanor poslušně přikývla. Posadila se na plochý kámen a opatrně si rozvázala šátek kolem paže.
Jack ránu chvíli mlčky prohlížel.
„Vypadá dobře.“ Lehce ji očistil, nanesl novou vrstvu masti a znovu převázal čistým obinadlem. „Ještě pár dní ji šetři.“
„Pokusím se,“ přikývla.
„Ne.“ Jack se na ni podíval. „To nebyla prosba.“
Na tváři se jí objevil slabý úsměv. „Ano, pane doktore.“
Sawyer z druhého konce mýtiny zabručel.
„Kdybych věděl, že rozdává rozkazy zadarmo, nechám se střelit taky.“
„Na to už je pozdě.“ Odvětil Jack bez zvednutí hlavy.
„Teď by sis musel vystát frontu.“ Hurley se tiše zasmál. Byl to první opravdový smích, který od něj Eleanor od Libbyiny smrti slyšela. Bylo to jako paprsek slunce mezi palmovými listy.
Jen krátký, ale skutečný.
**************************************************************************************************************************
Oheň praskal tiše. Plameny sotva přesahovaly několik desítek centimetrů. Nechtěli riskovat, že by příliš vysoký kouř prozradil jejich polohu. Úplně to stačilo na to, aby uschla propocená trička a získali trochu tepla.
Kate rozdala každému něco málo ze sušených ryb a také několik kousků manga.
Večeře byla skromná, ale nikdo si nestěžoval. Po hodinách pochodu chutnalo všechno lépe než obvykle.
Jack seděl opřený o mohutný kořen stromu a studoval mapu, kterou si Sayid před odjezdem nakreslil.
Sawyer si čistil pušku.
Michael poodešel o několik metrů dál a zastavil se zády k ostatním. Tvář měl obrácenou do temné džungle. Nikdo nevěděl, jestli hlídá, nebo se jen snaží být chvíli sám se svými trýznivými myšlenkami.
Eleanor seděla na druhé straně ohně. Plameny se odrážely v jejích očích barvy mechu a tvořily tak krásnou směs zelené a oranžové.
Chvíli jen poslouchala pravidelné praskání dřeva. Pak si všimla, že vedle ní někdo ztěžka dosedl.
Hurley.
V rukou držel plechový hrnek s vlažnou vodou.
Dlouhou chvíli oba mlčeli. Před nimi se pomalu zvedal tenký proužek kouře a mizel mezi větvemi.
„Nemůžu usnout, ty asi taky ne, co?“ Řekl nakonec tiše.
Eleanor se na něj podívala. „Jo, být uprostřed neznámé džungle mi nahání husí kůži.“
Hurley se podíval na nebe a pak zpátky do ohně, nakonec si povzdechl.
„Pořád...“ Odmlčel se. „Pořád čekám, že ji někde uvidím, že se najednou objeví za stromem a zamává.“
Slova se rozplynula v tichu. Někde v podrostu zakvákala žába.
Eleanor věděla, že nemusí vysvětlovat, koho má na mysli.
„Libby.“
Hurley pomalu přikývl. „Je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne, že je někdo součástí jeho života.“
Na okamžik se pousmál. „A pak... najednou není...“
Eleanor sklopila pohled k ohni. Bylo jí smutno. O kolik lidí už trosečníci přišli? Pět? Deset? Bylo strašné ohlédnout se za tím ohlédnout a vědět, že některé mají na svědomí její lidé.
„Myslím, že tě měla ráda.“
Hurley se smutně pousmál. „To doufám.“ Prsty pomalu otáčel hrnek mezi dlaněmi.
„Víš...“ Na okamžik zaváhal. „Nikdy jsem jí vlastně nestihl říct všechno. Myslel jsem, že bude čas a já to odkládal. Teď už ten čas není.“
„Co například?“ povzbudila ho Eleanor a naklonila hlavu s jemným úsměvem na rtech.
„Že jsem se vedle ní poprvé po dlouhé době cítil... normálně.“
Eleanor mlčela. Nechtěla ten okamžik přerušit.
Hurley se zadíval skrze plameny. „Libby byla psycholožka.“
Eleanor překvapeně zvedla hlavu. „To jsi říkal na pohřbu.“
Přikývl. „Jo.“ Na tváři se mu objevil sotva znatelný úsměv.
„Kdybych měl takovou doktorku... všechno by bylo na psychiatrii mnohem jednodušší.“
Eleanor zamrkala. Nejdřív si myslela, že žertuje, jenže jeho úsměv pomalu zmizel.
„Počkej...“ Řekla opatrně. „Jakém blázinci?“
Hurley několik dlouhých vteřin mlčel. Pohledem sledoval plameny, jako by odpověď hledal právě v nich, pak tiše vydechl.
„Byl jsem na psychiatrii.“
Nad mýtinou se znovu rozhostilo ticho. Tentokrát jiné. Hlubší.
Eleanor na něj překvapeně hleděla. Tohle o něm nikdy neslyšela.
Nezeptala se hned, jen tiše čekala, jestli bude chtít pokračovat, a on po chvíli skutečně pokračoval.
Hurley dlouho mlčel. Plameny před nimi tiše praskaly a mezi stromy se začínaly ozývat první noční zvuky. Někde vysoko v korunách zašustilo listí, jako by se džungle sama ukládala ke spánku.
Nakonec si povzdechl. „Víš, proč jsem tam vlastně skončil?“
Eleanor pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne.“
Hurley chvíli otáčel prázdným hrnkem v dlaních. „Kvůli číslům.“
Eleanor nechápavě nakrčila čelo. „Číslům? Ty jsi účetní?“
„Jo... vlastně ne. Nejsem účetní,“ hořce se pousmál.
„Vsadil jsem ta čísla do loterie. 4, 8, 15, 16, 23 a 42.“ Ta čísla vyslovil pomalu, jako by každé z nich mělo vlastní váhu.
Na okamžik se odmlčel. „A vyhrál.“
„To přece není špatně. Každý si přeje vyhrát, koupit si dům, auto, jet na dovolenou.“
„To jsem si myslel taky, Ellie.“ Hugův úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Jenže od té chvíle se všechno začalo sypat.“
Podíval se na ni a pak zase do ohně.
„Nový dům mé mámy, který jsem za ty peníze pořídil, zasáhl meteorit. Prostě jen tak spadl z nebe. Můj děda dostal infarkt. V práci, kde jsem byl, lidi přicházeli o zaměstnání a můj jediný kamarád se mnou přestal mluvit… Kam jsem přišel, tam se něco pokazilo.“
Hlas měl klidný. Příliš klidný a depresivní, jako člověk, který ten příběh vyprávěl už mnohokrát, ale nikdy mu nepřestal věřit.
„Nakonec jsem si začal myslet, že jsem prokletý.“
Eleanor mlčela.
„A právě proto jsem skončil v léčebně.“ Zvedl oči. „Doktoři tvrdili, že žádná kletba neexistuje.“
Hugo se hořce usmál. „Jenže pak jsme nastoupili do toho letadla.“
Odmlčel se.
„A ono spadlo.“ V hrdle se mu zadrhl hlas. „A pak jsem poznal Libby.“
Oheň tiše zapraskal. Hurley vzal klacek a prohrábl uhlíky.
„Poprvé po dlouhé době jsem si říkal... že třeba neměli pravdu.“
Usmál se. Tentokrát jen na okamžik.
„Že třeba přece jen můžu být šťastný. Že ta čísla nic neznamenají. Že je to jen v mé hlavě.“
Úsměv zmizel, když si poklepal na čelo.
„A pak ji zabili,“ hlas se mu zlomil. Hugo svěsil hlavu.
„Takže mi řekni...“ Zašeptal téměř neslyšně. „Jak tomu nemám věřit? Jak nemám věřit, že za to můžou ta zatracená čísla?“
Eleanor cítila, jak se jí stáhlo hrdlo. Ne proto, že by věřila na kletby, ale protože slyšela bolest. Skutečnou. Nehranou.
Pomalu se k němu posunula blíž. Aniž by něco řekla, položila mu ruku kolem ramen.
Hugo sebou nepatrně trhl. Pak se však uvolnil. Seděli vedle sebe a mlčky hleděli do plamenů.
„Víš...“ Řekla Eleanor po chvíli tiše. „Nemyslím si, že jsi prokletý.“
Hurley se smutně pousmál. „To říkáš jen proto, že mě neznáš.“
Eleanor zavrtěla hlavou. „Ne.“
Krátce stiskla jeho rameno. „Říkám to proto, že jsem tě poznala tady, na ostrově.“
Odmlčela se.
„Viděla jsem člověka, který stavěl přístřešky, když ostatní neměli sílu. Nosil jídlo lidem, kteří sami nemohli. Rozesmával ostatní ve chvílích, kdy měli chuť všechno vzdát. Ty máš v sobě světlo, Hurley. Takové, jaké tu nemá nikdo jiný. Jsi jako hvězda. Člověk si jí možná nevšimne hned, ale když se setmí, právě ona ukazuje ostatním cestu.“
Ukázala nahoru a podívala se na něj. „A víš, co jsem na tom všem neviděla?“
Hurley mlčky zavrtěl hlavou.
„Smůlu.“ Usmála se.
„Jen hodného člověka, který dokáže povzbudit každého. Dodat jim naději. Přesně to, co pro tebe znamenala Libby, ty, znamenáš pro nás ostatní.“
Hurley sklopil oči. V koutcích se mu zaleskly slzy. Tentokrát je neskrýval. Nechal je volně stékat po tvářích.
„Děkuju.“ Zašeptal.
Eleanor nic neodpověděla. Jen seděla vedle něj a dál ho objímala kolem ramen, jako ztraceného bratra. Někdy totiž člověk nepotřebuje vysvětlení. Stačí vědět, že na svou bolest není ani na malou chvíli sám.
Po pohřbu Any Lucii a Libby se tábor připravuje na nebezpečnou výpravu za Druhými. Jack organizuje zásoby, Sayid kontroluje zbraně a všichni si uvědomují, že tentokrát je čeká mnohem víc než obyčejný průzkum. Michael přitom svádí vnitřní boj s tím, jak vysokou cenu už za záchranu Walta zaplatil.
Během příprav překvapivě oznámí, že s nimi musí jít i Eleanor. Přestože je zraněná, rozhodne se výpravy zúčastnit, protože cítí, že by mohla být jediným člověkem schopným zabránit krveprolití mezi oběma stranami. Sayid navíc navrhne nový plán – zatímco hlavní skupina bude pokračovat džunglí, on se Sun a Jinem obeplují ostrov na Desmondově plachetnici a budou čekat na domluvené znamení. Michael si uvědomí, že se Benův původní plán začíná komplikovat, a Eleanor poprvé připustí, že ani Ben nemusí mít všechno pod kontrolou.
Po celodenním pochodu skupina přenocuje v džungli. Večer se Hurley svěří Eleanor se svou minulostí, pobytem na psychiatrii i vírou, že čísla, díky nimž vyhrál v loterii, přinesla neštěstí jemu i lidem kolem něj. Eleanor se ho nesnaží přesvědčovat, že se mýlí. Místo toho mu připomene, jak moc je pro ostatní důležitý a že právě on dokáže lidem dodávat naději i v těch nejhorších chvílích. Její slova Hurleymu alespoň na okamžik uleví od bolesti ze ztráty Libby.






Kapitola 11. - Zajatci
Řeka se mezi stromy vinula jako úzká stříbrná stuha. Voda byla průzračná. Přes hladinu se líně přelévaly odlesky ranního slunce a mezi oblázky na dně občas proplula drobná rybka. Proud nebyl silný. Jen dostatečný na to, aby neustále přehlušoval vzdálené zvuky džungle.
Skupina postupovala podél levého břehu. Michael šel opět první. Za ním Jack.
Kate se držela několik kroků stranou a pravidelně očima pročesávala hustý porost na druhé straně řeky.
Sawyer kráčel s puškou zavěšenou přes rameno a nespokojeně odstrkoval větve, které mu neustále šlehaly do obličeje.
Hurley funěl pod tíhou batohu.
Eleanor uzavírala skupinu.
V noci téměř nespala. Ne kvůli nepohodlí. Kvůli Hurleymu. Jeho vyprávění se jí pořád vracelo do myšlenek.
Čísla. Psychiatrická léčebna. Libby.
Na okamžik se zadívala na jeho široká záda. Šel pomalu. Unaveně, ale pořád se snažil držet krok.
Najednou si uvědomila zvláštní věc. Kdyby se teď někdo zeptal, kdo z celé skupiny si zaslouží být zachráněn jako první... bez přemýšlení by ukázala právě na něj.
Michael mezitím zpomalil. Podíval se před sebe.
Řeka se stáčela doprava a břeh na protější straně se zvedal do nízkého svahu porostlého kapradím. Na okamžik se zastavil. Jen na zlomek vteřiny, pak pokračoval dál.
Eleanor ten pohyb zachytila. Byl příliš krátký, aby si ho někdo jiný všiml, ale ona ho už několik dní pozorovala a pokaždé, když se Michael na okamžik zarazil... jako by něco očekával nebo někoho.
V džungli bylo nezvykle ticho. Příliš ticho. Ani Sawyer tentokrát nic neříkal. Ozývalo se jen šumění vody a pravidelné kroky, jak jejich podrážky drtily zeminu.
Křup. Křup. Křup.
Kate náhle zvedla ruku. „Počkejte.“
Skupina se zastavila. Jack okamžitě zpozorněl.
„Co je?“
Kate neodpověděla. Jen pomalu zvedla pušku. Dívala se přes řeku. Přímo mezi stromy.
Eleanor sledovala směr jejího pohledu.
Nejdřív neviděla nic. Jen tmavé kmeny. Kapradiny. Stíny a pak...
Pohyb.
Někdo ustoupil za strom. Ještě jeden. Dvě postavy. Mužské siluety stály na protějším břehu sotva třicet metrů od nich a pozorovaly je. Hlídkovali.
Kate ani na okamžik nezaváhala. Výstřel roztrhl ranní ticho. Ozvěna se několikrát odrazila mezi skalami. Ptáci s hlasitým křikem vyletěli z korun stromů.
Jedna z postav sebou prudce trhla, pak se zhroutila do trávy, dokud se nezastavila o kameny.
Druhá se okamžitě otočila a zmizela mezi stromy.
„Sakra!“ Zařval Sawyer.
„Utíká!“
Rozběhl se k řece.
„Sawyere!“ Jackův hlas ho zastavil. „Nech ho!“
Sawyer se prudce otočil.
„Zbláznil ses?“ Ukázal směrem do džungle. „Za deset minut bude celá ta jejich banda vědět, že jsme tady! Postřílí nás jako myši.“
Jack mlčky hleděl na místo, kde druhý muž zmizel, poté pomalu obrátil hlavu na Michaela.
Jejich pohledy se střetly.
Michael zůstal stát. Ani se nepohnul, jen v očích měl něco... co tam Jack ještě nikdy neviděl.
Ne strach. Rezignaci.
Jack udělal dva rychlé kroky. Popadl Michaela za košili. Tvrdě ho přirazil zády ke kmeni mohutného stromu. Ozvalo se duté zadunění.
„Cos nám zatajil?“ Zasyčel.
Michael mlčel.
„Michaele!“
Další náraz. Kůra zapraskala.
„Řekni mi pravdu!“
Hurley vytřeštil oči. „Hej! Jacku!“
Kate udělala krok dopředu. „Jacku, nech ho—“
„Ne!“
Tentokrát se ani neotočil. Oči měl pořád upřené na Michaela.
„Od chvíle, co jsme vyrazili, se chováš jinak.“
Další prudké trhnutí.
„Tak mluv!“
Michael zavřel oči. Na okamžik působil jako člověk, který právě pochopil, že už není cesty zpátky. Pomalu vydechl.
„Oni měli seznam.“
Nastalo nepříjemné ticho. Jack sevření nepovolil.
„Jaký seznam?“
Michael otevřel oči. „Řekli mi... koho mám přivést.“
Sawyer zbledl. „Cože? To si z nás děláš prdel?“
„Chtěli jen vás, nikoho dalšího,“ zaúpěl Michael. Jeho hlas zněl prázdně.
„Kdybych přivedl někoho jiného...“ Polkl. „Říkali, že všechny zabijí.“
Hurley nechápavě zavrtěl hlavou.
„O čem to sakra mluvíš?“
Michael už se nedokázal Jackovi podívat do očí.
„Neměl jsem na výběr.“
„Takže nás vedeš do pasti. To je pěkný začátek dne.“ Řekl Jack tiše, ale na jeho výrazu bylo vidět, že nežertuje.
Michael neodpověděl. Nemusel. Ticho řeklo všechno.
Hurley udělal nejistý krok dopředu. Hlas se mu třásl.
„Michaele...“
Michael pomalu zvedl hlavu jako člověk, který si myslel, že ho budou mučit.
„Libby...“ Odmlčel se. „Ana Lucia...“
V očích se mu objevila hrůza, když mu docházely souvislosti.
„To byl taky plán?“
Michael zavřel oči. Jediná slza mu sklouzla po tváři.
„Ano, ale Libby... to byla nehoda... Nechtěl jsem... ale...“ Hlas se mu lámal pod tíhou viny.
Hurley jako by přestal dýchat. „To... To tys je zastřelil?“
Michael neodpověděl. Jen pomalu přikývl.
Hurley couvl o krok. Pak o druhý. Jako by před sebou najednou viděl úplně cizího člověka.
„Ne...“ Zašeptal. „Ne...“
Otočil se. Oběma rukama si zakryl obličej. Ramena se mu roztřásla.
Eleanor cítila, jak se jí sevřel žaludek. Nebolelo ji Michaelovo přiznání. To už znala. Bolelo ji sledovat Hurleyho. Právě se mu podruhé během několika dnů rozpadl svět.
Michael se díval přes jeho rameno na Eleanor, možná nějak doufal, že mu z té situace nějak pomůže a neuvědomoval si, že by mohl celou situaci ještě víc zhoršit. To poslední, co na záchranné misi potřebujete, je nedůvěra v ostatní, na které se máte spoléhat.
Jack pomalu pustil Michaelovu košili. Ve tváři neměl vztek. Jen hluboké zklamání, oči mu jiskřily rozhořčením, pak se pomalu otočil. Podíval se na Eleanor, jeho hlas byl tichý, skoro klidný a právě proto zněl ještě hůř.
„Ty jsi o tom věděla?“
Na několik dlouhých vteřin se svět kolem Eleanor zastavil. Slyšela jen šumění řeky. Vítr v korunách stromů a vlastní srdce jak buší do žeber.
Podívala se Jackovi přímo do očí. Neuhnula.
„Ano.“ Slovo zaznělo sotva slyšitelně. „Řekl mi to.“
Odmlčela se.
Jackův pohled okamžitě ztvrdnl.
„Od kdy?“
„Od včerejška.“
Ticho.
Sawyer nevěřícně zakroutil hlavou. Hurley pomalu zvedl oči od země.
Jack se zamračil. Zeptal se jen na jediné.
„A proč jsi nic neřekla?“
„Kdybych vám to řekla... Michael by přišel o Walta.“
Jack k ní udělal krok. „A my jsme přišli o možnost se rozhodnout.“
Eleanor pocítila vinu a sklopila oči.
Tiše, skoro neznatelně řekla: „Já vím.“
Dobře, tady trochu možná lhala, ale kdo by neudělal to samé v téhle situaci?
Nad řekou se znovu rozhostilo ticho. Tentokrát však bylo jiné. Bylo to ticho, ve kterém se důvěra začala drolit, a nikdo z nich už netušil, komu může věřit.
**************************************************************************************************************************
Dopolední slunce už dávno vystoupalo vysoko nad koruny stromů a džungle znovu ztěžkla horkem. Vlhký vzduch se téměř nehýbal. Každý krok provázelo šustění kapradin, praskání suchých větví a vzdálený šum řeky, která se líně vinula po jejich pravici.
Nikdo už příliš nemluvil.
Únava z předchozího dne, neklidná noc i Michaelovo přiznání zanechaly ve skupině tíživé ticho.
Michael kráčel vpředu. Nikdo ho už nenásledoval se stejnou důvěrou jako včera, a to byl podstatný rozdíl.
Jack šel jen několik kroků za ním, ale tentokrát ne proto, že by se chtěl držet průvodce. Spíš proto, aby z něj nespustil oči. Kate si všimla, že Jackova pravá ruka od rána téměř neopustila pažbu pistole ani na okamžik.
Sawyer šel mlčky. To bylo snad nejpodivnější ze všeho. Obvykle měl připravenou poznámku ke každému spadlému stromu, každé větvi, každému komárovi. Dnes však jen občas zvedl pohled k Michaelovým zádům a zase jej sklopil.
Hugo se držel vedle Eleanor. Batoh mu znovu sjížděl z ramen a každou chvíli jej popotahoval výš.
„Přísahám,“ zamumlal mezi dvěma nádechy, „že až se vrátíme, už nikdy si nevezmu batoh.“
Eleanor se na něj koutkem oka podívala. „To říkáš po každém pochodu.“
„Tentokrát to myslím vážně.“
Usmála se. „Dobře.“
Po krátké odmlce dodala: „Tak si příště vezmeš kufr na kolečkách jako dáma.“
Hurley se tiše uchechtl. „Jo... přesně to se do džungle hodí. A od Claire si můžu půjčit podpatky.“
Byl to jen krátký okamžik. Krátké odlehčení, pak se znovu ponořili do ticha.
Řeka se náhle stočila doleva a mezi stromy se otevřel menší kamenitý prostor bez stromů. Mýtina.
Michael zpomalil. Před nimi leželo cosi zvláštního. Ne kopce, ne krásná příroda, ale něco, co tam nepatřilo. Nejdřív to vypadalo jako hromada naplaveného odpadu. Rezavé kovové sudy. Ztrouchnivělé bedny. Pokrčené kusy plechu, jenže když přišli blíž, Eleanor si uvědomila, že mezi tím vším leží desítky průhledných, identických plastových tubusů se znakem Dharmy.
Některé byly prázdné a otevřené, jinde byl plast popraskaný sluncem. Další zůstaly pečlivě uzavřené. Připomínalo to skládku. Tubusy byly rozházené po zemi, jako by je sem někdo celé roky jen bezmyšlenkovitě odhazoval.
„Co to sakra je?“
Sawyer opatrně převrátil jednu nohou. Uvnitř byl pevně svinutý sešit.
Jack se sehnul a zvedl další tubus. Na jeho průhledné stěně ulpívaly zaschlé kapky bláta.
Odšrouboval víčko. Uvnitř skutečně ležel obyčejný školní sešit. Popsaný drobným rukopisem od začátku do konce.
„Deník...?“ Zamračil se.
Kate mezitím otevřela další, ale našla úplně to samé. Všechny obsahovaly totéž písmo. Ručně psané zápisky.
Datum. Poznámky. Pozorování. Číselná označení.
„To jsou záznamy ze stanice,“ řekla tiše.
Jack pomalu listoval stránkami. Na některých místech byl inkoust rozpitý vlhkostí. Jinde se dal text přečíst bez větších potíží.
„Někdo je musel pravidelně sbírat.“ Poznamenal.
„A pak...“ rozhlédl se kolem. „...vyhazovat sem.“
Hugo mezitím zvedl další tubus. „Takže... celé ty roky někdo psal deníky... a pak je prostě hodil jen tak do lesa? To nedává smysl.“
„Vypadá to tak.“ Eleanor pomalu přešla pohledem po celé mýtině. Byly jich tu stovky. Možná tisíce. Připadalo jí to absurdní. Tolik práce. Tolik zápisků, a všechny skončily na jedné obrovské skládce.
Sawyer udělal dva kroky a málem uklouzl po jedné té věci, zanadával a část jedné kupky se sesunula jako lavina a odhalila zahnutou trubku.
„A copak to tu máme? Že by potrubní pošta? Možná jen zásilky nenašly adresáta.“ Poznamenal. Vzal jeden tubus a prostrčil ho průhlednou trubkou dovnitř. O dvě vteřiny později jej trubka zase vystřelila zpátky.
„Chytrá věcička, ale kam to vede?“ Sawyer se ušklíbl.
„Nehraj si s tím, nebo tě do toho sama nacpu po částech,“ vyhrožovala žertem Kate.
„Tak to bych chtěl vidět, pihovatá. Jakou část bys tam nacpala jako první, až bys mě rozčtvrtila?“ poznamenal Sawyer drze.
„Co třeba hlavu, hm?“ oplatila mu Kate.
Eleanor je přestala vnímat. Něco na tom místě jí vadilo. Nedokázala říct co. Bylo tu až příliš... klidno. Neozývali se ptáci, cikády ani žáby. Jen vzdálená řeka, od které se odklonili a vítr, který téměř neznatelně rozhoupával vysokou trávu.
Zastavila se. Pomalu se otočila. Pohledem přejela hustý porost kolem mýtiny. Byl prázdný, přesto měla zvláštní pocit, jako by se na ně někdo díval.
Neviditelný. Trpělivý. Čekající. Jako když vás svrbí za krkem a někde blízko čeká střelec, který na vás míří.
Někde hluboko mezi stromy cosi tiše zašustilo. Jack okamžitě zvedl hlavu.
„Slyšeli jste to?“
Nikdo nestačil odpovědět. Z džungle se ozvalo tiché syknutí. Tak tiché, že připomínalo let velkého hmyzu.
Eleanor instinktivně otočila hlavu za zvukem... a ucítila ostré píchnutí těsně pod čelistí.
Ostrá bolest trvala sotva zlomek vteřiny. Eleanor instinktivně přiložila ruku ke krku. Pod prsty nahmátla tenkou dřevěnou šipku. Nechápavě ji vytáhla. Na hrotu ulpívala drobná kapka čiré tekutiny.
„Co to…?“ Nedořekla, v hlavě se jí náhle zatočilo. Celá mýtina se před očima nepatrně zakymácela.
„Jacku…“
Za ní zazněl další výstřel. Ne z pušky. Krátké tiché syknutí. Pak další a další.
„Kryjte se!“ Zařval Sawyer a zapadl za jednu hromadu tubusů. Jeho hlas se však k Eleanor dostával, jako by přicházel z velké dálky.
Jack okamžitě vytasil pistoli.
„Kde jsou?“
Kate se otočila kolem vlastní osy. „Nic nevidím!“
Další syknutí. Hurley vykřikl. Na rameni mu trčela druhá šipka, která udělala dírku v jeho zeleném tričku.
„Au! Co to sakra—“ Nedokončil. Kolena se mu podlomila. Dopadl mezi plastové tubusy, které se s rachotem rozkutálely do všech stran.
Michael se prudce otočil směrem k lesu.
„Ne!“ Tentokrát v jeho hlase nebyl strach. Byla to panika. Opravdová. Jako by přesně věděl, co přijde.
Jack několikrát naslepo vystřelil do hustého porostu. Ozvěna se rozletěla mezi stromy. Žádná odpověď nepřišla. Žádný pohyb. Žádný křik, jen další tiché syknutí.
Kate sebou prudce trhla. Rukou si sáhla na stehno. Mezi prsty jí vyčnívala tenká kovová šipka.
„Sakra…“
Zkusila udělat krok. Marně. Nohy přestávaly poslouchat.
Sawyer popadl pušku a začal střílet naslepo do džungle. Jedna dávka. Druhá. Třetí.
„Vylezte, vy zbabělci!“
Z hustého porostu se však neozvalo nic. Jen šustění listí a další syknutí. Tentokrát zasáhlo Michaela. Ani ten nebyl ušetřen. A i když si myslel, že by tu mohlo být nějaké privilegium, rychle zjistil, že nemá.
Šipka se zabodla do ramene vedle starého obvazu. Michael ji vztekle vyrval. Udýchaně zavrávoral.
„Ne…“ Zašeptal. „To nemělo…“
Nedokončil větu, oči se mu obrátily v sloup. Sesunul se na kolena a pak dopadl obličejem do vlhké trávy.
Jack zůstal poslední na nohou. Otočil se kolem dokola. Pistole těkala z jedné strany na druhou.
„Ukažte se!“ Zařval. „Slyšíte mě?!“
Ticho. Na nic nečekal, popadl Kate a hodil si její bezvládné tělo na rameno, ale stačil udělat jen pár kroků, než se ozvalo jediné krátké syknutí.
Jack sebou trhl. Na předloktí se mu zachvěla tenká šipka. Pohlédl na ni. Pak na vlastní ruku. Prsty se mu začaly třást. Pokusil se znovu zvednout pistoli, ale tentokrát už byla příliš těžká. Vypadla mu z ruky.
Klesl na jedno koleno, Kate mu sklouzla z ramene do trávy.
Ještě jednou se pokusil vstát. Marně. Za okamžik ležel vedle ostatních.
Na celé mýtině zůstala stát jediná Eleanor.
Dýchala zrychleně. Snažila se zaostřit. Svět kolem ní se rozplýval jako obraz odrážející se na rozvlněné hladině řeky. Stromy se houpaly. Hlasy zněly tlumeně. Udělala krok, pak druhý.
Kolena vypověděla službu. Dopadla na zem dlaněmi. Plastový tubus se pod ní odkutálel mezi kapradiny. Před očima se jí střídaly ostré záblesky světla s temnými skvrnami.
Slyšela kroky, hodně kroků. Šly pomalu. Klidně. Neuspěchaně. Nezněly jako kroky lidí, kteří právě vyhráli přestřelku. Spíš jako kroky někoho, kdo od začátku věděl, jak všechno dopadne. Z lesa začaly vystupovat postavy. Jedna. Druhá. Třetí. Muži v otrhaném oblečení. S falešnými vousy. Se starými batohy.
Jeden po druhém si je začali sundávat. Vousy. Špinavé kabáty. Rozedrané čepice. Pod nimi se objevily čisté košile, trička. Kalhoty.
Známé tváře.
Tom.
Danny Pickett.
Jason.
Další členové komunity z každého směru.
Nikdo nemluvil. Jako dobře sehraný tým se rozešli po mýtině v rojnici.
Jeden kontroloval Jackův puls. Další svazoval Sawyerovi ruce. Někdo přetáhl přes Kate hrubý plátěný pytel.
Hurleyho museli obrátit na bok, protože stále těžce oddychoval.
Eleanor cítila, jak se jí víčka znovu zavírají. Bylo stále těžší vnímat. Všechno se rozpíjelo, rozmazávalo.
Bojovala s tím. Marně. Najednou se kroky zastavily přímo před ní. Byly jiné. Pomalejší. Jistější.
Na okamžik se jí podařilo znovu zaostřit. Jen na několik vteřin uviděla černé boty. Světlé kalhoty, pak lem bílé košile. Nakonec tvář.
Benjamin Linus.
Stál nad ní s rukama založenýma za zády. Klidný. Stejně upravený, jako by právě vyšel z porady ve své pracovně, ne z přepadení uprostřed džungle, jediné co ho hyzdily odřeniny a modřiny na tváři jako tiché připomínky jeho mise.
Jeho pohled na okamžik spočinul na její pravé straně obličeje, pak sklouzl ke krku a krátce si prohlédl místo vpichu. K místu, kde zůstala drobná krvavá tečka po šipce.
Bez jediného slova si pomalu dřepl. Jednou rukou opatrně nadzvedl její zápěstí.
Pod bříšky prstů nahmatal pravidelný tep. Na nepatrný okamžik se v jeho očích něco změnilo.
Tak krátce, že by si toho nikdo při plném vědomí snad ani nevšiml.
Úleva.
Zase její ruku pomalu položil do trávy, poté jí prsty bezděčně odhrnul pramen vlasů, který jí spadl přes tvář.
Eleanor se pokusila něco říct. Rty se pohnuly, nevydaly však jediný zvuk.
Obraz před očima se znovu rozmazal…
Ben se pomalu narovnal, aniž by z ní spustil pohled, a klidným hlasem pronesl: „Kdo ji zasáhl?“
Na mýtině zavládlo ticho. Tom udělal váhavý krok vpřed.
„Já.“
Ben k němu obrátil hlavu. Výraz jeho tváře zůstal klidný. O to víc nepříjemněji působil.
„Jaký rozkaz jsem dal?“
Tom na okamžik zaváhal. „Minimalizovat odpor.“
„Ano.“ Ben přikývl téměř neznatelně. „Jenže jsi změnil plán.“
Jeho pohled se na okamžik zastavil na Eleanor, pak se vrátil k Tomovi.
„Měla zůstat při vědomí.“
Tom sevřel čelist. „Nechtěl jsem riskovat. Myslel jsem, že...“
„Vím, co sis myslel. Právě to je ten problém, Tome,“ Ben po něm střelil pohledem. „Měl jsi splnit rozkaz. Příště se drž toho, co jsem skutečně řekl.“
Nikdo už nic neřekl. Jen vítr lehce pohnul listy vysoko nad jejich hlavami.
Ben se naposledy podíval na Eleanor, pak krátce kývl na dva muže stojící opodál.
„Odneste ji.“ Na okamžik se odmlčel. „A opatrně.“
Eleanor už ta poslední slova neslyšela. Poslední, co vnímala, bylo… že ji někdo opatrně zvedá ze země a pak se celý svět ponořil do té nejčernější tmy.
**************************************************************************************************************************
Tma. Ne úplná. Spíš zvláštní šero, ve kterém se člověk snaží otevřít oči, ale ví, že je má už dávno otevřené.
Eleanor cítila, jak se jí pod nohama pohybuje zem. Ne. Nebyla to zem. Někdo ji vedl jako zvíře na porážku. Hrubá dlaň pevně svírala provaz, kterým měla svázaná zápěstí za zády. Každé škubnutí ji nutilo udělat další krok. Na hlavě měla hrubý plátěný pytel. Vzduch pod ním byl těžký a páchl zatuchlinou. Každý nádech byl obtížnější než ten předchozí.
Slyšela kolem sebe další kroky. Hodně kroků. Někdo klopýtl. Ozvalo se tlumené zamručení přes roubík.
Kate.
O kus dál se ozvalo Sawyerovo nespokojené zabručení.
Hurley těžce oddechoval.
Nikdo nemluvil. Jen občas některého z nich stráž prudce popohnala vpřed.
Nejdřív pod nohama cítila měkkou trávu. Pak hlínu. Kořeny. Nakonec...
Prkna.
Dutý zvuk dřeva se pravidelně ozýval pod každým krokem. Molo nebo most. Hned si však uvědomila, že slyší moře, a oddechla si. Molo bylo pořád lepší než most nad propastí.
Najednou zastavili. Silná ruka ji zatlačila mezi lopatkami. Eleanor klesla na kolena. Vedle ní dopadlo na prkna několik dalších těl.
Vítr od moře byl chladnější než vzduch v džungli. Slaný. Voněl svobodou, jenže ta byla dál než kdy předtím.
Někdo jí prudce strhl pytel z hlavy. Ostré denní světlo ji na okamžik oslepilo. Zamrkala. Obraz se pomalu zaostřoval.
Klečela na dřevěném molu. Před ní se rozprostírala klidná zátoka. Za zády slyšela šumění vln.
Jack klečel po její levici. Sawyer napravo. Kate zase o několik metrů dál a na konci Hugo.
Všichni měli svázané ruce. Přes ústa pevně utažený roubík. Jen jeden člověk vypadal jinak.
Michael. Stál volně. Bez pout. Bez roubíku. Mezi Druhými.
Hurley na něj nevěřícně zíral.
Jack pomalu sklopil oči. Nemusel nic říkat. Všichni pochopili.
Kate náhle zamrkala. Pohled se jí zastavil na Tomovi.
Naklonila hlavu. Přes roubík cosi zamumlala.
Tom nechápavě svraštil čelo. „Co?“
Kate znovu zamumlala. Tentokrát výrazněji. „Ty vousy jsou falešný…“
Tom si povzdechl. Sáhl oběma rukama k obličeji. Pak jediným pohybem stáhl dlouhé šedivé vousy. Odlepil je od tváře, jako by to byla izolepa. Promnul si zarudlou kůži.
„Bože...“ Zamručel. „Tohle je snad nejhorší část celé práce.“
Vousy znechuceně stiskl v ruce a strčil do kapsy rozedraného oblečení, které podtrhovalo nouzi vesničanů.
„Jo, nejsou pravý a strašně škrábou.“
Sawyer protočil oči.
Kate se přes roubík nepatrně usmála. Alespoň na okamžik.
V dálce se ozval zvuk motoru.
Všichni otočili hlavy.
K molu pomalu připlouvala malá loď. Motor utichl. Loď se lehce dotkla dřevěných pilotů a na molo vystoupil muž.
Bosý. Na sobě měl roztrhané plátěné kalhoty, opranou tuniku a odranou vestu, která pamatovala lepší časy. Působil stejně zanedbaně jako ostatní Druzí, jenže jeho chůze byla jiná. Klidná. Jistá.
Benjamin Linus.
Rozhlédl se po zajatcích. Pohled mu přejel po Jackovi. Kate. Sawyerovi. Hurleymu. Na zlomek vteřiny spočinul na Eleanor, jako by se chtěl ujistit, že je v pořádku, ale jeho tvář prozrazovala opak.
Pak pokračoval dál jako by se nic nestalo. Teprve potom si všiml Toma.
Naklonil hlavu.
„Tome.“
Tom zvedl oči. „Ano?“
Ben se krátce rozhlédl. „Kde máš vousy?“
Na molu se rozhostilo ticho způsobené tou výtkou.
Tom si povzdechl.
„Sundal jsem je.“
„To vidím.“
Benův hlas zůstal klidný. „Ptal jsem se proč.“
Tom bezmocně rozhodil rukama. „Stejně už vědí, že jsou falešný.“ Kývl směrem ke Kate.
Ben několik vteřin mlčel, pak jen nepatrně přikývl.
„Příště počkej, až ti řeknu, že je můžeš sundat.“
Tom zavřel oči. „Ano.“
Eleanor měla co dělat, aby se přes roubík neusmála. Tom dnes opravdu neměl svůj den a ona dobře věděla, jak Benovy poznámky dokážou být kousavé a zalézat po kůži.
Benjamin neztrácel čas a už se znovu otočil. Tentokrát k Michaelovi.
Na tváři se objevil téměř neznatelný úsměv.
„Dobrá práce.“
Michael neodpověděl. Jen sklopil oči. Styděl se a v tu chvíli... oblohu rozřízlo oslnivé bílé světlo.
Nikdo nestačil zareagovat. Celý ostrov se zachvěl. Ozvala se hluboká dunivá rána. Vzduch se na okamžik zachvěl, jako by samotná země zadržela dech. Nad korunami stromů stoupal sloup oslnivého světla.
Pak... Ticho. Tak dokonalé, až z něj mrazilo.
Ben se na několik dlouhých vteřin zadíval směrem k džungli. Výraz jeho tváře se nezměnil, jen v očích se na okamžik objevil stín zamyšlení.
„Tak přece,“ zašeptal téměř neslyšně, pak se otočil zpátky, jako by se nic nestalo.
Cestou k táboru Druhých skupina narazí na hlídku. Kate jednoho z mužů zastřelí, druhému se však podaří utéct. Jack následně přinutí Michaela přiznat pravdu. Michael odhalí, že měl za úkol přivést Jacka, Kate, Sawyera a Hurleyho výměnou za Waltovu svobodu, a přizná také vraždu Any Lucie a Libby. Hurley se psychicky zhroutí a Jack zjistí, že Eleanor o Michaelově dohodě věděla už od předchozího dne.
Napjatá skupina pokračuje dál, až dorazí na skládku plnou tubusů se zápisníky ze stanice Labuť. Než si stihnou nález prohlédnout, padnou do dokonale připravené léčky. Druzí je uspí omamnými šipkami a všechny zajmou.
Po probuzení se trosečníci ocitnou spoutaní na molu. Michael jako jediný stojí mezi Druhými bez pout, čímž se jeho zrada definitivně potvrdí. Benjamin Linus zkontroluje Eleanor, pokárá Toma za porušení rozkazu a pochválí Michaela za splnění úkolu. Vzápětí však celý ostrov ozáří mohutný sloup bílého světla. Ben se zadívá směrem k džungli a tiše pronese: „Tak přece.“






Kapitola 12. - Vězení svobody
Trosečníci nevěděli, kam se podívat dřív. Nad ostrovem se rozlilo podivné světlo, kolem nich stáli ozbrojení Druzí a jen několik metrů od mola čekala loď. Bylo toho příliš najednou. Nejhorší na tom celém však byla zrada.
Michaela, který už stál na druhé straně, zasáhlo několik pohledů. Žádný z nich však nebyl tak spalující jako ten Jackův. Nepotřeboval jediné slovo. Stačil jediný pohled a Michael věděl, že ho ponese s sebou do konce života.
Teď už nešlo couvnout. Bylo rozhodnuto. Výměna právě probíhala. Nemohl pro ně nic víc udělat…
Ben mu naznačil, aby šel s ním.
„Dohoda, kterou jsme spolu uzavřeli, mě netěší, Michaeli, ale máme víc, než jsme žádali, když se k nám Walt připojil. Tak je to asi nejlepší.“
Michael nechápal, o čem to mluví, ale byl nervózní a doufal, že si to vůdce druhých nerozmyslel.
„Já… nerozumím,“ přiznal.
„To ani nemusíš,“ Ben se na něho ani nepodíval, jako by se všechno odehrávalo jen v jeho hlavě. Rozhodně nebyl se svými plány sdílný ani k těm, kterým důvěřoval a ještě méně s těmi, kdo byli cizí.
„Když jsi mě pustil a osvobodil, dodržel jsi slovo.“ Odmlčel se. „A my ho taky dodržíme.“
Michael si oddechl. Opravdu ho pustí, nebyla to past.
„Umíš řídit loď?“
„Umím.“
„Dobře, vezmi si tuhle,“ Ben ukázal na bárku, kterou připlul. „A pak popluješ v kurzu 3,2,5. Pokud to uděláš, najdeš se svým synem záchranu.“
Michael mlčky nastoupil na malou rybářskou loď a objal se s Waltem. Byl tam. Živý a zdravý, přesně tak, jak slíbili.
Už odvazoval lano, které ho spojovalo s molem, když Ben udělal krok dopředu.
„Neopovažujte se vrátit,“ varoval ho.
Michael se zamračil. „Jak si můžeš být tak jistý... že nic neřeknu?“
Ben se pousmál. Nebyl to vítězný úsměv. Spíš úsměv člověka, který zná odpověď dávno před položením otázky.
„Protože chceš být se svým synem a oprostit se od minulosti.“
Michael sevřel čelist. „A kdybych všechno řekl?“
Ben udělal druhý krok blíž k lodi, až byl na kraji mola a shlížel na Michaela.
„Pak se svět dozví pravdu, a to bys nechtěl.“
Michael se zamračil. „Jakou pravdu?“
Benův hlas zůstal tichý a sebejistý. „Že ses kvůli Waltovi rozhodl zastřelit dva nevinné lidi.“
Vítr mezi nimi na okamžik ztichl.
„A až se jednou Walt zeptá, co všechno jeho otec udělal, aby ho zachránil...“ Ben se odmlčel. „...budeš mu to muset říct sám.“
Michael zbledl. Neřekl jediné slovo.
Ben jen nepatrně ustoupil od mola.
„Odvaž loď,“ přikázal a on to udělal.
Motor znovu naskočil. Loď se pomalu vzdálila od břehu.
Ben zůstal stát bosý na molu a mlčky sledoval, jak mizí za obzorem. Teprve když se změnila v malou tečku na hladině, otočil se zpátky ke svým lidem a jeho pohled na okamžik znovu spočinul na Eleanor.
Vítr mu lehce nadzvedl okraje otrhané vesty. Na první pohled vypadal stejně jako ostatní Druzí. Bosý. V opraných kalhotách. Ve vyšisované tunice, jenže při bližším pohledu bylo patrné, že za poslední dny zestárl. Vypadal zanedbaně. Na tvářích se mu rýsovalo několikadenní strniště. Dolní ret měl na dvou místech rozprasklý od Sayida. Na lícní kosti se táhla sotva patrná odřenina a pár modřin, které už neměly fialovou barvu, ale vybledly do tmavě žluté.
A přesto... stál naprosto klidně a čelil tak napjaté situaci jako by žádné zranění necítil.
Pohledem přejel po zajatcích. Jeden po druhém jako by se rozhodoval, co s nimi udělá, a to nikoho právě netěšilo.
Jack. Kate. Sawyer. Eleanor. Nakonec se zastavil u Huga.
„Bello.“
Černoška stojící opodál okamžitě přikročila. Bez jediného slova vytáhla Huga za paži na nohy. Ten se nejistě zapotácel.
„Hej! Co děláte?“
Přes roubík z něj vyšlo jen tlumené zamumlání.
Bella vytáhla nůž. Jedním rychlým tahem přeřízla provaz kolem jeho zápěstí. Pak mu stáhla roubík na krk.
Hurley několikrát překvapeně zamrkal. Promnul si ztuhlé ruce. Nechápal, co se to děje.
„Jsi volný,“ řekl Ben klidně.
Hurley se ani nepohnul. Jen na něj nevěřícně zíral.
„Cože?“
„Vrátíš se do svého tábora.“ Benův hlas zůstal stejně vyrovnaný. „A vyřídíš jim jednu zprávu.“
Na molu zavládlo naprosté ticho.
„Řekni všem...“ Krátce se odmlčel, aby dodal slovům váhu, „...že pokud ještě někdy překročí hranici našeho území, příště už nikoho nepošleme zpátky.“
Hurley několikrát otevřel ústa a zase je zavřel, jak se snažil vstřebat, co mu bylo řečeno. Nevěděl, jestli správně slyšel. Podíval se na Bellu. Pak na Toma. Nakonec zpátky na Bena.
„To...“ Polkl. „To mě vážně pouštíte?“
Nikdo neodpověděl. Ben se na něj jen mlčky díval těma očima barvy chladné oceli.
Až po několika dlouhých vteřinách Hurley pochopil.
Nebyla to hra. Nebyl v tom žádný háček. Skutečně měl odejít. Vrátit se. Byla to jediná šance. Opravdu ho ušetřili.
Pomalu se otočil. Pohledem přejel po svých přátelích. Jack na něj jen krátce přikývl.
Kate měla oči plné obav.
Sawyer se tvářil, jako by chtěl něco říct, ale roubík mu to nedovoloval.
Pak Hurleyho pohled spočinul na Eleanor. Seděla mezi nimi se svázanýma rukama. Na krku měla stále drobnou zaschlou stopu po uspávací šipce.
Chvíli na ni jen mlčky hleděl. Pak se znovu otočil k Benovi.
„Prosím.“
Ben zvedl oči. „Pusť alespoň ji.“
Na okamžik ukázal směrem k Eleanor. „Je zraněná.“
Ben se podíval stejným směrem. Jeho pohled spočinul na Eleanor jen na několik vteřin, potom sklouzl k její ovázané paži a šátku. Ve tváři se nepohnul jediný sval.
„Ne.“
Jediné slovo. Klidné. Rozhodné.
Hurley udělal nejistý krok vpřed.
„Prosím.“ Hlas se mu zlomil. „Nikomu nic neudělala.“
Ben mlčel.
„Prosím...“ Hurley se nadechl. „Vezměte mě místo ní.“
Na molu se rozhostilo ticho. Tom překvapeně zvedl hlavu. Bella se na okamžik podívala na Bena. Dokonce i Sawyer přestal sebou neklidně škubat. Všichni byli překvapeni Hurleyho odvahou.
Ben několik dlouhých vteřin Huga jen pozoroval, pak velmi pomalu zavrtěl hlavou.
„O jejím osudu už bylo rozhodnuto, to není tvoje starost. O Eleanor se postaráme.“
Hurley nechápavě zamrkal.
Ben udělal jediný krok blíž. Hlas měl stále klidný. Téměř vlídný.
„Běž domů, Hugo. A už se neohlížej.“
**************************************************************************************************************************
Hugovy těžké kroky se pomalu vzdalovaly…
Nikdo na molu nepromluvil. Jen zvuk podrážek narážejících do dřevěných prken se mísil s šuměním moře a křikem racků kroužících vysoko nad zátokou.
Hurley se ještě jednou ohlédl. Nejdřív na Jacka, pak na Kate.
Sawyer se na něj pokusil povzbudivě kývnout hlavou, přestože měl přes ústa pevně utažený roubík.
Nakonec se jejich pohledy střetly s Eleanor. Na okamžik se jí zdálo, že se chce vrátit. Že udělá pár kroků, začne protestovat, začne protestovat, ale neudělal nic.
Jen se otočil a zmizel mezi stromy. Ještě několik vteřin bylo slyšet praskání větví pod jeho nohama, pak i ten zvuk umlkl.
Na molu zavládlo ticho. Tíživé. Nepříjemné. Takové, které člověka nutí přemýšlet nad tím nejhorším.
Ben chvíli hleděl směrem, kudy Hurley odešel, jako by měl všechen čas světa. Teprve když si byl jistý, že je dostatečně daleko, natáhl ruku. Muž stojící vedle něj mu beze slova podal malou černou vysílačku.
Ben stiskl tlačítko.
„Můžete připlout.“
Nic víc. Žádné vysvětlování. Žádné kódy. Jen dvě obyčejná slova.
Ve vysílačce krátce zapraskalo.
„ROZUMÍM.“
Ben ji vrátil a jeho pohled se pomalu přesunul zpět k zajatcům.
Na okamžik se zastavil u Jacka jako vedoucího skupiny.
Klidně k němu přešel. Dřepl si tak, aby se jejich oči ocitly ve stejné výšce.
Několik vteřin na sebe jen mlčky hleděli, pak Ben sáhl k Jackově tváři a rozvázal mu roubík.
Jack se prudce nadechl. Rty měl suché a omačkané.
„Co s námi chceš dělat?“ Zeptal se bez jediného zaváhání.
Ben se slabě pousmál. „Myslel jsem, že tě bude zajímat něco jiného.“
Jack neuhnul pohledem. Nedopřál mu tu radost.
„Odpověz mi!“
Vítr lehce rozvlnil hladinu moře. V dálce se za zátokou objevily lodě.
Ben několik vteřin mlčel, pak jen pokrčil rameny.
„Kdybych ti to řekl...“ jeho nepatrný úsměv nezmizel. „...zkazil bych překvapení.“
Jack sevřel čelist, až mu zaskřípaly zuby.
„Ty si myslíš, že jsi vyhrál?“
Ben se pomalu narovnal a zvážněl.
„Ne.“ Jeho hlas zůstal klidný. „Jen si myslím, že každý z nás dostal přesně to, pro co přišel.“
Jack nechápavě svraštil čelo, než stačil cokoli říct, ozvalo se z moře hluboké zaburácení motorů. Nejdřív vzdálené. Pak stále hlasitější.
Všichni otočili hlavy. Zpoza skalnatého výběžku se postupně vynořily čtyři dlouhé motorové pramice. Pluly v řadě za sebou. Nízké boky se jen lehce pohupovaly na vlnách. Za každou z nich se táhla úzká bílá stopa zpěněné vody.
Motory ztichly teprve ve chvíli, kdy první člun jemně narazil bokem do mola. Vzápětí přirazily další.
Na prkna seskákali další členové Druhých.
Tom přešel doprostřed mola.
„Postavte je.“
Nikdo z trosečníků se ani nepohnul. Danny bez váhání popadl Sawyera pod paží a násilím ho vytáhl na nohy. Sawyer se však okamžitě vytrhl. Rameno vrazil do Dannyho hrudi.
„Jdi k čertu!“ Vyštěkl přes roubík jen nesrozumitelné zavrčení.
Další dva muži ho okamžitě chytili.
Jack se zapřel nohama o prkna.
„Nechte mě!“
Tom mu sevřel paži. Jack sebou prudce škubl. Kate couvla o krok. Pohledem hledala sebemenší skulinu. Jakoukoliv únikovou cestu, jenže po obou stranách mola bylo pouze moře a i kdyby skočila, se svázanýma rukama by se utopila.
Před ní stáli ozbrojení Druzí.
Bella mezitím vytáhla z kapsy malou kovovou krabičku, když ji otevřela, v ranním slunci se krátce zaleskly tenké uspávací šipky.
Eleanor okamžitě poznala, co drží v ruce. V žaludku ji nepříjemně píchlo.
Ben sledoval ten krátký zápas trosečníků s naprostým klidem člověka, který už zná konec. Nepůsobil dojmem člověka, který právě přemáhá zajatce. Spíš někoho, kdo jen čeká, až se nevyhnutelné stane skutečností.
Nakonec zvedl ruku.
Jediné nenápadné gesto, ale stačilo. Veškerý odpor rázem ustal.
„Nasaďte jim pytle,“ jeho hlas nebyl hlasitý, přesto ho slyšel každý.
Hrubé plátěné pytle během několika vteřin zmizely na hlavách Jacka, Kate i Sawyera.
Svět kolem nich se ponořil do tmy.
Jack se ještě jednou pokusil vytrhnout. Marně. Tom mu pevně přidržel ramena.
Bella přistoupila jako první ke Kate. Krátké bodnutí do krku. Trhla sebou, její dech se zrychlil a za několik vteřin se jí podlomila kolena. Druzí ji zachytili dřív, než dopadla na prkna.
Sawyer se pokusil kopnout jednoho z mužů. Bránil se jako zvíře zahnané do kouta. Další šipka. Ještě stihl něco nesrozumitelně zakřičet přes roubík, pak i jeho tělo ochablo.
Jack vydržel nejdéle. Zatínal svaly. Bojoval s každým nádechem jako by mohl silou vůle zabránit tomu, co přicházelo, ale spláchlo ho to jako vlna do moře. Nakonec vypověděly službu i jemu.
Tom bezvládné tělo zachytil pod pažemi.
Na molu zůstalo znovu ticho, jen tentokrát bylo přerušováno pravidelným šploucháním moře o dřevěné piloty a zvukem motorů, které tiše čekaly na další rozkaz.
**************************************************************************************************************************
První motorová pramice se tiše dotkla bokem mola. Za ní přirazila druhá. Pak třetí. Nakonec čtvrtá.
Motory postupně umlkly a zátoku znovu zaplnilo jen šumění moře, které naráželo do dřevěných pilotů. Vítr přinesl vůni soli a mokrého dřeva. Nad hlavami jim líně zakroužil osamělý racek a zase zmizel nad hladinou. Ve vzduchu byl cítit déšť.
Muži začali bez jediného slova přenášet bezvládná těla.
Jack. Sawyer. Kate. Tři výherci s lístky do neznáma, někdo by spíše řekl, že ta výherní čísla nebyla právě šťastná.
Každého opatrně uložili na dno jednoho z člunů. Kdyby uspávadlo selhalo, jeden se vždy dal lépe spacifikovat než tři.
Na molu z původní pětice zůstala stát už jen Eleanor.
Bella ji obešla a zastavila se za ní. Provaz kolem zápěstí povolil. Nejdřív jedna smyčka, pak druhá. Kůže pod ním nepříjemně pálila, ale bylo příjemné se narovnat.
Slunce ji na okamžik oslepilo. Přivřela oči. Když znovu zaostřila, Bella stála před ní. Na rozdíl od ostatních se ani nesnažila skrývat radost. Na tváři se jí rozlil široký úsměv.
„No konečně.“ Vydechla téměř úlevně. „Víš vůbec, jak dlouhé ty týdny byly?“
Eleanor na ni několik vteřin jen hleděla. Najednou jí připadalo zvláštní, že se nemusí hlídat. Nemusela přemýšlet, co smí říct. Nemusela hlídat, kdo ji poslouchá a kdo toho využije.
Bella udělala krok dopředu. Ani se nezeptala a prostě ji objala. Pevně. Upřímně. Přátelsky jako ztracenou sestru.
„Už jsem myslela, že tě neuvidím, že se nevrátíš. Všechno to bylo vyhrocené. Díky bohu, že jsi přežila alespoň ty.“
Eleanor na okamžik zůstala stát bez hnutí, pak pomalu zavřela oči, dojatá jejím přivítáním. Bylo hezké slyšet, že na ni někdo myslel a měla co dělat, aby potlačila slzy, které ji štípaly v očích.
Ruce se jí samy zvedly a objetí jí oplatila. Na tváři se objevil drobný úsměv. Nebyl veselý. Byl unavený. Melancholický jako by z ní spolu s tím jediným výdechem konečně spadla tíha několika posledních týdnů. Teď mohla zahodit svou masku trosečníka a být tím, kým vždycky byla.
„Taky tě ráda vidím a je hezké slyšet, jak moc ti chyběl někdo, kdo škrábe brambory v kuchyni,“ zašeptala s úšklebkem.
Bella ji ještě chvíli nepouštěla.
„Nikdo neumí takové zapečené brambory se sýrem jako ty,“ přiznala tiše a obě se tiše zasmály.
„Chyběla jsi mi,“ popotáhla nosem Eleanor a Bella přikývla, tentokrát už bez humoru.
„Pokaždé, když někdo přišel z džungle, doufala jsem, že přinese zprávy, ale moc zpráv jsme neměli. Trosečníků je hodně, nikdo nechtěl zbytečně riskovat a chodit blízko.“
Eleanor sklopila oči.
„Všechno ti budu vyprávět, ale jedno ti řeknu, tohle byla zkouška mého života.“
Bella si ji chvíli mlčky prohlížela. Pohled jí sklouzl na obvaz kolem paže. Pak na drobnou ranku pod čelistí a okamžitě se zamračila.
„Až dorazíme domů, podívám se ti na tu ruku.“
Eleanor chtěla něco namítnout, Bella ji však nenechala.
„A žádné odmlouvání.“
Na okamžik se vrátil její obvyklý veselý tón. „Víš přece, že se mnou stejně nikdy nevyhraješ.“
Eleanor se tiše zasmála. Poprvé po dlouhé době to nebyl nucený úsměv.
„To je pravda, oproti tobě neumím bojová umění.“
Bella se spokojeně usmála.
„Jsem ráda, že chápeš mou starost o tebe, mladá dámo,“ pak se naklonila o něco blíž.
„A mimochodem...“ Významně povytáhla obočí. „Čtenářský kroužek tě oficiálně prohlásil za nejhorší členku roku.“
Eleanor překvapeně zamrkala. „Je to tak zlé?“
„Velmi.“ Bella přikývla s hranou vážností. „Přečetly jsme čtyři knihy.“
„Čtyři?“
„A dvě byly tak špatné, že jsme se bez tebe neměly s kým hádat,“ naklonila se k ní a spiklenecky ztišila hlas. „Nechaly jsme vybírat Bena. Víš, jak je to s jeho láskou k filozofickým klasikám.“
Eleanor se zasmála. „To zní jako trest.“
„Přesně. On tomu říká intelektuální obohacení. My tomu říkáme tři sta stran existenciálního utrpení.“
Eleanor se pobaveně usmála. „Co vybral tentokrát?“
„Další filozofickou klasiku. Takovou, u které měl Ben pocit, že nám změní život, a my jsme měly pocit, že nám ho spíš zkrátí.“
Tentokrát se Eleanor opravdu zasmála. Krátce. Tiše, ale opravdově. Zvuk jejího smíchu po tolika dnech působil skoro cize, jako by sama zapomněla, že se ještě umí smát.
„Tak to budu muset dohnat.“
„To si piš.“ Bella se usmála.
„A připrav si argumenty. Rebecca pořád tvrdí, že hlavní hrdina její knihy byl romantik.“
„Vsadím se, o co chceš, že nebyl. Rebecca má vždycky zkreslené vnímání. Vzpomínáš, jak po jedné Agathě Christie s naprostou vážností prohlásila, že vrahem určitě není zahradník, protože ten je přece tajným milencem zámecké paní? A nakonec se netrefila ani v jednom,“ odvětila Eleanor skepticky.
Bella vítězoslavně rozhodila rukama. „To si pamatuju. Ben z toho málem dostal infarkt, tehdy jí to málem dvě hodiny vyvracel, ale myslím, že si pořád myslela svoje. A o tom přesně mluvím. Vidíš? Přesně tohle nám chybělo.“
Obě se ještě usmívaly, když se za nimi ozval klidný hlas.
„Tome.“
Úsměvy pomalu zmizely. Ben stál několik metrů od nich, aniž by ho vnímaly.
Vítr lehce nadzvedával okraje jeho otrhané vesty a cuchal vlasy.
Rozpraskaný ret i několikadenní strniště mu dodávaly drsnější výraz než obvykle, přesto působil stejně klidně jako před chvílí.
Podíval se na nebe a pak pohledem přejel jednotlivé čluny, jako by odhadoval, kolik času jim zbývá, než přijde déšť a zmáčí je na kost. Počasí na tomto místě bylo opravdu nevyzpytatelné.
„Jack půjde se mnou.“
Tom bez váhání přikývl.
„Kate do druhého člunu,“ ukázal na Bellu. „Ty pojedeš s ní.“
„Dobře.“
„Sawyer do třetího.“
Danny jen krátce kývl hlavou na znamení, že rozuměl. Pak Ben na okamžik zmlkl.
Jeho pohled se zastavil na Eleanor.
„Eleanor pojede také se mnou.“
Na molu se nikdo nepozastavil. Naopak. Tomovi to připadalo naprosto samozřejmé.
Po dvou měsících mezi trosečníky bude mít spoustu informací. Ben si s ní bude chtít promluvit dřív, než se vrátí do vesnice.
Bella se však nepatrně zamračila. Naklonila se k Eleanor tak, aby ji slyšela jen ona.
„Tak tohle nevypadá dobře,“ zašeptala.
Eleanor k ní otočila hlavu. „Co myslíš?“
Bella krátce pohlédla směrem k Benovi. Pak znovu na ni. „Myslím, že si s tebou chce promluvit mezi čtyřma očima.“
Na okamžik se odmlčela.
„A kdykoliv si tě Ben zavolá stranou...“
Nedořekla to, nemusela. Ten strašák už visel ve vzduchu. Obě dobře věděly, co tím myslí.
Bella jí jen lehce stiskla předloktí.
„Držím palce.“
Eleanor se pousmála. Tentokrát jen velmi slabě. Neměla se přece čeho bát. Plnila jeho rozkazy. Neměl jí co vytknout.
„Děkuju.“
Pak se naposledy podívala na Bellu a pomalu vykročila směrem k poslednímu člunu, kde už na ni čekal Ben.
**************************************************************************************************************************
Motor zaburácel a člun se odlepil od mola. Příď se lehce zvedla, než se usadila na hladině a rozřízla první vlny.
Před nimi už vyplouvaly ostatní bárky. Ben je nechal získat několik desítek metrů náskoku a teprve potom přidal plyn. Držel se vzadu, přesně tam, odkud měl přehled o celé skupině.
Eleanor se usadila na přední lavičku. Jen pár desítek centimetrů od jejích nohou ležel Jack. Ruce měl svázané za zády, přes hlavu přetažený hrubý pytel a s každým zhoupnutím člunu se jeho bezvládné tělo nepatrně pohnulo ze strany na stranu.
Na okamžik od něj odvrátila pohled.
Vítr jí rozfoukal vlasy do obličeje. Slaná voda se ve vzduchu měnila v jemnou mlhu, která ulpívala na kůži.
Čekala. Čekala, až Ben něco řekne. Cokoli. Že to přehnala. Že byla nezodpovědná. Že ho nerespektuje. Že si s ní potřebuje promluvit. A po několika dnech se jí v hlavě znovu vybavil ten polibek.
Byl to důvod, proč jeli spolu bez ostatních?
Místo otázek se však ozývalo jen monotónní vrčení motoru, které drásalo nervy.
Uběhla minuta.
Dvě.
Ben stále nepromluvil ani slovo. Seděl za ní s jednou rukou na kormidelní páce a pohledem upřeným na čluny před nimi, jako by jeho jedinou starostí byl směr plavby. Občas cítila jeho pohled do zad, ale ignorovala ho.
Eleanor si nervózně promnula prsty. Tohle nebylo normální. Ben býval tichý. Ano, ale ne takhle. Měla snad Bella pravdu?
Uběhla další minuta a už to nevydržela. Pomalu se na lavičce pootočila tak, aby na něj viděla přes rameno.
„Jsi na mě naštvaný?“
Ben nespustil oči z hladiny a nechal otázku několik vteřin viset mezi nimi.
„Co tě k té otázce vede, Eleanor?“
Překvapeně zamrkala. „Protože... nemluvíš.“
„A kdybych to řekl?“
Eleanor se k němu otočila. „Tak bych aspoň věděla, na čem jsem.“
„Opravdu?“ nadzvedl obočí a podíval se na ni, dlouze, bez emocí a to bylo děsivé.
„Ano.“
„Nemyslím si.“
Zamračila se. „Proč?“
„Protože by ses další půlhodinu snažila přijít na to, jak mě přimět změnit názor.“
„To není pravda.“
Ben se na okamžik pousmál, protože ji četl jako otevřenou knihu.
„Takže už nejsme u otázky, jestli jsem naštvaný.“
Eleanor si skousla ret. „Ne.“
„Jsme u toho, že nechceš, abych byl.“
Otevřela ústa. Vzápětí je zase zavřela. Hledala odpověď, která jí ještě před několika vteřinami připadala samozřejmá. Teď se jí rozpadala pod rukama.
„Já...“
Ben mlčel. Neopravoval ji. Nepospíchal na ni. Jen čekal. Stejně trpělivě, jako čekal vždycky.
Eleanor si povzdechla.
„Mám takový pocit... že jsem udělala něco špatně a ty mi to budeš vyčítat.“
Ben chvíli neodpověděl. Jen upravil směr, aby člun obeplul mělčinu, a pohledem zkontroloval ostatní lodě před nimi. Motor monotónně hučel a slaná voda se tříštila o boky.
„Vyčítat?“ zopakoval tiše. Znělo to trochu nevěřícně.
Eleanor pokrčila rameny. „Víš, jak to myslím.“
„Nevím.“
„Ale víš.“
„Ne, Eleanor.“ Jeho hlas zůstal klidný. „Neptej se sama sebe, co si myslím já. Řekni mi, co si myslíš ty.“
Zhluboka se nadechla. Přesně tohle nesnášela. Měl zvláštní schopnost obrátit každý rozhovor tak, že nakonec mluvila hlavně ona a víme, jak to v bunkru dopadlo, že?
„Dobře.“ Odvrátila pohled k moři. „Měla jsem zůstat na pláži, ne jít s nimi.“
Ben nic neřekl, a tak pokračovala.
„Neměla jsem se hádat,“ teď zase narážela na bunkr, ale ani tady od něho nepřišla žádná výtka.
„A asi jsem ti to moc neusnadnila, když jsi byl zavřený. Mohla jsem udělat víc,“ přiznala nakonec.
Vůdce Druhých pořád mlčel.
Frustrovaně se na něj otočila.
„Řekneš už konečně něco? Právě jsem ti vyjmenovala své prohřešky, čekám, že si nějakou vybereš.“
„Právě jsi mě požádala, abych tě nechal domluvit.“
„Ne, nepožádala.“
„Nepřímo ano,“ odvětil.
Povzdechla si a zaklonila hlavu. Vážně ji bohové trestali za to, že s tím tématem vůbec začínala.
„Víš, co je na tom nejhorší?“
„Pověz mi to,“ vyzval ji, tónem muže, který druhého vyzývá ke hře.
„Ty nikdy nezvýšíš hlas.“ Zavrtěla hlavou. „Když se někdo rozčílí, aspoň víš, na čem jsi, ale ty... ty,“ frustrovaně si povzdechla.
Ben se zadíval před sebe.
„A to tě znervózňuje,“ odhadl.
„Ano.“
„Proč?“
Eleanor se krátce zasmála, ale bez veselí.
„Protože tě znám.“
A právě tady se dopustila té největší chyby. Znala ho? Čtyři roky vedle něho žila, udělala si obrázek podle toho, jak mluví, jak se chová, ale jeho soukromí? Kdo vlastně z celé kolonie mohl říci, že znal Benjamina Linuse?
Vůdce Druhých se po ní krátce podíval.
„Opravdu? Jsi si jistá, Eleanor?“ zeptal se tiše.
Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho.
„Myslíš, že mě znáš?“ pronesl bez náznaku posměchu. Nebyla to výtka. Jen otázka a právě proto se na ni odpovídalo mnohem hůř.
Eleanor na okamžik ztratila řeč.
„Já...“ odvrátila pohled od moře k ostrovu v dálce, kam směřovali.
„Znám tě natolik, abych poznala, kdy něco není v pořádku...“
Ben několik vteřin mlčel. V koutku úst se nepohnul jediný sval, jen uhnul pohledem k ostatním člunům.
„Víš, co mě dnes zklamalo?“ zeptal se po chvíli.
Pomalu zavrtěla hlavou.
„Že sis byla jistá, že tě budu soudit, ještě než ses mě vůbec zeptala.“
Po úspěšné výměně Michael odplouvá s Waltem z ostrova. Ben dodrží svou část dohody, ale zároveň Michaelovi připomene cenu, kterou za synovu záchranu zaplatil – vraždu dvou nevinných lidí – a varuje ho, aby se už nikdy nevracel.
Poté Ben propustí Hurleyho jako posla. Má předat trosečníkům jasné varování, že další narušení území Druhých nebude mít tak mírné následky. Hurley se zoufale snaží vyprosit svobodu alespoň pro Eleanor, dokonce nabízí vlastní místo, Ben však jeho prosby odmítne a trvá na tom, že o jejím osudu už bylo rozhodnuto.
Když Hurley odejde, připlouvají další čluny Druhých. Jack, Kate a Sawyer jsou znovu uspáni a rozděleni do jednotlivých člunů, zatímco Eleanor jako jediná zůstává při vědomí. Bella ji osvobodí z pout a jejich srdečné shledání po dlouhých týdnech přinese první okamžik úlevy i humoru. Vzpomínají na domov, čtenářský kroužek i běžný život, který Eleanor tolik chyběl.
Ben rozhodne, že Jack i Eleanor poplují s ním. Bella tuší, že si s ní chce Ben promluvit o samotě, a přeje jí hodně štěstí. Během plavby se Eleanor obává, že ji čeká výčitka za události posledních týdnů, Ben ji však místo toho vede k upřímnému rozhovoru. Nenapomíná ji, ale odhalí její nejistotu a nakonec přizná jediné zklamání – že byla přesvědčená, že ji bude soudit dřív, než mu vůbec dala možnost promluvit.






Kapitola 13. - Návrat domů
Eleanor zmlkla.
Člun se lehce zhoupnul na vlně a někde vysoko nad ostrovem zadunělo hromem. Zvedla oči k obloze. Těžké šedé mraky se pomalu stahovaly nad džunglí. Její myšlenky okamžitě zalétly k Hugovi.
Snad našel nějaký úkryt. Snad už došel dost daleko. Pak se zarazila.
To už přece nebyla její starost. Právě převlékla kabát jako chameleon. Už nebyla jednou z trosečníků. Vracela se tam, odkud přišla.
Na ostrov Druhých.
Do komunity, kterou čtyři roky považovala za svůj domov. Čekal tam pokoj s čistou postelí, teplá sprcha, pravidelné jídlo, známé tváře, knihy v knihovně i dlouhé večery na verandě s hrnkem kávy v ruce. Všechno, co jí ještě před několika týdny připadalo naprosto samozřejmé.
Jenže teď... Teď jí to připadalo skoro cizí.
Před očima se jí místo toho vybavila pláž. Claire, která se každé ráno budila vedle Aarona. Charlie se svou věčně rozcuchanou hlavou a kytarou v ruce. Rose sedící před přístřeškem s Bernardem. Sun a Jinem.
Jack, který teď ležel jen několik centimetrů od jejích nohou, svázaný a bezmocný.
Ben jim právě odvedl jediného lékaře. Ta myšlenka ji bodla někde hluboko pod žebry.
Možná až se osprchuje. Až se pořádně vyspí. Až se znovu nadechne známého života. Možná se na všechno začne dívat jinak. Jenže už teď tomu sama nevěřila.
Člun ji sice vezl zpátky do civilizace... ale její srdce zůstalo na druhém ostrově a svědomí si vezla s sebou.
Eleanor pevně sevřela rty. Neodvážila se otočit. Nevěděla, co si o ní Ben právě myslí. Jejich rozhovor před chvílí utichl, jenže to nové ticho bylo ještě tíživější než to první.
Jeho poslední věta v ní stále doznívala.
Že sis byla jistá, že tě budu soudit...
Pomalu sklopila oči k mokrým prknům pod svými nohami. Dlouhou chvíli sledovala jen drobné kapky mořské vody, které při každém zhoupnutí člunu stékaly po dřevě a znovu mizely mezi spárami.
Měla pravdu? Nebo se celou dobu mýlila?
Od chvíle, kdy nastoupila do člunu, čekala výtky. Čekala, že jí připomene bunkr. Že jí vytkne hádku, neposlušnost, Jacka, Michaela... všechno. Byla tak přesvědčená, že přijde trest nebo alespoň dlouhé kázání, až si ani nepoložila jedinou otázku.
Co když si ji Ben nevzal do svého člunu proto, aby ji vyslýchal?
Co když jí jen chtěl dát prostor?
Po několika týdnech přetvářky. Po několika týdnech, kdy musela být někým jiným. Po několika týdnech mezi lidmi, které si navzdory všemu oblíbila, možná čekal, až začne mluvit sama. Možná chtěl nejdřív zjistit, jaká se vlastně vrátila.
Jestli se změnila. Jestli se mezi nimi ještě cítí doma, a kdyby se jí na to zeptal… jak by vlastně odpověděla? Eleanor se cítila rozpolcená mezi dvěma světy.
Znovu se otočila na Bena. Seděl úplně stejně jako před chvílí. Jedna ruka klidně spočívala na páce motoru. Druhou měl položenou na okraji člunu.
Nikde ani stopa po hněvu, rozrušení nebo nelibosti.
Nezvýšil hlas. Nevyhrožoval. Nevyslýchal ji.
Ve skutečnosti... neudělal vůbec nic z toho, čeho se celou dobu bála.
Eleanor si pomalu promnula prsty. Byly suché, popraskané. Po hmatu mohla napočítat nespočet škrábanců.
„Já jsem...“ Hlas se jí na okamžik zadrhl. „Asi jsem si to představila úplně jinak.“
Ben po ní krátce pohlédl.
„To jsem si všiml,“ v jeho hlase nebyla ironie, jen prosté konstatování.
Eleanor se smutně pousmála. Tentokrát spíš sama nad sebou.
„Celou dobu jsem čekala, kdy přijdou výhrady, výčet chyb.“
Ben mlčel.
„A přitom... jsi mi vlastně ani jednou nic nevyčetl.“
Vítr mezi nimi zesílil. Na několik vteřin oba zmlkli.
Pak Ben tiše pronesl:
„Někdy si člověk dokáže být nejtvrdším soudcem sám,“ krátce se odmlčel. „Já jsem k tomu neměl důvod. Udělala jsi přesně to, oč jsem tě požádal.“
Eleanor neodpověděla, jen dál hleděla na moře. Vítr jí znovu vehnal do tváře několik pramenů vlasů, ale ani tentokrát si je neodhrnula.
Jeho slova se jí vracela.
Udělala jsi přesně to, oč jsem tě požádal.
Tak jednoduchá věta, a přesto dokázala během několika vteřin zbořit všechno, co si od chvíle, kdy nastoupila do člunu, sama namluvila.
Celou cestu čekala výčitky. Místo nich dostala uznání. Něco, co nečekala.
Nebyla to přehnaná pochvala, jen prosté konstatování bez velkolepého potlesku, a právě to ji zaskočilo nejvíc.
Jedno ji však pořád vrtalo hlavou.
„Tak proč jsme sami, když to není kvůli něčemu, co jsem udělala špatně?“
„Protože jsem nechtěl, aby náš první rozhovor po tolika týdnech poslouchalo deset dalších lidí.“
Ben několik vteřin mlčel.
Pohledem sklouzl z její tváře na ruce položené v klíně. Na kloubech měla drobné oděrky. Pod nehty se ještě držely zbytky hlíny. Na zápěstí zůstávaly červené otlaky po provazech a přes levé předloktí se táhl obvaz, pod kterým se skrývala rána po kulce. Drobná zranění se na jejím těle objevovala jako značky na mapě.
Dlouho si je jen mlčky prohlížel. Nehodnotil je, jen si všímal detailů.
„Muselo to být náročné,“ pronesl tiše. Nebyla to otázka ani soucit, jen pravda.
Eleanor krátce pokrčila rameny. „Byla to součást úkolu.“
Ben neodpověděl hned, zato odpověď byla pevná a nezpochybnitelná.
„Úkol skončil.“
Jeho pohled se na okamžik znovu zastavil na jejích rukou.
„Nemusíš být pořád ve střehu.“
Vítr jim rozcuchal vlasy. Motor monotónně vrněl.
„Vracíš se domů, Eleanor.“
To jediné slovo v ní zvláštně rezonovalo. Domů. Ještě před měsícem by nad ním vůbec nepřemýšlela. Teď si jím nebyla jistá. Proč to teď bylo jiné Před čtyřmi roky neváhala, když tu nabídku dostala. Opustila na pevnině všechno, co měla, prodala dům a chtěla začít jinak, lépe, bez závazků a bez minulosti. Na ostrově byla spokojená. Ale teď… Co se změnilo? Byla to ona nebo svět kolem ní?
Ben jako by její zaváhání vycítil.
„Komunita na tebe nezapomněla.“ Pronesl klidně. „Bella o tobě mluvila skoro pokaždé, když jsme se potkali.“
Na okamžik se slabě pousmál.
„Myslím, že čtenářský kroužek bez tebe fungoval asi stejně dobře jako dynamit bez rozbušky.“
Znělo to suše, ale na jejích rtech se objevil sotva patrný úsměv, Ben však pokračoval, tentokrát vážněji.
„Tvoje místo tam zůstalo. Stejně jako lidé, kteří tě čekají. A lidé, kteří tě považují za jednu z nás.“
Eleanor sklopila oči.
Ben ji nenutil odpovědět. Jen nechal svá slova doznít.
Po chvíli dodal už téměř šeptem: „Nemusíš nikomu dokazovat, že sem patříš.“
**************************************************************************************************************************
Cesta ubíhala a nad ostrovem se strhla bouřka, až k nim doléhal zvuk deště, ale motorové čluny už byly na půl cesty k jejich komunitě.
Eleanor se už cítila o něco lépe. Vnitřně si oddechla, že ji nebude Ben plísnit, přesto tam zůstávala slabá pachuť zrady, kdykoliv se podívala pod své nohy na Jacka s pytlem přes hlavu.
„Můžu se tě na něco zeptat, Bene?“
Vůdce Druhých ani neotočil hlavu. „Stejně se zeptáš.“
Na rtech se jí objevil sotva patrný úsměv.
Tohle byl přesně on. Nikdy neřekl prosté ano.
Eleanor několik vteřin hledala správná slova a pohledem sklouzla k jeho rozedrané vestě, špinavým kalhotám, a přitom věděla, že doma má čisté oblečení pověšené ve skříni.
„Víš...“ Odmlčela se. „Od té doby co o vás trosečníci věděli, se ptám, proč jste hráli tuhle hru a dělali ze sebe lidi z džungle? K čemu všechen ten převlek?“
Ben mlčel. Tentokrát se jí podíval krátce do očí.
„Převlek?“
Přikývla.
„Ano, ty vousy. To potrhané oblečení,“ pohledem sjela po jeho vestě. „Všichni jste chodili špinaví, bosí... skoro jako byste byli nějací domorodci,“ a to nemluvila o únosu Aarona. Bylo tu hodně věcí, kterým nerozuměla a věděla, že Ben ty odpovědi má, ale neřekne jí je.
Na okamžik se odmlčela.
„Přitom doma máme normální domy. Elektřinu, rádio, tekoucí vodu,“ počítala na prstech.
Ben se znovu zadíval před sebe na prkna lodi, jako by hledal vhodnou diplomatickou odpověď, aniž by řekl příliš.
Mezitím vítr zesílil. Člun se lehce zhoupnul, jak bylo moře neklidné, ale bouře, zdá se, zůstávala nad ostrovem, jako by ji přitahoval.
Když Benjamin promluvil, jeho hlas byl vyrovnaný. „Stačí lidem nabídnout obraz, který očekávají, a přestanou hledat pravdu. Jinými slovy, oni čekali divochy, tak jsme se jimi stali.“
Eleanor chvíli mlčela a snažila se to pochopit. Na druhou stranu pokud by se jim ukázali jako těmi, kdo skutečně byli, mohlo vše dopadnout jinak a nemuselo být tolik mrtvých.
„To znamená?“
„Kdyby našli upravené domy a lidi v čistých košilích, začali by přemýšlet. My jsme potřebovali, aby nepřemýšleli. Nepotřebujeme nechtěnou pozornost. To, že náš ostrov není na žádné mapě, má svůj důvod.“
Na okamžik upravil směr.
Eleanor se zamyslela.
„Takže jste chtěli působit jako lidé, kteří nemají co skrývat.“
„Ne,“ odpověděl klidně a zavrtěl hlavou.
„Chtěli jsme, aby si mysleli, že jsme neškodní.“
Ta věta v ní zůstala viset.
Neškodní.
Mimoděk sklouzla pohledem k Jackovi, který bezvládně ležel u jejích nohou. Zápěstí sevřená provazem a každé zhoupnutí člunu s ním lehce trhlo.
V duchu si vybavila Charlieho pověšeného na stromě. Claire odnesenou z tábora. Vyhrožování. Anu Lucii. Libby. Michaela.
Tolik bolesti... A přesto neřekla nic.
Chápala totiž, že Ben nemluví o tom, co se stalo potom. Mluvil o prvním dojmu. O masce, kterou si nasadili ještě dřív, než trosečníci vůbec zjistili, kdo jsou.
Podívala se zpátky na moře, pak ji napadla další otázka.
„A ta vesnice?“
Ben neodpověděl.
„Ta falešná,“ nenechala se odbýt mlčením.
Tentokrát otočil hlavu.
„Odkud o ní víš?“ Jeho hlas se nezměnil. Nebyl tvrdší. Jen... pozornější.
Eleanor na zlomek vteřiny zaváhala. Dotkla se něčeho, co neměla vědět, a to ji zajímalo. Nemohla mu říct pravdu. Že ji jim o tom řekl Michael. Že to byla součást toho, jak trosečníky nalákat do pasti.
„Jednou jsem zaslechla dva lidi z komunity,“ zalhala klidně. „Bavili se o ní.“
Ben ji několik dlouhých vteřin pozoroval. Nedokázala poznat, jestli jí uvěřil. U něj to nikdy nepoznala. Nakonec jen nepatrně přikývl.
„Nikdy jsi tam nebyla, že?“
„Ne.“
„A přesto tě zajímá.“
„Ano. Tenhle ostrov má zdá se hodně skrytých tajemství,“ řekla s lehkou ironií v hlase.
Vítr jim na okamžik odnesl poslední slova. Ben obrátil pohled zpět k obzoru.
„Ta vesnice má stejný důvod jako převlek.“
„Klam?“
„Ochrana,“ odpověděl téměř okamžitě.
Eleanor si tu větu několikrát přehrála v hlavě. Opravdu tomu tak bylo? Tam, kde ona viděla lež, viděl Ben způsob, jak ochránit lidi, za které cítil odpovědnost. Z části byli jeho úmysly obhájitelné, ale Eleanor pořád věřila, že tu musel být způsob, jak situaci vyřešit, a neuchylovat se k tak drastickým věcem.
„Mě to připomíná válku mezi dvěma stranami,“ namítla.
„Ne.“
„Tak co?“
„Invazi.“
Teď byla Eleanor zaskočená. Tak takhle je vnímal? Jako vetřelce?
„Byli to lidé po letecké havárii, Bene,“ namítla.
„To jsem první den nevěděl,“ nepatrně se mu stáhlo obočí. „Kdyby ses jednoho rána probudila a na tvé zahradě tábořilo čtyřicet cizích lidí... co bys udělala?“
Dívala se na hladinu, po níž se za člunem táhla dlouhá bílá brázda. Představila si svůj domov. Dům. Zahradu, a na ní desítky neznámých lidí.
Bála by se? Ano.
Byla by opatrná? Ano.
Nakonec tiše vydechla. „Nevím.“
Krátce se odmlčela. „Asi bych měla strach.“
Ben nepatrně přikývl. „To je přirozené. Teď víš, co jsem cítil já.“
Eleanor se na něj podívala.
„Jenže strach neospravedlňuje všechno.“
Ben pomalu přikývl.
„Ne.“
Na několik vteřin mezi nimi zavládlo ticho.
„Ale nutí člověka dělat rozhodnutí, která by za jiných okolností nikdy neudělal. Jenže lidé, kteří nesou odpovědnost za ostatní, si často nemohou dovolit vybírat mezi správným a špatným.“
Krátce se odmlčel.
„Jen mezi špatným a ještě horším.“
„A Michael?“ nadhodila.
Ben neřekl nic.
„Opravdu jsi chtěl, aby zabil Anu Lucii?“
Tady Eleanor skoro nedýchala. Byl Ben schopný něčeho takového? Bez lítosti poručit takovou věc? Tak moc se změnil od muže, který popíjel kávu na verandě svého domu? Nebo to jen předtím neviděla?
Motor dál pravidelně duněl. Ben dlouho mlčel. Tady se dostávali na tenký led.
Nakonec pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne.“
To jediné slovo ji překvapilo. Otočila se na něj.
„Ne?“
„Měl přivést Jacka a ostatní,“ jeho hlas zůstal stejně klidný. „Řekl jsem mu, aby mě dostal ven.“ Na okamžik se odmlčel. „Způsob si zvolil sám.“
Eleanor se zadívala na doktora ležícího u svých nohou. Na okamžik se jí sevřel žaludek.
„A Libby?“
Ben zavrtěl hlavou podruhé. Tentokrát pomaleji.
„Ta nikdy neměla zemřít.“
Poprvé od chvíle, kdy nastoupili na člun, v jeho hlase zaslechla něco, co připomínalo lítost. Velmi slabou, téměř nepostřehnutelnou, ale byla tam.
Dvojice dlouho mlčela. Ostrov před nimi se pomalu zvětšoval.
Eleanor si promnula prsty. Zbývala poslední otázka, než dorazí na břeh. Ta, kterou si pokládala už od chvíle, kdy jí Michael v džungli vyjmenoval jména.
Zhluboka se nadechla.
„Byla jsem na seznamu?“
Ben neodpověděl hned. Tentokrát opravdu přemýšlel, pak klidně přikývl.
„Ano.“
Její srdce se na okamžik rozbušilo. „Proč?“
Ben několik vteřin mlčky sledoval ostrov před sebou. Teprve potom odpověděl.
„Protože jsi byla moje odpovědnost a protože jsem nechtěl, aby ses musela rozhodovat.“
Eleanor nechápavě svraštila čelo.
„Rozhodovat?“
„Kdybych tě na seznam nedal, postavil bych tě před volbu.“
Napjatě čekala, co řekne, a když to přišlo, neměla slov.
„A já jsem věděl, že by tě zničila...“
Motor dál pravidelně duněl a mezi nimi znovu zavládlo propastné ticho.
Eleanor odvrátila pohled k hladině. Za přídí se moře rozestupovalo do stran a v bílé pěně se na okamžik ztrácely odrazy zatažené oblohy.
Postavil bych tě před volbu...
Ta slova se jí vracela znovu a znovu jako zaseknutá gramofonová deska.
Poprvé od chvíle, kdy nastoupila do člunu, nepřemýšlela nad tím, co jí Ben řekl. Přemýšlela nad tím, co jí neřekl.
Kdyby ji Michael neodvedl. Kdyby se opravdu musela rozhodnout sama…
Dokázala by odejít od lidí, se kterými poslední týdny sdílela každodenní život? Dokázala by zároveň opustit komunitu, kterou čtyři roky považovala za svůj domov?
Při té představě se jí sevřel žaludek.
Nevěděla, a právě to ji děsilo nejvíc.
Pomalu zavřela oči.
Možná měl Benjamin tentokrát pravdu. Ne v tom, co udělal, ale v tom, co předvídal.
Na okamžik se otočila zpátky k němu.
Seděl stejně klidně jako předtím. Jedna ruka pevně svírala páku motoru, pohled měl upřený na čluny před sebou, které vytahovali ostatní z vody, jako by právě neřekl větu, která v ní obrátila celý pohled na posledních několik týdnů.
Eleanor si uvědomila, že ji nešetřil. Jen ji znal lépe, než by si kdy byla ochotná připustit.
Neřekla už nic. Ani on.
Člun tiše pokračoval k písčitému břehu, kde už na ně ostatní čekali. Za jejich zády se naopak druhý ostrov pomalu ztratil v šedém bouřkovém oparu.
**************************************************************************************************************************
Motor posledního člunu pomalu utichl.
Příď zlehka narazila do dřevěného mola a na několik vteřin se všechno ponořilo do zvláštního ticha. Ozývalo se jen šplouchání vody o pilíře mola a vzdálený zpěv ptáků ukrytých vysoko v korunách palem.
„Opatrně.“
Tom seskočil jako první. Dřevěná prkna pod jeho bosými chodidly tiše zavrzala, zatímco ostatní přivazovali čluny ke kůlům.
Během několika okamžiků se molo zaplnilo lidmi.
Silnější muži se bez jediného slova sklonili k vybavení a zásobám, které přivezli. Jacka zvedli dva, Sawyera téměř hodili přes rameno jako pytel obilí, zatímco Kate nesli opatrněji. Každý z nich měl stále přes hlavu přetažený hrubý pytel a ruce svázané za zády.
Nikdo se neptal. Každý přesně věděl, co má dělat. Bylo zřejmé, že podobné přesuny nejsou ničím neobvyklým.
Ben počkal, až budou všichni na břehu. Teprve potom vystoupil z člunu jako poslední.
Krátce přelétl pohledem okolí. Pár mužů hlídal zajatce, který zůstali ve člunech.
„Jdeme.“
Nevyslovil to nahlas. Nemusel, a skupina se sama dala do pohybu.
Úzká stezka vedla několik desítek metrů hustou vegetací. Vysoké kapradiny lemovaly cestu po obou stranách a větve stromů se nad nimi skláněly tak nízko, že místy téměř zakrývaly oblohu. Ve vzduchu byla cítit vlhká hlína promísená se sladkou vůní tropických květů.
Eleanor kráčela mlčky vedle Belly. S každým krokem se jí vracely vzpomínky.
Tuhle cestu znala. Kolikrát po ní šla s nákupní taškou plnou potravin. Kolikrát se tudy vracela z kuchyně. Kolikrát se zastavila u potoka, jen aby si na chvíli sedla do stínu.
Připadala si, jako by neuplynulo několik týdnů, ale několik let.
Pak se před nimi les náhle otevřel. Stezka ústila na širokou asfaltovou cestu lemovanou nízkými obrubníky.
Eleanor se mimoděk zastavila. Před ní se rozprostírala komunita.
Řady upravených domků s bílými okenními rámy stály v pravidelných rozestupech pod rozložitými palmami. Trávníky byly pečlivě posekané, živé ploty zastřižené do rovných linií a podél chodníků rozkvétaly barevné ibišky, jejichž květy zářily červenou, oranžovou i sytě růžovou barvou.
Na verandách se pohupovala proutěná křesla. Na šňůrách mezi domy se ve větru lehce pohupovalo čerstvě vyprané prádlo. Někde v dálce štěkl pes. Z otevřeného okna jednoho z domů se linula vůně čerstvě upečeného chleba.
Na okamžik měla pocit, že se ocitla v malém přímořském letovisku, jenže tady nebyli turisté.
Byl to jejich domov.
Několik lidí, kteří pracovali na zahradách nebo seděli na verandách, zvedlo hlavu. Rozhovory na okamžik utichly. Pohledy se postupně stočily ke skupině vracející se od mola.
Nejdřív si všimli doprovodu a nakonec Eleanor.
„To je Eleanor…“
Zašeptala překvapeně jedna z žen.
Mladík, který právě zaléval záhon před domem, překvapeně spustil konev a voda mu pokropila boty.
„Vrátila se.“
Nikdo k ní neběžel. Nikdo ji nezasypal otázkami, jen se za ní otáčely hlavy.
Byla pryč celé týdny a teď znovu procházela stejnou ulicí, jen byla o několik kilogramů lehčí, opálenější a měla ovázanou paži.
Bella se na ni koutkem oka usmála. „Říkala jsem jim, že se vrátíš.“
Eleanor se unaveně pousmála. „To jsi nemohla vědět.“
„Nemohla,“ připustila Bella. „Ale stejně jsem ti odmítla přestěhovat věci.“
Na okamžik se obě tiše zasmály. Za nimi se ozval Benův hlas. Krátký. Věcný.
Udílel další pokyny Tomovi.
Eleanor se mimoděk ohlédla.
Ben stál uprostřed cesty s rukama založenýma za zády a klidně organizoval přesun nákladu. V jednu chvíli však jeho pohled na okamžik sklouzl od Toma k ní. Jen na několik vteřin.
Ujistil se, že Bella odvádí Eleanor směrem k obytné části vesnice. Teprve potom obrátil pozornost zpět ke svým lidem.
„Vězně převezeme na Hydru,“ pronesl klidně.
Tom přikývl. „Rozumím.“
Ben se ještě jednou krátce podíval směrem, kterým Eleanor s Bellou mizely mezi domy. Pak se bez jediného dalšího ohlédnutí vydal zpátky na pláž.
**************************************************************************************************************************
Bella zabočila na úzký chodník mezi dvěma domy.
„Tak pojď.“
Eleanor ji beze slova následovala. Každým krokem se jí vracely známé obrazy. Nízký bílý plot, který bylo potřeba každé jaro znovu natřít. Záhon levandule pod oknem. Dvě proutěná křesla na verandě, kde s Bellou za teplých večerů sedávaly dlouho do noci s knihou v ruce.
Nic se nezměnilo. Jako by se čas na tomhle místě na několik týdnů úplně zastavil.
Bella vytáhla z kapsy svazek klíčů.
„Jestli se zámek zasekne, není to tvoje vina,“ poznamenala pobaveně. „Pořád říkám Markovi, ať ho opraví.“
Klíč tentokrát zapadl napoprvé. Dveře tiše vrzly a uvnitř je přivítal příjemný chládek.
Eleanor se zastavila hned za prahem. Pohled jí pomalu přejel po místnosti.
Malá kuchyň propojená s obývacím koutem. Kulatý stůl se dvěma hrnky, jako by je někdo ráno jen odložil a zapomněl uklidit. Ta hrozná zelená barva na stěnách, kvůli níž si Bellu pořád dobírala.
Na polici stála řada knih, mezi nimi několik románů, které společně četly v jejich čtenářském kroužku.
Na opěradle židle visel lehký žlutý svetr. Její. Nechala ho tam v den, kdy odcházela k trosečníkům.
Na okamžik natáhla ruku a konečky prstů přejela po měkké látce.
„Nechala jsem ho tam schválně,“ ozvala se Bella, která si všimla jejího pohledu. „Kdybych ho uklidila, připadala bych si, jako bych tě odepsala.“
Eleanor se pousmála. „Ty jsi vážně tvrdohlavá.“
„To už jsi mi říkala.“
Na okamžik se na sebe podívaly, pak Bella rozhodila rukama.
„Dobře.“ Zhluboka se nadechla. „Ty půjdeš do sprchy.“
Eleanor chtěla něco namítnout, ale Bella zvedla ukazováček.
„Ne.“
„Bello...“
„Žádné 'Bello'.“ Zavrtěla hlavou. „Podívej se na sebe.“
Eleanor sklopila oči ke svým rukám. Odřeniny. Zaschlá krev kolem obvazu. Nehty, pod nimiž se stále držela hlína.
Bella k ní přistoupila blíž. Tentokrát mnohem jemněji. „Jsi unavená.“
Položila jí ruku na zdravé rameno.
„Nech mě, ať se o tebe chvíli starám.“
Eleanor na okamžik zavřela oči. Kolikrát to sama říkala svým pacientům? Až teď pochopila, jak těžké je přijmout pomoc.
Nakonec jen nepatrně přikývla.
„Dobře.“
Bella se spokojeně usmála. „Výborně.“
Otočila se ke kuchyňské lince. „Já zatím něco připravím.“
„Nemusíš.“
„Musím.“
Začala otevírat skříňky s naprostou samozřejmostí. „A nehádej se mnou, taky mám hlad jako vlk.“
Eleanor se poprvé od návratu opravdu usmála. „Víš, že jsi hrozná?“
Bella se ani neotočila. „Vím.“
Ve vzduchu se ozvalo cinknutí hrnců.
„A stejně mě máš ráda.“
Eleanor zavrtěla hlavou. „To je bohužel pravda.“
„Výborně.“ Bella vytáhla z kredence hrnec. „Tak zatímco budeš ze sebe smývat polovinu ostrova, já uvařím něco, co nebude chutnat jako kokos.“
Eleanor se tiše zasmála. Ten zvuk ji samotnou překvapil. Po tolika dnech zněl skoro cize. Pohledem ještě jednou přejela po známém pokoji. Po knihách. Po stole. Po okně, kterým dovnitř proudilo odpolední světlo.
Domov.
To slovo už tentokrát nebolelo tolik jako na člunu. Jen mělo jinou příchuť než dřív.
S tou myšlenkou pomalu zmizela za dveřmi koupelny, zatímco se z kuchyně začala linout známá vůně restované cibulky a Bella si pod vousy pobrukovala melodii, kterou Eleanor už dlouho neslyšela…
Netrvalo dlouho a tiše za sebou zavřela dveře koupelny. Na okamžik se jen opřela zády o dřevo a zavřela oči.
Bylo tu ticho. Ne to v džungli, přerušované zpěvem ptáků a šuměním listí. Obyčejné domácí ticho.
Na poličce stála lahvička šamponu, vedle ní mýdlo a složený ručník. Na háčku stále visel její světle modrý župan. Přesně tam, kde ho nechala před několika týdny. Přejela po něm konečky prstů.
Zdálo se jí neuvěřitelné, že svět dokázal pokračovat dál, zatímco ten její se během jednoho dne obrátil vzhůru nohama.
Pomalu si svlékla tričko. Na rameni zůstával obvaz, jehož okraje byly ztvrdlé od zaschlé krve. Pod prsty nahmátla další drobné škrábance, které si ani nepamatovala, kdy vznikly.
Pohlédla do zrcadla. Na okamžik ji napadlo, že se dívá na cizí ženu.
Tvář měla opálenější. Pod očima se jí usadily tmavé kruhy. Vlasy, kdysi hebké a upravené, byly vysušené sluncem a slanou vodou. Na předloktích se táhly tenké jizvičky od větví a trní.
A ruce... Zvedla je před sebe. Na kloubech měla odřeniny. Dlaně ztvrdlé od práce. Mozoly.
Ještě před měsícem by ji něco takového ani nenapadlo. Hořce se pousmála.
„Tak takhle vypadá pomocná síla z kuchyně...“
Znělo to skoro pobaveně, jenže úsměv rychle zmizel.
Natáhla ruku a otočila kohoutkem. Sprcha se nejprve rozkašlala několika nepravidelnými kapkami, než se z hlavice konečně vyvalil souvislý proud vody.
Nejdřív ucukla. Byla příliš horká.
Po týdnech koupání v moři jí připadala skoro cizí.
Pomalu pod ni vstoupila. Teplá voda jí stékala po vlasech, ramenou i zádech.
Smývala sůl. Prach. Zbytky hlíny, jako by z ní centimetr po centimetru odnášela poslední týdny. Zavřela oči. Na okamžik si dovolila jen stát. Nepřemýšlet. Neposlouchat. Nepozorovat okolí odkud se vynoří nějaké nebezpečí. Nemuset být připravená utéct při každém prasknutí větve, jen vnímat teplo.
Kolik dní vlastně uběhlo od chvíle, kdy se naposledy sprchovala? Možná jen pár dní, bunkr byl malý zázrak v neštěstí, ale tomuhle se nic nevyrovnalo.
Prsty pomalu projela vlasy. Pěna se okamžitě zbarvila do šeda. Další připomínka toho, kolik ostrova si s sebou přinesla. Když otevřela oči, voda už odtékala čistá, jen vzpomínky zůstávaly.
Jack, jak bezvládně ležel u jejích nohou. Hugův smutný úsměv u večerního ohně. Michaelův zlomený pohled a Ben. Jeho klidný hlas.
Nemusíš nikomu dokazovat, že sem patříš.
Zhluboka se nadechla. Chtěla na to přestat myslet, jenže čím víc se o to snažila, tím jasněji ta slova slyšela. Nakonec otočila kohoutkem. Šumění vody ustalo. V koupelně znovu zavládlo ticho.
Sáhla po ručníku a zabalila se do něj. Ještě jednou se zastavila před zrcadlem.
Žena, která se na ni dívala, už nevypadala jako ta, která před několika týdny odcházela z komunity, ale ani jako trosečník. Byla někým mezi a právě to bylo možná ze všeho nejtěžší přijmout.
Po odjezdu od mola se Eleanor s Benem plaví sami v posledním člunu zpět na ostrov Druhých. Eleanor očekává výčitky za své jednání mezi trosečníky, místo toho ji však Ben překvapí klidem. Ujišťuje ji, že splnila svůj úkol přesně podle jeho pokynů a že si byla nejtvrdším soudcem ona sama. Připomene jí, že se vrací domů, kde na ni komunita nezapomněla a stále ji považuje za jednu z nich.
Během plavby se Eleanor ptá na jednání Druhých. Ben jí vysvětluje, proč se vydávali za chudé obyvatele džungle a proč vytvořili falešnou vesnici – šlo o způsob, jak odvrátit pozornost a chránit svou komunitu. Rozhovor se stočí i k Michaelově zradě. Ben přizná, že po něm nikdy nechtěl vraždu Any Lucie ani Libby, ale pouze své osvobození. Nakonec Eleanor prozradí, že byla na seznamu lidí určených k návratu proto, aby nikdy nemusela volit mezi trosečníky a svým dosavadním domovem.
Po připlutí na ostrov Druhých jsou Jack, Kate a Sawyer odvedeni do zajetí, zatímco Eleanor se s Bellou vrací do komunity. Po týdnech strádání znovu prochází známými ulicemi a uvědomuje si, že se domov téměř nezměnil, zatímco ona sama ano. Bella ji srdečně přivítá, odvede ji do jejich společného domu a postará se o ni jako o blízkou přítelkyni.
Kapitola končí Eleanorinou první teplou sprchou po návratu. Když ze sebe smývá špínu a sůl z posledních týdnů, uvědomuje si, že už není ani tou ženou, která kdysi odcházela z komunity, ani trosečníkem. Zůstala někde mezi dvěma světy a právě přijetí této změny je pro ni tím nejtěžším.






Kapitola 14. - Pomeranč
Horká voda z jejích vlasů ještě pomalu odkapávala na dřevěnou podlahu, když opatrně pootevřela dveře koupelny.
V domě se rozléhala příjemná vůně opečeného chleba a bylinek. Někde z kuchyně bylo slyšet tiché cinkání porcelánu, šustění utěrky a občasné pobrukování melodie, kterou Bella zpívala pokaždé, když vařila. Eleanor si ji nikdy nedokázala zapamatovat. Přesto jí připadala povědomá, stejně jako všechno ostatní kolem.
Na okamžik se zastavila na chodbě.
Čisté oblečení jí po dlouhé době znovu sedělo na těle. Bavlněné tričko bylo měkké, kalhoty voněly sluncem, ve kterém se sušily, a mokré vlasy jí volně splývaly přes ramena.
Najednou si připadala zvláštně lehká, jako by spolu s vrstvou prachu a soli smyla i část posledních týdnů, jenže ne všechny. Na levé paži se pod novým obvazem stále skrývala rána po kulce, která jí připomínala, že některé věci voda nesmyje.
„Tak už je z tebe zase člověk,“ Bellin hlas ji vytrhl z přemýšlení. Stála u sporáku se zády otočenými ke dveřím a právě přelévala polévku do hluboké mísy.
Eleanor se pousmála.
„To je tvoje první věta na přivítanou?“
Bella se otočila, přejela ji pohledem od hlavy až k patě a spokojeně přikývla.
„Ano.“ Položila mísu na stůl. „A stojím si za ní.“
Eleanor se krátce zasmála. „Před hodinou jsem člověk nebyla?“
„Před hodinou jsi vypadala jako někdo, koho vyplivla džungle.“
„Děkuji.“
„Nemáš zač.“
Obě se rozesmály. Byl to tichý, nenucený smích, který v domě dlouho nezazněl. Bella ukázala na židli opodál.
„Sedni si.“
Eleanor poslechla. Jakmile dosedla, uvědomila si, jak příjemně obyčejné to je. Obyčejná dřevěná židle. Obyčejný stůl. Obyčejná miska s polévkou.
Kolikrát dřív usedla právě sem, aniž by tomu věnovala jedinou myšlenku? Teď jí to připadalo jako malý zázrak.
Bella před ni položila krajíc čerstvě upečeného chleba.
„Jez, než vystydne.“
Eleanor se ani nemusela přemáhat. První lžíce byla téměř bolestivá. Ne proto, že by byla horká, ale protože chutnala jako domov.
Na okamžik zavřela oči.
Bella si toho všimla, ale nic neřekla. Jen si sedla naproti a mlčky ji pozorovala. Po několika soustech zase vstala.
„Tak ukaž mi tu ruku. Doufám, že to není zanícení. Měli jste alespoň dezinfekci?“
Eleanor poslušně natáhla levou paži přes stůl. Bella zkušenými prsty opatrně odmotala obvaz.
Naklonila se blíž.
„Hm...“ Zamračila se. „To není špatné.“
„To zní povzbudivě od zdravotní sestry.“
„To nebyl kompliment,“ ušklíbla se Afroameričanka. „Máš štěstí, že to není na šití.“
Eleanor se usmála.
Bella jemně očistila okolí rány a připravila nový obvaz.
„Ještě pár dní a budeš moct normálně hýbat ramenem, ale na házení oštěpem to nevidím,“ zasmála se.
„To doufám, mám v úmyslu pěkně odpočívat.“
„Naordinuji ti pár týdnů rekonvalescence. Jen se nepokoušej zvedat pytle s moukou.“
„To jsem ani neměla v plánu.“
Bella protočila oči.
„Samozřejmě, jinak bych tě každý den přivazovala k židli.“
Na chvíli mezi nimi zavládlo příjemné ticho. Venku bylo odpoledne, ze stromů se ozývaly cikády a otevřeným oknem dovnitř pronikal teplý mořský vzduch.
Bella pečlivě zavázala poslední uzel.
„Hotovo.“
Pak se pohodlně opřela o opěradlo židle a na tváři se jí objevil výraz, který Eleanor dobře znala. Ten výraz znamenal jediné. Nějaký drb.
„Tak...“ Začala nenápadně. „Víš, co se za tu dobu stihlo změnit?“
Eleanor pobaveně nadzvedla obočí.
„Podle toho tónu soudím, že hodně.“
Bella se spiklenecky naklonila přes stůl. „Rebecca se pohádala s Matthewem kvůli poslední knize.“
„To mě nepřekvapuje,“ mávla Eleanor lžící ve vzduchu.
„Ani mě ne,“ Bella se usmála. „Ale překvapilo mě, že vyhrál Matthew.“
Eleanor nevěřícně zamrkala. „Rebecca ustoupila?“
„Po třech hodinách.“
Obě se rozesmály.
„Čtenářský kroužek bez tebe není, co býval.“
„To mě mrzí.“
„Nás taky.“
Bella se na okamžik zamyslela a podívala se z okna na vzdálenou budovu.
„George se na tebe pořád vyptával.“
Eleanor zvedla oči od misky. „George?“
„Ano.“
Bella pokrčila rameny. „Pokaždé, když jsem šla do skladu.“
Jak se jí daří?
Přišla nějaká zpráva?
Vrátí se vůbec?
Eleanor se neubránila úsměvu. Představila si George tak živě, jako by ho viděla stát mezi vysokými regály plnými beden a konzerv.
Vysoký, trochu neohrabaný muž s věčně rozcuchanými vlasy, který se vždycky omlouval, i když do někoho jen nepatrně strčil ramenem. Kolikrát jí pomáhal nosit těžké bedny do kuchyně a pokaždé se u toho tvářil, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Nikdy ji nenapadlo, že by si její nepřítomnosti všiml až tolik.
„To na něj docela sedí,“ pousmála se.
Bella se významně usmála. „Opravdu myslíš?“
Eleanor nechápavě nakrčila čelo. „Co tím chceš říct?“
Bella se jen nevinně napila čaje.
„Nic.“
„Bello.“
„Vůbec nic.“
„Ty něco víš.“
„Já?“ zamrkala překvapeně. „Já přece nikdy nedrbu.“
Eleanor se rozesmála. Tohle nebyla pravda a obě to věděli. Bella milovala drby víc, než knížky.
„Tohle neříkej nahlas. Ještě by ti to někdo uvěřil, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Nebyla jsi to taky náhodou ty, kdo šel pro velké balení toaletního papíru s tím, že tvoje spolubydlící má střevní potíže?“
Bella se přidala k jejímu smíchu a zčervenala až po uši. „Možná…“
Pak se znovu naklonila přes stůl. Tentokrát ještě o něco blíž.
„Ale když už jsme u těch drbů...“
Eleanor pobaveně povzdechla. „Tohle nezačíná dobře.“
„Naopak.“ Bella si založila ruce na stole. „Začíná to výborně.“
Krátce se rozhlédla ke dveřím, přestože dobře věděla, že jsou v domě samy.
„Všimla sis někdy, jak často chodí Danny k Julii?“
Eleanor překvapeně zamrkala. „Danny?“
Bella přikývla. „Pořád.“
„Kvůli čemu?“
„To právě nikdo neví,“ na okamžik pokrčila rameny.
„Jistě... vždycky se najde nějaký důvod. Jednou potřebuje lék. Podruhé radu. Potřetí něco přinést, jenže poslední dobou těch důvodů nějak přibývá.“
Eleanor se opřela o opěradlo.
„A jeho žena?“
„Buď si ničeho nevšimla...“ Bella se významně odmlčela. „...nebo si toho všimla až příliš.“
Obě několik vteřin mlčely, pak Eleanor zavrtěla hlavou.
„Ty jsi nepoučitelná.“
„Já?“
„Ano.“
„Jen pozoruji.“
„Ty sbíráš informace.“
Bella se pobaveně usmála. „To zní mnohem lépe.“
Eleanor se rozesmála. „Víš, co je nejhorší?“
„Copak?“
„Že se vůbec nezměníš.“
„To doufám.“ Bella se pohodlně opřela. „Někdo přece musí vědět, co se v téhle komunitě děje, ty máš jen to štěstí, že jsi přímo u zpravodajského zdroje.“
Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho, poté Bella naklonila hlavu na stranu a stáhla si lněný šátek z hlavy, aby si prohrábla černé vlasy.
„A teď něco, co tě možná překvapí.“
Eleanor už se jen pousmála. „Ještě něco?“
„George.“
„Zase George?“
„Ano.“
Bella se zatvářila naprosto vážně. „Myslím, že jsi mu opravdu chyběla.“
Eleanor se lehce zasmála.
„George je milý, to ano, ale není můj typ.“
„Vážně? Zamysli se nad tím. Je svobodný, možná trochu neohrabaný, ale každému pomáhá.“
„Je to správnej chlap,“ pokrčila Eleanor rameny nijak zvlášť zaujatá a ponořila lžíci do polévky.
Bella vyčkávala, než její spolubydlící domluví.
„Jenže každého se neptá skoro každý týden, jak se má jedna určitá osoba.“
Úsměv Eleanor pomalu pohasl. „Nemyslíš...“
„Nezáleží na tom, co si myslím,“ přerušila ji Bella s pobaveným úsměvem. „Jen říkám, co jsem viděla.“
Eleanor se zamyslela.
George. Vždycky byl tichý. Nepatřil mezi lidi, kteří na sebe strhávali pozornost. Když se někde objevil, většinou už měl v rukou bednu, žebřík nebo nářadí a pomáhal tam, kde bylo potřeba. Mluvil málo, zato se téměř neustále usmíval. Kolikrát spolu vynášeli zásoby ze skladu. Kolikrát jí bez jediného slova vzal z rukou těžkou bednu s konzervami a pokaždé odešel dřív, než mu stihla pořádně poděkovat.
Nikdy ji nenapadlo hledat za tím něco víc.
„Myslím, že si to jen špatně vykládáš.“
Bella si založila ruce na prsou. „Možná.“
„Ne možná, určitě.“
„Dobře,“ naoko kapitulovala.
„Tak až se zítra náhodou objeví u vás v kuchyni s naprosto zbytečným dotazem, budu dělat, že jsem nic neřekla.“
Eleanor se zasmála. „Ty jsi hrozná.“
„To už jsi dnes říkala.“
„A pořád to platí.“
Bella se vítězoslavně usmála, pak vstala od stolu, odnesla prázdnou misku ke dřezu a pustila vodu.
„Každopádně...“ Ohlédla se přes rameno. „Jsem ráda, že ses vrátila.“
Tentokrát v jejím hlase nezazněl ani náznak žertu. Jen prostá, upřímná radost.
Eleanor se na chvíli zahleděla z okna.
Slunce pomalu postupovalo za koruny palem a jeho zlatavé paprsky kreslily na dřevěnou podlahu dlouhé pruhy světla. Domem se nesla vůně čaje, čerstvého chleba a moře.
Po dlouhé době si připadala, jako by se svět alespoň na malou chvíli přestal točit.
„Já taky,“ odpověděla tiše, a tentokrát to nebyla zdvořilost. Byla to pravda.
Bella položila utěrku přes okraj dřezu a ohlédla se. „Nechceš si ještě sednout na verandu? Je tam příjemně.“
Eleanor zavrtěla hlavou. Úsměv jí sice zůstával na tváři, ale byl čím dál unavenější. Kruhy pod očima se nedaly zapřít a nesmyla je ani předešlá sprcha.
„Promiň.“ Krátce sklopila oči. „Já... myslím, že už dneska nic nezvládnu.“
Bella ji chvíli mlčky pozorovala. Viděla to. Nebyla to únava po dlouhé cestě. Bylo to něco mnohem hlubšího. Něco, co se nedalo dospat během jediného odpoledne.
Přikývla. „Jdi si lehnout,“ nepokoušela se ji zadržet.
„Všechno ostatní počká.“
Eleanor se slabě pousmála.
„Děkuju.“
Pomalu vstala od stolu. Každý krok směrem k pokoji byl těžší než ten předchozí, jako by teprve teď, když se kolem ní všechno uklidnilo, začínala její mysl dohánět poslední týdny.
Tiše za sebou zavřela dveře své ložnice. Pokoj zalévalo měkké odpolední světlo. Vzduch voněl čistým povlečením a dřevem prohřátým sluncem.
Bez přemýšlení si sedla na kraj postele. Matrace se pod její vahou lehce prohnula. Kolikrát si přála znovu sedět právě tady, a teď, když se její přání splnilo... Necítila však téměř nic, jen prázdnotu.
Pomalu se natáhla na záda. Pohledem zabloudila ke stropu. Před očima se jí začaly míhat obrazy.
Hugo sedící u ohně. Jack svázaný na podlaze člunu. Claire tisknoucí Aarona k sobě. Michaelův zlomený výraz a Ben.
Jeho klidný hlas.
Nemusíš nikomu dokazovat, že sem patříš.
Zavřela oči. Najednou to přišlo. Nečekaně, jako vlna. Jedna slza pak druhá a během několika vteřin už nedokázala zadržovat nic. Schoulila se na bok a přitiskla si dlaň k ústům, aby ji Bella neslyšela přes stěnu.
Plakala tiše. Beze zvuku, jako člověk, který byl příliš dlouho silný.
Nevěděla, jestli oplakává trosečníky nebo sama sebe. Možná obojí.
Nevnímala, kolik času uběhlo. Minuta? Možná deset.
Pak...
Tiché vrznutí. Dveře se pootevřely sotva o několik centimetrů.
Eleanor si nejdřív myslela, že ji přišla zkontrolovat Bella, jenže místo ní se ve škvíře objevily dvě zvědavé zelené oči, a hned za nimi známá zrzavá chlupatá hlava.
Na okamžik zůstala stát, jako by si nebyla úplně jistá, pak se ozvalo krátké, táhlé zamňoukání.
Eleanor překvapeně zamrkala.
„Pomeranči...“
Jak na něj mohla zapomenout?
Kocour už dál neváhal. Ladným skokem vyskočil na postel a okamžitě zamířil přímo k ní. Otřel se čumákem o její tvář, jako by kontroloval, že je opravdu doma. Pak se jí začal spokojeně motat kolem ruky.
Eleanor se rozesmála skrz slzy.
„Ty jsi na mě čekal...“
Pomeranč odpověděl hlasitým předením. Natáhla k němu obě ruce. Bez odporu se nechal obejmout, jeho kožich byl hebký, teplý a známý. Přesně takový, jak si ho pamatovala.
Zabořila do něj tvář.
„Taky jsi mi chyběl,“ zašeptala.
Kocour jí několikrát olízl hřbet ruky, pak se stočil do klubíčka těsně pod její bradou, jako by tam měl své místo odjakživa. Jeho předení se pokojem rozlévalo pravidelněji než tlukot hodin.
Pomalu. Klidně. Uklidňovalo.
Eleanor nepřestávala hladit jeho hřbet. Po každém tahu cítila, jak z ní napětí po malých kouscích odchází.
Venku se slunce pomalu sklánělo k obzoru. Pokoj se ponořil do měkkého oranžového světla, stejně oranžového, jako byla kocourova srst.
Tentokrát usnula dřív, než ji stačily dohonit vzpomínky a Pomeranč zůstal celou dobu přitisknutý k jejímu boku, jako by instinktivně věděl, že právě dnes ho potřebovala víc než kdy jindy.
**************************************************************************************************************************
Slunce už pomalu klesalo k západnímu obzoru, když skupina dorazila ke stanici Hydra na vedlejším ostrově.
Těžké kovové dveře se s pronikavým zaskřípěním otevřely a dovnitř pronikl teplý mořský vzduch. Chodby, které ještě před několika hodinami působily opuštěně, znovu ožily tlumenými kroky, šustěním uniforem a stručnými hlášeními.
Muži nesoucí zajatce kráčeli mlčky.
Nikdo z nich si nestěžoval na tíhu bezvládných těl. Pot jim stékal po čele, přesto pokračovali stejným tempem. Byli zvyklí plnit rozkazy dřív, než se stačily proměnit v otázky.
Ben šel několik kroků před nimi. Ruce měl založené za zády. Neohlížel se. Nemusel. Poznal podle zvuku kroků, že ho všichni následují.
Vyšli ven na betonové prostranství, kde se za vysokým plotem táhla řada starých klecí.
Rez se hluboko zakousla do železa mříží a na některých místech se odlupovala v tenkých šupinách. Betonové podlahy nesly stopy letitého používání a hluboké rýhy připomínaly, že zde kdysi nebyli vězněni lidé.
Ben se zastavil. Na okamžik se zadíval na klec.
„Sem.“
Nepotřeboval ukazovat. Tom už věděl.
Dva muži beze slova zvedli Sawyera a opatrně ho položili na podlahu cely. Když za ním zaklaply těžké mříže, zvuk kovu se rozlehl prostorem jako úder kladiva.
Chvíli bylo ticho, pak se zezadu ozval nejistý hlas.
„Bene...“ Mladý muž váhal. „Opravdu... ho necháme v kleci pro medvědy?“
Několik hlav se nepatrně otočilo. Otázka, kterou se nikdo jiný neodvážil položit, visela ve vzduchu.
Ben se pomalu obrátil, jeho pohled nebyl rozzlobený. Právě naopak, byl naprosto klidný a možná právě proto působil ještě nepříjemněji.
„Ano. Ty klece mají svá zabezpečení. To je výhoda pro nás a pro ně další překážka.“
Jeho odpověď byla krátká. Pevná. Nezpochybnitelná. Nikdo už se nezeptal proč.
Ben se otočil k ženě v bílém plášti, která právě uklízela prázdnou injekční stříkačku do kovového pouzdra.
„Jak dlouho budou ještě spát?“
Žena krátce nahlédla do poznámek. „Přibližně tak dvě hodiny.“
Ben nepatrně přikývl.
„Dobře.“
Na okamžik se rozhlédl po svých lidech, jeho pohled přecházel z tváře na tvář, jako zkušený šachista kontrolující rozestavení figur ještě před dalším tahem.
„Kate.“
Tom zpozorněl.
„Až se probudí, odveďte ji do sprch.“
Nastala krátká odmlka.
„Dostane čisté oblečení.“
Tom čekal pokračování. Ben však mlčel.
„A potom?“
Ben se na něj podíval. „Přiveďte ji na pláž.“
„Ano.“
Žádné vysvětlení. Žádný důvod, jen další tah na neviditelné šachovnici, jejíž pravidla znal jediný člověk.
Tom se už neptal. Za roky po Benově boku pochopil jednu věc. Když vůdce něco nevysvětloval, znamenalo to, že to zatím vědět nepotřebuje.
Ben přešel několik kroků podél klecí. Pod podrážkami mu tiše křupal písek navátý větrem od moře. Pak se zastavil.
„Dokud budou tady...“ Jeho hlas zůstal klidný. Nepotřeboval být hlasitý.
Všichni zmlkli ještě dřív, než domluvil.
„Nikdo se ke klecím nebude přibližovat,“ pohledem přejel celou skupinu. „Nikdo s nimi nebude mluvit.“
Další krátká odmlka.
„A nikdo jim nebude odpovídat ani nosit jídlo, dokud neřeknu.“
Slova dopadala jedno po druhém s přesností vojenských povelů. Nebyl v nich hněv. Jen jistota. Jistota člověka, který přesně věděl, proč každý příkaz vydává.
„Rozumíme.“ Odpověď zazněla téměř sborově.
Teprve nyní Ben obrátil pozornost k poslednímu zajatci.
Jack stále ležel na zemi s pytlem přes hlavu.
Klidný. Bezvládný. Jen pomalé zvedání hrudi prozrazovalo, že sedativum ještě nepovolilo.
Ben se zastavil vedle něj. Dlouhou chvíli doktora mlčky pozoroval.
Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, jako by si v duchu přehrával několik dalších tahů dopředu, pak promluvil.
„Přeneste ho do Hydry.“
Tom přikývl.
„Do výslechové místnosti?“
„Ne.“ Ben zavrtěl hlavou. „Do cely. Prozatím.“
Na okamžik se odmlčel.
„Pokračujte v sedaci a sežeňte Juliet, potřebuji s ní mluvit.“
„Jak dlouho je máme držet mimo?“
Ben zvedl oči. „Dokud si nepromluvím s Kate.“
Tom krátce přikývl. „Rozumím.“
Benjamin se otočil k moři. V dálce se na hladině pohupovala ponorka připravená k odplutí. Ještě chvíli ji mlčky pozoroval, pak se znovu obrátil ke svým lidem.
„Do práce, není času nazbyt.“
Tentokrát nikdo neodpověděl. Nebylo třeba. Skupina se okamžitě rozešla plnit své úkoly.
Někdo odnášel Jacka do útrob stanice. Jiní odnášeli bezvládnou Kate. Další zamířili ke klecím zkontrolovat zámky.
Ben zůstal stát sám zahloubaný. Vítr mu lehce nadzvedával okraje roztržené tuniky. Z jeho tváře nebylo možné vyčíst jedinou myšlenku. Jen on sám věděl, proč musí být Sawyer v kleci, proč Kate dostane čisté šaty a proč Jack zatím nesmí procitnout. Všichni byli rozmístěni jako figurky na hracím poli. V jeho hlavě už byl celý plán dávno rozehraný a ostatní právě viděli jen první tah.
**************************************************************************************************************************
Poslední kroky utichly v chodbě.
Těžké kovové dveře se pomalu zavřely a stanici na okamžik pohltilo ticho. Jen někde v útrobách budovy monotónně hučela klimatizace a z dálky doléhal tlumený zvuk příboje narážejícího do skal.
Benjamin pomalu otevřel dveře své kanceláře.
Nebyla velká. Jen kovový stůl, několik kartoték, police s tlustými složkami a světelný panel na stěně, na kterém stále visely rentgenové snímky. Vedle nich ležel hrnek s dávno vystydlou kávou, která byla stará několik dní.
Vešel dovnitř, tiše za sebou zavřel dveře a na okamžik zůstal stát, jako by mu teprve teď docházelo, že několik posledních dní vlastně neskončilo.
Opřel obě dlaně o desku stolu a sklonil hlavu.
Roztržený ret nepříjemně pulzoval. Na tváři měl několik čerstvých odřenin, pod levým okem se pomalu vybarvovala modřina a potrhaná košile byla na několika místech nasáklá zaschlou krví a mořskou solí.
Za ním se ozvalo zaklepání. Krátké. Zdvořilé.
„Dále.“
Dveře se pootevřely. Juliet udělala dva kroky dovnitř a zastavila se. Pohled jí na okamžik zůstal viset na Benově tváři, potom sklouzl na jeho oblečení.
Několik vteřin neřekla ani slovo, ale překvapení bylo patrné.
„Co?“ Zeptal se klidně, aniž by zvedl hlavu.
Juliet si povzdechla. „Vypadáš příšerně, Bene.“
Teprve teď se na ni podíval přímo. „To není příliš odborná diagnóza, doktorko.“
Na okamžik se jí v koutcích úst objevil téměř neznatelný úsměv.
„Ne,“ přikývla. „Ale přesná a vůbec nepřeháním, vypadáš, jako bys bojoval s medvědem.“
Přešla ke skříňce, otevřela ji a bez ptaní vytáhla dezinfekci, sterilní čtverce a náplast.
Ben ji mlčky sledoval.
„Sedni si.“
„Juliet...“
„Sedni si na židli,“ tentokrát to nebyla prosba, byl to hlas lékařky.
Ben po krátké odmlce pomalu usedl a opřel se, jeho postoj však zůstával mírně strnulý jako by si nedovolil odpočinout ani na chvíli.
Juliet si přisunula druhou židli. Naklonila se blíž. Když přiložila navlhčený čtverec k roztrženému rtu, Ben sotva znatelně sykl.
„To bolelo?“
„Ne.“
„Lžeš.“
„Trochu.“
Juliet zavrtěla hlavou. „Co se tam vlastně stalo?“
„Jack.“
„Slyšela jsem.“
„A Sawyer a pár dalších.“
„To jsem si taky domyslela.“
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Juliet opatrně očistila zaschlou krev u koutku úst.
„Příště bych ocenila méně dramatický návrat.“
„Pokusím se,“ Ben sklopil oči ke stolu, na kterém byly poházené papíry. Stůl byl přesně v tom samém stavu, v jakém ho opustil.
Juliet se na něj podívala přes okraj brýlí.
„Ne, nepokusíš.“
Tentokrát se pousmál on. Jen nepatrně. Byl to úsměv člověka, který věděl, že má pravdu.
Juliet odložila použitý čtverec stranou.
„Dobře,“ její hlas se změnil. Přestal být osobní.
„Pověz mi o Jackovi.“
Ben se opřel do židle, až lehce zavrzala.
„Je přesně takový, jak jsme čekali.“
„Tvrdohlavý?“ nadhodila se zdviženým obočím.
„Více.“
„Takže odmítne.“
„Ano,“ potvrdil Benjamin své předpoklady.
Juliet si založila ruce. „A jak ho chceš přimět operovat?“
Ben na okamžik mlčel, pak obrátil pohled k rentgenovým snímkům na světelném panelu.
„Najdu důvod. Vždycky nějaký najdu,“ pronesl téměř, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.
Juliet věděla, že dál se ptát nemá cenu, když Ben něco řekl tímhle tónem, plán už existoval. Jen o něm zatím nikdo další nevěděl.
Blondýnka tiše přešla ke stěně. Jedním pohybem rozsvítila panel. Rentgen se rozzářil studeným bílým světlem.
Oba několik vteřin mlčeli. Na snímku byla světlá nepravidelná skvrna na páteři.
Juliet ji pozorovala déle než obvykle, pak tiše vydechla.
„Zvětšil se. Rychleji, než jsme doufali.“
Ben neodpověděl, jeho ocelově šedé oči se upíraly přímo na to místo.
Nenáviděl to, co viděl, protože to byla anomálie v jeho životě, kterou nemohl ovlivnit, a nejpalčivější na tom bylo, že potřeboval pomoc. Dlouho se na světlou skvrnu díval. Poprvé za mnoho let stál před problémem, který nešlo vyřešit plánem.
Pořád mlčel.
„Jak často máš bolesti hlavy?“ zeptala se, aniž by sama odtrhla oči od snímku.
„Každý den.“
„Závratě?“
„Občas, jen slabé.“
„Rozmazané vidění?“
Krátce přikývl.
Juliet se konečně otočila. „Výpadky paměti?“
Tentokrát zaváhal, jen nepatrně.
„Dvakrát.“
Na okamžik se v kanceláři rozhostilo ticho.
Juliet sklopila oči. „A neřekl jsi to nikomu.“
„Nebyl důvod.“
„Naopak,“ namítla Juliet a povzdechla si. Muž jako on nebyl snadný pacient, zvláště když tohle nebyl obor, ve kterém se orientovala.
Blondýnka přešla zpátky ke stolu. „Tohle už není jen bolest hlavy, Bene.“
Vůdce Druhých mlčel.
„Začíná tlačit na okolní tkáň.“
„Vím.“
„Můžeš kdykoliv ztratit vědomí.“
„Vím.“
„A přesto jsi šel osobně pro Jacka. To nebylo moudré.“
Ben klidně zvedl oči.
„Ano. To je pravda. Ale člověk v zoufalé situaci udělá věci, které by za normálních okolností nikdy neudělal. Nemohl jsem poslat nikoho jiného,“ ta slova mezi nimi dopadla s tíhou kamene. Byla v tom pravda a zároveň naléhavost člověka, kterému docházel čas.
Juliet si povzdechla. „Pořád máš pocit, že všechno musíš dělat sám.“
„Ne všechno.“
„Jen to nejnebezpečnější, že?“ plísnila ho.
Ben neodpověděl.
Juliet se na chvíli zadívala znovu na rentgen. Na bílé linie kostí.
„Víš, čeho se bojím?“
„Pověz mi.“
„Že i kdyby Jack souhlasil...“ Odmlčela se. „...nemusí to stačit.“
Benův pohled zůstal klidný. Tohle slyšet nechtěl, ale byla to jedna z možností.
„Jak velké je riziko?“
Juliet dlouho hledala správná slova a její pohled se snažil zaměřit na cokoliv jiného než na něho, jako by se takové odpovědi chtěla vyhnout.
„Nemůžu ti dát číslo.“
„Tak mi dej pravdu.“
Poprvé od začátku rozhovoru zaváhala ona.
„Můžeš zemřít při operaci. To je jedno z rizik.“
Kancelář naplnilo těžké ticho. Ani jeden z nich nechtěl připustit prohru.
„A když ji nepodstoupím?“
Juliet pomalu sklopila oči.
„Pak je to jen otázka času, dobře to víš, už jsme o tom mluvili.“
Ben vážně přikývl. Klidně, jako by právě slyšel výsledek účetní uzávěrky, ne diagnózu smrti.
„Dobře.“
Juliet nechápavě zamrkala. „Dobře?“
„Ano.“
Benjamin vstal, pomalu přešel ke světelnému panelu. Dlouhou chvíli se díval na vlastní snímek a pak téměř šeptem pronesl: „Tak uděláme všechno pro to, aby mě Jack operoval.“
Juliet ho několik vteřin mlčky pozorovala, pak se otočila a už se chystala odejít, když ji Ben zastavil.
„Juliet.“
Otočila se.
„Od této chvíle budeš za Jacka zodpovědná. Postaráš se o něho.“
„V jakém smyslu?“
„Ve všech.“
Na okamžik mlčela. Hlavou se jí honily myšlenky. „Co přesně ode mě očekáváš?“
Benjamin se opřel rukou o stůl.
„Aby zůstal naživu. To především.“
Její úsměv rychle zmizel. „Dobře.“
Ben pokračoval. „Zatím ho udržujte pod sedativy. Nechci, aby se probudil dřív, než bude všechno připravené.“
Juliet se na okamžik zadívala ke dveřím. „Myslíš, že to zabere?“
„Nemyslím.“
Odmlčel se. „Vím to.“
„A jestli ne?“
Benův pohled zůstal klidný. „Pak budu hledat jinou cestu.“
Juliet věděla, že tím rozhovor skončil.
„Ještě něco?“ zeptala se tiše.
Ben zavrtěl hlavou. „Ne.“
Blondýnka došla ke dveřím. Položila ruku na kliku.
„Bene...“
Ohlédl se.
„Dávej na sebe větší pozor.“
Na okamžik se mezi nimi rozhostilo zvláštní ticho, pak se v jeho tváři objevil sotva postřehnutelný úsměv.
„To po mně chceš příliš.“
Juliet jen zavrtěla hlavou a odešla. Dveře se tiše zavřely. V kanceláři znovu zavládlo ticho.
Ben ze sebe pomalu stáhl rozedranou košili i s vestou a oboje přehodil přes opěradlo židle. Nalil si sklenici vody, ale nenapil se. Místo toho znovu pohlédl na rentgen, jehož světlo ho přitahovalo jako můru v noci.
Prsty lehce přejel po světlé skvrně na snímku. Po nádoru. Tentokrát před sebou neměl protivníka, kterého by mohl přelstít. Jen nepřítele, který trpělivě rostl uvnitř jeho vlastní hlavy.
Ben nechal ruku několik vteřin položenou na studeném skle světelného panelu.
Kolikrát už stál před rozhodnutím, které znamenalo život nebo smrt? Přestal je počítat už dávno. Vždycky existovala další možnost. Jiná cesta. Jiný plán.
Tentokrát ne.
Odvrátil pohled od rentgenu a přešel k oknu. Za sklem se rozprostíralo moře zalité oranžovým světlem zapadajícího slunce. Na hladině se líně pohupovala ponorka a o několik desítek metrů dál se o skály rozbíjely pravidelné vlny.
Svět pokračoval dál, jako by se nic nestalo.
Ben si unaveně promnul kořen nosu. To gesto nikdo z jeho lidí téměř nikdy neviděl. Před nimi byl vůdcem. Mužem, který měl odpověď na všechno. Tady byl jen člověkem.
Pohled mu znovu sklouzl na rentgen.
„Ještě ne,“ zašeptal tak tiše, že jeho hlas pohltilo monotónní hučení klimatizace a pak zhasl světelný panel.
Po návratu do komunity si Eleanor po dlouhé době dopřeje teplou sprchu a čisté oblečení. Bella se o ni stará, převáže jí zraněnou paži, nakrmí ji domácí polévkou a snaží se ji rozptýlit veselým povídáním o životě v komunitě. Nechybí ani drby z čtenářského kroužku nebo narážky na George, který se po Eleanor během její nepřítomnosti často vyptával. Přestože se Eleanor postupně uvolňuje, únava a tíha posledních týdnů na ní zůstávají. Když osamí ve svém pokoji, propukne v tichý pláč. V nejtěžší chvíli ji přijde utěšit její zrzavý kocour Pomeranč, jehož přítomnost jí po dlouhé době přinese skutečný klid a pocit bezpečí.
Mezitím jsou Jack, Kate a Sawyer dopraveni do stanice Hydra. Ben organizuje jejich rozdělení – Sawyer končí v kleci, Kate má být připravena k dalšímu kroku jeho plánu a Jack zůstává pod sedativy. Svým lidem zakáže se zajatci mluvit a pečlivě rozmisťuje všechny „figurky“ na šachovnici podle předem promyšleného scénáře.
V soukromí kanceláře se Ben setká s Juliet, která ošetří jeho zranění a připomene mu závažnost nádoru na páteři. Z jejich rozhovoru vyjde najevo, že Benův zdravotní stav se rychle zhoršuje, trpí bolestmi hlavy, závratěmi i výpadky paměti a bez operace mu zbývá jen omezený čas. Přesto odmítá připustit porážku a rozhodne se udělat vše pro to, aby Jack souhlasil s operací. Po odchodu Juliet zůstává v kanceláři sám, hledí na svůj rentgenový snímek a v krátkém okamžiku samoty odhalí lidskou stránku, kterou před ostatními pečlivě skrývá.





